Přeposílám pozvánku (text) pořádajících Letmo Productions
/ Punctum / Rachot
------------------------------------------------
------------------------------------------------
Australské trio The Necks s pověstí těch nejzásadnějších
z kultovních a stylově nezařaditelných kapel u nás koncertovalo několikrát a
loni mu vyšlo excelentní dvojalbum Unfold na labelu Ideologic Organ Stephena
O'Malleyho. Jeho bubeník Tony Buck doprovázel klasické jazzmany, ale i Johna
Zorna, Keiji Haina, The Ex, Petera Brötzmanna nebo Otoma Yoshihide a přes
dvacet let vede paralelní sólovou kariéru.
Navzdory jeho profesi Tonyho se nejedná ani o bubnová
sóla či klasické sólové koncerty. V Buckově performanci se prolíná několik
rovin. Zčásti je to audiovizuální instalace, tedy tvůrčí disciplína, k jejímž
průkopníkům patřil Brian Eno. V časovém sledu, který je napůl určen autorem,
napůl náhodou, dochází k interakci mezi
hudebníkem, širokou paletou nástrojů i objektů. Představení má epický ráz
bohatý na dějové zvraty, vizuální proměny i zvukové kontrasty. Je tu i
návaznost na stěžejní díla rockové avantgardy, včetně instrumentálních
provokací Lou Reeda a Johna Cale z Velvet Underground, i dnes už klasických
skladeb Johna Cage. Pokud ale tvorba těchto umělců deklarovala osvobození od
konvencí, přístup Tonyho Bucka je odlišný. Jeho hudba je svědectvím o době, kdy
konvence už nikoho nelimitují – a podobně jako koncerty jeho mateřské skupiny
The Necks jsou jemně strukturovanou a detailně zvládnutou improvizací. Jakoby
náhodný sled nápadů vytváří zcela neopakovatelné a magické hudební plochy.
Buck hraje sólové koncerty už dvě dekády, a v posledních
letech vybrušoval jejich strukturu k dokonalosti. Důkazem je nové sólové album
Unearth. Na povrch zde poprvé vystupuje jeho dosud utajená obliba kytary, elektroniky
i terénních nahrávek. „S talentem, který by mu záviděl Picasso, dokáže malovat
pomocí rytmu,“ píše kritika. Britského avantgardního skladatele Chrise Cutlera
uchvátil způsob, jakým Buck užívá interaktivní systém sampler-perkuse značky
STEIM. Buck je navíc známý spoluprací s holandskou skupinou The Ex. Se
špičkovými japonskými improvizátory založil skupinu Peril a jeho tvorbu s The
Necks srovnávají odborníci s průkopníky kraut-rocku Can či Faust – i s
minimalistickými skladateli jako Philip Glass.
Kytara v posledním půlstoletí naprosto dominuje naší
(západní a populární) hudbě. Až se zdá, že se vzhledem k boomu popkultury a
technologií její výrazové prostředky vyčerpaly, že všechny možnosti byly
vytěženy příliš důkladně a zvuk průkopnického nástroje je v nových a nových
iteracích fakticky vykastrován. Cest, kterými se kytara dostává z (převážně)
rockového nánosu, je samozřejmě více, britský hráč Jon Collin si však vybral
jeden z nejméně prozkoumaných a zároveň nejosobitějších směrů vágně popisovaný
jako outsiderství nebo leftfield. Nejbližším styčným bodem může být abstraktní
expresionismus v blues Lorena Connorse, paralely se dají nalézt také s
pozdějšími nahrávkami otce amerického primitivismu Johna Faheyho i outsiderským
guru Jandekem.
Podobně jako u výše zmíněných kapacit je snad největší
devízou Collinovy hry naprostá opravdovost. Skřípáním kytary prosvítá ticho,
zvuky dostávají prostor se rozvinout a rozeznít v prostoru. Chtělo by se říci,
že jde o křehkou, melancholickou hudbu, to však až ve druhém plánu, bezesporu
je také syrová a houževnatá. Jon Collin dokáže být zároveň cizí a zcela
přirozený, nepovědomé barvy a melodie totiž vycházejí výhradně z onoho k
uzoufání známého nástroje.
Collinova poctivost se neomezuje jen na hudbu. Ve svém
vydavatelství Winebox Press dává podomácku dohromady limitované edice kazet v
dřevěných schránkách. Celkově vzato je jeho přístup jakýmsi souhrnem nejlepších
zásad hlubokého undergroundu, který se netrápí propagací, spory, „úspěchem“,
ale pouze se snaží co nejlépe být sám sebou.
Žádné komentáře:
Okomentovat