Dnes 15. října vylétlo z mystické přírody Bavorského lesa
nové EP mnichovského darkwave projektu Rue Oberkampf, které pod názvem Wehmut (Young
& Cold Records) ukrývá šest „pocitů“ na pomezí melancholie a nostalgie. Deskou
prostupuje stesk po krásných místech, která formovala oba tvůrce nahrávky –
Julii de Jouy a Olivera Maiera, kteří vyrůstali uprostřed lesů, potoků,
zasněžené krajiny a odlehlých vesnic v Dolním Bavorsku. Tahle jejich
atmosférická proměna tak dává zapomenout na jejich předchozí a především
typický agresivní klubový zvuk, který zde nahradili niternější hudební poezií a
hlubokou melancholií.
Celé EP vznikalo mimo klasické studio, přičemž klíčovou
roli v tvůrčím procesu sehrálo těsné sepětí s přírodou a výzvy lidského bytí.
Ať už šlo o soutěsku Buchberger Leite na Zlaté stezce (Triftsteig), drsná
mořská pobřeží či kreativní platformu Haus Nostromo (turistická meditace
Wanderweg), za kterou stojí Rachel a Thomas z brightonských Esben and the Witch, výsledkem je výrazný zvukový posun. Některé skladby totiž pro vytvoření
hutného, atmosférického prostoru využívají akustické nástroje a autentické
terénní nahrávky. Prvky, jako jsou akustická kytara Josipa Tijana (aka THYMIAN) a "divočina" v závěrečné Darkness,
tak obohacují aranžmá a dodávají albu naprosto neodolatelný rozměr.
Mezi další výrazné momenty desky patří úvodní skladba Tonight a
píseň Sonne. V tomto promyšleně zkonstruovaném zvukovém světě, kde jdou
analogové a digitální prvky ruku v ruce, tradiční coldwave a elektronické
plochy Rue Oberkampf nově prorůstají s dobovými myšlenkovými náladami,
kulturním klimatem a etickými hodnotami. Zvukovou mozaiku dotvářejí právě
zmíněné field recordings – ať už jde o šumění lesa, houkání sovy, bublající potok či mořský
příboj. Wehmut tak funguje jako průvodce zneklidňujícím kontrastem mezi lidskou
zranitelností a lhostejnou monumentalitou přírodního světa a vyzývá posluchače
k návštěvě nedotčené a mnohými opomíjené „divočiny“ tohoto nádherného, ale na
druhé straně zbytečně krutého světa.
LVMEN je česká post-hardcorová kapela, jejíž naprosto
kultovní status nezávislého undergroundu podtrhovaly kromě spojenectví s
labelem Day After Records i nekompromisní časové prodlevy mezi jednotlivými
alby. Ta poslední tři, konkrétně Heron (11/2008), Mitgefangen Mitgehangen (6/2017)
a nejnovější Amen (7/2025), od sebe dělí dlouhé roky tvůrčího zrání. Právě toto
rozvážné tempo dává každému novému počinu punc výjimečné události. Už od svých
začátků v devadesátých letech přitom kapela netajila, že její velkou inspirací
byla americká legenda Neurosis se svým silným, fyzicky i psychicky náročným,
katarzním zvukem.
Šesté studiové album Amen vzniklo v pražském studiu
Golden Hive pod producentským dohledem Amáka Goldena a přináší celkem čtyři
rozsáhlé, vzájemně provázané kompozice tradičně označené římskými číslicemi
XXVI až XXIX. Koncepční dílo si zachovává pro formaci signifikantní filmové
samply, včetně útržků z děl režiséra Františka Vláčila, které doplňuje
minimalistickými, vícejazyčnými vokálními vrstvami v češtině, němčině a
angličtině.
Oproti minulé nahrávce Mitgefangen Mitgehangen je novinka (12"),
tedy aspoň dle mé krátké paměti, hudebně ještě sevřenější, přímočařejší a
žánrově se posouvá k o něco výraznějšímu, valivějšímu sludge metalu. Výrazným
posunem je i další redukce klasického zpěvu, který už téměř neplní roli
sdělovatele textu, ale spíše funguje jako další atmosférický nástroj skrytý v
nánosech hluku.
I přes zásadní personální obměny na kytarových postech,
kde se nově etabloval Honza Tomáš a vrátil dřívější člen Tomis, neztratili
LVMEN nic ze své magické dynamiky. Zatímco předchozí deska nabízela o něco
členitější a post-rockovější pasáže, album Amen působí jako monolitický rituál
tlaku a těžkých riffů, který bez laciných triků směřuje až k finální katarzi
doprovázené chorály. Kapela touto deskou jasně demonstruje, že na tuzemské
alternativní scéně patří stále k těm nejzásadnějším jmenům.
Tuto hypnotickou atmosféru nového materiálu navíc bude
možné brzy zažít i naživo, jelikož kapela chystá dvojici exkluzivních koncertů.
První se uskuteční v pátek 23. října 2026 v Českých Budějovicích, konkrétně v
klubu MC Fabrika. Hned následující den, v sobotu 24. října 2026, pak formace
vystoupí v litvínovském hudebním klubu Ponorka. Na obou štacích kapelu
doprovodí plzeňská formace Code Name Linhart, která se sama s nadsázkou
označuje jako „současná hudba česko-kubánského přátelství“ a jejich projev je prý
silně ovlivněn špinavým a divným rock'n'rollem undergroundového San Diega.
Rozhodně však nepůjde o žádné nováčky, protože kapela vznikla na troskách řady
dobře známých alternativních a punkových formací, jako jsou Climatizado, I Am
Pentagon, Kovadlina, Balaclava či Esgmeq.
Pokud jste už někde narazili na hodně podivný název O◉☼ྀ - ⣎⡇ꉺლ༽இ•̛)ྀ◞༎ຶ༽ৣৢ؞ৢ؞ؖ ꉺლ,
tak vězte, že tohle osmiskladbové album patří britskému producentovi Kieranovi
Hebdenovi (aka Four Tet) a vyšlo pod jedním z jeho záměrně nevyhledatelných
pseudonymů, které tvoří pouze řetězce nestandardních symbolů, emoji a znaků
abecedy Wingdings.
Když jsem se pokoušel k tomuto tajemnému debutu dostat,
pátral jsem nejdříve po tom, co přesně hledat, protože Kieran ho záměrně skryl
před běžnými vyhledávacími algoritmy a pod jménem Four Tet je naprosto nemožné
dojít k úspěšnému cíli. Mezi záplavou symbolů „zaregistrovaných“ pod tímto
Wingdings pseudonymem jsem kopíroval/zadával různé pokusy, až se chytil řetězec
znaků ⣎⡇ꉺლ. Tato novinka, kterou
„tajně“ vydal letos v červnu na svém vlastním labelu Text Records (pod
katalogovým označením TEXT059), se sice kvůli netradičním grafickým znakům
potýkala s problémy ve vyhledávačích, ale pod tímto
vizuálním chaosem se ukrývá mimořádně ucelené a signifikantní dílo. Výjimečnost
celého konceptu podtrhuje i fyzické vydání, které právě vyšlo jako jednorázový
sběratelský 12“ vinyl v překvapivě vysokém nákladu 2 tisíc kusů.
Tyto nové skladby se nesou v typickém
organicko-elektronickém a experimentálním stylu celého projektu, který podle
mého názoru mistrovsky balancuje na hraně mezi živelnou energií tanečního
parketu a hlubokou spiritualitou. Hudební obsah desky pro mě představuje
fascinující průřez větší částí Hebdenovy kariéry. Úvodní pasáže nahrávky se
otevírají v pomalejším, zvonivém tempu, kde modulární syntezátory záměrně
imitují tón a zabarvení tradičního indického zpěvu, což je přímý a velmi silný
odkaz na jeho přelomové dílo Morning/Evening (6/2015 Text Records). Ve střední
části Hebden fantasticky servíruje kinetický zvukový design, pálí do posluchačů
8bitové bicí a servíruje směs klubových hymen ovlivněných housem či UK garage,
do kterých autor rafinovaně vplétá ženské vokální samply. Kontrastní závěr
desky se pak vznáší ve světě honosných harf a dubových rytmů, aby celé album
vyvrcholilo v naprostém klidu čistě ambientní a bezrytmové kompozice.
Tento radikální přístup se plně odráží v samotném obalu
desky a její celkové vizuální identitě. Samotný fyzický obal vinylové desky ani
středová etiketa neobsahují vůbec žádný klasický text, názvy skladeb nebo jméno
interpreta. Celý vizuál slouží jako obal pro toto nové studiové album a tvoří
ho triptych složený z momentek z festivalového prostředí a západu slunce nad
vodní hladinou. Stejně nekompromisní je i zápis digitálního obsahu, kde jsou
jednotlivé položky v tracklistu zapsány výhradně pomocí abstraktních symbolů,
hieroglyfů a grafických znaků, přičemž tracky začínají sekvencemi jako ()☼ྀ☼ྀ...
Nejedná se přitom o žádnou kompilaci starších skladeb, ale o plnohodnotné nové
autorské album.
Nevím, zda mám projekt nazývat „Wingdings“ či „Nazdar,
tady KH“, ale co mohu říct s jistotou,
je, že nejde jen o umělcův další „výrobek“, ale o jednu z nejlepších prací,
kterou tenhle spoluzakladatel post-rockových Fridge (1995–2001) a především
„sólista“ Four Tet kdy vydal.
Lemonsuckr je dance-punková kapela z Brightonu, kterou
založili kamarádi z vysoké školy – textař a zpěvák Guy Ferris, Ollie Thomas
(kyt/bas), Oscar Post (kyt) a Matt Saunders (bicí). Od jednoho z příbuzných si
pronajali starý skladovací box na venkově v Guildfordu jižně od Londýna, což
dalo vzniknout legendě o izolovaném kovovém kontejneru uprostřed ničeho. Ještě
pod svým původním názvem Rugrat vydali v říjnu 2024 debutový singl Rarity Jacket a krátce nato přijali současný název Lemonsuckr a definitivně se
přestěhovali do Brightonu.
Svého specifického synth-stylu bez použití syntetizátorů
dosahují výhradně pomocí speciálních efektových pedálů, do kterých navíc často
přimíchávají riffy inspirované blízkovýchodní hudbou. Textově se noří do
niterných témat neklidu, úzkostných horečnatých snů a vyrovnávání se s
vlastními démony. Jejich debutové EP H.E.A.T. (10/2025) zachycovalo surovou
energii jejich živých vystoupení a obsahuje i skladbu Rugrat, která odkazuje právě
na jejich původní název. Ústřední singl Stain rozebíral bolestivé následky
rozvráceného domova a pocit odcizení, titulní H.E.A.T. pak reflektovala pocity
viny, smutku a lítosti. Přestože jejich texty nepatří mezi nejveselejší,
nechybí jim nadhled a černý humor, který má z těchto těžkých témat sejmout
vážnost.
Letos v červnu pak na americké značce ALTER Music LLC
vyšlo nové EP Life is a Heist, které je k dispozici také na limitovaném vinylu
v nákladu 500 kusů a obsahuje i předchozí EP. Na této novince se producentsky
podíleli Johnny Arthur (Bunker Music) a Fifi Demey (Friedberg), ve studiu s nimi spolupracoval Matt
Gleeson, mix obstaral Scott Desmarais a masteringu se ujal slavný držitel cen
Grammy Chris Gehringer z newyorského studia Sterling Sound. Materiál nahrávali
kombinovaně ve svém provizorním domácím studiu a v profesionálních
brightonských Electric Studios.
Při srovnání obou nahrávek je zřejmé, že zatímco „starší
béčková“ strana je definována přímočarým, divokým a skvěle surovým post-punkem,
novinkové „áčko“ ukazuje kapelu v mnohem vyzrálejším světle. Integruje podstatně
více elektronických a deformovaných elementů, aniž by přitom Lemonsuckr
ztratili cokoli ze své pověstné dravosti. Skladby navíc získaly pestřejší a
barevnější produkci, která se nebojí dynamických kontrastů, takže se většina
písní po pomalejším a atmosférickém začátku láme do zkreslené, masivní hlučnosti.
Oproti starším „punkovým“ vypalovačkám tak
novinka přináší dospělejší, vrstevnatější zvuk, který dává vyniknout jejich
osobitému hudebnímu vizionářství. To už ocenili i pořadatelé několika
prestižních podniků, jako jsou The Great Escape Festival či Latitude Festival.
Na těchto pódiích kapelu doplnil „stálý pilíř“ jejich živé sestavy,
baskytarista Jake Andrews z folk-rockových Bryony Dunn & The Forest.
Prozatím největší komerční průlom pro Lemonsuckr nastal před pár týdny, kdy byl jejich singl Stain vybrán na oficiální soundtrack
celosvětově populární videohry EA SPORTS FC. Tento úspěch kapele okamžitě
zajistil masivní globální slyšitelnost a raketový nárůst měsíční poslechovosti
na platformě Spotify, kde se singl bleskově přiblížil půlmilionové hranici.
V Africe jsem sice nikdy nebyl, ale ode dneška už znám
aspoň jedno slovíčko z berberštiny, a to je MRAW, což v překladu prý znamená
deset. Deset let existence experimentálního dua KATASTR z Tábora, jehož přístup
k vlastní tvorbě navíc odkazuje na české slovo MRAV. V tomto případě MRAW
avizuje především název debutového alba, které tyhle dvě výrazné osobnosti
jihočeské DIY scény (Free Dimension Records), Patrik „Tygr“ Kučera (C, Waawe,
Night) a Jan „Sváča“ Svačina (Please The Trees, Slut, Veena), vydali právě
dnes.
Od svých počátků KATASTR vsadili na syrový dialog
analogové elektroniky a nekompromisních živých bicích, zachycených už na prvním
minialbu HAUSNUMERO (3/2021), jehož vydání hudebníci oslavili speciálním živým
streamovaným koncertem, který odehráli přímo z jeviště táborského Divadla Oskara Nedbala. V listopadu téhož roku vydali dvouskladbové EP Pigamoto pod
berlínskou značkou Unsustainable a další zářez přišel až loni v lednu, kdy
naprosto fascinující Brány doplnil Aran Satan, jehož Konspirace (6/2026 Silver Rocket)
kompletuje řadu jeho vynikajících spoluprací. A právě z těchto základů
postavených na punkové přímočarosti a hypnotickém krautrocku kapela vyrostla do
své dosud nejvyzrálejší podoby, kterou v červnu připomněl singl Catasterism a
zhruba měsíc stará minimalistická skladba Mabaki. To jsou první dvě ochutnávky
z oficiálního LP debutu MRAW představující dokonalou fúzi temného analogového
techna, ambientu a přímočaré krautrockové energie, která sází na hluboký
koncepční podtext života mimo mainstream a hledání vnitřní svobody. KATASTR se
na této nahrávce posouvá od prvotního improvizačního „hledání“ k ucelenému
studiovému celku s propracovanou dramaturgií a plným zvukem, jištěným Amákem z
pražského studia Golden Hive Recording.
Digitální verzi desky si můžete pořídit na bandcampových
stránkách kapely již dnes, a to třeba zcela zdarma. Pokud dáváte přednost
hmatatelnému formátu a kouzlu praskajícího vinylu, limitovaná edice
dvanáctipalců na vás čeká u brněnského vydavatelství Kabinet Records, kde
vlastně začne i „živá“ cesta k posluchačům. 30. října totiž v tamním klubu
Kabinet MÚZ proběhne křest desky v doprovodu německé noise-rockové legendy
DŸSE. Tím nejzásadnějším zážitkem pro „domácí“ fanoušky však bude prosincový
koncert v jejich domovském Táboře. Právě v kulisách rodného města, kde jejich
hudební fúze vznikla, dostanou hypnotické skladby z alba MRAW ten
nejpřirozenější a nejintenzivnější rozměr, u kterého by žádný fanoušek „jihočeské“
alternativní scény neměl chybět.
Když letos v únoru odešla Éliane Radigue, svět
ztratil jednu ze svých nejtišších, a přesto nejradikálnějších vizionářek. Jako
průkopnice elektronické avantgardy a dronového minimalismu strávila desítky let
modelováním zvuku mimo záře reflektorů. V jejích rukou se legendární analogový
syntezátor ARP 2500 proměnil v živoucí organismus. Její hluboké propojení s
tibetským buddhismem dalo vzniknout zvukovým krajinám, které posluchače nutí
zpomalit, dýchat a intenzivně vnímat. Zvuk pro ni nebyl jen vlněním, ale
prostorem k meditaci, v němž i ta nejmenší mikromodulace tónu působila jako
tektonický posun. Odkaz umělkyně, která si dokázala vybojovat své
nezpochybnitelné místo v tehdejším maskulinním světě hudebních technologií,
nyní rezonuje s novou intenzitou.
Přiblížit se k posvátné hoře vyžaduje pokoru a odevzdání,
což bezezbytku platí i pro poslech aktuálně vydávaného 2LP Triptych pod
hlavičkou značky Important Records. Jde o vůbec první a zároveň posmrtné
vinylové vydání této přelomové třídílné kompozice z roku 1978. Album nabízí
osamělou, tiše hlubokou a nezapomenutelnou expozici hypnotického vnitřního
hlasu jejího ikonického nástroje. Jedná se o vůbec první dílo, které Radigue složila po svém klíčovém
seznámení s tibetským buddhismem v roce 1974. Duchovní učení ji v roce 1978
dovedlo k radikálnímu zpomalení a k plnému rozvinutí technik práce s
magnetofonovými pásky a manipulací se zpětnou vazbou, které rozvíjela od konce
šedesátých let. Tyto postupy nejprve objevovala ve studiu Pierra Henryho a
následně je "vybrušovala" na syntezátoru Buchla, který nainstaloval Morton
Subotnick v newyorském studiu, jež Radigue sdílela s Laurie Spiegel.
Na popud choreografické zakázky od Douglase Dunna, kterou
jí doporučil Robert Ashley, se Éliane rozhodla přenést své tvůrčí vize z
modulárního systému Buchla na tehdy relativně nově dostupný nástroj z dílny
ARP. Těchto strojů s označením 2500 se mezi lety 1970 a 1981 vyrobilo pouhých
sto kusů. Skladatelce však nabídl mnohem větší stabilitu při precizním
mikrotonálním ladění, které pro svou práci nezbytně hledala. Zmíněný syntezátor
se stal jejím výhradním kreativním partnerem na dalších pětadvacet let. Právě
Triptych se stal zásadním bodem odrazu do jejích rozlehlých oceánů zvuku.
Předznamenal následné skladby ze série Adnos, přešel přes Jetsun Mila z roku
1986 až k jejímu celoživotnímu mistrovskému dílu, kterým je Trilogie de la Mort. Kompletní třídílná suita nahraná v jejím pařížském studiu přitom na
premiéře v Nancy v únoru 1978 zazněla kvůli taneční choreografii pouze zčásti.
Vydání tohoto 2LP na vinylu z
německé lisovny Optimal Media s sebou nese silný příběh splněného slibu. Éliane Radigue byla známá svým nekompromisním purismem a striktně trvala na tom, že
její hudba smí na gramofonové desce vyjít pouze tehdy, pokud se na ni vejde v
kompletní, nezkrácené podobě a bez jakýchkoli editačních zásahů do stopáže.
Triptych těmto přísným pravidlům ideálně vyhověl. Všechny tři rozsáhlé části
zabírají přesně první tři strany double LP, přičemž čtvrtá strana zůstala volná
pro exkluzivní umělecký lept. Posluchači tak mají možnost zažít hypnotické
rozplétání frekvencí v té nejčistší a nejhlubší možné podobě, přesně tak, jak
si to sama architektka zvuku přála.
The Meaning of Flowers je v pořadí pátým studiovým albem
dánské umělkyně Agnes Obel, která se na hudební scéně zapsala jako jedna z
nejvýraznějších představitelek moderní neoklasiky a melancholického indie popu.
Její umělecké začátky přitom formovalo rodinné zázemí v Kodani, kde od dětství
hrála na klavír a objevovala svět klasické hudby a jazzu skrze sbírky své
matky. Později se v Berlíně vypracovala v naprosto suverénní autorku, jejíž
debutové album Philharmonics (10/2010 PIAS) sklidilo obrovský úspěch u kritiky
i posluchačů a přineslo jí pět dánských hudebních cen. Následná alba Aventine
(9/2013) a experimentálnější Citizen of Glass (10/2016) upevnila její rukopis
postavený na jemných klavírních linkách, étericky vrstvených vokálech a hře s
tichem a prostorem. Zatímco dosavadní vrchol její introspektivní tvorby
představovalo doma nahrané album Myopia (2/2020) doprovázené odchodem k
Deutsche Grammophon, novinka The Meaning of Flowers přináší zásadní zvukový i
tematický posun. Právě toto proslulé vydavatelství, známé propojováním klasické
tradice s avantgardní moderní hudbou, poskytuje Agnes Obel ideální zázemí pro
její žánrově rozkročené nahrávky.
Oproti předchozí tvorbě, jejíž podstatu dánská
písničkářka loni nastínila během svého koncertu v pražském prostoru ARCHA+, se
nové album otevírá mnohem světlejším, expanzivnějším a organičtějším tématům. V
Praze se totiž Agnes Obel představila v komorním duchu, kdy skryta v intimní
hře světel a stínů předvedla hypnotický, introvertní průřez svou kariérou
doprovázený abstraktními vizualizacemi a snovými aranžemi. Její starší skladby
se nesly v duchu paranoie, izolace a hluboké vnitřní melancholie. Aktuální dílo
však tuto uzavřenost opouští a nahrazuje ji tématem mateřství, metamorfózy a
absolutního propojení se vším živým. Zatímco v minulosti se spoléhala především
na vlastní vrstvený hlas a strohé nástroje, v novince se obklopila širokým
ansámblem hostujících hudebníků a do svého zvuku vetkala nečekané vlivy
dánského popu 80. a 90. let, které kontrastují s hlubokou starověkou poezií a
filozofií.
Na zmiňovaném pražském koncertě navíc divákům exkluzivně
odhalila dvě zbrusu nové skladby. První z nich byla samotná titulní píseň The
Meaning of Flowers, jež do sálu vnesla hřejivou atmosféru mateřské lásky a
hlubokého propojení s přírodou. Druhou novinkou byla téměř sedmiminutová
mystická kompozice Laymelli, inspirovaná životními cykly hmyzu. Ta na koncertě
vynikla svými netradičními snovými aranžemi, hrou s posunem tóniny hlasu a
ukázala divákům odklon od dřívějšího minimalismu směrem k vrstveným strukturám
plným zvukových samplů a tajuplné energie. Obě písně tehdy organicky zapadly do
koncertního setlistu vedle jejích největších historických hitů jako Riverside
nebo The Curse.
Samotný název alba v sobě spojuje několik hlubokých
myšlenkových rovin a metafor, které autorka objevila během těhotenství a četby
filozofických děl. Klíčovým motivem je fascinující kontrast malého a obrovského
inspirovaný dílem současného italského filozofa Emanuele Coccii, kde květiny představují sice křehké
bytosti, ale s neuvěřitelně složitou vnitřní biologií existující uvnitř
monumentální planety. Květina zde zároveň slouží jako jasná metafora mateřství,
zrození a přírodní metamorfózy. Odráží autorčin intenzivní pocit absolutní
propojenosti všech živých organismů skrze kořeny, půdu a krevní linie. Původní
pracovní název titulní skladby navíc zněl „Zázrak, který zachrání svět“, což
přímo odkazuje na filozofický koncept nového začátku od Hannah Arendt. Význam
celého názvu tak ve své podstatě symbolizuje naději a víru v to, že schopnost
přivádět na svět nový život je silou, která udržuje lidstvo v chodu.
The Meaning of Flowers považuji za autorčino
nejvyzrálejší dílo, které mě pohltilo svou melodickou bohatostí, snovou
elegancí a všudypřítomným podmanivým napětím. Agnes Obel se tak podařilo
geniálně propojit hlubokou lidskost s nadpozemským, až starověkým hudebním
duchem, přičemž zapojení „nových“ hostujících nástrojů dodává celému albu
nádherný trojrozměrný charakter. Celkově na mě deska působí jako vřelé objetí,
ve kterém se intelektuální a filozofické myšlenky nikdy nestávají přítěží pro
samotnou čistou krásu hudby. Naživo ji lze obejmout třeba už 13. listopadu
příštího roku v berlínské Uber Eats Music Hall.
A1. The Meaning Of Flowers (03:54)
A2. Laymelli (06:46)
A3. Gemini (05:06)
A4. Never Been (04:36)
A5. Blood So Red (05:53)
B1. No Such Thing As Silence (04:48)
B2. Deem Me Now (04:57)
B3. Jenn's On The Way (03:03)
B4. Beyond The Sun (02:04)
B5. Tangerine (02:36)
B6. Don't Look Down (03:41)
B7. Faustian Deal (04:24)
Včera Agnes Obel vyprodala Sydney Opera House, kterou v
roce 1956 navrhl dánský architekt Jørn Utzon.
