МЮZИKK: Donaufestival #9 (Krèms Brûlée 25.-27.4.2013 naživo)

Začalo to ve čtvrtek za úplňku. Ve Waagnerově altánu vyhrávaly klavíry bez hudebníků, nad nimi zakotvený kajak a v nedalekém Klangrum sále probíhala světová premiéra Paradisiacal Rites. Nejnovější performance v Seattlu usazené skupiny Saint Genet vedené provokujícím umělcem Ryanem Mitchellem, který se na Donaufestival do rakouského Kremsu vrátil po třech letech. Oproti tehdy projektem Implied Violence uvedené The Doroty K. s vystupujícím Penningtonem z Parenthetical Girls, funguje aktuální stopadesátiminutová transformace baletu, symfonií a opery se znovuobjevováním podstaty přirozenosti naprosto fenomenálně. Potoky krve a alkoholu očišťující od ponížení, nadřazenosti, sektářského šílenství a podobných současnou společnost rozkládajících poruch osobností.

Tak tolik z úvodu již devátého ročníku s delikátním podtitulem Krèms Brûlée, jehož první polovinu provázela velmi nízká návštěvnost. Snad i proto zůstala velká hala (Halle 1) uzavřena a veškerá představení v Messegelände probíhala pouze ve Dvojce, Trojce a Stadtsaalu. Samozdřejmě nesmíme opomenout ani Minoritenkirche ze XIII. století, kde berlínský label PAN prezentoval své laptopové inženýry (Lee Gamble, Helm, SND, NHK'Koyxeи) a přivítal vynikající Jenny Hval z Norska Innocence Is Kinky, 2013 Pure Grammofon), londýnské (live) trio Halls a výše zmiňované Parenthetical Girls z Portlandu. Pokud zatím nevlastníte jejich říjnový 5x12" boxset Privilege, pak zkrácenou verzi vč. (pouze) sedmiskladbového DVD seženete opět na Penningtonovo značce Slender Means Society.

Mojí druhou nejsilnější trojicí uplynulého víkendu se stalo hodně divoké, místy až nebezpečné vystoupení Doug Cheatwooda a jeho The Bastards of Fate (Who's A Fuzzy Buddy?, 2012 This Will Be Our Summer), fascinujícího dua z Brooklynu Buke and Gase (dříve Buke and Gass) a bristolských BEAK, založených věhlasným Barrowem z Portishead, kterého jste na festivalu mohli potkat ještě v projektu DROKK s Benem Salisburym.

Největší zklamání však přišlo v sobotu, když začali čarovat "hvězdy" z TriAngle Records. Jindy z desek skvěle znějící nahrávky (oOoOO, The Haxan Cloak, WIFE (Left Blank), Evian Christ) zde vyzněly jako retro-DJing amatérů, vydělávajících na jistém "kultu". Děs běs, co před deseti lety hrával kdejakej vesnickej space/vision/explosion Pepík. O krok k přijatelnosti se pak dostali tak akorát Hype Williams, Холли Херндон a Laurel Halo, ale i tak londýnští Raime, či Demdike Stare strčili všechny z tohoto odstavce hravě do kapsy. Inu, rozděl plevel od zrna. Přesně tak, jako během představení moji letošní vítězové Saint Genet, které v Kremsu můžete zastihnou ještě ve druhé části Krèms Brûlée mezi 2. až 4. květnem!