Berîtan je berlínský hudební kolektiv hrající
nekompromisní raw hardcore punk, který letos v květnu poprvé vystoupil v
České republice na antifašistickém festivalu Fotbal proti rasismu v Rohozné u Jihlavy. Kapela
vznikla před čtyřmi roky v Berlíně, kde se v prostředí tamních squatů protnuly
osudy první generace migrantů ze Střední a Jižní Ameriky, především z Ekvádoru
a Guatemaly. Berîtan se záměrně prezentují anonymně a svůj název si zvolili
podle kurdské partyzánky Berîtan, vlastním jménem Gülnaz Karataş, která se
stala celosvětovým symbolem ženského odporu, autonomie a antipatriarchálního
boje.
Hlavním cílem této formace je přetavit hněv vykořeněných
lidí v radikální politické poselství. Skrze extrémně rychlou hudbu s převážně
španělskými texty bojují proti kolonialismu, kapitalistickému drancování
přírody a útlaku žen i menšin, takzvaných FLINTA osob (Frauen, Lesbičky,
Intersexuální, Nebinární, Transger, Asexuální), což přímo reflektuje jejich
antipatriarchální zaměření a snahu nabourat tradičně maskuliní hardcorovou
scénu. Svou tvorbou ostře kritizují moderní postkoloniální režimy, které podle
nich selhaly v ochraně původního latinskoamerického obyvatelstva.
Své první a doposud snad jediné EP Anti-Imperialista vydali
svépomocí v dubnu 2024 a mezi šesticí skladeb naleznete i výbornou S.E.P.S.A.P. (11/2023), což je zkratka pro španělské "Solo el pueblo Salva al Pueblo", v
překladu "Pouze lid zachrání lid". Tato skladba vyšla i samostatně jako digitální
singl a funguje jako hymna solidarity, vzájemné pomoci a komunitní sebeobrany
nezávislé na státním aparátu.
Jubilejní 20. ročník legendárního hudebního festivalu
Mighty Sounds, kterému v květnu předcházela skvělá debata v českobudějovickém
prostoru Artovna, je naprosto dechberoucím triumfem a jasným důkazem
neutuchající profesionality, vášně a oddanosti celého pořadatelského týmu.
Zorganizovat po boku věrné komunity dvacet let fungující svátek žánrů jako ska,
punk, rock'n'roll či hardcore v našich podmínkách vyžadovalo obrovskou odvahu a
vytrvalost spolutvůrců, z nichž někteří se tohoto kulatého jubilea bohužel už
nedožili, avšak jejich nezaměnitelná stopa a odkaz žijí v každém festivalovém
detailu dál.
Ačkoliv Mighty Sounds není největším festivalem svého
druhu v celé Evropě, bývá dlouhodobě a právem označován za největší festival
tohoto zaměření ve střední Evropě. Je to velmi specifický a vysoce ceněný
hudební svátek. Jeho unikátnost na naší scéně spočívá v tom, že více než 80 %
programu tvoří zahraniční kapely. Cílené zaměření na žánrovou směsici punku,
ska, rock'n'rollu, hardcore a reggae nemá v takovém rozsahu v České republice
absolutně obdoby.
Letošní oslavy na táborském letišti Čápův dvůr navíc
provázejí extrémní tropická vedra, která podtrhují naprosto elektrizující
atmosféru v areálu, kde tisíce nadšených fanoušků tančí před podii, na nichž
exceluje opět znamenitý line-up plný světových i domácích hvězd. Obdivuhodná
dramaturgie přivedla do Tábora ikonické Pennywise či nesmrtelné The Exploited. Ty doplňují neméně skvělí House of Protection, mladí a neklidní Bad Nerves, strhující Bridge City Sinners, berlínské legendy Oxo86, tuzemské špičky Prago Union či Frankie and the Deadbeats, a celá řada dalších, dnes už světových jmen. Právě v těchto horkých dnech se
ukazuje neskutečná obětavost a preciznost organizátorů, kteří zvládají náročné
logistické výzvy i zajištění komfortu pro návštěvníky s absolutní noblesou,
čímž opět potvrdili, že Mighty Sounds není žádná blbost, ale s láskou budovaný
hudební klenot evropského formátu.
MITRA MITRA je ve Vídni usazená minimal-synth/wave
dvojice, kterou před dvanácti lety založili britský experimentální a
industriální hudebník Mark Crumby (známý také jako Mahk Rumbae z projektů
Konstruktivists, Ghost Actor či Oppenheimer MKII) a novozélandská DJka a
hudebnice Violet Candide (působící v projektech Peppy Pep Pepper či Violetiger).
Oba umělci již tehdy disponovali bohatými zkušenostmi z undergroundové scény,
což jim umožnilo okamžitě definovat specifický hudební výraz založený na
analogových automatech, chladných syntezátorových linkách a odtažité vokální
estetice odkazující na nejtemnější zákoutí osmdesátých let.
Po prvním evropském turné v roce 2015 a sérii úvodních
kazetových releasů a EP, debutovali v březnu 2016 eponymním albem mitra mitra,
které vyšlo pod hlavičkou jejich vlastní značky Micromort Music. Tento debut
přinesl dvanáct skladeb plných hypnotických basových linek a spektrálních
kláves, čímž si duo okamžitě získalo pevnou fanouškovskou základnu mezi
milovníky coldwave.
Po tomto majstrštyku se mitra mitra odmlčeli
až do těchto dnů, kdy vydali čtvrté album Glassy Tears, prezentující "unikavou" estetiku zvuku i obalu. Že nepůjde o prvoplánový retro-pop, dává jasně najevo
už samotné vizuální zpracování, kde je deska zalisovaná do rudého
vinylu zabalena v monochromatickém obalu, jehož abstraktní motiv vzdáleně
evokuje vnitřek výtahové šachty. Tento obraz plný tísně a náznaků, ze
kterého není úniku, přenáší stejný pocit paralyzující, ale přesto uhrančivé
klaustrofobie přímo do samotných skladeb.
Duo na novince opouští
striktní mantinely tradičního "subžánru" a posouvá se od chladného
minimalismu k "mutujícímu" parketu. Zvuk se stal mnohem nestabilnějším,
živelnějším a nebezpečnějším, přičemž Mark Crumby kombinuje špinavé
industriální textury s pulzujícími, těžkými basovými linkami a Violet Candide doplňuje
tyto nestálé syntezátorové plochy svým charakteristicky odtažitým, chladným
vokálem. Celá nahrávka se transformuje do podoby, kterou lze prý nejlépe
definovat jako „mutant dancefloor synthpop“. Skladby si sice uchovávají taneční
strukturu a silný rytmický drajv, avšak jsou prosáklé podvratnou
undergroundovou náladou a zvukové detaily se v nich neustále hroutí a
proměňují, jako by tanec probíhal v polorozpadlém industriálním klubu. Ve
výsledku je Glassy Tears vysoce atmosférická nahrávka, která skvěle
balancuje na hraně mezi hypnotickým undergroundovým popem a nekompromisním
zvukovým experimentem.
Desku v nákladu 300 kusů vydává další značka Dominica
Martina, Feral Child Recordings. Ta po dřívější spolupráci s vídeňským labelem
Schalko sáhla také po tamní značce Micromort Music, kterou provozují samotní
autoři této vynikající práce, duo MITRA MITRA.
Pokud mě v posledních letech začalo něco opravdu hodně
bavit, pak je to schopnost proměnit čistý kytarový hluk v hluboký emocionální
zážitek. Přesně tohle umění dovedlo k dokonalosti kanadské experimentální trio BIG
‡ BRAVE.
Kapela vznikla v Montréalu už v roce 2012, tehdy ještě jako tiché
akustické folkové duo, které tvořili zpěvačka a kytaristka Robin Wattie a
kytarista Mathieu Bernard Ball. Všechno ale změnila dnes už víceméně provařená náhoda/nehoda,
kdy Robin nešťastnou náhodou rozbila svou akustickou kytaru, půjčila si
elektrickou, zapojila ji do obřích zesilovačů ve zkušebně a tím kapela objevila
kouzlo masivního zkresleného zvuku.
Postupem let si BIG ‡ BRAVE vybudovali pověst mistrů takzvaného
monumentálního minimalismu. Jejich tvorba se sice pohybuje na pomezí táhlého
temného metalu, post-rocku a avantgardního folku, ale svůj projev staví na radikální práci s extrémní hlasitostí, kytarovou
zpětnou vazbou a tíživým tichem. Tuto syrovou zvukovou stěnu navíc doplňuje
naléhavý a zranitelný vokál Robin Wattie, která se v textech nebojí otevírat
těžká témata odcizení, úzkosti a společenského tlaku.
Jejich aktuální, v pořadí již desáté studiové album In grief or in
hope (Thrill Jockey) vznikalo za velmi specifických podmínek, protože dlouholetá
bubenice Tasreen Hudson (aka mara wild) si vybrala tvůrčí pauzu, což duo
zakládajících členů využilo k experimentování bez pevně daného rytmu. K sestavě
se jako stálý člen připojil australský baskytarista Liam Andrews (EROS, My Disco), jehož nástroj tvoří „jedinou“ pomyslnou kotvu celého díla. Podle
autorského záměru deska proplétá chytlavější melodické fráze s intenzivními
hlukovými stěnami a reflektuje protichůdné lidské emoce – život a smrt či právě
žal a naděje. Hudebně kapela nově začlenila také elektroakustické vlivy nebo
jemné využití hlasového korektoru, což nahrávce dodává nečekaný psychedelický a
mystický rozměr. Proto jsem byl hodně zvědavý, kam se po minulé, poeticky
křehké desce posunou. To, co na albu předvádějí, mi ale vyrazilo dech. Kapela
se tentokrát musela obejít bez "klasických" tvrdých bicích, což jí paradoxně pomohlo vytvořit naprosto fascinující experiment, díky kterému zvuk celkově zmohutněl.
Nový baskytarista Liam Andrews tvrdí muziku temným, hlubokým pulsem a kytary
kolem něj vytvářejí doslova zvukový vír plný zpětné vazby a zkreslení. Už od úvodní, téměř osmiminutové skladby what may be the kindest way to leave dokonale nastavuje atmosféru, připomínající bouři nad obzorem – masivní,
hlučnou, a přesto neuvěřitelně meditativní a uklidňující. Největším překvapením
je pro mě ale zpěv Robin Wattie. Nikdy v minulosti nebyla její přítomnost totiž tak
silná a melodická. V písních jako the ineptitude for mutual discernment nebo
an uttering of antipathy její hlas doslova září skrze kytarový hluk.
Pro mě je in grief or in hope kompletním smyslovým
zážitkem. Je to deska, která zápas s existenčním žalem přetavuje v očistu a
naději. Je to překvapivě hlasité, místy až děsivé, ale zároveň hluboce lidské
mistrovské dílo, které mě nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pro mě osobně další
žhavý kandidát na jedno z nejlejlepších alb letošního roku.
Chins For Lefty je debutové album glasgowského dua
Gichard, které tvoří dva zkušení hudebníci z tamní undergroundové scény, působící
v psych-garage kapele Dragged Up. Zpěvačka a textařka Lisa Jones s kořeny
v poezii a mluveném slovu, připomínajícími u nás velmi
oblíbené Dry Cleaning. Druhým z pachatelů je multiinstrumentalista Chas
Lalli (VOM, Bad Aura), jehož hudební doprovod vytváří podmanivý a hypnotický
doprovod plný minimalistických syntezátorů, automatických bubeníků a
zkreslených kytar, balancující na hraně temné melancholie a syrového indie. Do
tohoto zvonivého pozadí vstupuje Lisa se svým chladným, úsečným mluveným
slovem, plným břitkého skotského humoru, existenciální úzkosti a
surrealistických výjevů z každodenního života. Tím s naprosto ledovým
klidem dokáže proměnit banální témata, jako jsou seznamovací rituály v písni
Soft Face nebo absurdita pozdního kapitalismu, v hluboké a zároveň nesmírně
vtipné sociální komentáře. Výsledkem je sevřené, analogově špinavé a hluboce
lidské album o moderním odcizení, které s každým dalším poslechem odkrývá nové
vrstvy skrytého optimismu i zdravého sarkasmu.
Chins For Lefty je mimořádně osvěžující a návykové dílo, které
posouvá hranice současné post-punkové a lo-fi scény a bezpochyby se zařadí mezi
nejlepší a nejzásadnější undergroundové desky tohoto roku. Už jen proto nemůže
Chris For Lefty jít pod 10 z 10 a vy byste rozhodně neměli minout Night School Records.
Kadosh I, 2026 - socha z bílého onyxu, který zesiluje napojení na vyšší vědomí a pomáhá tak stahovat vědomosti z kosmické knihovny
Alšova jihočeská galerie zahájila ve svých
reprezentativních prostorech Wortnerova domu fascinující výstavu italského
umělce Federica Fusje (aka Fusi) s názvem „Olam, vy, kteří jezdíte na bílých
oslících“. Vernisáž, která proběhla 17. června, otevřela dveře do světa autora,
jenž zcela unikátním způsobem boří hranice mezi tradičním řemeslem a
futuristickými vizemi.
Federico Fusj je mimořádně všestranný italský tvůrce,
teoretik umění a pedagog. Jeho umělecký záběr sahá od klasického sochařství a
malby přes grafiku a medailérství až po moderní instalace, performativní a
rozhlasové umění. Mimo vlastní tvorbu je také aktivním hybatelem kulturního
dění, což dokazuje jeho role zakladatele a redaktora platformy Radioarte či spoluzakladatele
„první“ organizace současného umění v Itálii Inner Room, která svůj
program realizuje kontinuálně v rámci řemeslné společnosti. Ve své práci sice
pevně vychází z tradičního kamenosochařství, ale s odvahou do něj integruje
moderní audiovizuální prvky, práci s architekturou a aktivní zapojení samotných
diváků.
Ústředním motivem Fusjovy tvorby je hluboká fascinace
materiálem. Autor detailně zkoumá jeho strukturu, historii i jednotlivé prvky,
které výsledné dílo utvářejí. Jeho uměleckou praxi navíc doprovází specifická
rychlá a elegantní „taneční chůze“, poháněná syntézou klasických a
futuristických zvuků. Právě tato zvuková složka, která slouží jako dramatické
pozadí i vnitřní energie jeho námětů, dává vzniknout zcela novému a svébytnému
žánru, který lze popsat jako sci-fi sochařství.
Aktuální výstava byla stvořena jako site-specific projekt
přímo pro historické prostředí Wortnerova domu. Pro Federica Fusje bylo klíčové
pracovat s tímto konkrétním prostorem a navázat s ním blízký vztah. Jakmile do
expozice vstoupíte, pohltí vás podmanivý dialog mezi architekturou, samotnými
díly a přítomnými diváky. Vystavené malé sochy zde nepůsobí jako pouhé
fragmenty, ale jako samostatné a úplné celky, které citlivě reagují na
specifický charakter místa a navracejí celému prostoru jeho původní intimitu.
Přijďte tento podmanivý dialog architektury a moderního umění zažít na vlastní
kůži až do 18. října a nechte se pohlnit jedinečnou atmosférou, kterou
Wortnerův důmAlšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích aktuálně nabízí.
Dneska večer poteče v MeetFactorymajonéza proudem.
Vzpomínáte si ještě, co jste dělali, když propukly covidové uzávěry? Já jsem
tehdy kromě hodně hnusné verze covidu poprvé chytil i kapelu něco něco. Živáky kvůli lockdownu nehrozily, a tak se tahle dvojka rozhodla odehrát koncert
z domácího studia, který streamovala na YouTube – tedy jestli si to dobře
pamatuji. Od té doby něco něco stihli vydat tři studiovky a dneska v pražské
MeetFactory pokřtí své v pořadí čtvrté – a dle mého suverénně nejlepší – album
s názvem Majonéza (5/2026). Na něm manželské duo Alžbětu Tkáč Trusinovou a
Tomáše Tkáče doprovodil "metalový" bubeník Václav Švestka, který se objevil už na
předchozí desce Třetí (9/2023 Divnosti).
Majonéza s příchutí přímočarého, hutného a totálně
živelného dance-punku obsahuje osm skladeb, které svou bleskovou stopáží 23 minut
připomínají spíše minialbum. V tomto případě opět platí, že méně znamená více,
protože tahle deska dobíjí baterky mnohem intenzivněji než její předchůdci.
Žádné zbytečné protahování, prostě čistá synt-rocková špína, syrové kytary a dravé,
nekompromisní bicí. Obrovský skok dopředu udělaly i texty. Alžběta vyměnila
starou melancholii za stoprocentní konkrétnost, drzost, humor a skvělý nadhled.
Deska s naprostou lehkostí rýmuje vibrátory s reflektory, oslavuje lidskou
tělesnost i ženskou sílu a pumpuje do lidí nakažlivou vlnu sebevědomí. Majonéza
ukazuje něco něco v té nejkoncentrovanější formě – chytlavé popové melodie tu
zabalili do špinavého post-punkového obalu, ze kterého vyčnívá famózni lo-fi hitovka Dýchej. Tohle album zkrátka nepotřebuje
žádnou hlubokou analýzu, protože nejlépe chutná naživo, zpocené a uprostřed
tančícího davu.
Celý tenhle jedinečný večírek navíc odstartují dva skvělí hosté
z domácí scény, které se vyplatí slyšet. Jako první nastoupí dvojice Kruh 19,
která se zapsala do povědomí lidí virálním hitem Dinosaur (1/2024) a zrovna teď
boduje s parádním, melancholickým nočním EP Noční tramvaj 93 (4/2026 Andel Sound Records). Program pak doplní děčínsko-olomoucká songwriterka Magdalena Trajerová, která debutovala na Den sesterství albem TO ONY (2/2024). Její tvorba skvěle
balancuje na hraně indie folku, popu a rocku, přičemž v textech se nebojí
otevřeně reflektovat queer vztahy i nástrahy imposter syndromu. Její poslední
singl Píchavka (2/2026) je ale úplně nejvíc.
.jpeg)
