pátek 28. listopadu 2008
What's Up? - Seasoning's Greeting (Caff/Flick)
Čerstvou CASS/FLICK edici s technologií magnetických pásek minulé století, představili tento týden v Belfastu majitelé maličkého vydavatelství CAFF/FLICK prostřednictvím debutového singlu Seasoning’s Greeting, jehož se protagonisté What’s Up? dočkali v nákladu 150 audiokazet. Ústřední postavu kapely, skladatele Robbyho Moncrieffa, mj. kytaristu (zde i klávesistu) hardcových Who'sYour Favorite Son, God? (KDVS Recordings / Holy Mountain) a math rockových the aDvANtaGe (5 Rue Christiane), který letos na několika pódiích podpořil také progresivní folkařku Marnie Stern (Kill Rock Stars), doplňují v portlandské partičce Brian Marshall (baskytara) a Teddy Briggs (bicí). Dle slov What’s Up? se v jejich acid-skate tvorbě odráží odpor k tradičně nudnému instrumentálnímu provedení skladeb a trapným video sekvencím a snad právě proto nahráli Seasoning's Greetings jako instrumentálku, dopněnou videoklipem a remixem kratším než originál. Obal kazety pochází od Katelyn Reeves a stejnou verzi A-strany naleznete na chystaném, a mnou velmi očekávaném březnovém albu Content Imagination vydavatelství Obey Your Brain, kam svěřil svou novinku March Of The Zapotec i Zach Condon aka Beirut.
-Seasoning's Greetings
-Seasoning's Greetings (Cropped and Subdued Mix)
středa 26. listopadu 2008
Snow White + ddd - Drown / Concentration / Spiral EP (Hansard Records)
Krátce po volně dostupném demu zveřejněném začátkem roku 2004, se londýnští noise-punkeři Snow White, kryti značkou Click Click Bang!, dočkali prvních dvou singlů Barbarico a Bored Somewhat Detached / It’s Not Art It’s Paedophile Porn. Díky společné pitce a snaze amerických Comanechi někde vydat první nahrávky, založil zpěvák Oliver Parker White Heat Records, kde pod katalogovým číslem 007 vypustilil v listopadu ’05 také vlastní Snow White EP, kterému ještě předcházel záznam koncertu 15.02.05 (b_a01), kompletující jejich nosičové nahrávky plus Preoccupation With Cruelty. Poté se kapela značně podporována tamními Rough Trade rozchází, bubeník Ryan Barkataki začíná spolupracovat jako spousta jiných s dnes už světoznámým Lightspeed Champion (ex-Test Icicle Devonte Hynes) a s Ollym dávají dohromady Mae West. Parkerovo aktivity se rozrůstají o další nový label Hansard Records, kde koncem léta vyšel vynikající 10“ EP severolondýnských (Hackney) ddd.
Po demu Can't Explain / Hard To Talk To a dvou sedmipalcích, vydaných kde jinde než u White Heat Records (Knives / Jealous, Trojan Horse / Wall to Wall), se jedná o „nejčistší“ nahrávku tohoto původně jednočlenného projektu, který založil Daryl Woollastone. Toho doplnil až vloni po festivalu ve Francii, odkud mj. pochází jeho matka, (také) kytarista John Kontos, jejichž společných hlučných kytarových nájezdů a electro-beatů z oblasti Hüsker Dü, Einstürzende Neubauten a Liars si na třískladbovém EP (Drown / Concentration / Spiral) užijete dosytnosti. Jednostranný vinyl v nákladu 300 kusů plus mp3 formáty, navíc skvěle doplňují trumpetista One More Braun Andrew Blick a výtvarnice Hannah Sharpe.
úterý 25. listopadu 2008
Vladimír Drha - Anglické jahody (First Film 2008)
Ač jsem milovník a příznivec dnes již téměř na „pivní“ mapě vymazaných IV. a klidně i nižších cennových skupin, v oblasti umění, resp. filmu, se má tolerance otáčí (s)práv(n)ě směrem opačným. Ovlivněn částečně reklamou, rokem ‘68 a soucitem nad recenzenty nepříliš pochvalně hodnoceným snímkem Anglické jahody (First Film), jsem vyrazil do jednoho z předražených popcornových multiplexů, abych si po téměř dvou hodinách mohl zaslouženě nafackovat. První podezřelé obavy se začaly vynořovat hned po v poslední minutě mnou zakoupené vstupence, kde se na letáčku v roli režiséra objevilo prima jméno Vladimíra Drhy, zastupující zatuchlý kanál velmi křehkých sraček, obeplouvající např. jeden slovenský panelák(!).
Příběh mladého Tomáše (Ivan Lupák), kterému vpád „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy na naše území 21. srpna 1968 znemožnil útěk na západ, rozehrává dvoudenní, dramaticky laděnou romantickou Davle trojku, zachraňující jednoho z jejich aktérů – sovětského nadrženého zběha Lebeděva (Alexej Barbukov). Okouzlující Táňa (Marie Štípková) s hlasovou intonací Simony Stašové nám sice ukáže pro mladší ročníky nepřístupné křivky, ale jinak nedokázala obstát ani ve srovnání s filmovými kulisami, které se „skutečně“ před čtyřiceti lety objevily vedle českých herců (Karel Mareš, Vít Olmer, …) v americkém filmu režiséra Johna Guillermina The Bridge At Remagen, dokončeného z důvodu invaze ve Francii.
Osvěžení a úsměv do téměř dvouhodinové v kruhu se motající nudy přináší kromě střihači uniklých současných vymožeností především suchým humorem disponující Tomášova rodinka (babička - Nina Divíšková, matka - Pavla Tomicová, otec - Viktor Preiss), otcův kolega a informátor Vrána (Miloslav Majzlík) a hudba Tomáše Kluse pod taktovkou DJ Miloše Skalky. Ovšem korunu celému filmu, nestojícího ani za dvacetikorunu, nasadil hrdina normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana Vladimír Brabec, jak jinak, než rolí kamarádského estébáka v civilu.
Více než Anglické jahody doporučuji na zapomnění pořádnou IV, nebo nějakou věrnější holku, třeba tu Ferrari Dino.
neděle 23. listopadu 2008
Kill The Dandies!, Drain, 100% - 22.11.2008 Č. Budějovice, Velbloud (live)
Za tři kopy, resp. 15 tuctů, či 12 mandelů v českých, se včera večer dala pořídit celkem slušně vyvedená taneční zábava Wake Up! Budějice Party vol. 2 v klubu Velbloud, kde se představila trojice relativně mladých českých kapel, ovlivněná hudební minulostí přelomu 70. a 80. let.
Z důvodu následné daleké cesty vystoupila jako první dvojice 100%, která se po deseti letech odtrhla od rodného londýnského kvintetu a v roce 2006 zakotvila u pražských břehů. Ač původního bubeníka musel letos na jaře nahradit mladý Petr Mori z pardubických Double Bubble, na stoprocentně fungující tornádový trychtýř unášející bordel punku, ska, reggae i pinfloydovského progresu, si zpěvák, baskytarista a showman Marco Frangos stěžovat nemůže. Jeho grimasové vyjádření a energické poletování (bongo) mezi publikem ve výborně šlapající padesátiminutovce dává veliká očekávání na jejich v současné době připravovaný debut.
To samé se však nedá říci o místní „gymplácké“ indi-rockové partičce Drain, poslepované z dnes již asi už neexistujících oblastních kapel Muchslet, Daisy Rain a Živá Hudba. Výhoda domácího prostředí se sice odrazila v jejich silné fanouškovské podpoře zastoupené převážně pelíškovskými děvčátky (nechť prominou) obdivujícími svého přitažlivého Eliena, ale po hudební stránce si v těžké konkurenci sáhli pouze pro bronzovou.
Velkým očekáváním a snad i důvodem jak a kde potkat velblouda na sněhu, byla ex-trojice Mojmir Papalescu & The Nihilists, rozšířená o baskytaristu žižkovských The Ritchie Success Martina Růžičku a zpěváka a kytaristu výborných Take Death Richarda Fišera. Půlnoční písčité vykročení do nového dne a zároveň následujících Shooby a I Want It, potvrdilo Hankovu „odvázanou“ slabost pro The Birthday Party a při pohledu na interpretaci smyslné klávesistky se mi vybavovala Wandy James z osmdesátkových Transvision Vamp, dnes snad ještě vystupující s Racine. Mix garážového punku a westernového rock’n‘ rollu s novou vlnou B-52’s, kteří se letos po šestnácti letech vrátili s osmou studiovkou Funplex (Astralwerks), působí velice silně a věrohodně, i když v závěrečné Motorpsycho si šáhli (tentokrát) do vlastní nihilistické minulosti (Analogue Voodoo). Kill The Dandies! stejně jako řada dalších „aktuálních“ retro projektů sice oprašují staré desky (jsou hezké, staré desky nepatří do popelnice, staré desky patří na gramofon), ale na naší hudební scéně se vyjímají jako čerstvé, ze zahraničí dovezené sněženky, sponzorované značkou Atticus – a padá a padá.
Sand
Shooby
I Want It
Come To My Home
Killer
Jesus Blues
Mohawk
Drug Me
Soldier
Meet Your Friend
Hangover
Motorpsycho
Z důvodu následné daleké cesty vystoupila jako první dvojice 100%, která se po deseti letech odtrhla od rodného londýnského kvintetu a v roce 2006 zakotvila u pražských břehů. Ač původního bubeníka musel letos na jaře nahradit mladý Petr Mori z pardubických Double Bubble, na stoprocentně fungující tornádový trychtýř unášející bordel punku, ska, reggae i pinfloydovského progresu, si zpěvák, baskytarista a showman Marco Frangos stěžovat nemůže. Jeho grimasové vyjádření a energické poletování (bongo) mezi publikem ve výborně šlapající padesátiminutovce dává veliká očekávání na jejich v současné době připravovaný debut.
To samé se však nedá říci o místní „gymplácké“ indi-rockové partičce Drain, poslepované z dnes již asi už neexistujících oblastních kapel Muchslet, Daisy Rain a Živá Hudba. Výhoda domácího prostředí se sice odrazila v jejich silné fanouškovské podpoře zastoupené převážně pelíškovskými děvčátky (nechť prominou) obdivujícími svého přitažlivého Eliena, ale po hudební stránce si v těžké konkurenci sáhli pouze pro bronzovou.
Velkým očekáváním a snad i důvodem jak a kde potkat velblouda na sněhu, byla ex-trojice Mojmir Papalescu & The Nihilists, rozšířená o baskytaristu žižkovských The Ritchie Success Martina Růžičku a zpěváka a kytaristu výborných Take Death Richarda Fišera. Půlnoční písčité vykročení do nového dne a zároveň následujících Shooby a I Want It, potvrdilo Hankovu „odvázanou“ slabost pro The Birthday Party a při pohledu na interpretaci smyslné klávesistky se mi vybavovala Wandy James z osmdesátkových Transvision Vamp, dnes snad ještě vystupující s Racine. Mix garážového punku a westernového rock’n‘ rollu s novou vlnou B-52’s, kteří se letos po šestnácti letech vrátili s osmou studiovkou Funplex (Astralwerks), působí velice silně a věrohodně, i když v závěrečné Motorpsycho si šáhli (tentokrát) do vlastní nihilistické minulosti (Analogue Voodoo). Kill The Dandies! stejně jako řada dalších „aktuálních“ retro projektů sice oprašují staré desky (jsou hezké, staré desky nepatří do popelnice, staré desky patří na gramofon), ale na naší hudební scéně se vyjímají jako čerstvé, ze zahraničí dovezené sněženky, sponzorované značkou Atticus – a padá a padá.
Sand
Shooby
I Want It
Come To My Home
Killer
Jesus Blues
Mohawk
Drug Me
Soldier
Meet Your Friend
Hangover
Motorpsycho
sobota 22. listopadu 2008
Psí vojáci - 20.11.2008 Č. Budějovice, Velbloud (live)
Tradiční podzimní zastaveníčko si ani tentokrát v Budějcích neodpustilo na naší hudební scéně stále ještě vyjímečně skvěle fungující uskupení Psí vojáci (P.V.O.), jejichž tří křížků se i s novinkami dočkáme možná v roce následujícím.
Ač kapela okolo skladatele a pianisty Filipa Topola vydala prozatím své poslední album Těžko říct (Indies Records) před pěti lety, dokázala nacpanému velbloudímu břichu prostřednictvím magicky silných kompozic nahlédnout až ke kořenům své bohaté tvůrčí historie. Mezi polovinou odehraných skladeb, pocházejících z kompilace Národ Psích vojáků (*) – The Best Of (1996), zazněly i zásadní níže „přiložené“ Žiletky, které vynesly stejnojmennému filmovému snímku Zdeňka Tyce v sekci Nejlepší hudba nominaci na Českého lva 1994. „Předpremiérově“ se mj. ozvala mezi řadou zaručených evergreenů brutálně (Houpačka, Kruhy) víno usrkávající (Bílá a studená) sestra (Cestou), o jejíž jiných příbězích (Krasobruslař, Představy) může kdokoli a cokoli těžko říct (Napsal jsem píseň) i dnes. Trojice Topol / Horký / Skála nás sice během devadesátiminutového vystoupení provázela kouzelnou až nostalgickou minulostí, s textem neznámého německého autora v překladu od Ivana Wernische (Žiji) se dostala až do 12. století, ale o kroku vpřed nepadl ve čtvrtek večer ani jediný verš, což v případě Psích vojáků je asi také jediným receptem na jejich dlouhověkost.
Napsal jsem píseň
Houpačka
Protínání
Krasobruslař
Představy
Cestou
Bílá a studená
Chce se mi spát
Černý sedlo
Hospoda
Nebe je zatažený
Kruhy
Sbohem a řetěz
-
Žiletky
Žiju
I’m lucky
(*) Druhé rozšířené knižní vydání Národ Psích vojáků (MAŤA) vyšlo k 25. výročí kapely v roce 2004.
středa 19. listopadu 2008
Lvmen - Heron (Day After)
Tam kde před dvěma lety končila „numerologie“ alba Mondo, tam v klidném intru s kroužkem Day After (M5) vzlétla minulý týden vzpurně sporná volavka (nejen) pražských démonů Lvmen. Ač se kapela právě nachází kdesi na koncertech ve Španělsku a sympaticky „nejeví“ (účelově? - nevěřím!) zájem týkající se "propagace" prozatím své nejdokonalejší nahrávky, objevují se u nás doma první konfrontace. Oproti předchozím Lvmen (12“) a Raison d'etre, společně remasterovaných pod titulem An Anthology Of Previously Released Songs, a Šatrovu Mondu, se v patriciálním lakem zdobeném obalu 2LP sice nedočkáme češtiny, ale zato mnoha překvapujících stimulací, hnajících Heron zcela kompaktním prostorem, plného magicky fascinujících zvuků. Padesátiminutový let temně těžkou atmosférou, kterou ve správných úhlech protíná optimisticky se tvářící střemhlav, po jehož „zacelené“ dráze by jednomu i palice ulítla (XX), odměňuje pouze na vinylové (+9‘) verzi pan Bourek (Sporto) svými remixy oběžnic XVIII a XXI.
Díky Ondřeji Ježkovi (jáMOR) jsme se od Lvmen dlé mého nejlepšího vědomí a svědomí dočkali naprosto dokonalé nahrávky až nyní s vydáním opusu Heron, kterému kromě (záměrně?) zanedba(tel)né matematické posloupnosti (B,C) chybí videoprojekce, doprovázející kapelu na živých vystoupeních a diváky k totálně božské destrukci.
pondělí 17. listopadu 2008
Mogwai, The Twilight Sad, Four Tet / Steve Reid - 15.11.2008 Praha, Divadlo Archa (live)
Jazzový bubeník Steve Reid (Miles Davis, James Brown) a představitel progresivní elektronické hudby Four Tet (Kieran Hebden), jejichž čtvrté společné album NYC (Domino) vychází již zítra, zahájili v sobotu večer ve slušně zaplněném Divadle Archa další sérii Stimul Festivalu, spolupořádanou agenturou Charm Music.
Po pro mě sice nepříliš záživné, ale publikem vřele odměněné divoké hodinovce nastoupil o deváté hodině na pódium glasgowský kvartet The Twilight Sad, rozšířený o klávesistu z Aerogramme Iana „Dok“ Cooka. Po startovní Cold Days From The Birdhouse nás zpěvák James Graham, který se mj. objeví (Keep Yourself Warm) na chystaném live albu Liver! Lung! FR! (Fat Cat) indie-rockerů Frightened Rabbit omylem přivítal ve Vídni, kde ovšem hráli předchozí den (WuK). Lehce (víc) propařenou noc, díky které by ani nevznikl upravený obal mého tour CD Killed My Parents And Hit The Road (Fat Cat), vyrovnávali mládenci až na bosého baskytaristu Graiga Orzela (aka Orzelda) sousedovic dvanáckou a během pětačtyřicetiminutového kytarového vzpomínání na počátky devadesátek, představili v premiéře domácímu publiku loňský debut Fourteen Autumns & Fifteen Winters (Fat Cat). Závěrečným noisovým chaosem But When She Left, Gone Was The Glow z amerického EP TTS nastal pro Prahu (ne)jeden z nejočekávanějších okamžiků tohoto abnormálně na hudbu plodného roku.
Po třinácti letech od svého vzniku k nám totiž poprvé zavítal v rámci probíhajícího turné k šesté studiovce The Hawk Is Howling (Wall Of Sound / PIAS / Matador) post-rockový kvintet Mogwai. Již úvodní Yes! I Am A Long Way From Home z debutu Young Team (Chemical Underground) nám ortodoxní fanoušci Celtic Glasgow naznačili břehy, kam až nás mohou během nadcházejících okamžiků donést jejich fascinující (Scotland’s Shame) zvukové koláže, z nichž nejstarší patřily dvojici zaznamenané na kolekci Ten Rapid (Rock Action) - Ithica 27ø9 pochází ze singlu Summer (Love Train) a New Paths To Helikon Pt.1 z dalšího dvojáčka (Pt.2), vydaného Wurlitzer Jukebox. Svůj domácí Celnic si kytarista Stuart Braithwaite v dresu argentinské fotbalové asociace s týmem kromě tapety notebooku připomněli i skladbou We’re No Here uctívající zmiňovaný klub, využitou též seriálem Miami Vice a Cyberwomenem (Torchwood) a která také uzavřela základní část jejich sobotního vystoupení. Prvním přídavekem Like Herod se Mogwai vrátili opět k nahrávce z úvodu večera, po němž následoval „už jen“ první singl aktuálního alba Batcat (video), který po stopěti červeno-modrých realitu nevnímajících minutách uzavřel pro mě další z koncertů roku, bohužel znovu ovlivněného tou trapnou „osudovou“ osmičkou.
Tímto Stimulu a všem okolo se pohybujícím přeji s přicházející devítkou spoustu dalších, stejně kvalitních rozhodnutí jako tomu bylo v případě "duchařských" Mogwai (škoda těch islandských skřítků) a více i když naší budoucnost netvořících návštěvníků.
Yes! I Am A Long Way From Home (Young Team 1997)
The Precipice (THIH 2008)
Hunted By A Frak (HSFHP 2003)
I Love You, I'm Going To Blow Up Your Schoul (THIH 2008)
I Know You Are But What Am I? (HSFHP 2003)
Scotland's Shame (THIH 2008)
Ithica 27ø9 (Ten Rapid 1997)
I'm Jim Morrison, I'm Dead (THIH 2008)
Ex-Cowboy (Come On Die Young 1999)
Thank You Space Expert (THIH 2008)
New Paths to Helicon, Pt. 1 (Ten Rapid 1997)
We’re No Here (Mr. Beast 2006)
-
Like Herod (Young Team 1997)
Batcat (THIH 2008)
Na závěr dovolte pro zasmátí pár řádek ze sobotní pozvánky otištěné v pražském vydání MF Dnes, díky kterému se možná autor slátaniny (post)ro(c)ku dostal na koncert zcela zadarmo – upřímná závist, děkuji.
Postrockeři Mogwai v Arše
Jedna z nejvýraznějších kapel alternativní scény – postrockoví Mogwai – dnes vystoupí v rámci Festivalu Stimul. Zahraniční kritikou vysoko hodnocená čtveřice z Glasgowa proslula svým loňským debutem Fourteen Autumns & Fifteen Winters, na němž dokonale zkombinovala indie-rockovou dramatičnost a postrockovou zálibu v detailu. Netradiční hudbu přinese projekt mísící elektroniku s postrockovými kořeny Kierana Hebdena (známého spíše pod jménem Four Tet) s bubeníkem Milese Davise Stevem Reidem.
pátek 14. listopadu 2008
Why?, Anathallo - 13.11.2008 Praha, Klub 007 (live)
Prostřednictvím Bohemian Like You zavítala včera večer na Sedmičku oaklandská partička Why?, kterou na své předposlední evropské zastávce doprovázela křehká písničkářská šestice hudebníků plus jedna Anathallo z Michiganu, přivážející až 18. listopadu vycházející novinku Canopy Glow (Anticon). V časově „omezeném“ a snad až překvapivě zaplněném prostoru 007 odstartovali Why? ve čtvrt na deset skladbami z březnového třetího alba Alopecia (Song Of The Sad Assassin, The Vowels Pt.2, Good Friday), tvořícího až na čtyři věcičky z předchozí nahrávky Elephant Eyelash (Anticon 2005) základ svého setu, mnou považovaného za nejhitovější večer tohoto strahovského suterénu v tomto tisíciletí. Dvanáct jednoduchých skladeb míchajících indie rock, folk, pop, melancholii a hip-hop s elektronikou znělo naprosto fantasticky - zkrátka dvanáct totálních hitů v jednom večeru po vykrácení (12:12) s výsledkem 1 (výborný) jsem snad ještě nezažil. Zakládající postavička, zpěvák, klávesista a bubeníka Jonathan Avram (Yoni ) Wolf, jehož starší bratr Josiah seděl za bicími a na baskytaru zazářil ve skladbě The Hollows, potvrdil včerejším vystoupením nejen obrovský skladatelský talent, se kterým dotáhl trio plus jeden (live) k silné melodické lince a tím i širšímu zájmu, ale také svou charismatickou energii, kterou drží Why? a jejich fanoušky stále pevně v podzemí, jako to dokázal včera na mé ex-koleji.
Song Of The Sad Assassin
The Vowels Pt.2
Good Friday
Waterfalls
Gemini (Birthday Song)
The Fall Of Mr. Fifths
Brook & Waxing
The Hollows
Yo Yo Bye Bye
A Sky For Shoeing Horses Under
By Torpedo Or Crohn’s
Rubber Traits
úterý 11. listopadu 2008
Sestra - Jáchym Topol, Psí vojáci, Vít Pancíř
20. listopadu vystoupí v českobudějovickém klubu Velbloud po krátké pauze pražská undergroundová kapela Psí vojáci (150/180 kč), jejíž hudba bude hrát významnou roli ve filmovém zpracování románu Jáchyma Topola Sestra (Atlantis 1994), který v jedenácti kopiích přijde 11. prosince do našich kin.
Po zhudebnění veršů zaznamenaných na stejnojmenném albu Jáchyma Topola & Psích vojáků (Indies Records 1994), se tak díky jejich dlouholetému spolupracovníkovi Vítu Pancířovi (scénář, režie) promění Sestra v jen tak nezapomenutelný hudebně-vizuální zážitek bez „zbytečných“ slov. V časově neurčitém světě pozoruhodných obrazů se seznámíme s „osudovou“ láskou ztraceného třicátníka Potoka v podání animátora a výtvarníka divadla Minor Jakuba Zicha s krasavicí a dračicí Černou, kterou představuje půvabná, původem makedonská herečka Verica Nedeska.
Produkce sedmdesátiminutového snímku, kvůli kterému si opět najděte důvod proč zajít do kina, se ujal Jiří Konečný z Endorfilmu společně s Českou televizí a Avion Filmem.
Koncerty Psí vojáci (2008-2009)
14.11. Písek
20.11. Č. Budějovice
26.11. Plzeň
27.11. Praha
28.11. Jablonec n. N.
20.12. Česká Lípa
26.12. Praha
28.01. Praha
25.02. Praha
25.03. Praha
16.04. Brno
21.04. Praha
neděle 9. listopadu 2008
Mogwai, The Twilight Sad, Four Tet - Praha, Divadlo Archa 15.11.2008 (Stimul + Charm Music)
V sobotu 15. listopadu se českému publiku představí poprvé po dlouhých třinácti letech od svého založení jedna z pro mě nejdůležitějších post-rockových kapel současnosti - skotští Mogwai, kteří do pražského Divadla Archa dorazí v rámci turné, propagující aktuální šesté studiové album The Hawk Is Howling (Wall Of Sound / PIAS). Krom hostů jako Four Tet (Domino) a The Twilight Sad (Fat Cat), jejichž limitovaná edice raritek The Twilight Sad Killed My Parents And Hit The Road vznikla právě díky podpoře probíhajících společných vystoupení, bych rád upozornil i na bonusové DVD, jež je součástí The Hawk Is Howling (limited edition).
Zde naleznete dvě videa pilotního singlu Batcat v režii londýnského režiséra Dominica Hailstoneho a chilského animátora Fernanda Alberta Mena Rojase a pětadvacetiminutový dokument z červencového výletu do italského přímořského městečka Roseto degli Abruzzi, kde na tamním fotbalovém stadionu Fonte dell’Olmo proběhl již 12. ročník SoundLabs Festivalu (Port-Royal, Blonde Redhead, Micah P. Hinson, Enon,…). Ve snímku (Vincent Moon + Teresa Eggers) se krom jiného seznámíte s devadesátiletou babičkou (Adelia Proieto) organizátora festivalu Vincenza Andriettiho, působící oproti Tatakluckám tak nějak opravdověji a během krátké charakteristiky kvintetu navíc i se šesticí (*) skladeb z fantastického díla nazvaného The Hawk Is Howling, produkovaného Andy Millerem (Arab Strab, The Delgados).
Takže mi nezbývá nic víc, než vám všem popřát krásný koncertní zážitek.
(*)
Scotland’s Shame
Kings Meadow
I Love You, I’m Gong To Blow Up Your School
The Precipice
Thank You Space Expert
I’m Jim Kortison, I’m Dead
sobota 8. listopadu 2008
Hush Arbors - Hush Arbors (Ecstatic Peace!)
Zatímco na loňském Donau Festivalu vystupoval Hush Arbors (aka Keith Wood) ještě jako jednočlenný projek, už o pár týdnů později jej na pódiu v Newcastlu doplňoval mladý Australan Leon J. Dufficy, mj. člen The Zebras a Winter Drones, kterým by se měla zanedlouho objevit po březnovém Death Moon mnou hodně očekávaná novinka Blood In The Coffin (Wolfking Of Brick Lane Records).
První společnou spolupráci zaznamenali v březnu na oranžovo-zeleném 7“ splitu Mr. Bones / I Cannot Radiato Without You s Jerusalem and the Starbaskets (The Great Pop Supplement) a koncem října nabídli posluchačům eponymní debutové album u amerického labelu Ecstatic Peace!, ač v desetileté tvorbě (jako Hush Arbors od roku 2003) najdeme nejméně pět dalších. Dvaatřicet minut ohraničených jedinou instrumentální skladbou Water a Water II, vystihuje stejně jako autorka obalu digipacku Nicole Poppi psycho-folkovou atmosféru konce šedesátých let, obměkčenou sametovou hrubostí Velvet Underground, ke které přispěl také kytarista Ben Chasy ze Six Organs Of Admittance (Follow Closely). Prozatím nejlepší album Hush Arbors vzniklo za pomoci Grega Hughese (Rue Hollow, Gone) v Londýně a mezi osmičkou podzimně oděných vychytávek se stále se vynořujícími tajemstvími nenajdete jedinou, která by svým kouzlem klesla pod 98%. Hodně povedená nahrávka!
středa 5. listopadu 2008
Grace Jones - Hurricane (Wall Of Sound)
Ke contralto vokalistce jamajského původu Grace Jones mě zcela náhodou dovedla někdy v polovině osmdesátých let minulého století novoromantická kapelka Duran Duran, která pro pohádkový příběh o James Bondovi XIV. z klubu 007 složila společně s Johnem Barrym titulní skladbu A View To Kill. A právě v tomto snímku, ač se jednalo již o její osmý film (debutovala v r. 1973 s Gordon’s War – Ossie Davis), jsem asi metr osmdesát vysokou a krásnou černošku, mimochodem za roli May Day nominovanou na Saturn Awards, zaregistroval poprvé.
Na podzim téhož roku podpořila ještě 3/5 DD, tedy trio Arcadia ve skladbě Election Day (album So Red The Rose), …………….a až letos, po dlouhých 23 letech na modelku a vystudovanou herečku (SU) „upozornil“ britský hudební měsíčník Q, který Grace Jones ocenil první příčkou v kategorii Q Idol. Kolik na tom mají podíl v květnu oslavené kulatiny, či prozíravost periodika k aktuální novince Hurricane nechám profi-spekulantům, ale v pondělí na značce Wall Of Sound vyšlechtěné desáté studiové album stojí rozhodně za pozornost. Jednak se jedná o první desku po devatenácti letech, disco z počátku její kariéry (Portfolio 1977, Fame 1978, Muse 1979) nahradil trip-hop Massive Attack, jejichž červnové společné vystoupení na Meltdown Festivalu v Londýně dalo nahlédnout do čtyřech GJ NEWS a ve spojení s bondovským soul-funkem zní devět z původně uvažovaných třinácti skladeb na výbornou. Video k prvnímu singlu Corporate Cannibal natočil Nick Hooker, na začátek prosince je slibovaná dvojka Williams Blood, ale osobně upřednostňuji skladby Hurricane, Sunset Sunrise, Devil In My Life a především „moji“ nejoblíbenější Love You To Lie.
Produkce se ujal Ivor Guest a o partičce spolutvůrců se dočtete níže.
Takže kromě Q Idol přidávám bezkonkurenčně i cenu Největší návrat roku 2008!
1.This Is (Grace Jones, Marc van Eyck)
2.Williams' Blood" (Lisa Coleman, Jones, Wendy Melvoin)
3.Corporate Cannibal" (Adam Green, Ivor Guest, Jones, van Eyck)
4.I'm Crying (Mother's Tears)" (Guest, Jones)
5.Well Well Well" (Jones, Barry Reynolds)
6.Hurricane" (Jones, Tricky)
7.Love You to Life" (Jones, van Eyck, Bruce Woolley)
8.Sunset Sunrise" (Paulo Goude, Jones, Woolley)
9.Devil in My Life" (Guest, Jones, Leopold Ross, van Eyck)
pondělí 3. listopadu 2008
Ekca Liena - Slow Music For Rapid Eye Movement (Dead Pilot Records)
Dušičkový víkend (13 mrtvých na silnicích už působí stejně komicky jako volební sídlo KSČM v ulici Politických vězňů), témná tichá noční tajemství opuštěných stínů (připadám si jako Old Ocean) a k tomu ambientní soundtrack, post-rock a elektronika debutového alba Slow Music For Rapid Eye Movement projektu Ekca Liena, za nímž se ukrývá čtyřiadvacetiletý Daniel W J Mackenzie (Plurals) z Londýna. Že se asi bude jednat o vyjímečně zajímavé dílo, naznačila koncem září i jeho maximální edice u anglického labelu Dead Pilot Records, proslulého svými striktně omezovanými náklady (20 – 100) a věřte nevěřte, dle mého se jedná opravdu o to nejlepší, co v Buckinghamshire (DIY) vzniklo. Přitažlivě melodickou atmosféru pětasedmdesáti minut v průsečíku Stars Of The Lid a Mogwai (15.10. v Arše) dopňuje v počtu skromných dvaceti CD-R trojice raných nahrávek s odlišnou verzí albové Post Altitude a celý tento opus, včetně samolepky a malé placičky najdete v plechové krabičce s plastovým průhledem. Nahrávku si sežeňte a jen tak asi uši neodtrhnete. Věřte (mi). Je to (asi) boží práce (a co není - a co je – a co těch 13?) o devíti dějstvích.