MAN/WOMAN/CHAINSAW - Cannonball (Fiction Records)

Man/Woman/Chainsaw je jednou z nejpozoruhodnějších formací současné britské art-rockové a post-punkové scény. Jde o šestičlenné seskupení z Londýna, které na sebe strhlo pozornost nekompromisním zvukem rafinovaně propojujícím syrovou noise-rockovou energii s křehkými melodiemi, avantgardními aranžemi a nečekanými zvraty.

První zmínky o kapele, odkazující názvem na feministickou knižní studii o hororové kinematografii od filmové teoretičky Carol J. Clover z roku 1992, přišly už během pandemických lockdownů. V nich dnes vedle frontmana, kytaristy a zpěváka Williama Warda a Very Leppänen (zp/bas) působí také Emmie-Mae Avery (zp/kl), houslistka Clio Starwood, Lola Cherry (bicí) a druhý kytarista Billy Doyle. Průlomovým momentem se pro ně stalo vydání singlu What Lucy Found There v říjnu 2023, který jim zajistil uznání v prestižních hudebních médiích. Následné, kritikou oceňované EP s názvem Eazy Peazy (10/2024 Fat Possum Records) už produkoval věhlasný Daniel Fox z noise-rockových Gilla Band, kteří mimochodem příští rok 31. ledna vystoupí v pražském prostoru Subzero.

V den loňských oslav naší slavné „sametové revoluce“, která dodnes umožňuje převlečeným bolševickým agentům vládnout naší zemi, Man/Woman/Chainsaw vydali singl Only Girl a přijali nabídku od renomovaných Fiction Records. Prozatímní finále přišlo před pár dny, kdy kapela uvedla debutové album Cannonball, jehož ústředním motivem je jakási „vztahová anarchie“ a rozpor mezi potřebou bezpečí a touhou po svobodě.

Album je fascinující sondou do intenzivních, syrových a často chaotických pocitů dospívání, v nichž se kapela nebojí rýpat do svých nejtemnějších emocí spojených s láskou, touhou a rozchody. Deska navíc bravurně využívá řadu žánrových přemetů, ve kterých do sebe housle, syntezátory, piána a kytary narážejí v nečekaných momentech, aniž by ztrácely řád. Skladby dokazují, že kapela umí napsat strhující refrén a zároveň se nebojí ani dramaticky chaotických změn nálad.

Cannonball není sevřené konceptuální album s jedním příběhem, ale spíše emocionální "horská dráha", která dokonale odráží nejistotu a intenzitu mladého života. Je to nespoutaný, svěží a hlavně nesmírně odvážný debut, který ukazuje obrovský potenciál této britské senzace.

 

A1. Only Girl (03:32)

A2. Canyons (02:50)

A3. Goddamn, Lizard Man! (04:15)

A4. Lighter (04:22)

A5. Nosedive (05:39)

B1. Get Up and Dance (04:21)

B2. Snakebite (01:56)

B3. Flick of the Wrist (02:17)

B4. The Thing (03:42)

B5. Still Angry (03:20)

B6. Something Else to Give (04:45)

Bonus 7“ (demoverze)

C1. Get Up and Dance (04:19)

D1. Only Girl (04:21) 

The Durutti Column – Renascent (London Records)

                                                                  

Renascent je naprosto triumfální a hluboce emotivní návrat manchesterské legendy The Durutti Column, kterou od roku 1978 vede kytarista a příležitostný klavírista Vini Reilly. Po dlouhých šestnácti letech tvůrčí odmlky a vážných zdravotních komplikacích se tento kytarový mág vrací s mistrovsky vybroušeným kouskem, v němž se snoubí křehká nostalgie s odvážným pohledem do budoucnosti. Spolu s věrnými spoluhráči Brucem Mitchellem (bicí) a producentem nahrávky Keirem Stewartem (kl, basa) dokázal přetavit ambientní plochy do moderního zvukového kontextu, kde tradiční neoklasické motivy organicky splývají se současnými elektronickými rytmy a trip-hopovými prvky. Mimořádným přínosem pro celkovou atmosféru je zapojení všestranné hudebnice Caoilfhionn Rose (piano), jejíž éterický hlas dodává skladbám Agonistes a Sargasso Sea až nadpozemský rozměr a dokonale doplňuje Reillyho filmové kompozice.

Těm, kdo by si rádi připomněli ranou tvorbu The Durutti Column, kteří patřili k prvním kapelám uloveným legendární značkou Factory Records, doporučuji závěrečnou skladbu For Friends Everywhere. Ta s pomocí nádherných smyčcových aranží odhaluje rozdílnost od jejich post-punkových „vrstevníků“, kterou tvořila zejména Reillyho čistota, atmosférická kytarová hra a začleňování vlivů jazzu, folku a klasické hudby.

Renascent (London Records) tak není pouhým vzpomínáním na slavnou éru Wilsonova labelu, ale svébytným, vitálním a nesmírně krásným dílem. Tato v pořadí již osmadvacátá deska s naprostou lehkostí dokazuje, že tichá, intimní melancholie The Durutti Column má v dnešním uspěchaném a hlučném světě stále své nezastupitelné místo a obrovskou uměleckou sílu a působivost.

 

A1. Echoes in the Memory (01:22)

A2. Your Shadow at Morning (04:09)

A3. Time Present and Time Past (05:57)

A4. Agonistes feat. Caoilfhionn Rose (04:05)

A5. Liars (03:46)

B1. Vapour in a Matchbox (02:09)

B2. Your Shadow at Evening (04:42)

B3. Sargasso Sea feat. Caoilfhionn Rose (03:24)

B4. Scammer (03:00)

B5. For Friends Everywhere (05:31)

Digital bonus

11. All They See Is Fire (03:27)

Mohamed Bourouissa – LILA (PAN)

 

R.I.P. JB

Mohamed Bourouissa je významný francouzsko-alžírský multidisciplinární vizuální umělec, fotograf a režisér, který aktuálně žije a tvoří v Paříži. Proslavil se coby kronikář moderní městské periferie a lidí na okraji společnosti. Ve své tvorbě kombinuje dokumentární syrovost s kompozicí klasické malby (Horse Day, Temps mort, Périphérique, …). Je držitelem ceny Nadace pro fotografii Deutsche Börse a jeho díla jsou součástí sbírek předních světových galerií, jako jsou pařížské Centre Pompidou a Maison européenne de la photographie. Z filmové tvorby bych pak rád vyzdvihl multimediální projekt Généalogie de la Violence (2024), oceněný Grand Prix na festivalu v Clermont-Ferrand, který sestává z krátkého filmu a navazující série hliníkových soch zkoumajících téma neviditelného, institucionalizovaného násilí, rasového profilování a policejní kontroly nad lidským tělem.

Bylo proto jen otázkou času, kdy Mohamed Bourouissa svou dosavadní tvorbu přenese i do hudební roviny, ve které místo fotoaparátu zachytí společnost pomocí zvuku, syntetických textur a abstraktních beatů. Jeho debutové album LILA vyšlo před pár dny pod hlavičkou prestižní experimentální značky PAN Records a funguje jako intimní hudební objekt a osobní zvukový deník vztahů. Každá skladba na albu je dedikována konkrétní osobě a pojmenována po ní, protože zanechala stopu v umělcově životě a stala se tak jejím hudebním portrétem. Ústředním bodem a zároveň nejněžnějším momentem celého alba je pak zamlžený milostný song plný naděje LILA, ve kterém hostuje italská avantgardní umělkyně Valentina Fanigliulo alias Mushy a který je zároveň jedinou skladbou s plným jménem.

LILA tak není jen hudebním albem, ale především mistrovským dílem překračujícím hranice mezi hudbou a vizuálním uměním. Je to hluboce lidský monument transformující autorovy vzpomínky a intimní vztahy (Lion) do nekompromisní, a přesto neobyčejně křehké zvukové architektury, která mě zcela pohltila od prvních klavírních akordů až po závěrečné mikrotonální dozvuky. Syrové spojení pouliční frustrace, hypermoderního klubového futurismu a hluboké arabské melancholie tak vytvořilo naprosto unikátní sonický svět, ze kterého cítím obrovský pocit hřejivého bezpečí a klidu.

 

A1. INTRO (01:08)

A2. HFC (04:03)

A3. MG feat. Le Diouck (03:39)

A4. FZB (03:57)

A5. NMB feat. LION (04:12)

B1. AF feat. Assounta (04:47)

B2. SEUM (03:01)

B3. MN (03:05)

B4. JQ (02:50)

B5. LILA feat. Mushy (03:29)

B6. AB (03:27)

B7. OUTRO (01:57)

Deathcrash – Somersaults (untitled recs.)

                                                                                

Baví vás práce s tichem (Low), extrémně pomalé tempo (Codeine) a temná gradace s náhlými přechody z ticha do řevu (Slint)? Pak vás možná osloví londýnská čtveřice Deathcrash, která dle mého patří k nejvýraznějším jménům současné britské slowcoreové a post-rockové scény, jejíž součástí je už zhruba osm let.

Celou tuhle dobu kapela hraje v nezměněné sestavě (Tiernan Banks – zp/kyt, Matthew Weinberger – kyt, Patrick Fitzgerald – bas, Noah Bennett – bicí) a po několika singlech a EP kazetě Sundown (1/2019 Blank Editions) zakotvila u londýnského hledače talentů Alexe Putmana. Pod hlavičkou jeho labelu untitled (recs.) debutovala albem Return (1/2022), které nahrála naživo v jedné místnosti. Na to Deathcrash navázali o rok později tišším, více ambientním a minimalistickým albem Less (3/2023, odkaz je na rozšířenou verzi), které vzniklo v naprosté izolaci na jednom skotském souostroví (Innse Gall).

Zásadní zlom přišel na kraji tohoto roku, kdy představili třetí studiovku Somersaults. Tu produkoval Stanley Gravett a nahrávala se napříč londýnským Holy Mountain Studios a francouzským studiem Black Box v údolí Loiry. Frontman Tiernan Banks v textech otevřeně reflektuje strach z budoucnosti a celkově nahrávka tematicky vyvěrá z pocitu skutečného dospívání, opouštění adolescentních snů a z existenční úzkosti spojené s krizí "jeho" generace Z. Tím zároveň světu vzkazují, že i na hřišti melancholického slowcoreu a hlučného post-rocku lze najít nefalšovanou naději. Že i v těch nejtišších momentech sdílíte prostor s někým blízkým a že pouhé dělání hluku s přáteli může být tím nejlepším možným životem – zvukově drsnějším, ale zároveň do tmy vnášejícím nečekané světlo a záblesky každodenní euforie.

Takže pokud vše chápete správně, Somersaults je doposud nejlepším albem těchto londýnských „zetkařů“, které z nepochopitelných důvodů neplní titulní stránky všech těch „nejlepších“ žurnálů. Slepota / hluchota mnohých novinářů je až zarážející. Hluboké a emocemi nabité dílo, které vám vžene slzy do očí a vzápětí vás zaplaví čistou euforií.

 

A1. Somersaults (04:32)

A2. NYC (04:55)

A3. CMC (04:16)

A4. Triumph (03:21)

A5. Bella (02:57)

B1. The Thing You Did (06:37)

B2. Wrong To Suffer (02:29)

B3. Stay Forever (03:45)

B4. Love For M (03:25)

B5. Marie's Last Dance (04:48) 

Opus Kink - The Sweet Goodbye (So Recordings)

 

Říká se, že kdo si počká, ten se dočká, a v případě brightonské kapely Opus Kink to platí dvojnásob. Ačkoliv od jejich nejstarší tvorby u vydavatelství Nice Swan Records – prvního 7“ singlu Wild Bill / This Train (8/2021) a následujících EP 'Til The Stream Runs Dry (10/2022) a My Eyes, Brother! (5/2023) – už uplynula dlouhá doba, jejich téměř „neočekávané“ debutové album The Sweet Goodbye aktuálně vychází pod hlavičkou labelu So Recordings.

Desetiskladbová nahrávka, kterou produkoval věhlasný Craig Silvey (Beth Orton, The Charlatans, The Horrors, Arcade Fire atd.), naprosto skvěle vystihuje hudební posun kapely, která se od „své“ post-punkové generace odlišuje výrazně teatrálním jazz-punkem, špinavým funkem a divokým zapojením dechových nástrojů, které jsou „odjakživa“ vůdčím prvkem jejich tvorby. Usměrněný živelný chaos starších nahrávek přetavili do promyšlenějších struktur s překvapivě silnými melodickými momenty, kterým frontman Angus Rogers dodává pevnou tvář svým charismatickým projevem, v němž kombinuje pouliční poezii s groteskní „kazatelskou“ až morbidní estetikou. Hudebně nahrávka nabízí bohatě neklidný zvuk, uchvacující punkovou syrovostí s prvky etiopského jazzu, country, latinskoamerických rytmů, sborového zpěvu a „tradičního kabaretu“. Kapele Opus Kink se tak podařilo přenést divokou energii a dravost svých nepředvídatelných koncertů do plnějšího, rozsáhlejšího studiového formátu. Na něm se ve skladbě The Head Tree podílelo i výtečné experimentální folkové uskupení The New Eves, které v písni připomíná poslední ženu odsouzenou v Anglii k trestu smrti za čarodějnictví. Alici Molland poslal soud na oprátku v březnu roku 1685 na hradě Exeter za to, že údajně očarovala tři své sousedy. To je jeden z mnoha momentů, které ještě před poslechem alba prozradí posluchačům jeho obal. Ten svým tematickým zobrazením lidské neřesti, podsvětí a groteskního chaosu připomíná tvorbu renesančního malíře Hieronyma Bosche. Jeho odkaz zde do morálního neklidu současného „středověku“ transformovala brightonská ilustrátorka a keramička Miranda Vincent. Výsledné dílo tak přesně doplňuje texty plné hříchu, kabaretní dekadence a temného humoru, kterými je kapela známá.

Ač jsem hledal, jak jsem hledal, tak jsem na albu nenašel slabé místo, které by mi „zkazilo“ dlouholeté čekání na regulérní LP debut. Dokonce i typičtější kousky jako titulní skladba nebo Will It Come For You? obsahují dostatek „apokalyptických“ zvratů, aby nezapadly. The Sweet Goodbye je proto skutečně vzácným úkazem: debutovým albem personálně stále věrné sestavy, které dokázalo překonat moje veškerá očekávání a přináší naprosto úžasný zážitek.

P.S.

Album je věnované produkčnímu manažerovi Jamesi Borrerovi z vydavatelství So Recordings, který počátkem roku podlehl zamr**né rakovině a zanechal po sobě manželku Caroline a dvě malé dcery. V polovině července proběhl na jeho počest koncert ve velkém londýnském klubu Indigo at The O2. Tuto akci zorganizovalo vydavatelství So Recordings ve spolupráci s labely Silva Screen Records a Fierce Panda. Mimořádnou odezvu na britské indie scéně podpořili svými vystoupeními Public Service Broadcasting, BIG SPECIAL, Demob Happy či China Bears.

 

A1. Come Over, Do Me Wrong (04:30)

A2. Will It Come For You? (04:17)

A3. I’m A Pretty Showboy (04:38)

A4. The Sweet Goodbye (04:14)

A5. Peckham Nocturne (03:54)

B1. I Have To Shine My Sunday Shoes (04:25)

B2. The Head Tree feat. The New Eves (04:28)

B3. 448C (The Colour of Love) (04:31

B4. Crucify! (06:28)

B5. Oh, Irony (05:10)

Nepodceňujte tuhle hydru. Prevencí dosáhnete mnohého. Vzpomínka na Jamese podpořila i Bowel Cancer UK.

Annie Hogan - Tongues In My Head (Downwards Records)

 

Annie Hogan je britská klavíristka, skladatelka a producentka, jejíž hudební dráha začala na přelomu 70. a 80. let v pulzujícím prostředí post-punkového Leedsu. Jako jedna z prvních klubových DJek a promotérek formovala místní alternativní scénu a brzy se stala klíčovou spoluhráčkou zpěváka Marca Almonda (Soft Cell), s nímž spoluvytvářela projekt Marc and the Mambas. Svoji sólovou kariéru odstartovala na multimediálním labelu Doublevision (který založili Cabaret Voltaire) vysoce ceněným pětiskladbovým minialbem později rozšířeném Kickabye (1985), na kterém se podílely špičky tehdejší avantgardy. Skladbu Vixo otextoval a nazpíval Nick Cave, na bicí a harmoniku hrál Budgie ze Siouxsie and the Banshees a basu nahrál Billy McGee (Marc and the Mambas). Skladbu Burning Boats pak nazpíval sám Marc Almond pod pseudonymem Raoul Revere. 

Po rozpadu Soft Cell vedla Almondovy doprovodné skupiny The Willing Sinners a La Magia, pro které skládala hudbu a obstarávala španělsky laděné folkové vychytávky. Spoluprodukovala jeho nejúspěšnější sólové album The Stars We Are (1/1989 Parlophone Records) a kompletně zaranžovala fantastické album šansonů Jacquese Brela pojmenované Jacques (12/1989 Rough Trade / Some Bizzare).

V posledních letech zažívá Annie Hogan silnou tvůrčí vlnu a vytrvalou podporu labelu Downwards. Právě zde vydala ambientní a avantgardní alba Honeysuckle Burials (3/2020), Funeral Cargo (5/2021), Without The Moon (7/2021), Distress Of Permanence (10/2023), Depths Of Disturbances (6/2024) a prozatím poslední Tongues In My Head. To vyšlo letos v únoru a představuje fascinující umělecký zvrat i bezpochyby jeden z nejintimnějších momentů její dlouhé hudební kariéry. Tématicky jde o melancholickou kolekci gotických komorních písní, které jsou prosáklé mátožnou elektronikou, rozladěným piánem a motivy folklóru, rituálů, obětování a hlubokého vnitřního neklidu. Zatímco její nedávná tvorba tíhla spíše k atmosférické abstrakci, novinka se obrací přímo do vlastního nitra a staví do popředí hlas a „sípající“ elektroniku. Ač albem proplouvají ozvěny "filmového folku", severské melancholie i umírněného synth-popu, jeho skutečná síla však tkví v naprosté zdrženlivosti – je to hudba, která se rozvíjí jen velmi pomalu a v mysli posluchače rezonuje ještě dlouho po svém skončení.

A moje nejoblíbenější z Tongues In My Head? Bezpochyby Safe Hands v duchu raných Nick Cave & The Bad Seeds, kdy jsem za ranní mlhy ulehával k celodennímu spánku.

 

A1. Alles Ist Verlorren (03:34)

A2. Scorpions (04:29)

A3. Death Rituals (04:39)

B1. Safe Hands (06:12)

B2. Deadly Night Shades (03:55)

B3. The Conjurer (05:04)

Julie’s Haircut – Radiance Opposition (Superlove / The Weird Beard)

 

Toužíte v časech společenského rozkladu a zabíjejících veder po hlubokém a očistném rituálu pro unavenou mysl? Pak sáhněte po desátém studiovém albu kultovní italské formace Julie’s Haircut, které pod názvem Radiance Opposition kapela vydala na vlastní značce Superlove s podporou britského DIY kolektivu The Weird Beard.

Jde o vůbec první album s italsko-nigerijskou zpěvačkou Annou Bassy, jejíž texty připomínají rituální zaříkadla, mantry a abstraktní poezii. Julie’s Haircut zde opustili „klasické“ vyprávění příběhů a nechali se inspirovat čínskou knihou proměn I-ťing a literárními autory, jako jsou Bram Stoker nebo Emily Dickinson. Kapela tak skrze hypnotické opakování slov a zvuků vytváří duchovní prostor posouvající posluchače do meditativního stavu klidu a smíření. Je to ukázka toho, že protiklady v našich životech (Radiance – záře vs. Opposition – odpor) nejsou v konfliktu, ale jsou nezbytnou součástí lidské zkušenosti. Tato působivá transformace, sebepoznání a přijetí životního koloběhu jsou umocněny temnou podmanivou atmosférou, ve které se psychedelický rock organicky potkává s elektronikou a jazzovými polyrytmy.

Pro mě osobně je to doposud nejsilnější a nejdůležitější dílo Julie’s Haircut, které v roce 1994 založil v italském městě Sassuolo Nicola Caleffi. Po „nepřiznané“ kazetě Sexpower (1996) kapela debutovala s podivnou směsí garážového rocku, noise psychedelie a popových melodií Fever in the Funk House (Gamma Pop Records 9/1999), po kterémžto albu se jejich hudba vyvíjela směrem k experimentálnějším rovinám až po kaleidoskopický eklekticismus. Mezi jejich spolupracovníky najdeme jména jako Damo Suzuki, Sonic Boom, Philip Corner nebo Valerio Cosmi, ale to úplně nejlepší nalezneme v současné sestavě, která dala světu hypnotické album Radiance Opposition (Anna Bassy – zp, Nicola Caleffi – kyt/bas/kl/zp, Luca Giovanardi – kyt/kl/bas/elektronika/zp, Andrea Rovacchi – kyt/bas, Ulisse Tramalloni – bicí/perkuse).

 

A1. I Can See The Light (05:37)

A2. Unit Circle (03:56)

A3. The Earth Knows (04:07)

A4. Spring Moon (06:22)

B1. To The Sacred Mantle (05:14)

B2. Wounds (03:42)

B3. Extinction Of The Sun (06:22)

B4. 6 AM Carpet Candlelight (06:04)