Na českém filmu nám záleží – MFDF Ji.hlava (26.10.2026)

 

Dnešní mimořádná akce s názvem Na českém filmu nám záleží, která se koná v rámci jubilejního 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, přináší zásadní změnu v přístupu pro širokou veřejnost, jelikož celá projekce i následná debata jsou přístupné zcela zdarma, bez nutnosti předchozí akreditace či nákupu vstupenky. Tento krok otevírá dveře všem, které zajímá budoucnost domácí kinematografie a její reflexe ve společnosti.

Hlavním cílem organizátorů je vytvořit svobodný prostor pro otázky, různorodé pohledy a otevřenou diskuzi o tom, co tyto změny mohou reálně znamenat pro samotné tvůrce, tvůrkyně i pro běžné diváky.

Setkání se uskuteční v 17:00 v prostorách DKO I a jeho klíčovou součástí bude panelová diskuze po skončení filmu Přeladění (režie: Sára Prokopová). Do debaty usednou významné osobnosti veřejného a mediálního života, konkrétně generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral, zástupce generálního ředitele České televize Milan Fridrich a bývalá místopředsedkyně Evropské komise pro hodnoty a transparentnost Věra Jourová. Celým večerem bude v roli moderátora provázet ředitel festivalu Marek Hovorka. Organizátoři festivalu Ji.hlava touto cestou srdečně zvou každého, kdo chce vyjádřit svou podporu českému filmu a aktivně se zapojit do dialogu o jeho dalším směřování.

Ingeborg Bachmann – Někdo, kým jsem kdysi byla (režie: Regina Schilling)

 

Včera byl na jubilejním 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v české premiéře uveden německo-rakouský biografický hybridní dokument Ingeborg Bachmann – Jemand, der einmal ich war (6/2026).

Snímkem, který vznikl ke stému výročí narození této významné autorky (25.6.2026 – 17.10.1973), nás v hlavní roli provází má současná filmová favoritka Sandra Hüller, známá z filmů Anatomie pádu nebo Zóna zájmu. Toto výjimečné uvedení na Velké scéně Horáckého divadla navíc osobně doprovodili režisérka Regina Schilling a producent snímku Johannes Rosenberger.

Životní osud Ingeborg Bachmann, jedné z nejvýznamnějších německy píšících spisovatelek, je plný zvratů. Její raketový vzestup popularity v poválečném Berlíně a zapojení do vlivné literární skupiny Gruppe 47 ji dostaly až na obálku časopisu Der Spiegel. Její život však zásadně definovaly také intenzivní, často destruktivní vztahy s muži tehdejší kultury, jako byli Paul Celan nebo Max Frisch. Celá tato „meditace“ o výjimečné ženě a jejím krušném osudu tak vytvořila umělecky výrazné dílo s obrovskou poetickou silou.

Snímek Reginy Schilling se zcela vyhýbá tradičním, suchým dokumentárním šablonám a místo nich volí formu imerzivního hybridního portrétu, ve kterém se naše „průvodkyně“ Sandra Hüller v hraných pasážích nevydává cestou klasického historického herectví. Provází nás skrze jeden fiktivní, imaginární příběh ze současnosti, přičemž režisérka schválně narušuje dobovou iluzi moderními kontrasty, takže se herečka po italské metropoli pohybuje s iPhonem nebo na elektrokoloběžce. Samotný tvůrčí proces popsali autoři jako specifickou seanci, kdy měla představitelka hlavní role texty Bachmannové během natáčení neustále puštěné ve sluchátkách a skrze fyzický pohyb v prostoru a improvizaci reagovala na rytmus a vnitřní sílu autorčina jazyka, což se plynule prolíná s unikátními, citlivě zrestaurovanými archivními materiály, dobovými rozhovory a fotografiemi.

Jedinečnou, hluboce melancholickou atmosféru celého díla umocňuje kompletně autorská instrumentální hudba, kterou pro film složila rakouská umělkyně a skladatelka Anja Plaschg, celosvětově známá svým projektem Soap&Skin. Její soundtrack stojí na minimalistických klavírních motivech provázejících osamělé bloumání římskými uličkami, které citlivě doplňuje temným ambientem, elektronickými ruchy a vrstvením vlastního hlasu bez konkrétních slov. Tento zvukový design skvěle souzní s vnitřním světem spisovatelky, přičemž propojení obou umělkyň má hlubší kořeny, jelikož si Anja Plaschg v minulosti Ingeborg Bachmann osobně zahrála v hraném snímku Die Geträumten (2016).

S využitím fragmentů básní a románů podbarvených touto podmanivou hudbou nám film obnažuje tragický osud umělkyně zkoušené, pochybující a odhodlané zemřít. V průběhu tohoto filmového putování zaznívají pasáže z kultovní básně Reklama, která sžíravým kontrastem básnického slova a reklamních sloganů tematizuje spotřební společnost a lidskou osamělost. Dalším silným momentem je text Obyvatelé předměstí, jenž hluboce reflektuje odcizení, marginalizaci lidského bytí a tíživou atmosféru městských periferií. V neposlední řadě film přináší fragmenty ze slavného psychologického románu Malina, který slouží jako temná, existenciální pitva ženské identity a destrukce, jež v kontextu spisovatelčiny pozdější tragické smrti v Římě nabývá v očích diváka až mrazivých rozměrů.

Zapojení Sandry Hüller dodalo celému projektu obrovskou diváckou přitažlivost a energii, přičemž prestižní filmový magazín Business Doc Europe vyzdvihl, že film díky svému neotřelému zpracování dokáže plně vtáhnout i lidi, kteří se s tvorbou Bachmannové setkávají vůbec poprvé. Zahraniční kritika, včetně rakouského deníku Die Presse nebo odborného portálu Filmdienst, jednohlasně oceňuje tento velmi jemný, avšak neobyčejně naléhavý portrét, který zůstává naprosto věrný autorce a je zcela zbaven zbytečného patosu či senzacechtivosti. Výsledkem je jiskřivý kinematografický kaleidoskop, který v divákovi okamžitě probudí upřímnou touhu znovu otevřít knihy Ingeborg Bachmann a začít její fascinující dílo objevovat nanovo.

 

„Todesarten“- Projekt (Způsoby smrti) je ambiciózní a nedokončený románový cyklus významné rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmannové, na kterém autorka intenzivně pracovala od šedesátých let až do své tragické smrti v roce 1973. Hlavní myšlenkou tohoto rozsáhlého díla je teze, že fašismus a totalitní mechanismy po druhé světové válce nezmizely, ale přesunuly se do soukromé sféry, rodinných struktur a partnerských vztahů.

Bachmannová v textech zkoumá plíživou, společensky tolerovanou psychickou destrukci žen v patriarchální společnosti, přičemž tyto formy útlaku a citového strádání označuje za moderní způsoby zabíjení. Jediným uceleným a za jejího života vydaným románem z tohoto cyklu je slavná kniha Malina, zatímco ostatní části, jako Případ Franza nebo Requiem za Fanny Goldmannovou, zůstaly v torzech a fragmentu. Celý projekt dnes patří k nejvýznamnějším a literárně nejvlivnějším feministickým počinům poválečné evropské literatury.

Fat Dog - Cancel Me (I'm Tired) (Domino Recording)

 

Již s příchodem debutu WOOF. (9/2024 Domino Recording) bylo jasné, že londýnská sebranka Fat Dog vedená frontmanem Joe Lovem není kapela pro kompromisy. Jejich divoký střet electro-punku a raveové euforie sázel na nepředvídatelné zvraty, hlučné saxofony a syrové tempo připomínající temně zatuchlou párty poháněnou čistým adrenalinem pouličního šílenství, kde texty vznikaly až jako druhotný prvek na poslední chvíli.

To vše nyní mění aktuálně vydané „pokračování“ Cancel Me (I'm Tired), pod kterým je podepsán nový producent Oliver „Oli“ Bayston, známý svým citem pro sofistikovanou elektroniku. Jeho „evoluční“ technika dokázala zkrotit nespoutanou energii tohoto psince do mnohem sevřenějšího a produkčně čistšího tvaru, což je patrné hned na první poslech. Zvukové jádro se posunulo od punkové špíny k zářivějšímu a přímočařejšímu ravu, synťákovým hymnám a panoramatickému pop-rocku. Novinka tak působí jako nablýskaná, ale stále nebezpečná jízda, která ohryzává kostičky psychedelie, country i westernu. Výrazným posunem prošla také textová složka, protože Joe Love tentokrát už tolik nežvaní do prázdna, ale přináší koncepčně sevřené dílo.

Hlavním tematickým bodem celého alba je totální fyzické i psychické vyčeprání a syndrom vyhoření, které Joe Love zažíval po dvou letech nepřetržitého koncertování, což je zřejmé už z názvu nahrávky. Kapela se tak snaží vystoupit ze zběsilého kolotoče „hudebního průmyslu“ a svým typickým černým humorem, nihilismem a cynickým nadhledem prosí okolí o „cancel culture“ odsouzení, jen aby měl člověk konečně svatý klid. Do textů se promítají propady do závislostí, alkoholové úniky i stavy bezmoci, kdy člověk ztrácí kontrolu nad vlastním životem. Jako metaforu pro odcizení a touhu zmizet z této planety navíc skupina využívá motivy mimozemšťanů a sci-fi úniků. Deska tak funguje jako hluboká osobní zpověď unaveného člověka, která je ale záměrně maskovaná za fasádu nablýskaného večírku, kde třeba filmovými smyčci nasáklá Snakes odkazuje až k estetice Ennia Morriconeho.

Tuhle naprosto nadupanou párty představí Fat Dog naživo v rámci evropského turné, které nemine ani Českou republiku. Jejich pověstně divoká koncertní show, během níž frontman Joe Love pravidelně diriguje "mošpit" přímo ze středu parketu, propukne 20. března 2027 v pražském prostoru Fuchs2 na Štvanici. Tento prostor s industriálním nádechem je pro jejich intenzivní fúzi ravu a punku ideální kulisou k představení výborného alba Cancel Me (I'm Tired).

Zde se nabízí vtipné srovnání s irskými Fontaines D.C., kteří minulý týden vydali pátou desku Dopamine Chamber (XL Recordings) a 30. října ovládnou pražskou Sportovní halu Fortuna. Jako support se představí post-punkoví Chalk a lístky vyjdou na patnáct set korun. S lehkou nadsázkou se v kuloárech říká, že Fontaines D.C. chtějí být jako U2, zatímco Fat Dog okázale předstírají, že o nějakých žánrových kolezích v životě neslyšeli, a raději vás za třetinovou cenu zničí v potemnělém undergroundu. Obě formace sice představují absolutní špičku současné kytarové scény, ale pokud chcete zažít čistokrevné koncertní šílenství na dosah ruky, nákup lístků do Fuchs2 rozhodně neodkládejte. Vstupenky za příjemných šest stovek budou v předprodeji už zítra 23. října v 10:00.

A1. Smile and Wave (03:13)

A2. Go Fuck Urself (03:05)

A3. Cancel Me (I’m Tired) (03:42)

A4. Heart Of Darkness (03:27)

A5. Shit Love (02:53)

B1. Call It What You Want (03:00)

B2. Snakes (04:09)

B3. Bad Dog (02:30)

B4. The Devil (03:29)

B5. Aliens (04:56)

Hannah Peel – Underland (Rivertones)

 

Na jaře vstoupil na plátna vybraných kin výjimečný britsko-americký dokument s názvem Underland, který vznikl v režii Roba Petita a pod producentským dohledem slavného vizionáře Darrena Aronofského. Snímek je adaptací stejnojmenného knižního bestselleru britského spisovatele Roberta Macfarlanea. Za mezinárodní distribucí tohoto ambiciózního projektu stojí britská společnost Dogwoof, která dlouhodobě platí za absolutní světovou špičku v oblasti autorského dokumentu. O jejím silném postavení svědčí i fakt, že do jejího portfolia patří současná dokumentární senzace – snímek NAZA od tvůrců Yuvala Abrahama a Rachel Szor, který si letos odnesl Zlatého lva za nejlepší dokument z filmového festivalu v Benátkách. Zatímco tento syrový politický thriller, přinášející děsivé svědectví o válečných zločinech páchaných izraelskou IDF na desetiletí okupovaném území Gazy, vstoupil do britských kin teprve v pátek (v den vydání CD Hannah Peel), magický Underland volí zcela jinou, hluboce filozofickou cestu.

Místo politického neklidu totiž diváky bere na meditativní průzkum lidské fascinace podzemními prostory a stop, které lidstvo hluboko v útrobách Země zanechává. Celým snímkem provází uhrančivý hlas oceňované německé herečky Sandry Hüller, která se zhostila role vypravěčky. Ta publikum provádí třemi paralelními světy – od pravěkých rituálních jeskyní v Norsku přes zatopené katakomby pod Paříží až po špičkové vědecké laboratoře a finské hlubinné úložiště jaderného odpadu Onkalo, které je zavádějící inspirací pro jihočeskou lokalitu Janoch. Cesta těchto „astronautů podsvětí“ začíná v mělké půdě pod kořeny starého jasanu, odkud se postupně noří do prastarých posvátných jeskyní, zaplavených dešťových kolektorů, tajících ledovců, podvodních pohřebních komor a laboratoří postavených k vyřešení záhad vesmíru. Celé dílo skrze jedinečný poetický přístup nabízí alternativní pohled na to, jak bychom měli přehodnotit naše životy na tomto křehkém zemském povrchu.

Česká premiéra filmu se uskutečnila 29. dubna v Olomouci v rámci soutěžního programu 61. ročníku mezinárodního festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc. Tuto významnou událost v tamních festivalových sálech doprovodila mimořádná mezinárodní delegace. Slavnostního uvedení se osobně zúčastnil sám režisér filmu Robert Petit, kterého doprovodila americká filmařka Erin Espelieová a uznávaný britský vulkanolog i filmař Clive Oppenheimer.

Nedílnou a naprosto klíčovou složkou, která dává celému filmu Underland jeho pohlcující mystickou atmosféru, je soundtrack. Hudbu k filmu složila uznávaná severoirská skladatelka, producentka a multiinstrumentalistka Hannah Peel, stojící za labelem My Own Pleasure. Její doprovod kombinuje ambientní elektroniku, ponuré smyčce a sborový zpěv, přičemž autorka pro autentičnost využila i repliky starověkých nástrojů, jako jsou mayské trubky nebo keltský válečný roh carnyx. Soundtrack byl nejprve vydán digitálně v den britské premiéry filmu (27. března 2026) a teprve nyní v pátek 15. října vyšla nahrávka oficiálně na CD pod londýnským labelem Rivertones. Přinesla devatenáct skladeb, hudebně mapujících koncept takzvaného hlubokého času.

Celé dílo se navíc tento týden dočká své živé koncertní premiéry v prestižním londýnském centru Barbican v rámci speciální dvoudenní autorské série s názvem Hannah Peel: In Focus, která proběhne 23. a 24. října 2026. Zatímco první večer otevře představení PIA propojující živou hudbu sedmnáctičlenné dechové kapely a tanec, následující den přinese hned dvě exkluzivní koncertní premiéry. Hlavním bodem programu bude společné vystoupení Hannah Peel s virtuózní perkusistkou Beibei Wang, které na pódiu oživí své společné album The Endless Dance (5/2026 Real World Records). Celý tento sobotní večer však zahájí právě vokální ansámbl Shards (Erased Tapes Records), který odehraje světovou premiéru Underland. Sborová aranžmá Kierana Brunta propojí pěvecké výkony s elektronikou a úchvatnými vizuálními obrazy přenesenými na scénu přímo z filmu režiséra Roberta Petita.

Tvorba samotné Hannah Peel je dlouhodobě ceněna pro schopnost propojovat klasickou kompozici s moderní syntézou a objevnými tématy, což potvrzuje i její dřívější nominace na cenu Emmy za hudbu k dokumentu Hra o trůny: Poslední hlídka (10/2019) nebo vítězství prestižní ceny Ivor Novello za soundtrack k britskému sci-fi seriálu The Midwich Cuckoos (3/2022 Invada Records). Spolupracovala také s ikonickým hudebníkem Paulem Wellerem a její sólové album Fir Wave (3/2021 My Own Pleasure) se dostalo do užšího výběru na prestižní Mercury Prize. Pro Hannah Peel navíc film Underland neznamená první setkání s autorem knižní předlohy Robertem Macfarlaneem, jehož texty a environmentální myšlení ji silně inspirovaly již při skládání jejího úspěšného staršího alba The Unfolding z roku 2022, na kterém spolupracovala s tělesem Paraorchestra. Vzhledem k tomu, že filmový projekt Underland již úspěšně zasáhl české publikum a nahrávky Hannah Peel si nacházejí stále více příznivců i v tuzemsku, zbývá jen doufat, že se po sérii velkých britských premiér snad brzy dočkáme také jejího vůbec prvního koncertního vystoupení v České republice.

Továrna na krásno (8smička Humpolec)

 

Včera večer byla v humpolecké zóně pro umění 8smička zahájena výroční výstava Továrna na krásno, která se stává zároveň velkou oslavou osmého výročí fungování této jedinečné galerie. Expozice, jež slavnostně završuje dosavadní výstavní trilogii po kapitolách Prolog a Intermezzo, představuje hluboce osobní rekapitulaci tří desetiletí sběratelského úsilí manželů Zdeňka a Magdy Rýznerových. Kurátorkám Emmě Hanzlíkové a Anežce Chalupové se podařilo dát tomuto rozsáhlému souboru fascinující tvar. Výstava pod jejich vedením záměrně rezignuje na strohé akademické škatulky a představuje díla vybraná ryze subjektivním klíčem, kde hlavním měřítkem zůstává silný osobní vztah, rodinné vazby, přátelství, sepětí s místním krajem nebo zkrátka pohnutí, které ve sběratelích přetrvává od prvního setkání s obrazem či plastikou i po třech dekádách.

Jejich soukromá sbírka českého umění 20. a 21. století se začala rodit už v polovině devadesátých let a prostor bývalé textilní továrny se za posledních osm let od svého otevření v roce 2018 proměnil v pulzující, respektované centrum kultury. V záplavě skvostů české moderny a současného umění okamžitě upoutá ikonické plátno od Toyen s názvem Polní strašák, kterému dal přízvisko Válka sám slavný francouzský básník a zakladatel surrealismu André Breton, jenž byl blízkým přítelem a obdivovatelem české malířky. Právě válečná tíseň a trauma z prožitých hrůz, které tehdy hluboce zasáhly a ovlivnily celou generaci tvůrců, se staly ústředním motivem, jejž Toyen zprostředkovala v řadě svých zásadních prací. Toto konkrétní plátno patří k jejím posledním obrazům reflektujících válečné období v čistě surrealistickém pojetí. Jde o dílo se silným, až mrazivým autorským výrazem. Mnohé detaily zde zhmotňují syrové hrůzy doznívajícího konfliktu a člověk se při pohledu na něj neubrání tísnivému pocitu. Až děsivě přesně totiž zrcadlí paralelu se současným stavem světa – s tou bezohlednou touhou mocných po ovládání a následném ničení všeho lidského. Jako by se historie neustále opakovala a strašáci minulosti ožívali v dnešních geopolitických krizích. Toyen však na plátno vnesla i nesmělý náznak naděje v podobě bělavého oblaku na modrém nebi, který diváka nenechává v úplné beznaději a připomíná, že i po té nejtemnější destrukci musí přijít procitnutí.

Výstava je ale doslova nabitá dalšími silnými momenty. Fascinuje syrová exprese obrazu Bez Kleopatry od Vladimíra Skrepla i strukturální, existenciálně naléhavé dílo Cranachovská nadlyrika s imperialistickou květinou z dílny Mikuláše Medka. Temnou a podmanivou atmosféru vnáší do prostoru skulptura Zkáza od Františka Pacíka a hned opodál provokuje svou nespoutanou formou velkoformátové plátno Bez názvu od Milana Knížáka. Skvělým kurátorským tahem pak bylo zařazení konceptuálně čistého díla Vyvržené insignie od Jana Merty, které v divákovi rezonuje ještě dlouho po odchodu z galerie.

Celkový prožitek z vystavených děl posouvá na zcela novou úroveň unikátní prostorové řešení. Architekturu výstavy dostalo na starosti renomované studio Schwestern, za nímž stojí sestry Monika Cihlářová a Iveta Šalamounová. Pro 8smičku navrhly minimalistický vestavný mobiliář se smyslem pro ten nejmenší detail, který dokonale souzní s industriálním duchem budovy. Jejich architektura nenásilně provází diváka spletitými vztahy a klíčovými událostmi sbírky. Čisté konstrukce skvěle slouží nejen pro prezentaci artefaktů, ale architektonické studio do nich citlivě integrovalo i odpočinkové zóny a speciální prvky určené pro pohodlné usazení a nerušený poslech.

Samotný název projektu je skvěle vymyšlenou parafrází románu Karla Čapka Továrna na absolutno. Odkazuje nejen na genia loci industriální budovy, ale připomíná zásadní roli, kterou bratři Čapkové v celém příběhu sehráli, protože to byli právě oni, kdo u Zdeňka Rýznera kdysi probudili hluboký zájem o výtvarné umění a literaturu. Tato „čapkovská“ linie propojování obrazu a slova se stala přímo páteří celého kurátorského konceptu. Skutečným vrcholem a mimořádností je pak závěr výstavy umocněný audiovizuálním zážitkem. Skrze důmyslné architektonické řešení jsou diváci vtahováni do hry literárních světů osmi současných českých spisovatelek a spisovatelů. Ti na motivy konkrétních děl ze sbírky vytvořili vlastní autorské texty, které návštěvník vnímá skrze zvukovou stopu v audiopostech (téměř 150 minut načtených povídek) zakomponovaných přímo do výstavních panelů.

Při průchodu prostorem je nesmírně obohacující sledovat, jak přesně tyto vybrané dvojice autorů a děl spolu komunikují. Milana Slavická napsala texty k dílům Motýlí čas, Strom a V kuchyni od Jiřího Johna, Petr Borkovec se nechal inspirovat Itálií Olgy Karlíkové a Emma Kausc vytvořila povídku k obrazu Vánoční modř III od Františka Kupky. Další osobité stopy zanechali Miloš Doležal píšící o díle Rodný list Gustava Mahlera (Formulář č. 7) Petra Veselého, Kateřina Tučková s textem reagujícím na díla Já a Láhve Naděždy Plíškové, a Vratislav Maňák, jehož slova doprovázejí jiný podmanivý obraz od Jana Merty, konkrétně Bez názvu (Ubrousky). Celou audiovizuální osmičku pak uzavírá Sylvie Shaborová inspirovaná dílem ML (Vejce, Obraz, Rovnováha, MZ) Josefa Šímy a Ondřej Buddeus píšící k dílu Lípa Pavla Büchlera.

Slova se tu prolínají s plátny přesně v duchu citátu japonského zenového mistra Dógena, který doporučuje „naslouchat okem a vidět sluchem“. Kurátorskému týmu se ve spolupráci se studiem Schwestern podařilo stvořit expozici, která díky svému vrstvení barev, tvarů a literárních významů funguje jako skutečný ostrov zklidnění. Není pochyb o tom, že se do Humpolce během ročního trvání výstavy jistě vrátí mnozí účastníci včerejší vernisáže, obzvlášť když obě kurátorky slibují v průběhu času pravidelné sezónní obměny vystavených děl.

Rue Oberkampf – Wehmut (Young & Cold Records)

 

Dnes 15. října vylétlo z mystické přírody Bavorského lesa nové EP mnichovského darkwave projektu Rue Oberkampf, které pod názvem Wehmut (Young & Cold Records) ukrývá šest „pocitů“ na pomezí melancholie a nostalgie. Deskou prostupuje stesk po krásných místech, která formovala oba tvůrce nahrávky – Julii de Jouy a Olivera Maiera, kteří vyrůstali uprostřed lesů, potoků, zasněžené krajiny a odlehlých vesnic v Dolním Bavorsku. Tahle jejich atmosférická proměna tak dává zapomenout na jejich předchozí a především typický agresivní klubový zvuk, který zde nahradili niternější hudební poezií a hlubokou melancholií.

Celé EP vznikalo mimo klasické studio, přičemž klíčovou roli v tvůrčím procesu sehrálo těsné sepětí s přírodou a výzvy lidského bytí. Ať už šlo o soutěsku Buchberger Leite na Zlaté stezce (Triftsteig), drsná mořská pobřeží či kreativní platformu Haus Nostromo (turistická meditace Wanderweg), za kterou stojí Rachel a Thomas z brightonských Esben and the Witch, výsledkem je výrazný zvukový posun. Některé skladby totiž pro vytvoření hutného, atmosférického prostoru využívají akustické nástroje a autentické terénní nahrávky. Prvky, jako jsou akustická kytara Josipa Tijana (aka THYMIAN) a "divočina" v závěrečné Darkness, tak obohacují aranžmá a dodávají albu naprosto neodolatelný rozměr. 

Mezi další výrazné momenty desky patří úvodní skladba Tonight a píseň Sonne. V tomto promyšleně zkonstruovaném zvukovém světě, kde jdou analogové a digitální prvky ruku v ruce, tradiční coldwave a elektronické plochy Rue Oberkampf nově prorůstají s dobovými myšlenkovými náladami, kulturním klimatem a etickými hodnotami. Zvukovou mozaiku dotvářejí právě zmíněné field recordings – ať už jde o šumění lesa, houkání sovy, bublající potok či mořský příboj. Wehmut tak funguje jako průvodce zneklidňujícím kontrastem mezi lidskou zranitelností a lhostejnou monumentalitou přírodního světa a vyzývá posluchače k návštěvě nedotčené a mnohými opomíjené „divočiny“ tohoto nádherného, ale na druhé straně zbytečně krutého světa.

 

A1. Tonight (04:06)

A2. Come on Moon (05:00)

A3. Blanc Poney (04:00)

B1. Into the Woid (04:39)

B2. Sonne (03:44)

B3. Darkness (03:11)

LVMEN – 23. října v Českých Budějovicích (MC Fabrika)

LVMEN je česká post-hardcorová kapela, jejíž naprosto kultovní status nezávislého undergroundu podtrhovaly kromě spojenectví s labelem Day After Records i nekompromisní časové prodlevy mezi jednotlivými alby. Ta poslední tři, konkrétně Heron (11/2008), Mitgefangen Mitgehangen (6/2017) a nejnovější Amen (7/2025), od sebe dělí dlouhé roky tvůrčího zrání. Právě toto rozvážné tempo dává každému novému počinu punc výjimečné události. Už od svých začátků v devadesátých letech přitom kapela netajila, že její velkou inspirací byla americká legenda Neurosis se svým silným, fyzicky i psychicky náročným, katarzním zvukem.

Šesté studiové album Amen vzniklo v pražském studiu Golden Hive pod producentským dohledem Amáka Goldena a přináší celkem čtyři rozsáhlé, vzájemně provázané kompozice tradičně označené římskými číslicemi XXVI až XXIX. Koncepční dílo si zachovává pro formaci signifikantní filmové samply, včetně útržků z děl režiséra Františka Vláčila, které doplňuje minimalistickými, vícejazyčnými vokálními vrstvami v češtině, němčině a angličtině.

Oproti minulé nahrávce Mitgefangen Mitgehangen je novinka (12"), tedy aspoň dle mé krátké paměti, hudebně ještě sevřenější, přímočařejší a žánrově se posouvá k o něco výraznějšímu, valivějšímu sludge metalu. Výrazným posunem je i další redukce klasického zpěvu, který už téměř neplní roli sdělovatele textu, ale spíše funguje jako další atmosférický nástroj skrytý v nánosech hluku.

I přes zásadní personální obměny na kytarových postech, kde se nově etabloval Honza Tomáš a vrátil dřívější člen Tomis, neztratili LVMEN nic ze své magické dynamiky. Zatímco předchozí deska nabízela o něco členitější a post-rockovější pasáže, album Amen působí jako monolitický rituál tlaku a těžkých riffů, který bez laciných triků směřuje až k finální katarzi doprovázené chorály. Kapela touto deskou jasně demonstruje, že na tuzemské alternativní scéně patří stále k těm nejzásadnějším jmenům.

Tuto hypnotickou atmosféru nového materiálu navíc bude možné brzy zažít i naživo, jelikož kapela chystá dvojici exkluzivních koncertů. První se uskuteční v pátek 23. října 2026 v Českých Budějovicích, konkrétně v klubu MC Fabrika. Hned následující den, v sobotu 24. října 2026, pak formace vystoupí v litvínovském hudebním klubu Ponorka. Na obou štacích kapelu doprovodí plzeňská formace Code Name Linhart, která se sama s nadsázkou označuje jako „současná hudba česko-kubánského přátelství“ a jejich projev je prý silně ovlivněn špinavým a divným rock'n'rollem undergroundového San Diega. Rozhodně však nepůjde o žádné nováčky, protože kapela vznikla na troskách řady dobře známých alternativních a punkových formací, jako jsou Climatizado, I Am Pentagon, Kovadlina, Balaclava či Esgmeq.