Westside Cowboy + Wyatt (Bike Jesus, Praha 7.11.2026)

 

Včera večer se na pražské Štvanici představila se svým prvním headline vystoupením v Česku britská senzace Westside Cowboy. V syrovém prostoru s DIY estetikou Bike Jesus ji doplnili její manchesterští sousedé Wyatt, jejichž set nabídl skvělý kontrast k tomu, co mělo přijít později – vsadili na intimnější, atmosférické aranže a melancholický tón, který se postupně rozléval vyprodaným prostorem. Wyatt, kteří teprve na konci září vydali svůj první singl Morning, dokázali v sále vytvořit příjemně napjaté očekávání a ukázali, že i zdánlivě křehká hudba „no-name“ kapely dokáže klubové publikum stoprocentně vtáhnout.

Jakmile Wyatt sklidili zasloužený potlesk a pódium se přestavělo pro hlavní hvězdy, atmosfera v cyklodílně přitažlivě zhoustla. Westside Cowboy si pro svůj nástup zvolili naprostou klasiku – z reproduktorů hřmotně zazněla It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'N' Roll) od AC/DC. Tenhle ikonický „dudák“ vtisknul celému večeru okamžitý rock'n'rollový náboj. Když se pak kapela za neutichajícího aplausu ujala nástrojů, bylo jasné, že se s ničím mazlit nebudou. Zažít tuhle čtveřici „face to face“ přineslo přesně ten typ intenzity, který se z nahrávek zkrátka nedá přenést. Setlist se sice opíral o čerstvý LP debut It Goes On, ale představil ho v naprosto nové dynamice.

Hned od úvodních tónů otvíráku Boys byla jasná největší síla kapely – absolutní absence klasického frontmana. Tři střídající se zpěváci s vizáží „právě vstávajících studentů“ si předávali slovo s ležérností, která hraničila s apatií, ale hudebně šlapala s profesionální přesností. Pódium bez zátarasů a uslintaných kulturistů tak umožňovalo absolutní kontakt s diváky, které s kapelou nejvíce propojovala stále vysmátá a tančící baskytaristka Aoife Anson O’Connell. Právě ona byla tmelem celého vystoupení – nekompromisní, soustředěná a rytmicky neprůstřelná. Skladby jako Paper Chains, Can’t See a „pavemenťácké“ Well Done Kid, You Did It nenechaly snad nikoho na pochybách, že jsme svědky jedné ze současných světových špiček, kterým kluby štvanického typu už nemůžou kapacitně stačit.

V polovině setu kapela plynule střídala polohy od melancholické Worried Age a Big Wheels až po syrovější kousky jako Drunk Surfer, Dobro či Shells. S каждым dalším trackem jako Pin Up Boys nebo The Wahs atmosféra gradovala. Zatímco divoké, punkem šmrncnuté pasáže jako Don’t Throw Rocks a Coyote proměnily klub v jedno velké, pulzující srdce, nejvíce fascinující momenty paradoxně nastaly, když kapela ubrala na plynu. Skladba Patchwork, silně inspirovaná melancholií Elliotta Smitha, dokázala proměnit jindy hlučný bar v naprosté vakuum. Schopnost donutit publikum během pár vteřin stoprocentně ztichnout a poslouchat jen šepot a akustickou kytaru ukazuje, že Westside Cowboy mají na víc než si podmanit jen undergroundový bunkr. Po této emotivní pauze pak kapela zasadila finální údery v podobě skladeb Strange Taxidermy a jejich největšího průlomového hitu, tři roky starého debutového singlu I've Never Met Anyone I Thought I Could Really Love (Until I Met You).

Pokud se dá koncertu něco „vytknout“, tak je to jeho délka. Hodinový set bez velkých řečí mezi písněmi a bez jakéhokoliv zdržování nabídl sedmnáct skladeb ze všech doposud realizovaných nosičů (LP It Goes On – 8/2026, EP So Much Country ‘Till We Get There – 1/2026, EP This Better Be Something Great – 8/2025), který bych si dal klidně celý znovu. Včetně naprosto finální hymny You Could Have Died There On The Dancefloor, po které se manchesterský večer v Praze uzavřel bez jakýchkoliv přídavků.

Zde se slova z úvodního intra od AC/DC ukázala jako prorocká – cesta na vrchol je sice dlouhá, ale Westside Cowboy po ní kráčí mílovými kroky. Já osobně jsem zůstal ohromen a s toužebným pocitem, že tuhle „stadionovou“ kapelu bych chtěl zažít v takhle malém klubu ještě aspoň jednou. Jako bych dal cokoliv za podobnou možnost v případě The Cure, U2 nebo Depeche Mode v původní sestavě.

WSCB

WYATT

Michal Cimala - Achát F1 (AJG Wortnerův dům České Budějovice, 5.11.2026)

Dlouhá Noc v Budějcích

 

V prostorách AJG ve Wortnerově domě v Českých Budějovicích byla včera zahájena výstava všestranného sochaře, malíře, designéra a hudebníka Michala Cimaly s názvem ACHÁT F1. Autor, který se loni zapsal do povědomí místního publika sochou PERSONA na festivalu Umění ve městě a hudebním doprovodem vernisáže trojvýstavy Bartuszová–David–Polách (kde vystoupil se svým industriálně rapovým projektem ROXORM3N), se tak vrací na jih Čech s komplexním autorským projektem pod kurátorským vedením Petra Vaňouse.

Výstavní projekt představuje Cimalovu aktuální tvorbu, jejíž základní půdorys tvoří citlivost a smysl pro rozporné jevy napříč současnou kolektivní i osobní realitou. Návštěvníkům nabízí jedinečný vhled do umělcova uvažování o střetu lidské existence s technologickým zrychlením moderního světa. Jádrem celé expozice je přitom dialog mezi pomalým geologickým časem minerálů a zrychleným tempem moderní civilizace, zhmotněný v kontrastu surových skleněných plastik a světelných pláten.

Cimalova sochařská tvorba je hluboce založena na neustálém experimentování s materiály, kdy se po sérii vlastnoručně vyráběných hudebních nástrojů začal věnovat figurálnímu sochařství a v malém měřítku přetvářel lidské charaktery. Tak vznikl cyklus komorních soch, který pro umělce odstartoval nové možnosti tvorby. K samotnému sklu došel během pobytů ve sklářském kraji Českého ráje, kde v době covidové izolace v roce 2020 nalezl v modelaci z místní hlíny pro následné tavení hlav ideální měřítko výrazně podživotní velikosti. Práce s hlínou pro něj tehdy byla formou psychoterapie a znovunalezením kořenů, které v letech 2021 a 2022 přenesl do tamních sklářských hutí na Turnovsku a Železnobrodsku. Na lidském charakteru – hlavě – jej dlouhodobě zajímá, jak při zjednodušení a geometrizaci forem podat „zprávu“ o lidském bytí, přičemž každá z bust vychází z předlohy, ze světa komiksu, sci-fi či konkrétní osoby, a odráží její charakteristické znaky.

Tato zkušenost s křehkostí lidské existence se na současné výstavě propojuje do širšího celku, kde se vedle skleněných hlav objevují také koláže, koberce a světelná plátna. Nadšení a opojení z rychlosti technických změn, posouvajících lidské vědomí do nových zážitkových dimenzí, střídají únava, skepse a úzkost volající po zastavení. Lidská bytost se v Cimalově pojetí ztrácí v konfiguracích vlastního odcizení a v pádu do černé díry vymykající se příčinnosti. Stále zřetelněji si uvědomujeme, že právě vesmír a anorganická příroda nás konfrontují s naší fyzickou křehkostí a psychickou zranitelností. Lidské vědomí sice vstupuje do labyrintu zrychlení s nadějí, že tudy vede cesta někam dál, z dlouhodobé perspektivy však člověk nemůže konkurovat vlastním vynálezům založeným na mechanických principech akcelerace, přičemž vztah k času se tu projevuje jako formotvorná i destruktivní síla.

Původní práce s čirým sklem z Českého ráje se v rámci tohoto konceptu vyvinula k technologicky náročnějším barevným taveninám, a to využitím uranového skla. Tyto zářící futuristické objekty pod UV světlem varovně pulzují a ztělesňují téma technologické mutace i hrozbu posthistorické epochy, která nebere dějiny vážně a ztrácí kontrolu sama nad sebou. Hlavy, které původně reflektovaly krizovou izolaci a nosily ochranné masky či helmy, tak v budějovické expozici získávají zcela nový, neonově radioaktivní rozměr.

Samotný název výstavy Achát F1 pak dokonale zastřešuje dialog mezi sochařskými objekty a plochou obrazů či koláží. Odkazuje na strukturu rozříznutého kamene, který mezi pláštěm a jádrem vykresluje zmnožený okruh linií připomínajících závodní dráhu Formule 1. Tento minerál jako vyňatá, do sebe uzavřená geologická situace provokuje jak svou krásou, tak přítomností jiné dimenze času, než je ta lidská. V kontextu Cimalových svítících pláten a uranových plastik se achát stává metaforou odlišné zkušenosti, která se před námi otevírá v době, kdy lidská stopa mizí v rychlosti vlastní sebedestrukce.

Tramhaus – Blister (Subroutine / Vicious Circle / Siluh / Bronson / Lovers & Lollypops / Peleton)

 

Nové album rotterdamské post-punkové formace Tramhaus nese název Blister a vyšlo pod hlavičkou šesti evropských labelů – nizozemských Subroutine Records, francouzských Vicious Circle Records, rakouských Siluh Records, italských Bronson Recordings, portugalských Lovers & Lollypops a polských Peleton Records. Nahrávka vznikla po intenzivním osmnáctiměsíčním období, během kterého kapela odehrála hodně přes stovku koncertů ve více než dvaceti zemích na třech kontinentech. Tento vyčerpávající životní styl přibližuje jak vizuální pojetí desky s artworkem od Marca van Buula v grafickém zpracování výtvarníka a kytaristy Beige Banquet Joea Munseye, tak i samotný název alba. Ten symbolizuje fyzické opotřebování, bolest z neustálého cestování a odloučení, ale zároveň odráží vnitřní sílu a rodinnou soudržnost kapely, která toto intenzivní období dokázala společně přečkat.

Jednotlivé skladby z pera frontmana Lukase Jansena procházejí různorodými stavy mysli i hudebními polohami. Úvodní Plovdiv slouží jako chaotická óda na život na cestách, zatímco temnější Cluster s náznaky syntezátorů naznačuje nečekané žánrové přesahy. K bleskovému post-punku a tématu lidské nejistoty se kapela vrací v The Answer?, naopak ve Sly (Like Ever) rozvíjí vlivy Nicka Cavea a Pixies. Úlevu od punkového řevu přináší melodická stopa Solace, kterou vzápětí střídají explozivní zářezy Recoil a Rat Race s agresivní kritikou konzumní společnosti. Melancholická Overachiever, Big Believer se noří do pochybností o sobě samém, Lap Dog přes post-hardcorovou dynamiku útočí na slepou poslušnost a nekompromisní noise-rocková jízda I Was Never Alone otevírá hluboce osobní téma zpěvákova coming outu. Celou nahrávku pak uzavírá atmosférická goth-rocková tečka Swarm, zkoumající lidskou individualitu tváří v tvář tlaku davu.

Při srovnání s předchozí tvorbou představuje Blister pro Tramhaus zásadní evoluční skok. Jejich debut The First Exit (9/2024 Subroutine Records) stavěl na přímočaré post-punkové agresi, syrovosti a neučesané garážové energii, která definovala i rané singly. Novinka však nabízí mnohem prostornější, propracovanější a čistší zvuk znovu vypomáhajícího producenta Floyda Atemy.

Kapela se zde projevuje všestranněji – nebojí se zpomalit, zapojit syntezátory a experimentovat s prvky shoegaze, noise-rocku nebo grunge. Zatímco starší písně zněly jako rozzuřený výkřik rotterdamské scény, aktuální materiál je dospělejší, citově zranitelnější a hudebně pestřejší, přičemž původní punkový vztek úspěšně přetavuje do hlubší emocionální výpovědi.

Skvělou, ale zároveň trochu smutnou zprávou pro tuzemské fanoušky je, že Tramhaus v rámci svého rozsáhlého turné dorazí i do České republiky. Vystoupí však pouze na jediném koncertě, který se uskuteční v neděli 11. dubna 2027 v brněnském klubu Kabinet Múz, a skupinu na pódiu doplní zatím neoznámený speciální host. Pro představu potenciálních zájemců ochotných utratit čtyři stovky – v Británii je na šňůře doprovodili irští Gurriers, kteří mimochodem už 21. listopadu 2026 ovládnou pražský klub Bike Jesus.

A1. Plovdiv (03:19)

A2. Cluster (04:04)

A3. The Answer? (03:25)

A4. Sly (Like Ever) (03:57)

A5. Solace (03:33)

B1. Recoil (01:53)

B2. Rat Race (01:51)

B3. Overachiever, Big Believer (04:23)

B4. Lap Dog (04:00)

B5. I Was Never Alone (03:28)

B6. Swarm (03:15)

Přeladění / Preladenie (režie: Sára Prokopová)

 

Včera večer vyhlásili organizátoři 30. ročníku festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava vítězné filmy, mezi kterými se objevila i trojice mých tipů – výjimečně empatický snímek Barbara navždy od newyorské dokumentaristky Brydie O'Connor, Mohabat v podání amerického režiséra Jamese Longleyho a Vteřina houby od velmi nadějného Aleše Pojara.

Z hlediska aktuálních politicko-kulturních změn u mě však nejsilněji zarezonoval snímek Preladenie režisérky Sáry Prokopové v produkci CinePunkt. Film přibližuje situaci ve slovenské veřejnoprávní televizi a rozhlasu poté, co tamní vládní koalice ovládla média způsobem, který nemá v éře samostatného Slovenska obdobu. V souvislosti se schválením zákona č. 157/2024 Z. z. k 1. červenci 2024 oficiálně zanikla RTVS a vznikla nová Slovenská televize a rozhlas (STVR). Tato legislativní změna umožnila předčasný odchod tehdejšího legitimně zvoleného managementu. Vládní koalice pak pomocí svých nominantů v Radě STVR podřídila novou instituci přímo státní moci. Médium veřejné služby, které má být ze zákona nezávislé, se tak stalo její prodlouženou rukou, a to v rozporu s Evropským aktem o svobodě médií.

Zásadní dějovou linku filmu tvoří dynamika uvnitř nově vznikajícího stávkového výboru, který se zformoval jako spontánní Iniciatíva za verejnoprávnosť a nezávislosť. Diváci mají jedinečnou možnost sledovat, jak se zpočátku rozpačité debaty na chodbách mění v organizovaný odpor. Kamera citlivě zachycuje zrod solidarity, ale i narůstající paranoiu, kdy si kolegové v redakcích přestávají věřit a schůzky výboru se musí přesouvat mimo budovy televize. Snímek ukazuje, jak se novinářská profese přes noc transformuje v čistý aktivismus za záchranu svobody slova, přičemž počáteční odhodlání postupně střídá vyčerpání, frustrace a bezmoc z neúprosného postupu státní moci. Snímek navíc nepostrádá až tragikomické momenty, když zachycuje situace, kdy do vedení kultury a médií nastupují lidé bez elementárních kompetencí, kteří ve vysílání vážně otevírají debaty o tom, zda Země náhodou není plochá.

Hlavními tvářemi tohoto odporu proti politickému ovládnutí média se stali Vlado Amrich, Rozálie Vlasková a Ivan Brada. Jihlavskou projekci doprovázela mimořádně silná emoce i díky tomu, že Amrich s Vlaskovou byli v sále osobně přítomni. Na následné diskuzi s diváky otevřeně popsali chvíle, kdy se jejich profesionální práce a kreativní tvorba změnily v boj o holou profesní existenci.

Obzvláště silný moment diskuse nastal, když vyšlo najevo, jak široký a bezohledný záběr čistky měly. Politické tlaky a vyhazovy se totiž netýkaly pouze zpravodajství vedeného politickými a ekonomickými redaktory, jako byl právě Amrich. Zdevastovaly i zcela apolitické segmenty – včetně tvorby dětských a mládežnických pořadů, kterým se dlouhá léta věnovala Vlasková. Oba dnes již vyhození tvůrci potvrdili, že realita cenzurních zásahů byla ještě plíživější, než jak se mohlo zdát z novinových titulků.

Jihlavské uvedení však nepůsobilo pouze jako historické ohlédnutí za slovenskými událostmi, ale jako přímé a urgentní varování pro aktuální situaci v české kultuře. Debaty v kuloárech i na pódiu se nevyhnutelně stočily k současnému českému ministrovi kultury Oto Klempířovi a jeho ambicím na transformaci domácích kulturních a mediálních institucí. V diskusích živě ožíval nedávný výrok slovenské exministryně kultury Martiny Šimkovičové, která svému českému protějšku Klempířovi udělila nevyžádanou, avšak všeříkající radu, že až bude chystat nějakou změnu, tak si ji má „pořádně připravit“. Zkušenost protagonistů Přeladění jasně ukázala, co taková „pořádná příprava“ v praxi znamená – systematické legislativní i personální čistky, které pod rouškou reforem likvidují kritické hlasy a autonomii veřejnoprávního prostoru. Pro českou kulturní obec se tak film stává varovným zrcadlem toho, jak tenká je hranice mezi politickým managementem a otevřenou destrukcí nezávislé tvorby.

Pro ty, kteří nestihli festivalová promítání, přicházejí důležité informace o další distribuci. Ačkoliv se kvůli vysoké citlivosti zaznamenaného materiálu a autorskoprávním ujednáním původně nepočítalo se zařazením snímku do online programu, nakonec bude výjimečně zpřístupněn v tradičním online festivalovém archivu v rámci platformy Ji.hlava Online. Jeho kompletní seznam bude zveřejněn dnes v 18:00. Celé dílo však vzniklo v koprodukci s Českou televizí, která se stane jeho hlavním televizním domovem. Vzhledem k tomu, že Slovenská televize (STVR) dokument z pochopitelných politických důvodů do vysílání nenasadí, plánují na Kavčích horách uvést Přeladění na svých obrazovkách v rámci dokumentárních oken na začátku příštího roku. 

Novinka si z Jihlavy odváží pověst jednoho z nejvýraznějších politických počinů roku, protože ukazuje, že ztráta svobody slova a nezávislosti kultury není proces, který se stane přes noc, ale vyžaduje systematické „přelazování“ společnosti, kterému je nutné se postavit dříve, než ministři své změny pořádně připraví. Nejsilnějším mementem celého festivalového uvedení se nakonec stala závěrečná slova Rosalie Vlaskové, která apelovala na české kolegy, aby se poučili z chyb slovenských novinářů. Podle ní byl největším kamenem úrazu fakt, že se do aktivních protestů nakonec zapojila jen malá část zaměstnanců veřejnoprávních médií, zatímco zbytek paralyzoval strach ze ztráty zaměstnání, existenční obavy a nutnost splácet hypotéky. Její výzva k radikálnějšímu postupu vůči držitelům moci a odmítnutí tiché pasivity vyvolala v sále atmosféru nekompromisního odporu – náladu, kterou v současném popkulturním kontextu dokonale podtrhuje třeba i syrová a naštvaná estetika aktuálního videoklipu kapely Berlin Manson.

                                                                                

28.10.2026 - SME.sk

                                                                               

Radwan Ghazi Moumneh & Frédéric D. Oberland - Eternal Life No End (Constellation Records)

 

Ve středu 4. listopadu 2026 ožije pražské A studio Rubín mimořádným koncertním setkáním, které pořádá promotérský kolektiv Jednota. Podzemní prostory na Malostranském náměstí se od půl osmé večer promění v dějiště intenzivního elektroakustického rituálu. Libanonsko-kanadský hudebník Radwan Ghazi Moumneh a francouzský multiinstrumentalista Frédéric D. Oberland zde v živém provedení představí své kritikou ceněné debutové album Eternal Life No End (4/2026), které vydal prestižní montrealský label Constellation Records.

Společné dílo Moumneha a Oberlanda vznikalo v průběhu dvou let a čítá sedm skladeb. Zárodkem se stala série duetů, které Moumneh inicioval v montrealském studiu Hotel2Tango v létě roku 2023. Arabský název nahrávky, v překladu znamenající „Věčný život bez konce“, lze doslovněji interpretovat jako „Temná, prokletá noc, jako sami hledači“. Album se pohybuje na pomezí smyslového vnímání a potlačovaných emocí a přináší poetickou hudební proklamaci proměněné reality a společenské amnézie. Je naléhavým výkřikem uprostřed oceánů nespravedlnosti, která zaplavuje region SWANA (jihozápadní Asie a severní Afrika) a straší v životech i vizích tamního obyvatelstva.

Tato pohlcující hudební syntéza dává nahlédnout do světa, kde se blízkovýchodní tradice pod tlakem společenských krizí a osobního žalu hroutí do hypnotického avant-rocku a rituální elektroniky. Podobně jako Dante a Vergilius v Božské komedii, i kompozice obou autorů mapují emotivní vír, v němž se snový čas přelévá do transovních perkusí a podmanivých melodií. Tyto zvuky usměrňují kolektivní naléhavost, jež proplouvá Radwanovým naříkavým hlasem a arabskými texty.

Diváci se mohou těšit na organické propletení Moumnehova strunného buzuku, který víří a rezonuje skrze elektronické efekty v bouřlivém truchlení nad probíhajícími tragédiemi, s Oberlandovými pasážemi na saxofon a clarineau evokujícími šamanské zažehnávání zla. Tento syrový, hlukový protest vytváří temný, a zároveň třpytivý rytmický vesmír, v němž se sdílená naléhavost střetává s hlubokou spirituální oddaností.

Širokou zvukovou krajinu dotváří bohatá škála nástrojů včetně rámových bubnů daf, bonga, upravené elektrické rababy, chvějivých basových linek a dalších syntetických textur z Oberlandových modulárních syntezátorů Buchla a Deckard's Dream. Celý večer, na který vstupenky pořídíte za pouhých 350 Kč, tak slibuje jedinečný zážitek postavený na hlubokém poslechu, paměti a invenci. V jeho první části ho ideálně dotvoří vzácný host v podobě kanadské houslistky a skladatelky Jessicy Moss, známé z kultovních Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra, se svými vrstvenými postklasickými zvukovými krajinami a živou improvizací.

Eternal Life No End (12")

A1. Squeal Of Swine (06:54)

A2. Dagger Eyes (07:39)

A3. A Silence With No Ceiling (07:53)

B1. A Shadow With No Silhouette (03:08)

B2. The Serpent (05:36)

B3. A Dream That Never Arrived (05:10)

B4. Walked And Walked (07:06)

Na českém filmu nám záleží – MFDF Ji.hlava (26.10.2026)

 

Dnešní mimořádná akce s názvem Na českém filmu nám záleží, která se koná v rámci jubilejního 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, přináší zásadní změnu v přístupu pro širokou veřejnost, jelikož celá projekce i následná debata jsou přístupné zcela zdarma, bez nutnosti předchozí akreditace či nákupu vstupenky. Tento krok otevírá dveře všem, které zajímá budoucnost domácí kinematografie a její reflexe ve společnosti.

Hlavním cílem organizátorů je vytvořit svobodný prostor pro otázky, různorodé pohledy a otevřenou diskuzi o tom, co tyto změny mohou reálně znamenat pro samotné tvůrce, tvůrkyně i pro běžné diváky.

Setkání se uskuteční v 17:00 v prostorách DKO I a jeho klíčovou součástí bude panelová diskuze po skončení filmu Přeladění (režie: Sára Prokopová). Do debaty usednou významné osobnosti veřejného a mediálního života, konkrétně generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, zástupce generálního ředitele České televize Milan Fridrich a bývalá místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost Věra Jourová. Celým večerem bude v roli moderátora provázet ředitel festivalu Marek Hovorka. Organizátoři festivalu Ji.hlava touto cestou srdečně zvou každého, kdo chce vyjádřit svou podporu českému filmu a aktivně se zapojit do dialogu o jeho dalším směřování.

Ingeborg Bachmann – Někdo, kým jsem kdysi byla (režie: Regina Schilling)

 

Včera byl na jubilejním 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v české premiéře uveden německo-rakouský biografický hybridní dokument Ingeborg Bachmann – Jemand, der einmal ich war (6/2026).

Snímkem, který vznikl ke stému výročí narození této významné autorky (25.6.2026 – 17.10.1973), nás v hlavní roli provází má současná filmová favoritka Sandra Hüller, známá z filmů Anatomie pádu nebo Zóna zájmu. Toto výjimečné uvedení na Velké scéně Horáckého divadla navíc osobně doprovodili režisérka Regina Schilling a producent snímku Johannes Rosenberger.

Životní osud Ingeborg Bachmann, jedné z nejvýznamnějších německy píšících spisovatelek, je plný zvratů. Její raketový vzestup popularity v poválečném Berlíně a zapojení do vlivné literární skupiny Gruppe 47 ji dostaly až na obálku časopisu Der Spiegel. Její život však zásadně definovaly také intenzivní, často destruktivní vztahy s muži tehdejší kultury, jako byli Paul Celan nebo Max Frisch. Celá tato „meditace“ o výjimečné ženě a jejím krušném osudu tak vytvořila umělecky výrazné dílo s obrovskou poetickou silou.

Snímek Reginy Schilling se zcela vyhýbá tradičním, suchým dokumentárním šablonám a místo nich volí formu imerzivního hybridního portrétu, ve kterém se naše „průvodkyně“ Sandra Hüller v hraných pasážích nevydává cestou klasického historického herectví. Provází nás skrze jeden fiktivní, imaginární příběh ze současnosti, přičemž režisérka schválně narušuje dobovou iluzi moderními kontrasty, takže se herečka po italské metropoli pohybuje s iPhonem nebo na elektrokoloběžce. Samotný tvůrčí proces popsali autoři jako specifickou seanci, kdy měla představitelka hlavní role texty Bachmannové během natáčení neustále puštěné ve sluchátkách a skrze fyzický pohyb v prostoru a improvizaci reagovala na rytmus a vnitřní sílu autorčina jazyka, což se plynule prolíná s unikátními, citlivě zrestaurovanými archivními materiály, dobovými rozhovory a fotografiemi.

Jedinečnou, hluboce melancholickou atmosféru celého díla umocňuje kompletně autorská instrumentální hudba, kterou pro film složila rakouská umělkyně a skladatelka Anja Plaschg, celosvětově známá svým projektem Soap&Skin. Její soundtrack stojí na minimalistických klavírních motivech provázejících osamělé bloumání římskými uličkami, které citlivě doplňuje temným ambientem, elektronickými ruchy a vrstvením vlastního hlasu bez konkrétních slov. Tento zvukový design skvěle souzní s vnitřním světem spisovatelky, přičemž propojení obou umělkyň má hlubší kořeny, jelikož si Anja Plaschg v minulosti Ingeborg Bachmann osobně zahrála v hraném snímku Die Geträumten (2016).

S využitím fragmentů básní a románů podbarvených touto podmanivou hudbou nám film obnažuje tragický osud umělkyně zkoušené, pochybující a odhodlané zemřít. V průběhu tohoto filmového putování zaznívají pasáže z kultovní básně Reklama, která sžíravým kontrastem básnického slova a reklamních sloganů tematizuje spotřební společnost a lidskou osamělost. Dalším silným momentem je text Obyvatelé předměstí, jenž hluboce reflektuje odcizení, marginalizaci lidského bytí a tíživou atmosféru městských periferií. V neposlední řadě film přináší fragmenty ze slavného psychologického románu Malina, který slouží jako temná, existenciální pitva ženské identity a destrukce, jež v kontextu spisovatelčiny pozdější tragické smrti v Římě nabývá v očích diváka až mrazivých rozměrů.

Zapojení Sandry Hüller dodalo celému projektu obrovskou diváckou přitažlivost a energii, přičemž prestižní filmový magazín Business Doc Europe vyzdvihl, že film díky svému neotřelému zpracování dokáže plně vtáhnout i lidi, kteří se s tvorbou Bachmannové setkávají vůbec poprvé. Zahraniční kritika, včetně rakouského deníku Die Presse nebo odborného portálu Filmdienst, jednohlasně oceňuje tento velmi jemný, avšak neobyčejně naléhavý portrét, který zůstává naprosto věrný autorce a je zcela zbaven zbytečného patosu či senzacechtivosti. Výsledkem je jiskřivý kinematografický kaleidoskop, který v divákovi okamžitě probudí upřímnou touhu znovu otevřít knihy Ingeborg Bachmann a začít její fascinující dílo objevovat nanovo.

 

„Todesarten“- Projekt (Způsoby smrti) je ambiciózní a nedokončený románový cyklus významné rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové, na kterém autorka intenzivně pracovala od šedesátých let až do své tragické smrti v roce 1973. Hlavní myšlenkou tohoto rozsáhlého díla je teze, že fašismus a totalitní mechanismy po druhé světové válce nezmizely, ale přesunuly se do soukromé sféry, rodinných struktur a partnerských vztahů.

Bachmannová v textech zkoumá plíživou, společensky tolerovanou psychickou destrukci žen v patriarchální společnosti, přičemž tyto formy útlaku a citového strádání označuje za moderní způsoby zabíjení. Jediným uceleným a za jejího života vydaným románem z tohoto cyklu je slavná kniha Malina, zatímco ostatní části, jako Případ Franza nebo Requiem za Fanny Goldmannovou, zůstaly v torzech a fragmentu. Celý projekt dnes patří k nejvýznamnějším a literárně nejvlivnějším feministickým počinům poválečné evropské literatury.