Ač do konce letošního roku proběhne v Praze ještě hromada
skvělých koncertů, z nichž pár uvádím níže, tento týden na mě vykoukly tři
události, které by vám po Novém roce rozhodně neměly uniknout.
Tou první je evropské turné punkových krasavic Lambrini Girls z Brightonu k nové desce No Refunds (15. ledna – City Slang), které do
Prahy dorazí 17. května. Zde je v klubu ROXY uvede nekompromisní marocká
hardcore-punková čtveřice Taqbir, která se do Česka vrátí poprvé od svého
legendárního vystoupení na posledním ročníku festivalu Fluff Fest v Rokycanech
(2023). Tento exilový projekt, jehož kořeny sahají do Tangeru a dnes působí
především ve španělské Barceloně, znamená v překladu „Bůh je veliký“ a hudebníci
jej přetavili v bojový pokřik za svobodu od náboženských dogmat a patriarchátu.
Hrají syrový, zkreslený garage a hardcore punk ovlivněný ranou japonskou scénou
osmdesátých let i hnutím riot grrrl, přičemž zpěvačka Nao (dříve vystupující
pod jménem Aicha) křičí své feministické a protináboženské texty přímo v
marocké arabštině. Z bezpečnostních důvodů kapela vystupuje v anonymitě pod
maskami, kuklami či nikáby. Ačkoliv to od vydání sedmiminutového debutového EP
Victory Belongs To Those Who Fight For A Right Cause (6/2021 La Vida Es Un Mus
Discos) na plnohodnotnou desku zatím nevypadá, jejich sotva půlhodinové sety
jsou proslulé extrémní intenzitou. Věřme, že v ROXY dojde kromě zmíněného
7" i na novější, dosud nevydané věci.
Další položku si do svých kalendářů zapiště pod názvem
Business Tour, slibujícím nekompromisní energii, ostré kytarové riffy a
politicky nabitý punk v té nejčistší podobě. Jejími aktéry budou zpěvačka a
kytaristka Lily Hopkins s bubeníkem Lewisem Copseym, kteří pod hlavičkou The Meffs 8. dubna přivezou z Essexu do strahovské Sedmičky své druhé studiové
album Business (9/2026 FLG Records), jež okamžitě zabodovalo v oficiálních
britských hitparádách. Žebříček Independent Album Breakers ovládlo na postu
nejvyšším, 3. příčku obsadilo mezi rockovými a metalovými alby, 5. místo si
zajistilo v žebříčku nezávislých obchodů s deskami a na 6. pozici skončilo mezi
vinylovými, fyzickými a nezávislými alby. Úspěch potvrdilo také 10. místem ve
skotské hitparádě a celkovou 42. příčkou v hlavní britské albové hitparádě.
Deska navazuje na debut What a Life (11/2024 Bottles To The Ground) a přináší
jedenáct úderných skladeb plných společenské kritiky a syrového zvuku, který
kapela zúročila na velkých pódiích festivalů jako Glastonbury, Download či
domácích Mighty Sounds v Táboře. Právě pořadatelé posledně jmenovaného
festivalu přitom stojí i za jejich chystaným koncertem na Strahově.
O den později, 9. dubna, pak budete mít možnost stát se
součástí turné In Europe This Time!, které v Café V lese představí glasgowské
duo Cowboy Hunters. Těšte se na nekompromisní punkovou smršť, nespoutaný humor
a syrový zvuk bez jakýchkoliv příkras, za kterým stojí Megan Pollock a Desmond
Johnston. Tedy pohrobci doom-metalových Choka, kteří po odchodu kytaristy
přijali role jedněch z posledních lovců kovbojů, již přežili obrovskou
katastrofu. Jde o víceméně recesistické duo s věrohodnou legendou, směřující k
nemalému zájmu prestižních novinářů. Jejich evropský lov nabídne průřez
dosavadní DIY tvorbou v čele s EP EPeepee (3/2026) a minialbem From One Speckof Dust to Another (8/2023), doplněný o novinky Punched In The Head, Have A Pint či virální rave-punkovou předělávku klubového hitu Perfect (Exceeder).
Právě tahle nakažlivá kombinace punku a nadhledu jim vynesla poklonu od řady
světových hvězd (Franz Ferdinand, Sleaford Mods, Bob Vylan, LCD Soundsystem…),
které si tuhle dvojku vybraly na společná koncertní pódia.
Polské avantgardně-punkové duo SIKSA vydalo 2. října u
labelu Aural Prism studiovou podobu svého pětapadesátiminutového projektu
Cudowne i pożyteczne. Nahrávka obsahuje šestnáct skladeb a je dostupná
digitálně, na CD i na limitované růžovo-modré audiokazetě doplněné černobílým
zinem.
Cesta alba k posluchačům má za sebou pozoruhodnou
historii, která se táhne přes několik let. Samotný materiál, označovaný kapelou
jako její šestá tvůrčí sezóna, se nejprve rodil přímo na pódiu jako divadelní
performance a doprovodná ilustrovaná kniha. V průběhu let 2021 a 2022 odehráli
Alex Freiheit a Piotr Buratyński toto představení po Evropě přesně
pětašedesátkrát, díky čemuž texty i minimalistické basové linky získaly svou
finální ostrost a dynamiku.
Do studia se duo zavřelo v září a říjnu roku 2022 v
Berlíně. O záznam, mix a produkci se postaral polsko-ruský hudebník a
spisovatel Konstanty Usenko (aka ÜSEØYOTⒶ) ve svém studiu N0 TENG0PATRiA. Krátce po dokončení berlínských frekvencí se však celý nahraný materiál
„ztratil“ a na několik let upadl v zapomnění. Teprve po dlouhé době se zvukové
stopy podařilo zázračně obnovit a zachránit z poškozeného pevného disku.
Finálního masteringu se následně ujal Radek Sirko (aka Duy Gebord, Audile Snow,
Aural Prism) a vizuální stránku fyzických nosičů dotvořil ilustrátor Łukasz Przytarski společně s grafikem a režisérem Piotrem Machou (Aural Prism).
Po obsahové i zvukové stránce se výsledná deska pohybuje
na pomezí syrového noise-punku, mluveného slova a rozhlasové hry. Alex Freiheit a Piotr Buratyński v ní rozehrávají absurdní, společensky břitkou bajku o myši
hrající na harmoniku, koni a molech, ve které se v původní knižní verzi vydané
pod hlavičkou festivalu Unsound zmiňuje i dánský herec Mads Mikkelsen. Příběh
je ve skutečnosti metaforickým vyprávěním o vyhořelých umělcích a aktivistech,
kteří díky přátelství znovu hledají své místo ve světě. V textu se mísí černý
humor, sarkastická reflexe kulturní scény i odkazy na dětské pohádky či poezii
Zuzanny Ginczanky a Danuty Wawiłow. Celý projekt Cudowne i pożytecznetak působí jako nekompromisní
zvukové divadlo, které s lehkostí boří hranice mezi koncertním záznamem, literaturou
a experimentální hudbou.
Cudowne i pożyteczne / The Uses of Enchantment
A1. Backstage (01:25)
A2. Mysza / Mousy (03:14)
A3. Mysi oi / Mousy oi (01:29)
A4. Zapomniałam latać! / Forgot how to fly! (01:44)
A5. Mole: Uwertura / Moths: Overture (00:52)
A6. Mole: Opera / Moths: Opera (03:14)
A7. Wywiad z Koniem / Interview with the Horse (10:58)
Včera večer se na pražské Štvanici představila se svým
prvním headline vystoupením v Česku britská senzace Westside Cowboy. V syrovém
prostoru s DIY estetikou Bike Jesus ji doplnili její manchesterští sousedé
Wyatt, jejichž set nabídl skvělý kontrast k tomu, co mělo přijít později –
vsadili na intimnější, atmosférické aranže a melancholický tón, který se
postupně rozléval vyprodaným prostorem. Wyatt, kteří teprve na konci září
vydali svůj první singl Morning, dokázali v sále vytvořit příjemně napjaté očekávání
a ukázali, že i zdánlivě křehká hudba „no-name“ kapely dokáže klubové publikum
stoprocentně vtáhnout.
Jakmile Wyatt sklidili zasloužený potlesk a pódium se
přestavělo pro hlavní hvězdy, atmosfera v cyklodílně přitažlivě zhoustla.
Westside Cowboy si pro svůj nástup zvolili naprostou klasiku – z reproduktorů
hřmotně zazněla It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'N' Roll) od
AC/DC. Tenhle ikonický „dudák“ vtisknul celému večeru okamžitý rock'n'rollový
náboj. Když se pak kapela za neutichajícího aplausu ujala nástrojů, bylo jasné,
že se s ničím mazlit nebudou. Zažít tuhle čtveřici „face to face“ přineslo
přesně ten typ intenzity, který se z nahrávek zkrátka nedá přenést. Setlist se
sice opíral o čerstvý LP debut It Goes On, ale představil ho v naprosto nové
dynamice.
Hned od úvodních tónů otvíráku Boys byla jasná největší
síla kapely – absolutní absence klasického frontmana. Tři střídající se zpěváci
s vizáží „právě vstávajících studentů“ si předávali slovo s ležérností, která
hraničila s apatií, ale hudebně šlapala s profesionální přesností. Pódium bez
zátarasů a uslintaných kulturistů tak umožňovalo absolutní kontakt s diváky,
které s kapelou nejvíce propojovala stále vysmátá a tančící baskytaristka Aoife
Anson O’Connell. Právě ona byla tmelem celého vystoupení – nekompromisní,
soustředěná a rytmicky neprůstřelná. Skladby jako Paper Chains, Can’t See a
„pavemenťácké“ Well Done Kid, You Did It nenechaly snad nikoho na pochybách,
že jsme svědky jedné ze současných světových špiček, kterým kluby štvanického
typu už nemůžou kapacitně stačit.
V polovině setu kapela plynule střídala polohy od
melancholické Worried Age a Big Wheels až po syrovější kousky jako Drunk
Surfer, Dobro či Shells. S каждым dalším trackem jako Pin Up Boys nebo The Wahs atmosféra gradovala. Zatímco divoké, punkem šmrncnuté pasáže jako Don’t Throw Rocks a Coyote proměnily klub v jedno velké, pulzující srdce,
nejvíce fascinující momenty paradoxně nastaly, když kapela ubrala na plynu.
Skladba Patchwork, silně inspirovaná melancholií Elliotta Smitha, dokázala
proměnit jindy hlučný bar v naprosté vakuum. Schopnost donutit publikum během
pár vteřin stoprocentně ztichnout a poslouchat jen šepot a akustickou kytaru
ukazuje, že Westside Cowboy mají na víc než si podmanit jen undergroundový
bunkr. Po této emotivní pauze pak kapela zasadila finální údery v podobě
skladeb Strange Taxidermy a jejich největšího průlomového hitu, tři roky
starého debutového singlu I've Never Met Anyone I Thought I Could Really Love
(Until I Met You).
Pokud se dá koncertu něco „vytknout“, tak je to jeho
délka. Hodinový set bez velkých řečí mezi písněmi a bez jakéhokoliv zdržování
nabídl sedmnáct skladeb ze všech doposud realizovaných nosičů (LP It Goes On –
8/2026, EP So Much Country ‘Till We Get There – 1/2026, EP This Better Be Something Great – 8/2025), který bych si dal klidně celý znovu. Včetně naprosto
finální hymny You Could Have Died There On The Dancefloor, po které se
manchesterský večer v Praze uzavřel bez jakýchkoliv přídavků.
Zde se slova z úvodního intra od AC/DC ukázala jako
prorocká – cesta na vrchol je sice dlouhá, ale Westside Cowboy po ní kráčí
mílovými kroky. Já osobně jsem zůstal ohromen a s toužebným pocitem, že tuhle
„stadionovou“ kapelu bych chtěl zažít v takhle malém klubu ještě aspoň jednou.
Jako bych dal cokoliv za podobnou možnost v případě The Cure, U2 nebo Depeche
Mode v původní sestavě.
V prostorách AJG ve Wortnerově domě v Českých
Budějovicích byla včera zahájena výstava všestranného sochaře, malíře,
designéra a hudebníka Michala Cimaly s názvem ACHÁT F1. Autor, který se loni
zapsal do povědomí místního publika sochou PERSONA na festivalu Umění ve městě
a hudebním doprovodem vernisáže trojvýstavy Bartuszová–David–Polách (kde
vystoupil se svým industriálně rapovým projektem ROXORM3N), se tak vrací na jih
Čech s komplexním autorským projektem pod kurátorským vedením Petra Vaňouse.
Výstavní projekt představuje Cimalovu aktuální tvorbu,
jejíž základní půdorys tvoří citlivost a smysl pro rozporné jevy napříč
současnou kolektivní i osobní realitou. Návštěvníkům nabízí jedinečný vhled do
umělcova uvažování o střetu lidské existence s technologickým zrychlením
moderního světa. Jádrem celé expozice je přitom dialog mezi pomalým geologickým
časem minerálů a zrychleným tempem moderní civilizace, zhmotněný v kontrastu
surových skleněných plastik a světelných pláten.
Cimalova sochařská tvorba je hluboce založena na
neustálém experimentování s materiály, kdy se po sérii vlastnoručně vyráběných
hudebních nástrojů začal věnovat figurálnímu sochařství a v malém měřítku
přetvářel lidské charaktery. Tak vznikl cyklus komorních soch, který pro umělce
odstartoval nové možnosti tvorby. K samotnému sklu došel během pobytů ve
sklářském kraji Českého ráje, kde v době covidové izolace v roce 2020 nalezl v
modelaci z místní hlíny pro následné tavení hlav ideální měřítko výrazně podživotní
velikosti. Práce s hlínou pro něj tehdy byla formou psychoterapie a
znovunalezením kořenů, které v letech 2021 a 2022 přenesl do tamních sklářských
hutí na Turnovsku a Železnobrodsku. Na lidském charakteru – hlavě – jej
dlouhodobě zajímá, jak při zjednodušení a geometrizaci forem podat „zprávu“ o
lidském bytí, přičemž každá z bust vychází z předlohy, ze světa komiksu, sci-fi
či konkrétní osoby, a odráží její charakteristické znaky.
Tato zkušenost s křehkostí lidské existence se na
současné výstavě propojuje do širšího celku, kde se vedle skleněných hlav objevují
také koláže, koberce a světelná plátna. Nadšení a opojení z rychlosti
technických změn, posouvajících lidské vědomí do nových zážitkových dimenzí,
střídají únava, skepse a úzkost volající po zastavení. Lidská bytost se v
Cimalově pojetí ztrácí v konfiguracích vlastního odcizení a v pádu do černé
díry vymykající se příčinnosti. Stále zřetelněji si uvědomujeme, že právě
vesmír a anorganická příroda nás konfrontují s naší fyzickou křehkostí a
psychickou zranitelností. Lidské vědomí sice vstupuje do labyrintu zrychlení s
nadějí, že tudy vede cesta někam dál, z dlouhodobé perspektivy však člověk
nemůže konkurovat vlastním vynálezům založeným na mechanických principech
akcelerace, přičemž vztah k času se tu projevuje jako formotvorná i
destruktivní síla.
Původní práce s čirým sklem z Českého ráje se v rámci
tohoto konceptu vyvinula k technologicky náročnějším barevným taveninám, a to využitím
uranového skla. Tyto zářící futuristické objekty pod UV světlem varovně pulzují
a ztělesňují téma technologické mutace i hrozbu posthistorické epochy, která
nebere dějiny vážně a ztrácí kontrolu sama nad sebou. Hlavy, které původně
reflektovaly krizovou izolaci a nosily ochranné masky či helmy, tak v
budějovické expozici získávají zcela nový, neonově radioaktivní rozměr.
Samotný název výstavy Achát F1 pak dokonale zastřešuje
dialog mezi sochařskými objekty a plochou obrazů či koláží. Odkazuje na
strukturu rozříznutého kamene, který mezi pláštěm a jádrem vykresluje zmnožený
okruh linií připomínajících závodní dráhu Formule 1. Tento minerál jako vyňatá,
do sebe uzavřená geologická situace provokuje jak svou krásou, tak přítomností
jiné dimenze času, než je ta lidská. V kontextu Cimalových svítících pláten a
uranových plastik se achát stává metaforou odlišné zkušenosti, která se před
námi otevírá v době, kdy lidská stopa mizí v rychlosti vlastní sebedestrukce.
Nové album rotterdamské post-punkové formace Tramhaus
nese název Blister a vyšlo pod hlavičkou šesti evropských labelů – nizozemských
Subroutine Records, francouzských Vicious Circle Records, rakouských Siluh Records, italských Bronson Recordings, portugalských Lovers & Lollypops a
polských Peleton Records. Nahrávka vznikla po intenzivním osmnáctiměsíčním
období, během kterého kapela odehrála hodně přes stovku koncertů ve více než
dvaceti zemích na třech kontinentech. Tento vyčerpávající životní styl přibližuje
jak vizuální pojetí desky s artworkem od Marca van Buula v grafickém zpracování
výtvarníka a kytaristyBeige BanquetJoea Munseye, tak i samotný název alba.
Ten symbolizuje fyzické opotřebování, bolest z neustálého cestování a
odloučení, ale zároveň odráží vnitřní sílu a rodinnou soudržnost kapely, která
toto intenzivní období dokázala společně přečkat.
Jednotlivé skladby z pera frontmana Lukase Jansena
procházejí různorodými stavy mysli i hudebními polohami. Úvodní Plovdiv slouží
jako chaotická óda na život na cestách, zatímco temnější Cluster s náznaky
syntezátorů naznačuje nečekané žánrové přesahy. K bleskovému post-punku a
tématu lidské nejistoty se kapela vrací v The Answer?, naopak ve Sly (Like
Ever) rozvíjí vlivy Nicka Cavea a Pixies. Úlevu od punkového řevu přináší
melodická stopa Solace, kterou vzápětí střídají explozivní zářezy Recoil a Rat
Race s agresivní kritikou konzumní společnosti. Melancholická Overachiever, Big
Believer se noří do pochybností o sobě samém, Lap Dog přes post-hardcorovou
dynamiku útočí na slepou poslušnost a nekompromisní noise-rocková jízda I Was
Never Alone otevírá hluboce osobní téma zpěvákova coming outu. Celou nahrávku
pak uzavírá atmosférická goth-rocková tečka Swarm, zkoumající lidskou
individualitu tváří v tvář tlaku davu.
Při srovnání s předchozí tvorbou představuje Blister pro
Tramhaus zásadní evoluční skok. Jejich debut The First Exit (9/2024 Subroutine
Records) stavěl na přímočaré post-punkové agresi, syrovosti a neučesané
garážové energii, která definovala i rané singly. Novinka však nabízí mnohem
prostornější, propracovanější a čistší zvuk znovu vypomáhajícího producenta
Floyda Atemy.
Kapela se zde projevuje všestranněji – nebojí se zpomalit,
zapojit syntezátory a experimentovat s prvky shoegaze, noise-rocku nebo grunge.
Zatímco starší písně zněly jako rozzuřený výkřik rotterdamské scény, aktuální
materiál je dospělejší, citově zranitelnější a hudebně pestřejší, přičemž
původní punkový vztek úspěšně přetavuje do hlubší emocionální výpovědi.
Skvělou, ale zároveň trochu smutnou zprávou pro tuzemské
fanoušky je, že Tramhaus v rámci svého rozsáhlého turné dorazí i do České
republiky. Vystoupí však pouze na jediném koncertě, který se uskuteční v neděli
11. dubna 2027 v brněnském klubu Kabinet Múz, a skupinu na pódiu doplní zatím
neoznámený speciální host. Pro představu potenciálních zájemců ochotných
utratit čtyři stovky – v Británii je na šňůře doprovodili irští Gurriers, kteří
mimochodem už 21. listopadu 2026 ovládnou pražský klub Bike Jesus.
Včera večer vyhlásili organizátoři 30. ročníku festivalu
dokumentárních filmů Ji.hlavavítězné filmy, mezi kterými se objevila i trojice
mých tipů – výjimečně empatický snímek Barbara navždy od newyorské
dokumentaristky Brydie O'Connor, Mohabat v podání amerického režiséra Jamese
Longleyho a Vteřina houby od velmi nadějného Aleše Pojara.
Z hlediska aktuálních politicko-kulturních změn u mě však
nejsilněji zarezonoval snímek Preladenie režisérky Sáry Prokopové v produkci
CinePunkt. Film přibližuje situaci ve slovenské veřejnoprávní televizi a
rozhlasu poté, co tamní vládní koalice ovládla média způsobem, který nemá v éře
samostatného Slovenska obdobu. V souvislosti se schválením zákona č. 157/2024
Z. z. k 1. červenci 2024 oficiálně zanikla RTVS a vznikla nová Slovenská
televize a rozhlas (STVR). Tato legislativní změna umožnila předčasný odchod
tehdejšího legitimně zvoleného managementu. Vládní koalice pak pomocí svých
nominantů v Radě STVR podřídila novou instituci přímo státní moci. Médium
veřejné služby, které má být ze zákona nezávislé, se tak stalo její
prodlouženou rukou, a to v rozporu s Evropským aktem o svobodě médií.
Zásadní dějovou linku filmu tvoří dynamika uvnitř nově
vznikajícího stávkového výboru, který se zformoval jako spontánní Iniciatíva za verejnoprávnosť a nezávislosť. Diváci mají jedinečnou možnost sledovat, jak se
zpočátku rozpačité debaty na chodbách mění v organizovaný odpor. Kamera citlivě
zachycuje zrod solidarity, ale i narůstající paranoiu, kdy si kolegové v
redakcích přestávají věřit a schůzky výboru se musí přesouvat mimo budovy
televize. Snímek ukazuje, jak se novinářská profese přes noc transformuje v
čistý aktivismus za záchranu svobody slova, přičemž počáteční odhodlání
postupně střídá vyčerpání, frustrace a bezmoc z neúprosného postupu státní
moci. Snímek navíc nepostrádá až tragikomické momenty, když zachycuje situace,
kdy do vedení kultury a médií nastupují lidé bez elementárních kompetencí,
kteří ve vysílání vážně otevírají debaty o tom, zda Země náhodou není plochá.
Hlavními tvářemi tohoto odporu proti politickému
ovládnutí média se stali Vlado Amrich, Rozálie Vlasková a Ivan Brada.
Jihlavskou projekci doprovázela mimořádně silná emoce i díky tomu, že Amrich s
Vlaskovou byli v sále osobně přítomni. Na následné diskuzi s diváky otevřeně
popsali chvíle, kdy se jejich profesionální práce a kreativní tvorba změnily v
boj o holou profesní existenci.
Obzvláště silný moment diskuse nastal, když vyšlo najevo,
jak široký a bezohledný záběr čistky měly. Politické tlaky a vyhazovy se totiž
netýkaly pouze zpravodajství vedeného politickými a ekonomickými redaktory,
jako byl právě Amrich. Zdevastovaly i zcela apolitické segmenty – včetně tvorby
dětských a mládežnických pořadů, kterým se dlouhá léta věnovala Vlasková. Oba
dnes již vyhození tvůrci potvrdili, že realita cenzurních zásahů byla ještě
plíživější, než jak se mohlo zdát z novinových titulků.
Jihlavské uvedení však nepůsobilo pouze jako historické
ohlédnutí za slovenskými událostmi, ale jako přímé a urgentní varování pro
aktuální situaci v české kultuře. Debaty v kuloárech i na pódiu se nevyhnutelně
stočily k současnému českému ministrovi kultury Oto Klempířovi a jeho ambicím
na transformaci domácích kulturních a mediálních institucí. V diskusích živě
ožíval nedávný výrok slovenské exministryně kultury Martiny Šimkovičové, která
svému českému protějšku Klempířovi udělila nevyžádanou, avšak všeříkající radu,
že až bude chystat nějakou změnu, tak si ji má „pořádně připravit“. Zkušenost
protagonistů Přeladění jasně ukázala, co taková „pořádná příprava“ v praxi
znamená – systematické legislativní i personální čistky, které pod rouškou
reforem likvidují kritické hlasy a autonomii veřejnoprávního prostoru. Pro
českou kulturní obec se tak film stává varovným zrcadlem toho, jak tenká je
hranice mezi politickým managementem a otevřenou destrukcí nezávislé tvorby.
Pro ty, kteří nestihli festivalová promítání, přicházejí
důležité informace o další distribuci. Ačkoliv se kvůli vysoké citlivosti
zaznamenaného materiálu a autorskoprávním ujednáním původně nepočítalo se
zařazením snímku do online programu, nakonec bude výjimečně zpřístupněn v
tradičním online festivalovém archivu v rámci platformy Ji.hlava Online. Jeho
kompletní seznam bude zveřejněn dnes v 18:00. Celé dílo však vzniklo v koprodukci s Českou televizí,
která se stane jeho hlavním televizním domovem. Vzhledem k tomu, že Slovenská
televize (STVR) dokument z pochopitelných politických důvodů do vysílání
nenasadí, plánují na Kavčích horách uvést Přeladění na svých obrazovkách v rámci
dokumentárních oken na začátku příštího roku.
Novinka si z Jihlavy odváží
pověst jednoho z nejvýraznějších politických počinů roku, protože ukazuje, že
ztráta svobody slova a nezávislosti kultury není proces, který se stane přes
noc, ale vyžaduje systematické „přelazování“ společnosti, kterému je nutné se
postavit dříve, než ministři své změny pořádně připraví. Nejsilnějším mementem
celého festivalového uvedení se nakonec stala závěrečná slova Rosalie Vlaskové,
která apelovala na české kolegy, aby se poučili z chyb slovenských novinářů.
Podle ní byl největším kamenem úrazu fakt, že se do aktivních protestů nakonec
zapojila jen malá část zaměstnanců veřejnoprávních médií, zatímco zbytek
paralyzoval strach ze ztráty zaměstnání, existenční obavy a nutnost splácet
hypotéky. Její výzva k radikálnějšímu postupu vůči držitelům moci a odmítnutí
tiché pasivity vyvolala v sále atmosféru nekompromisního
odporu – náladu, kterou v současném popkulturním kontextu dokonale podtrhuje
třeba i syrová a naštvaná estetika aktuálního videoklipu kapely Berlin Manson.
Ve středu 4. listopadu 2026 ožije pražské A studio Rubín
mimořádným koncertním setkáním, které pořádá promotérský kolektiv Jednota.
Podzemní prostory na Malostranském náměstí se od půl osmé večer promění v
dějiště intenzivního elektroakustického rituálu. Libanonsko-kanadský hudebník
Radwan Ghazi Moumneh a francouzský multiinstrumentalista Frédéric D. Oberland
zde v živém provedení představí své kritikou ceněné debutové album Eternal Life
No End (4/2026), které vydal prestižní montrealský label Constellation Records.
Společné dílo Moumneha a Oberlanda vznikalo v průběhu
dvou let a čítá sedm skladeb. Zárodkem se stala série duetů, které Moumneh
inicioval v montrealském studiu Hotel2Tango v létě roku 2023. Arabský název
nahrávky, v překladu znamenající „Věčný život bez konce“, lze doslovněji
interpretovat jako „Temná, prokletá noc, jako sami hledači“. Album se pohybuje
na pomezí smyslového vnímání a potlačovaných emocí a přináší poetickou hudební
proklamaci proměněné reality a společenské amnézie. Je naléhavým výkřikem uprostřed
oceánů nespravedlnosti, která zaplavuje region SWANA (jihozápadní Asie a
severní Afrika) a straší v životech i vizích tamního obyvatelstva.
Tato pohlcující hudební syntéza dává nahlédnout do světa,
kde se blízkovýchodní tradice pod tlakem společenských krizí a osobního žalu
hroutí do hypnotického avant-rocku a rituální elektroniky. Podobně jako Dante a
Vergilius v Božské komedii, i kompozice obou autorů mapují emotivní vír, v němž
se snový čas přelévá do transovních perkusí a podmanivých melodií. Tyto zvuky
usměrňují kolektivní naléhavost, jež proplouvá Radwanovým naříkavým hlasem a
arabskými texty.
Diváci se mohou těšit na organické propletení Moumnehova
strunného buzuku, který víří a rezonuje skrze elektronické efekty v bouřlivém
truchlení nad probíhajícími tragédiemi, s Oberlandovými pasážemi na saxofon a
clarineau evokujícími šamanské zažehnávání zla. Tento syrový, hlukový protest
vytváří temný, a zároveň třpytivý rytmický vesmír, v němž se sdílená naléhavost
střetává s hlubokou spirituální oddaností.
Širokou zvukovou krajinu dotváří bohatá škála nástrojů
včetně rámových bubnů daf, bonga, upravené elektrické rababy, chvějivých
basových linek a dalších syntetických textur z Oberlandových modulárních
syntezátorů Buchla a Deckard's Dream. Celý večer, na který vstupenky pořídíte
za pouhých 350 Kč, tak slibuje jedinečný zážitek postavený na hlubokém
poslechu, paměti a invenci. V jeho první části ho ideálně dotvoří vzácný host v
podobě kanadské houslistky a skladatelky Jessicy Moss, známé z kultovních Thee Silver Mt. Zion Memorial Orchestra, se svými vrstvenými postklasickými zvukovými krajinami a živou
improvizací.