Annie Hogan - Tongues In My Head (Downwards Records)

 

Annie Hogan je britská klavíristka, skladatelka a producentka, jejíž hudební dráha začala na přelomu 70. a 80. let v pulzujícím prostředí post-punkového Leedsu. Jako jedna z prvních klubových DJek a promotérek formovala místní alternativní scénu a brzy se stala klíčovou spoluhráčkou zpěváka Marca Almonda (Soft Cell), s nímž spoluvytvářela projekt Marc and the Mambas. Svoji sólovou kariéru odstartovala na multimediálním labelu Doublevision (který založili Cabaret Voltaire) vysoce ceněným pětiskladbovým minialbem později rozšířeném Kickabye (1985), na kterém se podílely špičky tehdejší avantgardy. Skladbu Vixo otextoval a nazpíval Nick Cave, na bicí a harmoniku hrál Budgie ze Siouxsie and the Banshees a basu nahrál Billy McGee (Marc and the Mambas). Skladbu Burning Boats pak nazpíval sám Marc Almond pod pseudonymem Raoul Revere. 

Po rozpadu Soft Cell vedla Almondovy doprovodné skupiny The Willing Sinners a La Magia, pro které skládala hudbu a obstarávala španělsky laděné folkové vychytávky. Spoluprodukovala jeho nejúspěšnější sólové album The Stars We Are (1/1989 Parlophone Records) a kompletně zaranžovala fantastické album šansonů Jacquese Brela pojmenované Jacques (12/1989 Rough Trade / Some Bizzare).

V posledních letech zažívá Annie Hogan silnou tvůrčí vlnu a vytrvalou podporu labelu Downwards. Právě zde vydala ambientní a avantgardní alba Honeysuckle Burials (3/2020), Funeral Cargo (5/2021), Without The Moon (7/2021), Distress Of Permanence (10/2023), Depths Of Disturbances (6/2024) a prozatím poslední Tongues In My Head. To vyšlo letos v únoru a představuje fascinující umělecký zvrat i bezpochyby jeden z nejintimnějších momentů její dlouhé hudební kariéry. Tématicky jde o melancholickou kolekci gotických komorních písní, které jsou prosáklé mátožnou elektronikou, rozladěným piánem a motivy folklóru, rituálů, obětování a hlubokého vnitřního neklidu. Zatímco její nedávná tvorba tíhla spíše k atmosférické abstrakci, novinka se obrací přímo do vlastního nitra a staví do popředí hlas a „sípající“ elektroniku. Ač albem proplouvají ozvěny "filmového folku", severské melancholie i umírněného synth-popu, jeho skutečná síla však tkví v naprosté zdrženlivosti – je to hudba, která se rozvíjí jen velmi pomalu a v mysli posluchače rezonuje ještě dlouho po svém skončení.

A moje nejoblíbenější z Tongues In My Head? Bezpochyby Safe Hands v duchu raných Nick Cave & The Bad Seeds, kdy jsem za ranní mlhy ulehával k celodennímu spánku.

 

A1. Alles Ist Verlorren (03:34)

A2. Scorpions (04:29)

A3. Death Rituals (04:39)

B1. Safe Hands (06:12)

B2. Deadly Night Shades (03:55)

B3. The Conjurer (05:04)

Julie’s Haircut – Radiance Opposition (Superlove / The Weird Beard)

 

Toužíte v časech společenského rozkladu a zabíjejících veder po hlubokém a očistném rituálu pro unavenou mysl? Pak sáhněte po desátém studiovém albu kultovní italské formace Julie’s Haircut, které pod názvem Radiance Opposition kapela vydala na vlastní značce Superlove s podporou britského DIY kolektivu The Weird Beard.

Jde o vůbec první album s italsko-nigerijskou zpěvačkou Annou Bassy, jejíž texty připomínají rituální zaříkadla, mantry a abstraktní poezii. Julie’s Haircut zde opustili „klasické“ vyprávění příběhů a nechali se inspirovat čínskou knihou proměn I-ťing a literárními autory, jako jsou Bram Stoker nebo Emily Dickinson. Kapela tak skrze hypnotické opakování slov a zvuků vytváří duchovní prostor posouvající posluchače do meditativního stavu klidu a smíření. Je to ukázka toho, že protiklady v našich životech (Radiance – záře vs. Opposition – odpor) nejsou v konfliktu, ale jsou nezbytnou součástí lidské zkušenosti. Tato působivá transformace, sebepoznání a přijetí životního koloběhu jsou umocněny temnou podmanivou atmosférou, ve které se psychedelický rock organicky potkává s elektronikou a jazzovými polyrytmy.

Pro mě osobně je to doposud nejsilnější a nejdůležitější dílo Julie’s Haircut, které v roce 1994 založil v italském městě Sassuolo Nicola Caleffi. Po „nepřiznané“ kazetě Sexpower (1996) kapela debutovala s podivnou směsí garážového rocku, noise psychedelie a popových melodií Fever in the Funk House (Gamma Pop Records 9/1999), po kterémžto albu se jejich hudba vyvíjela směrem k experimentálnějším rovinám až po kaleidoskopický eklekticismus. Mezi jejich spolupracovníky najdeme jména jako Damo Suzuki, Sonic Boom, Philip Corner nebo Valerio Cosmi, ale to úplně nejlepší nalezneme v současné sestavě, která dala světu hypnotické album Radiance Opposition (Anna Bassy – zp, Nicola Caleffi – kyt/bas/kl/zp, Luca Giovanardi – kyt/kl/bas/elektronika/zp, Andrea Rovacchi – kyt/bas, Ulisse Tramalloni – bicí/perkuse).

 

A1. I Can See The Light (05:37)

A2. Unit Circle (03:56)

A3. The Earth Knows (04:07)

A4. Spring Moon (06:22)

B1. To The Sacred Mantle (05:14)

B2. Wounds (03:42)

B3. Extinction Of The Sun (06:22)

B4. 6 AM Carpet Candlelight (06:04)

1000 Rabbits - Are We Friends Yet? (YOUNG)

 

Možná jste loni narazili na kapelu Rabbitfoot, kterou aktuálně už asi nedohledáte. Její členové si totiž tento „nultý“ název zvolili ještě v době, kdy přesně nevěděli, jakým hudebním směrem se chtějí ubírat a jaká bude jejich skutečná hudební identita. Poté, co Aldeburgh vyměnili za Londýn a odehráli řadu koncertů, se jejich styl vyhranil a pocítili potřebu vyjádřit tuto novou vyzrálost i navenek. Proto se na začátku letošního roku rozhodli pro změnu jména, přičemž motiv králíka si záměrně ponechali, protože ho vnímají jako vrstevnatý symbol. Podle členů kapely (River – zp, Laura – housle, Liv – synt, Paolo – kyt, Luke – bicí) v sobě králík spojuje lidovou roztomilost s divočejším, syrovějším a tajemnějším podtónem, zatímco představa tisíce králíků jim dodala správnou energii. 

Toto přejmenování nakonec symbolicky odstartovalo novou éru jejich kariéry, kterou doprovodilo podepsání smlouvy s vydavatelstvím YOUNG, které do dubna 2021 fungovalo coby Young Turks a mezi jeho prestižní objevy patří např. The XX. Tam v únoru 1000 Rabbits vydali debutový 7“ singl Virgin Soil / Bear Hunt, jehož obsah naleznete i na šestiskladbovém EP Are We Friends Yet?, fungujícím jako fascinující časosběrný dokument prvních dvou let existence kapely. Jeho materiál tak mapuje celou dosavadní éru kapely – od jejich úplně prvních tvůrčích pokusů až po současnou tvorbu. Nahrávka ukazuje sílu prověřenou živými vystoupeními, která přetvořila některé ze skladeb, díky čemuž nyní na nahrávce drží pohromadě jako naprosto soudržný celek. Navíc slouží jako intimní zpověď zkoumající křehké mezilidské vztahy, osamělost a nejistotu v moderním světě. Texty kombinují surovou upřímnost s černým humorem a metaforami, které přesně reflektují pocity generace dvacátníků hledajících vlastní identitu v chaotickém prostředí velkoměsta.

Are We Friends Yet? je deska plná otevřenosti, touhy po lidském napojení a bezprostřednosti. Kombinuje art pop, nezávislý rock, pro kapelu charakteristické organické linky houslí, hravé syntezátorové basy a syrové emoce. Její produkce se ujali Margo Broom (Fat White Family, Dry Cleaning, White Flowers) z Hermitage Works Studios a nepřehlédnutelný Seth Evans, reprezentující My New Band Believe a HMLTD. Nejen proto si tento mimořádně vyzrálý a ambiciózní vstup do první linie rozhodně nenechte ujít. Za mě jde o jedno z nejzajímavějších a nejpovedenějších hudebních překvapení tohoto roku, o kterém se paradoxně moc nemluví. Na druhou stranu – s The XX to bylo v jejich počátcích úplně stejné.

 

A1. White Horse (03:24)

A2. Virgin Soil (03:30)

A3. Bear Hunt (03:12)

B1. Cinema Aisle (03:56)

B2. Rubik's Cube (03:44)

B3. Spring Cleaning (06:02)

Chalk Teeth (DNTL Records / Dum Dum Records)

 

Chalk Teeth je americké darkwave trio usazené v Los Angeles, které si získalo pozornost hudební scény svým jedinečným spojením syrového undergroundového zvuku a textů zpívaných výhradně v polštině. Snad tedy není tajemstvím, že zpěvačka a kytaristka Karolina Wallace je dcerou polských emigrantů. Následně žila v Hamburku a od svých 11 let se začala intenzivně věnovat profesionálnímu modelingu, což jí otevřelo dveře k prestižním módním zakázkám a focení v módních metropolích, jako jsou Paříž, Londýn nebo New York. Tam se také seznámila se svým manželem, fotografem a kytaristou Adamem Wallacem, se kterým v roce 2014 založila psychedelickou folk-rockovou skupinu Radiant Reveries, a později odešli do Los Angeles. V něm pak tito dva hudebníci spojili síly s bubeníkem, baskytaristou a syntezátorovým mágem Jasonem Millerem (Lumerians, Wet Satin) a společně rozjeli Chalk Teeth.

Zvukově kapela balancuje na pomezí melancholického darkwave, post-punku, shoegaze a chladného minimal wave s výraznými motorickými rytmy bicích automatů. Eponymní LP debut Chalk Teeth (12“) si vydali koncem června (62626) na vlastní značce DNTL Records (kazety u Dum Dum Records) a je temným, hypnotickým a záměrně surovým zrcadlem lidské nedokonalosti, vnitřního neklidu a obsesivních emocí. Samotné Karolině posloužilo psaní textů/poezie jako osobní terapie reflektující traumata a temnotu, což dodává hudbě velmi specifickou, chladnou a hypnotickou atmosféru s výraznými coldwave prvky a tanečním nutkáním. 

Tento skvělý, analogově špinavý rituál doporučuji nejen věrným fanouškům temného undergroundu, ale všem, kteří milují kombinaci chladné elektroniky s kytarovou noise hlučností, navíc s podmanivou slovanskou symbolikou a slabostí pro talentované, krásné ženy. Tohle všechno dohromady za plný počet – tak tedy v pátek!!!

 

A1. Hi Vis (05:34)

A2. Floor It (06:50)

A3. Oscillopsia (06:05)

B1. Struck (05:43)

B2. Casket Casino (05:59)

B3. Old Mill (06:06)

B4. Paskuda! (04:40)

Synergy Trilogy (Infinite Expanse)

 

Synergy Trilogy je experimentální duo vyvěrající z melbournského undergroundu, propojující Mathildu Cameron a Isabelu Martin, která např. spolupracovala na aktuálně vydaném albu Key To World Peace projektu Prophetic Justice Ministry (Sam Perry).

Společná tvorba Tilly a Izzy vznikla na základě sdíleného zájmu o mysticismus a snové psaní textů. Dlouhou dobu fungovaly na melbournské scéně v „utajení“. Své nápady postupně formovaly do podoby osobitého žánrového hybridu oscilujícího mezi dream popem, folkem, mluveným slovem a gotickým minimalismem. V tomto modu vzniklo podomácku upečené eponymní album Synergy Trilogy, jehož písně se rozplývají v básně, mluvené fragmenty v melodie a zanechávají za sebou cosi křehkého, zvláštně bezprostředního, až lehce romantického. Textově nahrávka zkoumá vnitřní odcizení, křehkost vztahů a napětí mezi intimitou a samotou.

Celkové produkce se ujala Mathilda Cameron po boku zmiňovaného producenta Samuela Perryho, který se postaral také o finální mix desky, zatímco textovou složku kompletně obstarala Isabella Martin. Výsledkem se stala koncepční sekvence skladeb a scén protkaných intimními mluvenými pasážemi a poezií, která vyšla v červnu pod hlavičkou londýnského vydavatelství Infinite Expanse (Modrá, Jaroslav Kořán, Dia Archa, ...) a v trochu odlišné australské edici pod witch-housovou značkou DERO Arcade, kde začínaly i poletuchy Cumgirl8. Pokud hledáte nějaké ty rozdíly ve složení skladeb, pak až do deváté skladby se verze neliší. V Londýně přidaly dvojici Sian a Girl Over There, zatímco v Sydney album uzavřeli skladbou Free Now To Roam.

Pokud budete mít zájem o tuhle nádhernou Synergy Trilogy, představující intimní psychologickou zpověď plnou emocí, izolace a zranitelnosti, a navíc vám uniklo vůbec první UK/EU turné podporující vydání tohoto debutu, tak nespouštějte z těchto umělkyň oči. Třeba se k nám přiblíží o něco víc než do Paříže či Bruselu. Jako celek totiž představuje tenhle „utajený“ projekt nesmírně podmanivé dílo, které nese pochodeň experimentálního undergroundu s naprostou autentičností.

 

A1. Dark Passenger (05:14)

A2. Rose Poem (00:25)

A3. Something's Snapped (03:35)

A4. Two Minds Alone (00:30)

A5. Whisper (01:29)

A6. I Like To Watch (03:26)

B1. Synergy Trilogy Diamonds (01:38)

B2. W Life (04:22)

B3. Holo Law (03:04)

B4. Sian (02:47)

B5. Girl Over There (06:54)

Girl Group - Think They're Looking, Let's Perform / Little Sticky Pictures (Boys Boys Boys)

 

Boys Boys Boys je londýnský label odrážející lesk vydavatelství Universal Music. Před dvěma lety jej založila Lizzy Wood z Polydor Records, jejímž cílem bylo politicky i kulturně narušit stereotypy „pánských klubů“ v hudebním průmyslu. Vedle Hannah Butcher (alias Déyyess) dala tato mladá dáma prostor také britsko-norské kapele Girl Group se sídlem v Liverpoolu. Tuto formaci tvoří režisérka klipů Katya Birkeland, Thea Gundersen, Mia Halvorsen, Maria Tollisen a jako jediná Angličanka Lily Christlow. Všechny zakládající členky se potkaly během studia na LIPA, jedné z nejuznávanějších vysokých škol pro múzická a kreativní umění v UK. V kapele kombinují hru na své nástroje s vokály, což vytváří jejich specifickou drzou estetiku se záměrnou hudební i textovou/feministickou rebelií vůči tradičním, dokonale vyleštěným popovým pravidlům.

Po šesti měsících přátelství začaly tyto ženy společně tvořit vlastní hudbu, k čemuž je paradoxně popohnala negativní zkušenost z univerzity. Cítily velkou frustraci z chování svých mužských spolužáků, kteří si neustále sami pronajímali školní studia a dívky odmítali zapojovat do tvůrčího procesu. To je v roce 2023 přivedlo k rozhodnutí založit vlastní kapelu Girl Group, jejíž název vyjadřuje fakt, že vše, co dělají, se točí kolem žen, ale zároveň v sobě nese smysl pro hravost a společnou soudržnost.

První singl Life is Dumb, inspirovaný skladbou Being in Love od Wet Leg, vydaly v červenci téhož roku. Úspěšně na něj navázaly hitem Lil’s Room (1/2024), po kterém se rozjelo období příprav na vznik debutového EP Think They're Looking, Let's Perform (6/2025). To zachycuje Girl Group v jejich nejranější, organické podobě, kde dominují drzé kytary, přímočará rytmika a texty plné kousavého sarkasmu. Nahrávka se tematicky točí kolem všudypřítomného společenského tlaku, neustálého pocitu sledování okolím a nutnosti stylizovat se do různých rolí jako formy každodenní sebeobrany. Zvuk je zde záměrně méně uhlazený, sází na bezprostřední energii a dravost koncertního provedení. 

Svůj bleskový vzestup kapela stvrdila vydáním speciálního alba, které kompletuje její dosavadní diskografii a staví vedle sebe dvě zásadní nahrávky mapující rychlý umělecký zrod. První (modrou) polovinu této vinylové kompilace tvoří už zmiňované EP z loňského června. Opačnou stranu, a zároveň přímý kontrast k debutu, tvoří následné růžové EP Little Sticky Pictures (3/2026) s bonusovou skladbou Food Shopping (5/2026). Hudebně i producentsky jde o mnohem odvážnější krok, kde se post-punková naléhavost prolíná s masivními tanečními beaty a vrstvenými vokálními harmoniemi. Výrazný posun nastal také v textech, které opustily vnější pozorování a zaměřily se hluboko do nitra. Skladby, v čele s ústředním singlem Tell Me I'm Pretty, zkoumají témata vnitřní zranitelnosti, hněvu, touhy po neustálém uznání a vyrovnávání se s internalizovaným sexismem. Spojením obou těchto EP do jednoho vinylového celku tak kapela Girl Group vytvořila fascinující dokument o svém přerodu z klubového objevu v sebevědomé hudební těleso s jasným názorem a skutečnou autenticitou.

Tak kdy ještě stačí roztančit některý z našich malých klubů (Bike Jesus)?

 

Think They're Looking, Let's Perform (2025)

A1. Flink Pike (02:53)

A2. Yay! Saturday (03:15)

A3. Your Fantasy (02:19)

A4. Man-made Girl Bands (03:00)

A5. Shut Your Mouth (Sometimes) (02:46)

A6. BFF4EAE (04:01)

Little Sticky Pictures (2026)

B1. An Entire Person (00:30)

B2. Rage Song (02:54)

B3. She Goes (03:03)

B4. Hate the Girls (Interlude) (01:56)

B5. Tell Me I'm Pretty (02:57)

B6. SuperDrug (03:06)

B7. Food Shopping (04:52)

mary in the junkyard - Role Model Hermit (AMF Records)

                                                                         

Jsem velmi rád, že zázrak z londýnského undergroundu mary in the junkyard je potvrzen. Mistrovské dílo chaotického sentimentalismu Role Model Hermit (opět AMF Records) je ambiciózní, koncepčně sevřená kolekce moderních bajek, která stírá hranice mezi syrovou realitou a surrealistickou fantazií.

Vedle fiktivního „myšího příběhu“ se starým a drsným vousatým rybářem (což je ve skutečnosti samotná frontmanka kapely Clari Freeman-Taylor) v režii vizuální umělkyně Daisy Ayscough, najdete tohle debutové album také v limitované kazetové edici (100 ks) s bílou myší s ptačími křídly. A protože Clari je známá tím, že pro kapelu osobně maluje a kreslí většinu artworků (Midori, Ghost, ...), nebude žádným překvapením, že je i autorkou tohoto obalu. Ten je zároveň ústředním motivem závěrečné skladby Mouse, doplňující celý námořnický a pohádkový podtext alba.

Deska funguje jako hluboká sonda do témat dospívání, úzkosti a lidské izolace. Hudebně plynule navazuje na odkaz experimentálního folk-rocku, ale nebojí se ani post-punkové neurvalosti a filmového dramatu. Vedle bicích Davida Addisona a lo-fi kytarových stěn Clari Freeman-Taylor hraje klíčovou roli baskytaristka Saya Barbaglia. Její violoncello protkává nahrávku melancholií a neoklasickými strukturami, což je nejvíce patrné ve středověkem nasáklé lidové bajce Thou Shalt Sprout. Textově Clari naprosto exceluje, což dokládá mj. i skladba Candelabra, kterou napsala už v sedmnácti letech a která zachycuje čistou pubertální úzkost a pochybnosti. Naproti tomu singl Crash Landing „pitvá“ toxickou maskulinitu a citovou otupělost mužů, kteří raději nosí masky, než by čelili rozpadu vztahu. Vrcholem celé koncepce produkované Oli Baystonem (Boxed In, Fat Dog, ..) je pak už zmiňovaná balada Mouse, v níž se zrcadlí ústřední motiv poustevnického rybáře – postavy, o níž je Clari přesvědčená, že jí byla ve svém minulém životě.

Transformaci celého tria pak nejlépe vystihuje rytmická jízda New Muscles, která je metaforou pro svlečení staré kůže a nalezení nové síly. 

Role Model Hermit není deska postavená na prvoplánových rádiových hitech, ale hluboký, vrstevnatý zážitek plný duchů, reinkarnace a každodenních lidských anomálií. Pokud dosud někdo pochyboval, zda mary in the junkyard dokáží přetavit koncertní magii do dlouhohrajícího formátu, tato nahrávka všechny pochybnosti rozmetává na prach. A to prý v prázdninových měsících vycházejí jen „zbytečné“ desky a ještě nudnější kompilace. Tady máme dost možná úplně to nejlepší album letošního roku.

 

A1. Mantra III (02:41)

A2. Blood (03:56)

A3. Seek And Destroy (04:36)

A4. New Muscles (03:54)

A5. Myrtle (04:22)

A6. Peter The Dog (02:29)

B1. Crash Landing (05:34)

B2. Welcome Break (03:37)

B3. Candelabra (03:28)

B4. Thou Shalt Sprout (05:32)

B5. Mouse (04:57)