Málokdy se dá stihnout během 48 hodin na různých místech tolik zajímavě neodmítnutelného, jako tomu bylo koncem tohoto týdne. Vše odstartovala ve čtvrtek o páté odpolední ve Wortnerově domě AJG v Č. Budějovicích výstava obrazů, grafických listů a kreseb akademického malíře Antonína Málka, na jehož pozvání přijeli přátelé a legenda českého undergroundu The Plastic People Of The Universe. Kromě 110 děl mohli návštěvníci shlédnout výborné hodinové vystoupení s jedním přídavkem, které dle přítomných dokázalo, že TPPOTU stále dovedou oslovit i mladší generaci, pohybující se mimo trendový konzum.
O pár hodin později , tentokrát však v hudebním klubu Velbloud se zjevila další tehdejšímu totalitnímu Československu nepohodlná hvězda, resp. anděl měsíce září (náhoda?) Uriel (Oheň Boží) Jana Kratochvílová s doprovodnou rockovou kapelou. Za bicími jste mohli poznat původního člena Pražského výběru Jirku Hrubeše, se kterým v roce 1983 po festivalu v Irsku zakotvila v Anglii, kde snad působí dodnes jako Jana Pope. Až na pro mě "přihlouplé" průpovídky o energiích světla atd., se jednalo o vyrovnanou podívanou zpestřenou o roztleskávající taneční trio. Ale na Plastiky prostě neměli.
Určitě o nezapomenutelný zážitek přišli všichni, co nenavštívili v pátek pražskou Archu. Ač nekonečné čekání ve vydýchaném divadelním vestibulu, během kterého jsem shlédl 15 x čtyřminutové programové tipy a některé přítomné přivádělo k mdlobám, v devět se očekávání naplnilo. Na prkna se postavili bři Greg a Thom, nebo-li The Moore Brothers, dorazivší do Prahy vlakem jen s akustickou kytarou, o kterou se po v duetech zpívaných skladbách střídali. Milé, ale pro některé netolerantní "intoše" maximálně unavující.
Po krátké pauze se usadila uprostřed pódia za harfu krásná šestadvacítka Joanna Newsom, doprovázená bubeníkem, violistkou a hráčem na banjo a mandolínu. Nejen svým něžnějším než nežným hlasem připomínající Björk, ale i smyslem pro humor a pohotové odfuckování pruďasů, kteří se najdou asi všude, dokázala sílu své křehké osobnosti, kterou snad rozhodil jen velký počet fotografů v úvodu koncertu. Devadesáti minutové fascinující vystoupení uzavřené jedním přídavkem se mi zapsalo mezi jedno z těch, na které se nezapomíná ani po dvaceti letech. Jako důkaz toho, že před námi byla jedna z velkých současných hudebních osobností z oblasti tzv. freak-folkových písničkářů a odvedla skvělý výkon, dokázalo i vyprodání veškerých hudebních nosičů ten večer v Arše nabízených.
Na sobotu jsem si už nechal "jen" vernisáž v domácí galerii v Knížecím Dvoře v Hluboké, kde se prezentují fotografie Herberta Slavíka a Tona Stana, který nakonec nedorazil. Výstava potrvá do 23. října, na které budou k vidění fantastní představy v podobě siluet lidského těla na podkladu pro mě nejlepšího českého piva Pilsner Urquell, zde zastoupeného svým manažerem Vladimírem Jurinou a půlitrovýn plechovkovým balením.
Tento povedený prodloužený víkend určitě stojí za zapití. Takže - na zdraví a na podobně vydařené akce!
To, že letošní rok je rokem Joy Division, asi nemusím ani připomínat, vždyť právě v '77 si partička přisvojila tento název (Warshaw Pakt), i když první koncert s novým jménem odehrála až v únoru 1978.
