Poprvé se malíř Theodor Pištěk objevil v hlubocké jízdárně
Alšovy jihočeské galerie před 29 lety, kdy pod vedením tehdejšího ředitele
PhDr. Hynka Rulíška vznikla famózní výstava "Výběr z tvorby 1960 -
1993". Její vernisáže se kromě autora a řady významných osobností (Karel
Schwarzenberg, Ladislav Smoljak, ...) zúčastnil také náš první polistopadový
prezident pan Václav Havel 💓 První a prozatím můj poslední prezident, protože ti
co přišli po něm, patří spíš Rusákům. Po pochybném Bednářovi a krátkodobém "bezvládí"
(Petr Berkovský), se před deseti lety chopil vedení AJG šéf Oblastní galerie
VysočinyAleš Seifert, kterému v době první výstavy Theodora Pištěka na Hluboké
bylo tak zhruba 15 let. Rozdíl obou "Pištěkových" ředitelů je bohužel markantní. Někdejší skromnost a pokoru zastínila během sobotní vernisáže
sebechvála a jedinečnost současného ředitele, který dle připravených konferenciérských
notiček prý dokáže každou výstavu s vysoce nastavenou laťkou vždy překonat. Ač
je Theodor Pištěk v projektu "Senzační realismus" představen výhradně
svými realistickými pracemi, a to v pokud možno komplexním přehledu jeho nejznámějších
a ikonických děl, na překonání Rulíškovy laťky tentokrát rozhodně nedošlo. A to
především po "lidské" stránce. Pro pozorovatele hyperrealismu
pravděpodobně neviditelné, protože tyhle "scénické objekty" jsou
záměrně podrobné, aby vytvářely iluzi reality, která není vidět na původní "fotografii".
To neznamená, že jsou nadreálné, protože iluze je přesvědčivým zobrazením
simulované reality. Nakonec srovnání s americkými hyperrealisty, které zde zastupuje
Richard Estes, můžete vedle dalších světových veličin (Gérard Gasiorowski, Gottfried
Helnwein, Jacques Monory a Gerhard Richter) pozorovat v Zámecké jízdárně
hlubockého zámku až do 30. října.
Theodor Pištěk - Rodinný portrét (1976)
Theodor Pištěk - Velká krajina (1972)
Theodor Pištěk - Tichá krajina (1983)
Theodor Pištěk - Ecce homo (1983)
Theodor Pištěk - Český horizont (1979)
Gottfried Helnwein - The Murmur of the Innocents 77 (2020)
K Lauře Krieg, španělské hudebnici žijící v Motréalu,
jsem se dostal poměrně nedávno, a to obklikou přes Techniques Berlin. Ne že by
šlo zrovna o berlínskou kapelu, ale její inspirace britskými novoromantiky
(OMD, The Human League, Depeche Mode) či kanadskými Men Without Hats nemálo
připomíná tzv. německou novou vlnu (D.A.F.), na které se hoši vezou již od roku
1984. A právě v polovině července tito toronští "frantíci" vystoupí v
House of TARG, kde jim budou "předskakovat" Laura Krieg a spolutvůrce
jejího aktuálního minialba Xavier Paradis alias Automelodi. Ten ale není
jediný, kdo ještě loni digitální nahrávku Vie Magique podpořil. Už od
debutového alba Recherche Spatiale (5/2018 Jeunesse Cosmique) totiž Lauru Krieg
doprovází Johnny Couteau.
Na berlínské značce Detriti Records (Das Das) právě vycházející
vinylová verze je rozšířena o skladbu Ces cadavres, kterou stejně jako Tout
s'effondre tout va bien naleznete na padesátikusovém MC splitu (6/2020), kde jí
sekundoval tamní producent Besatzung (aka Sovannk Ké), zastupující formace Oiseau De Proie či Ossuaire. Sama Laura Krieg specifikuje svou tvorbu jako
"brutalistický pop", což je vedle hudebních vlivů (španělský
post-punk, NDW, ..) též způsob vyjádření "adoptované" Montrealanky. Proto
také v její tvorbě objevíme odkazy na tamní justiční systém Solidarity Across Borders, bojující proti nespravedlivému imigračnímu a uprchlickému systému. A
to nejen za Vie Magique.
S Just Mustard jsem se setkal až díky jejich mnoha společným
vystoupením s Fontaines D.C. a předskakování The Cure. Jde o pětici přátel z
irského Dundalku, jejichž kytarově nekytarová shoegaze deviace ve mě vytváří
pocit nadpozemského průletu silně atmosférickým industriálem. Tedy aspoň prostřednictvím
aktuálně vydaného "covid-alba" Heart Under, které je první nahrávkou
Just Mustard pro věhlasné Partisan Records. Sem kapela (David Noonan - kyt/zp,
Mete Kalyon - kyt, Rob Clarke - bas, Shane Maguire - bicí) s proměnlivými
vokály zpěvačky Katie Ball "utekla" od dundalských Pizza Pizza Records,
kde naleznete jak debutové album Wednesday(5/2018), tak i výběr toho nejlepšího před Heart Under, který pod názvem
Live Session(8/2020) odvysílal pořad Part
Time Punks losangelského rádia KXLU 88.9fm. Nahrávka Heart Under, uvedená loni v listopadu singlem I Am You, vznikla v hrozném
období, nepředpovídajícím ale ještě horší časy. Je osobním dokumentem doby,
která nekomentuje realitu vnějšího světa, před kterým utíkáme třeba právě díky
hudbě. Proto v dnešní době prostředí podobná Heart Under raději neopouštějte.
Pokud jsem se před dvanácti lety rozplýval nad třetí
studiovkou baltimorských pop-snílků Beach House (Victoria Legrand & Alex
Scally), pak aktuální "osmička" Once Twice Melody (Bella Union / Sub
Pop Records) překonává i čtyři roky
starou Sedmičku a mnohými až příliš přeceňovanou "čtyřku" Bloom
(5/2012). A to má tahle čtyřdílná kolekce osmnáct skladeb, trvá téměř devadesát
minut a najdete ji třeba i na obalově rozdílné dvoukazetové edici (zlatá 1,
čirá 2). Kdo hledá "nekonečný" prostor vyjadřující krásy ve smutku a
chce si připomenou, či naopak teprve objevit legendární Cocteau Twins (Elizabeth
Fraser potkáte už příští týden s jejím životním a hudebním partnerem Damonem
Reecem na eponymním čtyřskladbovém EP Sun's Signature), pak Once Twice Melody
je tím nejideálnějším převozníkem na břeh melancholického "pravěku".
Za posledních čtyřicet let určitě. Ale dost už čísel a dejte si tuhle letošní
JEDNIČKU raději osobně.
Veldle slovenských Modus jsem stejné hudební jméno
zasnamenal někdy před pěti lety v souvislosti s prezentací mladých projektů pro
měnící se město "Whats'up Genova?", kde Massimo Pegoraro (aka Modus) vystoupil
se svým janovským "sousedem" Emiliem Pozzolinim z dnes už víceméně spících
post-royal. V té době měl Massimo Pegoraro už deset let po masteringových
studiích a na kontě debutové album, které mu vydal stejně jako to následující jeho
dlouholetý kamarád a producent Martino Marini alias Mass Prod (LP1 - 8/2008 Flexible Audio, Quattro (4/2016 Wo Land), se kterým kromě Wo Land sdílí i Marmeria
Studio. Současně s těmito nahrávkami Modus oslovil berlínské Marmo Music, kde
mu po ípíčkách Adderf Arreug (11/2014) a The Garden Of Sinus (11/2015) právě
vyšlo v nákladu 50 audiokazet elpíčko Rancore Perduto. A že tento Modus není
jen obyčejný italský dýdžej, dokládá nejaktuálnější titul O Mira Novitas, zařazený
do katalogu jedinečných Clay Pipe Music. V reakci na značně opožděné dodávky magicky vonících vinylů se ilustrátorka, designerka a v neposlední řadě majitelka CPMFrances Castle rozhodla pro "zpátečnický" krok, připomínající nejen obalově
počátky labelu. Odstartovala tak novou sérii mini CD-R, přinášející zhruba
dvacetiminutové nahrávky. Prostřednictvým té úvodní, a pro mě od Moduse doposud
nejpřitažlivější, vás obklopí svět Massimových fantazií, propojujících žánrově a
časově nespojitelná období hudební minulosti. V této pětiskladbové sponce tedy dost dokonale.
