ROCKS, I MEAN; - STARS (Laura Oyuela & Ádam
Salomvári)
Projekt Hope4Hope je kolektivní umělecká a výzkumná
iniciativa studentů magisterského programu Cross-Disciplinary Strategies na Univerzitě užitého umění ve Vídni, zkoumající roli naděje jako nástroje pro
navigaci v současných globálních krizích. Jeho skupinová výstava, využívající
tzv. mezioborové strategie, patřila k jednomu z nejpozoruhodnějších bodů
„doprovodného“ programu letošního Donaufestivalu. Ze třech příspěvků založených
na živé akci, mě v rámci Hope4Hope nejvíce zasáhla zvuková a prostorová
performance Ádáma Salomváriho a honduraské umělkyně žijící ve Vídni Laury Oyuyely ROCKS, I MEAN; – STARS, vytvořená speciálně pro galerii Forum Frohner v
rakouském Kremsu. A jak už název naznačuje, šlo o znázornění napětí mezi tíhou
a materiálností reality (kameny) a prchavou, zářivou povahou naděje (hvězdy).
Zkoumání momentu, kdy se naše vnímání mění a kdy v "těžkých"
situacích začínáme vidět "světlo" nebo možnosti. Pro oba umělce,
kteří se dlouhodobě věnují tématům propojujících společenskou realitu s poetickým
vyjádřením, patří tato kombinace zvukových krajin (Ádam) a mluvených slov
(Laura) k jejich doposud nejvýraznější cestě ke „hvězdám“ jejich fyzického
okolí.
MONGA – Jéssica Teixeira
„Neptám se zda se chcete dožít sta let, ptám se, zda si
vůbec dokážete představit sami sebe ve sto letech,“ začíná otázkou představení
MONGA, které bylo oceněno nejprestižnější brazilskou divadelní cenou Prêmio Shell 2025 (hlavní sponzor paradoxně energetická společnost) za nejlepší režii.
Autorkou této silné reflexe o vnímání těla, vnucených identitách, paměti a
viditelnosti, je brazilská režisérka, performerka a dramatička Jéssica Teixeira, která s nahotou
v performanci pracuje už přes deset let a své vlastní tělo využívá jako
základní dramaturgický materiál k narušování stereotypních pohledů na jinakost
a krásu. Další pozoruhodné představení zařazené do programu letošního Donaufestivalu, inspirované tragickým příběhem Julie Pastranové, domorodé mexické
umělkyně postižené hypertrichózou, kterou v polovině 19. století prodal
její vlastní strýc do cirkusu a musela nuceně vystupovala v evropských freak
show, kde se stala pro „dokonalý“ západní svět symbolem ošklivosti. Jéssica ve
hře propojuje biografii Julie a její „hororová“ vystoupení s vlastním životem a
tělesností, přičemž reflektuje diskriminaci postižených, fetišizaci a
koloniální minulost. Směs radikálního performativního umění, koncertu a
kabaretu, doplněná o živou hudbu a interakci s publikem, vč. společného
tance a popíjení cachaçy, brazilského rumu. MONGA vybízí k představám o způsobech
bytí ve světě v různých budoucnostech, kde se potkáme s menším násilím, a to
nejen s tím brutálním, ale i s jemným a systematicky skrytým, bohužel „vyspělou
společností“ nepochopitelně tolerovaným. „Skutečný strach není představovat si
sám sebe ve sto letech. Strach je představovat si, že byste se sto let
skutečně mohli dožít. Očekávejte rozpad jistoty. Protože přesně to v nás pulzuje
– nejistota. Možnost představit si budoucnost, která může být nejasná, ale
stále možná,“ odpovídá na úvodní otázku fantastické představení MONGA.
