Multidisciplinární rituál umělce Myrgona na festivalu Transforma #11 (Tábor 4.7.2026)

 

Sobotní večerní program alternativního festivalu Transforma v Táboře hostil mimořádné performativní vystoupení řeckého multidisciplinárního umělce Myrgona, které dramaturgicky i ideově naplnilo hlavní ideu festivalu v podobě zprostředkování duchovní transformace a oživení rodových tradic. Autorova umělecká koncepce se pohybovala na pomezí konceptuálního sochařství, výrazového tance a rituálu, přičemž klíčovým vyjadřovacím médiem se stala surová hlína pojímaná jako organická extenze živého lidského těla. V průběhu performance docházelo k postupné aplikaci materiálu na kůži (hlavu) aktéra, což vedlo k dekonstrukci antropomorfních kontur a k následné bezslovné naraci tematizující lidskou zranitelnost, ochranu a tělesnou metamorfózu. Myrgon ve svém díle kriticky redefinoval status performera na živý, časově determinovaný objekt, jehož pohybový slovník byl striktně podmíněn somatickými faktory, jako jsou dech, váha a hmatový kontakt s materiálem.

Výsledný imerzivní zážitek, v němž se stíraly distance mezi tělesností a krajinným rámcem, byl umocněn synchronní hudební dramaturgií v podání živě vystupujícího tria hudebnic. To představení poskytlo ucelený akustický rozměr a pro mě představovalo famózní tečku za letošním 11. ročníkem, jehož tématem byl horizont – symbol místa, kde se potkává to, odkud přicházíme, s tím, kam míříme. Tuto hranici, kde minulost nemizí, ale převtěluje se v další krok, se mnou překročilo i několik pro mě doposud neznámých, a zároveň pozoruhodných umělců, kteří doplnili dnes už světová jména jako Never Sol či Sýček.

PÖ (Pauline Bedarida) je franko-ghanská producentka, DJka a vokalistka z vlivného afrického kolektivu Nyege Nyege Tapes, žijící mezi Francií a Ugandou. Jako klubová umělkyně funguje jako zvukový alchymista a ve svých žhavých afrocentrických setech stírá hranice propojováním žánrů jako kuduro, dancehall, bouyon či cumbia. Její debutové sólové album Cociage (3/2023 Hakuna Kulala) však odhalilo temnější, introspektivní tvář postavenou na avantgardních vokálních experimentech, elektronických efektech a post-punkových ozvěnách. Na pódiích, a to nejen na prestižních světových festivalech, vyniká svými vysoce intenzivními, rituálními a hluboce fyzickými vystoupeními, během kterých se tak velice ráda ztrácí v davu.

Ghadr (Zrada) je libanonský hudební projekt a stejnojmenné album z konce roku 2024 vydané na značce Ruptured Records, které spojuje výrazné osobnosti bejrútské experimentální scény – zpěvačku Sandy Chamoun, skladatele Anthonyho Sahyouna (krásný Krásný smutný svět právě na MFF KV) a zvukového designéra Jada Atouiho. Hudebně projekt kombinuje avantgardní elektroniku, industriální drone a glitch, přičemž staví na napětí mezi řádem a chaosem, tvořeném kytarovými obvody a modulární syntézou. Výrazným prvkem je spojení klasického arabského zpěvu a beduínského folklóru s volnou improvizací a křikem. Celé dílo tematicky reflektuje tragické události na Blízkém východě a vyjadřuje hluboký strach i naději v nejisté budoucnosti.

Ava Rasti je íránská hudební skladatelka a instrumentalistka, jejíž sólová tvorba se pohybuje na pomezí ambientu, moderní klasické hudby a filmových zvukových ploch. Po začátcích v teheránské undergroundové post-punkové scéně se začala plně věnovat autorským kompozicím postaveným na klavíru, baskytaře a smyčcích. Její hudba, vydávaná u prestižního britského labelu 130701 Ltd. (Fat Cat Records), vyniká silným narativním charakterem a melancholickou atmosférou. To potvrzuje i její oceňované třetí album The River (12/2024), na kterém zvukově zpracovala historickou paměť italské krajiny poznamenané válečnými konflikty. Vedle samostatných alb se Ava Rasti věnuje také komponování soundtracků pro nezávislé mezinárodní filmy (The Great Yawn of History, Double Life, A Butterfly Fly From Each Fingertip).  

Oměj je česká alternativní post-punková kapela ze surové valašské krajiny, která se sama příznačně označuje za ohrožený a jedovatý druh. Ve své tvorbě jedinečným způsobem spojuje temnou undergroundovou energii s atmosférou hornatého regionu. Jejich zvuk charakterizují nekompromisní motorické rytmy, melancholické kytarové plochy a syrový projev, který posluchače vtahuje do světa přírodní mystiky a lidového zmaru. Název skupiny, odkazující na prudce jedovatou horskou rostlinu, dokonale podtrhuje estetiku jejich koncertů a naprosto skvělé kazety Až zazvoní kosa (9/2025 Hang Records) a koncertů (Martin Kristek – kyt/zp, Jakub Machalský – bas/zp, Vojtěch Slovák – bicí).

Dvě Slunce je pražské experimentální duo, které tvoří František Špinka a Tomáš Staněk. Na české alternativní scéně vynikají neotřelým přístupem k rapu, kde stírají hranice mezi producentem a rapperem. Jejich syrový zvuk kombinuje abstraktní hip-hop s prvky industrialu, chladné elektroniky a ambientu. V textech se zaměřují na hlubokou introspekci, úzkosti, moderní maskulinitu a tělesné prožívání psychických stavů, což silně demonstruje i jejich nejnovější EP DOPAMIN (5/2026 Oheň Records), které je oproti předchozím deskám (SOMA 5/2025, GAS GAS 5/2024) "vyklidněně" melancholické. Za mě doposud nejlepší nahrávka, jakou kdy tohle duo vydalo.

#60 MFF KV 2026 - Festivalová znělka: Stellan Skarsgård

 

Letošní festivalová znělka, představená během pátečního zahájení jubilejního 60. ročníku MFF KV, nese rukopis dlouholetého tvůrce Ivana Zachariáše a vyniká specifickým spojením melancholie a humoru. Hlavní role byla tentokrát svěřena švédskému herci Stellanu Skarsgårdovi, který v klipu vystupuje ve své vlastní identitě jako významný držitel Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. 

Celý vizuální koncept výrazně odkazuje na divadelní hru Hra snů (Ett drömspel, 1902) a je natočen v melancholickém bergmanovském duchu, což připomíná propojení známého švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga s režisérem Ingmarem Bergmanem. Atmosféru dotváří scéna, v níž Skarsgård pluje v severském fjordu a cituje pasáž známou jako „Píseň vln“ (Vågornas sång), kterou recituje postava Básníka (Diktaren) za doprovodu tiché hudby ve scéně u Fingalovy jeskyně. Celková severská zádumčivost je však mistrně narušena vtipnou zápletkou, která shazuje herecký majestát. Ačkoliv je Skarsgård celosvětově uznávanou hollywoodskou a artovou hvězdou (Citová hodnota, Bezva chlap, Slabomyslný vrah, …), v rámci festivalového koloběhu se musí potýkat s komickými a všedními překážkami běžného návštěvníka. Děj se točí kolem jeho snahy najít to správné místo a vyrovnat se s očekáváními i organizačním chaosem, který k velkým filmovým svátkům neodmyslitelně patří. 

Režisér Zachariáš tak tradičně vytváří humorný kontrast mezi velkým jménem a obyčejnými situacemi, což vtipně podtrhuje i závěrečný motiv, kdy herec využije svůj těžký Křišťálový glóbus jako kotvu pro člun a rozhodne o osudu masité žížaly.

60. ročník - Stellan Skarsgård

Nemohu si pomoci, ale od prvního uvedení letošního merche MFF KV vidím pátou studiovku Radiohead, jejichž AMNESIAC (5/2001 Parlophone) byl experimentální hudební reflexí moderní úzkosti, odcizení a ztráty paměti.

Berîtan - antiimperialistický hardcore punk z Berlína

 

Berîtan je berlínský hudební kolektiv hrající nekompromisní raw hardcore punk, který letos v květnu poprvé vystoupil v České republice na antifašistickém festivalu Fotbal proti rasismu v Rohozné u Jihlavy. Kapela vznikla před čtyřmi roky v Berlíně, kde se v prostředí tamních squatů protnuly osudy první generace migrantů ze Střední a Jižní Ameriky, především z Ekvádoru a Guatemaly. Berîtan se záměrně prezentují anonymně a svůj název si zvolili podle kurdské partyzánky Berîtan, vlastním jménem Gülnaz Karataş, která se stala celosvětovým symbolem ženského odporu, autonomie a antipatriarchálního boje.

Hlavním cílem této formace je přetavit hněv vykořeněných lidí v radikální politické poselství. Skrze extrémně rychlou hudbu s převážně španělskými texty bojují proti kolonialismu, kapitalistickému drancování přírody a útlaku žen i menšin, takzvaných FLINTA osob (Frauen, Lesbičky, Intersexuální, Nebinární, Transger, Asexuální), což přímo reflektuje jejich antipatriarchální zaměření a snahu nabourat tradičně maskuliní hardcorovou scénu. Svou tvorbou ostře kritizují moderní postkoloniální režimy, které podle nich selhaly v ochraně původního latinskoamerického obyvatelstva.

Své první a doposud snad jediné EP Anti-Imperialista vydali svépomocí v dubnu 2024 a mezi šesticí skladeb naleznete i výbornou S.E.P.S.A.P. (11/2023), což je zkratka pro španělské "Solo el pueblo Salva al Pueblo", v překladu "Pouze lid zachrání lid". Tato skladba vyšla i samostatně jako digitální singl a funguje jako hymna solidarity, vzájemné pomoci a komunitní sebeobrany nezávislé na státním aparátu.

Mighty Sounds #20 (Tábor, Letiště Čápův Dvůr, červen 2026)

 

Jubilejní 20. ročník legendárního hudebního festivalu Mighty Sounds, kterému v květnu předcházela skvělá debata v českobudějovickém prostoru Artovna, je naprosto dechberoucím triumfem a jasným důkazem neutuchající profesionality, vášně a oddanosti celého pořadatelského týmu. Zorganizovat po boku věrné komunity dvacet let fungující svátek žánrů jako ska, punk, rock'n'roll či hardcore v našich podmínkách vyžadovalo obrovskou odvahu a vytrvalost spolutvůrců, z nichž někteří se tohoto kulatého jubilea bohužel už nedožili, avšak jejich nezaměnitelná stopa a odkaz žijí v každém festivalovém detailu dál.

Ačkoliv Mighty Sounds není největším festivalem svého druhu v celé Evropě, bývá dlouhodobě a právem označován za největší festival tohoto zaměření ve střední Evropě. Je to velmi specifický a vysoce ceněný hudební svátek. Jeho unikátnost na naší scéně spočívá v tom, že více než 80 % programu tvoří zahraniční kapely. Cílené zaměření na žánrovou směsici punku, ska, rock'n'rollu, hardcore a reggae nemá v takovém rozsahu v České republice absolutně obdoby.

Letošní oslavy na táborském letišti Čápův dvůr navíc provázejí extrémní tropická vedra, která podtrhují naprosto elektrizující atmosféru v areálu, kde tisíce nadšených fanoušků tančí před podii, na nichž exceluje opět znamenitý line-up plný světových i domácích hvězd. Obdivuhodná dramaturgie přivedla do Tábora ikonické Pennywise či nesmrtelné The Exploited. Ty doplňují neméně skvělí House of Protection, mladí a neklidní Bad Nerves, strhující Bridge City Sinners, berlínské legendy Oxo86, tuzemské špičky Prago Union či Frankie and the Deadbeats, a celá řada dalších, dnes už světových jmen. Právě v těchto horkých dnech se ukazuje neskutečná obětavost a preciznost organizátorů, kteří zvládají náročné logistické výzvy i zajištění komfortu pro návštěvníky s absolutní noblesou, čímž opět potvrdili, že Mighty Sounds není žádná blbost, ale s láskou budovaný hudební klenot evropského formátu.

mitra mitra - Glassy Tears (Feral Child Recordings / Micromort Music)

                                                                          

MITRA MITRA je ve Vídni usazená minimal-synth/wave dvojice, kterou před dvanácti lety založili britský experimentální a industriální hudebník Mark Crumby (známý také jako Mahk Rumbae z projektů Konstruktivists, Ghost Actor či Oppenheimer MKII) a novozélandská DJka a hudebnice Violet Candide (působící v projektech Peppy Pep Pepper či Violetiger). 

Oba umělci již tehdy disponovali bohatými zkušenostmi z undergroundové scény, což jim umožnilo okamžitě definovat specifický hudební výraz založený na analogových automatech, chladných syntezátorových linkách a odtažité vokální estetice odkazující na nejtemnější zákoutí osmdesátých let.

Po prvním evropském turné v roce 2015 a sérii úvodních kazetových releasů a EP, debutovali v březnu 2016 eponymním albem mitra mitra, které vyšlo pod hlavičkou jejich vlastní značky Micromort Music. Tento debut přinesl dvanáct skladeb plných hypnotických basových linek a spektrálních kláves, čímž si duo okamžitě získalo pevnou fanouškovskou základnu mezi milovníky coldwave. 

O dva roky později navázali druhou studiovou deskou Marionettes (6/2018), se kterou vlétli pod křídla Dominica Martina, jehož Polytechnic Youth vydaly jak následující EP By Your Hand (12/2021), tak i vrchol jejich tehdejší tvorby Hands Remain (1/2022).

Po tomto majstrštyku se mitra mitra odmlčeli až do těchto dnů, kdy vydali čtvrté album Glassy Tears, prezentující "unikavou" estetiku zvuku i obalu. Že nepůjde o prvoplánový retro-pop, dává jasně najevo už samotné vizuální zpracování, kde je deska zalisovaná do rudého vinylu zabalena v monochromatickém obalu, jehož abstraktní motiv vzdáleně evokuje vnitřek výtahové šachty. Tento obraz plný tísně a náznaků, ze kterého není úniku, přenáší stejný pocit paralyzující, ale přesto uhrančivé klaustrofobie přímo do samotných skladeb. 

Duo na novince opouští striktní mantinely tradičního "subžánru" a posouvá se od chladného minimalismu k "mutujícímu" parketu. Zvuk se stal mnohem nestabilnějším, živelnějším a nebezpečnějším, přičemž Mark Crumby kombinuje špinavé industriální textury s pulzujícími, těžkými basovými linkami a Violet Candide doplňuje tyto nestálé syntezátorové plochy svým charakteristicky odtažitým, chladným vokálem. Celá nahrávka se transformuje do podoby, kterou lze prý nejlépe definovat jako „mutant dancefloor synthpop“. Skladby si sice uchovávají taneční strukturu a silný rytmický drajv, avšak jsou prosáklé podvratnou undergroundovou náladou a zvukové detaily se v nich neustále hroutí a proměňují, jako by tanec probíhal v polorozpadlém industriálním klubu. Ve výsledku je Glassy Tears vysoce atmosférická nahrávka, která skvěle balancuje na hraně mezi hypnotickým undergroundovým popem a nekompromisním zvukovým experimentem.

Desku v nákladu 300 kusů vydává další značka Dominica Martina, Feral Child Recordings. Ta po dřívější spolupráci s vídeňským labelem Schalko sáhla také po tamní značce Micromort Music, kterou provozují samotní autoři této vynikající práce, duo MITRA MITRA.

 

A1. Archaeology (03:51)

A2. Functional Functionality (04:46)

A3. Glassy Tears (05:18)

A4. Shatter (05:12)

B1. Electron I (04:50)

B2. Suffix (05:40)

B3. Collide (04:38)

B4. Celluloid (04:27)

BIG ‡ BRAVE – IN GRIEF OR IN HOPE (Thrill Jockey)

 

Pokud mě v posledních letech začalo něco opravdu hodně bavit, pak je to schopnost proměnit čistý kytarový hluk v hluboký emocionální zážitek. Přesně tohle umění dovedlo k dokonalosti kanadské experimentální trio BIG ‡ BRAVE. 

Kapela vznikla v Montréalu už v roce 2012, tehdy ještě jako tiché akustické folkové duo, které tvořili zpěvačka a kytaristka Robin Wattie a kytarista Mathieu Bernard Ball. Všechno ale změnila dnes už víceméně provařená náhoda/nehoda, kdy Robin nešťastnou náhodou rozbila svou akustickou kytaru, půjčila si elektrickou, zapojila ji do obřích zesilovačů ve zkušebně a tím kapela objevila kouzlo masivního zkresleného zvuku.

Postupem let si BIG ‡ BRAVE vybudovali pověst mistrů takzvaného monumentálního minimalismu. Jejich tvorba se sice pohybuje na pomezí táhlého temného metalu, post-rocku a avantgardního folku, ale svůj projev staví na radikální práci s extrémní hlasitostí, kytarovou zpětnou vazbou a tíživým tichem. Tuto syrovou zvukovou stěnu navíc doplňuje naléhavý a zranitelný vokál Robin Wattie, která se v textech nebojí otevírat těžká témata odcizení, úzkosti a společenského tlaku.

Jejich aktuální, v pořadí již desáté studiové album In grief or in hope (Thrill Jockey) vznikalo za velmi specifických podmínek, protože dlouholetá bubenice Tasreen Hudson (aka mara wild) si vybrala tvůrčí pauzu, což duo zakládajících členů využilo k experimentování bez pevně daného rytmu. K sestavě se jako stálý člen připojil australský baskytarista Liam Andrews (EROS, My Disco), jehož nástroj tvoří „jedinou“ pomyslnou kotvu celého díla. Podle autorského záměru deska proplétá chytlavější melodické fráze s intenzivními hlukovými stěnami a reflektuje protichůdné lidské emoce – život a smrt či právě žal a naděje. Hudebně kapela nově začlenila také elektroakustické vlivy nebo jemné využití hlasového korektoru, což nahrávce dodává nečekaný psychedelický a mystický rozměr. Proto jsem byl hodně zvědavý, kam se po minulé, poeticky křehké desce posunou. To, co na albu předvádějí, mi ale vyrazilo dech. Kapela se tentokrát musela obejít bez "klasických" tvrdých bicích, což jí paradoxně pomohlo vytvořit naprosto fascinující experiment, díky kterému zvuk celkově zmohutněl. Nový baskytarista Liam Andrews tvrdí muziku temným, hlubokým pulsem a kytary kolem něj vytvářejí doslova zvukový vír plný zpětné vazby a zkreslení. Už od úvodní, téměř osmiminutové skladby what may be the kindest way to leave dokonale nastavuje atmosféru, připomínající bouři nad obzorem – masivní, hlučnou, a přesto neuvěřitelně meditativní a uklidňující. Největším překvapením je pro mě ale zpěv Robin Wattie. Nikdy v minulosti nebyla její přítomnost totiž tak silná a melodická. V písních jako the ineptitude for mutual discernment nebo an uttering of antipathy její hlas doslova září skrze kytarový hluk. 

Pro mě je in grief or in hope kompletním smyslovým zážitkem. Je to deska, která zápas s existenčním žalem přetavuje v očistu a naději. Je to překvapivě hlasité, místy až děsivé, ale zároveň hluboce lidské mistrovské dílo, které mě nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pro mě osobně další žhavý kandidát na jedno z nejlejlepších alb letošního roku.

 

A1. what may be the kindest way to leave (07:30)

A2. a shape of shame (04:56)

A3. the ineptitude for mutual discernment (05:04)

A4. holding tongue (04:05)

B1. verdure (05:45)

B2. skin ripper (05:17)

B3. an uttering of antipathy (06:56)

B4. in grief or in hope (04:30)

Gichard - Chins For Lefty (Night School Records)

 

Chins For Lefty je debutové album glasgowského dua Gichard, které tvoří dva zkušení hudebníci z tamní undergroundové scény, působící v psych-garage kapele Dragged Up. Zpěvačka a textařka Lisa Jones s kořeny v poezii a mluveném slovu, připomínajícími u nás velmi oblíbené Dry Cleaning. Druhým z pachatelů je multiinstrumentalista Chas Lalli (VOM, Bad Aura), jehož hudební doprovod vytváří podmanivý a hypnotický doprovod plný minimalistických syntezátorů, automatických bubeníků a zkreslených kytar, balancující na hraně temné melancholie a syrového indie. Do tohoto zvonivého pozadí vstupuje Lisa se svým chladným, úsečným mluveným slovem, plným břitkého skotského humoru, existenciální úzkosti a surrealistických výjevů z každodenního života. Tím s naprosto ledovým klidem dokáže proměnit banální témata, jako jsou seznamovací rituály v písni Soft Face nebo absurdita pozdního kapitalismu, v hluboké a zároveň nesmírně vtipné sociální komentáře. Výsledkem je sevřené, analogově špinavé a hluboce lidské album o moderním odcizení, které s každým dalším poslechem odkrývá nové vrstvy skrytého optimismu i zdravého sarkasmu.

Chins For Lefty je mimořádně osvěžující a návykové dílo, které posouvá hranice současné post-punkové a lo-fi scény a bezpochyby se zařadí mezi nejlepší a nejzásadnější undergroundové desky tohoto roku. Už jen proto nemůže Chris For Lefty jít pod 10 z 10 a vy byste rozhodně neměli minout Night School Records.

 

A1. Cholesterol Test (03:40)

A2. Asking The Apes (02:48)

A3. Posthumous Hologram (04:39)

A4. Break Up With Johnny Dogbirth (05:21)

A5. Human Resources (03:35)

B1. Soft Face (05:09)

B2. Hamming It Up (06:38)

B3. Your Private Hell (06:07)