Tara Nome Doyle - ROSE (Fat Cat Records)

 

Hypnotická, minimalistická a složená výhradně z vrstvení lidského hlasu a dechu – přesně taková je hudba, která mě k filmu ROSE přitáhla ještě dříve, než jsem spatřil trailer snímku. Autorkou tohoto uhrančivého soundtracku je berlínská zpěvačka, skladatelka a producentka Tara Nome Doyle, uznávaná klavíristka s norsko-irskými kořeny, kterou můžete potkat 19. listopadu ve Vídni (Blue Bird Festival).

Na hudební scéně prorazila v roce 2018 svým prvním singlem Down with You, na kterém ji doprovodila post-punková kapela Isolation Berlin, jejíž baskytarista David Specht se později stal také koproducentem jejího vysoce ceněného debutového alba Alchemy (1/2020 Martin Hossbach). Její tvorba připomínající Kate Bush a Nicka Cavea se dlouhodobě pohybuje na pomezí indie-popu, art-popu a alternativního písničkářství a je hluboce zakořeněná v psychologické hloubce, folklóru a melancholické kráse. Ačkoliv má za sebou již několik dalších velice úspěšných titulů (Værmin 1/2022, Agape 4/2024, Ekko – 4/2025), pro film ROSE vytvořila svůj celovečerní debut, za který si zcela právem odnesla rakouskou cenu Diagonale za nejlepší filmovou hudbu. 

Její doprovod nahrávaný v letech 2024 až 2025 v Berlíně a Vídni vyšel stejně jako předchozí deska Ekko u nezávislého britského labelu Fat Cat Records. Ač má nahrávka celkově pouhých 13 minut rozdělených do deseti skladeb, dle mého názoru jde o geniální tah, protože tato intenzivní a cappella plocha „beze zbraní a nástrojů“ na takto sevřeném prostoru dokonale zrcadlí vnitřní úzkost a potlačované emoce, které v sobě hlavní hrdinka skrývá.

Celkově snímek režiséra Markuse Schleinzera považuji za nesmírně silný a emotivní zážitek, který přibližuje složité téma raně novověkého patriarchátu a genderové identity s hlubokým porozuměním. A to vedle hudby především díky fenomenálnímu výkonu hlavní představitelky, německé herečky Sandry Hüller, jejíž hvězda na mezinárodním filmovém nebi stoupá strmě vzhůru, což tento snímek jen potvrzuje. Tentokrát ji potkáme v roli ženy, která se skrývá po třicetileté válce v mužském oděvu. Hüllerová na plátno přenáší neuvěřitelně precizní, syrový a vnitřně bolestivý psychologický portrét, za který si odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší hlavní roli z Berlinale. 

Pro mě osobně je ROSE hlubokým, lidským a audiovizuálně pohlcujícím zážitkem, který ve mně rezonuje už od středeční předpremiéry.

 

01. Es geschah also in jenen Tagen (01:50)

02. Die Zeit ging unübersehbar ins Land (00:44)

03. Die Gier ist ein Rausch (01:18)

04. Das ist dein Name (01:26)

05. Ein Kind kam (00:46)

06. Alles erzählte sie (02:09)

07. Von wem ist das Kind (00:41)

08. Das ausgesprochene Wort (00:55)

09. Der Herr ist kein Herr (00:48)

10. Und hab getan, was ich kann (02:39)

Cosey Mueller – Embodiment of Denial (Bretford Records)

 

Německá hudebnice a umělkyně Cosey Mueller, známá také jako klávesistka berlínské post-punkové formace GLAAS a polovina zavedeného synthpunkového dua Das Das, dosáhla absolutního vrcholu své dosavadní kariéry, když na sklonku května vydala své mistrovské čtvrté studiové album Embodiment of Denial. Tato novinka, vydaná pod nezávislým labelem Bretford Records, se "žánrově" zařazuje na pomezí electro-punku, NDW, minimal synth a EBM. Cosey Mueller zde oproti své rané lo-fi tvorbě přináší mnohem údernější, klubově orientovanou energii, přičemž suverénně kombinuje chladnou elektronickou produkci s chytlavými, až nakažlivě tanečními rytmy a výraznými „ohrwurm“ melodiemi.

Konceptuálně a tematicky deska představuje zásadní manifest osobní svobody. Jak sama autorka uvedla, ústřední motiv „popření“ zde nefunguje jako pasivní únik, nýbrž jako aktivní odpor proti jakýmkoliv identitám a tlakům vnucovaným zvenčí. Je to naléhavá výzva k sebeurčení a filtrování cizích vlivů v moderním světě. Cosey Mueller se v textech projevuje jako společensky kritická vypravěčka; otevírá nepohodlná témata spojená s láskou, mocenskými strukturami, rovností a mediální manipulací, což ale zároveň odlehčuje svým typickým, hravým smyslem pro černý humor. Její dominantní, sebevědomý hlas vystupuje do popředí s nevídanou naléhavostí a plynule se proplétá mezi precizně vytepanými analogovými texturami. Osmiskladbové „popření“ funguje jako bezchybný celek plný silných momentů, od hypnotického singlu Contraddict (který reflektuje naši uvězněnost v dualismu) přes skvěle vygradovanou skladbu Neue Ungemütlichkeit až po břitkou, textově brilantní a mrazivou satiru moderní politické rétoriky Der Politiker.

Tímto triumfálním dílem autorka plynule navazuje na svou předchozí sólovou trilogii, kterou odstartovala albem Interior Escapes (7/2021 Urticaria Records / Spared Flesh). To si zpěvačka původně vydala sama jako nezávislý projekt nahraný na kazetách během pandemických uzávěr. Na tento úspěch navázala druhým studiovým albem Irrational Habits (2/2023 Static Age Music), které tematicky reflektuje generační úzkosti mileniálů a atmosféru berlínského undergroundu. Trilogii „rané tvorby“ pak Cosey Mueller uzavřela svým doposud předposledním studiovým albem Softcore (10/2024 Static Age Music), kde se zaobírá motivy zranitelnosti v kontrastu s tvrdou realitou městského prostředí a proměnami moderního Berlína.

Na podporu Embodiment of Denial Cosey Mueller vyrazila v polovině srpna na rozsáhlé evropské turné. Ač přímá zastávka v Česku pro nejbližší týdny zatím oznámena nebyla, čeští fanoušci ji mohou zastihnout na koncertech v těsné blízkosti hranic, jako např. 8. října v rakouském Linci (Last by Schachermayer) či 9. října v německém Lipsku (Westbahnhof Leipzig). Tak někde Tschüß!

 

A1. Embodiment of Denial (03:42)

A2. Nimm Mich (03:41)

A3. Contraddict (04:02)

A4. Neue Ungemütlichkeit (03:59)

B1. Der Politiker (04:10)

B2. Verlogen (02:49)

B3. Obey (02:43)

B4. Media Maniac (04:21)

Formal Sppeedwear – Punch Card (Melodic Records)

 

Pokud si chcete představit, jak vypadalo v polovině minulého století programování prvních počítačů, tak tenhle zapomenutý pravěk vám přiblíží obal inspirovaný právě děrnými štítky, ve kterém najdete debutové album britského tria Formal Sppeedwear. To vyšlo pod názvem Punch Card minulý týden a jeho vizuálním posláním je mechanická přesnost a technologická nostalgie, což v kontextu celého alba funguje jako metafora pro lopotný, ale fascinující proces lidského programování a tvoření.

Kapela tvořená multiinstrumentalisty Beckem Clewlowem (zp/bas/kyt), Charliem Ballem (kyt/synt) a Connorem Wellsem (bicí/kyt/synt) přichází z průmyslového města Stoke-on-Trent, kde se dali dohromady během pandemických uzávěr. Jejich excentrický zvuk propojuje post-punk, new wave, art rock a synth-pop, přičemž největší hudební vzory nacházejí v kapelách jako LCD Soundsystem, Devo a především v rané tvorbě Talking Heads z let 1977 až 1979. Jejich eponymní debutové EP Formal Speedwear (12“, 5/2024) už vyšlo pod hlavičkou Melodic Records a obsahovalo úspěšné singly jako Bunto a A Dismount, což triu otevřelo společná pódia s Fat Dog či Warmduscher.

Při poslechu Punch Card můžete mít pocit, že si pouštíte desku z osmdesátek, ale pod nánosem podivínského elánu a provokativní ironie se skrývá nahrávka, která sice křísí staré známé a osvědčené postupy, ale dělá to s geniálním citem pro fascinující drzost a svůdnost. K tomu přispívá i hostování hned několika talentovaných hudebníků, kteří do mechanického a robotického art-punku kapely vnesli výrazné organické prvky.

Příkladem je všestranný doprovodný vokalista několika skladeb Matt Jones (aka Zurich Jones), úzce propojený s manchesterským uměleckým projektem Dilettante. Jeho tváří je další z hostů, multiinstrumentalistka Francesca Pidgeon, která pro skladbu Aardvark x2 nahrála saxofonové party, jež této písni dodávají divokou, energickou a rytmicky spletitou strukturu. Význačným hostem závěrečné dvanácté skladby alba nazvané Friedrich Backs Up Nothing je pak britsko-německá experimentální hudebnice Lili Holland-Fricke. Ta pro tuto píseň nahrála violoncellové party a doprovodné vokály, přičemž stopu jejího klasického nástroje trio následně ve studiu digitálně modifikovalo a deformovalo. Píseň tím získala svou specifickou přízračnou, filmovou a zneklidňující náladu, která celou desku uzavírá.

Celkově vzato je Punch Card mimořádně vydařenou prvotinou, která skvěle balancuje na hraně mezi chladným kalkulem digitálního věku a živelnou lidskou energií. Formal Sppeedwear dokázali, že i s nostalgickým pohledem upřeným do minulosti lze nahrát desku, která zní naprosto současně, svěže a naléhavě. Není to jen retro vzpomínka na éru děrných štítků – je to ambiciózní program pro budoucnost britské nezávislé scény, který rozhodně stojí za pozornost.

 

A1. Hit 'n' Run (03:00)

A2. Who Needs Spain Ball (03:17)

A3. Indecent (03:20)

A4. Knutmo 1-5 (03:26)

A5. Aardvark x2 (02:30)

A6. A Concise History (02:45)

A7. Fleas (03:50)

B1. Wait (Hatchet Gets A New Hide) (04:33)

B2. The Ballad Of DCB (03:26)

B3. New Brother (03:31)

B4. Appointment (03:41)

B5. Friedrich Backs Up Nothing (05:55)

TALIRAW & Csjlla – METAMORPHOSIS (EP)

 

Uplynulý víkend patřil v jihočeském Písku již 17. ročníku festivalu Cool v plotě. Tento unikátní mezinárodní multižánrový festival dává prostor výhradně sólovým umělcům z celého světa. Mezi mnohými vzácnými hosty, kteří vystoupili v historickém centru města, zářila také zpěvačka, skladatelka, violoncellistka a ilustrátorka Natálie Rotterová. Její koncert ve zrekonstruovaném prostoru Městské knihovny se tak stal jedním z vrcholů celého víkendu.

Nádvoří písecké knihovny, které v roce 2019 prošlo úchvatnou modernizací podle návrhu architekta Jana Svobody, vytvořilo pro večerní vystoupení dokonalou kulisu. Prostor založený na harmonickém kontrastu historického dědictví a moderní architektury jako by předznamenal to, co se dělo na pódiu. A právě zde v sobotu večer představila svou show Natálie Rotterová, známá na alternativní scéně pod pseudonymem Taliraw, odkazujícím na domácké jméno Tali a anglické slovo RAW, vyjadřující syrovost a přirozenost.

Natáliiny hudební kořeny sahají do rodného Jeseníku, kde s violoncellem začínala. Přes studentskou Olomouc pak vedly až k pětiletému pobytu na britské nezávislé scéně, jejíž klubové prostředí dalo její tvorbě světový rozměr. Po návratu do Česka našla svůj nový domov ve Znojmě, kde kombinuje hudební dráhu se svou druhou velkou vášní – autorskou ilustrací. Tato multidisciplinarita se naplno promítá i do jejího hudebního projektu. Taliraw totiž není jen o zvuku, je to komplexní vizuální a emocionální zážitek definující její hudební přístup.

Doménou Taliraw bylo vždy vrstvení zvuku violoncella a vokálů přímo na pódiu bez jakýchkoliv sterilních příprav. S příchodem jejího červencového minialba Metamorphosis však přichází radikální zlom, který odlamuje akustické písničkářství. Zde se autorka „kuklí“ do syrové klubové elektroniky a světu servíruje nahrávku, která je sice stopáží krátká, ale svým výsledkem obrovská.

Ústředním motivem celé desky je proměna – proces odhazování starých, nefunkčních vzorců chování, překonávání vnitřního chaosu a hledání vlastní autentické podstaty. Celá nahrávka trvá pouhých jedenáct minut, ale na této minimalistické ploše dokáže chronologicky odvyprávět silný psychologický příběh o transformaci z pomyslné housenky v motýla. Hlavní poselství, které chce Taliraw nahrávkou předat světu, je jasné a osvobozující. Sama říká, že se chce vlnit do rytmu i přesto, že zrovna prochází těžkým obdobím. Ukazuje tím, že o hlubokých krizích se nemusí zpívat jen v plačtivých baladách, ale že největší katarze často přichází skrze tanec, rytmus a pohyb.

Příběh minialba otevírá úvodní skladba Caterpillar (02:22), která zachycuje první fázi proměny, tedy housenku. Je to moment, kdy si uvědomíte, že je stará schránka příliš těsná. Jakožto hlavní singl desky okamžitě definuje nový, energický a taneční směr, kde violoncello ustupuje do pozice rytmického pulsu a hlavní slovo přebírá elektronika. Následuje píseň V oku hurikánu (02:12), která přináší vítané zpomalení a hlubokou introspekci. Text v češtině a bohatě vrstvené vokální textury zde vytvářejí pocit absolutního bezpečí a ticha, které člověk nachází uprostřed té největší životní bouře.

Třetím trackem je Jakoby (01:58), což je minimalistická a útržkovitá skladba o pochybnostech a společenských maskách. Reflektuje moment, kdy se navenek snažíme tvářit, že je vše v naprostém pořádku, zatímco uvnitř nás probíhá zásadní zlom. Experimentálním vrcholem celé nahrávky je píseň Weird Energy (02:47). Zde se naplno projevilo umění maďarské producentky Csilly, se kterou Taliraw na EP úzce spolupracovala. Zvuk je záměrně syrový, lehce disharmonický a kombinuje temnou elektroniku s modulovanými dechovými samply. Exotickou atmosféru navíc umocňuje fakt, že vedle angličtiny v ní zaznívá také maďarština.

Finální katarzi pak přináší závěrečná skladba Nechci to jinak (02:28). Motýl v ní definitivně opouští svou kuklu. Sebevědomý český text, výrazný rytmický náboj a hybné bicí přinášejí optimismus a smíření s minulostí. Z písně se tak stává jasná deklarace nezávislosti, která vás spolehlivě donutí k nastavení funkce Repeat All.

Koncert na festivalu Cool v plotě jasně dokázal, že nová, elektronická tvář Taliraw funguje naživo naprosto fantasticky. Spojení syrových beatů, podmanivého hlasu a hlubokých tónů violoncella vytvořilo na nádvoří písecké knihovny magickou, téměř rituální atmosféru. Pokud jste vystoupení nestihli, nenechte si toto výjimečné EP ujít alespoň na streamovacích platformách. Metamorphosis je totiž důkazem, že ta nejtemnější životní období mohou dát vzniknout té nejkrásnější a nejenergičtější hudbě. Ruku v ruce s odvážným vykročením do neznámých krajin tak vzniklo jedinečné dílo, které zní naprosto světově, a přesto si zachovává syrovou neučesanost a upřímnost české alternativy. Taliraw dokazuje, že vnitřní transformace sice může bolet, ale dá se skrze ni úspěšně protančit k naprosté tvůrčí i osobní svobodě. 

Pokud chcete slyšet, jak tato metamorfóza zní naživo, nenechte si ujít některý z jejích dalších koncertů, kde kompletní Metamorphosis připojuje ke své předchozí tvorbě.

Westside Cowboy - It Goes On (Island Records)

Deska jede do Prahy (7.11.2026 Bike Jesus)

V sobotu 7. listopadu dorazí do pražského klubu Bike Jesus manchesterští Westside Cowboy, a to v rámci svého dosud největšího evropského turné s názvem It Goes On. Ač půjde pro kapelu už o druhé letošní vystoupení v české metropoli – poprvé se tuzemskému publiku představili na konci března, kdy v Lucerna Music Baru otevřeli koncert newyorských Geese –, tak tentokrát už do Prahy dorazí jako hlavní hvězdy večera, aby pokračovali v oslavách svého debutového alba.

Celé turné i samotná deska, která vyšla na konci srpna, odrážejí velký posun v jejich kariéře. Členové kapely vnímají tuto koncertní šňůru jako zásadní milník, na kterém chtějí demonstrovat svou pověstnou pódiovou synergii, respektive svou nadsázkovou „Britainicanu“, čímž odkazují na kombinaci amerických folkových kořenů s drsnou energií severní Anglie. Na tomto naprosto skvělém debutu se kapele podařilo přenést svou divokou koncertní sílu přímo do studia a zachovat si podmanivou hudební syrovost, připomínající rané desky legendárních Pixies či The Velvet Underground. Oproti dřívějším singlům Westside Cowboy mazaně utlumili country vlivy a vsadili na kombinaci kytarového indie popu s „vintage“ folkem, zabalenou do velmi přitažlivé lo-fi produkce. Deska It Goes On nese už oficiální štempl Island Records (podepsáno v srpnu 2025) a vznikla opět ve spolupráci s producentem Lorenem Humphreym v leedském "klenotnictví" Greenmount Studios a divákům přibližuje mladou kapelu běžící na instinktu a dynamice, propojující zmatek s „nadějným“ optimismem.

Role předkapely se pro pražský večer ujmou Wyatt, velká naděje manchesterské scény. Ti se však žánrově zcela vymykají tamnímu tradičnímu post-punku. Místo chladných kytarových ploch čerpají inspiraci spíše z amerického písničkářství, alternative country a syrového indie rocku. Kapelu založili v září 2024 bratři Harvey a Evan O'Tooleovi, kteří spolu hráli už od svých čtrnácti let v rodinné revival kapele po boku svého otce. Sestavu později doplnili bubeník Joe Ward a trumpetistka Emily Mason. Právě netradiční zapojení trubky dodává tvorbě Wyatt specifický, melancholický a nezaměnitelný podpis, který skvěle doplní energický sound dnes už téměř stadionových Westside Cowboy.

 

A1. Kick Stones (The Boys) (03:56)

A2. Paper Chains (02:51)

A3. Dobro (02:45)

A4. Well Done Kid, You Did It (03:27)

A5. Worried Age (03:58)

B1. Big Wheels (03:17)

B2. Pin Up Boys (02:45)

B3. Coyote (03:18)

B4. Patchwork (03:22)

B5. Take My Leaving As I Love You (02:43)

B6. You Could Have Died There On The Dancefloor (02:43)

BONUS DOWNLOAD

Pokud to stihnete do 48 hodin, a budete mezi prvními třemi, získáte ZDE album digitálně zcela zdarma a navíc ještě všechny skladby v instrumentálních verzích.

                                                         

 

Haute & Freddy – Big Discgrace (Atlantic Records)

 

Když jsem poprvé zaslechl Fashion Over Function, myslel jsem si, že jde o nějaký remix Bronski Beat, Kim Wilde či Hazel O'Connor. Díky chytrému Shazamu jsem dopátral autory skladby, kterými je losangeleské duo Haute & Freddy – konkrétně zpěvačka Michelle Buzz (aka Haute) z Houstonu a detroitský producent a bubeník Lance Shipp (aka Freddy). Po dalším ohledání přede mnou vyplulo jejich celé album Big Disgrace, které na sklonku března vyšlo u naprosto klasického příkladu mainstreamového komerčního labelu Atlantic Records. I tak jsem přemohl sobě vlastní odpor k podobným korporacím a dal jsem tuhle desku, budete se asi divit, jedním tahem. Haute & Freddy totiž vytvořili zvuk, který působí jako originál z osmdesátek, a jeho skutečně více než svěží energie dává zapomenout na skutečné nápady z té doby, kterou vyzobali naprosto obdivuhodně. Až se divím, že po nich nikdo nechce náhradu za porušení autorských práv. Ale třeba se mýlím, nebo za tím stojí minulost Michelle a Lance, kteří mají za sebou úspěšnou kariéru studiových autorů popových hitů pro řadu globálních ikon (Katy Perry, Kylie Minogue, Kiana Ledé, Britney Spears…).

V době covidových uzávěr ale zjistili, že je spojuje vášeň pro divadlo, Fantoma opery, staré cirkusové plakáty a obskurní avantgardní sborové skladby. Z toho se zrodil fiktivní koncept dvou outsiderů, kteří se stylizují do uprchlíků z dobového cirkusu a v ukradené maringotce provokují aristokracii. Tento příběh vtiskl duu specifickou estetiku, která kombinuje styl 18. století, baroko a renesanci s novoromantismem a undergroundovou klubovou kulturou odkazující na energický 80’s synth-pop. Vedle dalších hvězd z tehdejších hitparád (Madonna, Kate Bush, New Order, Pet Shop Boys, Cyndi Lauper…) pracují naprosto bravurně s vlastní teatrálností, s alter egy, nekonvenční módou a neustálými uměleckými proměnami, což evokuje Davida Bowieho, Freddieho Mercuryho nebo za mladší generace například The Dresden Dolls či Josefinu Dusk.

Hlavním posláním této třináctiskladbové kolekce je oslava jinakosti, rebelie a vytvoření svobodného prostoru pro každého, kdo se někdy cítil jako vyvrhel společnosti. Prostřednictvím Big Disgrace vzkazuje duo svým posluchačům – které nazývá „Královským dvorem“ –, aby odolávali tlaku na průměrnost, nenechali se omezovat, nesnažili se za každou cenu zapadnout a bez ostychu projevili své pravé a klidně i podivínské já. 

V případě Haute & Freddy odhazuji předsudky o mainstreamových korporátech, protože i zde se občas najde „nezávislé zrnko“ hodně, ale hodně dobré kvality. Právě tato nekompromisní autenticita, zabalená do dokonale chytlavého elektro-popového hávu, dělá z alba jednu z nejzábavnějších a nejvíce překvapujících nahrávek poslední doby. Haute & Freddy dokázali, že i pod křídly hudebního giganta lze stvořit dílo s duší undergroundového kabaretu, které vás donutí tančit a zároveň vám dovolí být stoprocentně sami sebou. Pokud hledáte desku, která má styl, krásu a neskutečnou hitovost, tahle velkolepá „ostuda“ vás rozhodně nezklame.

 

A1. Symphony For A Queen (03:59)

A2. Anti-Superstar (02:34)

A3. Sweet Surrender (01:55)

A4. Scantily Clad (03:17)

A5. Freaks (03:35)

A6. Shy Girl (03:08)

B1. Dance The Pain Away (03:40)

B2. Femme Hysteria (02:53)

B3. Fashion Over Function (02:11)

B4. Sophie (03:13)

B5. Showgirl At Heart (03:17)

B6. Field of Versailles (02:28)

B7. I Like My People Weird (03:16)

A Good Year – Play (ESCHO)

 

A Good Year je kodaňské duo, které tvoří multidisciplinární umělec Albert R. Hildebrand a hudební producent Tobias Laust Hansen, někdejší bubeník „sebevražedných“ indie-popařů Liss. Tento vizuálně-akustický experiment nevznikl z potřeby vytvořit tradiční hudební projekt; jejich fascinace filmem a zvukem je přivedla k vytvoření platformy, kde se vizuální obrazy přirozeně propojují s hudebními texturami. Už jejich první artpopový snímek Sofina (3/2024) vyšel na prestižním dánském labelu ESCHO a posluchače provedl hluboce prožívaným zármutkem a ztrátou, což se odrazilo v jeho intimní, temnější a minimalistické atmosféře.

Nyní se tito umělci vrací se svým druhým titulem Play, který ale vnímají jako svůj skutečný albový debut. Jak už samotný název napovídá, deska vznikla z čisté hravosti, bezstarostné improvizace a organického sdílení nápadů s řadou spřátelených hudebníků. Na ploše průhledného vinylu se zvuk dua posouvá k tradičnějším písňovým strukturám a přináší neobyčejně odlehčený set dánského popu inspirovaného trip-hopem, lo-fi popem a melancholickou elektronikou. Všech dvanáct skladeb se plynule pohybuje mezi akustickou instrumentací, syntetickými texturami a uvolněnými rytmy. Album v sobě vyvažuje ležérní, uvolněné bicí, basově hutnou elektroniku a decentní kytarovou práci. Hlavní inspirací se stal pocit absolutní svobody a reflexivní nálada „nekonečných“ krajin, která evokuje bezcílné cestování, přetavené do radosti z tvorby bez jakýchkoliv pravidel. Hudba vznikala bez pevného plánu, kdy si členové kapely posílali rozpracované nápady přes internet se svými přáteli a dalšími hudebníky, kteří do nich intuitivně nahrávali své party, čímž se stala prostředkem pro komunikaci a socializaci.

Finální materiál je sice precizně produkovaný, ale zároveň si uchovává záměrnou naivitu a lidskost jako přirozený protiklad k dnešnímu světu „naprosté dokonalosti“. Tímto místem vás kromě A Good Year provedou i hvězdná jména jako Riya Mahesh (Quiet Light), Viktor Persson (Late Verlane), Alexxis Glory Princess Steadham (Koilwood), Tiffy Malmgren (Tiffy M), Helena Gao, Karen Marie Ørsted (MØ, MOR), Alba Akvama, Johanne Møller (Suise air) a hudební projekt Horse Vision, za kterým stojí Johan Nilsson a Gabriel von Essen. Album Play je zkrátka úchvatné a hluboké dílo kombinující intimní lo-fi charakter s chytlavými nočními momenty – podmanivý klenot současného skandinávského popu, kterým jsem naprosto pohlcen a nemohu jinak, než jej vřele doporučit.

 

A1. Dealerz feat. Quiet Light & Late Verlane (02:46)

A2. Back of a Car feat. Koilwood (02:31)

A3. Right Back (02:08)

A4. Fight feat. Tiffi M (02:38)

A5. Push & Pull feat. Helena Gao (03:19)

A6. Peace by the Waves feat. Koilwood (02:46)

B1. Blue Flame feat. Tiffi M & MØ (03:03)

B2. If I feat. Alba Akvama (02:56)

B3. Errr feat. Suisse air (03:02)

B4. In Between (01:58)

B5. This is Not Home (03:07)

B6. YSL feat. Horse Vision (02:34)