Pink Stiletto je jednočlenný synthpopový a EBM projekt ze
San Francisca, který mistrně kombinuje estetiku rané osmdesátkové elektroniky,
temného undergroundu a nekompromisního společenského „komentáře“. Její zvuk
charakterizují hypnotické basové linky, vintage bicí automaty a vokál, který
střídavě velí, svádí a varuje.
Před fyzickým debutem na sebe umělkyně upozornila
digitálním dvousinglem Do It for Me / Amour Finale (10/2025), jenž funguje jako
klubová hymna postavená na dominantní ženské autoritě poukazující na chyby
sociálního systému, ale také jako lék na zlomené srdce. Aktuální sedmipalcové Bananza E.P. pak vychází z upravených verzí starších skladeb Synthesize
(12/2023) a poloviny EP New Wava (5/2024), a vzniklo díky mezinárodní
spolupráci barcelonského labelu Cuerdas Fuera Records (Yvette Redondo) a
berlínských Bretford Records, které v roce 2022 pod hlavičkou své DIY společnosti "What Is Happening? I Feel It Everywhere! GmbH" založila Henrietta Bauer.
Pink Stiletto na tomto minialbu představuje tanec nikoliv
jako únik z reality, ale jako radikální protest a taktický nástroj pro přežití
v odcizeném světě plném kontroly a nenávisti. EP otevírá novinka v
retro-synthpopovém třpytu Bananza s pulzující basovou linkou a stylizovaným
videoklipem. Následující píseň Ice Eyes (ep New Wava) atmosféru ochlazuje
hypnotickým a odtažitým vokálem, zatímco druhou stranu sedmipalce otevírá
experimentální track Metro Alien (ep New Wava), který si pohrává s mimozemskými
efekty a evokuje pocit paranoie v podzemním metru. Závěrečná a zároveň
nejstarší skladba v novém hávu Synthesize pak funguje jako katarze celého
minialba, kde rychlé tempo a agresivnější EBM struktura mění strach v pohyb a
zanechávají v posluchači pocit, že ta část jeho já, která tančí, zůstala
svobodná.
Spolupráce obou labelů přinesla vinyl s čistým a tanečně
dynamickým zvukem, který skvěle oživuje osmdesátkovou klubovou estetiku. Za
tento skvělý počin si obě značky a především Pink Stiletto zaslouží nemalé uznání
a pomyslné vysvědčení s vyznamenáním. Protože její schopnost
přetavit temnotu a společenskou kritiku do osvobozujícího tanečního rituálu z
ní činí naprosto suverénní a respektovanou „divu“ současné undergroundové
elektroniky - Bananza E.P.
Na konci října vstoupí do českých kin nové sociální drama
Město otců. Snímek premiérovaný na probíhajím MFF KV vznikl v produkci manželské punk-společnosti Bratři pod
režijní taktovkou renomovaného tvůrce Zdeňka Tyce, který má na kontě skvělá
díla jako Žiletky, Smradi, Jako nikdy či Vojtěch, řečený sirotek.
Město otců se zaměřuje na netradiční spolužití otce a
syna – jemného učitele (Vladimír Javorský) v penzi a jeho pětatřicetiletého syna
(Tomáš Vravník), svářeče a abstinujícího alkoholika. Jejich poklidný život v
jednom bytě fatálně naruší náhlá smrt matky bezdomovkyně (Lucie Trmíková) a
následné zjištění, že muž, který syna vychoval, není jeho biologickým rodičem.
To mladšího z mužů, který ujíždí na kapelách The Exploited, Našrot a
„fiktivním“ komiksu Odvážná Alexandra (Alexandra Tycová), donutí vyrazit do
divoké Ostravy a pátrat po své minulosti mezi bývalými členy staré punkové
kapely Šulíni, respektive Kokoti.
Právě linka vnitřního boje hlavního hrdiny s alkoholem
tvoří absolutní emocionální jádro celého filmu. Sledujeme muže, který stojí na
tenkém ledě čistoty, zatímco se mu pod nohama hroutí celý dosavadní svět a
identita. Režisér a ve filmu "komparzista" Zdeněk Tyc geniálně zachycuje ten
paralyzující moment, kdy bolest ze ztráty matky a zrada v podobě rodinného
tajemství otevřou staré rány. Touha utopit ten nesnesitelný zmatek v chlastu je
téměř hmatatelná. Hrdina neustále balancuje na hraně recidivy, přičemž jeho
putování drsným prostředím není jen hledáním biologického otce, ale především
zoufalým zápasem o udržení vlastní příčetnosti a střízlivosti. Je to syrový,
nepříjemný, ale neskutečně pravdivý pohled do duše závislého člověka, který ví,
že stačí jeden lok a padne zpátky na úplné dno.
Zvláštní kapitolu si zaslouží hudební dobrovod, který
vnitřní démony hrdiny dokonale dokresluje. Na spalující touhu se napít a
definitivně to vzdát přímo odkazuje geniálně zařazená skladba Dnes naposled
(feat. Amrit Sen) od elektronických breakdown-mágů The Tchendos (LP debut Kill Death, 2008 Mr. Cucumber Records), fungující jako
dokonalá hymna pro vnitřní boj s lahví.
Vedle této temné jízdy, vás však snímek pohltí i naprosto
kontrastní krásou. Titulková píseň Krehkou krajinou z eponymního alba (2022, Slnko Records) v podání sesterského projektu Hvozd přináší do filmu hlubokou melancholii a
křehkost. A aby toho nebylo málo, soundtrack doplňuje čistokrevný pravěk
havlíčkobrodského undergroundu – kapela Našrot a „výběr“ z jejich první kazety z roku 1989 Totálně našrot (Fuck Records), která dodává hrdinově pouti
tu správnou špinavou, autentickou energii.
Snímek se natáčel v Ostravě a především v Adamově u
Brna, který režiséra okouzlil svým specifickým charakterem a krajinou. Právě
tyto autentické kulisy panelákového Adamova a industriální Ostravy dávají
příběhu neopakovatelný vizuální ráz.
Z pohledu filmového zákulisí je však s tímto snímkem
spojená i jedna hořká tečka. Jedná se totiž o jeden z posledních projektů,
který získal podporu od Jihomoravského filmového nadačního fondu. Ten kvůli rok
starému stanovisku ministerstva financí (Zbyněk Stanjura, ODS) již nemůže
přispívat na nové projekty a pouze dokončuje dříve nasmlouvané závazky.
Regionální filmaři tak přišli o klíčového partnera. Dotační portál Krajského
úřadu Jihomoravského kraje naleznete TADY.
Město otců je film o mužské zranitelnosti, který vřele doporučuji. Nečekaně něžný a očistný
zážitek, který je drsně punkový zvenčí, ale nesmírně citlivý uvnitř. Přesně
jako my, co občas padáme na dno.
Sobotní večerní program alternativního festivalu
Transforma v Táboře hostil mimořádné performativní vystoupení řeckého
multidisciplinárního umělce Myrgona, které dramaturgicky i ideově naplnilo
hlavní ideu festivalu v podobě zprostředkování duchovní transformace a oživení
rodových tradic. Autorova umělecká koncepce se pohybovala na pomezí
konceptuálního sochařství, výrazového tance a rituálu, přičemž klíčovým
vyjadřovacím médiem se stala surová hlína pojímaná jako organická extenze
živého lidského těla. V průběhu performance docházelo k postupné aplikaci
materiálu na kůži (hlavu) aktéra, což vedlo k dekonstrukci antropomorfních
kontur a k následné bezslovné naraci tematizující lidskou zranitelnost, ochranu
a tělesnou metamorfózu. Myrgon ve svém díle kriticky redefinoval status
performera na živý, časově determinovaný objekt, jehož pohybový slovník byl
striktně podmíněn somatickými faktory, jako jsou dech, váha a hmatový kontakt s
materiálem.
Výsledný imerzivní zážitek, v němž se stíraly distance
mezi tělesností a krajinným rámcem, byl umocněn synchronní hudební dramaturgií
v podání živě vystupujícího tria hudebnic. To představení poskytlo ucelený
akustický rozměr a pro mě představovalo famózní tečku za letošním 11. ročníkem, jehož
tématem byl horizont – symbol místa, kde se potkává to, odkud přicházíme, s
tím, kam míříme. Tuto hranici, kde minulost nemizí, ale převtěluje se v další
krok, se mnou překročilo i několik pro mě doposud neznámých, a zároveň pozoruhodných
umělců, kteří doplnili dnes už světová jména jako Never Sol či Sýček.
PÖ (Pauline Bedarida) je franko-ghanská producentka, DJka
a vokalistka z vlivného afrického kolektivu Nyege Nyege Tapes, žijící mezi
Francií a Ugandou. Jako klubová umělkyně funguje jako zvukový alchymista a ve
svých žhavých afrocentrických setech stírá hranice propojováním žánrů jako
kuduro, dancehall, bouyon či cumbia. Její debutové sólové album Cociage (3/2023
Hakuna Kulala) však odhalilo temnější, introspektivní tvář postavenou na
avantgardních vokálních experimentech, elektronických efektech a post-punkových
ozvěnách. Na pódiích, a to nejen na prestižních světových festivalech, vyniká
svými vysoce intenzivními, rituálními a hluboce fyzickými vystoupeními, během
kterých se tak velice ráda ztrácí v davu.
Ghadr (Zrada) je libanonský hudební projekt a
stejnojmenné album z konce roku 2024 vydané na značce Ruptured Records, které spojuje výrazné osobnosti bejrútské
experimentální scény – zpěvačku Sandy Chamoun, skladatele Anthonyho Sahyouna (krásný Krásný smutný svět právě na MFF KV) a
zvukového designéra Jada Atouiho. Hudebně projekt kombinuje avantgardní
elektroniku, industriální drone a glitch, přičemž staví na napětí mezi řádem a
chaosem, tvořeném kytarovými obvody a modulární syntézou. Výrazným prvkem je
spojení klasického arabského zpěvu a beduínského folklóru s volnou improvizací a
křikem. Celé dílo tematicky reflektuje tragické události na Blízkém východě a
vyjadřuje hluboký strach i naději v nejisté budoucnosti.
Ava Rasti je íránská hudební skladatelka a
instrumentalistka, jejíž sólová tvorba se pohybuje na pomezí ambientu, moderní
klasické hudby a filmových zvukových ploch. Po začátcích v teheránské
undergroundové post-punkové scéně se začala plně věnovat autorským kompozicím
postaveným na klavíru, baskytaře a smyčcích. Její hudba, vydávaná u prestižního
britského labelu 130701 Ltd. (Fat Cat Records), vyniká silným narativním
charakterem a melancholickou atmosférou. To potvrzuje i její oceňované třetí
album The River (12/2024), na kterém zvukově zpracovala historickou paměť
italské krajiny poznamenané válečnými konflikty. Vedle samostatných alb se Ava Rasti věnuje také komponování soundtracků pro nezávislé mezinárodní filmy (The Great Yawn of History, Double Life, A Butterfly Fly From Each Fingertip).
Oměj je česká alternativní post-punková kapela ze surové
valašské krajiny, která se sama příznačně označuje za ohrožený a jedovatý druh.
Ve své tvorbě jedinečným způsobem spojuje temnou undergroundovou energii s
atmosférou hornatého regionu. Jejich zvuk charakterizují nekompromisní
motorické rytmy, melancholické kytarové plochy a syrový projev, který
posluchače vtahuje do světa přírodní mystiky a lidového zmaru. Název skupiny,
odkazující na prudce jedovatou horskou rostlinu, dokonale podtrhuje estetiku jejich
koncertů a naprosto skvělé kazety Až zazvoní kosa (9/2025 Hang Records) a
koncertů (Martin Kristek – kyt/zp, Jakub Machalský – bas/zp, Vojtěch Slovák –
bicí).
Dvě Slunce je pražské experimentální duo, které tvoří
František Špinka a Tomáš Staněk. Na české alternativní scéně vynikají neotřelým
přístupem k rapu, kde stírají hranice mezi producentem a rapperem. Jejich
syrový zvuk kombinuje abstraktní hip-hop s prvky industrialu, chladné
elektroniky a ambientu. V textech se zaměřují na hlubokou introspekci, úzkosti,
moderní maskulinitu a tělesné prožívání psychických stavů, což silně
demonstruje i jejich nejnovější EP DOPAMIN (5/2026 Oheň Records), které je oproti předchozím deskám (SOMA 5/2025, GAS GAS 5/2024) "vyklidněně" melancholické. Za mě doposud nejlepší nahrávka, jakou kdy tohle duo vydalo.
Letošní festivalová znělka, představená během pátečního
zahájení jubilejního 60. ročníku MFF KV, nese rukopis dlouholetého tvůrce Ivana Zachariáše a vyniká specifickým spojením melancholie a humoru. Hlavní role byla
tentokrát svěřena švédskému herci Stellanu Skarsgårdovi, který v klipu
vystupuje ve své vlastní identitě jako významný držitel Křišťálového glóbu za
mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Celý vizuální koncept výrazně
odkazuje na divadelní hru Hra snů (Ett drömspel, 1902) a je natočen v
melancholickém bergmanovském duchu, což připomíná propojení známého švédského
spisovatele a dramatika Augusta Strindberga s režisérem Ingmarem Bergmanem.
Atmosféru dotváří scéna, v níž Skarsgård pluje v severském fjordu a cituje
pasáž známou jako „Píseň vln“ (Vågornas sång), kterou recituje postava Básníka
(Diktaren) za doprovodu tiché hudby ve scéně u Fingalovy jeskyně. Celková
severská zádumčivost je však mistrně narušena vtipnou zápletkou, která shazuje
herecký majestát. Ačkoliv je Skarsgård celosvětově uznávanou hollywoodskou a
artovou hvězdou (Citová hodnota, Bezva chlap, Slabomyslný vrah, …), v rámci
festivalového koloběhu se musí potýkat s komickými a všedními překážkami
běžného návštěvníka. Děj se točí kolem jeho snahy najít to správné místo a vyrovnat
se s očekáváními i organizačním chaosem, který k velkým filmovým svátkům
neodmyslitelně patří.
Režisér Zachariáš tak tradičně vytváří humorný kontrast
mezi velkým jménem a obyčejnými situacemi, což vtipně podtrhuje i závěrečný
motiv, kdy herec využije svůj těžký Křišťálový glóbus jako kotvu pro člun a
rozhodne o osudu masité žížaly.
Nemohu si pomoci, ale od prvního uvedení letošního merche
MFF KV vidím pátou studiovku Radiohead, jejichž AMNESIAC (5/2001 Parlophone)
byl experimentální hudební reflexí moderní úzkosti, odcizení a ztráty paměti.
Berîtan je berlínský hudební kolektiv hrající
nekompromisní raw hardcore punk, který letos v květnu poprvé vystoupil v
České republice na antifašistickém festivalu Fotbal proti rasismu v Rohozné u Jihlavy. Kapela
vznikla před čtyřmi roky v Berlíně, kde se v prostředí tamních squatů protnuly
osudy první generace migrantů ze Střední a Jižní Ameriky, především z Ekvádoru
a Guatemaly. Berîtan se záměrně prezentují anonymně a svůj název si zvolili
podle kurdské partyzánky Berîtan, vlastním jménem Gülnaz Karataş, která se
stala celosvětovým symbolem ženského odporu, autonomie a antipatriarchálního
boje.
Hlavním cílem této formace je přetavit hněv vykořeněných
lidí v radikální politické poselství. Skrze extrémně rychlou hudbu s převážně
španělskými texty bojují proti kolonialismu, kapitalistickému drancování
přírody a útlaku žen i menšin, takzvaných FLINTA osob (Frauen, Lesbičky,
Intersexuální, Nebinární, Transger, Asexuální), což přímo reflektuje jejich
antipatriarchální zaměření a snahu nabourat tradičně maskuliní hardcorovou
scénu. Svou tvorbou ostře kritizují moderní postkoloniální režimy, které podle
nich selhaly v ochraně původního latinskoamerického obyvatelstva.
Své první a doposud snad jediné EP Anti-Imperialista vydali
svépomocí v dubnu 2024 a mezi šesticí skladeb naleznete i výbornou S.E.P.S.A.P. (11/2023), což je zkratka pro španělské "Solo el pueblo Salva al Pueblo", v
překladu "Pouze lid zachrání lid". Tato skladba vyšla i samostatně jako digitální
singl a funguje jako hymna solidarity, vzájemné pomoci a komunitní sebeobrany
nezávislé na státním aparátu.
Jubilejní 20. ročník legendárního hudebního festivalu
Mighty Sounds, kterému v květnu předcházela skvělá debata v českobudějovickém
prostoru Artovna, je naprosto dechberoucím triumfem a jasným důkazem
neutuchající profesionality, vášně a oddanosti celého pořadatelského týmu.
Zorganizovat po boku věrné komunity dvacet let fungující svátek žánrů jako ska,
punk, rock'n'roll či hardcore v našich podmínkách vyžadovalo obrovskou odvahu a
vytrvalost spolutvůrců, z nichž někteří se tohoto kulatého jubilea bohužel už
nedožili, avšak jejich nezaměnitelná stopa a odkaz žijí v každém festivalovém
detailu dál.
Ačkoliv Mighty Sounds není největším festivalem svého
druhu v celé Evropě, bývá dlouhodobě a právem označován za největší festival
tohoto zaměření ve střední Evropě. Je to velmi specifický a vysoce ceněný
hudební svátek. Jeho unikátnost na naší scéně spočívá v tom, že více než 80 %
programu tvoří zahraniční kapely. Cílené zaměření na žánrovou směsici punku,
ska, rock'n'rollu, hardcore a reggae nemá v takovém rozsahu v České republice
absolutně obdoby.
Letošní oslavy na táborském letišti Čápův dvůr navíc
provázejí extrémní tropická vedra, která podtrhují naprosto elektrizující
atmosféru v areálu, kde tisíce nadšených fanoušků tančí před podii, na nichž
exceluje opět znamenitý line-up plný světových i domácích hvězd. Obdivuhodná
dramaturgie přivedla do Tábora ikonické Pennywise či nesmrtelné The Exploited. Ty doplňují neméně skvělí House of Protection, mladí a neklidní Bad Nerves, strhující Bridge City Sinners, berlínské legendy Oxo86, tuzemské špičky Prago Union či Frankie and the Deadbeats, a celá řada dalších, dnes už světových jmen. Právě v těchto horkých dnech se
ukazuje neskutečná obětavost a preciznost organizátorů, kteří zvládají náročné
logistické výzvy i zajištění komfortu pro návštěvníky s absolutní noblesou,
čímž opět potvrdili, že Mighty Sounds není žádná blbost, ale s láskou budovaný
hudební klenot evropského formátu.
MITRA MITRA je ve Vídni usazená minimal-synth/wave
dvojice, kterou před dvanácti lety založili britský experimentální a
industriální hudebník Mark Crumby (známý také jako Mahk Rumbae z projektů
Konstruktivists, Ghost Actor či Oppenheimer MKII) a novozélandská DJka a
hudebnice Violet Candide (působící v projektech Peppy Pep Pepper či Violetiger).
Oba umělci již tehdy disponovali bohatými zkušenostmi z undergroundové scény,
což jim umožnilo okamžitě definovat specifický hudební výraz založený na
analogových automatech, chladných syntezátorových linkách a odtažité vokální
estetice odkazující na nejtemnější zákoutí osmdesátých let.
Po prvním evropském turné v roce 2015 a sérii úvodních
kazetových releasů a EP, debutovali v březnu 2016 eponymním albem mitra mitra,
které vyšlo pod hlavičkou jejich vlastní značky Micromort Music. Tento debut
přinesl dvanáct skladeb plných hypnotických basových linek a spektrálních
kláves, čímž si duo okamžitě získalo pevnou fanouškovskou základnu mezi
milovníky coldwave.
Po tomto majstrštyku se mitra mitra odmlčeli
až do těchto dnů, kdy vydali čtvrté album Glassy Tears, prezentující "unikavou" estetiku zvuku i obalu. Že nepůjde o prvoplánový retro-pop, dává jasně najevo
už samotné vizuální zpracování, kde je deska zalisovaná do rudého
vinylu zabalena v monochromatickém obalu, jehož abstraktní motiv vzdáleně
evokuje vnitřek výtahové šachty. Tento obraz plný tísně a náznaků, ze
kterého není úniku, přenáší stejný pocit paralyzující, ale přesto uhrančivé
klaustrofobie přímo do samotných skladeb.
Duo na novince opouští
striktní mantinely tradičního "subžánru" a posouvá se od chladného
minimalismu k "mutujícímu" parketu. Zvuk se stal mnohem nestabilnějším,
živelnějším a nebezpečnějším, přičemž Mark Crumby kombinuje špinavé
industriální textury s pulzujícími, těžkými basovými linkami a Violet Candide doplňuje
tyto nestálé syntezátorové plochy svým charakteristicky odtažitým, chladným
vokálem. Celá nahrávka se transformuje do podoby, kterou lze prý nejlépe
definovat jako „mutant dancefloor synthpop“. Skladby si sice uchovávají taneční
strukturu a silný rytmický drajv, avšak jsou prosáklé podvratnou
undergroundovou náladou a zvukové detaily se v nich neustále hroutí a
proměňují, jako by tanec probíhal v polorozpadlém industriálním klubu. Ve
výsledku je Glassy Tears vysoce atmosférická nahrávka, která skvěle
balancuje na hraně mezi hypnotickým undergroundovým popem a nekompromisním
zvukovým experimentem.
Desku v nákladu 300 kusů vydává další značka Dominica
Martina, Feral Child Recordings. Ta po dřívější spolupráci s vídeňským labelem
Schalko sáhla také po tamní značce Micromort Music, kterou provozují samotní
autoři této vynikající práce, duo MITRA MITRA.
