"A tohle bylo co? To jsme na srazu espéďáků?",
ozvalo se tiše po úvodní skladbě výtvarníka a básníka Jiřího Slívy, který
zahájil všerejší českobudějovickou vernisáž Jindry Vikové skladbou o mešitách, zastřešujících
(zatrašujících) "jeho" svět. Značně rozpačitý úvod jinak nádherné
výstavy jedné z nejvýznamnějších představitelek českého sochařství posledních
čtyřiceti let, kterou její kurátor Jiří Ptáček, inspirován Věstonickou venuší,
pojmenoval Hliněná žena. Ve Wortnerově domě se tak můžete seznámit s pestrou tvorbou
této výjimečné umělkyně, pro kterou jsou obličeje a gesta námětem už od konce
70. let minulého století. Všechny její plastiky, ať už z porcelánu, terakoty,
drátů či železa, jsou ale především obecnějšími metaforami a symboly. Expozici
navíc doplňuje výběr z autorčiných kreseb, asambláží a fotografií, v nichž se
oddává bezprostřednímu objevování a spontánní vizuální hře. Třeba takovým autoportrétem,
evokujícím poněkud znepokojivě posmrtnou masku, symbolizující naopak prostor
pro začátek. Jeho reálný konec čeká na návštěvníky českobudějovické AJG
naštěstí až 2. ledna 2022.
 |
Autoportrét, 2012
|
 |
Matka s dítětem, 2007
|
 |
Osud
|
 |
Z cyklu Gesta (I-II), 1996
|
 |
Jiří Slíva (s přízraky)
|
 |
Až se bude psát rok 2070, až mešity budou ve všech městech stát, pak bude možná pozdě na to chtít se ptát: Co děti, mají si kde hrát?
|
Žádné komentáře:
Okomentovat