Agnes Obel - The Meaning of Flowers (Deutsche Grammophon)

 

The Meaning of Flowers je v pořadí pátým studiovým albem dánské umělkyně Agnes Obel, která se na hudební scéně zapsala jako jedna z nejvýraznějších představitelek moderní neoklasiky a melancholického indie popu. Její umělecké začátky přitom formovalo rodinné zázemí v Kodani, kde od dětství hrála na klavír a objevovala svět klasické hudby a jazzu skrze sbírky své matky. Později se v Berlíně vypracovala v naprosto suverénní autorku, jejíž debutové album Philharmonics (10/2010 PIAS) sklidilo obrovský úspěch u kritiky i posluchačů a přineslo jí pět dánských hudebních cen. Následná alba Aventine (9/2013) a experimentálnější Citizen of Glass (10/2016) upevnila její rukopis postavený na jemných klavírních linkách, étericky vrstvených vokálech a hře s tichem a prostorem. Zatímco dosavadní vrchol její introspektivní tvorby představovalo doma nahrané album Myopia (2/2020) doprovázené odchodem k Deutsche Grammophon, novinka The Meaning of Flowers přináší zásadní zvukový i tematický posun. Právě toto proslulé vydavatelství, známé propojováním klasické tradice s avantgardní moderní hudbou, poskytuje Agnes Obel ideální zázemí pro její žánrově rozkročené nahrávky.

Oproti předchozí tvorbě, jejíž podstatu dánská písničkářka loni nastínila během svého koncertu v pražském prostoru ARCHA+, se nové album otevírá mnohem světlejším, expanzivnějším a organičtějším tématům. V Praze se totiž Agnes Obel představila v komorním duchu, kdy skryta v intimní hře světel a stínů předvedla hypnotický, introvertní průřez svou kariérou doprovázený abstraktními vizualizacemi a snovými aranžemi. Její starší skladby se nesly v duchu paranoie, izolace a hluboké vnitřní melancholie. Aktuální dílo však tuto uzavřenost opouští a nahrazuje ji tématem mateřství, metamorfózy a absolutního propojení se vším živým. Zatímco v minulosti se spoléhala především na vlastní vrstvený hlas a strohé nástroje, v novince se obklopila širokým ansámblem hostujících hudebníků a do svého zvuku vetkala nečekané vlivy dánského popu 80. a 90. let, které kontrastují s hlubokou starověkou poezií a filozofií.

Na zmiňovaném pražském koncertě navíc divákům exkluzivně odhalila dvě zbrusu nové skladby. První z nich byla samotná titulní píseň The Meaning of Flowers, jež do sálu vnesla hřejivou atmosféru mateřské lásky a hlubokého propojení s přírodou. Druhou novinkou byla téměř sedmiminutová mystická kompozice Laymelli, inspirovaná životními cykly hmyzu. Ta na koncertě vynikla svými netradičními snovými aranžemi, hrou s posunem tóniny hlasu a ukázala divákům odklon od dřívějšího minimalismu směrem k vrstveným strukturám plným zvukových samplů a tajuplné energie. Obě písně tehdy organicky zapadly do koncertního setlistu vedle jejích největších historických hitů jako Riverside nebo The Curse.

Samotný název alba v sobě spojuje několik hlubokých myšlenkových rovin a metafor, které autorka objevila během těhotenství a četby filozofických děl. Klíčovým motivem je fascinující kontrast malého a obrovského inspirovaný dílem současného italského filozofa Emanuele Coccii, kde květiny představují sice křehké bytosti, ale s neuvěřitelně složitou vnitřní biologií existující uvnitř monumentální planety. Květina zde zároveň slouží jako jasná metafora mateřství, zrození a přírodní metamorfózy. Odráží autorčin intenzivní pocit absolutní propojenosti všech živých organismů skrze kořeny, půdu a krevní linie. Původní pracovní název titulní skladby navíc zněl „Zázrak, který zachrání svět“, což přímo odkazuje na filozofický koncept nového začátku od Hannah Arendt. Význam celého názvu tak ve své podstatě symbolizuje naději a víru v to, že schopnost přivádět na svět nový život je silou, která udržuje lidstvo v chodu.

The Meaning of Flowers považuji za autorčino nejvyzrálejší dílo, které mě pohltilo svou melodickou bohatostí, snovou elegancí a všudypřítomným podmanivým napětím. Agnes Obel se tak podařilo geniálně propojit hlubokou lidskost s nadpozemským, až starověkým hudebním duchem, přičemž zapojení „nových“ hostujících nástrojů dodává celému albu nádherný trojrozměrný charakter. Celkově na mě deska působí jako vřelé objetí, ve kterém se intelektuální a filozofické myšlenky nikdy nestávají přítěží pro samotnou čistou krásu hudby. Naživo ji lze obejmout třeba už 13. listopadu příštího roku v berlínské Uber Eats Music Hall.

 

A1. The Meaning Of Flowers (03:54)

A2. Laymelli (06:46)

A3. Gemini (05:06)

A4. Never Been (04:36)

A5. Blood So Red (05:53)

B1. No Such Thing As Silence (04:48)

B2. Deem Me Now (04:57)

B3. Jenn's On The Way (03:03)

B4. Beyond The Sun (02:04)

B5. Tangerine (02:36)

B6. Don't Look Down (03:41)

B7. Faustian Deal (04:24)

Včera Agnes Obel vyprodala Sydney Opera House, kterou v roce 1956 navrhl dánský architekt Jørn Utzon.

Gurriers - Nobody's Coming To Save You (PIAS)

                                                               

Křičící ptáče od umělce vystupujícího pod jménem Zaphi symbolizuje hluk, zmatek, naštvání a existenciální úzkost ze současného "moderního" světa; Sny-Rozklad-Touha

 

Gurriers je irská post-punk’n‘noisová kapela, kterou tvoří kamarádi z dětství a spříznění dublinští darebáci. Základy skupiny položili „punkový básník“ a zpěvák Daniel Hoff a kytarista Mark MacCormack, které následně doplnili bubeník Pierce Callaghan, kytarista Ben O'Neill a baskytarista Emmet White.

Vůbec první společnou zkoušku stihli odehrát ještě v lednu 2020, ale krátce nato propukla strašidelná pandemie covidu-19 a chlapci zůstali uzavřeni ve svých pokojíčcích. Tato nucená izolace pak zásadně zformovala úzkostný a klaustrofobický zvuk jejich výborného debutu Come and See (9/2024), který vyšel na nově vzniklém labelu No Filter Music, fungujícím pod distribuční a obchodní strukturou mezinárodního hudebního giganta Play It Again Sam (PIAS). 

Přestože tato divoká deska zachycuje kapelu v jejím „raném vývoji“, okamžitě ji katapultovala na "viditelná" pódia a přinesla jí nový prostor, životní energii i ambice. Po nahrání debutu, ale ještě před jeho vydáním, došlo k jediné personální změně, kdy Emmeta Whitea nahradil baskytarista Charlie McCarthy – původně jen jako záskok na turné, který tyhle lotry jistí dodnes.

Výrazný posun jejich drsného noise-rockového stylu nastínil už vůbec první singl po debutovém albu nazvaný Erasure (9/2025), který fungoval jako nezařazená ochutnávka včera vydané „dvojky“ Nobody’s Coming To Save You. Touto novinkou kapela svého předchůdce hravě překonává a ještě více stupňuje syrovou intenzitu, díky níž na sebe kapela zpočátku upozornila. Zatímco některé formace mají problém přenést živelnost svých koncertů do studia, Gurriers to zvládají s lehkostí, která svědčí spíše o zkušenostech ostřílených veteránů než o kapele, jež teprve před pěti lety vydala svůj debutový singl Approachable.

Nahrávka vznikla pod producentským dohledem Marka Bowena (kytarista IDLES) a Lorena Humphreyho, který stojí za skvělým albem It Goes On od Westside Cowboy. Toto spojení se ukázalo jako naprosto ideální volba, protože nové skladby jako Nothing Happens Twice či Party Lines díky nim nabraly na obrovské síle. Tento drsný hudební styl se na novém albu proměňuje v nekompromisní manifest proti společenské apatii a drtivému tlaku moderního kapitalismu. Kapela se v textech nebojí otevřít témata syndromu vyhoření, ekonomické frustrace ani hluboké vnitřní úzkosti a izolace, které pramení z neustálého koncertování a odloučení od blízkých.

Samotný název alba i stejnojmenná úvodní skladba přitom nevypovídají o bezmoci, ale spíše o síle individuálního činu. Fungují jako naléhavá výzva k akci, která posluchači připomíná, že nikdo zvenčí nepřijde vyřešit nespravedlnosti světa a změna závisí pouze na nás samotných. Pod producentským dohledem však Gurriers nesklouzávají k lacinému nihilismu. Hlavní poselství naděje, které se prolíná všemi deseti skladbami, zároveň připomíná, že umění a politika jsou pro kapelu neoddělitelné a společenská témata jsou pevnou součástí jejich identity. Naživo jsou pak Gurriers agresivním ztělesněním těchto svých "lumpáren", které pumpují bolestí, touhou, vztekem a pocitem nespravedlnosti. Hudební agrese se tak stává očistnou katarzí a druhá studiovka Nobody's Coming To Save You se právem řadí k nejpozoruhodnějším hudebním počinům tohoto roku.

O to větší událostí bude její pražská prezentace v Bike Jesus, kam dorazí v sobotu 21. listopadu v doprovodu neméně divoké čtveřice Enola Gay z Belfastu, servírující energický a hlučný post-punk obohacený o hiphopovou rytmiku a nekompromisní noise rock. Takže asi povinnost, co říkáte?!

A1. Nobody's Coming To Save You (03:42)

A2. Party Lines (02:59)

A3. Shades (02:31)

A4. Pins (04:01)

A5. Today Is Not Enough (04:10)

B1. Drones (05:15)

B2. Nothing Happens Twice (03:42)

B3. Waiting For Fisher (03:00)

B4. I Wish I Was (04:30)

B5. Crybaby (04:10)

Tara Nome Doyle - ROSE (Fat Cat Records)

 

Hypnotická, minimalistická a složená výhradně z vrstvení lidského hlasu a dechu – přesně taková je hudba, která mě k filmu ROSE přitáhla ještě dříve, než jsem spatřil trailer snímku. Autorkou tohoto uhrančivého soundtracku je berlínská zpěvačka, skladatelka a producentka Tara Nome Doyle, uznávaná klavíristka s norsko-irskými kořeny, kterou můžete potkat 19. listopadu ve Vídni (Blue Bird Festival).

Na hudební scéně prorazila v roce 2018 svým prvním singlem Down with You, na kterém ji doprovodila post-punková kapela Isolation Berlin, jejíž baskytarista David Specht se později stal také koproducentem jejího vysoce ceněného debutového alba Alchemy (1/2020 Martin Hossbach). Její tvorba připomínající Kate Bush a Nicka Cavea se dlouhodobě pohybuje na pomezí indie-popu, art-popu a alternativního písničkářství a je hluboce zakořeněná v psychologické hloubce, folklóru a melancholické kráse. Ačkoliv má za sebou již několik dalších velice úspěšných titulů (Værmin 1/2022, Agape 4/2024, Ekko – 4/2025), pro film ROSE vytvořila svůj celovečerní debut, za který si zcela právem odnesla rakouskou cenu Diagonale za nejlepší filmovou hudbu. 

Její doprovod nahrávaný v letech 2024 až 2025 v Berlíně a Vídni vyšel stejně jako předchozí deska Ekko u nezávislého britského labelu Fat Cat Records. Ač má nahrávka celkově pouhých 13 minut rozdělených do deseti skladeb, dle mého názoru jde o geniální tah, protože tato intenzivní a cappella plocha „beze zbraní a nástrojů“ na takto sevřeném prostoru dokonale zrcadlí vnitřní úzkost a potlačované emoce, které v sobě hlavní hrdinka skrývá.

Celkově snímek režiséra Markuse Schleinzera považuji za nesmírně silný a emotivní zážitek, který přibližuje složité téma raně novověkého patriarchátu a genderové identity s hlubokým porozuměním. A to vedle hudby především díky fenomenálnímu výkonu hlavní představitelky, německé herečky Sandry Hüller, jejíž hvězda na mezinárodním filmovém nebi stoupá strmě vzhůru, což tento snímek jen potvrzuje. Tentokrát ji potkáme v roli ženy, která se skrývá po třicetileté válce v mužském oděvu. Hüllerová na plátno přenáší neuvěřitelně precizní, syrový a vnitřně bolestivý psychologický portrét, za který si odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší hlavní roli z Berlinale. 

Pro mě osobně je ROSE hlubokým, lidským a audiovizuálně pohlcujícím zážitkem, který ve mně rezonuje už od středeční předpremiéry.

 

01. Es geschah also in jenen Tagen (01:50)

02. Die Zeit ging unübersehbar ins Land (00:44)

03. Die Gier ist ein Rausch (01:18)

04. Das ist dein Name (01:26)

05. Ein Kind kam (00:46)

06. Alles erzählte sie (02:09)

07. Von wem ist das Kind (00:41)

08. Das ausgesprochene Wort (00:55)

09. Der Herr ist kein Herr (00:48)

10. Und hab getan, was ich kann (02:39)

Cosey Mueller – Embodiment of Denial (Bretford Records)

 

Německá hudebnice a umělkyně Cosey Mueller, známá také jako klávesistka berlínské post-punkové formace GLAAS a polovina zavedeného synthpunkového dua Das Das, dosáhla absolutního vrcholu své dosavadní kariéry, když na sklonku května vydala své mistrovské čtvrté studiové album Embodiment of Denial. Tato novinka, vydaná pod nezávislým labelem Bretford Records, se "žánrově" zařazuje na pomezí electro-punku, NDW, minimal synth a EBM. Cosey Mueller zde oproti své rané lo-fi tvorbě přináší mnohem údernější, klubově orientovanou energii, přičemž suverénně kombinuje chladnou elektronickou produkci s chytlavými, až nakažlivě tanečními rytmy a výraznými „ohrwurm“ melodiemi.

Konceptuálně a tematicky deska představuje zásadní manifest osobní svobody. Jak sama autorka uvedla, ústřední motiv „popření“ zde nefunguje jako pasivní únik, nýbrž jako aktivní odpor proti jakýmkoliv identitám a tlakům vnucovaným zvenčí. Je to naléhavá výzva k sebeurčení a filtrování cizích vlivů v moderním světě. Cosey Mueller se v textech projevuje jako společensky kritická vypravěčka; otevírá nepohodlná témata spojená s láskou, mocenskými strukturami, rovností a mediální manipulací, což ale zároveň odlehčuje svým typickým, hravým smyslem pro černý humor. Její dominantní, sebevědomý hlas vystupuje do popředí s nevídanou naléhavostí a plynule se proplétá mezi precizně vytepanými analogovými texturami. Osmiskladbové „popření“ funguje jako bezchybný celek plný silných momentů, od hypnotického singlu Contraddict (který reflektuje naši uvězněnost v dualismu) přes skvěle vygradovanou skladbu Neue Ungemütlichkeit až po břitkou, textově brilantní a mrazivou satiru moderní politické rétoriky Der Politiker.

Tímto triumfálním dílem autorka plynule navazuje na svou předchozí sólovou trilogii, kterou odstartovala albem Interior Escapes (7/2021 Urticaria Records / Spared Flesh). To si zpěvačka původně vydala sama jako nezávislý projekt nahraný na kazetách během pandemických uzávěr. Na tento úspěch navázala druhým studiovým albem Irrational Habits (2/2023 Static Age Music), které tematicky reflektuje generační úzkosti mileniálů a atmosféru berlínského undergroundu. Trilogii „rané tvorby“ pak Cosey Mueller uzavřela svým doposud předposledním studiovým albem Softcore (10/2024 Static Age Music), kde se zaobírá motivy zranitelnosti v kontrastu s tvrdou realitou městského prostředí a proměnami moderního Berlína.

Na podporu Embodiment of Denial Cosey Mueller vyrazila v polovině srpna na rozsáhlé evropské turné. Ač přímá zastávka v Česku pro nejbližší týdny zatím oznámena nebyla, čeští fanoušci ji mohou zastihnout na koncertech v těsné blízkosti hranic, jako např. 8. října v rakouském Linci (Last by Schachermayer) či 9. října v německém Lipsku (Westbahnhof Leipzig). Tak někde Tschüß!

 

A1. Embodiment of Denial (03:42)

A2. Nimm Mich (03:41)

A3. Contraddict (04:02)

A4. Neue Ungemütlichkeit (03:59)

B1. Der Politiker (04:10)

B2. Verlogen (02:49)

B3. Obey (02:43)

B4. Media Maniac (04:21)

Formal Sppeedwear – Punch Card (Melodic Records)

 

Pokud si chcete představit, jak vypadalo v polovině minulého století programování prvních počítačů, tak tenhle zapomenutý pravěk vám přiblíží obal inspirovaný právě děrnými štítky, ve kterém najdete debutové album britského tria Formal Sppeedwear. To vyšlo pod názvem Punch Card minulý týden a jeho vizuálním posláním je mechanická přesnost a technologická nostalgie, což v kontextu celého alba funguje jako metafora pro lopotný, ale fascinující proces lidského programování a tvoření.

Kapela tvořená multiinstrumentalisty Beckem Clewlowem (zp/bas/kyt), Charliem Ballem (kyt/synt) a Connorem Wellsem (bicí/kyt/synt) přichází z průmyslového města Stoke-on-Trent, kde se dali dohromady během pandemických uzávěr. Jejich excentrický zvuk propojuje post-punk, new wave, art rock a synth-pop, přičemž největší hudební vzory nacházejí v kapelách jako LCD Soundsystem, Devo a především v rané tvorbě Talking Heads z let 1977 až 1979. Jejich eponymní debutové EP Formal Speedwear (12“, 5/2024) už vyšlo pod hlavičkou Melodic Records a obsahovalo úspěšné singly jako Bunto a A Dismount, což triu otevřelo společná pódia s Fat Dog či Warmduscher.

Při poslechu Punch Card můžete mít pocit, že si pouštíte desku z osmdesátek, ale pod nánosem podivínského elánu a provokativní ironie se skrývá nahrávka, která sice křísí staré známé a osvědčené postupy, ale dělá to s geniálním citem pro fascinující drzost a svůdnost. K tomu přispívá i hostování hned několika talentovaných hudebníků, kteří do mechanického a robotického art-punku kapely vnesli výrazné organické prvky.

Příkladem je všestranný doprovodný vokalista několika skladeb Matt Jones (aka Zurich Jones), úzce propojený s manchesterským uměleckým projektem Dilettante. Jeho tváří je další z hostů, multiinstrumentalistka Francesca Pidgeon, která pro skladbu Aardvark x2 nahrála saxofonové party, jež této písni dodávají divokou, energickou a rytmicky spletitou strukturu. Význačným hostem závěrečné dvanácté skladby alba nazvané Friedrich Backs Up Nothing je pak britsko-německá experimentální hudebnice Lili Holland-Fricke. Ta pro tuto píseň nahrála violoncellové party a doprovodné vokály, přičemž stopu jejího klasického nástroje trio následně ve studiu digitálně modifikovalo a deformovalo. Píseň tím získala svou specifickou přízračnou, filmovou a zneklidňující náladu, která celou desku uzavírá.

Celkově vzato je Punch Card mimořádně vydařenou prvotinou, která skvěle balancuje na hraně mezi chladným kalkulem digitálního věku a živelnou lidskou energií. Formal Sppeedwear dokázali, že i s nostalgickým pohledem upřeným do minulosti lze nahrát desku, která zní naprosto současně, svěže a naléhavě. Není to jen retro vzpomínka na éru děrných štítků – je to ambiciózní program pro budoucnost britské nezávislé scény, který rozhodně stojí za pozornost.

 

A1. Hit 'n' Run (03:00)

A2. Who Needs Spain Ball (03:17)

A3. Indecent (03:20)

A4. Knutmo 1-5 (03:26)

A5. Aardvark x2 (02:30)

A6. A Concise History (02:45)

A7. Fleas (03:50)

B1. Wait (Hatchet Gets A New Hide) (04:33)

B2. The Ballad Of DCB (03:26)

B3. New Brother (03:31)

B4. Appointment (03:41)

B5. Friedrich Backs Up Nothing (05:55)

TALIRAW & Csjlla – METAMORPHOSIS (EP)

 

Uplynulý víkend patřil v jihočeském Písku již 17. ročníku festivalu Cool v plotě. Tento unikátní mezinárodní multižánrový festival dává prostor výhradně sólovým umělcům z celého světa. Mezi mnohými vzácnými hosty, kteří vystoupili v historickém centru města, zářila také zpěvačka, skladatelka, violoncellistka a ilustrátorka Natálie Rotterová. Její koncert ve zrekonstruovaném prostoru Městské knihovny se tak stal jedním z vrcholů celého víkendu.

Nádvoří písecké knihovny, které v roce 2019 prošlo úchvatnou modernizací podle návrhu architekta Jana Svobody, vytvořilo pro večerní vystoupení dokonalou kulisu. Prostor založený na harmonickém kontrastu historického dědictví a moderní architektury jako by předznamenal to, co se dělo na pódiu. A právě zde v sobotu večer představila svou show Natálie Rotterová, známá na alternativní scéně pod pseudonymem Taliraw, odkazujícím na domácké jméno Tali a anglické slovo RAW, vyjadřující syrovost a přirozenost.

Natáliiny hudební kořeny sahají do rodného Jeseníku, kde s violoncellem začínala. Přes studentskou Olomouc pak vedly až k pětiletému pobytu na britské nezávislé scéně, jejíž klubové prostředí dalo její tvorbě světový rozměr. Po návratu do Česka našla svůj nový domov ve Znojmě, kde kombinuje hudební dráhu se svou druhou velkou vášní – autorskou ilustrací. Tato multidisciplinarita se naplno promítá i do jejího hudebního projektu. Taliraw totiž není jen o zvuku, je to komplexní vizuální a emocionální zážitek definující její hudební přístup.

Doménou Taliraw bylo vždy vrstvení zvuku violoncella a vokálů přímo na pódiu bez jakýchkoliv sterilních příprav. S příchodem jejího červencového minialba Metamorphosis však přichází radikální zlom, který odlamuje akustické písničkářství. Zde se autorka „kuklí“ do syrové klubové elektroniky a světu servíruje nahrávku, která je sice stopáží krátká, ale svým výsledkem obrovská.

Ústředním motivem celé desky je proměna – proces odhazování starých, nefunkčních vzorců chování, překonávání vnitřního chaosu a hledání vlastní autentické podstaty. Celá nahrávka trvá pouhých jedenáct minut, ale na této minimalistické ploše dokáže chronologicky odvyprávět silný psychologický příběh o transformaci z pomyslné housenky v motýla. Hlavní poselství, které chce Taliraw nahrávkou předat světu, je jasné a osvobozující. Sama říká, že se chce vlnit do rytmu i přesto, že zrovna prochází těžkým obdobím. Ukazuje tím, že o hlubokých krizích se nemusí zpívat jen v plačtivých baladách, ale že největší katarze často přichází skrze tanec, rytmus a pohyb.

Příběh minialba otevírá úvodní skladba Caterpillar (02:22), která zachycuje první fázi proměny, tedy housenku. Je to moment, kdy si uvědomíte, že je stará schránka příliš těsná. Jakožto hlavní singl desky okamžitě definuje nový, energický a taneční směr, kde violoncello ustupuje do pozice rytmického pulsu a hlavní slovo přebírá elektronika. Následuje píseň V oku hurikánu (02:12), která přináší vítané zpomalení a hlubokou introspekci. Text v češtině a bohatě vrstvené vokální textury zde vytvářejí pocit absolutního bezpečí a ticha, které člověk nachází uprostřed té největší životní bouře.

Třetím trackem je Jakoby (01:58), což je minimalistická a útržkovitá skladba o pochybnostech a společenských maskách. Reflektuje moment, kdy se navenek snažíme tvářit, že je vše v naprostém pořádku, zatímco uvnitř nás probíhá zásadní zlom. Experimentálním vrcholem celé nahrávky je píseň Weird Energy (02:47). Zde se naplno projevilo umění maďarské producentky Csilly, se kterou Taliraw na EP úzce spolupracovala. Zvuk je záměrně syrový, lehce disharmonický a kombinuje temnou elektroniku s modulovanými dechovými samply. Exotickou atmosféru navíc umocňuje fakt, že vedle angličtiny v ní zaznívá také maďarština.

Finální katarzi pak přináší závěrečná skladba Nechci to jinak (02:28). Motýl v ní definitivně opouští svou kuklu. Sebevědomý český text, výrazný rytmický náboj a hybné bicí přinášejí optimismus a smíření s minulostí. Z písně se tak stává jasná deklarace nezávislosti, která vás spolehlivě donutí k nastavení funkce Repeat All.

Koncert na festivalu Cool v plotě jasně dokázal, že nová, elektronická tvář Taliraw funguje naživo naprosto fantasticky. Spojení syrových beatů, podmanivého hlasu a hlubokých tónů violoncella vytvořilo na nádvoří písecké knihovny magickou, téměř rituální atmosféru. Pokud jste vystoupení nestihli, nenechte si toto výjimečné EP ujít alespoň na streamovacích platformách. Metamorphosis je totiž důkazem, že ta nejtemnější životní období mohou dát vzniknout té nejkrásnější a nejenergičtější hudbě. Ruku v ruce s odvážným vykročením do neznámých krajin tak vzniklo jedinečné dílo, které zní naprosto světově, a přesto si zachovává syrovou neučesanost a upřímnost české alternativy. Taliraw dokazuje, že vnitřní transformace sice může bolet, ale dá se skrze ni úspěšně protančit k naprosté tvůrčí i osobní svobodě. 

Pokud chcete slyšet, jak tato metamorfóza zní naživo, nenechte si ujít některý z jejích dalších koncertů, kde kompletní Metamorphosis připojuje ke své předchozí tvorbě.

Westside Cowboy - It Goes On (Island Records)

Deska jede do Prahy (7.11.2026 Bike Jesus)

V sobotu 7. listopadu dorazí do pražského klubu Bike Jesus manchesterští Westside Cowboy, a to v rámci svého dosud největšího evropského turné s názvem It Goes On. Ač půjde pro kapelu už o druhé letošní vystoupení v české metropoli – poprvé se tuzemskému publiku představili na konci března, kdy v Lucerna Music Baru otevřeli koncert newyorských Geese –, tak tentokrát už do Prahy dorazí jako hlavní hvězdy večera, aby pokračovali v oslavách svého debutového alba.

Celé turné i samotná deska, která vyšla na konci srpna, odrážejí velký posun v jejich kariéře. Členové kapely vnímají tuto koncertní šňůru jako zásadní milník, na kterém chtějí demonstrovat svou pověstnou pódiovou synergii, respektive svou nadsázkovou „Britainicanu“, čímž odkazují na kombinaci amerických folkových kořenů s drsnou energií severní Anglie. Na tomto naprosto skvělém debutu se kapele podařilo přenést svou divokou koncertní sílu přímo do studia a zachovat si podmanivou hudební syrovost, připomínající rané desky legendárních Pixies či The Velvet Underground. Oproti dřívějším singlům Westside Cowboy mazaně utlumili country vlivy a vsadili na kombinaci kytarového indie popu s „vintage“ folkem, zabalenou do velmi přitažlivé lo-fi produkce. Deska It Goes On nese už oficiální štempl Island Records (podepsáno v srpnu 2025) a vznikla opět ve spolupráci s producentem Lorenem Humphreym v leedském "klenotnictví" Greenmount Studios a divákům přibližuje mladou kapelu běžící na instinktu a dynamice, propojující zmatek s „nadějným“ optimismem.

Role předkapely se pro pražský večer ujmou Wyatt, velká naděje manchesterské scény. Ti se však žánrově zcela vymykají tamnímu tradičnímu post-punku. Místo chladných kytarových ploch čerpají inspiraci spíše z amerického písničkářství, alternative country a syrového indie rocku. Kapelu založili v září 2024 bratři Harvey a Evan O'Tooleovi, kteří spolu hráli už od svých čtrnácti let v rodinné revival kapele po boku svého otce. Sestavu později doplnili bubeník Joe Ward a trumpetistka Emily Mason. Právě netradiční zapojení trubky dodává tvorbě Wyatt specifický, melancholický a nezaměnitelný podpis, který skvěle doplní energický sound dnes už téměř stadionových Westside Cowboy.

 

A1. Kick Stones (The Boys) (03:56)

A2. Paper Chains (02:51)

A3. Dobro (02:45)

A4. Well Done Kid, You Did It (03:27)

A5. Worried Age (03:58)

B1. Big Wheels (03:17)

B2. Pin Up Boys (02:45)

B3. Coyote (03:18)

B4. Patchwork (03:22)

B5. Take My Leaving As I Love You (02:43)

B6. You Could Have Died There On The Dancefloor (02:43)

BONUS DOWNLOAD

Pokud to stihnete do 48 hodin, a budete mezi prvními třemi, získáte ZDE album digitálně zcela zdarma a navíc ještě všechny skladby v instrumentálních verzích.