Annie Hogan je britská klavíristka, skladatelka a
producentka, jejíž hudební dráha začala na přelomu 70. a 80. let v pulzujícím
prostředí post-punkového Leedsu. Jako jedna z prvních klubových DJek a
promotérek formovala místní alternativní scénu a brzy se stala klíčovou
spoluhráčkou zpěváka Marca Almonda (Soft Cell), s nímž spoluvytvářela projekt
Marc and the Mambas. Svoji sólovou kariéru odstartovala na multimediálním
labelu Doublevision (který založili Cabaret Voltaire) vysoce ceněným
pětiskladbovým minialbem později rozšířeném Kickabye (1985), na kterém se podílely špičky tehdejší
avantgardy. Skladbu Vixo otextoval a nazpíval Nick Cave, na bicí a harmoniku
hrál Budgie ze Siouxsie and the Banshees a basu nahrál Billy McGee (Marc and the Mambas). Skladbu Burning Boats pak nazpíval sám Marc Almond pod pseudonymem
Raoul Revere.
Po rozpadu Soft Cell vedla Almondovy doprovodné skupiny The Willing Sinners a La Magia, pro které skládala hudbu a obstarávala španělsky
laděné folkové vychytávky. Spoluprodukovala jeho nejúspěšnější sólové album The Stars We Are (1/1989 Parlophone Records) a kompletně zaranžovala fantastické
album šansonů Jacquese Brela pojmenované Jacques (12/1989 Rough Trade / Some
Bizzare).
V posledních letech zažívá Annie Hogan silnou tvůrčí vlnu a
vytrvalou podporu labelu Downwards. Právě zde vydala ambientní a avantgardní
alba Honeysuckle Burials (3/2020), Funeral Cargo (5/2021), Without The Moon
(7/2021), Distress Of Permanence (10/2023), Depths Of Disturbances (6/2024) a
prozatím poslední Tongues In My Head. To vyšlo letos v únoru a představuje
fascinující umělecký zvrat i bezpochyby jeden z nejintimnějších momentů její
dlouhé hudební kariéry. Tématicky jde o melancholickou kolekci gotických
komorních písní, které jsou prosáklé mátožnou elektronikou, rozladěným piánem a
motivy folklóru, rituálů, obětování a hlubokého vnitřního neklidu. Zatímco její
nedávná tvorba tíhla spíše k atmosférické abstrakci, novinka se obrací přímo do
vlastního nitra a staví do popředí hlas a „sípající“ elektroniku. Ač albem proplouvají
ozvěny "filmového folku", severské melancholie i umírněného synth-popu, jeho
skutečná síla však tkví v naprosté zdrženlivosti – je to hudba, která se
rozvíjí jen velmi pomalu a v mysli posluchače rezonuje ještě dlouho po svém
skončení.
A moje nejoblíbenější z Tongues In My Head? Bezpochyby Safe Hands v duchu raných Nick Cave
& The Bad Seeds, kdy jsem za ranní mlhy ulehával k celodennímu spánku.
A1. Alles Ist Verlorren (03:34)
A2. Scorpions (04:29)
A3. Death Rituals (04:39)
B1. Safe Hands (06:12)
B2. Deadly Night Shades (03:55)
B3. The Conjurer (05:04)
Žádné komentáře:
Okomentovat