mitra mitra - Glassy Tears (Feral Child Recordings / Micromort Music)

                                                                          

MITRA MITRA je ve Vídni usazená minimal-synth/wave dvojice, kterou před dvanácti lety založili britský experimentální a industriální hudebník Mark Crumby (známý také jako Mahk Rumbae z projektů Konstruktivists, Ghost Actor či Oppenheimer MKII) a novozélandská DJka a hudebnice Violet Candide (působící v projektech Peppy Pep Pepper či Violetiger). 

Oba umělci již tehdy disponovali bohatými zkušenostmi z undergroundové scény, což jim umožnilo okamžitě definovat specifický hudební výraz založený na analogových automatech, chladných syntezátorových linkách a odtažité vokální estetice odkazující na nejtemnější zákoutí osmdesátých let.

Po prvním evropském turné v roce 2015 a sérii úvodních kazetových releasů a EP, debutovali v březnu 2016 eponymním albem mitra mitra, které vyšlo pod hlavičkou jejich vlastní značky Micromort Music. Tento debut přinesl dvanáct skladeb plných hypnotických basových linek a spektrálních kláves, čímž si duo okamžitě získalo pevnou fanouškovskou základnu mezi milovníky coldwave. 

O dva roky později navázali druhou studiovou deskou Marionettes (6/2018), se kterou vlétli pod křídla Dominica Martina, jehož Polytechnic Youth vydaly jak následující EP By Your Hand (12/2021), tak i vrchol jejich tehdejší tvorby Hands Remain (1/2022).

Po tomto majstrštyku se mitra mitra odmlčeli až do těchto dnů, kdy vydali čtvrté album Glassy Tears, prezentující "unikavou" estetiku zvuku i obalu. Že nepůjde o prvoplánový retro-pop, dává jasně najevo už samotné vizuální zpracování, kde je deska zalisovaná do rudého vinylu zabalena v monochromatickém obalu, jehož abstraktní motiv vzdáleně evokuje vnitřek výtahové šachty. Tento obraz plný tísně a náznaků, ze kterého není úniku, přenáší stejný pocit paralyzující, ale přesto uhrančivé klaustrofobie přímo do samotných skladeb. 

Duo na novince opouští striktní mantinely tradičního "subžánru" a posouvá se od chladného minimalismu k "mutujícímu" parketu. Zvuk se stal mnohem nestabilnějším, živelnějším a nebezpečnějším, přičemž Mark Crumby kombinuje špinavé industriální textury s pulzujícími, těžkými basovými linkami a Violet Candide doplňuje tyto nestálé syntezátorové plochy svým charakteristicky odtažitým, chladným vokálem. Celá nahrávka se transformuje do podoby, kterou lze prý nejlépe definovat jako „mutant dancefloor synthpop“. Skladby si sice uchovávají taneční strukturu a silný rytmický drajv, avšak jsou prosáklé podvratnou undergroundovou náladou a zvukové detaily se v nich neustále hroutí a proměňují, jako by tanec probíhal v polorozpadlém industriálním klubu. Ve výsledku je Glassy Tears vysoce atmosférická nahrávka, která skvěle balancuje na hraně mezi hypnotickým undergroundovým popem a nekompromisním zvukovým experimentem.

Desku v nákladu 300 kusů vydává další značka Dominica Martina, Feral Child Recordings. Ta po dřívější spolupráci s vídeňským labelem Schalko sáhla také po tamní značce Micromort Music, kterou provozují samotní autoři této vynikající práce, duo MITRA MITRA.

 

A1. Archaeology (03:51)

A2. Functional Functionality (04:46)

A3. Glassy Tears (05:18)

A4. Shatter (05:12)

B1. Electron I (04:50)

B2. Suffix (05:40)

B3. Collide (04:38)

B4. Celluloid (04:27)

BIG ‡ BRAVE – IN GRIEF OR IN HOPE (Thrill Jockey)

 

Pokud mě v posledních letech začalo něco opravdu hodně bavit, pak je to schopnost proměnit čistý kytarový hluk v hluboký emocionální zážitek. Přesně tohle umění dovedlo k dokonalosti kanadské experimentální trio BIG ‡ BRAVE. 

Kapela vznikla v Montréalu už v roce 2012, tehdy ještě jako tiché akustické folkové duo, které tvořili zpěvačka a kytaristka Robin Wattie a kytarista Mathieu Bernard Ball. Všechno ale změnila dnes už víceméně provařená náhoda/nehoda, kdy Robin nešťastnou náhodou rozbila svou akustickou kytaru, půjčila si elektrickou, zapojila ji do obřích zesilovačů ve zkušebně a tím kapela objevila kouzlo masivního zkresleného zvuku.

Postupem let si BIG ‡ BRAVE vybudovali pověst mistrů takzvaného monumentálního minimalismu. Jejich tvorba se sice pohybuje na pomezí táhlého temného metalu, post-rocku a avantgardního folku, ale svůj projev staví na radikální práci s extrémní hlasitostí, kytarovou zpětnou vazbou a tíživým tichem. Tuto syrovou zvukovou stěnu navíc doplňuje naléhavý a zranitelný vokál Robin Wattie, která se v textech nebojí otevírat těžká témata odcizení, úzkosti a společenského tlaku.

Jejich aktuální, v pořadí již desáté studiové album In grief or in hope (Thrill Jockey) vznikalo za velmi specifických podmínek, protože dlouholetá bubenice Tasreen Hudson (aka mara wild) si vybrala tvůrčí pauzu, což duo zakládajících členů využilo k experimentování bez pevně daného rytmu. K sestavě se jako stálý člen připojil australský baskytarista Liam Andrews (EROS, My Disco), jehož nástroj tvoří „jedinou“ pomyslnou kotvu celého díla. Podle autorského záměru deska proplétá chytlavější melodické fráze s intenzivními hlukovými stěnami a reflektuje protichůdné lidské emoce – život a smrt či právě žal a naděje. Hudebně kapela nově začlenila také elektroakustické vlivy nebo jemné využití hlasového korektoru, což nahrávce dodává nečekaný psychedelický a mystický rozměr. Proto jsem byl hodně zvědavý, kam se po minulé, poeticky křehké desce posunou. To, co na albu předvádějí, mi ale vyrazilo dech. Kapela se tentokrát musela obejít bez "klasických" tvrdých bicích, což jí paradoxně pomohlo vytvořit naprosto fascinující experiment, díky kterému zvuk celkově zmohutněl. Nový baskytarista Liam Andrews tvrdí muziku temným, hlubokým pulsem a kytary kolem něj vytvářejí doslova zvukový vír plný zpětné vazby a zkreslení. Už od úvodní, téměř osmiminutové skladby what may be the kindest way to leave dokonale nastavuje atmosféru, připomínající bouři nad obzorem – masivní, hlučnou, a přesto neuvěřitelně meditativní a uklidňující. Největším překvapením je pro mě ale zpěv Robin Wattie. Nikdy v minulosti nebyla její přítomnost totiž tak silná a melodická. V písních jako the ineptitude for mutual discernment nebo an uttering of antipathy její hlas doslova září skrze kytarový hluk. 

Pro mě je in grief or in hope kompletním smyslovým zážitkem. Je to deska, která zápas s existenčním žalem přetavuje v očistu a naději. Je to překvapivě hlasité, místy až děsivé, ale zároveň hluboce lidské mistrovské dílo, které mě nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pro mě osobně další žhavý kandidát na jedno z nejlejlepších alb letošního roku.

 

A1. what may be the kindest way to leave (07:30)

A2. a shape of shame (04:56)

A3. the ineptitude for mutual discernment (05:04)

A4. holding tongue (04:05)

B1. verdure (05:45)

B2. skin ripper (05:17)

B3. an uttering of antipathy (06:56)

B4. in grief or in hope (04:30)

Gichard - Chins For Lefty (Night School Records)

 

Chins For Lefty je debutové album glasgowského dua Gichard, které tvoří dva zkušení hudebníci z tamní undergroundové scény, působící v psych-garage kapele Dragged Up. Zpěvačka a textařka Lisa Jones s kořeny v poezii a mluveném slovu, připomínajícími u nás velmi oblíbené Dry Cleaning. Druhým z pachatelů je multiinstrumentalista Chas Lalli (VOM, Bad Aura), jehož hudební doprovod vytváří podmanivý a hypnotický doprovod plný minimalistických syntezátorů, automatických bubeníků a zkreslených kytar, balancující na hraně temné melancholie a syrového indie. Do tohoto zvonivého pozadí vstupuje Lisa se svým chladným, úsečným mluveným slovem, plným břitkého skotského humoru, existenciální úzkosti a surrealistických výjevů z každodenního života. Tím s naprosto ledovým klidem dokáže proměnit banální témata, jako jsou seznamovací rituály v písni Soft Face nebo absurdita pozdního kapitalismu, v hluboké a zároveň nesmírně vtipné sociální komentáře. Výsledkem je sevřené, analogově špinavé a hluboce lidské album o moderním odcizení, které s každým dalším poslechem odkrývá nové vrstvy skrytého optimismu i zdravého sarkasmu.

Chins For Lefty je mimořádně osvěžující a návykové dílo, které posouvá hranice současné post-punkové a lo-fi scény a bezpochyby se zařadí mezi nejlepší a nejzásadnější undergroundové desky tohoto roku. Už jen proto nemůže Chris For Lefty jít pod 10 z 10 a vy byste rozhodně neměli minout Night School Records.

 

A1. Cholesterol Test (03:40)

A2. Asking The Apes (02:48)

A3. Posthumous Hologram (04:39)

A4. Break Up With Johnny Dogbirth (05:21)

A5. Human Resources (03:35)

B1. Soft Face (05:09)

B2. Hamming It Up (06:38)

B3. Your Private Hell (06:07)

Federico Fusj – Olam, vy, kteří jezdíte na bílých oslících (AJG – Wortnerův dům České Budějovice)

 

Kadosh I, 2026 - socha z bílého onyxu, který zesiluje napojení na vyšší vědomí a pomáhá tak stahovat vědomosti z kosmické knihovny

Alšova jihočeská galerie zahájila ve svých reprezentativních prostorech Wortnerova domu fascinující výstavu italského umělce Federica Fusje (aka Fusi) s názvem „Olam, vy, kteří jezdíte na bílých oslících“. Vernisáž, která proběhla 17. června, otevřela dveře do světa autora, jenž zcela unikátním způsobem boří hranice mezi tradičním řemeslem a futuristickými vizemi.

Federico Fusj je mimořádně všestranný italský tvůrce, teoretik umění a pedagog. Jeho umělecký záběr sahá od klasického sochařství a malby přes grafiku a medailérství až po moderní instalace, performativní a rozhlasové umění. Mimo vlastní tvorbu je také aktivním hybatelem kulturního dění, což dokazuje jeho role zakladatele a redaktora platformy Radioarte či spoluzakladatele „první“ organizace současného umění v Itálii Inner Room, která svůj program realizuje kontinuálně v rámci řemeslné společnosti. Ve své práci sice pevně vychází z tradičního kamenosochařství, ale s odvahou do něj integruje moderní audiovizuální prvky, práci s architekturou a aktivní zapojení samotných diváků.

Ústředním motivem Fusjovy tvorby je hluboká fascinace materiálem. Autor detailně zkoumá jeho strukturu, historii i jednotlivé prvky, které výsledné dílo utvářejí. Jeho uměleckou praxi navíc doprovází specifická rychlá a elegantní „taneční chůze“, poháněná syntézou klasických a futuristických zvuků. Právě tato zvuková složka, která slouží jako dramatické pozadí i vnitřní energie jeho námětů, dává vzniknout zcela novému a svébytnému žánru, který lze popsat jako sci-fi sochařství.

Aktuální výstava byla stvořena jako site-specific projekt přímo pro historické prostředí Wortnerova domu. Pro Federica Fusje bylo klíčové pracovat s tímto konkrétním prostorem a navázat s ním blízký vztah. Jakmile do expozice vstoupíte, pohltí vás podmanivý dialog mezi architekturou, samotnými díly a přítomnými diváky. Vystavené malé sochy zde nepůsobí jako pouhé fragmenty, ale jako samostatné a úplné celky, které citlivě reagují na specifický charakter místa a navracejí celému prostoru jeho původní intimitu. 

Přijďte tento podmanivý dialog architektury a moderního umění zažít na vlastní kůži až do 18. října a nechte se pohlnit jedinečnou atmosférou, kterou Wortnerův dům Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích aktuálně nabízí.

něco něco – majonéza (MeetFactory 16.6.2026)

 

Dneska večer poteče v MeetFactory majonéza proudem. Vzpomínáte si ještě, co jste dělali, když propukly covidové uzávěry? Já jsem tehdy kromě hodně hnusné verze covidu poprvé chytil i kapelu něco něco. Živáky kvůli lockdownu nehrozily, a tak se tahle dvojka rozhodla odehrát koncert z domácího studia, který streamovala na YouTube – tedy jestli si to dobře pamatuji. Od té doby něco něco stihli vydat tři studiovky a dneska v pražské MeetFactory pokřtí své v pořadí čtvrté – a dle mého suverénně nejlepší – album s názvem Majonéza (5/2026). Na něm manželské duo Alžbětu Tkáč Trusinovou a Tomáše Tkáče doprovodil "metalový" bubeník Václav Švestka, který se objevil už na předchozí desce Třetí (9/2023 Divnosti).

Majonéza s příchutí přímočarého, hutného a totálně živelného dance-punku obsahuje osm skladeb, které svou bleskovou stopáží 23 minut připomínají spíše minialbum. V tomto případě opět platí, že méně znamená více, protože tahle deska dobíjí baterky mnohem intenzivněji než její předchůdci. Žádné zbytečné protahování, prostě čistá synt-rocková špína, syrové kytary a dravé, nekompromisní bicí. Obrovský skok dopředu udělaly i texty. Alžběta vyměnila starou melancholii za stoprocentní konkrétnost, drzost, humor a skvělý nadhled. Deska s naprostou lehkostí rýmuje vibrátory s reflektory, oslavuje lidskou tělesnost i ženskou sílu a pumpuje do lidí nakažlivou vlnu sebevědomí. Majonéza ukazuje něco něco v té nejkoncentrovanější formě – chytlavé popové melodie tu zabalili do špinavého post-punkového obalu, ze kterého vyčnívá famózni lo-fi hitovka Dýchej. Tohle album zkrátka nepotřebuje žádnou hlubokou analýzu, protože nejlépe chutná naživo, zpocené a uprostřed tančícího davu. 

Celý tenhle jedinečný večírek navíc odstartují dva skvělí hosté z domácí scény, které se vyplatí slyšet. Jako první nastoupí dvojice Kruh 19, která se zapsala do povědomí lidí virálním hitem Dinosaur (1/2024) a zrovna teď boduje s parádním, melancholickým nočním EP Noční tramvaj 93 (4/2026 Andel Sound Records). Program pak doplní děčínsko-olomoucká songwriterka Magdalena Trajerová, která debutovala na Den sesterství albem TO ONY (2/2024). Její tvorba skvěle balancuje na hraně indie folku, popu a rocku, přičemž v textech se nebojí otevřeně reflektovat queer vztahy i nástrahy imposter syndromu. Její poslední singl Píchavka (2/2026) je ale úplně nejvíc.

 

A1. noční plán (03:20)

A2. mám ráda (02:57)

A3. sama doma (02:28)

A4. záporná postava (02:29)

B1. ses zasek (02:37)

B2. dýchej (03:34)

B3. no a co (02:45)

B4. střepy (03:04)

DOUBLESPEAK (Blanc Check LTD / London Records)

 

Doublespeak je britská synth-popová (super)skupina, jejíž debutové, eponymní album právě vyšlo pod hlavičkou vydavatelství London Records. Projekt tvoří tři zásadní osobnosti elektronické scény: Vince Clarke (Depeche Mode, Yazoo, Erasure), frontman Blancmange Neil Arthur (ředitel společnosti Blanc Check LTD) a hudební producent i zvukový/analogový alchymista Ben Edwards, známý jako Benge, přičemž poslední dva jmenovaní jsou zároveň spolutvůrci elektronického dua Fader.

Myšlenka na vznik formace Doublespeak, resp. 11 coververzí mapujících čtyři desetiletí hudební historie, se zrodila v roce 2017. Tehdy Arthur oslovil Clarkea s nápadem na předělávky jejich oblíbených skladeb. Později duo přizvalo Bengeho. Album vznikalo "na dálku" a Clarke se s Bengem údajně nikdy osobně nepotkal. 

Deska balancuje mezi důvěrnou známostí a inovací a představuje promyšlený elektronický pohled na koncept sdíleného hudebního fondu. Pro milovníky klasického analogového zvuku jde o naprostý ráj, na druhou stranu ale nepřináší žádné šokující experimenty. Pro někoho může splývat s aktuální vlnou retro-synth revivalu, ale pro nás „depešáky“ jde o zásadní nahrávku redefinující různé hudební světy v autobiografickém programu DOUBLE-SPEAK.

 

A1. Back to Nature (Fad Gadget, 1979) 

A2. Brand New Life (Young Marble Giants, 1980)

A3. The Visitors (ABBA, 1981)

A4. I Can't Escape Myself (The Sound, 1980)

A5. Goodbye to Love (The Carpenters, 1972)

B1. Rock On (David Essex, 1973)

B2. Smoke and Mirrors (The Magnetic Fields, 1995)

B3. Day Breaks, Night Heals (Thomas Leer & Robert Rental, 1979)

B4. Gentle on My Mind (Glen Campbell, 1967)

B5. Richard! (Ed Dowie, 2017)

B6. End Credits (Laptop, 1997)

 

GAANZ (Dukla & Berlin Manson)

 

GAANZ je další superskupina spojující žánrově protichůdné světy, které se potkávají na společných pódiích současné česko-slovenské nezávislé scény. Na jedné straně stojí Lukáš Vydra z pražské kapely Dukla, který do spolupráce vnáší svou typickou melancholii, nostalgickou atmosféru osmdesátkového synth-popu a niterné texty reflektující městskou každodennost. Proti němu se staví tradice slovenské formace Berlin Manson, zastoupená Patrikem Nagym. Jeho doménou je nekompromisní post-punková energie, syrový projev a agresivnější elektronické beaty na pomezí "vyměklého" hardcoru a rapu.

Celkový dojem z dnes vydaného eponymního alba má ale blíže k zavedenému rukopisu indie-popové zadumanosti vinohradských patriotů, který krotí klubový bordel slovensko-maďarských „Berlíňáků“. Deska obsahuje celkem deset skladeb, jež vznikaly zhruba měsíc. Odráží se v nich různé emočně vypjaté momenty, což dost možná symbolizuje i zdvojené „A“ v samotném názvu kapely. Výsledná nálada nahrávky mi pak v několika momentech připomíná i specifické pražské punkové písničkářství Tří sester.

Zda GAANZ zůstanou jen studiovou záležitostí, netuším, ale společné koncerty dvojice prozatím odmítá. To je z mého pohledu před letní festivalovou sezónou velká škoda. Deska by si pár prázdninových vystoupení jistě zasloužila, stejně jako si zaslouží nemalou pozornost posluchačů. Z „ničeho“ totiž na naše poměry vzniklo opravdu hodně – GAANZ.

 

01. Kafe a cigára (02:19)

02. Závod míru (03:22)

03. Uleť (03:08)

04. Smútok storočia (03:11)

05. Dole to znám (02:37)

06. Jeřáby (02:45)

07. Máj (02:30)

08. Cos dělal dřív (02:18)

09. Temný aleje (01:46)

10. Outro (01:55)