NEMO v Roxy

D Smack U Promotion připravili pro domácí fanoušky kapel I Am X, Placebo, The Faint, či The Killers přesně za měsíc v pražské Roxy, vystoupení elektro-punk-popové kapely Nemo z Londýna. Čtveřice hrající zhruba tři roky, vydala zatím jen ve vlastním Deepsee Studiu singl Lifespan (září 2006) s béčky 5 Minute Heroes, Truth Or Die a debutové album Post Human Love z března letošního roku, kde najdete deset skladeb, včetně obou singlů, jinak také distribuované Nineteen95. Na květen je ohlášen druhý singl Car Cash Eyes s dalšími dvěma songy, ale přesný datum asi zatím nikdo nezná.

K nahrávání Post Human Love se sešlo několik povědomých jmen, jako třeba Joe Wilson ze Sneaker Pimps, producent desky Up amerických R.E.M. a leedských Kaiser Chiefs Charlie Francis a Jim Abbiss, známý ze spolupráce s Arctic Monkeys a The Music. Na druhou stranu ústřední postava londýnských Nemo James Cook vypomáhal na natáčení vynikající novinky Dreamer, snad ještě táborských, Sunshine. Konkrétně na skladbách Keep Your Eyes Open Wide, Ghetto, Days Will Never Be The Same, The Fear, Dead Leaves a Pull The Trigger.

Sice se o žádný zázrak ze strany Nemo nejedná, ale od té doby, kdy u nás I Am X začali hrát snad už i zábavy a Placebo objevili také půvaby krajů českých, tak se jedná o docela "čerstvý " vítr z ostrovů. Vlastně je to teď jedna z vlny (vlnky) D Smack U Promotion.

FOVEA HEX

Dublinský projekt Fovea Hex založila před třemi lety Clodagh Simonds, ústřední postava legendární progresivní folk-rockové kapely Mellow Candle, jejichž první singl Feelin High (SNB Records) vyšel již v roce 1968. V dalších letech spolupracovala se spoustou interpretů, ze kterých vzpomenu třeba kapelu Thin Lizzy, či Mikea Oldfielda.

Fovea Hex jsem poprvé zaregistroval minulý týden na rakouském Donaufestivalu a jejich vystoupení mě zcela očarovalo. V Kremsu byly představeny jako trojice žen, kde kromě klavíristky a zpevačky Clodagh Simonds, hrála na heligonku dvacetiletá zpěvačka a zároveň obsluha notebooku Laura Sheeran (foto) a uznávaná hráčka na violu Cora Venus Lunny, kterou si vybrala do svých skladeb i Sinead O'Conner. Doplňujícím hudebníkem na zmíněnem festivalu byl ještě čelista John Contreras.

V listopadu 2005 vychází v Irsku na značce Janet Records (v Německu Die Stadt Records) první EP Bloom z trilogie Neither Speak Nor Remain Silent. Obsahuje stejně jako i následující EP Huge z května 2006 tři nádherné melancholické skladby, plynoucí v pomalém elektrofolkovém tempu, doprovázeném čisťoučkým dívčím vokálem. Limitované edice byly rozšíreny ještě o remixy. Za čtrnáct dní se má objevit poslední z trojice EP, tentokrát nazvané Allure a stejně jako předchozí na délce dvaceti mitut najdeme tři klenoty a opět remixové úpravy (Andrew McKenzie) v limitové edici. Pokud to budou ty, co jsem již zaslechl naživo, tak se máme všichni na co těšit.

To že se jedná v podobě Fovea Hex o vyjímečný projekt, dokazují i umělci, kteří pomáhali při natáčení celé trilogie. Brian a Roger Eno, The Hafler Trio, filmový skladatel Carter Burwell a mnozí další. V květnu zavítají do pařížské Cartier Foundation, kde se v rámci Normadic Nights představí na výstavě díky pozvání jejich velikého fanouška Davida Lynche.

THE STRANGE DEATH OF LIBERAL ENGLAND - A DAY ANOTHER DAY

Před 70 lety pojmenoval George Dangerfield svou knihu o tehdejší a dnes opět činné liberální straně, The Strange Death Of Liberal England. V současnosti si tento název propůjčla hodně zajímavá, dnes oficiálně jen pětice (bez Melanie Houghton) hudebníků z Portsmouthu v jižní Anglii. Více najdete ve starším článku TSDOLE

Debutový singl na značce Fantastic Plastic vyšel po lehčím odkládání až minulé pondělí, ale kdo si počká... musí být mile překvapen. V nákladu 1000 ks jako bílý 7" na něm najdete dvě skladby. Úvodní relaxační pohoda A Day Another Day (Rob Kirwan) proměněná v bicí "nášlap" vás zavede do mimoprostoru dobrodružných zvuků, odkud nemusíte očekávat žádný pád.
B stranu, ale v odlišnné verzi, naleznete také na rok starém raritním EP. Instrumentální Motor In The Sky Oil On The City produkoval Rick Tamblyn a je to stejně krásný áááááá song, jako áčko. Pro mě singl měsíce dubna, kdy je můžete ještě potkat na společných koncertech s projektem Maps a kapelou Of Motreal.

Pokud se pohybujete na vlnové délce Guillemots a Arcade Fire, zaregistrujte se, prosím.

Jinak již zmíněný Rob Kirwan pracuje se skupinou na debutovém albu, které možná vyjde ještě i letos. Pokud jim to půjde tak, jak se doposud prezentovali, tak to bude bomba.

THE WHITE STRIPES 2007

Pokud si chcete někdo sehnat červený leptaný 7" Rag And Bone od detroitské blues-punkové dvojky The White Stripes, tak si zaběhněte ve středu 6. června do trafiky a kupte nové NME s vloženým singlíkem.

Kdo to má však ve stejný den blíž do Vídně, tak za 40 EUR může v tamním Gasometeru shlédnout Jacka a Meg naživo se svým šestým studiovým albem Icky Thump, které se má dostat do obchodů 18.6.2007 a najdete na něm 13 skladeb.O týden dříve vychází stejnojmenný singl.

Téměř před dvěma lety jsem The White Stripes viděl v pražské Arše a tý tisícovky za lístek nelituji. Byl to hodně strhující a zábavný koncert.

DONAUFESTIVAL 2007 podruhé

Po relaxačním sobotním odpoledni v okolí kláštera Göttweig, jsem dorazil do Halle 1, která po úspěšném vítězství člověka nad počítačem přivítala ve 21.25 první hosty. Dublinskou ženskou trojici Fovea Hex (klavír, komp, viola) doprovázel čelista a hudebně je můžeme najít někde mezi Björk a Amiina, ale s takovou více živočišnou formou, což se hlavně týče krásné a zajímavé zpěvačky. Zatím vydaly na značce Janet Records Bloom EP (11/2005) a Huge EP (5/2006), ale třeba na květen si je rezervoval do Paříže David Lynch. Ach... sladkých 30 minut...

Ital Larsen začal 10 minut před půl jedenáctou a ke svému vystoupení si k harfě pozval krásnou Baby Dee, ještě hezčí čelistku Julie Kent, bubeníka, dva kytaristy, obsluhovače od Apple a islandského skladatele Jóhanna Johannssona, jehož třetí sólové album IBM 1401 nahrávané také v Praze, vyšlo na podzim u 4AD.

Skromných 20 minut přestávky muselo stačit ve vedlejším Lounge californským Six Organs Of Admittace, aby jako kytarová dvojice Ben Chasny a šílená, za to výborná Nelisa Ambrogio, ukázali světu, jak se hraje zubama a sklenicí na kytaru. Noise jako hrom. Doporučuji navštívit vydavatelství Drag City.

Do Halle 1 jsem se vrátil těsně před půlnocí, kde se objevil Steven Stapleton se svým třicel let starým projektem Nurse With Wound. Čtveřici počítačových pánů v úvodní a závěrečné skladbě doprovodil hlasově David Tibet a po hodině experimentální elektroniky se začalo vyklízet pódium pro posledního vystupujícího.

Tím se stal po jedné ranní dvojník Sama Hawkense, Američan Bonnie "Prince" Billy, vl. jménem Will Oldham, jehož roztržka s druhým kytaristou, příjemně ospalý coutry-folk-rock a moje únava daly letošnímu třetímu ročníku Donaufestivalu z mé strany sbohem.

Prožil jsem krásné dva dny v nádherném prostředí zajímavých lidí, které nejen umělecky spojuje David Tibet, kde všude okolo slova jako skromnost, láska a přátelství nejsou nikomu cizí a dokonce i nabouchané ochranky byly ukryty ve společenských oblecích. Vynikající Donaufestival pokračuje tento týden druhou částí, kde vystoupí např. Gang Of Four, Kids On TV, Jamie Lidell, nebo Patrick Wolf.

P.S. Při zpáteční cestě jsem si naladil Radiožurnál (a další) a nechápal, kam se to vlastně řítím. Normalizační popové hvězdy, foglarovští antivypalovači typu Dana Bárty, Miloš Skalka...
Ať žije FM4!!!

DONAUFESTIVAL 2007 poprvé

Třetí ročník rakouského Donaufestivalu (Unprotected Game S), který představuje a spojuje současný experimentální a popkulturní svět, mě v pátek zavedl až do Kremsu, kde už druhým dnem pokračoval tento pozoruhodný projekt. Kouzelné univerzitní městečko, zapsané ve světovém dědictví Unesco, najdeme na levém břehu Dunaje v údolí Wachau, nad nímž je nedaleko nepřehlédnutelný mohutný benediktický klášter Göttweig, úkrývající na přilehlých lavičkách i akce mnichům nepřístupné.
Z historie je Krems známý ražbou peněz a vinařskou tradicí, přetrvávající dodnes (vetlín, ryslink) a kromě architektonického klenotu je také místem konání celoročních, nejen hudebních, akcí. Máme se stále co učit i od dvacetitisícového městečka.

Jediným mínusem mé dvoudenní návštěvy bylo vyprodání pátečních koncertů v kostele (Klangraum - Minoritenkirche), ale oproti tomu, co jsem vše zažil, je to nepatrné znaménko. Tím mi unikla vystoupení Cyclobe (Stephen Thrower a Ossian Brown z Coil), američtí hutní metalisté Sunn O))) a Baby Dee. Ten se ale ještě dvakrát ukázal na pódiu v Halle1. Díky této nepříjemnosti jsem mohl poznat v přilehlé restauraci duo Matmos, Om a Keitha Wooda.

Ve 21.40 ve velkém sále nastoupili kalifornští Matmos, které dle mého nedoprovázel na kytaru Jay Lesser, jak bylo plánováno, ale kdosi jiný. Dvoje klávesy a notebook doplňovali hrou na píšťalu, smyčec a strunu. Po 45 minutách všem sdělili, že prý nejsou nic moc a přenechávají prostor dalším. Co bych dal za takové NicMoc u nás...

Třičtvrtě na jedenáct - přichází baskytarista a zpěvák Al Cisneros a za bicí usedá Chris Hakius. 50 minut metalové psychedelie skupiny Om umocnila už takhle hustou atmosféru před hlavní "atrakcí" večera - Current 93 se diváci dočkali 20 minut po půlnoci intrem z Čísílka, které tehdy ještě Československá televize ukradla někde na západě a použila v dětském vzdělávacím pořadu.
Žena (muž) Baby Dee u harfy, na židli sedící kytarista Simon Finn, Larsen na el. housle, s kytarou Keith Wood a Ben Chasny, houslistka Joolie Wood, klavíristka Maja Elliott, čelisté John Contreras, Julia Kent a nevím kdo všechno ještě další. Vím ale určitě, že v jednu chvíli na pódiu stálo patnáct umělců. Jako poslední se dostavil tančící, klečící, lítací a především nádherně zpívající David Tibet, dirigující celkem 6 kytar, 2 housle, 2 klavíry, 2 čela, flétnu, píšťalu, harfu a doplňujícího zpěváka ze Sunn O))). Zazněly např. Maldoror Is Dead (2002), Hitler As Kalki (2001), skladby z loňského alba Black Ships Ate The Sky (Durtro Jnana) a živáku z Toronta Birdsongs In The Empire, která se zítra teprve začne prodávat. Já děkuji K. za digipack i s podpisy. Po sto minutách hypnotického představení se kapela loučí, aby se za moment vrátila se čtyřmi přídavky, z nichž poslední a i nejstarší tento večer zahraný song se jmenoval Lucifer Over London (1993). Ze strany Davida následuje poděkování všem spoluhráčům v pokleku, dále i publiku, ve kterém zůstal neuvěřitelně krásný a hluboký dvouhodinový zážitek. Lepší, než ten z Prahy!!!

V půl třetí ve vedlejším Lounge sále vystupuje ještě jen s kytarou psychedelicko-folkový Američan Hush Arbors, díky kterému jsem:
1) si i s podpisem koupil dlouho vyprodaný 7" split s Voice Of The Seven Wood, vydaný letos na The Great Pop Supplement.
2) se seznámil s Tibetem a jeho partou, která zasedla vedle mě pod pódium

Unikátní zážitek prvního dne mě a K. vyvrhl do chladného rána kolem půl čtvrté.

65daysofstatic v PRAZE

Jak uvádím ve svém článku ze 4.4.2007,
už není vše tak, jak je psáno. A to je hodně moc dobře.
Palác Akropolis ve spolupráci se Sperm Festivalem přivezou 10.6.2007 do Prahy v rámci EuroConnections sheffieldské 65daysofstatic. Vstupenky budou k dostání asi za dva týdny, za to jejich nové album The Destruction Of Small Ideals na Monotreme Records vyjde už 30.4.
Tak to je zpráva týdne, možná i měsíce.

BRAVO!!!

SHITDISCO - KINGDOM OF FEAR

Kingdom Of Fear je název debutového alba glasgowského kvarteta Shitdisco, které můžete potkat v blízkosti kapel jako Klaxons, LCD Soundsysten, nebo The Rapture. Toto pondělí vyslala firma Fierce Panda mezi lid deset našlápnutých bordelů, pod čímž si vybavte punk funk střihnutý pořádným old schoolovým diskem, které se hodí jak na klubový taneční parket, tak ke vstávání ještě s dvojkou v krvi.

První singlík Disco Blood / I Know Kung Fu plus stejnojmenné remixy vyšel jako doposud vše na Fierce Panda a to v listopadu 2005. Na následovníka si fanoušci museli počkat téměř rok, kdy se objevil Reactor Party s novinkou Bolsheviks a všemožné remixy na různých nosičích.
Z LP doporučuji dvojku Reactor Party, sedmičku Lover Of Others, předposlední OK a závěrečnou Fear Of The Future.

Na živo jsem Shitdisco ještě neviděl, ale po poslechu obou singlů a opravdu vydařeného (oproti Klaxons) alba Kingdom Of Fear, to musí být nářez jako hrom. Sice hudby mají tak na 40 minut, ale Arctic Monkeys kdysi déle nehráli a ostatní to taky nějak moc nepřehání. No a kdyby si chtěl někdo tenhle taneční chaos dopřát, pak
14.5. Vídeň (Flex)
15.5. Mnichov (Ampere)
18.5. Berlin (Magnet)
14.7. Melt! festival, asi hodinka cesty z Lipska směrem na Berlín.

ARCTIC MONKEYS - FAVOURITE WORST NIGHTMARE

To že člověk pochází z opice nám zcela dokazuje Gaz Coomnez ze Supergrass, Ian Brown, nebo také Arctic Monkeys. Zvláště u tohoto druhu arctických opic můžeme rozpoznat oproti předchozím značný vývojový pokrok. Tím mám na mysli druhé album Favourite Worst Nightmare (Domino), které se odjeví v obchodech 23. dubna a úvodní Brainstorm byl vybrán jako první singl, doplněný béčky If You Found This It's Probably To Late, Temtation Greets You Like You Naughty Friend a What If You Were Right The First Time.

Oproti Whatever People Say I Am, That's What I'm Not zní novinka odlehčeněji, bez křečí a je o něco tvrdší a temnější. Produkce se ujali James Ford (Klaxons, Mystery Jets) a Mike Crossex (Echo & The Bunnymen, The Coral), mixoval Alan Moulder (My Bloody Valentine, YYY, The Smashing Pumpkins) a vlastně mají i nového basáka, že?
Tak tedy, Brainstorm je singlovka jako Brno, Teddy Picker a D Is For Dangerous dávají vzpomenout na loňský debut. Ne že by byly horší, ale jen mi tam (zatím) tolik nevyčnívají. No a pak od Balaclava až do konce nás čekají "už" jen samé hity, což asi očekával jen nejvýstřednější optimista. Nechci nějak zvýhodňovat některé songy, ale Fluorescent Adolescent, Only Ones Who Know, Do Me A Favour, If You Were There Beware a 505 by asi neudělali ani jejich vzory, ze kterých AM čerpají. Prostě jedna lepší než druhá.

Celkem zde najdeme 12 skladeb (40 minut) a pokud si opatříte japonskou verzi (Hostess) najdete tam navíc Da Frame 2R a Matador. Už se těším, jak tahle obrovská deska přivodí všem šťouralům a nepřejícím nejhorší noční můry, jaké kdy měli. ChaChaCha. Překonali totiž jedničku o dvanáct palců.

Arctic Monkeys jsem zažil živě ještě před vydáním debutového alba na pódiu 3x4 metry a byl to pro mě a další stovku návštěvníků nezapomenutelný zážitek. Podruhé, už za přítomnosti několika tisícovek diváků to tak strhující sice nebylo, ale s albem Favourite Worst Nightmare si myslím, že to dokážou znovu. Co? Určitě.

VYNIKAJÍCÍ

HAUSCHKA

Původně australský, od roku 2003 krakowský Unsound Festival, který představuje "nové" hudební elektronické směry, se tento týden (18.-19.4.2007) poprvé představí i pražskému publiku v Rock Café během Unsound On Tour. Zde však s velkou absencí skvělého Volkera Bertelmanna, který pod hlavičkou Hauschka vydal letos v únoru u Fat Cat skvělé dvanáctiskladbové album Room To Expand. Tento düsseldorfský pianista a skladatel debutoval v roce 2004 u Karaoke Kalk elpíčkem Substantial, pronásledované o rok později albem The Prepared Piano, které nyní v květnu má snad dostat remixovou podobu.

Pokud bychom hledali nějakou podobnost se známějšími jmény, pak musíme připomenout práce mistrů , jako jsou Yann Tiersen, Sylvain Chaveau a třeba letos na Spermu nepřehlédnutelný Vert. Dalším zajímavým spojením jmen Scotsman Luke Sutherland, Stefan Schneider (To Rococo Rot) a pan Volker Bertelmann dostáváme přitažlivý projekt Music A.M., který má za sebou na značce Quatermass desky A Heart & Two Stars a Unwound From The Wood.

Kromě hudby se Volker už také angažoval ve filmovém umění a to hned hlavní rolí krátkého anglického filmu Bloksky, který bude mít svou červnovou premiéru v Londýně. No a samozdřejmě udělal i hudbu Bloksky Waltz.

Možná je dobře, že Hauschka Prahu mine, protože v té době se budu toulat po Donau Festivalu a určitě by mi to přišlo líto, ale datum 26.4. v Krakowě mám zapsané.

A bude hůř

Podle exilového románu ...a bude hůř Jana Pelce, přenesl režisér Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, Kousek nebe) atmosféru života v minulém režimu na famáckou černobílou šestnáctku a tím si asi i splnil svůj životní sen. Drama o nejen mladých lidech, jejichž "jiný" názor a úhel pohledu se staly nepřípustnými v tehdejším Československu, je i po tolika letech silným mrazením v zádech a varovným signálem pro další generace.

Osobně mi v osmdesátých letech byla sympatičtější punková společnost než "máničky", ale i tak se mi nejednou dostala slza do oka, připomínající některé přátele, s kterými se chodilo na pivo hned ráno v šest - čest! Vzpomínky na "tu" dobu mě vlastně provázejí celých osmdesát minut a je fakt otřesné, jak člověk, který vypadal jinak, než si soudruzi představovali, měl už v takhle těžké době všechno ještě těžší. Kontroly občanek, zda máš razítko (nezaměstnanost se trestala vězením jako příživnictví) a platnou (aktuální) fotku. Za tu se dávala pokuta 50 kčs a někdy se VB trefila i 2x za den. Ale to je spíše moje, než filmové.

Film z počátku působí jako představení všech postav, přenáší se do prvních střetů se zákonem, kde potkáváme i bývalého bezdomovce RAF a končí snad jediným tehdejším východiskem - emigrací na západ. Pokud tedy nechtěl člověk držet basu, či se v ní zdržet. Autentičnost snímku je umocněna ješte hudbou, a to převážně DG 307, A Bude Hůř, ale i Plastic People Of The Universe a Hudbou Praha.

A bude hůř se stal pro mne srdeční záležitostí a jiný (lepší) český film v roce 2007 už nepotřebuji.

SUNSHINE live

V prostoru bývalých českobudějovických pekáren vyrostlo před pár lety nové obchodně-zábavné centrum, nabízející kromě odporných obchodů s "in" módou a ostatním kentusem také výbornou divadelní část Baziliku. A právě tam, poprvé po pětiměsíční pauze, strávené ve studiu, zahájili snad ještě táborští Sunshine své Who Will Raise The Rabbits Tour 2007. K rozehřátí publika si přizvali jako už po několikáté pražské Anyway, jejichž půlhodinové vystoupení bylo tím nejlepším, co jsem kdy od nich viděl a slyšel.
BRAVO

Těsně před půl desátou se sál, přizpůsobený i k hudebním akcím, ponořil opět do tmy, kdy během dvouminutového intra Macabe Interlude kapela nastoupila na pódium. S prvními tóny You (In Your Head) bylo zřejmé, že se o nějakou změkčilost, jak někteří profesionélní pisálci rádi přisuzují albu Dreamer (Universal), jednat nebude. To potvrdily i následující skladby The Fear, Ghetto a vlastně všechny, které na koncertě zazněly. Prvním zavzpomínáním na minulý počin Moonshower And Razorblades byla dvojice Miss Kkarma Kkoma a Victim Is Another Name For Lover. Návratem k novinkám začaly Dead Leave a především zde výborně zahraný singlík Top! Top! The Radio! rozhýbávat všechny, i snílka neznámého. O další hitovce Pull The Trigger je asi zbytečné se vyjadřovat, protože ta je vynikající i na CD. What You've Got nás na moment zase vrátila do roku 2005, aby nás tak trošku připravila na další žhavou trojici Keep Your Eyes Open Wide, Days Will Never Be The Same a závěrečnou kjůrovskou Black Painted Room a Sunshine mizí. Tam fakt uz chyběl jen Mr. Smith.

Chvilka "napětí" a za aplausu zhruba tří stovek návštěvníků kapela přidává Lower Than Low a Never's Always Never z dnes už předposledního alba a je tu opět "loučení" s posledním songem ze snílka Keith Avenue 9 PM. Protože se do Budějc zaz až tolik pořádné hudby nedostane, nadržené obecenstvo si vytleskalo ještě (chystaný) závěr v podobě Victoria's Secret Blackmail. Tím bylo dohráno, začalo se balit, bavit, pít a kamarádit se s kamarády, nekamarády a kamarádkami kamarádů.

To že Sunshine jsou vrcholem naší domácí scény, těchto 80 minut JEN potvrdilo a to na 100%

Každý má právo se svobodně vyjádřit, jako to dělám já na těchto řádcích, ale nechápu odbornou kritiku, že se k VYNIKAJÍCÍMU albu Dreamer staví chladně a odsuzují nepůvodnost. Je směšné, že "nepůvodnost" srovnávají s ostrovními kapelami, které vykrádaj ve velkým. Asi ti pisálci neznaj vzory vzorů a vzorů vzory. A nebo jde JEN o typickou vlastnost českého maloměšťáctví - ZÁVIST.

Já přeji Sunshine vše nejlepší, ať dopadne šňůra dle jejich představ (zaslouží si to!), gratuluji ke skvělému albu DREAMER, které společně se staršími kousky v ČB zněly tak, jak znějí HVĚZDY stále pro nás ještě na západě.

V těchto chvílích se ze stejného zážitku mohou začít radovat návštěvníci Flédy v Brně, kde turné pokračuje druhým koncertem. A protože jsem Čech, tak jim můžu jen závidět.

PORT-ROYAL Vienna

Kromě vajíček a pomlázek se dá na velikonoce zažít spousta jiných a příjemných věcí, jako třeba návštěva ojedinělých koncertů, ke kterým určitě patří i ten včerejší ve vídeňském modern baru RHIZ. Maličký klub s ještě menším pódiem nám nabídl velikou podívanou, kterou sledovalo cca 80 diváků, převážně znamých domácí jazzové (před)kapely Tupolev. Trojici ve složení basa, bicí a piano doplňoval mrňavoučký človíček s jablíčkovým počítačem a dlouhou, zvuky vydávající, hadicí.

Po 40ti minutách poskytli prostor pro janovské, zde trio, Port-Royal, kteří tímto koncertem zahájili evropské turné propagující dnes vydávané druhé album Afraid To Dance (Resonant). Na úvod zazněly Karola Bloch a Zobionete pt.2 z předloňské desky Flares (Resonant) a dále už následovaly jen skladby premiérové. Pauline Bokour, na dvojce mnou nenalezená Eva Green, sexuální Putin vs. Valery, roztančená Deca-Dance a závěrečná Leitmotiv / Glasnost. Klucí několikrát poděkovali, podepsali nám digipacky a klub se začal pomalu vyprazdňovat. Ale protože jejich hudba a dokonalá projekce vytvořila tento večer v klubu neuvěřitelně krásné a pevné pouto, bez sebemenšího přemlouvání se zhaslo a pro zbytek držáků Port-Royal nabídli na rozloučenou upravené Jeka a Spetsnaz / Paul Leni z debutu.

Co napsat závěrem?

1. Nezapomenutelných 75 minut s Port-Royal
2. Veliká škoda, že naše země přišla (zatím) o vyjímečný gig, ač se o jejich vystoupení v ČR uvažovalo
3. Vstupné bylo nula EUR, nebo-li eintritt frei
4. Bezproblémová produkce až do první hodiny ranní

Děkujeme, přijeďte!

P.S. Dnes mě čekají Triosk v Akropoli a zítra Sunshine v Č.B. Uf...

FIELDS - EVERYTHING LAST WINTER

Jmenovitě můžete Fields zaměnit s americkými jazzovějšími The Fields, ale Fields, které mám na mysli já, se pohybují na londýnské scéně, i když andělská Thorunn Antonia, dcera uznávaného hudebního skladatele, pochází z Islandu. Učitel Nick Peill, Henry Spenner, holič Matty Derham, Jamie Putnam a Thorunn se dali dohromady na začátku roku 2006 a založili si vlastní Black Lab Record, kde vyšly jejich první dva singly.

Pří poslechu 7" Songs For The Fields z března 2006 jsem si myslel, že mám na gramci The Soundtrack Of Our Lives (trošku mi to teď připomnělo aktuální tah některých hlupců proti "vykradačům" Sunshine), ale další dvě věci směřují už zcela jiným směrem. Po této zlaté rybce v tisíci nákladovém množství, se tentokrát ale už ve větším počtu a hlavně druhu nosičů, objevuje v červenci 4 From The Village EP, Japonsko dostává rozšířenou verzi o další 4 kousky. Kromě albové verze Songs For The Fields se žádná z doposud vydaných skladeb na debutu neobjeví. Říjen připomíná přestup k Atlantic Records, singl If You Fail We All Fail a následující EP Feathers je dostupné jen na iTunes.

Ke konci letošního března přichází Charming The Flames s předělávkou My Bloody Valentine na b straně a tím předznamenává album z tohoto týdne Everything Last Winter (Atlantic). Pokud budete mít štěstí na prodejce jako já, dostanete k deseti skladbám ještě bonusové cd se třemi skladbami v odlišných verzích a jednu remixovanou věc. Producentem se stal Michael Beinhorn známý ze spolupráce se Soundgarden a Marilyn Manson.
Fields, tj. krásná uvolněná kytarová hudba prošněrovaná zvonečky, klávesami a převážně úžasným andělským a učitelským vokálem. Fields vám mohou připomínat TSOOL, MBV, Ash, nebo Magic Numbers, ale koho to dnes kromě šťouralů zajímá?

Fate fragile in our hands ...

ANTELOPE - REFLECTOR

Washington DC měl mimo to všechno co tam najdete také kapely Vertebrates, kde hráli Bee Elvy a Mike Andre a o trošku více známější El Guapo, kde hrával zase Justin Moyer. Ta první se rozpadla po prvním singlu, druhá natočila nějaké to album, zabalila to taky, aby pod novým názvem Supersystem, kde stále Justin hrál, "vydělávala" u Touch And Go Records. Hrál? Ano. Tihle to rozpustili snad v listopadu 2006.

Výše zmíněné kapely mě nějak zvlášť neoslňovali, za to z jejich zákládů vzrostlí Antelope (Mike, Bee, Justin) mě se svým uklidňujícím, až léčivým punkem 80. let, dneska totálně rozsekali. První šestiskladbové EP z roku 2003 produkoval Phil Manley (Trans Am) a vyšlo na jejich vlastním labelu Bug a Dischord Records.
Následovaly první koncerty s u nás známějšími Q And Not U a Black Eyes , za pomoci Iana Mackaye a Dona Zientara vzniká druhé EP Crowns / The Flock, které se objevuje v únoru 2004 a vlastně od této doby začíná práce na debutovém albu.

Nevím jak moc se hoši flákali, nebo ne, ale deset skladeb, které na desce zabírá 25 minut, není hodně. V tomto případě rozhodně platí, že méně znamená více a Ian MacKaye věděl, jak Reflector (opět Dischort Records), který vyšel tento týden, udělat na jedničku. V Americe se prej hvězdičky nedávaj, ale za tenhle bič by se klidně vešly tři.

Na jaře Antelope čeká americké turné, které prožijí ve společnosti Joe Lally a Soccer Team. Prosím, prosím, pozvěte je někdo do Čech!!!

65daysofstatic

Po sedmipalci Radio protector / Asphalt & Trouble z února 2006 odehrála kapela 65daysofstatic už jen pár koncertů, ale především začala pracovat na následovníku vynikajícího alba One Time For All Time (říjen 2005), kterého nám teď v pondělí částečně představí promo singl Don't Go Down To Sorrow s dalšími dvěma novinkami.

Dvanáct skladeb The Destruction Of Small Ideals vyjde 30. dubna opět na značce Monotreme Records a o týden dříve v Japonsku na Zankyo Records. Koncertně se nám sice vyhnou, ale komu se bude chtít do Lipska (2.6.), nebo Mnichova (5.6.), určitě litovat nebude.

Nebo jako náhradu z Monotreme Records přijměte tip na koncert instrumentálně drsného tria z Philadelphie Stinking Lizaveta 28.4. v Linci (Stadtwerkstatt), kde je doprovodí The Hidden Hand. Ale tam to bude asi dost hustý.

Raději si počkám na The Destruction Of Small Ideals.

FEEDLE - LEAVE NOW FOR ADVENTURE

Pukud mě něco pořádně probralo z jarní únavy, pak rachot v úvodní Songs For Dogs z alba Leave Now For Adventure jednočlenného projektu Feedle, které sice vyšlo před rokem na SVC Records, ale v mp3 podobě. Před čtrnácti dny se deska objevila s navíc dvěma kousky v remasterované verzi na značce Illicit Recordings.

Dvanáct skladeb vás zavede do maniodepresivního dobrodružství, ve kterém psychedelické zvuky extrémně střídají nádherné elektronické zklidňující nálady. Zmiňovaná Songs For Dogs se stala prvním singlem a na béčku 12" najdete Her Brain Goes Global.

Další z mnou doporučovaných jmen je tedy Feedle, jinak taky Graham Clarke, původem ze Středomoří, nyní žijící v Sheffieldu. Takhle nějak mohl znít Moby, kdyby ho nepohltily USD. Ale ono kdyby ...

Raději se zeptám: " Máte už papouška?" Napište!

JOHNNY FLINN & THE SUSSEX WIT

Shekespearovský herec Johnny Flinn se hudbou začal zabývat už ve svých šesti letech, kdy ho posílali na hodiny violy a dokonce to dotáhl až do pěveckého sboru. Asi někdy v této době se u něho začala objevovat skutečná záliba k hudbě, koupil si kytárku a pomalu začal skládat první písničky. Dostával se dál a dál, začal hrát už i pro kamarády ve škole až zakotvil u anti-folkové mládeže.

S klidným svědomím jej můžeme nyní zařadit do společnosti mladých hudebníků, jakými jsou třeba Patrick Wolf, Jeremy Warmsley, nebo Larrikin Love. V polovině března debutoval u vydavatelství Young & Lost Club se svým sedmipalcem The Epic Tale Of Tom And Sue, kde najdeme skladby Tickle Me Pink a Cold Bread. Jejich nádherná, snivá, ale trošku "jinak" folková podoba, ve které vyniká foukací harmonika, kytara a předevší krásný hlas, nám spojí minulost se současností. Zaslechneme tu i mandolínu a na varhany již zmiňovaného Jeremyho.

Doprovodná kapela The Sussex Wit dala dohromady umělcovu sestru, zde vokalistku Lillie, bubeníka Matta Edmondse, na čelo hraje Joe Zeitlin a to vše uzavírá basista Adam Beach, který singl také produkoval. Hodně chutí si na Johnny Flynn And The Sussex Wit dělají Transgressive Records, kteří se k nám dostávají přes Warner Music, tak třeba někdy ... Jo a obal od Beatrice Minns s vloženým příběhem je taky skvělý!

Už se těším na další divadelní představení. Tohle bylo za plný počet +++++

YELLOW6 - PAINTED SKY

Od punku přes experimentování s kytarou až k elektronické hudbě se klikatěla od počátku osmdesátých let cesta Jona Attwooda, známého spíše pod značkou Yellow6.

Debutový singl mu vyšel už v roce 1998 na Enraptured Records a o dva roky později první album. Zde se jeho tvorba začala přibližovat současnému zvuku, i když k dokonalosti to ještě bylo daleko. Od té doby vydal spoustu nahrávek, na které však nemám sílu všechny spočítat, ale ze známých remixoval třeba Port-Royal, nebo Maps & Diagrams.

Zítra bude oficiálně na pultech (no, u nás asi ne...) jeho poslední, snad šesté album Painted Sky, ale jak už to u labelu Resonant bývá zvykem, desku si pouštím už dva týdny. Yellow6 je vlastně vůbec prvním anglickým projektem u tohoto londýnského vydavatelství. Album vznikalo téměř tři roky a může být srovnáváno s tvorbou Cocteau Twins, Labradford, či Slowdive. Dle mého je asi tím nejlepším, co Attwood zatím udělal a s jeho ambientně post-rockovou náladou se nechávám hladit skoro každý den.