Je mu rok a půl, říkají mu Johnny Foreigner, ale tenhle chlápek není chlápek obyčejný, nýbrž trojčlenné birminghamské trio Alexei (kyt., zp.), Junior (bicí) a Kelly (bas. kyt., zp.), kterým stáli u kolébky Pixies a Sonic Youth ve své největší slávě. Partička, která po několika málo předělávkách vtrhla rovnou do dveří sheffieldského vydavatelství The Laundrette zaujala natolik, že jim v listopadu loňského roku vydali v nákladu 300 kusů 7“ Sometimes In The Bullring / Camp Kelly Calm ve skládajícím kartonovém obalu (ve čtyřech různých provedeních) s pohlednicí a orazítkovaným papírovým sáčkem. Singl zmizel rychleji, než bys řekl švec a následoval druhý , tentokrát se Sunset Cinema Club (birming. porno kino) 7“ (3D) split Yes! You Talk Too Fast / Down On The Farm, kde si navíc navzájem tyhle dvě trojky předělali skladby Ninky vs. Dingle a Candless. Prozatím poslední krok Johnny Foreigner směřoval přes práh Best Before Records v Londýně, kde se jim v prosinci narodilo mini-album (22 minut) Arcs Across The City se šesti mazanými novinkami (plus secret song), mezi kterými najdeme i vzpomínku na výše uvedený split a 3D skládačku v podobě papírového obalu (snad prvních 1000 ks).
Já přeji JF, dávajícím (zatím?) lidem přednost před penězi, v příštím roce aspoň stejně tolik skvělých skladeb, jakých se objevilo na debutu a nějakého pořádného tahouna, který je vytáhne do světa. I když příznivci Idlewild se už o jejich kvalitách naživo mohli přesvědčit.
Pomalinku se uzavírající rok 2007 přinesl do mého hudebního povědomí spoustu nádherných a nezapomenutelných zážitků, které se doufám plynule propojí s přicházející osmičkou a přinesou minimálně stejného uspokojení. Jako první mi lehce napověděla už vánoční nadílka, ve které se mimo jiné ukrýval loňský 7“ Om / Six Organs of Admittance (Holy Mountain), letos interprety věnovaný na Donau Feativalu, jehož čtvrtý ročník proběhne ve dnech 24.4. – 3.5.2008. Pokud bude úroveň a nabídka této kremské přehlídky neustále stoupat jako tomu bylo doposud, máme se opět na co těšit. Jinak třetí album prvních zmiňovaných a jejich říjnový debut u Southern Lord Records s názvem Pilgrimage, považuji za jeden z kletotů tohoto roku a Lesbian z HM se v létě chystají do Evropy! No a na ty prázdniny se pod stromečkem ukrýval tip č. 2, sice teprve zamluvený, ale dle stránek W.A.S.T.E. vyprodaný lístek na berlínský koncert Radiohead (extra předpremiéru na Silvestra po dvanácté bude vysílat se třemi následnými reprízami Current TV!!!!!!!) společně s jejich discboxem In Rainbows, a pak ještě 7“ Hljómalind / Starálfur od Sigur Rós, CD Einstürzende Neubauten – Allen Wieder Orfej (19.4.2008 za litr v Arše), Ian Brown – The World Is Yours, PJ Harvey – White Chalk, Klaxons – Myths of The Near Future, O Fracas – Factfinding (10“), Champagne Diamond / The Briliant Light (12“), …..
Přeji všem, kteří se dostanou na tyto stránky všechno nejlepší n roce 2008 a někdy někde při něčem zajímavém, na případnou shledanou.
Zítra je 24. prosince a marketingový manager Josef očekává se svou do března ještě pannou Marií, jinak neodolatelnou sexy webdesignerkou, kterou nešťastně přeřízl na jednom z podnikových večírků, přírůstek do nové, v pořádí již třetí rodiny. V malém satelitním městečku u významné metropole, v kouzelném domečku se dvěma garážemi, zatíženého hypotékou na 30 let, samozdřejmě v dosahu MHD, nechali Josef s Marií renomovanou firmou, zaměřenou na dětský svět, vybudovat děťátku nádherný pokojíček, vybavený nábytkem od švédské Ikei.
Že by se na tomto základě mohl vybudovat „nový“ příběh, který si za 2 tisíciletí budou naši potomci předávat a uctívat? Proč se vlastně Vánoce, jako den narození JK slaví, když nikde toto datum nenajdeme? Ať je to tak, či onak, tento „svátek“ zůstane (asi) v mém ateistickém myšlení navždy tradicí, spojující mě s bezstarostným a nádherným dětstvím a láskou k těm, kteří předčasně odešli. Ale kam? Kam že to šli? Nebo nešli nikam? Věc, kterou lidstvo zatím není schopno pochopit a jen tak asi ani nepochopí. A co to černé (nekonečné?) tajemství obklopující naší, stále se oteplující planetu? Snad právě pro tyto nevysvětlitelné útvary mohlo vzniknout v prvních letech našeho letopočtu (proč našeho?) přijatelné vysvětlení. A není vlastně všechno to boží jen dobře prodaná reklama? Každopádně si tradičně jako každý rok po obědě vyšlápnu k Alšovce na koledy, kde mi popřejí šťastných a veselých zvonečky třímající lidé, co mě jinak ani nepozdraví, zákazem se nahoru proženou se ženou majitelé vozů od jednoho miliónu výše, aby ukázali, jak jim ten rok zase vynesl a všichni si společně dají éčkový punč s instatním svařákem za nekřesťanské peníze. No a večer pod stromečkem se nejedna milenka potěší klíčky od nového zahraničního vozu, či bytu, kam si bude chodit nejeden pan Josef odpočinout od práce a své třetí rodiny.
A´t žije Štědrý den, den, kdy se většina lidí zase stane člověkem – aspoň v přetvářce.
Určit z mého pohledu na letošním, obzvlášť úrodném hudebním poli nejlepší album roku 2007 (kromě domácí scény Sunshine – Dreamer) není v mých předvánočních silách. Už jen vyjmenováním všech „nominovaných“ by zabralo minimálně pět stran. Takže po loňských Bromheads Jacket a jejich skvělém debutu Dits From The Commuter Belt (Marquis Cha Cha) si tentokrát troufnu maximálně na mini album, které o prsa před Die! Die! Die! (to ale vlastně mělo téměř 25 LP minut!) získali Untitled Musical Project se stejnojmenným, ani ne sedmnáctiminutovým titulem. Oproti novozélandským mrtvolám je (také) trojice UMP z Birminghamu a kromě chlastu, který stojí u zrodu kapely, stačili statečně prokoncertovat uplynulý rok (Art Brut), vydat první trojáčkový 7“ Beards and Drugs / Fascikule Machina / Why Isn’t Paul McCartney Dead Already (White Head) a ještě se přihlásit do soutěže Battle of The Bands, pro kterou napsali materiál během jediné divoké noci. Za podpis jim na konci října značka Tigertrap Records vydala osmiskladbové dílko (1.22-2.37 min.), jehož noise-punková mela, místy až s Cobainovským projevem dá vydechnout jen v nepatrných pauzách mezi jednotlivými kousky.
UMP byla nahrána v červenci v Londýně ve složení Andrew Barry Graham (bas. kyt., zp.), James Peacock (bicí) a Kieran Duffy (kyt., zp.) a produkce se ujal Dan Shift, stojící třeba za nahrávkami Icara Colt, Art Brut, The Victorian English Gentlemens Club, The Futureheads, či Help She Can’t Swim.
I don’t need you honey! All I need is rock ‘n‘ roll!!
Sice se zpožděním jako ČD, ale i tak udělám radost nejednomu známému. Mojmir Papalescu & The Nihilists to konečně zabalili. Pan Papež se veze dál v magnetickém kočáře s Petrem Venkrbcem a trojice Hank Jesus Machini, La Petite Sonja, Wratislav Placheta společně s Richardem Fišerem (Take Death) a Zdeňkem Rudolem (Střední Evropa) se zítra představí veřejnosti na strahovské Sedmičce se svým „utajovaným“ garážově-postpunkovým projektem Kill The Dandies! Stane se tak u příležitosti křtu debutového alba žižkovsko-švýcarské cryptic-disco-punkové perly The Ritchie Success, kteří svou němčinou už vyučovali letos v Lucerna Music Baru před Mickem Harveym, kde si také zatrsali The Prostitutes.
U vstupu si připravte kilčo a pak mi řeknete, jaký to bylo.
Stejná partička, co nalévá Kate Moss a Bobíkovi z Primal Scream v The Halley Arms, si na Rosebery Avenue otevřela další lokál, kde kromě dobrého pití a jídla narazíte (možná) i na DJ Mr. Bumpmana. No a tenhle človíček, vlastním jménem Alan Day, si ve Wilmington Arms pořídil dle vzoru legendárních Acid Jazz Records vlastní label, pojmenovaný Bumpman Records (Bumpman Original 45), ze kterého vzlétla do mrazivého Londýna první špinavá vlaštovka The Brute Chorus.
Dvojáčkový debutový 7“ Chateau / The Cuckoo and the Stolen Heart v nákladu 500 kusů, představuje čtyřčlennou londýnskou kapelu, vedenou kytaristou a zpěvákem Jamesem Steelem, jako ostrý stín Archie Browson Outfit a The Zutons, míchající garážový (The White Stripes) folk s rockabilly, při kterém se vám do krku zakousne i milý hlásek hostující Tigs s banjem (Mat Martin) ve skladbě The Cuckoo and the Stolen Heart.
Skvělý psycho-folk, který doporučuji (nejen) v čase předvánočním a ještě více kdekoliv naživo. Třeba i s novou Patti Smith – Tigs.
Po velice úspěšném druhém albu The Telescopes, které vyšlo někdy v první polovině devadesátých let a v Havlindě mi hrálo celé dny, se stejnojmenná kapela dle tehdejších, v naší zemi šířících se zaručených zdrojů rozpadla. Je o deset let více, informační cesty nabraly od té doby díky novým technologiím nevídaných rychlostí, no a já se zase těším z nových - třetích The Telescopes.
Současné strašidelně hypnotické podobě předcházel ještě nečekaný návrat v roce 2002 s deskou Third Wave (Double Agent Records) a o tři roky mladší experiment The Telescopes # 4, který z původní pětice natočil už jen Stephen Lawrie (Antenna Records) s Joannou Doran. Během komponování splitového 10" Live At Audioscope (Fourier Transform 2005) s britským avantgardním sdružením Vibracathedral Orchestra, si padl do "noty" s Bridged Haydenem (Sunburned Hand Of The Man), s nímž zavítal k začínajícím Trensmat Records, kde vloni vyšel jejich společný 7" Dsm-iv Axis 1:307.46 / Household Objektive # 4. Na tento během jedné hodiny vyprodaný singl letos v květnu navázal 7" Psychic Viewfinder s přibaleným CD-R a zatím posledním výliskem na Trensmat Records je modrý 33rpm Another Whip / The Blue Shroud Of Alkatraz s opět multimediálním CD, na kterém vás "pobaví" třiadvacetiminutový psych-noise pohled dvojice Hayden / Lawrie.
Trošku šílené, ale jak na nosiči stojí. EVERY NOISE HAS A NOTE
Po velice úspěšném druhém albu The Telescopes, které vyšlo někdy v první polovině devadesátých let a v Havlindě mi hrálo celé dny, se stejnojmenná kapela dle tehdejších, v naší zemi šířících se zaručených zdrojů rozpadla. Je o deset let více, informační cesty nabraly od té doby díky novým technologiím nevídaných rychlostí, no a já se zase těším z nových - třetích The Telescopes.
Současné strašidelně hypnotické podobě předcházel ještě nečekaný návrat v roce 2002 s deskou Third Wave (Double Agent Records) a o tři roky mladší experiment The Telescopes # 4, který z původní pětice natočil už jen Stephen Lawrie (Antenna Records) s Joannou Doran. Během komponování splitového 10“ Live At Audioscope (Fourier Transform 2005) s britským avantgardním sdružením Vibracathedral Orchestra, si padl do „noty“ s Bridged Haydenem (Sunburned Hand Of The Man), s nímž zavítal k začínajícím Trensmat Records, kde vloni vyšel jejich společný 7“ Dsm-iv Axis 1:307.46 / Household Objektive # 4. Na tento během jedné hodiny vyprodaný singl letos v květnu navázal 7“ Psychic Viewfinder s přibaleným CD-R a zatím posledním výliskem na Trensmat Records je modrý 33rpm Another Whip / The Blue Shroud Of Alkatraz s opět multimediálním CD, na kterém vás „pobaví“ třiadvacetiminutový psych-noise pohled dvojice Hayden / Lawrie.
Trošku šílené, ale jak na nosiči stojí. EVERY NOISE HAS A NOTE
Prostřednictvím Music Intimity (nejen) Josefa Sedloně se včera do Prahy vrátil Adam Wiltzie, ovšem už ne se svojí "bokovkou" Christinou Vantzos jako The Dead Texan (11/2005), nýbrž v základním projektu Stars Of The Lid, jež tvoří společně s Brianem Edwardem McBridem. A tak se mohli všichni příznivci elektro-symfonických kompozic v Akropoli přesvědčit, jak vypadá letošní, dle mého jejich nejlepší album SOTL And Their Refinement Of The Decline (Kranky) naživo. Po šesti letech odstartovali mesíční evropské turné 20. listopadu v Brightonu, ke kterému vydali devítiskladbové hodinové Tour CD (Carte-De-Visite), složené ze třech albových novinek a starších, některých i doposud nevydaných věcí.
V úvodu devadesátiminutové představení se na obrovském plátně objevil 50 let starý černobílý dokument ze Světové výstavy Expo, kde se světu poprvé představilo stometrové bruselské Atomium, co by symbol tehdejšího pokroku v Belgii. S příchodem později po stranách stojících hlavních protagonistů (elektronika, kytary), které uprostřed pódia doplňovalo londýnské dívčí smyčcové trio, začaly celoplošně překrývat zmiňovaný snímek kouzelné barevné projekce, doprovázející toto vizuálně a ambientně-filharmonické kouzlení až do úplného závěru, ukončeného jedním návratem.
Pokud mám být nespravedlivý ke CocoRosie, Port-Royal, Joanně Newsom, Current 93 a dalším a dalším hudebním lahůdkám, pak Stars Of The Lid označuji za letošní hudební (live) událost. Ale … Rozhodně se zde však potvrdilo pravidlo, že to nejlepší patří na závěr. Na závěr roku 2007. Trošku mě sice mrzí, že dnes nemohu pařit na Sedmičce s Enon a Sporto, ale něco tak nádherného, co na židlích přišpendlení návštěvníci Paláce Akropolis včera zažili, se hned tak neopakuje. Jinak si to tam samozřejmě všichni parádně užijte.
Letos k vánocům posílám nová dvě přání. Jedno do Los Angeles a to druhé do Bruselu. Ale Špidlovi do Evropské komise to nebude.
Původně to měl být dvojkoncert táborských C a Please The Trees, nebo-li (zkráceně) Some Other Places (ano, ti co si zahráli v Rock Café před The Album Leaf!!!) s Václavem Havelkou (Selfbrush) u mikrofonu. Ale protože tyhle nové, na naše poměry znamenité hvězdy si turné přesunuli na leden 08, kdy představí v těchto dnech vycházející debutové album Lion Prayer (Absent Hour Records), jejich místo zaujali kamarádi z Deverovy chyby. C i Deverova chyba si to taky nějak rozmysleli (2008) a tak se nakonec ve čtvrtek v českobudějovickém Velbloudu utkali ostřílení (rock) noisaři Lyssa se začínajícím "něžným" triem Gaffa.
To krátce po půl deváté začalo odkrajovat ze své necelé půlhodinky svižné garážové hitovky, založené na jednoduchých bicích, kytaře a obměkčených klávesách, které se sympaticky ukrývaly pod občasnými trojhlasy. Po tomto malinko stydlivém, ale milém a příjemném překvapení se klubem prohnala na Silver Rocket pražská Lyssa, nešetříc lidských bubínků. Ač za deset let vydali pouze 12"EP Strike (1999), 7" split s Wollongong (2003) a dva roky staré album Amoral, o jejich kvalitách se ve 40ti minutové smršti včetně jednoho přídavku nedalo v žádném případě pochybovat.
A výsledek? Výhradně české texty na straně modrých, červení ½ na ½ , ale jako předkapelu The Gossip, či The Moldy Peaches (až se zase proberou) spíše vidím dámičky z Tábora. Jinak, odečteme-li kamarády obou vystupujících uskupení, dostaneme se na číslo 20, což jako návštěvnost v krajském městě je hodně mizerná. Že by zatím stáli sešívaní a Richard Medúza?
Název kompilačního alba londýnských Sex Pistols The Great Rock 'n' Roll Swindle zcela vystihuje partičku, která dnes ke svému velikému výročí právě vyhrává, možná vyprodané Lucerně. Před pětadvaceti lety asi nikdo z dodnes nezměněné sestavy (Haubert, Pixa, Pátek, Rut a Štástka) Visacího zámku netušil, že přežijí rok, dva, či koncert v tak slavném pražském sálu, kam se chodívalo tak nanejvýš na Beánie.
Pamatujete si ještě páteční tříhodinové Větrníky, které vysílala za komoušů od deváté večerní stanice Vltava? Tam se daly totiž vychytat různé hudební věcičky, jinak jinde neodvysílatelné a ve spolupráci, tuším se Supraphonem (pak tu byl už asi jenom Panton) se objevily i na nosičích. Jedním z nich se stal v roce 1988 i 7" Hymna šibeničních bratří / Podvedení kameloti od drinkujících VZ, po kterém následovaly ještě rozhlasové Raritky o rok později. A protože v té době se ještě (u nás) hudba nezaznamenávala na "revoluční" CD (mp3 patřily do sekce science fiction), kolovaly po ČSSR pouze magnetofonové pásky, někdy hodně pochybných kvalit.
Až po "převratu" (cha cha cha cha) se u firmy Monitor objevila první dvě alba Visací zámek a Start 02, obsahující všem tak dobře známé vypalovačky, za kterými se jezdilo všude tam, kde stačilo rodičovské kapesné. Půlnoční myš, (strahovský) Stánek, Maluje sele, Kanárek, Uniformy, Cigára, Traktor, Stánek, Vlasta a další a další byly a jsou tutovky tutový. Ostatní nahrávky, kromě režijní (fiktivní TV dokument) prvotiny Petra Zelenky Visací zámek 1982 - 2007, kde si zahráli Hlas, Kořínková i recitující soudružka Švorcová (asi to nejlepší z celých 50ti minut), zapadly dle mého do kategorie o opakovaném vtipu.
Přesto přeji českým Die Ärzte dalších 25 let, uspokojivé jaterní testy a spoustu dalších pankových šlágrů a slibuji, že si zase někdy dám jejich živé vystoupení. Puk ne dát (J. Jágr)
Bracken Remixes - toť 9 remixů z loňského 12" EP Heathens a následujícího debutového alba We Knot About The Need (Anticon Records). EP zastupují We Cut The Tapes And Scatter a Heathens, kterou nalezneme i na LP.
První si vzali do práce Buddy Peace, u nás známý také díky rozhovoru pro Cream, Stehen Hitchen (Bracken) vystupující jako Hands And Fingers (skvělý letošní 3" CD-R na Every Fing Records) a The Remote Viewer, za kterými najdete i majitele labelu Moteer (Andrew Johnson, také Hood a Craig Tattersall).
Skladbu Heathens zremixoval Matt Elliott, debutující už v roce 1996 s deskou Semtex jako Third Eye Foundation, která se do světa dostala až o dva roky později s Domino Records. Instrumentální podobu Heathens si vzal na mušku sám Chris Adams (Bracken), stojící i za Of Athroll Slains.
The Boats (někdy i The Sea, nebo Hargreaves & Tattersall) vylepšili Safe Safe Safe a poslední skladu Fight Or Flight si zde vychutnáte opět dvakrát. Jednou od Winter North Atlantic (Ed Carter remixoval také Tunng) a Jamese Rutledgeho (Pedro), spolupracujícího i s The Rakes, Bloc Party, či The Longcut.
Originál je sice originál, ale úpravené skladby, které před měsícem vyšly v nákladu 300 kusů v přelepeném digipacku mě tak nějak baví víc. Jinak pro fanoušky Hood je Bracken Remixes (Anticon) naprostá povinnost.
Sotva co žacléřský ambientně-experimentální label Ressonus Records oslavil své první narozeniny, přichází po skvělém loňském debutu Selectone (David Rambousek, zakladatel vydavatelství) s další, neméně fascinující porcí elektroniky.
Za DIY projektem Sensus stojí Radek Charvát z Chebu a novinkové halucinačně-instrumentální album pojmenoval Humanomaly. Vyšlo v nákladu 75 kusů, s poštovným za něj dáte 240 kč a kromě 10 skladeb na ploše padesáti minut vás mile překvapí také ručně vyrobený černý resso-pack.
Oproti předchozí nahrávce Innerspace se na Humanomaly autor zaměřil na pozemské, nás všechny obklopující zvuky, které snad už ani nevnímáme a celé bez sebemenšího násilí příjemně zabalil do "veselé" podzimní nálady. Nádherná barevná kolekce zvuků, objevující tolik již poznaného, a to v novém a netradičním prostoru.
Vážení, podporujte prosím nezávislou tvorbu, podpořte odvážné a skvělé Ressonus Records. Selectone a Sensus si vaši pozornost rozhodně zaslouží
Jsou dvě. Nisha Thirkell (25) se prosadila výrobou uměleckých šperků (Violet Manners) 20. a 30. let, zazářila v londýnském Sketch klubu s krátkým snímkem, který ji na šestém ročníku East End Film Festivalu zařadil mezi takové módní značky, jako jsou PPQ, nebo Gareth Pugh.
Druhé, Amber Jane je o rok míň, příležitostně se nechává fotit a utržené penízky utrácí za nejpodivnější hadříky. To je také to, co tenhle kočičí pár spojuje. Zálibu v nejrůznějších kostýmech propojují s cirkusovým a kabaretním prostředím, do kterého vsunují elektroniku a atmosféru nám již docela známou díky bostonské dvojici Amanda Palmer & Brian Viglione, kterou jsme mohli naposledy shlédnout vloni na jaře v Abatonu.
Před několika málo dny se ve spolupráci s Whitey (Nathan Whitey) objevil jejich debutový 7" Black Cat / Blanco (Mute Irregulars), ke kterému natočili vynikající klip ilustrátor Rob Flowers a Zac Ella. Fakt, geniální!
Jo a jak se tahle vizuálně a hudebně nádherná a zajímavá "šatníková" dvojka jmenuje? The Broken Hearts - Z A P A M A T O V A T (zamilovat) - prosím!
Dneska ráno jsem tak nějak poslepu (potmě) vytáhl z poličky náhodné CD, očekávajíc vylepšení mé nevyspalé nálady. Pufff. Asi znáte pocit, že vám začne něco hrát a vy si za nic nevzpomenete, s kým že to máte tu čest. Během úvodní Nu Skool Devil jsem ještě tápal, ale s prvními tóny Sex Drugs And Rocks Through Your Windows začlo venku svítat. AGENT BLUE a jejich geniální, téměř 2 roky staré debutové (a asi i poslední) album A Stolen Honda Vision. Tuhle pětičlenou partičku z anglického Stoke-on-Trent, která debutovala v roce 1999 se singlem Blueprints (Phonography) teď tak akorát potkáte popíjet pivo v místním klubu The Sugarmill, kde si zahráli třeba dnešní megahvězdy Coldplay, či britská protiváha The Strokes, The Libertines.
První větší pozornosti si Agent Blue získali až u Fierce Panda, kde jim v březnu 2003 vyšel singl Snowhill. Vydavatelství, které dalo světu již zmiňované Coldplay, Keane, Apartment, Art Brut, Seafood, či z novějších vynikající iLiKETRAiNS a ShitDisco se postaralo i o následující Sex Drugs And Rocks Through Your Windows, použitý v TV SkyOne. Podobně dopadl i Something Else z domovské stáje skvělých Medium 21, labelu Temptation, který si pro změnu zase vypůjčila televize BBC a počítačová hra FlatOut. Pánové z Universal Island Records si udělali sice zářez u singlů Crosbreed a Children's Children, ale skvostné A Stolen Honda Vision se (asi pro nenaplnění kapes a očekávání ze strany vydavatele) vrátilo k Fierce Panda. Zcela posledním nosičem se stal v květnu 2006 dvojáčkový 7" Monster Monster a novinka Out With The New, která se jako jediná na albu neobjevila.
Je to málo? Jedenáctiskladbové album, z něhož vzešlo šest vynikajících singlů? Není, jen Agent Blue byli asi ve špatnou chvíli tam, kde býti neměli a naopak. Vlna Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs (napodruhé) a později i Arctic Monkeys kapele a posluchačům (a hlavně médiím - NME) sebrala vítr z plachet a nechala dokodrcat zpět do The Sugarmill. V loni na podzim, po odchodu bubeníka Caluma Murphyho, kterého nahradil Matt Jones, se Nick Andrews (zp.), Mark Tylor (kyt.), Josh Hill (kyt.) a Nick Gallagher (bas. kyt.) rozhodli Agent Blue dát na čas k ledu a jen čas ukáže, zda tento tah se této znamenité (punk)rockové kapelce v dobrém vrátí.
A Stolen Honda Vision stojí rozhodně nejen o ranní, a ještě k tomu náhodný poslech. Zahoďte budíky a pořiďte si tuhle pětihvězdičkovou a neprávem opomíjenou desku!
Pan Kočandrle, ředitel české pobočky jednoho obrovského vydavatelství se prý nechal slyšet, že příští rok dotáhne (konečně) do ČR, a to za každou cenu Radiohead. Dle prozatím zvěřejněných (a asi i konečných) lokací to však růžově nevypadá. Za 40 EUR se dá vstupenka pořídit (od 5.12 Der Fanclub, od 8.12. oficiální předprodej) třeba do Berlína (Kindl-Bühne Wuhlheide). Ta cena asi musela bejt, co pane K?
Jinak In Rainbows discbox (w.a.s.t.e.) za 40 liber se už rozesílá, takže vyhlížejte pošťáka.
JUNI 2008
Dublin, Paris, Paris, Barcelona, Nimes, Milan, Soutside Festival (20), Hurricane Festival (21), London, London, Glasgow, Manchester
JULY 2008
Amsterdam, Roskilde Festival (3), Rock Werchter Festival, Berlin (8)
Thorovi a Camile je dohromady šedesát, vlastní maličký a miloučký label WeePOP! vydávající slaďoučké "pop" třípalcová CD po 120ti kusech, z nichž každé najdete v nádherném, ručně vytvořeném obalu a s osobním věnováním. A protože své posluchače rádi rozmazlují, pokaždé s nahrávkou pošlou i nějakout tu sladkost, jako třeba lízátko v případě skotských The Just Joans. Tahla partička (Katie, Chris, David, Doog, Rowan) letos oslavila desáté výročí, v roce 2005 jim na Ivan Lendil Music vyšlo debutové album Last Tango In Motherwell, kterého se podledle důvěrných informací zatím prodalo 11 kusů. Málo? Nebo hodně? Mě to teda nevadí.
Každopádně tu máme dva týdny staré jednadvacetiminutové album Virgin Lips, dle jehož názvu rozpoznáme vážnost mých předchozích řádek a zdeformovaný pohled této pětice z Lanarkshire (Motherwell) na současnou hudební (pop) scénu. Mezi osmičkou (+1) náctiletých songů najdete vynikající titulní a úvodní Virgin Lips, baladu balad Bellshill Station, předělávku Picture Of You (dneska už do kjůrů Bourku dělá každej, viď?) a další (snad) folk-popové melodie začarované něžným a krásným dívčím vokálem (ve skotštině).
Virgin Lips považuji ze svého pohledu (poslechu) za nejlepší letošní mini album. Takovou upřímnost (srandu) jen tak nepotkáte!
Možná v těchto okamžicích se Palác Akropolis již zplna nahemžil post-rock fandy japonských Mono, netrpělivě "snášející" předskakující BEE AND FLOWER, kteří včera v táborském Orionu předvedli téměř rodinné vynikající vystoupení, kterým započali evropské turné, které skončí až v polovině února. Zhruba padesátka návštěvníků si za velice slušných 80 kč užila impozantní hodinku s jedním přídavkem, během které zazněly jak skladby z pět let starého debutu What's Mine Is Yours (Neurot Recordings), tak i z letošní Last Sight Of Land, vydaného v dubnu u Tuition Music.
Parádní lidi, výborný večer, Budějce, učte se, kurňa!
V době, kdy se některé naše rock & pop star a jejich nenažraná vydavatelství stále nesmířili s faktem, že žijeme v 21. století, kdy stahování nezabíjí, ale naopak podporuje hudební kvalitu a nadšení nejen začínajících interpretů, dokazuje na síti "nekonečná" řada jmen. Jedním z nich je třeba šestadvacetiletý belgičan Jef Janssen, ukrytý pod názvem Art Of Empathy, kterému v červenci vyšlo na výborném goticko-industriálním Ekleipsi Netlabelu debutové album Evening Sessions. Toto milánské vydavatelství se (ne)pyšní vážené hvězdy tím, že od března, kdy vydalo své první EP (Futile Attempt - Outta The Mouth Of Rage), mají na svém kontě 26 titulů, které si můžete stáhnou legální cestou zadarmo. A všichni!
S hudbou Jef Janssen začínal během učitelských studií v metalových kapelách a po té, co od rodičů získal starý komp, začal s prvními vlastními pokusy, kdy také vznikla "slavná" Winter's Dancing, která se v záříjové Falk Merten Charts umístila na prvním místě. Takže pozornost směřujte i na německý Falk Merken, který se společně s Creative Commons ubírá také cestou lidovou, kde jde především o tvorbu a ne zisky.
Melancholicko-ambientně folkové a hlavně nádherné hodinové album Evening Sessions, které dá vzpomenout i na metal-ploužáky (tak se jim za mého dětství říkalo), vznikalo v letech 2004 -2006, natáčelo se letos na jaře v Diestu a kromě Jefovo kytary, kláves, zpěvu, bicích a samplů, uslyšíte i křehké vokály (Ann Cespedes, Arne Bens), housle (Helen Trippas) a flétnu (Sarah Janssen).
Tady není co dodávat.
Blog.cz stojí za HOVNO!
26.11.2007
Proc? Protoze má porád výpadky a nefunguje. Asi se brzy soustredím pouze na MySpace. Tímto se omlouvám za prípadnou nedostupnost jurgenddr.blog.cz DEKUJI J
Sedmikrásky (Daisies) on Finders Keeper Records
23.11.2007 21.33
Vloni, téměř po 36 letech od premiéry filmu Jaromila Jireše Valerie a týden divů (Valerie And Her Week Of Wonders), se londýnskému labelu Finders Keeper podařilo „dodatečně“ vydat soundtrack, zkomponovaný dnes již nežijícím Lubošem Fišerem. Podobně podivný, do současné doby nepochopitelný (a nepochopený) osud čeká v pondělí na stejné značce snímek Sedmikrásky (Daisies) Věry Chytilové (plus Pavel Juráček a Ester Krumbachová) z roku 1966, na jehož hudbě se devatenácti položkami podíleli Jiří Šust a Jiří Šlitr. Nelogicky dějově poskládaný groteskní příběh, Marií (I, II), dvou až moc živých „porcelánových“ panenek, nudou vše ničících, se jak u nás (soudruhům se ani nedivím), tak i na festivalu v Cannes, nesetkal s příliš kladnou odezvou. V tomto případě to ovšem neznamená, že „jiné“ je špatné a hudba bude „nepřístupná“. Naopak.
Chcete se stejně jako já chvíli cítit hrdi? Zalistujte sikatalogem Finders Keeper Records, kde mezi jmény jako Andy Votel, Don Cooper, či Jean-Claude Vannier potěší české srdíčko Luboš Fišer a Daisies – aneb, jak poznáváme českou scénu z venku.
Nezapomeňte, že 26. listopadu se také objeví album The Valerie Project (Drag City / Twisted Nerve), o kterém jsem psal 7.11.
Do aktivnějšího tempa se dvojice Šampón - J.K.Bourek alias Sporto dostali téměř po osmiletém netvoření (se) počátkem tohoto roku, kdy také vyšlo u s dobou kráčejících Starcastic, volně stažitelné jarní sedmička Friday Is Techno EP. Následovala společná vystoupení s Kids On TV (duben - 007), nebo To My Boy (srpen Bordo) a s příchodem Dády (Lvmen, L’Point, Ember) se projekt rozšířil na trio. Na letošních Akropolis Live Music Awards byli nominováni v kategorii Electronic Music, kterou však vyhráli Skyline. No, chápete to? Jitka asi jo. V současné době už kolem vás poletuje nový singl Born To Day, předznamenávající album One Minute Cardinal , které si sice budete moci oproti předchozí nahrávce vzíti do rukou, ale nečekejte nějaké standartní CD, či neobyčejný vinyl. Pokud ješte nemáte doma nějaký ten mp3 přehrávač, Starcastic vám těchto deset novinek naservíruje právě ve fleshovém přístroji (128 MB), opatřeném propojovacím kabelem, baterií a sluchátky za tři stovky v kartonové kravičce s obalem od šátečkové výtvarnice Olgy Benešové a grafika Radka Siduna. Takže, co pak uděláte s One Minute Cardinal, majícím 27.11. od 19.00 premiéru na Radiu 1, je už jen na vás.
No a protože si cením nových nápadů, nemohu jinak, než si nové elekropop-punkové Sporto koupit, i když už jeden našrotovanej …..(neplacená reklama) mám.
Sotva se minulý týdem už docela zcivilizovaní Liars vyšvihli s druhým singlem House Clounds z jejich letošního čtvrtého alba Liars, máme tu po béčkové Red Dirt další dvě pološílené novinky. Tentokrát ne na domovských Mute, ale u mnohem a mnohem mladších Heartfast Records, přinášejících posluchačům nahrávky v zajímavějších a kouzelnějších provedeních, než stojaté zavedené firmy. Ne jinak je to i s jejich třetí položkou Leopard On My Right / Dear, na barevném sedmipalci (Jessie Jackson), se kterým se vám do rukou dostane v jednom balení i DVD záznam Live At Everywhere.
Zde se všichni mohou těšit na Do as the Birds Do, Eat the Remains, jinak b stranu singlu The Other Side Mt. Heart Attack ze třetího alba, ze kterého pochází i A Visit From Drum, druhé album zastupuje Hold Hands and It'll Happen Anyway a čtvrtou raritkou je předělávka Territorial Pissings. Ano, skladba slavnější než slavné aberdeenské Nirvany, z jejich téměř nedotknutelného opusu Nevermind (1991 Geffen).
Kamarádíte-li se s ozubenými koly Einstürzende Neubauten a osmdesátkovým rachotem Sonic Youth, přijměte prosím Leopard On My Right / Dear jako pozvánku do industriální temnoty 21. století.
They Threw Us All In A Trench & A Monument On Top (2002) They Were Wrong So We Drowned (2004) Drums Not Dead (2006) Liars (2007)
Japonsko-pražští Goro, v dubnu předskakující na Sedmičce výborným 31Knots, si dnes zavyli v táborském Orionu, co by hosté anglických This Aint Vegas. Sice od jejich FreeDim návštěvy se v jejich tvorbě téměř nic nezměnilo, ale dokázali, že kousat umí a stále rádi syrové.
Po zhruba půlhodinovém vystoupení a kratičké pauze, se pódia ujala čtveřice ze Sunderlandu, jejichž už třetí návštěva ČR byla právě dnes odstartována prvním ze sedmi koncertů na našem území. Před dvěma lety mě This Aint Vegas totálně smetli, ale to, co v tom mikroklubu předvedli před pár okamžiky, bylo nad moje očekávání. 50 minut, během kterých se dostalo především na věci z druhého alba The Night Don Benito Saved My Life (Jealous Records), novinkovou Short Term, Long Term a druhý přídavek z debutu The Black Lung Captain potvrdilo silné postavení kapely, která je sehranější, než mnozí jejich slavní ostrovní kolegové. A to, že neplní přední stránky hudebních časopisů, je jim asi úplně jedno. Zmiňovaný žlutý 7" od Longest Mile Records se dá na koncertě pořídit za stovku, uvnitř vás navíc potěší stejná CD-R verze a plakát vytvořený kytaristou a zpěvákem R.P.Amundsenem. Jinak minulý týden se skladba dostala v UK Indie Singles Chart na 26. příčku. Pokud to nebudete mít daleko, neváhejte a vyražte na jeden z nejlepších hudebních zážitků tohoto roku. 19.11. Praha 20.11. Liberec 21.11. Kopřivnice 22.11. Opava 23.11. Hradec Králové 24.11. Dolní Podluží
Z kraje roku 2008 mají do Prahy zavítat Smashing Pumpkins a The Cure. Nezlobte se, ale za devět stovek - ani náhodou. To dám raději za deset podobných a upřímných kapel, jako jsou post-punkově se tvářící This Aint Vegas, vystačíjící si s kytarou, basou, bicími a divokým dvojhlasem. Na závěr ještě připomínám, že příští pondělí na stejném místě v Táboře zahrají Bee And Flower z Berlína!
V berlínském obvodu Schöneberg, se dá kromě policajtů narazit i na část zvanou Tempelhof, podle které se pojmenovala trojice zdánlivě odlišných muzikantů. V dnešní době už asi nikoho nepřekvapí, že když se dájí dohromady postavičky z djingu, elekrofolku a indie rocku, může vzniknout parádní hudební záležitost. Nevím jak to funguje u nás, zatím mě nic příliš nepřesvědčilo (pokud někdo o někom, či o něčem ví, tak ať mi dá vědět), ale v Lombardii leží město Mantova (Mantua) a tam tahle trojice dává dohromady nějaké věcičky, znějící tak trošku jako elektro-soudtrack k boloňským starším filmům.
Na svém prvním veřejném vystoupení, které proběhné 14. prosince ve veronské Interzoně, kde mimochodem zítra zahrají Liars (Angus, one more time Prague!), je doprovodí neméně zajímavá projekce. A to, že pošilhávají po nějakém to labelu rozhodně tajemstvím není, ale snad jen budoucnost potvrdí můj odvážný tip, že si je vezmou londýnští Resonant. Odvážný? V tomto případě ani ne.
Sigur Rós jsem zaregistroval až v době koketování s Fat Cat a jejich dvěma kočičími EP Svefn-g-englar, Ný Batterí a od té doby mě už nic víc nezajímalo, než jak jejich anglickej debut dostat do ruky. A navíc když jsem věděl, že těch 300 tisíc Islanďanů se s ní už mazlí skoro rok …. Očekávání přišlo koncem prázdnin 2000 a já s Jane odrbáni cestovkou vystoupili na Florenci a jako dva váleční hrdinové drželi nad hlavou Ágaetis Byrjun. Tento zázrak střídal na jaře 2001 zázrak druhý, díky kterému se kapela představila našemu publiku v Paláci Akropolis a který s námi absolvovala i Mila Rice……………..a léta běží………….a je tu jako nic 5. listopad 2007, přinášející všem milovníkům skandinávské kinematografie a nadpozemské hudby zázrak třetí - Heima (2dvd). Filmový dokument o kapele Sigur Rós (plus Amiina), která se po loňském Takk turné rozhodla uspořádat doma na Islandu předem neohlášená vystoupení, natočil kanadský režisér, scénárista a animátor Dean DeBlois, za nemalé pomoci Denniho Karlssona. A protože je Island nádhernější než nádherný a lehnout si tam venku můžete kam chcete, přiblížili svojí tvorbu různým komunitám v pokladově krásné krajině tohoto vyjímečného ostrova. To vše bez vstupného. První disk sice obsahuje záznamy, které na dvojce nenajdete, ale jinak se jedná o zkrácenou verzi druhého dvd, kde mě totálně dostala titulní novinka Heima. Osobně doporučuji si pořídit limitovanou verzi se 116 stránkovým fotoalbem v nádherném knižním boxu, kde najdete na výborném papíru 107 fantastických fotografií tohoto originálně pojatého hudebního dokumentu. Ve stejný den jako Heima vyšlo 2CD Hvarf / Heim , obsahujíci 6 live songů, 5 nových akustických podob starších skladeb, mezi nimiž nalezneme říjnový 7" Starálfur / Hljömalind (známá jako Rokklagid - The Rock Song). Remtalové sice remtají, ale já považuji nahrávku za stejně kvalitní jako alba ( ) a Takk. Pokud máte v neděli 18.11. namířeno do Akropole na Ralph Myerz & The Jack Heren Band, tak si přivstaňte, protože od šesti večer bude první dvd o délce 97 minut promítáno pro cca 200 lidí.
Stejně jako Jónsi zakončuje film vtipem, i já přidám na závěr jeden úsměv z dnešního tisku. Oni to hoši mysleli asi upřímně ….
Josef Vojtek + Richard Krajčo + autor článku Pavel P. Novotný: Album se pomalu mění z klasického produktu spíše na reklamní nosič propagující kapelu a její koncerty. Jedinou cestou, jak přežít, je koncertovat a zároveň se přizpůsobovat novým poměrům. Navíc lístek na koncert si nikdo nevypálí.
Tomáš Filip (ředitel české pobočky Universal Music): Radiohead si chtěli se svým albem In Rainbows udělat reklamu zadarmo a to se jim povedlo.
Vladimír Kočandrle (ředitel české pobočky kolosu EMI): Vydávání alb není sranda, obsahuje mnoho otravných kroků. Firma je servisní organizace. Je iluze, že by si umělci mohli zajišťovat distribuci sami.
Dan Deacon. Vypadá jako prodavač těch nejmastnějších a nejpřipálenějších buřtů na světě, co nedokončil mat-fyz, pohybuje se na poli "dětské" elektronické hudby, je mu 26, nemá patku ani pejzy, moc často se neholí, takže vlastně není v dnešní době "in" a přitom jej pozvali v rámci Recyclit Night na 11. prosince do pražského klubu Bordo. Čím to? Snad tím, že více než o image jde o vlastní a zároveň tedy i o originální hudební pohled na destruktivní svět, obklopující každou živou bytost na této planetě, z nichž většina si to neuvědomuje. V zásadě jsem proti zhovadilostem typu Palác Paládium atd., ale zase v zimě je kde se ohřát a dobře se "pobavit" a dát si třeba třetinku plzně za pětasedmdesát, i když z nákupu ji mají za osmnáct.
Deacon, ovlivněný Devo a Talking Heads, navštěvoval Státní univerzitu v NY, kde se ve stejné době pohybovali i coutry-punkeři O´Death, brouzadající v současné době kolem ČR, působil v kapele Rated R, stal se vyhledávanou postavičkou na baltimorské hudební scéně a svoje první 40 minutové EP Green Cobra Is Awesome Verses The Sun dal dohromady v roce 2003. Přeskočím-li následující 4 tituly, dostávám se k výbornému pětiskladbovému EP Twacky Cats (Comfort Stand Recordings 2004), kde mě při každém poslechu totálně dostane úchylná Ohio (demonstration version). Vloni o letních prázdninách vyšlo dvacetimunutové EP Acorn Master (Psych-O-Path Records) se šesti kousky a doposud pro mě nejlepší nahrávkou je letošní květnové CD Spiderman Of The Rings na značce Carpark Records, kde vydával např. Miguel Trost Depedro, známý spíše jako Kid 606. O vinylovou podobu se postaralo vydavatelství WildfireWildfire, které po okamžitém vyprodání 500 kopií bylo donuceno k dolisování další tisícovky této zajímavé elektronické nahrávky, která zraje jako víno.
V Bordu Dan Deacon vystoupí se stejně početnými sestavami Acustic Terrorist (Brno) a Noisy Pig z Berlína a začátek je stanoven na devátou večerní (190 kč).
O´Death - O´Death (2004)
- Head Home (Ernest Jenning Records/City Slang 2007)
Poté, co jsem si před dvěma lety na Sedmičce koupil těsně před začátkem koncertu dva dni staré CD The Night Don Benito Saved My Life, přitočil se ke mně na baru takovej týpek, představil se jako Richard a pozval mě na jedno malý. Prej za to, že jsem si koupil jejich nový, v pořadí druhé album. Tak dobře asi nějak vypadá i zbytek čtyřčlenné kapely This Aint Vegas z anglického Sunderlandu. Odehráli vynikající set a cestou domů jsem se mazlil s myšlenkou, že tyhle "kámoše" ještě musím někdy vidět. Od té doby se tu ukázal (asi) jen jejich baskytarista Michael, zaskakující tehdy v neméně zajímavých That Fucking Tank , a to s parádní improvizací.
Jen veliká škoda, že kromě těchto dvou kapelek a Bullet Union tu z leedského Jealous Records zatím nezahráli This Et All, připomínající slavné Muse. Přesně za týden 19. listopadu se This Aint Vegas představí našemu publiku potřetí, a to na první ze třech zastávek za 80 kč v táborském Orionu. K mání by snad mohli mít nový a zároveň i nejkomerčnější 7" singl Short Term, Long Term s béčkovými 24 Past 8PM a Somewhere New vydaný tento týden na Longest Mile Records, kde se před měsícem objevil 7" Tonight I Have To Leave It mého letošního FM4 Frequency objevuShout Out Louds ze Švédska.
Kdo to má do Tábora daleko, tak může vážit cestu dvacátého na strahovskou 007, nebo ještě o den později do Liberce a přesvědčit se na vlastní uši o kvalitách této výborné punk?-rockové party.
Ve čtvrtek začal v divadle Archa další ročník Famufestu, jehož se jako každoročně zhostil nový studentský organizační tým, který ve zhruba "dvojitém" půlhodinovém úvodním slovu představil porotu a statutární ceny v podání obživlých pohlednic, z nichž nejvíce asi zaujala Kaplického chobotnice v kategorii Nejlepší nerealizovaný scénář.
Prvním promítaným snímkem ve velkém sále se stal absolventský film Ztracená dovolenáLucie Králové, za který již získala Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech a nominace na festivaly 100% Europeo a TEMPO.
84 minutová dokumentárně detektivní úvaha vznikla na základě nalezeného kufru, obsahujícího igelitovou tašku s 22 fotografickými negativy, které ve Švédsku nalezl jistý Láďa Jelínek a předal je paní režisérce. Originálním nápadem tak vzniká detektivní (ne)jednotka, která dle fotografií pátrá za marné pomoci skrytých i neskrytých sinologů, senzibilů, policie a médií po šesti Asiatech, zachycených na celuloidu. Jak tato cesta, která dovedla filmový štáb až do Číny dopadla, si zatím nechám pro sebe.
Po projekci následovala asi hodinová přestávka, během které se ze sálu odstranily židle a prostor se připravil na vystoupení americké pětice (opět i když ne oficiálně Colin Mee) Deerhunter z Atlanty.
Koncert začal pro pořadatele docela nečekaně, protože až během intra začali vpouštět návštěvníky do sálu, kde si snad každý našel to své místo až s počátečními tóny skladby následující. Vystoupení o jednom návratu se dvěma přídavky trvající 75 minut se vznášelo ve zpomaleném ale o to hustším a stlačenějším prostoru, jakoby izolovaného od docela chladného obecenstva, které asi čekalo to, co Praha nikdy nezažila. Hmmm, pro ty kteří jsou po těchto zážitcích hladoví a čekají cosi nevídaného a neuvěřitelného, doporučuji sledovat dnes odpoledne obsazení našeho hlavního města neonacisty. NEUVĚŘITELNÉ a VARUJÍCÍ!!! V roce 1939 bylo venku podobně odporně a hnusně, jako dneska.
Kapela Deerhunter v čele se zpěvákem a silným kuřákem B.J. Coxem předvedla skvělý výkon, který nejen posluchače pohybujícího se v kytarovkách z přelomu osmdesátek a současného hudebního dění, nemohl zklamat. Prej to bylo málo noise, podotkl nedaleko jeden stojící. Ale jděte…. Za dobrovolných 100 kč jsem si takhle už dlouho neužil. A to nedělám do myslivosti.
Na letošním londýnském festivalu Meltdown se kromě možných i nemožných účinkujících na jednom pódiu sešli Jarvis Cocker z Pulp a psychedelický orchestr z Philadelphie The Valerie Project. Během projekce ujetého filmu Jaromila Jireše Valerie a týden divů (Valerie And Her Week Of Wonders) , který v sedmdesátém roce minulého století vznikl na Barandově dle Nezvalovy novely a který spoluvytvářela výtvarnice Ester Krumbachová, převedli původní hudbu Luboše Fišera do svého live-soundtracku.
The Valerie Project založili členové psych-folkových Espres Greg Weeks, Brooke Seitinson a Helena Espvall, kterou jsme koncem srpna mohli zastihnout v táborském kulturním centru CESTA, v rámci festivalu Waste. Tuto základní trojici doplňují další undergroundové postavičky Margaret Wienk (Fern Knight, Eyesores, String Builder), Mary Lattimore (The Bitchin' Harp Babes), Tara Burke (Fursaxa), Jesse Sparhawk (Timesbold, Jaggery), Jessica Weeks (Grass), Orion Rigel Dommisse a Charles Cohen. Po zatím jediném plakátu od Tracy Nakayama prodávaného za 50 USD, bude od pondělí 26.11. k dispozici první kolekce 30 skladeb této povedené partičky a to jako 2LP a CD na značce Drag City (Twisted Nerve).
Pokud už máte vyprázdněný žaludek od všech těch prasáren z naší politický scény a pořád vás tak trošku pobolívává hlava, dejte si The Valerie Project. Úleva přichází okamžitě!
P.S. Exteriéry zmiňovaného filmu se natáčely ve Slavonicích a Kostelní Vydří.
V Polsku sice padá vláda Jardy Kaczyńského, ale na druhou stranu zde silně posilují janovští Port-Royal. Po srpnové návštěvě u našich severních sousedů se zítra vracejí na první ze čtyř štací, které ukončí 11. listopadu v Krakowě. To, že mají panickou hrůzu z českých taxikářů a lupičů převlečených za číšníky dokazuje i fakt, že se koncertně naší zemičce z (ne)daleka vyhýbají.
Na jejich letošní dvojce Afraid To Dance vyšlé na značce Resonant najdete i skvělou (jak jinak) Anya:Sehnsucht, které vyčaroval vlasní remixovou podobu jejich krajan z unescového Ferrara nedaleko Bologně Stefano Panzera, tvořící pod jménem Dedo. Tenhle elektronek má za sebou CD-R Toys (2002), Bluemorning (2003) a březnové EP Gaze z anglického White Label Music, kterému vdechli život na iTunes. Kromě titulní skladby si můžete ve 22 minutách vychutnat následující Summer, The Ballad Of The 9 a Goodbye.
Nevím jak dlouho zde budeme čekat na Port-Royal, ale pokud je někdo ve stejném napětí jako já, může si (doufám) tu chvilku ukrátit tímto příjemným ípíčkem.
Ještě než se dvaatřicetiletý multi-instrumentalista, producent, tvůrce filmové hudby a polovina projektu Zombi stal "slavným", působil v kapelce Microwaves. V těchto dnech mu po čtyři roky starém demu (50 CD-R) vychází první sólové album The Henge, nahrané pouze vlastními silami během 8 měsíců. Najdeme na něm pět instrumentálních psychedelických filmových věciček s dominujícími klávesami, které kromě vinylové verze u Static Caravan našlo se svými 44 minutami pochopení i u domácích Relapse Records ve Philadelphii.
Zde Steve Moore (basa) společně s ex-členem The 1985, kteří za sebou nechali pouze dvě alba, Anthonym E. Patterou (bicí) a analogovými syntíky jsou zapsáni jako Zombi (Pittsburgh), jejichž progresivní sedmdesátkový rock je inspirovaný italským filmovým hororovým prostředím pánů Diaria Argenta a Lucia Fulciho. První demo Zombi (2002) a EP Twilinght Sentinel (2003) se později objevily pod titulem Zombi Antology (2005) a stejně jako debutové album Cosmos (2004) se dočkaly reedice v letošním roce. Zatímco Cosmos vyšla s titulní bonusovou skladbou na značce Aesthetic Records (2LP), první dvě EP mohou za své vinyly poděkovat vydavatelství Wabana. Rok 2006 znamenal pro kapelu obrovský úspěch, protože díky třískladbovému tour EP Digitalis (CD Relapse) a Static Caravan (500 vinylových kopií) pronikla na britské ostrovy podpořit vynikající druhé album Surface To Air.
Takže, pokud objevíte ve schránce obálku s časopisem Resound, nebojte se ničeho, protože možná trošku děsivě vyhlížející metalové příšerky ne vždy jsou tak jedovaté, jak vypadají. Zombi a Steve Moore dokazují i "jemnou" a krásnou stránku vydavatelství Relapse.
To, s čím přišla komerční média před dvěma lety a zabalila do obalu The Horrors, cheshuntští NeiLS CHiLDREN (název dle John's Children) začali tvořit už během studií v Essexu koncem devadesátých let. Tehdy ve složení John Linger (kyt, zp.), Brandon Jacobs (bicí) a Tom Hawkins (baskyt.) měli připravenu kolekci několika věcí, ale k její realizaci nakonec nedošlo. Před prvním, dnes zatloukaným 7" St. Benet Fink / Silence Being The Only Sound (Circle Records 2002), kde svoji úlohu předvedl již nový baskytarista James Hair, se kapela přemístila do Londýna. Po seznámení s vydavatelstvím Soft CityRecordings zde v roce 2003 vychází první singl Come Down / How Does It Feel Now Youre On Your Own? následovaný o rok později 7" I Hate Models / Trying To Be Someone Else For Free a tři věcičky z těchto nahrávek plus pět novinek se objevuje na mini albu Change/Return/Success.
Červen 2005 znamená další přestup, a to k vydavatelství Poptones, které založil po rozpadu Creation Records Alan McGee. CD a dva 7" nabízejí Always The Same / Stupid Band / Run Before We Can Walk / The Virgin Sleep. A protože NEiLS CHiLDREN nevydrží dlouho na jednom místě, v březnu 2006 se válí u White Heat, kde se na stejných nosičích jako předchozí nahrávka objevuje Another Day / Something You Said / Enough Of Trying. Další střechu nad hlavou jim v květnu poskytli Half Machine Records, kde kromě elektro punkerů MIT a Theoretical Girl vychází 7" Stand Up / I Cant Be Myself i s plakátem a pořadovým číslem 1.
Modern Pop Records v nákladu 300 kusů přinášejí v listopadu jednoskladbový 7" Lucifer Sam a ve stejné době je Japoncům servírované "nulté" jedenáctiskladbové album Somethin Perpetual s pěti staršími singlovkami. Letos v červnu se ohlašovalo dlouhoočekávané debutové album POP:AURAL singlem You Didn't Care / We All Fall Down a baskytaristou Keith Seymourem, ale vše opět odloženo na rok 2008. Na únor je přislíben singlík Reflective / Surface / Exposure na značce April 77 a v březnu snad u londýnských WaKS Records 7" I'm Ill.
Nevím zda NEiLS CHiLDREN touží po slávě, ale určitě díky blížícímu se společnému turné (20 EUR) s Klaxons, se jejich tvorba silně zviditelní.
11.11. Berlin 12.11. Hamburg 15.11. Cologne 18.11. München
Univerzitní The Sequins mají základnu v anglickém Coventry, nikam nijak příliš nespěchají, nemaj žádné děti, každý rok se vytasí s nějakou nahrávkou a stejně jako já nenávidí Nickelback. "Umělecky" se vracejí k Joy Division a Talking Heads a po několika personálních změnách kapelu v současné době tvoří dva odsekávající kytaristi Rob Hinchliff a Justin Hui, baskytary se drží Steve Weir, u bicích sedí Brendan Casey a za mikrofonem se klátí Hywel Roberts.
První společnou "domácí" nahrávkou bylo v roce 2004 osmiskladbové EP Why Do I Smile?, ale až po vstupu k Tough Love Records si tak nějak začali tu svoji skromnou diskografii počítat. Takže prvním singlem a zároveň i první položkou vydavatelství se o rok později stal 7" Nobody Dreams About Me / Dear Old Bill, ukrývající v hadrovém a zasponkovaném obalu navíc CD verzi a všech 500 kopií této parády se během několika málo dnů vyprodalo. K následujícímu singlu nazvanému Patients, se na černobílé 3"CD nalepily Afraid Of The Dark, Happy Chappie a 7" doprovázela Wife. Bohužel nevím ale kam, protože jsem skladbu neslyšel.
Kromě kompilace Tough Love Records jsou The Sequins i první, kteří zde vydávají album, které nezahrnuje žádnou z výše uvedených skladeb. Oficiální datum je sice stanoveno na 19. listopadu, ale už dva týdny The Death Of Style z vydavatelství rozesílají a po zaplacení částky si mohou nedočkavci nahrávku stáhnout digitálně. Najdeme na ní 12 novinek, na kterých ve dvou případech spolupracoval Karthic Kukathasan a v závěrečné The French Way Of Life lze zaslechnout Dana Simonse na housle.
Slepecky zajímavého obalu plného červeno-stříbrných flitrů se ujal Alex Ostrowski, přibaleny jsou samolepky, placka a viditelný štítek, upozorňující potenciální kupce o ceně, která by neměla býti překročena.
The Patty Winters Show je londýnské trio, které si v roce 2004 propůjčilo název z románu American Psycho. Ve složení kytara (Tom), baskytara (Kirsty) a bicí (Ben) jedou v tom, co nám už před lety sice předvedl David Genge se svými The Wedding Present, ale čerstvého a svěžího vzduchu není nikdy dost. Typická trhavá ostrá kytara a úzkostlivý Tomův zpěv, vyvažovaný hláskem Kirsty potěší všechny, co mají rádi melodický indie pop a rádi tančí.
První a k tomu ještě růžový 7" People Like Us Aren't Meant To Win Things / Why Are You Alive? v nákladu 500 kusů nadělovali vloni za vysvědčení Tigertrap Records a dnes nám oxfordští Vacuous Pop Recordings nabídli ve stejném počtu ale v barvě bílé You Are Wrong / You Can't Force People To Care.
Znám lidi, co opovrhují, dejme tomu retro scénou, ale nevím, proč si neposlechnout parádní věci, které stojí za poslech. A že je to opisování? Ale dejte pokoj. Co s originálem, kterej začne nudit.... Svět je přece barevnej, né?
Leedskou kapelu Hood asi všichni znáte a asi vás ani nepřekvapí, že jej založili bratři Adamsovi. V pondělí se Richard Vincent vytasil na svět se svým vlastním projektem The Declining Winter, prezetovaným nádherným sedmipalcem The Future Sound of Hip Hop parts 1 and 2 (Misplaced Music). Skladby Yorkcitythree a We Used To Read Books přinášejí nádherně unavenou akustickou kytaru a bicí do barevné podzimní, zatím neporušené přírody, kde místo odpadků na posluchače číhá kouzelná elektronika. Nahrávka čisťoučká, jak lesní studánka a protože se RVA pohybuje kolem lidí z Trees For Life, musí být, jak jinak, než ve 100% recyklovatelném obalu, který pro každý z 200 výlisků opatřil originální fotografií a prvních 50 nejrychlejších zájemců bylo navíc odměněno 3" CD remixů.
První přichází z Manchesteru po několika čajích od The Remote Viewer, které tvoří Andrew Johnson a Graig Taterall, jinak rodiče vydavatelství Moteer, odkud směruje i druhý remix, tentokrát v podání Johna McCaffreyho aka Part Timer z Melbourne, který v září zazářil s albem Blue na japonském labelu Flau. Ataffští Epic45 za kterými stojí Ben Holton, Rob Glover a přátelé, přišli se třetím mixem a závěr si nenechal ujít Steve Fanagan, ukrytý pod názvem Northstation. Ač tvoří teprve osmým rokem, na rozdíl od svého dublinského souseda a dnes veliké star Hlena Hansarda je pro mě hvězdou skutečnou.
The Declining Winter připravují na začátek příštího roku malé-velké album Goodbye Minnesota na pro mě nepřehlédnutelném irském vydavatelství Rusted Rail, které jak věřím, opět nezklame.
Koncem zimy před dvaceti lety jsem pobíhal po (2) pražských předprodejích, abych si v mrazivých frontách vystál vysněné "šatnové" lupeny za 180 kčs na blížící se akci, v tehdejším politickém systému nevídanou ( ROH výhody jsem neměl). O pár týdnů později se už z ruzyňského letiště valili papalášskou T613 Depeche Mode, na které jsme už od deváté čekali v oblíbené putice Na Kampě a krátili si čas jedenáckou za 3.10 kčs a plácáním nesmyslů, až jsme se dostali i na Petra Jandu. Tehdy nám jeho úvahy o rozpuštění svého bandu po 25ti letech připadaly jako to nejlepší, co do té doby udělali a moc se tomu všichni smáli. Píše se říjen 2007, Olympic jsou tu pořád a v davu pop star s nimi i tehdejší moje jedničky. Bono je už trošku rozhozenej, že ještě nemá Nobelovku, v únoru přijede pana Hušáka pobavit Robert se svojí tarantulí a poslední z trojice DM si asi dávaj kyslík v nějakém sanatoriu. Ne, nechci být krutý. Alan Charles Wilder má už pěkně dlouho Recoil a zajímavou novinku subHuman a Dave Gahan mě se svým druhým sólovým albem Hourglass (Mute) z tohoto týdne naprosto dostal. Dostal mě tak, že s jeho desítkou novinek mě přenesl zase na Kampu, kde mi tenkrát bylo tak dobře, tedy do stavů temných a elektronických. Totálně vystihuje náladu mého "mládí", vrací se tam, kde je Gahanova tvorba nejsilnější a pokud někdo obhajoval čtyři roky starou Paper Monster, pak tyhle protičasové přesýpačky nechávají prvotinku hodně, ale hodně moc daleko za sebou.
Album vyšlo jako CD, CD+DVD, digipack, 2LP+bonusové CD a metodou stahovací a předcházel mu singl Kingdom (8.10.), ke kterému udělal výtečné video Jaron Albertin. Za nejlepší skladbu z celé kolekce považuji úvodní Saw Something a osobně si myslím, že letos už nepřijde z oblasti "Návraty" lepší deska, než jakou nám DaveGahan se svými spoluhráči (Christian, Andrew) připravili.
Tato veselá partička si říká Noah And The Whale a je jednou z dnes tak oblíbených anti-folkových uskupení vzešlých z londýnských klubů, stejně jako Jeremy Warmsley, či Emmy The Great. Ta ač jako Emma-Lee Moss se narodila v Hong Kongu, má na svém kontě už druhé 7" EP My Bad (Close Harbor) a její hlas najdete na zmiňovaném debutovém singlu Noah And The Whale, nazvaném 5 Years Time, opěvujícím lásku, slunce a věčnou prdku. Kapelu, milující Carlsberg, vede Charlie Fink, přirovnávaný k již zemřelému Barry Whiteovi (hm hm hm), kterého doplňují Doug Fink, Tom Hobden, Matt Owens a bonusová Laura Marling. A protože je to holka šikovná, na kytaru hraje v Readingu už od tří let a u Virgin jí teď vychází druhý singl My Manic And I, vybral si jí na britskou část turné Devendra Banhart.
Zhruba měsíc starý 5 Years Time (Young And Lost Club) je vypískávající a vytlaskávající uvolněné hitovka, trošku připomínající deset let starou skladbu Brimful Of Asha od britských Cornershop a na druhé straně naleznete více uklidněnou a pro mě bližší Jocasta. Příjemný debut pro všechny, kteří nepohrdnou akordeonem, kytarou, ukulele, bicími, harmonikou houslemi a zajímavým hlasem, resp. hlasy. Obal, jehož zadní strana je desetkrát lepší než titulní, měl na starosti Alex Brenchley a video natočil James Copeman.
Širšímu publiku se Noah And The Whale představili jako hosté kanadských Broken Social Scene na několika ostrovních koncertech. 5 Years Time / Jocasta dávám obden. A neomrzí a neomrzí.
Multi-instrumentalisté Keiron Michael Phelan a David John Sheppard společně debutovali před sedmi lety se dvěma 12" singly, které o dva roky později dostaly prostor s několika novinkami na CD O Little Stars u vydavatelství Rocket Girl, oslavující v těchto dnech své 10. výročí.V červnu 2004 podepsali smlouvu u The Leaf Label, kde v září 2006 vyšel vynikající jedenáctiskladbový klenot Harps Old Master. Křehké a unášející folkové melodie, obohacené experimentální elektronikou ze sklonku 70. let a violou Joshe Hillmana, umocnil navíc hlas španělské pěvkyně Ines Naranjo (Weaving Song - aaaaaaaa).
Před rokem se prostřednictvím MySpace seznámili s francouzskou Italkou Niandrou Ladies, pohybující se v současné době mezi Švédskem a Španělskem a výsledkem se stal před několika málo týdny jazz-folk-ambientní 7" (400 ks) Games Of Position. Kromě skladatelského umu, se zde Niandra představila i jako skvělá recitátorka, doprovázená krásným hlasem své anglické kamarádky Laury Sharp.
Na b straně se ve skladbě Casino Lisboa objevil na lesní roh Thomas Allard, obal vytvořil Ben Javens a ochranou známku nad tímto medikamentem drží Static Caravan.
Pokud vás Phelan Sheppard uspokojili, podívejte se ještě do hlubin jejich dalšího projektu State River Widening a pokud je to pořád málo, pak doporučuji Smile Down Upon Us s japonským hláskem MoomLoo, se kterou na jaro připravují společné album. Pak už by mohlo dojít i k jejich prvnímu osobnímu setkání (Londýn - Tokyo).
Včera neděle byla a Strahovem pohoda z Kanady se hnala.
Po osmé hodině se za stolečkem s Applem a mikrofonem vyloupl drobný týpek v brejličkách, za které jsem se za komoušů ve škole styděl. Nebýt typického časového presu, kterým se Sedmička neustále pyšní, Noot a jeho kosmo-elektro-psycho nadšení zní ještě dneska. Na úvod večera skvělý výkon dle mých očekávání.
O pět minut delší set, který se tímto přehoupl přes půlhodinku, odehrála pětice The Creeping Nobodies plující mezi hlukovou syrovostí Dereka Westerholma s bubeníkem Dennisem a křehkým hlasem úplně obyčejné Sarah Richarsonové, připomínající místy trošku Stereolab. Kapela, s největším archívem nahravek ze všech zúčastněných, dala nahlédnout do kanadské ligy, kterou pro nás Evropany vedou Arcade Fire.
Wolf Parade jsou v pohodě, ale od vedlejšíhu projektu Dana Boecknera Handsome Furs, který tvoří pouze se svou ženou (Jane, blondýny prý zase jedou) Alexei, jsem příliš nečekal. O to víc mě překvapilo hodinové elektro-kytarové vystoupení s jedním (a ten večer také jediným) přídavkem, představující letošní debutové album Plague Park (Sub Pop!) Nyní snad už všechny fanynky I Am X pochopí, že Chris Corner není jediný, i když Dan takové sladkosti nedosahuje. On by asi ani nechtěl.
Tentokrát se vyjímečně přetahovalo o akademickou čtvrthodinku, takže tímto chceme poděkovat všem rýsujícim (rýsuje se ještě na prkna?) studentíkům za pochopení. Největší dík však putuje za A.M.180 Collective, kteří uspořádali opět jednu ze svých výborných akcí. No řekněte, kde dneska koupíte desku za 250 kč.
Jinak , kdo by si chtěl podobně příjemně laděnou akcičku užít, má možnost už tento pátek na 007, kam Silver Rocket přivezou Antelope z Washingtonu, se kterými zahrají domácí Fletch! Cena 150 kč.
Mluvilo-li se před třema týdny o abatonském průvanu dorazivšího k nám až z dalekého Islandu, pak určitě nesmím zapomenout s připomínkou na tento nedělní večer, kdy strahovská Sedmička přivítá neméně zajímavé postavičky, tentokrát však z o trochu vzdálenější Kanady.
Už o půl osmé by se měla klubem rozeznít elektro-psychedelie človíčka z Edmontonu, dnes působícího v Motrealu (jako všichni zúčastnění) jako Noot a na pražské AVU jako Dan Bodan. Na úvod večera pozvat jen animátora skladeb Think About Life (Alien8 Recordings) a předskokana Wolf Parade, dokáží snad jem A.M.180 Collective.
Jako početnějším uskupení se představí následující ex-milenci Dan Boeckner (dříve Atlas Strategic, nyní Wolf Parade) a dnes již manželka Alexei Pery. V květnu jim u Sub Pop vyšlo debutové album Plague Park s devíti krásnými písničkami s el. kytarou, bicími, harmonikou a hodně pohodovou náladou. Toto duo si říká Handsome Furs.
Pokud však tíhnete k Sub Pop, pak zítra můžete v Praze vidět před Gwen Stefani ještě CSS a 7. prosince v Linci Blitzer Trapper z Portlandu.
Stačí? V normálním hracím čase určitě, ale tato neděle ukrývá ještě jedno překvapení, o které se snad postará pětice The Creeping Nobodies se svým syrovým indie rockem a docela otráveným hlasem Dereka Westerholma. Mají za sebou 2 splitová EP, z nichž o to letošní se podělili s italskou partičkou Miranda, 3 alba a dvě EP, která se v září objevila na jednom LP s dvěma novinkama jako Angurs & Auspices (Deleted Art).
Tak stačí? Za těch 180 kč teď už určitě a hurá v pondělí do háku. Krásný pozdrav od severozápadního břehu Ontaria ...
Cornwallský střízlík, kterému zbytek Men-An-Tol , jejichž je členkou říká Lucie Wren, vydala na začátku září jeden z dalších klenotů, patřící na západní folkovou oblohu. Azyl získala u maličkého vydavatelství The Sacred Harp Library, ve kterém se její debutový 7" A Wall A Hole A Daydream / How It Turns objevil pod katalogovým číslem tři, prozatím jako titul předposlední, a to v nákladu 500 ks. V půvabném balíčku naleznete lahodné melodie, ve kterých křehký hlas Lucie Wren je doprovázen jen akustickou kytarou, klavírem a flétnou.
Nevím jak se na to budou koukat laici, ale Janička a Milošek Tichých z hvězdárny na Kleti mají jméno pro další ze svých nových objevů. Zajeďte se někdy na ně (ni) kouknout, je to paráda....
Japonští "post-rockeři" Mono u nás poprvé zahráli v červenci 2006 v natřískané a vyprodané strahovské Sedmičce. Nevím co z toho měli ti vzádu, ale my co to měli na dosah, jsme nemohli litovat. Dokonce klucí ze Silver Rocket, kteří akcičku pořádali, si po koncertě mohli mnout ruce a přemýšlet o vystoupeních třeba někde v centru. To se jim podařilo a myslím, že opět i vyplatilo o pět měsíců později opět s Mono a repete v Paláci Akropolis si SR plus Mono dají zhruba za měsíc, kde se tentokrát role předkapeli zhostí Bee And Flower.
Kapela, kterou v roce 1999 založila v New Yorku animátorka, producentka, skladatelka, basistka a zpěvačka původem ze San Franciska Dana Schechter a klávesista Roderick Miller. Po filmové hudbě a debutové desce What's Mine Is Yours (2003 Neurot Recordings) se společně s producentem Toby Dammitem přemístili v roce 2004 do Berlína, kde pod dohledem Ingo Krausse dali dohromady druhé album Last Sight Of Land, na kterém si zahrál např. i Thomas Wydler z The Bad Seeds.
Ona vlastně personální stránka Bee And Flower je často proměnlivá, proto není vyloučené, že se na koncertě baskytary ujme Joni Heine, violončela Sibille Zeh a bicích třeba Udo Mashoff. Dvojka vyšla na německé značce Intuition Music počátkem letošního března a najdete na ní 11, resp. deset jazzově orchestrálních chill-outových věciček s něžným vokálem Dany Schechter.
Pokud se vám nechce v Akropoli dát u vstupu tři kila, Mono jste už viděli, či jsou na vás příliš hustí, dejte si o den dříve (26.11.2007) v táborském Orionu velice uvolněné a příjemné Bee And Flower. Cena bude určitě také jemnější.
Opomeneme-li rané tape nahrávky, lze považovat Art Goes Pop za mladé vydavatelství, jejímž prvním výsledkem byl v únoru 2006 sedmipalec Those Who Can't od dnes již neexistujícího tria Ruby Tombs. Od té doby se na značce urodilo několik dalších "popových" pozoruhodností, které zatím uzavírají manchesterští Kill The Young (12" We Are The Birds And The Bees).
Pod pořadovým číslem 11 najdeme v katalogu (předposlední) čtveřici Isosceles, kteří si do Leedsu zajeli o prázdninách natočit svůj debutový singl Get Your Hands Off s béčkovou I Go (500 ks - 7"). Kapela ve složení Jack Valentine (zp, kyt), William Aikman (klávesy), Jim (bas. kyt) a Waxmaster (bicí) se tak dostává na stejnou startovní čáru, jako svého času Franz Ferdinand se svým "novým a zázračným" směrem.
Obě kapely nespojuje jen inspirace v dobách minulých a Glasgow, odkud pocházejí, ale neoficiálně se mluví o výpomoci Isosceles na natáčení třetího alba velkých FF. Co je na tom pravdy sice přesně nevím, ale rovnoramenný trojúhelník o stranách 60's pop-blues-rockabily přináší pozvolný a zároveň příjemný posun od už tak trochu nudících indie kapel pohybujících se na popové scéně.
O Get Your Hands Off se v nedaléké době bude opírat nejeden hudební novinář.
Jednadvacetiletí Radiohead (původně On a Friday) vstoupili do dnešního rána s něčím, co by se dalo nazvat (ne)malou revolucí v mainstreamové populární hudbě. I když toto zařazení je pro partičku z Oxfordshire odporné a nesportovní jako Pavlík Horváthů pro sport, pravdou zůstává, že od roku 1991 podepsaná smlouva s EMI na šest alb vypršela až s Hail To The Thief o dvanáct let později. Po sérii platinových a zlatých desek, vyprodaných stadionech s fanoušky, kterým není krásná a zajímavá hudba cizí, tu máme Radiohead bez (obrovského) vydavatelství a přitom se stejně úchvatnou porcí hudby, jako v dobách minulých. O téměř dva měsíce dříve, než se objeví nosiče s novým albem In Rainbows, se kapele podařil významný kousek. Na své stránky umístili k volnému (ale i za dobrovolný finanční přispěvek) stažení (160 kbps) všech deseti skladeb, které ve speciální Discbox verzi (2LP, CD, CD + 8 dalších novinek) vyjdou 3. prosince a pro naší destinaci je stanovena cena 38 liber. Uvažuje se ale i o standartním CD, které by se snad do našich obchodů mohlo dostat v průběhu ledna 2008. Ale jak , to asi nikdo neví. Disckbox si lze předobjednat pouze na stránkách Radiohead a o jiné distribuci se zatím nemluví.
(2LP + CD) 15 Steps Bodysnatchers Nude Weird Fishes / Arpeggi All I Need Faust Arp Reckoner Jigsaw Falling Into Place Videotape
(bonus CD) MK1 Down Is The New Up Go Slowly MK2 Last Flowers Up On The Ladder Bangers And Mash 4 Minute Warning
In Rainbows se pohybuje v současně (doufám že ne už trendově) oblíbeném písničkářství propojeném elektronikou, dá vzpomenout na "X" OK Computer (Nude, Jigsaw Falling Into Place), jekot Voxe (House Of Cards), dětičky (15 Step), ale hlavně na poslední alba. Na Nobelovku to sice není, ale tah, který Radiohead předvedli všem nenažraným firmám, by stál aspoň za nominaci.
Kdyby se asi Carl Barat neznal s Péťovo starší ségrou Amy-Jo, asi by nikdy nevznikli The Libertines, docela slušné skandálky, píchání (či šňupání) s Kate Moss (i když jejich předci si cesty zkřížili již dříve díky britské armádě) a v neposlední řadě i Babyshambles. Bez měsíce dva roky se čakalo, zda se Peter Doherty dožije druhého alba Shotters Nation (Parlophone), které vyšlo minulý týden. Pohybovat se mezi fetem, soudem a policejní stanicí a během "osobního" volna napsat knihu (The Books Of Albion), "starat" se o svého synka Astileho, kterého má se zpěvačkou Lisou Moorish z Kill City a k tomu všemu ještě nahrát vynikající album, to se musí pánové a dámy prostě smeknout. Včera se sice objevily zprávy, že na další odvykačce se předávkoval asi za vidinou nesmrtelného života tam někde jinde, ale vše zůstalo při (na) z(Z)emi.
Oproti debutové desce Down In Albion (Rough Trade), kterou produkoval Mick Jones z The Clash, si novinku nechal pro sebe Stephen Street (The Smiths, Blur, Kaiser Chiefs), autorsky se na celkem dvanácti skladbách kromě Babyshambles podíleli i Kate Moss a Ian Brown a užijete si skutečně svižných a záživnějších 44 minut. Prvotina se mi sice líbila také, ale 16 kousků na ploše delší než jedna hodina, působila v tomto srovnání zcela nekompaktně. Společnou jednu maličkost ovšem mají. Před dvěma lety odešel bubeník Gemma Clarke, kterého nahradil Adam Ficek a na novince vystřídal Patricka Waldena kytarista Michael Whitnall. Jinak znali jste The White Sport? No tak v téhle partičce Adam a Patrick hráli a v roce 2004 vydali výborné album Songs The Postman Can Whistle (Highsociety Records).
Tentokrát je album věnováno tragicky zesnulému Jay McConnellimu, jehož brácha Drew hraje v kapele na baskytaru a pokud si seženete rozšířenou verzi o DVD, tak se můžete těšit na 40 minutový rozhovor o natáčení alba (kde poznáte, co udělá chlast a ostatní sračky i s geniálním mozkem), zpestřený o ukázky z The Boogaloo, videoklip prvního singlu Delivery (17.9.2007) a pět live songů ze zmiňovaného klubu. Jinak na originálním CD1 si po zaregistrování můžete stáhnout dalších šest. Jako druhý singlík tipuji French Dog Blues, nebo tu další? Oni jsou všechny dobrý! Ne, výborný! Mimochodem, Pete Doherty připravuje i své debutové album, ke kterému už nějakou tu písníčku připravenu má.
Na závěr ještě pro všechny, kteří rádi The Libertines. Po dvou skvělých albech Up The Bracket (2002) a The Libertines (2004) vyjde opět na Rough Trade koncem měsíce třinácti skladbové Time For Heroes (The Best Of The Libertines), kde se objeví i zatím nevydané věcičky.
Přežije Peter Doherty aspoň letošního Silvestra? Beze slov .....
Tento týden se na oxfordské značce Try Harder Records, která mě zaujala již svým prvním 7" Like.Gentr.Men od Tired Irie (kterým mimochodem asi za týden vyjde druhé EP), objevilo jedno velice příjemné překvapení v podobě pětiskladbového EP Hohey Slides. Má ho na svědomí novo-folkař Adam Gnade působící v Portlandu, kam se dostal ze San Diega a pětičlenná post-harcorově progresivní partička Youthmovies z ostrovů. Tam se během společného turné natočilo 21 minutové dílko, které spojuje americkou a britskou současnou hudební kulturu. Zatímco Youthmovies mají kromě společného hraní s 65daysofstatic, iForward Russia! i 2 mini LP, 2 singly a 3 live CD-R a před sebou čekání na prní album (01/2008), Adam Gnade své první EP Goodbye Drunken Ghost na kazetu natočil už v roce 2000, následované o něco mladším Shiv Shiv Shake. U californských Loud + Clear Records podepsal slouvu v roce 2005, kdy také vyšlo debutové album Run Hide Retreat Surrender a živák We Are Bones And Ghosts Down Stone Walled Wells.
Po "objevení" VB přechází k Drowned In Sound, kde se pouze v digitální podobě objevuje pětiskladbové EP Shout The Rafters Down a ve stejném čase, ale u Native Kin splitové LP s Ohioan v nákladu 100 ks. Na Honey Slides se od titulní první skladby, kde zaslechneme i trubku, přetočíme od kytarově znějící nahrávky až k experimentální elektronice, závánějící tak trošku i ambientním zvukem. Nádherně ucelená deska plná tajemných a napínavých melodiích, ve kterých vyniká odříkavající až oznamovací rozechvělý rebelující hlas AG. Nahrávka dokazující lahodnou soudržnost rozdílných hudebních směrů.
V listopadu by se měla do obchodů dostal i Adamova první kniha Hymn California a snad v lednu 2x12" EP Adam Gnade and The Confederate Yankees nazvané Palaces / Whidbey Island (Bad Drone Media). V současné době jsou prý koncerty na pokračujícím britském turné obrovským zážitkem. Tak pokud budete někde blízko, rozhodně neváhejte.
Možná, jste někdy byli v Los Angeles. Možná, jste tam někdy navštívili nějaký ten klub a možná to byl právě undergroundový The Smell. Možná, jste tam narazili na No Age, Mika Miko, Barr a možná i na Health. Pak se ti klucka určitě jmenovali Benjamin Jared Miler, Jake Duzsik, John Famiglietti, Jupiter Keyes a původně si chtěli říkat Medicine.
Jo Jo Jo - Health Health Health jsou prostě bomba zabalená v cukrovinkovém celofánu. Health teprve vloni odehráli ve zmiňovaném klubu svůj první koncert (zadarmo jako každý další), Health tam také natočili nulté Live album (100 modrých a 100 červených kazet pro DNT Records) a na stejném místě dali dohromady také debutové album Health, které se minulé pondělí objevilo na newyorské značce Lovepump United (200 kazet opět DNT).
Deska, která od první až do poslední devětadvacáté minuty vás pohltí, jak by odborník řekl - experimentálním noise rockem, připomínající rané Liars, či máčalky z Ex-Models (007!!!). Ne Ne Ne, Health jsou ještě o kousíček lepší! To, že se jedná o tvořivou partičku, dokládají i letošní splitové singly s Crystal Castles z Toronta Crimewave (13.8.2007) a zářijový Crimewave,Glitter Pills / Mothers Knows Best, Trash Hologram (Trouble Records), americké a UK cd z turné a spolupráce s Elphaba na Crime Wave Records. No a snad v nejbližších dnech se ukáže i společné dílko v LP podobě s manchesterskými Eye Hai (Golden Lab).
Co si víc přát a dopřát, než Health potkat za pár pětek (nebo taky zadarmo) třeba na Sedmičce. Jako dárek k vánocům ideální. Ideální do kapsy ...
PS - Lovepump United zasílají s digipackem A3 plakát, samolepku 23x6.5 cm Health a 7x7 cm s "nemravným" logem LPU.
V TV se občas mihne nějaké to setkání většinou už bývalých a rozzuřených akcionářů, jejichž naděje a jisté zisky rozprášili uhlazení šmejdi, kterých není zrovna kolem málo. Nechápal jsem důvěřivost a naivitu věřitelů, než se cosi podobného stalo i mě.
Začalo to ke konci letních prázdnin, kdy se zveřejnilo vydání debutového singlu londýnského kvarteta Electricity In Our Homes na značce Modern Pop Records. Brandon Jacobs se asi hodně divil, když se třetí titul z jeho vydavatelství v nákladu 200 kusů vyprodal během několika málo dnů a to ještě před oficiálním datumem, stanoveným na 17.9.2007.
Charles Repres (kyt.), Paul Reverse (bicí), Thomas Valium (zpěv) a Bonnie K (basa) dali s producentem Johnem Lingerem dohromady v duchu psychedelického post-punku skladby More Minimal, Some Marvels, Are They Doing Something Nasty?, We Don't Need Honesty a to celé pod názvem The Shareholders Meeting EP nám nabídli s 5% podílnictvím ke skousnutí. To, že se jedná o výborný debut, netřeba dále, ale že se jedná i o zcela čistou hru, dokládá následující výpis z akcionářského certifikátu:
Ve dnech 3.-8.10.2007 se Praze a vlastně i širší veřejnosti v naší zemi představí zlomek aktuálního islandského "nezávislého" umění, prostřednictvím výstav, filmů a hudby. Dnes, když už se za alternativu berou Fixy, Billové i Anetka, nemám námitek proti zařazení hudební části festivalu do "vybraného" sektoru, jenž se uskuteční v prostorách pražského Abatonu 6. října.
Takže, když proti hlavnímu proudu, tak tedy i proti času. Snad v půl dvanácté zahraje elektropopová čtveřice Sometime, po desáté ve stejném tempu i obsazení 3:1 v neprospěch něžnějšího pohlaví Worm Is Gree, kde asi nebude chybět ani Love Will Tear Us Apart od Joy Division a o lehkou změnu se postará o deváté někdejší člen Gus GusDaníel Águst s komorním orchestrem. No a jak to většinou bývá, na začátek to nejlepší - Australan Ben Frost, který před dvěma lety během svého hudebního hledání zakotvil až na Islandu. V rodné zemi zanechal kamarády z rockové kapely Something For Kate, EP Music For Sad Children (2001 Independent AU) a úspěšné debutové album Steel Wound na značce ROOM40 z února 2004. Po vylodění v Kouřové zátoce začal spolupracovat s Björk a rozjel dramaticky znějící elekronický projekt School Of Emotional Engineering, kerého využil třeba Steven Allan Spielberg ve filmu Mnichov. Následovalo společné vystoupení na Royal Festivalu s Vincentem Gallem a "tajná" spolupráce se stejně starým producentem Valgeirem Sigurdssonem (27), který složil hudbu pro Tanec v temnotách režiséra Larse Von Triera a věcičky pro CocoRosie, Maps, Múm (podepsané LP Finally We Are No One), Sigur Rós (pamatujete Akropolis 2001?) a asi 4 desky Björk. Jinak je navíc ještě majitelem parádního labelu Bedroom Community, kde jako třetí titul vyšlo v září jeho debutové dílko Ekvílibríum, kde na oplátku hostuje Bonnie 'Prince' Billy. No a začátkem května na této značce vyšla i pětiskladbová deska Theory Of Machines mého "hrdiny" sobotního festivalu - Bena Frosta. Zvukově zaplulo do typické křišťálovitě ledové islandské elektroniky, klouzající mezi Christianem Fenneszem a Sigur Rós.
Už jenom kvůli BF by určitě stálo za to si uškudlit na víkend čtyři stovky a do Abatonu vyrazit. Ta jeho Theory Of Machines je prostě úžasná.
Ještě než se vydám na začátku listopadu (8.) do Archy na Deerhunter a krátce před tím (26.10.) na strahovskou Sedmičku, kde zahrají zástupci Dischord RecordsAntelope rád bych podnikl krátký výlet k sousedům, kde v Szene Wien se dle mého uskuteční asi koncert podzimu.
Islandská dámská čtveřice Amiina přiveze naživo předvést své debutové album Kurr, které se objevilo letos jaře u Bláskjár Records. Nevím jak to bude vypadat na sklonku roku se Sigur Rós, ale jako vynikající náhradu vězměte těmito symfoňačkami. Menší zážitek než s Joannou Newsom neočekávejte.
Zapište si prosím datum 11.10.2007 a cenu, která nebude vyšší než 20 EUR.
To co napadne asi každého při letmém pohledu na obal debutového alba Everything Judged By Success Alone, se při pozornějším zaostření začne z lehka proměňovat o něco méně děsivější představy a pocity, přesně vystihující jeho atmosféru. Depresivně nervní nálada nás sice provází v každé z jedenácti skladeb, ale na čtyřicetiminutové nahrávce nalezneme i jemnosti infikované do nemocné duše tohoto cd.
Již v úvodní a zároveň nejdelší skladbě Stars With Cans, ve které se nasamplovaný příběh opilce, jenž zabil v autě svojí rodinku, prolíná s praskajícím ohništěm u nedalekého letiště za doprovodu kytary, dává jasný návod k orientaci ve směsici různých zvuků, ruchů, náhodných a podivných davových nahrávek, ale i sympatického zpěvu, bicích a strašidelných kytarových vazeb, končících pohodovou destrukcí. Třeba taková závěrečná Snowstorm Into Blood Spattered Sheets je zcela odpočinková - ale kam?
Celkově se jedná se o minimalisticko-instrumentální dílo, ne každému asi vonící, které přivedl na svět Oliver Griffin alias Tracks, v Londýně známý i jako Knives (LP How Do You Feel About It?). Album vyšlo pod katalogovým číslem 001 u Red Guard Records 17. září v nákladu 300 kusů s vloženým ústřižkem zašlé fotografie v igelitovém sáčku a to vše dodané v červeně zapečetěném papírovém obalu.
Pocuchejte si nervy s Tracks. Everything Judged By Success Alone je odsouzené k úspěchu, pochopitelně nekomerčnímu.
Diario je lipská partička, která funguje od roku 1999, kdy vydala své první demo. Stejnojmenné debutové album vydali, jako vše následující, na místní značce VelocitySound Records o dva roky později a s dvojkou Tempo se ukázali na počátku roku 2003. Současná sestava Jan Roth (basa), Gunar Laabs (kytara) a Jan Barich (bicí) se letos představili na Free Dim Festivalu v Táboře, kam přivezli "naživo" asi své nejlepším (loňské) album Things In The Mirror Appear Closer Than They Are. To, že se jednalo o strhující noise-post-rockové vystoupení potvrdí každý, kdo se na dvorku Café Baru 7 zastavil. Já si tam zamiloval Coins Coins Coins a do dneška ji můžu slyšet třeba desetkrát za den a neomrzí. Fakt, skvělá skladba ze stejně skvělého alba.
Včera se hoši vydali na Diario Instrumental Space Invaders Tour 2007, během kterého se zastaví (opět) i v naší zemičce. Pokud to nebudete mít daleko a není vám líto 60kč, resp. 80 kč v den konání, tak se třeba zastavte:
26.9. Plzeň 27.9. Jihlava 28.9. Kopřivnice 29.9. Hradec Králové 30.9. Olomouc 1.10. Brno 2.10. Praha 3.10. Č. Budějovice (Velbloud)
V západním Londýně fungovala, dá se říci ještě před pár měsíci kapelka, milující disko-psychobilly a hipíky. Nechali za sebou dva roky starý 7" Reunion / Much Too Much a o rok mladší How It All Went Wrong / Chapter Two, jehož náklad 1500 ks se vyprodal během jediného dne. Možná úspěch, ale tahle šestice se s tím tak nějak nevyrovnala a po společném turné s parádníma Vincent Vincent And The Villains se v srpnu loňského roku rozpadla. Jediné co už pro docela početné a nadržené publikum udělali, bylo sjednocení většiny skladeb, které kdy nahráli na jedno cd a po několika odkladech vydali až letos v březnu, stejně jako předchozí singly, na White Heat Records s názvem End Of An Error (2004 - 2006). Devět základních skladeb a 5 bonusů, z nichž tři tvořily rozhovory s Johnem Kennedym na Xfm v roce 2005. Zatímco Chris Burman se vrátil na vysokou a s druhým zpěvákem (Billy Leeson) připravuje cosi nového, Frederick Macpherson (I.), Shaun Peterson (kyt), Tommy Howson (basa) a zpěvák Bono Must Die Tobi O'Kandi (bicí) dali dohromady chytlavější a více k širšímu posluchačstvu zaměřenou partičku Ox.Eagle.Lion.Man, pojmenovanou podle knihy o zjevení a převtělení do zmíněných "postav". První skladbou, napsanou ještě za existence Les Incompétents, byla A Matter Of Timing a prozatím jediný demáček (fuj!) tvoří čtveřice Fatherhood, Theatre Of Faith, Tradition a Of Fact And Figure. Koncertně se představili na Glastonbury, Readingu (Leeds) a na začátku září předskakovali (ale ne jen tak) na londýnských vystoupeních Polyphonic Spree. Myslím, že dveře do světa se jim pomaličku otevírají (záleží, zda nepřijde zase nějaký průvan), protože podepsali smlouvu (podepisují se ještě vůbec smlouvy?) s Transgressive Records, kde 12. listopadu má vyjít jejich debutový singl Motherhood / Fatherhood. Fredovi moc přeji, aby se dostal dál, než posledně. I když Les Incompétents byli moc dobrý. Podobný osud jsem už zažil s pěticí Parva, která se reinkarnovala do Kaiser Chiefs. Že by to byl právě ten důvod Ox.Eagle.Lion.Man?
Deerhunter vznikli před šesti lety v Atlantě a ještě před nahráváním debutového alba Turn It Up Faggot pro místní značku Die Slaughterhaus Records, tragicky zemřel baskytarista Justin Bosworth a odešel i autor názvu Dan Walton. Základní dvojici Bradford Cox a Moses Archuleta doplnili Josh Fauver, Lockett Pundt a Colin Mee, který před měsícem tak nějak musel odejít. Na původní značce vydali po třístovkách dva splitové 7" s Alfabets (zde ještě s Bosworthem) a Hubcar City (2005). První samostatný singl Grayscale / Tree Spies (Rob's House Records) se vyprodal během několika málo dnů (100 ks), během nichž si už podepsali smlouvičku s vydavatelstvím Kranky. Počátkem letošního roku zde lisují dvanáctiskladbové dílko Cryptograms, které je následováno v květnu EP Fluorescent Grey a s dalšími třemi kapelami na 7" Whirlyball (200 ks černá/bílá), kde jsou zastoupeni Kousin Klash (Chunklet Records). To, že se jedná o partičku více než průměrnou, dokládají i kámíci, jež je vláčeli s sebou na turné - TV On The Radio, Liars, Yeah Yeah Yeahs, či Battles. Příští rok je očekávaná trojka Microcastle (Kranky), kde by se měl "ambientní" svuk míchaný s kytarovkami lehce změnit. Možná jako ....
Pětadvacetiletý bisexuál Brandford James Cox, trpící marfan-syndromem, človíček, jež nahrál několik věcí společně s The Black Lips, si k tomuto projektu přidal ještě jeden, řekl bych osobitější - Atlas Sound. Cole Alexander s ním vloni natočil 8 skladeb na 10" u Rob's House Records a tento rok spojil nadšení s Mexcellent, jejichž výsledkem je 12" Fractal Trax / Combrea Jungl (HOOS Rec.)
V současné době má připravené debutové album Let The Blind Lead Those Who Can See But Cannot Feet, které se snad na pultech objeví začátkem příštího roku. No a protože 8. listopadu se Deerhunter zastaví v pražské Arše, možná uslyšíme i nějakou tu elekro-indie novinku od Atlas Sound. Věřím, že uslyšíme!
Zajímá-li vás elekro-akustické vlnění Inch Time, Tunng, případně vás oslovilo Yorkovo album The Eraser, tak prosím zbystřete. V Plzni se nedávno zrodila stejně kvalitní (laptopová) záležitost, jako zmiňované "hvězdy". Říkají si Table, je jim asi 27, z Havlíčkova Brodu pochází Dominik Gajarský (kyt., piáno, zpěv) a druhým je Roman Štětina (elektronika, piáno) z Perštejna. První veřejné vystoupení si odbyli ve vysílání studentského rádia Bomba v Plzni, v červnu se poprvé postavili proti posluchačům na festivalu Medialess a o prázdninách se zúčastnili vernisáže Zůstane to mezi námi (Karlín Studios).
Nevím, zda v tomto případě platí do třetice všeho..., ale věřte nevěřte, 8. září se ukázali v Noci s (nemožným) Andělem, kde byli hosty hosta, alternativního výtvarníka Michala Pěchouška, jinak jejich pedagoga. O tapnosti P.A. je zbytečné se zmiňoval, ale trocha hudební osvěty určitě nikomu neublížilo - Comming Soon, či Moth Catchers jsou opravdu vynikající (!!!). Čtvrtý pokus můžete zažít osobně, tedy pokud v neděli 23.9.2007 zajdete do sklepních útrob pražského hostelu CzechInn ve Francouzské ulici. Zde nezisková organizace Skutečnost podporující umění a multikulturu, uvede společně s neméně zajímavým uskupením A.M. 180 Collective koncert kanadských Dog Day, kterým letos v dubnu na značce Tomlab (v Kanadě Black Mountain) vyšlo debutové (pop) album Night Group, ovlivněné Joy Division a The Vaselines.
Koncert začíná ve 20 hodin, vstupné pořídíte za stovku a jako předkapelu uvidíte a uslyšíte "naše" TABLE.
Málokdy se dá stihnout během 48 hodin na různých místech tolik zajímavě neodmítnutelného, jako tomu bylo koncem tohoto týdne. Vše odstartovala ve čtvrtek o páté odpolední ve Wortnerově domě AJG v Č. Budějovicích výstava obrazů, grafických listů a kreseb akademického malíře Antonína Málka, na jehož pozvání přijeli přátelé a legenda českého undergroundu The Plastic People Of The Universe. Kromě 110 děl mohli návštěvníci shlédnout výborné hodinové vystoupení s jedním přídavkem, které dle přítomných dokázalo, že TPPOTU stále dovedou oslovit i mladší generaci, pohybující se mimo trendový konzum.
O pár hodin později , tentokrát však v hudebním klubu Velbloud se zjevila další tehdejšímu totalitnímu Československu nepohodlná hvězda, resp. anděl měsíce září (náhoda?) Uriel (Oheň Boží) Jana Kratochvílová s doprovodnou rockovou kapelou. Za bicími jste mohli poznat původního člena Pražského výběru Jirku Hrubeše, se kterým v roce 1983 po festivalu v Irsku zakotvila v Anglii, kde snad působí dodnes jako Jana Pope. Až na pro mě "přihlouplé" průpovídky o energiích světla atd., se jednalo o vyrovnanou podívanou zpestřenou o roztleskávající taneční trio. Ale na Plastiky prostě neměli.
Určitě o nezapomenutelný zážitek přišli všichni, co nenavštívili v pátek pražskou Archu. Ač nekonečné čekání ve vydýchaném divadelním vestibulu, během kterého jsem shlédl 15 x čtyřminutové programové tipy a některé přítomné přivádělo k mdlobám, v devět se očekávání naplnilo. Na prkna se postavili bři Greg a Thom, nebo-li The Moore Brothers, dorazivší do Prahy vlakem jen s akustickou kytarou, o kterou se po v duetech zpívaných skladbách střídali. Milé, ale pro některé netolerantní "intoše" maximálně unavující. Po krátké pauze se usadila uprostřed pódia za harfu krásná šestadvacítka Joanna Newsom, doprovázená bubeníkem, violistkou a hráčem na banjo a mandolínu. Nejen svým něžnějším než nežným hlasem připomínající Björk, ale i smyslem pro humor a pohotové odfuckování pruďasů, kteří se najdou asi všude, dokázala sílu své křehké osobnosti, kterou snad rozhodil jen velký počet fotografů v úvodu koncertu. Devadesáti minutové fascinující vystoupení uzavřené jedním přídavkem se mi zapsalo mezi jedno z těch, na které se nezapomíná ani po dvaceti letech. Jako důkaz toho, že před námi byla jedna z velkých současných hudebních osobností z oblasti tzv. freak-folkových písničkářů a odvedla skvělý výkon, dokázalo i vyprodání veškerých hudebních nosičů ten večer v Arše nabízených.
Na sobotu jsem si už nechal "jen" vernisáž v domácí galerii v Knížecím Dvoře v Hluboké, kde se prezentují fotografie Herberta Slavíka a Tona Stana, který nakonec nedorazil. Výstava potrvá do 23. října, na které budou k vidění fantastní představy v podobě siluet lidského těla na podkladu pro mě nejlepšího českého piva Pilsner Urquell, zde zastoupeného svým manažerem Vladimírem Jurinou a půlitrovýn plechovkovým balením.
Tento povedený prodloužený víkend určitě stojí za zapití. Takže - na zdraví a na podobně vydařené akce!
Susan Janet Ballion, známější spíše jako Siouxsie Sioux, si k letošnímu jubileu nadělila docela příjemný a co hlavně, nenudný dáreček. Pozvala si producenty Steva Evanse a Charlieho Jonese a natočila vlastně úplně své první sólové album, nazvané Mantaray (Decca Records / Universal). Do obchodů se dostalo v pondělí a najdeme na něm deset popovějších osmdesátek, které v dnešním retro čase zní aspoň od originálu.
Siouxsie And The Banshees a The Creatures patřili k mojim nej kapelám, především jejich ledová královna se stala ideálem holky mých snů. V současné době působí tato představa už hodně rozmraženě a snad i tošku rozpačitě. Před týdnem se objevil na cd a 7" singlík Into A Swan, obohacený o skladbu Swansway, který se dostal na 59. příčku britské singlové hitparády. Nepočítáme-li 13 let starý duet s Morrisseym Interlude (snad na albu Vauxhall And I - Parlophone), pak něco pro Basement Jaxx a Marca Almonda (škoda že chyběl na tom Donau festivalu), tak první samostatně vydaná věc je práve Into A Swan.
Mojí nejoblíbenější skladbou je Here Comes That Day, která má cosi společného s celou kolekcí - dokonalého agantíčka s ještě srandovnějším označením 007 určitě znáte.
Alšova jihočeská galerie zahájí ve čtvrtek 13. září v českobudějovickém Wortnerově domě výstavu nazvanou Obrazy, kresby akademického malíře Antonína Málka. Stane se tak u příležitosti umělcových 70. narozenin a ke shlédnutí budou jak šedesátkové Konfrontace, tak i díla vzniklá po jeho emigraci do Švédska těsně po okupaci v roce 1968.
Antonín Málek se narodil v Plzni, vyrůstal v Jindřichově Hradci, vystudoval AVU a jako jeden z představitelů českého informelu stál u prvních nelegálních výstav (Konfrontace I, II) v ateliérech pražských umělců, v podhoubí, směřujícímu k Pražskému jaru. Pozdější "post abstraktní" období zachytila jediná a zároveň poslední autorova samostatná výstava v naší zemi před exilem. Od druhé poloviny 70. let až po současnost se zaměřuje na portréty krajin (Tibet) a osob a zabývá se i scénickou výpravou (Král Ubu). Ve svých pracích se snaží zachytit lidskou touhu po zakotvení ve skutečném světě a upozornit na nereálný svět, který je nám nabízen na každém kroku.
Vernisáže, jejíž začátek je naplánován na 17. hodinu, se má zúčastnit i legenda českého undergroundu, The Plastic People Of The Universe. Kapelu ovlivněnou F. Zappou a The Velvet Underground dal dohromady v roce 1968 pod "dohledem" Ivana Martina Jirouse baskytarista Milan Hlavsa a kromě saxofonisty Vratislava Brabence se na textech podílel letos v dubnu zesnulý Egon Bondy. Do ilegality se TPPOTU dostali po třech letech existence, ve které "zůstali" téměř 20 let.
Výstava potrvá do 28. října a já přeji k významnému výročí vše nejlepší a spoustu dalších, nejen uměleckých, nápadů.
To, že letošní rok je rokem Joy Division, asi nemusím ani připomínat, vždyť právě v '77 si partička přisvojila tento název (Warshaw Pakt), i když první koncert s novým jménem odehrála až v únoru 1978.
První dvě a zároveň jediné jejich řadovky plus raritky se záznámem jejich posledního vystoupení (Birminghamská univerzita 2.5.1980) vyjdou v remasterované podobě, obohacené o bonusová CD 17. září. Zajímavostí rozhodně je, že v nákladu 500 kusů vyjde i 3 LP Box v nádherném provedení od Petera Savilleho. A cena? V předprodejích se pohybuje od 99 do 120 liber.
CD podoba Unknown Pleasures bude navíc obsahovat 12 skladeb z Factory, Closer si přidá také dvanáckou, tentokrát z Ulu a Still 14 z High Wycombe Town Hall.
No a za necelý měsíc tu máme (tady?) film Control!!!
Tommy Sanders, Peter Cattermoul, David Thorpe, Jonny Sanders a Peter Hefferan více jak před třemi lety založili na trase Reading-Londýn indie folk rockově znějící Pete And The Pirates. V metropoli se upsali ke skvělým Stolen Recordings (2003), kde jim v červenci 2005 vyšlo první ze dvou dvacetiminutových EP. Get Even CD s lodními plachtami obsahovalo skladby Nuana, Knife, Sonny, Toe, Electric a Savior (také na kompilaci ArtRockeru), produkce se ujal Paul Jones a za nákladem 500 kusů se jen zaprášilo. Malá-velká senzace byla na světě. Wait Stop Begin, teprve pod evidenčním číslem 4, vyšlo vloni v červenci a Come On Feet, Something, This Thyme, Step Back She Doesn't Belong, Disco, Think Twice se dá ještě pořídit. Parádní harmonické kousky, které dají vzpomenout jak na The Velvet Underground, tak i na Pixies.
Celý rok trvalo, než vyšel jak Stolen Recordings, tak i samotným PATP z tohoto EP první (sold out) singl Come On Feet. Stalo se tak tedy až letos v červnu, na b stranu 7" vybrali Humming a jako producenta Hareth Partona, který dělal desky např. The Pipettes, The Victorian English Gentlemens Club, Neils Children, Foals, Chow Chow, The Go!Team, či remixy Death In Vegas, Placebo, Ash, The Beta Band, ... Takže určitě do špatných rukou nevlezli a spolupráce vypadá i na debutové album, které by se mělo objevit snad někdy v lednu 2008.
O prázdninách se mj. objevili na Green Man festivalu a Reading/Leeds festíku, kde si kromě Carling stage zaimprovizovali i v "rodném" kempu. Na 8.10.2007 je naplánován singl Knots, jehož klipově rozjuchanou podobu lze shlédnout již nyní a pokud vlastníte druhou kompilaci Stolen Recordings, tak tam skladbu vedle Shimmy Rivers And And Canal, Candy, či Tap Tap najdete také. O Tap Tap , které dal dohromady právě zpěvák Tom Sanders, jsem psal v lednu. Pohoda, klídek, tabáček. To nééééééééééé
Australan Angus Andrew (zp., kyt.), Aaron Hemphill (kláv., kyt.), Ron Albertson (bicí) a Pat Noecker (basa) se z počátku motali kolem Gern Blandsted Records z New Jersey, kde natočili ípíčka We No Longer Knew Who We Were a Fins To Make Us More Fish-like a především hodně dobré debutové album They Threw Us All In A Trench And Stuck A Monument On Top, kde zazářila závěrečná půlhodinová smyčka This Dust Makes That Mud (říjen 2001).
Z důvodu rozdílných pohledů na další tvorbu odcházejí Ron a Pat, které nahrazuje bubeník Julian Gross, se kterým nahrávají splitové EP, o které se dělí s Oneida (Arena Rock Recordings) a dva měsíce před tím se They Threw Us .... objevilo v reedici u obrovských Mute, čímž měli Liars úspěch zpečetěn. Dvojku They Were Wrong, So We Drowned spoluprodukoval kytarista a klávesák TV On The Radio David Andrew Sitek
a nejen její podobu nám přivezli představit v červenci 2004 na strahovskou Sedmičku díky A.M 180 Collective za nádherných 130 kč u vstupu. Tehdy předskakovala tuším pražská Lyssa (Silver Rocket). Na třetí desku Drum's Not Dead (02/2006) si částečně odskočili do Berlína, kde se jim tak zalíbilo, že zůstali až do zatím poslední nahrávky, kterou je LP s jednoduchým názvem Liars. Andrew se o ní zmínil jako o nejvyrovnanější a nejpopovější (nejedná se o Liars?) a myslím, že na základě jeho slov, aniž by asi desku i slyšeli, ji někteří kritici odepsali. Pokud se v tomto případě jedná o pop, pak Tony Wilson vlastnil mateřskou školku. S odkazy na The Jesus And Mary Chain (pamatujete si květen 1992 na Výstavišti?), Sonic Youth, či dokonce neveselé The Cure, mi pak připadá toto zařazení zcela mylné. Ale je to věc názoru - zde můj osobní.
První singl z novinky Plaster Cast Of Everything vyšel před měsícem a následovat by jej mohla třeba závěrečná Protection. Liars natočili za pomoci Jeremy Glovera vyklidněné, ale výborné album, které mě díky rozdílným reakcím mile překvapilo a naživo bych si je dal klidně ještě jednou, i když od dance-art-punku a alt. rocku se dostali až k noise-rocku (už jsem jako ti profíci).
Zatímco Mirek s Jirkou a dobitou Jaques nám ukazují ty správné barvy, po kterých se vydat, londýnští Tunng hodili směrovky tam, kde každá duše najde to své místečko plné pohody a klidu. Třetí album Good Arrows (Full Time Hobby) zní oproti předcházející tvorbě z počátku jako "nejhitovější", ale po prvním singlu Bricks, mém tipu na dvojku a zároveň "nejveselejší" Bullets a "nejdrsnější" Soup, se nahrávka stáčí do typické elektro-folkově experimentální Tunng nálady, čímž nechci novinku označit za sebevykrádající, či vracející se k něčemu, co nám partička už jednou předvedla. Naopak. Good Arrows je nejpísničkovitější a jako celek nejsilnější prací, jakou zatím Mike, Sam a přátelé odvedli. A jak to začalo? Poté, co Mike Lindsay vyměnil obchůdek v Sohu za zpěváka a skladatele Sama Gendera a natočili několik věciček na různé kompilace, se ozvali ze Static Caravan s nabídkou debutového 7". Ten vyšel v nákladu 500 ks v červnu 2004 a dostal název Tale From Black / Pool Beneath The Pond. Následovala stovka Maypole Song (The) / Suprize Me 44 a o rok později vyšel remixovaný 7" People Folk a Magpie Bites / The Bonnie Black Hare s maličkým plakátkem. Některé ze skladeb se objevily i na první desce (This Is ... Tunng) Mother's Daughter And Other Songs z ledna 2005. Za zmínku stojí i předělávka The Pioneers indiešků Bloc Party, použitá snad pro nějaký americký televizní seriál.
Vloni Tunng reprezentovali s Inch Time vydavatelství Static Caravan na španělském Sonar festivalu , i když v té době už měli na pultech druhé album Comments Of The Inner Chorus (22.5.06), pod kterým byli podepsáni také Full Time Hobby. Tomu předcházel singl Woodcat s Viva Voce remixem a do konce roku jsme se mohli seznámit i Jenny Again, tentokrát s remixem od The Earlies a poslením 7" It's Because .... We've Got har. Oficiálně je kapela rozšířena očtyři další jména - Martin Smith, Phil Winter, Becky Jacobs a Ashley Bates.
DNTEL a Daedelus remix skladby Bricks nás 20. srpna upozornil, jak jinak než na sedmipalci, na třetí a pro mě nejpřitažlivější album, o kterém jste se snad něco dozvěděli v úvodu. Jen pro doplnění. Sežeňte si knižní limitovanou edici, kde kromě "skládankové" grafiky (Vanessa Da Silva) a textů, najdete navíc 9 minut bonusových skladeb Wood a Clump a dostanete se na konečných 53 minut a nějaké ty drobné.
Doma je doma, ale i kavárna s galerií na Perry St. v New Yorku, kde mezi filmem roznáší "naše" Bára, kávičku popíjí s přitažlivými chlapečky Michael Stipe a svůj knír si zábavným drinkem smočí neméně zábavný Eugene Hütz. Poté, co vyměnil Kyjev za NY, založil v roce 1999 podle Nikolaje Vasiljevoviče "ansámbl" Gogol Bordello. V dnešní době je již téměř zbytečné osmičku (nebo 9, či 10) představovat, ale asi málokdo ví, že jejich (snad) první české vystoupení proběhlo už v roce 2002 na Baráčnické rychtě a že film Everything Is Illuminated (režie Liev Shreiber), kde EH hrál hlavní roly, byl natáčen v Praze.
Většinu posluchačů si tahle zábavná partička (Ukrajina / Rusko / USA / Izrael / Etiopie) získala až přestoupením od Rubric Records k Side One Dummy, kde v srpnu 2005 vychází třetí album Gypsy Punks: Underdog World Stripe (2LP až v únoru 2006), následované před měsícem novinkou Super Taranta! (Victor Van Vugt) Přesně nevím, co si o cikánském punku a spoluprací s Madonnou (London Live Earth 7.7.07 La Isla Bonita a film Filth And Wisdom) mám myslet, ale takovou American Wedding vidět a slyšet naživo, musí být opravdu zážitek.
Asi využiji lákavé nabídky za 440 kč a 24. listopadu do Archy zajdu. Věřím, že na další "naší" tutovku byde natřískáno, resp. vyprodáno. Jen škoda, že když kolem naší země krouží tolik zajímavé hudby, otevře se klícka jen hájeným.
První nahrávkou už jako Voice Of The Seven Woods se prezentoval mladý multiinstrumentalista Rick Tomlinson na tamní manchesterské značce Twisted Nerve v roce 2003 se splitovým 7" Svarka, pocházejícím z balíčku Singles Club. Od té doby většinou vlastním přičiněním dal nahlédnout do své tvorby díky šesti CD-R, kazety, dvou CDEP a čtyř 7", z nichž ten poslední s Hushem Arborsem (The Great Pop Supplement) jsem zázrakem ještě sehnal na letošním Donau festivalu v Kremsu.
Vydavatelství Twisted Nerve, kde začínali Andy Votel, Alfie, Badly Drawn Boy, či moje "naděje" Sam And The Plans (druhé 7" EP s dvanácti skladbami!) vydalo v prvním srpnovém týdnu LP (35 minut) Voice Of The Seven Woods. Kromě čtvrté Silver Morning Branches a poslední desáté, ani ne dvouminutové Dusk Cloud, na něm najdete instrumentální skladby, na kterých se dále podíleli Pete Hedley (basa, housle) a jazzový trumpetista Chris Walmsley (bicí, piano). Trošku jiný folk (třeba ještě s loutnou), než ten, který známe z lochotínského amfiteátru (nemyslím r. 1989 s Die Toten Hosen), je ovlivněn hipíkama 70. let (co je dnes původního?) míchající psychedelii s jazz rockem.
Ať tomu říkáme třeba progresivní folk, nebo barokní jazz rock, jedná se v podobě Voice Of The Seven Woods o silné album pro "náročného" posluchače. Kdybych měl jeden navíc, doporučil bych všema šesti. V těchto dnech se objevilo další čtyřskladbové (sama doma) CDEP The Seventh Step (live) a na podzim je plánované evropské turné. My ale můžeme zůstat v klidu. Jak jinak, že?
V květnu jsem se zmiňoval o letošní filmové novince Cotrol (Anton Corbijn), která v těchto dnech, mj. společně s českými Pusinkami (Karin Babinská 07/07), se účastní 31. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Montrealu, který potrvá až do 3. září.
Premiéra snímku se chystá na začátek října, kdy vyjde zároveň i soundtrack (1.10.2007) s osmnácti skladbami, z nichž tři novinky (instrumentální) budou patřit New Order.
1. Exit - New Order 2. What Goes On - The Velvet Underground 3. Shadowplay (Joy Division cover) - The Killers 4. Boredom (live) - The Buzzcocks 5. Dead Souls - Joy Divisio 6. She Was Naked - Supersister 7. Sister Midnight - Iggy Pop 8. Love Will Tear Us Apart - Joy Division 9. Problems (live) - Sex Pistols 10. Hypnosis - New Order 11. Drive In Saturday - David Bovie 12. Evidently Chickentown - John Cooper Clarke 13. 2H.B. - Roxy Music 14. Transmission (Cast Version) - Joy Division 15. Autobahn - Kraftwerk 16. Atmosphere - Joy Division 17. Warszawa - David Bowie 18. Get Out - New Order
Téměř půl roku byl avizován 7" londýnského vydavatelství The Great Pop Supplement, kteří až toto pondělí potěšili všechny netrpělivé zájemce o příjemné folkové melodie, ochucené psychedelií a elektronikou. Oproti původním čtyřem, se nečekaně na 10" objevilo hned pět exkluzivních nahrávek.
První pětačtyřicítkou je skladba Peanuts dvojice Mike Lindsay a Sam Genders, říkající si Tunng a pocházejí jako většina zúčastněných z Londýna. Tihle pánové mají těsně před vydáním třetího alba Good Arrows (Full Time Hobby) a už nyní jej ohlašuje singlík Bricks. Když si seženete limitovanou edici na CD, budete se moci potěšit ze dvou bonusů. Jinak Bullets je naprostá bomba! Takže, nezapomeňte na pondělí 27.8. PapapapaPapapapa.
Hvězdy Green Man festivalu The Woodcraft Folk vybrali pro TGPS Them There Eyes, ve které uslyšíte nádherný hlas Alison Blair Rohrbach, známé jako Delightful Orange, působící na půdě Washingtonu D.C. Znáte The Ghost Box? Takže tak nějak. Po vyprodaném debutovém albu Trough Of Bowland (Earworm), přišli The Woodcraft Folk letos se skvostným 6" v nádherném patchworku, dělícím se s Movement.
Druhá strana v otáčkách na 33 začíná kvartetem The Laughing Windows, kteří byli nedávno odmítnuti se svým debutovým EP u Poptones. Tentokrát Alan McGee a spol udělali školáckou chybu, protože Kaniepien, Insect, Hollick a Sharpe mohli být tím nejsilnějším, co vydavatelství mohlo nabídnout. Mě to ale navadí, mám tu přece The Great Pop Supplement.
Miláčky Shady Bard představovat ani nemusím, jen mi tak trošku chybí slibované vystoupení v naší matičce. Květnové album From The Ground Up (Static Caravan) právě vyšlo i v Japonsku a to na značce XTAL Recordings. Pro dvojku mají natočená nějaká dema a v září (UK) se několikrát představí vedle iLiKETRAiNS. Na 10" přispěli se skladbou What's Behind The Door?
Posledním číslem je The Eighth Tower pt.2, kterou mají na svědomí manchesterský Adam Leonard a Pat Gubler (P.G. Six) z Brooklynu. Adam má za sebou alba How Music Sounds (2003 Real Wood), How Real Is Real a The Message Tapes EP (2004). O rok později se "podíval" na klasiku Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band a letos v únoru přišel s raritkami Leonardism. V současné době připravuje novinkové LP Nature Recordings. P.G. Six vydal debut Parlor Tricks And Porch Favorites před šesti lety, následované The Well Of Memory (2004) a Music From The Sherman Box Series. Čtvrté album vyšlo v únoru na Drag City a dostalo název Slightly Sorry. Zde vydává i Joanna Newsom, kterou můžete vidět a slyšet 14. září v pražské Arše.
The Great Pop Supplement vydali jeden z dalších obrovských hudebních zážitků, které nemohou upadnout v zapomění. Kromě hudby stojí za pozornost i obal s chlapečkem, prožívající svůj nejšťastnější okamžik ve svém životě - den, kdy se objevil první počítač s pevným diskem, stávající se z 50ti 21" ploten, otáčejícími se rychlostí 78 rpm. Uvnitř navíc naleznete list s dalším vynálezem - vznášedlem, plujícím 22 minut nad reálem.
Americký label Lizard King s pobočkou v Londýně, vyslal na páteční odpoledne, ten den první vystupující, skotské elektro-popové Drive By Argument, vzhlížející se v The Faint a Bloc Party. Na stejném místě (rs) je následovali Hellogoodby z Kalifornie, s až nechutně slušně uhlazeným zpěvákem, jejichž popové la la la přišlo z technických důvodů se čtvrthodinovým zpožděním. Ale za hodně povedenou považuji Here In Your Arms a kromě alba Zombies! Aliens! Vampires! Dinosaurs! se objevila i na remixovém EP (Drive Thru Records). Thomas a Alex Whitovi s The Electric Soft Parade byl důvod k přechodu na vedlejší scénu, kde právě spouštěli svou indie pohodičku. Tom žertoval, rozhazoval čoko-koule mistra Mozarta, ale stejně jejich nejsilnější skladby najdete (dle mého) na pět let starém debutu Holes In The Wall (db records). POHODA.
Miluji Kreuzberg, miluji Berlín, rád pozoruji Gods Of Blitz, brající si od The Hives a The Ramones. Zábavně rockový kvartet začínal již v podivném časovém pásmu, ...Co se na RS stalo? Klaxons Klaxons Klaxons, bloudilo mi hlavou a cpal jsem se do davu pod hlavním pódiem., kde se měli zanedlouho objevit. Po GOB přichází příšerné ska v italských převlecích - de la banda de Pipi (ex Ska-P), nebo-li The Locos. Tento hudební styl společně s hip hopem a emo kentusem - nemohu. Proskákal jsem nechtěně celou hodinu a vyhlížel Klaxons. Místo očekávaných, přišli neočekávaní Fall Out Boy z Chicaga se svým neposlouchatelným punk-popem. Nyní už bylo všem jasné, že ani Reynoldsova zlomená noha zázračně za dva týdny nesroste a Klaxons definitivně nyvystoupí. Co teď? Čekat další hodinu a půl na Kaiser Chiefs v davu s FOB, či to zabalit a ... Uspěla první varianta a jak se později ukázalo, i zatraceně se vyplatila. Kaiser Chiefs (mám jejich první singly ještě jako Parva) zalepili všechno to mizerný z předcházejících "předskakujících". 75 minut naprosto skvělého vystoupení nebudu více poplácávat, ale tahla leedská pětice už dávno zašlápla Oasis. Říká se, že nejlepší patří na konec a toto pravidlo díky Kaiser Chiefs zůstalo neporušené. Poslední věcičkou 7. ročníku FM4 Frequency festivalu mělo být avizované živé vystoupení letos hodně opěvované dvojice Digitalism. Buhužel, chlapíci sice živí dorazili, ale ze sousedního Německa si přivezli jen dva kufříky a jedno CD. Škoda, květnové album Idealism (Kitsuné) je vydařené. Tak snad příště.
Závěrem: 1. den - získal jsem pozvání na Oktoberfest 2. den - jedna krasavice si na mě zkoušela vlastní podprdu 3. den - jiné slečínce se zalíbilo nošení na ramenou (není křoví jako křoví,...) + vynikající festival, za kterým se nemusí daleko od mojí milované rodinky + spousta příjemných lidí
+ díky Calvinu Cleinovi (One) se člověk nemusel ani mejt a pořád voněl jako novej + toalety lepší než u nás v putice - v programu (stejně jako vloni) chyběly základní informace o učinkujících
Těším se na rok 2008, těším se na FM4 Frequency festival. Těšte se taky.
Nevím kde všude starej Maťecha za mlada pobýval, ale Milánek má prostě ještě bráchu. Stál nehnutě u vchodu, v ruce držel pivo a číhal po patnáctkách. Tak začal lehce propršený druhý den na Frequency.
Dole na GS začínali jako první Ghosts z Londýna, nesoucí se na příjemných indie popových melodiích stejně jako domácí Decker Orange (rs), Sugarplum Fairy ze Švédska a šprechtící Fotos. Příjemná změna dorazila po půl páté (gs), a to až z dalekého Brooklynu. Šestice dospělejch chlapů doplněná o malou zpěvačku černější než uplynulý víkend na našich silnicích, předvedla vynikající disco-punk-funk, během něhož na dvoje bicí hráli i čtyři hudebníci současně. Čtvrteční prvenství partičce sice uniklo těsně o obrovská prsa zmiňované zpěvačky, ale Nic Offer (The Penguin) získal hlavní cenu co by nejlepší tanečník celého festivalu. Řeč byla o !!! (chkchkchk). Ve stejném čase vystupovala na RS Melory Nox z Takových normálních zabijáků, takže z Juliette (Lewis) & The Licks jsem stihl poslední dvojici skladeb a milé pózování při odchodu do šaten. Škoda. Druhým čtvrtečním zástupcem reprezentujícím Švédsko se stala popově znějící "Blondie" Maja Ivarsson se skupinou The Sounds, ve které se držel kytary další Šmity. Docela nuda, na Shout Out Louds nemaj! Úvodní čtveřici kapelek doplnili (a uzavřeli) asi nejzdatnější Snow Patrol (rs) a nastal ten správný čas si vybojovat pěkné místo na zelené. Později - bez problémů.
Proč? Protože The Good The Bad & The Queen. Paul Simonon, Damon Albarn,... Po prvních tónech smyčcového kvarteta krásných víl v cylindrech připomínajících hudbu Křemílka & Vochomůrky nastoupila pětice pánů muzikantů, která odvedla naprosto profesionální výkon s nálepkou "dnes nejlepší". Na závěr setu byl přizván XXL raper, který konečně rozhýbal koncertem uhranuté publikum, představil učinkující a dal zapomenout i na prasklou strunu basáka z The Clash v předposlední skladbě. Dokanalý večerníček pro dospělé. Po čínských nudlích (co dnes není z Číny, že?) s tunou chilli jsem ještě počkal na německou hvězdu Jana Delaye, ale jedná se jen o jeden z podobně vyhlížejících projektů, jaké u nás vede Roman Holý. Nudle byly lepší. Na hlavní scéně se chystal další velký okamžik. NIN. V době jejich vzniku se rozpadli The Smiths, The Stone Roses přišli se skvělým debutem a snad proto má orientace nikdy Reznorovo dirty electro nějak nekousla. Nemám žádné album, NIN nemusím, ale lehce odlišný koncert od toho českého proběhl na jedničku. Interpol (gs) lákali ke srovnání se čtyři roky starým vystoupením v Německu, kluci dorostli, hrají vyrovnanější kopii nevyrovnaných Joy Division, ale ke Curtisovi mají daleko, asi jako já k Bushovi. Není křoví jako křoví, viď Křovi? Cestou na nejočekávanější hvězdy celého festivalu jsem nakoukl do Open (minded) Stage, kde stál za pultíkem Reuben Wu z Ladytron a mastil ňákej DJ set. Já raději Ladytron celé. Die Ärzte - splnil se mi dětský sen. Ze dvou hodin polovinu prokecali ve svém rodném jazyce, uctili Elvisovo výročí a jeli jeli deutche-punk. Osobně se těším na Pixu a tu jeho partu z ČVUT. Ve dvě ráno upadám promočenej do (svého) stanu. 2/3 za námi.
Ne že bych byl nějaký zázračný řidič, vysvětlení leží možná někde na pražcích ČD, ale podařilo se mi dostat na letošní 7. ročník vyprodaného (50 tis.) FM4 Frequency festivalu nedaleko Salzburgu dřív, než vlakem do Prahy. Zaparkovali jsme na louce, kde se ještě kouřilo z kravských lejn a vydali se do útrob severního stanového městečka. U vstupu viselo upozornění, že kromě Manic Street Preachers (před lety u nás mizerně odehraný koncert), Miky a Chrise Cornella nezahrají ani Tool. Ale co, počasí parádní, nálada taky, jedééém.
Úplně prvním vystupujícím byla rocková partička mladíků z Grazu Jerx na Green Stage (gs), na kterou navazovala na hlavním hlavním pódiu Race Stage (rs) zde oblíbená čtveřice The Films z Jižní Karolíny, jež má za sebou předskakování Smashing Pumpkins, EP, dva singly a album Don't Dance Rattlesnake (7Hz Records). Po libertýnsku výborně zahraný set, avšak nic pro odpůrce stretchových kaťat a placek. Kolem čtvrté se o další a z daleka ne poslední překvapení, postarala parta starších týpků Brand New z NY, připomínající dnes už vyjímečně zastihnutelné Whipping Boy. Dost nadhodnocení The Twank (gs) hrají melodický indie rock, nic moc, za to skotští The View, nominovaní za album Hats Off To The Buskers (1967 Records) na letošní Mercury Music Prize, pálí s klidem od boku. Hodně dobrá kapela, rock'n'roll, pokérovanej starej guru,páskovina a texty, které znal snad každý. Jediným nedostatkem, ale ne ze strany The View, byl výpadek zvuku v předposlední skladbě. Šlapeťák Taylor s The Dandy Warhols (gs) z Oregonu představili novinku z připravovaného šestého alba a odvedli stejně dobrý výkon, jako před třemi lety v Roxy. Vzpomenete si ještě někdo na klávesistku Ziu, která tam hrála těsně před porodem? Já jo. Na požádání zašlu foto.
Pro mě největším překvapením a zároveň i kapelou prvního dne, se stal švédský kvintet Shout Out Louds, jejichž pramínek se potkal s tím od The Cure a Arcade Fire. Vynikající Adamův hlas, dopňovaný miloučkou Sárinkou (Bebban) v červených kozačkách u kláves, nám odhalil krásy druhého alba Our Ill Wills (Bud Fox) z května tohoto roku. Nyní už bez překvapení byl fakt, že texty si prozpěvovalo přes tisíc v popředí stojících návštěvníků koncertu. Že by za to mohlo FM4? Závěr večera jsem strávil už jen "odpočinkově" v letos poprvé postaveném Open (minded) Stage, odkud mé unavené tělo vykopl disco-techno-punk The Sonic Boom Foundation z Lipska (Diario ze stejného města mají na přelomu září a října 8 zastávek v ČR!!!!!!!) do prudkého stoupání na kopec Nord.
Dále hráli: Vanilla Sky, Tocotronic, ...Trail Of Dead, 2Raumwohnung, Eagles Of Death Metal (vloni ožralejší a lepší), Silverchair, Groove Armada, Goodbye Kitty.
Po čtyřech měsících se dnes do hlavního města u rakouských sousedů vracejí Port-Royal z Janova, kteří zde (jak jinak než zadarmo) v místním Fluc Wanne představí porcičku uhrančivé electroambientbí hudby, doplněné o skvělou vizuální projekci. Kromě skladeb z letošního alba Afraid To Dance (Resonant) se dostane i na pár starších, ne však horších, věciček. Neváhejte.
Pokud to máte do Vídně z ruky, doporučuji všem (nejen) severočesko-moravským kamarádům si zajet do Polska, kde je můžete potkat na dalších třech štacích.
17.8. Myslowice 18.8. Poznaň 19.8. Varšava.
Teď už jen nechápu naše domácí majitele hudebních klubů, či barů, že se jméno Port-Royal zatím neobjevilo na nějakém českém plakátku. Ať žijí I Am X a jim podobné tutovky.
Po devíti albech a více jak jednou tolika singlech představovat kapelu Hood by bylo asi stejně zbytečné, jako připomínka pana Dědka k titulce posledního čísla Reflexu (NIN). Po Gareth S. Brownovi(2/2007) je dalším "spojencem" Mark Wright, který s Chrisem Adamsem stojí za ne až tak novým projektem Maggie, protože už téměř dva roky se pohybovali jako Maggie 8. Ale to je vlastně úplně jedno. Důležitým se stal minulý týden fakt, že poprvé vydali, ovšem pouze jen v padesáti kopiích a vlastním nákladem, své první CDR-EP pojmenované Danube Flow. V délce lehce přesahující deset minut naleznete kromě titulní dále Machinery That Gives Us Abundence Has Left Us In Want a Final Banjo No.2 a z dalších hudebníků, kteří se na nahrávce podíleli připomínám L. Franklin (7 Hertz), G. Broome, G.eoff a P. Mottram. Obal si nechali vytisknout ve sběrně FujiFilmu na konci května (což také není podstatné) a tu nádheru, kterou nám nosič nabízí si rozhodně nenechte ujít! Kouzelně zastřený skleněný hlas doprovázený banjem, bicími, varhany, sborovým zpěvem a nějakým tím samplíčkem (3) může někomu podstrčit do hlavy Beirut, či Panda Bear, ale tohle doma upečené EP voní upřímností, jako čerstvé buchty vaší milované maminky. Stačí jen pocukrovat.
Po Ene bene (2000), Výletu (2002) a vloni odložené Anně, se nám českobudějovická rodačka "představila" (poprvé snad v polovině května) s (v) novém filmu Tajnosti. Tajnosti - divnosti (+ náhody), tak nějak po mé dnešní návštěvě místního kinosálu. Snad je to samotnou režisérkou Alicí Nellis, nebo produkčním Honzíkem Svěrákem (tentokrát bez taťky), ale je to film ve filmu. Pocit, že je vedle, za či před hercem neustále stín autorky (režie, scénář), která jakoby se snažila být hercem (zdravotní sestra - Sluneční stát 2005) a zároveň i zpěvačkou (Nina Simone), se jen tak asi z plátna nedostane. Výjimkou jsou právě Tajnosti.
Chápu obdiv ke skvělé jazzové a soulové zpěvačce, pianistce a skladatelce, jakým Nina Simone (1933-2003) bez pochyby byla , ale vnucovat její fotografie, pojmenovat i spolužačku Cecílie (Martha Issová) Ninou, objednat si žlutej taxík (Simone studovala piano v NY) a pozvat si z Francie (kde zemřela) jinak výborného Ivana Fraňka (milenec Karel), mi připadá trošku úchylné, minimálně podivné. Nebo to jsou jen všechno ještě náhody. Tajnosti mají svoji velice silnou oporu ve vynikajících hercích (i nehercích), ale na druhou stranu Alice oblíbené tutovky lehce nudí, stejně jako až přiliš zavděčené role kamarádům, bez kterých by film určitě působil svěžeji. Stejné je to i s opakovanou návštěvou (třetí) u klavíristy (Miloslav König) v hudebninách, kam si hlavní hrdinka Julie (Iva Bittová) zašla jen tak koupit klavír, protože jí doma kromě překladů už nic nebavilo. Ani nešťasný zazobaný manžel Richard v podání Karla Rodena.
Devadesát minut se dá vydržet, převažují zde opravdu pěkné, milé a občas i úsměvné (Issová) scény, příjemná hudba Niny Simone, ale dělat z Tajností film vyjímečný, jak jej někteří kritici, resp. kritičky nazvali, je znovu - podivné. Není to dílo pro celou rodinu jako Vratné lahve, ale o to víc u mě zabodoval. Podpořte českou kinematografii a zajděte si na kvalitní podívanou do kina.
Starless And Bible Black je sice asi 30 let staré album King Crimson, ale název dle dílka (Under Milk Wood) velšského básníka Dylana Thomase, který se mimochodem díky chlastu nedožil ani čtyřicítky, použili také a vlastně si i tak pojmenovali svojí kapelku, tři folkaři z Manchestru.
V čele stojí francouzská zpěvačka Helene Gautier, kterou doprovázejí kytarista, bandžista Peter Philipson a Raz Ullah s elektronikou a samply. Na koncertech se rozrůstají na šestici o bubeníka , basistu a miloučkou Ros Hawley na klarinet. V roce 2006 natočili pro domácí značku Timbreland Recordings pod číslem 3 první EP (CD) se čtyřmi písničkami a po pár týdnech již měli smlouvu s chicagským vydavatelstvím Locust Music. Tam se minulý týden vylíhlo jedenáctiskladbové debutové album, nazvané jednoduše Starless & Bible Black, ze kterého vás během jedné vyučovací hodiny ovane svěží a zároveň nežný folk s jazzem a šansonem. Těsně před jeho vydáním zabodovali (jak jinak) Static Caravan, kteří nabídli 7" Up With The Orcadian Tide / All In A day s na albu chybějícími pohlazeníčky, po kterých jsou návštěvníci koncertů lační.
Pokud se občas přikloníte k tzv. progresivním projektům britského folku, jako jsou třeba Voice Of The Seven Woods (hurááááá, od včera má venku LP), nebo milujete akce typu The Green Man Festival, pak si dejte i tuhle desku.
Díky několika českým koncertům Silent Front se do povědomí našich posluchačů dostala (také) londýnská kapelka, tentokrát pouze dvojice, Andy Force a Helen Tiger, říkající si Tiger Force. V listopadu 2005 s výše zmiňovanými vydali splitové EP, na kterém se podělili o čtyři skladby, z nichž Tiger Force měli na svědomí Kill The Wonder Boy a Death Cola Music. Nahrávka vyšla na značce In It For The Money jako CD a 10" podoba jen v nákladu 100 ks.
Krátce před tímto dílkem debutovali u Marquis Cha Cha se singlem (Go Back To Your) Glass House / Teeeeth a o rok později (11/2006) následoval Syntax Error! / Five, Six I Got Sticks. Oba tyto sedmipalce se vyznačovaly odlišným potiskem každého obalu nosiče a z prvního se žádná skladba neobjevila na mini albu (nebo maxi EP?) A Wasp In A Jar z letošního dubna. Právě dnes se kapela prezentuje na vynikající akci The 1-2-3-7 Shoreditch Festivalu v Londýně, kam se dostanou diváci zcela zdarma na každé vystoupení z celkem asi 90ti interpretů a kapel. Škoda té podělané jízdenky....
Zítra je pondělí 6.8. a opět u Marquis Cha Cha vychází třetí singlík Hey You Square Eyes s novinkou Bruckheimer na b straně a pokud budete mít štěstí, získáte navíc jako bonus jedno z padesáti DVD s jejich videi. Dejte si ten jejich synth-rock do hlavy, jen tak se vám nevykouří a přitom si ještě zatrsáte.
Probírat se otázkami života a smrti, bytí a nebytí, minulosti, budoucnosti a vlastně i smyslu, je v našem mikrosvětě časově asi úplně zbytečné, stačí si to tu tak nějak odbýt a tradáá. Plusy a mínusy potvrzují rovnováhu dobra a zla a tím i pravidlo, že všechno špatné, je pro něco dobré.
K těmto závěrům možná dospěl i američan Freddy Ruppert, kterému před čtyřmi roky, za pár let možná na banální rakovinu, umírala maminka. K útěku od této tvrdé reality (co je to realita, je ...) si pomohl vytvořením vlastního elektronického projektu This Song Is A Mess But So Am I. V říjnu 2004 se mu na značce Mattres podařilo vydat patnáctiskladbové elektro-terapické album Church Point, LA, které o půl roku později doplnilo na španělské Acuarela Records EP Marble Mouth s osmičkou novinek. Jediné dva sedmipalce, vydané u Oedipus Records se dělily s Xiu Xiu (XX-Rose Of Sharon, TSIAMBSAI-Parning Sea,Grasping"2004") a s Barr (B-Then Then If, TSIAMBSAI-Piles And Piles"2005"). Jinak Barr, vl. jménem Brendau Fowler 30. dubna zavítal i na strahovskou Sedmičku s albem Summarry (5RC), pěkným koncertem a ještě lepšími tričky. Letos přispěl ještě s remixem Buzz Saw na 2CD Remixed And Covered (Kill Rock Star) amíčků Xiu Xiu a koncem května ukončil jako This Song Is A Mess But So Am I hudební činnost. Tím se uzavřela jedna z etap (útrap) života F.R.
V současné době už "jen" jako Freddy Ruppert má připravena nějaká dema a začíná spolupracovat na dvou rozdílných, nově vznikajících projektech. Synthpopovou cestou jej doprovází zpěvák, kytarista a programátor Jamie Stewart z Xiu Xiu a do jazzových končin našlápne se zpěvákem a kytaristou The Dead Science (Sam Mickens), kteří rovněž na Strahově odehráli ve společnosti Mon Insomnie a Casiotone For The Painfully Alone v říjnu minulého roku parádnickej koncert.
Kdybych nežažil hodně podobný příběh jako F.R., asi bych se nikdy k lidičkám z "mých" stránek nedostal. Kraťoučký život jede dál....
V hysterické době taneční scény, kdy bylo téměř nemožné vyjít bez kapsáčů na ulici, se parta kámošů z mokré čtvrti v Hoylake po společně vycucnutém krabicáči usmyslela, že by si mohli zkusit něco zahrát, jako to nělaj někteří vejlupci z nedalekého Liverpoolu. Dokoupili nástroje a ve složení James Skelly, Ian Skelly, Bill Ryder-Jones, Nick Power, Lee Southall, Paul Duffy a od roku 2003 i John Duffy hrají a nahrají v nezměněné sestavě dodnes. Dokonce jsou věrni i firmě Deltasonic, kteří mají pod svými křídli třeba The Zutons, The Dead 60s, či The Basement, pro něž The Coral byli inspirujícími zdroji v tzv. retro scéně. Dnes je retra, že by člověk ...
S prvním EP Shadows Fall se přihlásili na začátku prázdnin v létě 2001, před vánoci se objevilo EP s názvem The Oldest Path a na apríla (2002) vyšlo EP Skeleton Key. Tyhle tři skvostíčky jsou zajímavé především tím, že z celkem devíti skladeb se na prvním albu The Coral (29.7.2002) objevily jen tři skladby (Shadows Fall, Siamon Diamond a Skeleton Key). God Knows se později v novém kabátě představila na singlu Secret Kiss (2003) a Dressed Like A Cow jako Live XFM session na Goodbye v červenci. Posledním singlem z jedenáctiskladbového debutu The Coral byla Dreaming Of You (10/2002).
Druhému albu Magic & Medicine (28.7.2003) předcházel singlík Pass It On, následovaný Secret Kiss (10/2003) a Bill McCai (11/2003). Na řadě měla být deska třetí, ale místo ní vyšly "jen" šuplíkové nahrávky jako mini album s jedenácti nevhodnými, pod názvem Nightfreak & The Sons Of Becker (1/2004), no a byl to docela chaos. Očekávaná trojka The Invisible Invasion (23.5.2005) naznačovala jistý útlum celé kapely, který se snažila zamaskovat singly In The Morning (5/2005) a Something Inside Of Me (8/2005). Kapela začínala prožívat tvůrčí krizi, ze které jim občas pomohl flaškou červenýho Noel Gallagher z Oasis a myslím, že pomohl.
S tímto nafoukancem si letos v červenci společně zahráli na T In The Park, kde představili pět novinek z připravované desky. Stejné skladby mohli zaslechnou návštěvníci i na Glastonbury a letních koncertech Arctic Monkeys, kam byli The Coral také pozváni. Kdo koho doprovázel, toť si zvolte sami. 23.7.2007 vyšel první singl Who's Gonna Find Me a myslím, že nebude určitě ani posledním. Na čtvrté desce, která dostala název Roots & Echoe a vyjde v pondělí 6. srpna, se to totiž psych-folkovými hity jenom hemží. Taková Jaqueline, In The Rain, nebo pro mě úplně nejlepší poslední jedenáctá Music At Night, jsou hitovky jako Brno (jak je velký Brno?). Roots & Echoes je za 11 let existence The Coral nejdospělejší a nejvyklidnější nahrávkou, jakou kdy natočili. Snad už je na čase se přesvědči o kvalitách kapely, která pro mě tolik znamenala v době okupace všemožnými DJ's, jak také zní v ČR naživo. Věkově na to maj (obě strany).
Na základech Aurore Rien, kteří zanechali pouze půlhodinové EP Telesthesia (Sun Sea Sky) se čtyřmi kousky, vznikla bytelná a zároveň něžná postrockově ambientní kapela Lights Out Asia, mě trochu připomínající Boards Of Canada, Sigur Rós a Mogwai.
Stalo se tak v únoru 2003 v téměř dvoumilionovém americkém městě Milwaukee ve státě Wisconsin. Gradyho a Connora nahradil s kytarou Mike Rush, elektroniku nadále ovládal Mike Ystad a nad tím vším dohlížel zpěvák a kytarista Chris Schafer. Jedenáctiskladbový debut Garmonia vyšel ještě u Sun Sea Sky Productious a svého času (2004) mě doprovázel snad všude, stejně asi jako všechny, kteří jej znali. To neznamená, že se k němu nevracím. Balzám.
Týden stará dvojka Tanks And Recognizers se přestěhovala k n5MD a obsahuje devět vznášejících se opusů, které vás jen tak nepřinutí se vrátit na zem. Ledaže zatoužíte po Telefon Tel Aviv. Ale v každém případě doporučuji si vzít s sebou pro případný pád i desku předchozí, která se mi zdá hustější a trošku i víc srdeční. Ale to nechám na vás. Tanks And Recognizers nezklame a navíc může přilákat Lights Out Asia doposud neznámé posluchače. A tahle trojice poctivců si širší pozornost rozhodně zaslouží. A pokud budete 18. srpna v blízkosti Milwaukee, zastavte se v místním The Cactus Clubu na křtu této příjemné novinky.
Small Sails, pohupující se loďka po křišťálovitě čisté hladině, do jejíchž plachet vane svěží větřík plný lehkých melodií v downtempovém oparu, nám přiváží ze zámoří nádherné album Similar Anniversaries s deseti "novinkami". Zakotvit u břehů Evropy by měla zítra za svítání, a to přímo v doku Resonant, kam připluje po třech měsících z daleké americké základny Other Electricities.
Před tím, než se posádka ve složení Ethan Rose (kpt.), Adam Porterfield, Gary Jimmerson a dokumentarista Ryan Jeffery vydala na svou pouť přejmenovaným plavidlem (Adelaide) na Small Sails, v domovském Portlandu natočila vlastním nákladem své první Small Sails EP (2005 - 1000 ks) a pětiskladbové mini album Hunter Gatherer (2006), z něhož čtyři věci najdete na Similar Anniversaries. Do širšího podvědomí se kapela dostala až prostřednictvím Moodgarged Records, kde skladbou Aftershocks And Afterthoughts otvírala dvacítkovou kompilaci.
Hudba Small Sails zní na Similar Anniversaries nádherně utišujícím dojmem, nutícím posluchače snít se zavřenýma očima a pokud už je otevře, tak pak snad jen pro úvodní Somnambulist, která má na CD i svou video podobu. V loňském roce odehráli asi sto koncertů a každé jejich post-elektronické vystoupení je obohaceno nezapomenutelným vizuálním záznamem dvojité projekce. Určitě si nenechte tento zážitek ujít, i když nevím, kdy k tomu dostanete (zatím) v našich končinách příležitost.
Já přeji Small Sails do budoucna aspoň tak jemný vítr, jaký jim byl přán doposud.
UNDERAGE FESTIVAL
27.7.2007 21:45 | Jürgen DDR
Jak už jsem se zmiňoval o přitažlivé akcičce The 1234 Shoreditch Free Festival plánované na 5. srpna (a je opravdu zadarmo - D O P O R U Č U J I), tak následovat ji bude o pět dní později další londýnská výstřední záležitost, tentokrát v podobě UnderAge Festivalu (Victoria Gardens). Jak z názvu jest asi patrno, vstup bude pro mladší osmnácti let, takže pro většinu mojich kamarádů tato akce bude nepřístupná. Ale pozor, kapacita je 5000 a spodní hranice čtrnáct let!!! Na barech si sice oficiálně nekoupíte žádnej chlast, leda tak limonádu, ale hudba na trojici pódiích (Radio One, Converse, MySpace) bude stát určitě za návštěvu a 20 liber u vstupu. Začíná se také v poledne, ale konec posunut o hodinu dříve než pátého, tedy na osmou večerní. Tak co vy na to, milé děti?
Jó, to kdyby se u nás takhle hrálo pro adolescenty....
Midori Hirano je mladá japonská (Kyoto) potvůrka, kterou hra na piano očarovala už v pěti letech a své sny dotáhla až k univerzitnímu diplomu, obor klasické piano. Od roku 2003 začala sama komponovat hudbu na počítači a její první práce vyšla na prázdninové kompilaci UnLimitit u Three's Film Works. Do současné doby přispěla celkem na osm podobně laděných sbírek. Debutové čtyřskladbové EP Poet At The Piano vzniklo v lednu 2004 na lucenburském labelu SoundzFromWhere v nákladu 100 CD-R a pokud po něm ještě někdo touží, pak zdarma si jej může stáhnout z jejích stránek. Album LushRush (MIDI Creative / noble) vyšlo koncem loňského září a jeho propojování post-rocku s klasickou hudbou a elektronikou nějak zvlášť kladně recenzenty neoslovilo.
Snad proto a nebo taky třeba ne, počátkem roku vznikl současně druhý projekt MimiCof, za nímž opět stojí sama Midori. Zde se do popředí dostává více elektronika připomínající (ne však ke škodě) se svým "zpěvem" Sigur Rós. Tyto aktivity se nyní odehrávají na nádherném portlandském vydavatelstvíčku Other Electricities. Zde doporučuji úplně vše, ale pokud už mám někoho upřednostňovat, pak Jatun, Dokkemand, Low Low Low La La La Love Love Love a samozdřejmě Small Sails, jejichž debutové album Similar Anniversarier vyjde teď v pondělí třicátého u Resonant v Londýně.
Na značce Other Electricities jsem zatím nenašel ani průměrnou skladbu a doufám, že MimiCof se nestane výjimkou a udrží kvalitu vydavatelství, jako tomu je doposud. Na její první album si musíme počkat sice až na konec roku, ale věřím, že se stane nádherným vánočním dárečkem pro všechny, co mají čistou duši.
Včera odpoledne poctil naše nadhodnocené městečko svou návštěvou kreslíř původem z malebného městyse Okříšky (dříve Okrzischko, Klein Wartenberk) u Třebíče Štěpán Mareš. Stalo se tak na pozvání majitele Galerie Knížecí Dvůr ing. Pavla Frelicha a galeristky Marie Hanušové u příležitosti vernisáže, nazvané prostě Kresby. Nádherné prostory dříve starého "úředňáku" schwanzenberského knížecího dvora, dnes patřící místní mafii, najdete přímo na náměstí, kde po pravé straně při vstupu do objektu vás vítá neorestaurace s příšernou grafikou U Švejka. Kdo znáte budějckou Krajinskou 27, víte o čem je řeč.
Štěpána Mareše doprovodili dnes již bývalí spolupracovníci z televizního plkshow Dementi PhDr. Ivo Šmoldas a trošku trapňoučký Josef Alois Náhlovský. Je to neuvěřitelné, ale téměř osmnáct let po "listopadu" se v televizi zakazují pořady z politických důvodů, stejně jako před ním. Podobně je to i s, pro mě stále ještě málo ostrými, kresbami ŠM, jemuž jsou některá dílka zakazována publikovat. Jen pro zajímavost, do Reflexu nejčastěji volajícím nespokojencem za Zeleného Raula je (dle slov ŠM) neodolatelný svůdník a lamač dívčích srdcí Jirka Paroubek. Jeden originál i s věnováním (prý by byla vhodnější princezna, než nestvůra) získaly mé dcerky. No a abych neprudil málo, tak ještě přidám tu o ministerstvem kultury dotované Mladé frontě Dnes, kde Jaromír Hasoň (dříve Jakub Bielickí) zakázal ŠM kreslit pana Paroubka, čímž byla (plus neplacením honorářů) ukončena vzájemná spolupráce.
Štěpán Mareš měří asi 185 cm, je štastně svobodný, avšak neodmítá žádné ženy ani dívky a na nepožádání rozdává své telefonní číslo. Do povědomí se dostal již na základce díky vítězství ve výtvarné soutěži Děti pozor červená (také jsem se jí zúčastnil), na gymplu vyhrál závod v hodu granátem (75 m) a své komicsy publikuje od počátku devadesátých let (Kometa, Pivní kurýr, Stadion). Po osudovém setkání v roce 1994 s pány Hrubým, Tesařem a Baldýnským začal vznikat Zelený Raul, který najdete v Reflexu od ledna 1995 a poklud jej nezakážou, bude vycházet snad i dál. Jeho tvorby využila i hudební (ještě?) skupina Tři Sestry. Ať žijou Visáči!!!!!
Minulý týden, kdy uběhlo deset let od vydání třetího alba OK Computer, tehdy 11 let fungující anglické pětice z Oxfordshire Radiohead (původně On A Friday, pak Shindig), se díky partičce tvořivých hudebníků a "pochopení" Stereogum, objevila na síti sítí (nemám na mysli EON) remixová podoba všech dvanácti skladeb, plus bonus v podání Northern State. Deset let je dlouhá doba, za kterou se změnila spousta věcí, životů a třeba i hudby. I tak se dá dívat na kolekci celkem příjemných úprav, dnes již klasických songů, oslovujících tehdy "odlišnou" populaci, která pokud si chtěla zachovat svou tvář, utekla někam, kde se snad bude zase cítit, než ji globál dostihne, trochu svobodně.
Nevím s čím Thom a jeho parta ještě přijdou, ale žádný zázrak tak nějak neočekávám. Snad je to odkládáním sedmého alba, snad jejich ochrankami či mediální pozorností, ale ani jednotlivé projekty členů kapely nedosahovaly kvalit a překvapení, jako tomu bylo právě s OK Computer. Rád bych se mýlil, protože od Creep jsem jim ležel oddaně u nohou.
Vše nejlepší k narozeninám přejí:
Doveman - Airbag Slaraffenland - Paranoid Android Mobius Band - Subterranean Homesick Alien Vampire Weekemd - Evit Music (For A Film) David Bazan's Black Cloud - Let Down John Vanderslice - Karma Police Samson Dalonoga feat. The Found Sound Orchestra - 7 Fitter Happier Cold War Kids - Electioneering The Twilight Sad - Climbing Up The Walls Marissa Nadler feat. Black Hole Infinity - No Surprises My Brightest Diamond - Lucky Flash Hawk Parlor Ensemble - The Tourist Northern State - No Surprises
V prvních minutách nového českého filmu Pusinky, který měl premiéru 5. dubna, mi do hlavy pod tlakem neskutečně povrchní a hloupoučké hudby narážely otázky, co tady vlastně pohledávám a proč, když nenávidím humor Rafťáků a jim podobným slátaninám, určeným nejen adolescentní kategorii. Pcha, toť jen prvotní a snad i záměrné klamání tělem scénáristky Petry Ušelové a zde debutující režisérky Karin Babinské, protože film, který se dočkal po pěti letech konečně své realizace je náhle katapultován do všem známého, ale zároveň odlišného prostředí. Něco jako šneček, zalezlý ve své ulitě, ve svém světě. Od tohoto momentu zůstává jediným bolavým místem až do konce snímku jen nedospělá hudba vybraná "geniálním" J.P. Muchowem v podání Toneless, Roe-Deer,... Ještě tak Photolab, ale...
Pusinky vyprávějí příběh o trojici rozdílných kamarádek po maturitě, které si chtějí řádně užít svých posledních prázdnin a výrážejí stopem směr Holandsko, kde se jejich cílem má stát jedna z místních farem. Více prozrazovat nechci, nečekejte nějaký překvapivý závěr, resp. vyvrcholení, ale na Pusinky si určitě zajděte. Stojí za návštěvu už takhle poloprázdných kinosálů, které letos na chvilku provětraly snad jen (z)Vratné lahve.
Mojí favoritkou snímku se stala oplácaná studentka FAMU, herečka ze Zábradlí, tanečnice od Formanů a dokumentaristka Petra Nesvačilová (Vendula), jejíž Film o filmu (Pusinky) uvedla jedna z našich televizních stanic, tuším že ta "veřejnoprávní". A snad i před třema lety natočila videoklip Your Smiles českobudějovickým Satisfucktion. Další nepřehlédnutelné postavy tvoří Karolína v podání Sandry Novákové (Bylo nás pět, Eliška má ráda divočinu) a studentka Pražské konzervatoře Marie Doležalová (Iška). Skvělý je i její "malý" bráška Vojta (Oldřich Hajlich - Kachyňovo Kožené slunce), vymatlanej vyhazovač Bobr, v civilním životě kaskadér Erik Kalivoda a vytrvalostní Vrbař - motorkář od Simsonu a Vendulčin obdivovatel Mario Kubaš. Toho si už v roce 1999 obsadil do svého filmu Vlci ve městě Petr Nikolajev a o tři roky později dostal šanci u Benjamina Tučka v Děvčátku. No a závěr patří Lence Vlasákové, co by zkušené lesbičce Hance.
Mimochodem, na dubnové přehlídce českých filmů Finále Plzeň, získal tento první celovečerní film slečny Babinské, hlavní cenu Zlatý ledňáček. A věřte nevěřte, navíc byl vybrán do jedné ze dvou hlavních sekcí First Film World Competition, což je docela prestižní filmový festival v Montrealu (23.8. - 3.9.2007), na kterém dostávají příležitost se představit debutující tvůrci.
Co říci o albu, z něhož polovina, slovy šest skladeb, už získalo singlovou podobu? Minimálně, že je průměrné. Vynecháme-li početní postupy a raději si Wait For Me pustíme celé, dostaneme se k mnohem lepšímu a zaslouženému výsledku. Vzory jako The Clash, či z čerstvějších The Libertines sice nepřeslechneme, ale komu to kromě několika stále dokola remcajícím a nespokojeným rejpalům vadí? Produkce se ujal Will Jackson, znamý třeba díky Kaiser Chiefs a na podzim dali dohromady ve složení 2 kytary, basa, bicí a zpěv partičku našlápnutých pop songů, o kterých si (snad) zatím mohou naše hvězdičky jenom zdát. A těm, kterým se už povedla "zahraniční" deska, dostali od ....... nálepku kopíráků. Směšné.
The Pigeon Detectives sleduji od jejich loňského debutového dvojáčkového 7" I'm Not Sorry / I'm Always Right (Dance To The Radio, kterým jsou stále věrni) a trošku jsem se jejich pětatřicetiminutové desky bál. Zbytečně. Spokojenost veliká, i když budoucnost v dnešním světě možná nejistá. V každém případě tihle klucka z Leedsu za sebou nechali příjemně taneční album, kterému v květnu ještě předcházel znovuvydaný singlík I'm Not Sorry, doplněný o Dick'ead, demáčky A Kick In The Shins, Wouldn't Believe It a živák I'm Always Right.
Škoda, že se vyjímečně nepodívá zase jedna ze současně zajímavých kapel do naší zemičky. Pro případné zájemce, asi ty nejméně vzdálené koncerty:
30.8.2007 Full Hit Of Summer (Wien)) 20.9.2007 Atomic Cafe (Munchen) 22.9.2007 Flex (Wien) 23.9.2007 Lido (Berlin)
15.7.2007 20:11| Jürgen DDR
Do svého vysílání na BBC Radio One si je pozval Steve Lamacq i šestkař Marc Riley, zahráli si před Manic Street Preachers i Of Montreal a v úterý zakončí v Brightonu své další turné, po kterém budou následovat ještě nějaké ty festivaly. Dalším protekčním jménem by mohl být třeba Rob Kirwan, spojovaný s remixy pro Howie B., zooropské U2, ale i produkcí letošního debutu The Horrors - Strange House (Polydor). No a tenhle panáček si vzal na starost i první, snad pro svou délku (31:31) mini, album portsmouthské pětice The Strange Death Of Liberal England nazvané Forward March! s podtitulkem Eight traditional marching songs.
Skladby Mozart On 33 a Summer Gave Us Sweets But Autumn Wrought Division jste si již mohli vychutnat na dvoustovce Stop/Go Happy/Sad Forward/Forward TSDOLE, A Day Another Day na prvním zápisku u Fantastic Plastic Records ADAD a O Solitude s béčkem Forgotten Family na druhém singlu z konce června. Ostatních pět stejně silných a nádherných "něžností" z jejich folk-post-rockového podhoubí s vůní Arcade Fire a dravosti British Sea Power (o které jsem se před třemi lety přesvědčil v Roxy, i když AF Flex tenkrát málem zbořili - voňavky cha), vás dotáhne do orgasmického, víte čeho...
Nádherná porce nádherné hudby od nádherných lidí. Miluju The Strange Death Of Liberal England. Ale Miluju i holky CocoRosie, který ve čtvrtek v Arše převálcovaly svým vystoupením dva roky starý koncert White Stripes tamtéž. Já vlasně pořád někoho miluju. Pochodem, ...!!!
Po červnovém Sonaru přivítá zítra a v sobotu (13.-14.7.2007) Španělsko další významnou hudební událost. Během dvou dní se prostřídá na pódiích v Barceloně a Madridu na padesát interpretů, mezi nimiž nebudou chybět jména jako !!!, The Pigeon Detectives, The View, The Jesus And Mary Chain, Jarvis Cocker, PJ Harvey, Badly Drawn Boy, LCD Soundsystem, The Flaming Lips, Arcade Fire, Guillemots a hlavně moji loňští autoři desky roku Bromheads Jacket.
Pokud jejich album Dits From The Commuter Belt (Marquis Cha Cha) ještě nemáte, pořiďte si jej. Mám ho jako podepsanej 12" a je moc a moc dobrý. Tuším, že už v lednu jsem o něm už psal.
Takže pokud se válíte na nějajé té španělské pláži, užijte si za cca 120 EUR dva večery, který budou určitě stát za tu malou námahu.
Zatím posledním a zároveň teprve pátým, dle mého i nejkouzelnějším produktem japonského labelu Moamoo, který v Tokyu před dvěma lety založil Tomohiro Yanagisawa (Art Union), je dva týdny staré a vlasně úplně nové album Wonder od jednočlenného projektu Verbose.
Tím pánem, který stojí za vším, co Verbose nabízí, je Angličan Allan Richmond. Debutové album Observe vydal v roce 2003 na dnes už opět funkčním labelu Neo Ouija (Martin Hirsch), o rok později se objevuje 3"CD Resolve na miloučkém Cactus Island Recordings a následuje sto kusů cédéček Aperture na indie poměry docela plodném Unlabelu. Pozor - zde stojí za povšimnutí i vynikající kapelka Jason And The Astronauts!!! Společnou spolupráci s Maps And Diagrams můžete ocenit na dalším split 3"CD, kam zařadili každý po třech skladbách a v Kentu se této kolekce zmocnili lidičky od Awkward Silence Recordings. Jinak služeb Verbose už využili i Xela, Blonde Redhead, či Nacht Plank.
No a co bych doplnil k novince Wonder? Najdete na ní 12 skladeb v čase lehce přesahujícím jednu hodinu, které vás přenesou opět mimo realitu podělanýho světa, do někdy temnějších a chaotičtějších vzdušně tajemných zákoutí, kde se určitě potkáte s průsečíkem post-rocku a elektroniky. Nastupte a vzlétněte, dokud ještě můžete a je čas. Litovat nebudete, věřte mi. Jo a tu nádhernou fotku plus další dvě na obalu digipacku dělala Emilie Björk. Tak, přesně tak, tak to prostě taky procítíte.
Ve stejný den, co bába z Pultanely slavila své "neuvěřitelné" šedesátiny s bandou ex-komunistických pop idolů, přišla velice šokující zpráva nejen pro fanoušky kapely Chow Chow, ale i pro všechny, co znali jejich zpěváka, kytaristu, domovníka internetových stránek a nadějného hudebníka Thomase Iaina Smithe.
Podle neoficiálních zpráv zemřel 24.6.2007 na srdeční záchvat v nedožitých sedmadvaceti letech, a to měsíc před vydáním jejich debutového (mini) alba Colours And Lines.
Iain, který se narodil 8.10.1980 ve Welsu, poté žil se svou rodinou v Kanadě, odkud se vrátil v roce 2002 zpět do Británie, založil v Londýně elektro-indie Chow Chow, kde jej na basu doprovázel Stubot a na bicí Nathan. Na začátku loňského prosince vydali první EP Chow Chow Chow Chow Chow Chow Chow Chow Chow se čtyřmi skladbami, po kterém následoval 7" Dear Francis a stejně jako Colours And Lines vše na značce Fantastic Plastic Records.
Myslím, že k tomu není co dodávat, jen pro případné zájemce doplním seznam skladeb z alba, které si MUSÍM koupit.
Suit Like Animal Dear Francis Skeleton With Hair Lost In The 3ds Candi Metallica (early) Bright Lights Sit Down Synth
New Yorská sijuksí Kare O, kytarista Nick a bubeník Brian ohlásili na 23. července "nové" Is Is EP (CD), které dle jejich vlastních slov je určené ke krásným a příjemným letním večerům. No ...
Kolekce koncertně nejoblíbenějších kousků vznikla během jednoho dne v NY a skladby Rockers To Swallow, Down Boy a 10x10 jste už měli možnost zachytit na DVD Tell Me What Rockers To Swallow z října 2004, které tehdy Lance Bangs a Spike Jonze natočili v koncertní síni Fillmore v San Fracisku. Down Boy už má i video podobu a rovněž rotuje na vlnách FM4, kde se minulý týden ucházela jako novinka v sobotní Die FM4 Charts. Jak dopadla, se budete moci přesvědčit zítra o sedmé hodině večerní.
Kapela, která se dala dohromady před sedmi lety ještě za asistence kytaristy Imaada Wasifa, vydala své první EP Yeah Yeah Yeahs s řetízkem Master 9.7.2001. A snad proto, že novinka vznikala v době turné k debutové desce Fever To Tell (2003), dá se hovořit o částečné podobnosti v nasazení celé trojice. Loňská dvojka Show Your Bones mě sice moc nedostala, Turn Into dala za celé album, ale pokud se Yeah Yeah Yeahs vrátí k původní špinavosti, budou u mě opět bodovat, joko je to v případě Is Is EP. A pro doplnění, osmnáctiminutové EP obsahuje ještě Kiss Kiss a IsIs a vychází na Interscope Records / Polydor.
V rámci Shoreditch festivalu (4.-18.8.) se v neděli 5.8.2007 úderem poledních londýnských zvonů, rozezní shoreditchským parkem, ohraničeného východně Pitfield st., první z devadesáti učinkujících, z nichž většina ještě nemá ani pořádně vydané album a některým se zdá i po debutovém singlu. Budou tam ale i tací, na které se štěstíčko už usmálo a nějaký ten "major" si je odlapil, ale toť malé výjimky. Z větší části tedy půjde o zajímavé nově vznikající hudební talenty nejen z Británie, kteří stojí aspoň za povšimnutí. Díky skromným sponzorům se podařilo na plakáty za slovíčko vstup vepsat FREE, což je věc v takovém množství vystupujících, téměř nevídaná a velkej dík, kromě inerpretů patří i 1-2-3-4 Records. Akce se má konat do deváté večerní a následovat mají i oblíbená aftershow. Jako malé lákadlo předhazuji několik i u nás už známějších jmen. Tak tedy pátého ahoj!
MYSPACE MAIN STAGE Har Mar Superstar The Paddingtons The Whip The Bishop Neils Children Littl'ans
WEEKENDER RECORDS STAGE Dogs Eight Legs The Indelicates The Puzzle The Rocks The Runners
SENSITIVE YOUTH STAGE HOSTED BY PIX MAGAZINE Selfish Cunt Twisted Charm Bono Must Die Tiger Force Blondelle Lost Penguin The Daze Ratty Rat Rat
DJ'S Whooremoans Adam Babyshambles
TRAILER TRASH BAR Pixzel Mikki Most
TROUBLED MINDS SOUNDSYSTEM Matthew !Wowow! Teens Of Thailand
Hello..
Yes, the festival is really free!
Nope, everyone will get in for free.. and there are 4 aftershows around the area too..
Loňský Full Hit Of Summer festival ve vídeňské Areně nám naservíroval porcičku třešniček z dortíků v podobě Yeah Yeah Yeahs, Dirty Pretty Things, TV On The Radio a You Say Party! We Say Die!, kterým jak jsem se přesvědčil s panem Mirkem, docela chutnala vodka, vzpomínáš, resp. pamatuješ? Na rok a den přesně, tedy 30.8.2007 by se měla na stejném místě v 17.00 hod objevit první z tentokrát šestice neméně zajímavých partiček z oblasti indie-punk-rocku.
Prvním a jediným zástupcem amerického kontinentu bude 5 let fungující trio The Gossip z Portlandu, jejichž šestadvacetiletá XXXL nádherně zpívající advokátka Beth Ditto ozdobila na začátku června titulní stránku NME bez jakéhokoliv ošacení. Druhé album Standing In The Way Of Cotrol vyšlo vloni na londýnském Back Yard Recordings a oproti gárážovému debutu Movement (Kill Rock Stars) zní jako riot grrrl, který ve své době byl převálcován pandemickým grungem, ale s The Gossip si myslím, že je zpět.
Dalšimi je post-punková pětka Dogs z Londýna, jejichž první singl London Bridge se vyprodal během 24 hodin. Debutové album Turn Against This Land (Island) ze srpna 2005 následovala novinka z minulého týdne Tall Stories From Under The Table, tentokrát ale na značce Weekender.
Třetími hosty Full Hit Of Summer se mají stát sheffieldsko-liverpoolští To My Boy, plovoucí ve vodách elektro-powerpopu. Z původní čtveřice zbyli jen Sam White a Jack Snape, kteří si vystačí jen s kytarou a samply nacpaným počítačem. Po singlech The Grip a červnovém Model, kde je i remix od Pull Tiger Tall, vychází právě dnes na Abeano Music debutové album Messages. Že by elektro-pop budoucnosti, který už tak dobře známe?
These New Puritans z anglického Southendu jsem představoval již v únoru. Jedná se o čtveřici dvacítek zachycených u Angular Records, kde také vyšel na konci října loňského roku i první 7" Elvis / C16th / En Papier v nákladu 500 kusů. Jejich psychopatický mazec se stínem Joy Division se dostal dokonce i na mola letošního Dior Homme Show, odkud skladba Navigate Navigate putovala v květnu na bílý 12" o délce jedné skladby, tj. dvanácti minut. Skvělá parta a hlavně můj důvod, proč koncem srpna navštívit Vídeň.
The Pigeon Detectives mám už v březnovém hledáčku a jinak tahle pětice pocházející z Rothwellu nedaleko Leedsu hraje spolu pět let, na svém kontě mají 5 singlů, z nichž poslední I'm Not Sorry vyšel týden před debutovým albem Wait For Me (28.5.2007) na značce Dance To The Radio. Produkce se ujal Will Jackson (Kaiser Chiefs, Embrace) a najdete na něm echo indie kapel typu The Clash, The Libertines, či The Wedding Present.
Posledními ze zúčastněných bude čtveřice The Dead 60s, kteří společně s The Coral, The Basement, The Zutons a teď čerstvě podepsanými The Tigerpicks hájí barvy domácích DeltasonicRecords z Liverpoolu. Po změnách názvů Resthome a Pinhole, pod kterým vydali EP na Thrill City (11/2001) a singl u Too Nice Recordings (9/2002), přijali současný až v roce 2003. Už jako ska-post-punkově znějící The Dead 60s se ohlásili s prvním singlem You're Not The Law před třemi lety. Dále následovaly Riot Radio, The Last Resort, Loaded Gun a Ghostfaced Killer. Debutové album The Dead 60s (26.9.2005) se třinácti skladbami a v limitované edici s další desítkou remixů, bude letos pronásledovat v polovině srpna dvojka Time To Take Sides, kterou "zavede" singl Stand Up.
Na konec prázdnin opět za 30 EUR docela dobrý mejdan, co říkáte?
Osazenstva dostavníků do, či z Nashvillu mě vždy tak nějak díky podání českých hudebních televizních pořadů děsila. První výjimkou se před třemi lety stala předkapela tehdy už světově slavných White Stripes, se kterými Blanche projeli americké turné. Nádherný booklet debutového alba plus narozením Esterky moje obměkčená duše dovedly už tak poloprázdnou peněženku k pultu, kde se dala zakoupit novinka If We Can't Trust The Doctors. Detroitští coutry-garážový Blanche přesně vystihovali pocity, prožitky a atmosféru kouzla prvorozené.
Před jejich vznikem v roce 1999 kytarista, zpěvák a skladatel Dan John Miller působil v kravsko-punkových Goober & The Peas, kde s Jackem (White Stripes), Tracee Mae Miller (zpívající a hrající na basu v Blanche) a bubeníkem Damianem Langem z Detroit Cobras tvořili pod názvem Two Star Tabernacle a zůstal po nich jen 7" u Bloodshod Records. První 7" pětice Blanche Who's to say... / Suderstition vydaný koncem roku 2003 pronásledovala už v lednu dvanáctiskladbová prvotina If We Can't Trust The Doctors (Loose Music/Vinyl Junkie), na kterém se v písni Who's To Say... na kytaru objevil "opět" Jack White. Stejná skladba, tentokrát z vystoupení na Reading festivalu, se společně s dalšími čtyřmi dostala na What This Town Needs EP v listopadu minulého roku, což vlastně znamenalo malou ochutnávku z připravované dvojky.
To se natáčelo celý únor v oblíbeném Neshvillu a výsledek Little Amber Bottles si můžete už dva týdny pořídit oficiálně. A protože se v Americe nějak V2 Records nedařilo, všech třináct banjo-punkových jemnůstek na ploše necelých 52 minut vyšlo zatím jen u londýnských Loose Music. Blanche se zde rozrostli ještě o šestého spoluhráče, kterým se stal basista partičky The Raconteurs Little Jack Lawrence, ve kterých má "opět" prsty Jack White.
Včera v pátek 29.6., kdy do konce roku 2007 zbývalo jen 185 dní, kdy uplynulo 34 let od chvíle, co Krejčířovo Seychely získaly nezávislost na Spojeném království, den kdy se začal zatím jen v USA prodávat jablečnej iPhone za 600 dolarů, většina dětí si domů odnášela svá školní vysvědčení a začal 42. ročník MFF v Karlových Varech, proběhla moje malinká narozeninová oslava s kulaťoučkým ukončením.
Děkuji všem za milou návštěvu, krásné dárky a moc příjemné posezení, které se místy projevovalo nepatrnou únavou i těch největších držáků.
Díky
J
V pátek děvětadvacátého jsem se ještě dozvěděl, že bývalý agent StB a šéf české pobočky Interpolu Pavol Mihál, dostane odstupné 2 miliony. Bravo! Gratuluji!!! Pavle, já dám ale Interpol raději na FM4 Frequency festivalu.
Digipack Behold Secret Kingdom je prvním, kapelou Raccoo-oo-oon uznávaným albem, ač mají od roku 2005 ve své sbírce už toho docela dost. Daren Ho, Ryan Garbes, Shawn Reed a Andy Spore debutovali u Time-Lag deskou The Cave Of Spirits Forever (CD-R), v listopadu '05 navazovala kazeta Is Night People a dubnový živák z Medisonu vyšel pod názvem Death At Prospect Peak (Night People). Na kazetách následovaly Mythos Folkways 1-3, z nichž poslední, stejně jako CD-R verze Behold Secret Kingdom byly připraveny pro letošní březnové turné, které kromě Paříže, Amsterdamu a Rotterdamu patřilo Velké Británii. Znovuvydáních se později ujali Time-Lag, Release The Bats a Woodsist.
Ve stejné době, ale doma na americkém kontinentu (Iowa City) u Gilgongo Records vydávají jednoduše pojmenovaný 7" Raccoo-oo-oon se třemi novinkami a rok strávený na přípravách osmiskladbového alba se blíží do finále. Pod dohledem Mike Dixona se domíchané CD Behold Secret Kingdom dostává do Švédska, kde minulý týden díky Release The Bats v nákladu 1000 kusů dostává do prodeje, zatímco vinylová podoba u Not Not Fun je "jen" v polovičním počtu.
Tahle nahrávka se oproti předchozím jeví jako nejhutnější, pohybuje se v temném psychedelickém noise-punku, kde dvoje bicí, dvě kytary, občasné barevné dokrmení a příležitostní zpěv, připomínající spíše strašidelný řev, mohou svádět ke srovnání s výbornými Liars. Ale neberte to doslova. Tohle je mazec mazanej.
The Young Republic je osmičlenná americká partička hudebně vzdělaných vysokoškoláků (kdo dneska není...) z Back Bay (Boston), míchající společně folk, rock a klasiku ve stopách Belle And Sebastian a Arcade Fire, téměř tři roky. V čele kapely stojí kytarista, zpěvák a skladatel Julian Saporiti, kterého doplňují spolužáci na akordeon, varhany, klávesy, violu, mandolínu a další kouzelné nástroje, vytvářející zasněně pohádkovou atmosféru.
Vlastním nákladem doposud vydali Always Together / The Painter EP, Your Heart Belongs in Tennessee EP, vánoční úpravy Merry Christmas Again...a "shrnující" alba Girl From The Northern States Tour 2005, Modern Plays a Take The Moral Hight Ground Tour 2006. V prosinci minulého roku se objevilo YR7 EP s novinkami She's Not Waiting Here This Time, Long Grey Road, That Won't Change The Sight a Girl In A Tree.
V dubnu vychází první oficiální singl Blue Skies / Small Town In A World (7") na malém anglickém End Of The Road Records, spojovaného s výborně obsazovaným End Of The Road Festivalem. Ten letos proběhne podruhé v The Larmer Tree Gardens (14.-16.9.2007) a The Young Republic se zde zařadí mezi taková jména, jako jsou Lambchop, The Bees, Micah P. Hinson, Yo La Tengo, Archie Bronson Outfit, či moje koťata Pete And The Pirates. Vstupenka stojí necelých 100 liber a z Londýna je to jihozápadně asi 3 hodinky. Pokud vám něco říká Green Man Festival, tak pak neváhejte.
Druhý singl "starých " nahrávek vyšel včera u stejného vydavatelství a na dvou áčkách najdete Girls From The Northern States, Your Heart Belong In Tennessee a na b stranu zařadili Seeing People You Know, kterou však na debutovém albu 12 Tales From Winter City, které snad vyjde na konci září, nenajdete. K devíti již dříve zveřejněným kouskům budou přidány tři novinky a já myslím (opět), že se rodí "další " deska roku.
O víkendu se představili pouze jako šestice na Glastonbury festivalu, do konce června je čeká každý večer publikum v Londýně a pak zmiňovaný End Of The Road Festival v září. Moc milé a krásné poslouchání a řekl bych to nejlepší ze vzorů v úvodu.
Mordant Music je hudebním vydavatelstvím projektu Mordant Music, londýnské dvojice Baron Mordant a Admiral Greyscale, jinými slovy, ex-člen Portion Control Ian Hicks (DJ Hixxy) z Porthmounthu a Gary Mills. Tyhle dvě třicítky před pěti lety vydali svůj první 7" Band With You / Shot Away a od té doby stihli do oficiálního debutového alba ještě singl Dark Side Of The Autobahn (7"), Petri Dish (3"CD-mini album), Filthy Danceheng EP (12"), Stalker (7"), The Tower (Parts 1-8), a Fallen Faces (7").
Rok starý Dead Air v tisíci kopiích a samolepkou zaujme nejen svou stopáží (66 minut 6 vteřin) a dvaceti skladbami, míchajícími hudbu z televizního vysílání 90. let se sedmdesátkovými, ale i velice kladným přijetím od profesionálních pisálků z The Sunday Times, PlanB a Wire. Následoval 10" I Want To Eat You / Hummdrumm v listopadu 2006 a před týdnem mě potěšili Mordant Music hned dvakrát. Ve stejný den jim totiž vyšly dvě "odlišná" alba. Zatímco The Tower - Parts 8-18 je pokračováním dva roky staré smrtonosné avantgardy, Carrion Squared je abstraktní TV elektronika v industriálně kaleidoskopickém obalu. Experimentálně pojatých čtyřicet skladeb "bez konce", pohybujících se od 22 do 154 vteřin, ukazuje možná jeden z budoucích hudebních postupů, nejen elektronické hudby. Snad proto je odmítlo "klasické" vydavatelství Boosey & Hawkes.
Carrion Squared si pouštím už poněkolikáté a kouzlo, ukryté v tomto digipacku, mi zcela odstranilo prvotní pocit "chybějícího vyvrcholení" jednotlivých skladeb. Prostě, kouzelná a velice příjemná nahrávka, ke které se bude v dalších letech ještě hodně lidí vracet.
Aka huka daka, tak tu máme léto, a díky vysílání Radiožurnálu jsem měl tu možnost, vychutnat si novinkový hit Petra Kotvalda, směřující nejen do šamponových disko barů (dnes trendem "in" žurnálů přezdívaných na cluby), kde silikonové soutěsky šmrncovních tanečnic vybízejí k co nejtěsnějšímu kontaktu. Inu ...
Aka huka daka hezky tělo na tělo aka huka daka komu by se nechtělo aka huka daka neťukej si na čelo aka huka daka od ráje se svádělo.
Aka huka daka Heartyeah yeah yeah, tak tu máme léto, týden před oficiálním vydáním debutového alba Traps, jehož autoři Waren John Myles a Jack Robert Fabian už svou nahrávku prostřednictvím Thee Sheffield Phonographic Corporation (Thee SPC) rozesílají s malinkým předstihem. Jejich elektro - kytarový děs svým hlukem musí přivést všechny krysy z odporných skládek, kde větší bordel můžou udělat už jen Heartyeah, k naprostému šílenství. Devět věcí, z nichž Estaban Child Of The Sun a Aeris Gainsboroughse se objevily na dva roky starém demu 2K5, zasytí během 36 minut všechny punkery, kterým nevadí zvuk osmdesátkových syntíků a mají pajšl ještě trošku v pohodě. Doporučuji tuto skvělou smaženici zapít sklenkou něčeho ostřejšího.
V lednu jsem psal o vynikající hitovce Chris Huelsbeck, která byla vybrána jako první (virtuální) singl a společně s béčkem AAAEnd je zcela zdarma ke stažení v mp3 podobě. Zde vidíte trošku odlišný přístup k posluchačům, než nám nabízejí čeští "nestahovači" - Ať žije zasmrádlý techno-pop Aka huka daka (hymna opic).
Heartyeah yeah yeah yeah!!! Album Traps se moc povedlo!!!
Když jsem v lednu poprvé psal o sheffieldských Bromheads Jacket, přijel jsem z práce dřív a bylo kouzelné, skoro jarní odpoledne. Dnes je první letní den, zastihla mě brutální průtrž mračen, ze které se suším ještě teď a v háku mě zdrželi až do tmy. No a protože je toho asi pořád málo, před chvilkou mě Boby, Jono a Dan ujistili, že zítra nevystoupí na letos výborně obsazeném Hurricane festivalu, kde měli vyhrazeno od deváté večerní "celých" 45 minut. Tím odpadá i Southside festival, probíhající současně jako Reading / Leeds Carling Weekend (24.-26.8.2007). Pokud dodrží svých slov, tak se letos ještě (jenom) v Německu ukážou.
Pokud váháte, no tak neváhejte, vezměte 104 EUR a vyražte ráno na původně plochodrážní stadion nedaleko Sheesselu (Hamburg), kde (snad) už nebudou chybět např. Jet, Sonic Youth, Kings Of Leon, The Blood Arm, Tokyo Police Club, Arcade Fire, Bright Eyes, či The Good The Bad & The Queen.
Shady Bard milují stromy, co rostou ze země až do nebe, při tom zvláštním pozorování vymýšlejí nádherný psychedelický folk pop a nám konečně v poslední květnové pondělí naservírovali sklenici kouzelně vášnivého koktejlu. Již vyprodaná Treelogy EP, Three Songs demo, 7"Penquins a pro nedočkavce před měsícem vydané 3" Promo CD naznačily, že album bude určitě stát za pozornost, a to nejen v Británii, ale třeba i v Japonsku, kde se jedenáctiskladbové From The Ground Up ukáže příští týden. Kromě Frozen Lake, Winter Coats a Summer Came When budete ostatní věcičky (pokud máte to štěstí) znát už z předchozích nahrávek. Takže dejte vařit čaj, z altánku si prohlížejte (nebo aspoň představujte) barevnou podzimní zahrádku s nebeskými stromy a nechte vstoupit koláž kytar, houslí, piana, violončela, lesních rohů a miloučkého zpěvu do své duše. Určitě se vám za to odmění.
From The Ground Up se náhrávalo v Amplisound studiu v Stockportu, produkce se kromě hlavní postavy a skladatele Shady Bard s českými kořeny Lawrence Bečka ujal Robin Housman z Manchesteru, podepsaného třeba i na prvním singlu Polytechnic - Won't You Come Around? (Transgressive Records). Obal digipacku vytvořil Ben Javens a to vše je zaštítěno super značkou Static Caravan.
Před rokem mi Lawrence psal, že se do ČR chtějí podívat, ale moc to nevypadá. Za zmínku ale určitě stojí Supersonic Festival v Birminghamu, kde se Shady Bard ve dnech 13.-14.7.2007 představí vedle Mogwai, Kling Klang, Wolf Eyes, Voice Of The Seven Woods (debut 6.8. na Twisted Nerve!!!) a dalších třiceti "hvězd" za parádních 35 liber. No a co je se splitovým 7" na The Great Pop Supplement? To asi neví ani Shady Bard, Tunng, Woodcraft Folk, Eighteeth Day Of May. Hlášení o zpoždění - 2 měsíce. Počkáme!
Let's Wrestle ze severního Londýna je jedna z mnoha dalších, ale ne zase takových, o kterých se mluví jako o nejlepší pro ten, či onen rok a podobné bláboly. Let's Wrestle je obyčejná kytarová kapelka hrající neobyčejně debilně a o něco hůř je na tom i polofalešný zpěv kytaristy WPG, lehce víc připomínající Pavement, kterého doprovází na basu Mike Hankin a na bící Louis Scase.
Prostřednictvím kamaráda Simona Troughta se podařilo u něj doma v Spitalfields studiu natočit nějaký ten materiál a po zadrápnutí u Marquis Cha Cha (vydávaj tam i moje hvězdičky Bromheads Jacket, Tiger Force, O Fracas a DALŠÍ), kde chlapíci vybrali skladby Song For Abba Tribute Record a I Want To Be In Husker Dü, vyšel koncem května debutový 7". Uvažovalo se i o Quazar Blues, ale méně v tomto případě asi znamená víc, aspoň podle WPG, který stojí i za neobyčejně živočišným obalem.
Takže, dejte si Let's Wrestle, zapomeňte na nějakou tu vážnost a užívejte si, blbněte, užívejte si, blbněte, užívejte si, blbněte ..., třeba jako ...
Danny Norbury je mladý nadějný hudebník z Manchesteru, jehož talent zhodnotilo vynikajicí vydavatelství Static Caravan, a to vydáním jeho debutového EP Dusk minulý týden. Človíček, jinak polovina Cortina Deluxx, si nahrál celé album sám a skladby Speak Memory, From The Look Out, Hoarfrost, Pedal, 1983 a závěrečná Lullaby vás vysvobodí ze sebevětšího napětí. Jedná se o kombinaci klavíru a violončela, uloženou do instrumentálních klasických kompozic, pohlazených nádhernou křehkou melodií, plnou emocí. Po tom dnešním úmorným vedru nebylo nic krásnějšího (kromě mojich holčiček), než si sednout se sluchátky na zahradu a pozorovat pomalu usínající přírodu. Tak asi takhle, teda. 3“ CDr-EP je uloženo v papírovém skládacím obalu, jehož foto má na svědomí Jenny Moore a Pete Philipson dotáhl poslední zvukové úpravy do podoby, ze které se může radovat pouze 200 šťastlivců. Pokud půjdete oficiální cestou samozdřejmě.
Zmiňovaný projekt Cortina Deluxx, kteří snad letos vystoupí i na Glastonbury, doplňuje hezoučká zpívající a na piáno tvořící Jojo Thomas a neoficiální člen Jon Torne, známý asi více jako kontrabasista Lamb. V prosinci jim vyšel první 10" EP Ready About (Humble Soul) se čtyřmi skladbami a stejně jako Dannyho sólové nahrávky vás spojí se jmény jako Hauschka, Cocorosie, nebo stále oblíbenější Antony (And The Johnsons).
Nechte se příjemně unášet téměř 22 minutami srdečné hudby Dusk a zapomeňte na ten shon kolem vás. Nestojí za nic.
Pokud jste někdo dneska po půl šesté procházel kolem jednoho z manchesterských krámků s hudbou, tak vězte, že uvnitř hrála novozélandská trojice Die!Die!Die! a bez větších ofuků kdekomu podepsala svojí britskou verzi (Pet Piranha Records) květnového debutuvého (bezejmenného) alba. Od původních deseti skladeb na dva roky starém originálu se liší o další čtyři přidané věci z Locust Weeks EP (I Wanna, Drop Off, Untitled, 155). Album má sice necelých 25 minut, ale když si k nim přidáte i EP, tak se dostanete na úžasných 32 minut! A to na 14 kousků už docela ujde, co?
Michael Prain, Henry Oliver a Andrew Wilson se hudebně potkali v roce 2003, koncertně projeli NZ, Austrálii, pro americké a UK turné si je vybrali Franz Ferdinand a Wire a po návratu na NZ je čekala nabídka.... producent Steve Albini (Nirvana, Low, Mogwai,...), jinak také člen Shellac, kterým minulý týden vyšla výborná deska Excellent Italian Greyhound na Touch And Go Records, je pozval do svého studia v Chicagu a během čtyř dnů společně natočili debutové album Die!Die!Die!
Těsně po návratu domů se v obchodech objevilo první CDEP (Ashtray! Ashtray!, Made Up In Red, Auckland Is Burning, Shyness Will Get You Nowhere, Rat, Brat), kterému se dostalo i vinylové (12") podoby 21.7.2005. Samotné "Albiniho" album bylo ještě v červnu masterováno v Abbey Road studiích a 5. září 2005 vyšlo stejně jako předchozí EP na Capital Recordings (NZ).
Vřelé přijetí nahrávky dokázalo pozvání na americké turné od Wolfmother, dále SXSW Festival, The Annex a následoval druhý výlet do Británie, kde byl v září 2006 poprvé pro místní trh nabídnut díky maličkému Zap System Records 7" Ashtray! Ashtray! / Shyness Will Get You Nowhere. V listopadu se ještě na Novém Zélandu objevuje v úvodu zmiňované čtyřskladbové EP Locust Weeks (Tardus Music).
Tak a co závěrem na skromnou půlhodinku divoké jízdy vzor Fugazi, Sonic Youth, Mclusky, Pixies, či Therapy?? Modlit se za jejich koncert někde u nás. Drahý určitě (aspoň zatím) nebudou. Tak si kurňa někdo pořádně pospěšte, jinak zase, jako je tu téměř pravidlem, utřeme a možná přivítáme Die!Die!Die! až budou hudebně mrtví.
Na budějovické PFDJ vyučuje hudební teorii a dějiny hudby a téměř před čtvrt stoletím založil vokální soubor Dyškanti. Mluvím (píší) o Martinu Horynovi, díky jehož objevování se nám nabízí možnost hlubšího pochopení zvláštností hudby, kterou nám tu zanechali naši předci.
Soubor, ve kterém se vystřídala již řada skutečných hudebníků, ale i studentů, se ve svých počátcích představoval v monotématických programech (Hudba v Č. Krumlově v 16. století, Česká řeč v hudbě renesance a baroka) a později vlastní vícehlasé pojetí skladeb bylo zaznamenáno na audio kazetách (Rosa). V roce 1995 se podařilo realizovat Českou televizí snímek Hudba pětilisté růže a pořad věnovaný hudební tvorbě Michaela Mayera.
Kromě čtyřleté pauzy ve druhé polovině 90. let, si Dyškanti stále drží svoje vyjímečné postavení na jednom z mnoha zájmových okrajů nádherné a zajímavé hudby. Budete-li mít zájem se s jejich tvorbou seznámit, využijte příležitosti již tento čtvrtek 14. června v "naší" hlubocké Alšově jihočeské galerii.
Na koncertě zazní Hudba renesance a baroka v Čechách (Moneta z českého repertoáru) a druhá část Z českého písňového repertoáru 17. století. A to vše v prostředí retrospektivní výstavy díla Zdeňka Berana.
Včerejší parné nedělní odpoledne větřilo cosi podivného ve vzduchu. Už když jsem nastupoval do vnitrostátní autobusové linky mi bylo jasné, že se prostě něco stane. Mé předtuchy se téměř vyplnily během cesty, kdy řidič "našeho" spoje zabloudil a vyloupl se po hodině úplně někde jinde, než všichni doufali. V tom horku - paráda. Ale stále ještě něco chybělo....
Anglické město Sheffield (South Yorkshire) už zdaleka není rodištěm jen Warp Records, či Autechre, ale dnes hlavně díky retro scéně jej hlavně proslavili Arctic Monkeys, The Long Blondes a Milburn. Stále (a moc dobře) tak trošku stranou stojí dnes už čtveřice 65daysofstatic, kteří včera konečně po šesti letech své existence zavítali do naší vlasti, konkrétně pražská Akropole se stala zastavením, kvůli kterému jsem vážil tuto tajemnou cestu.
Předkapelou se pro tento večer stali River For Sale z Dolního Podluží v severních Čechách, které jsem právě před rokem viděl na strahovské Sedmičce s Volcano! RFS tvoří kytarista, zpěvák a skladatel Koza, baskytarista Hukot (dříve Thema 11) a v pozadí postávající obsluha elektrických mašinek Yan. Hrají téměř tři roky, vydali pětiskladbové Live From Living Room EP, z něhož zazněly dvě věci a zbytek tvořil nový materiál. Docela zajímavý garážový hukot plný zpětných vazeb, propletený občasným českým textem. Jejich tvorba stojí rozhodně za pozornost!
Po necelých třiceti minutách museli uvolnit místo pro 65daysofstatic (Monotreme Records), kteří vtrhli na pódium ve 20.45 a mastili tam svůj instrumentální post-rock plných 80 minut. Úvodní A Failsafe najdete na novinkovém třetím albu The Destruction Of Small Ideas, ze kterého zazněla většina odehraných skladeb (Primer, When We Were Younger & Better, White Peak/Dark Peak, These Things You Can't Unlearn). Retreat! Retreat! a This Car Is A Landmine připomněla tři roky starý debut The Fall Of Math a předloňské One Time For All Time zastoupily 65 Doesn't Understand You a parádička Radio Protector, ketrá společně s Asphalt & Trouble vyšla v únoru na 7" jako singl.
Těsně před desátou se kapela rozloučila , aby se vzápětí vrátila před docela slušně zaplněný sál Akropole a přidala zkrácenou (rádiovou) verzi Don't Go Down To Sorrow a tím dodržela "hodinu 22". Škoda, chlapíci byli při chuti a určitě by hráli dál. Jinak takhle rozstřílenej "palác" jim mohlo Sturgesovo Sedm statečných jen závidět. A to byli jen čtyři - doufám, ze přijde pokračování.
Dean Spunt a Ranny Randall začínali v punkovém triu Wives (2001), natočili dva 7", z nichž jeden měl 4 skladby a o druhý se dělili s Kit, 12" split s Moving Units (PPM) a na Cold Sweet, kde se také ohřáli vynikající Battles, natočili debutové album Erect The Youth Problem. Před dvěma lety, po londýnském koncertě v Highbury Buffalo Baru se rozpadli. Vloni během příprav nezávislého filmu 40 Bands / 80 Minutes (Sean Carnage), mapujícím undergroundovou hudební scénu v Los Angeles, se ještě jednou sešli ke společné spolupráci bubeník Jeremy Villalobos s Deanem.
Dean s Rannym si pod novým názvem No Age poprvé stoupli před publikum 1. dubna 2006 (The Smell) a pokud se mluvilo o debutu Wives jako o skvělé desce, tak s prvními nahrávkami tohoto dua se dostali minimálně o třídu výš. Na letošní jaro připravili sérii pěti EP, z nichž to nejlepší se představí na jejich prvním jedenáctiskladbovém albu Weirdo Rippers, vycházející pro Evropu v pondělí 11.6.2007 na značce Fat Cat. Americký kontinent si na "kompilaci" bude muset počkat až do konce letních prázdnin.
Originalitou téhle partičky je rozhodně způsob, jakým naservírovali svá jarní EP. Každé totiž vyšlo u jiného labelu. Začnu třeba Deanovo vydavatelstvím PPM (Post Present Medium), kde vyšly nahrávky Wives a zrodil se dvoutrackový 7" Every Artists Needs A Tragedy. Druhé vydavatelství najdete také v Los Angeles, jmenuje se Teenage Teadrops a zasloužilo se o 12" Dead Plane se čtyřmi kousky. New York zastupuje společnost Youth Attack se třemi věcičkami na 7" Neck Escaper. Další 12" nás přenese do Londýna k UTR (Upset The Rhythm), kde kromě titulní Get Hurt najdete ještě Everybody's Down, Switches, Neck Escapah, Great Faces a I Wanna Sleep. Poslední EP Sick People Are Safe se zrodilo v Amsterdamu na Deleted Art a obsahuje Boy Void, Vacation Pay a Semi-Sorted.
Pokud se chcete přesvědčit, do jaké míry No Age jsou ovlivněni The Ramones, Black Dice, či My Bloody Valentine, zastavte se třeba 12. července ve Vídni (Chelsea), kde jim bude sekundovat punk-funková pětice švihlých čarodějnic Mika Miko z L.A. Asi se pojedu podívat. Syrovost No Age mě hodně baví.
Malé, avšak svým významem veliké vydavatelství The Great Pop Supplement, mě potěšilo svým dalším, již dvacátým klenotem, tentokrát nesoucí jméno The Box Deluxe. Za tímto jednočleným elektro-folkovým projektem z Birminghamu se ukrývá Keith Morris, jehož debutové 3"CD EP Smashed Dreams dal dohromady za pomoci několika svých přátel.
Na první skladbě Luggage se podílel další můj oblíbenec Movement a vokál patří B. Warnerovi, jehož uslyšíte i ve čtvrté, závěrečné Search The Stars, pod kterou je kromě Morrise podepsán i Shwalbe. Druhá a titulní Smashed Dreams využila bicích pana M. Rice a trojka stejně jako vše ostatní na 3" je v rukou The Box Deluxe.
Každý ze všech 250 exemplářů je uložen do jiné textilní peněženky, vytvořené třicetiletou Daisy The Patchy Witch z Michiganu, využívající patchwork techniku. Krom CD uvnitř najdete ještě složený nádherný očíslovaný plakát. Můj poklad je černě vyšívaný na hnědém podkladu s číslem 163.
Úchvatné dílo, připomínající Woodcraft Folk, Tunng a odkazy psychedelie šedesátých let minulého století.
Říká něco dnešním conversujícím indýšům s polodlouhýma patkama, jméno Paul Haig? No jestli ne, tak zout, ostříhat a zpět do lavic, milé děti. Josef K byla (a tak trošku stále ještě je) skotská post-punková kapela, kterou právě kytarista, zpěvák a skladatel Paul Haig založil na konci sedmdesátých let a přejmenoval z původních TV Art. Povšiml si jich John Peel, Postcard Records a kapela se dala do (krátkého) pohybu. První album z roku 1980 Sorry For Laughing vyšlo až po deseti letech a to druhé The Only Fun In Town (1981) předehnalo vlastně to první. Pak si řekli všichni čtyři páááá a od té doby vycházejí jen všelijaké kompilace, z nichž ta poslední Entomology (Domino) se dostala ven v listopadu 2006.
Paul Haig, který byl krom několika spoluprací s kytaristou Malcolmen Rossim výhradním skladatelem zmiňované kapely, tohoto nadání využil a po uvolnění z Josef K vyrazil za sólovými pokusy na vlastní značce Rhythm Of Life. Vydal asi patnáct singlů, nějaké to album a včera se po deseti letech připomenul zcela novým 7" Reason / Maybe v nákladu 300 kusů. Tento singlík vracející se do osmdesátek, kde by jej přijali za své Kraftwerk, nebo Cabaret Voltaire, předznamenává album Electronik Audience, které snad dotlačí mezi lid příští, nejpozději další týden.
Jen tak pro připomenutí. Nebýt Josef K a jejich kamarádíčků z Orange Juice, kdo ví, jak by zněli miláčci (skoro) všech indies Franz Ferdinand, kteří je vybrakovali, jak mohli. A pak že největší zloději století jsou Sunshine. Sunshine je nejlepší kapela v ČR - a hotovo!!!
Nejen Češi, ale třeba i britští Mystery Jets mají problémy s vystavováním víz a následným vpouštěním na US půdu. Náš problém jistě bez větších (doufám) potíží vyřeší zítra pan Bush s našimi politickými špičkami, který před několika okamžiky dosedl se svým Boeingem 747 Air Force One na ruzyňské letiště.
Klucí z Mystery Jets tudíž zrušili americké turné, na kterém měli být doprovázeni White Rabbits. Tahle partička původně ze středozápadu, dnes usazená v Brooklynu, si těch šest vystoupení odehraje asi sama a jejím prvním zastavením se stane zítra Chicago. Kapelu tvoří dva vokalisté, hrající navíc na kytaru a piano, dva bubeníci, baskytarista a kytarista, vypomáhající té první dvojici se zpěvem.
Hudebně se tihle králíčci (oproti Sunshine) upelešili tam, kde se pohybovali (a znovu letos v létě pohybovat budou) Madness, či portlandští The Decemberists. White Rabbits před rokem dotáhl Chris Zane do NY Say Hey Records (Inouk, Kiila), kde dnes vychází jejich debutové album Fort Plot.
Úvodní Kid On My Shoulders našlápne a zašlápne snad každého a následující The Plot, jinak první singl, potvrzuje plky o koncertní divokosti bandu. Škoda, že zbytek desky nedosahuje stoprocentnosti této dvojice. Ale netruchlete, dalších devět skladeb je jen 85 procentní. Prostě velice vydařená deska pohodových chlapíků, kterým je nějakej B 747 úplně ukradenej.
Fort Plot si dámy a páni pořiďte, (nejen) noční představení White Rabbits začíná!
Druhým singlem z letošní dvojky sheffieldských Arctic Monkeys se stane začátkem července skladba Fluorescent Adolescent (Domino), se kterou se do obchodů dostanou i The Bakery, Plastic Tramp a Too Much To Ask. Japonská verze alba Favourite Worst Nightmare obsahovala navíc skladby Matador a Da Frame 2r a právě tyhle dvě se 18. června objeví na bílém 7" v nákladu 1000 ks. Tak neváhejte a objednávejte. Jinak kapela zahraje 11. 7. ve vídeňské Areně společně s The Coral, slibujícími na letošek nové album. Hurááááááá
Dalším důvodem pro návštěvu Areny bude 29. červenec, kdy zahrají baltimorští Animal Collective s místními "folkaři" A Thousand Fuegos, kteří počátkem dubna vydali krásné debutové album Like Big Black Clouds Through Burning Eyes s osmi věcičkami na značce Fettkakao Records. Toto milé vydavatelstí najdete také ve Vídni a můžete se tu dále seznámit třeba s Vortey Rex, Lonely Drifter Karen, 8 Hours Manatee, Seven Sioux a Spoenk. Moc příjemná společnost.
Animal Collective mají připravenou na září již osmou desku, dostala název Strawberry Jam, obsahuje devět skladeb a bude to jejich první věc pro Domino Records. Prvním EP se stane Peacebone a možná se na něm objeví i koncertně známá věc Safer, která měla původně ozdobit i novinkové album.
Vstupenku na AC / ATF pořídíte o deset EUR levněji než AM / TC, tedy za dvacku. První "hvězdy" jsem už viděl a stejně je jedenáctého už asi vyprodáno, ale na konec první poloviny prázdnin si určitě volno udělám. Tak nashle a těším se moc.
Eric Drew Feldman je americký hudebník a producent, jehož kvalit využili třeba The Polyphonic Spree, Custard, The Residents, Pere Ubu, Pixies, dEUS, nebo PJ Harvey, se kterou stejně jako s Frankem Blackem (And The Catholics) společně koncertoval. Tento vzrůstem malinký a zakulacený človíček, připomínající jednoho ze Sněhurčiných trpaslíků, vypadal spíše jako doplňující muzikant a ne jako hlavní postava kNIFE & fORK ze San Francisca. Se spoluzakladatelkou, zpěvačkou a basistkou tohoto projektu Laurie Hall, jinak i členkou undergroundových Ovarian Trollex a dámské vokální kapely The Hallflowers, její sestrou , zde stojící bubenicí Jennifer, kytaristkou Sunshine Haire a panáčkem u bicích, se včera díky svým táborským kamarádům ze Sabot ukázali v místním Orionu. S produkcí asi před dvaceti platícími diváky začali úderem desáté večerní a představili tři roky staré debutové a zatím jediné album Meserycord (Cuttingboard Records), které naživo zní syrověji, než její nosičová podoba. Tím se sice její uklidňující kytarová, trošku bluesová a vokálem Laurie až nebeská atmosféra vytratila, ale u mě naopak více zabodovala. Koncert stejně jako celé album netrval déle než 40 minut, ale jeho profesionální sestava úplně normálních lidiček, kteří si nehrají na žádné hvězdy a nedbají na image, odvedli příjemný a skromný koncert, o němž vypovídá i cena vstupného - 50 kč. Jen více takových!!! Díky.
Když mi Trio, DAF, Hubert Kah, Ideal a další hrdinové NDW (Neue Deutche Welle) začali pomalinku usínat, přivezla mi tetička jednoho mojeho kamaráda z NSR koncem roku 1984 vytoužené první LP berlínské trojice Die Ärzte, pojmenované docela trefně Debil. Ano, tak se v té době označoval každý, kdo nevypadal předpisově a vymykal se tomu strašnému šedivému prostředí, ve kterém jsme tu všichni žili. To dnes ... Dva roky před tímto šťastným dnem se Die Ärzte dali dohromady a jako první singl vybrali skladbu Paul s béčkem Erna P.
Od té doby vyloupli 11 alb, 38 singlů, 2 EP, 6 best ofek a po světě se jim válí 20 miliónů prodaných desek. Sestava se pozměňovala jen na postu basisty, jinak kytarista Farin Urlaub a Bela B. (bicí) hrají (kromě období 1989-93, kdy kapela nefungovala) v Die Ärzte stále. První čtyři roky basoval Sahnie, pak dva The Incredible Hagen a po "přestávce" začal Rodrigo Gonzáles. Ten však v současné době bere do rukou i kytaru, jako Farin basu. No prostě pacienti... Zatím posledním hudebním počinem se stala v říjnu 2006 kolekce dvaceti skladeb Bäst Of a koncem dubna se na knižní pulty dostala 189ti stránková Bäst Of -Songbook
Ale proč vlastně vzpomínám na tyhle veterány? Jednak procházíme retro obdobím a potom jako blesk z toho dnešního pošmourného nebe mě dostala zpráva, že Die Ärzte vystoupí na letošním FM4 Frequency Festivalu. Takže teď už neváhám ani chvilku a vyrážím za německým punk-rock'n'rollem. Debil byl, je a bude a Ottakringer chybět nebude!!
V Sheffieldu je parádní muziky, asi jako u nás ojebávajících šmejdů, tedy dost. V jednom tamním vydavatelství The Laundrette Recordings se v únoru 2006 pod číslem 001 objevil 7" kapely The Ape Drape Escape, jejíž počmáraná šestice mastí elektro-rock s echem Lydona a Biafry. Na áčku skladbu s trošku delším názvem They Filled A Bag With Laughts, Threy It In The River And Now They're Sad dopňovala Twoo Hundred Angry Bikers a uvnitř se na mě smála jejich samolepka a vložené texty. Paráda. Včera po lehčím odkladu Martin Clark, Hele, Rachel, Ian, Dan a James dostali do prodejen druhý, ale vůbec ne horší, singl Traditional Music / I Took The Teeth From The Tiger. Opět mazec, jako by utíkali před tou nakrklou tlamou. Paráda č.2. Jinak uvnitř najdete krásné dvě pohlednice s textama.
The Ape Drape Escape doposud vydali demo I'm A Sexy Boy, pětitrackové EP The Fracture Clinic a z konce dubna 2004 živák na BBC. Sami nepovažují vše před The Laundrette Recording za podstatné, ale na současnou tvorbu jsou právem hrdi, zvláště na koncertech. Jinak ve vydavatelsví je doplňuje ještě trojice Johnny Foreigner s debutovým 7" Sometimes, In The Bullring / Camp Kelly Calm (10/2006) a jejich 7" split se Sunset Cinema Club (Yes! You Talk Too Fast / Down On The Farm), vycházející také v těchto dnech.
Když vás nevezme doma jejich hudba, o čemž pochybuji, zkuste koncert. Zaručený úspěch! Ale kde, co?
O uplynulém víkendu proběhl na dvorku táborského Café Baru Sedm dvoudenní Free Dim Festival, pořádaný místním sdružením Free Dimension, jenž má na svědomí i nahrávky kapel Deverova Chyba, C, Waawe, Sabot a Pavilon M2. Páteční podvečer jsem vynechal, zato sobota to rozhodně vynahradila. Každá z kapel si vystřihla zhruba čtyřicetiminutový set a bylo se na co koukat a hlavně poslouchat. První se pod malým přístřeškem ukázala v pět odpoledne pražská HC/noise trojice Fletch!, která po čtyři roky starém demu (spíše živák) a debutu Jemně (Studio 3bees) z roku 2005, podepsala smlouvu u Silver Rocket! Když začátek, tak pořádný nářez! Do puntíku splněno plus přídavek.
Další celá hodina uvítala další návštěvu z Prahy, tentokrát hochy, co tvrdí že hrají emo-punk a říkají si Goro, dle kdysi ubrečeného japonského seriálu, kde hlavní roli vytvořil čtyřnohý miláček. V roce 2004 vydali demo a o rok starší desku Who Cup Of Molten Lava Are We? prodávali za dvacku včetně placky. Je to první CD, které si tam koupil Masťa a jaké to muselo být strašné překvapení, že se nejednalo o placku Rumu, si asi dovedete představit, co? Goro předvedli lepší výkon, než před dvěma lety jako předkapela The Prostitutes ve Strakonicích a dokonce si prý dobře vedli i minulý týden na Sedmičce s 31Knots. Je tak dál... A jedeme dál.
První zahraniční host přijel z Lipska a dovezl hodně dobrý post-rock s ukrytou elektronikou v kompjůtru, ovládanou bubeníkem a nové album. Kapela se jmenuje Diario a po deskách Same a Tempo představila loňské Thing In The Mirror Appear Closer Than They Are (VelocitySounds Records). Naprosto úžasných 45 minut ve mě nechalo nejsilnější zářez, jaký jsem ten večer v Táboře zažil. Trojka (ta i ta) je skvělá!!
Ze západu přijela i další partička a to ašský kvartet Esgmeq se svým punk'n'rollem a přibalenou asi tak celkovou osmičkou v krvi. České texty vyvolaly u přítomných asi největšího úsměvu a zábavy a musím uznat, že takové Co se to tu kurva děje, Slast, Na dně, Nenávidím Tě a Česká píseň jsou hitovky jako Ostrava. Kam se hrabou Kabáti. Nééé!! Takhle se to nedá srovnávat. Esgmeq jsou v nejvyšší. Eurosongové by jim tak mohli platit maximálně útraty, které jak jsem se přesvědčil, nejsou asi nijak malé. No co, klukům chutí, ale zároveň i s chutí hrají a hrají moc dobře. Tím se trošku omlouvám, ale bral jsem to jako prdku. Jasný!!? Po desetipalcích Devil's Servant (2000) a Behave Yourself (2003) jim Ondřej Ježek připravil desku Esgmeq, kterou letos vyprdli klucí ze Silver Rocket. To, že jim to fakt šlape a rozrůstá se i jejich fanouškovská základna, dokázali i někteří občané, kteří si sami odzpívali u mikrofonu některé songy. Zábavná kapela!
Na závěr vystoupili asi nejočekávanější "hvězdy" Dÿse z Karl-Marx-Stadtu, dnes Chemnitzu. Duo chlapců, co vypadaj, že v osm už měli být doma, tvoří kytarista Andre z kapely Volt a bubeník Jari z jenských Rodeo Queen. Červeno-bílá kombinace (červené tričko, bělavá košile - vše 1/2) a složení ala The White Stripes, mají k tomuto srovnání společné jen tyto dva prvky. Divoký nářez spojený řevem obou protagonistů a proložený rozhlasovým vysíláním, zničil svou smrští vše živé, co stálo poblíž. Proti té energii prostě nebylo obrany. Na konci dubna hráli na Strahově a myslím, že ta nová protihluková opatření musela lehnout popelem. Šílené!! Dÿse (dříve Düse) po třech sedmipalcích letos vydali stejnojmennou prvotinu na Exile On Mainstream Records, v jejichž katalogu se můžeme setkat se zmiňovanými Volt, nebo Ostinato.
Těsně před desátou bylo ze strany hudebníků a pořadatelů poděkováno za návštěvu a s příslibem budoucího, již sedmého ročníku i na shledanou. Já mohu zase poděkovat všem učinkujícím za skvělá vystoupení a pořadatelům za to, že dělaj to, co dělaj, protože za pár kaček dostanete hodně muziky a parádní nálady mezi příjemnými lidmi. Příští rok bych rád Free Dim Fest 2008 navštívil znovu. Tak Pa.
Včera jsem se zmiňoval o některých jménech, která se letos objeví na FM4 Frequency Festivalu. Jedním z nich je i dvojice Digitalism z Hamburgu, vydávající na francouzkém (částečně i japonském) labelu Kitsuné. Vydavatelství zaměřující se na elektronickou hudbu funguje zhruba pět let a najdete zde převážně 12" EP jmen jako Klaxons, Electro House Disco, Hot Chip, Tom Vek, Bloc Party a další.
Prvním dlouhohrajícím debutem se stali Hot Chip se svým Coming On Strong a prozatím posledním (a teprve druhým) albem se zapisují u Kitsuné právě Digitalism. V Japonsku se deska Idealism již objevila a oproti Americe a Evropě (za podpory Virgin/EMI - asi zase cítí prachy), kde se začne snad prodávat za týden, je k patnácti skladbám přidáno dalších sedm. Najdeme zde všechna EP Idealistic, Zdarlight (20 tisíc prodaných 12"), Digitalism In Cairo (upravená Fire In Cario od The Cure), Jupiter Room a Pogo z tohoto týdne.
Digitalism tvoří Ismail Tuefekc a Jens Moelle, který vystupuje také pod názvem Palermo Disco Machine a vydal na Kitsuné i své debutové EP. Dvojice funguje od roku 2004 a může se dokonce pochlubit i docela podařenými remixy pro The Futureheads (pořád se směju tomu feelingu, jak kdosi o nich loni psal a kapela na festival ani nedorazila...), Daft Punk, Cut Copy, či Depeche Mode.
Album Idealism si myslím že vžene trochu svěžího vzduchu do přeceňované a trošku už i nudné tzv. electroclashové (nebo new rave?) disco-rock-housové a já nevím jaké ještě, scény. Pokud nechce někdo čekat na srpnový festival v Rakousku, může naše sousedy navštívit už 9. června, kdy ve vídeňském Flexu zahrají společně s Crazy Sonic & Fauna za 10 EUR, nebo o týden později zajet na Sonar Festivalu do Barcelony. Už návštěva tohoto místa svědčí o vyšší kvalitě, než nám je nabízena ostatními představiteli sezonních uskupení.
Loňský ročník rakouského FM4 Frequency Festivalu nabídl návštěvníkům Salzburgringu překvapivě bohatý line-up a ani ten letošní zatím nevypadá o moc hůř. Doporučoval bych si zarezervovat volno od 15. do 18. srpna, vzít si 100 eur na lístek (i když zadarmo by se tam dalo taky docela lehce dostat) a vyrazit na Salzburg. Popřemýšlejte a jako návnadu vám předhazuji několik jmen.
!!! (miluju a miluju ...) Manic Street Preachers The Used Ladytron (DJ set) NIN Tool Kaiser Chiefs Interpol And You Will Know Us By The Trail Of Dead The Good The Bad & The Queen Klaxons Tokyo Police Club Snow Patrol Mia Groove Armada Mika The Sounds Digitalism Chris Cornell Juliette & The Licks a uvažuje se i o irské, znovu jen trojici Ash, kterým 2.7.2007 vyjde páté album Twilight Of The Innocents.
Debutové album Fourteen Autumns And Fifteen Winters s devíti, resp. desíti skladbami čtveřice z Glasgowa, se na světlo světa dostalo za pomoci Fat Cat Records sice už před dvěma týdny, ale v těchto dnech, pokud si na stránkách zmíněného vydavatelství CD, či LP objednáte, získáte jako bonus sampler s devatenácti letošními novinkami u tlusté kočky. Můžete se těšit na mé oblíbence No Age, Our Brother The Native, Amandine, Múm, či düsseldorfského skladatele Volkera Bertelmanna aka Hauschka.
Fourteen Autumns And Fifteen Winters se natáčelo v glasgowských studiích Chem19 a CaVa a kromě kapely se na produkci podílel Peter Catis, známý ze spolupráce s Interpol a Mercury Rev. Deska plná emocí, samplů, kytar a bicích se vrací na začátek devadesátých let, kdy ještě před "válkou" Blur s Oasis stály na vrcholu kapely Adorable, nebo Ride, jejichž odér je z nahrávky cítit.. Jinak moc krásná a pohodovější doba, než dnešní přeuspěchanej svět. Žádný hudební převrat na desce neobjevíte, za to vás deska odmění příjemným a ulidňujícím posloucháním neufňukané muziky.
The Twilight Sad vznikli na konci roku 2003 spíše jako folkové tělísko, ale za spolupráce se skladatelem Maxem Richterem na The Twilight Sad EP (listopad 2006) se dostali tam, jak je můžeme slyšet dnes. Pětiskladbové EP bylo určeno pro americký trh a kromě úvodní But When She Left, Gone Was The Glow a závěrečné Three Seconds Of Dead Air najdete zbytek na debutovém albu. První 7" That Summer, At Home I Had Become The The Invisible Boy ze začátku dubna obsahuje na béčku Watching That Chair Painted Yellow, kterou nahráli jako desátou na limitku debutového Fourteen Autumns And Fifteen Winters.
Do ne snad daleké budoucnosti se uvažuje o druhém singlu And She Would Darken The Memory (7").
James Graham - zpěv Andy MacFarlane - kyt., akordeon Graig Orzel - basa Mark Devine - bicí
Spojením Manchester - Düsseldorf, nebo The Fall - Mouse On Mars, získáte trojici Mark E. Smith, Andi Thoma a Jan St. Werner, nebo-li Von Südenfed.
První společnou spolupráci předvedli v roce 2004 u německé značky Sonig, kde vyšel A/AA 12" Wide That Sound / Cut The Gain. Před týdnem, ovšem už u Domino Records se vynořuje další dvanáctipalec, tentokrát pojmenovaný Fledermaus Can't Get It, na kterém najdete jeho čtyři různé podoby (Tromhead Cut, Dr. Dong-Hun Chung Version, Max Tundra Mix, Hooloo Rock) a jinak se jedná o úvodní "pecku" ze včerejšího debutového alba Tromatic Reflexxions. Zde se v electro-post-punkově špinavém discu krčí dvanáct šlapajících vychytávek, které jakoby ztratil někdo z DFA Records. Ale koho to zajímá. Původního dnes už asi není nic (krom času budoucího, asi...) a tu vaší průměrnou náladu pozvednou aspoň o 25%
Na léto mají Von Südenfed naplánována všelijaká vystoupení po festivalech, tak až jejich jméno někde najdete, určitě na ně zajděte. Pokud ještě budou hrát - spolu.
Před týdnem se v nákladu pětiset zelených sedmipalců oficiálně představila debutující čtveřice Mother Vulpine z Leedsu, ve kterém můžete potkat třeba O Fracas, iForward Russia!, či This Et Al, ke kterým mají hudebně asi nejblíž.. Zvuk připomínající začátky Muse, míchající se s drsnějšími vysloužilci Eagles Of Death Metal, v jejichž společnosti odehráli vloni několik koncertů. Avšak na tom co jsem byl já, nehráli. Asi škoda....
Dvoj áčkový singl Keep Your Wits Sharp (Her Words Are Quick) je temně našlápnutá rocková vypalovačka s odporně vtíravým tanečním rytmem. Tak hnusným, že ho mám na svým profilu. Na druhé straně lze při správném nastavení otáček poslechnout For A Friend You Have A Knife Through Your Tongue a to vše pod dohledem Justina Lockeyho z Yourcodenameis:milo na Bone Records. Na této leedské značce najdete i kapelu Samsa, vydávající dnes nový singl To Conquer / Another Night a pětadvacetiletou folk-fešandu Fran Rodgers, které teprve první singl I Feel To You Unter Winter Sun / To Long No More vyjde v polovině července. Ale ani ta není špatná.
Uvidíme, uslyšíme, ale tenhle singl Mother Vulpine je včetně klipu nepřehlédnutelným výtvorem.
Poprvé před třemi lety s Q And Not U, vloni společně se Some Other Place (obojí strahovská 007) a dnes večer potřetí v táborském Orionu, vystoupila částečně z Portlandu a San Francisca, divoká trojice 31Knots. Ve složení basa (Jay Winebrenner), bicí (Jay Pellici), samply, zpěv a kytara (Joe Haege), přijeli představit letošní páté album The Days And Nights Of Everything Anywhere, vydané na Polyvinyl Records. Na značce, kde najdete of Montreal, nebo xbxrx a která z Moshi Moshi přetáhla třeba takové Architecture In Helsinki, kterým letos v srpnu vydá nové album Places Like This.
Koncert začal stejně jako album skladbou Beauty, zazněl Beethoven v Sanctify, ale dostalo se i na věci starší, jako Welcome To Stop z EP The Curse Of The Longest Day (2005). Pětašedesát minut vynikajícího vystoupení, provázeného mnohačetným promenádováním zpěváka mezi zhruba padesátkou návštěvníků bylo něčím, nač se jen tak nezapomíná ani po půl roce. Mohu jen závidět zítřejší koncert na Sedmičce, okořeněný ještě americkými Rivulets a kapelou Goro z Prahy. Když před prvním a zároveň i posledním přídavkem nejdříve z prostoru diváků odletěla na větrák zpěvákova kravata a následovaly i kalhoty, nikdo asi moc nechápal... Fakt běžte všichni v pondělí na Strahov, protože to bude stát za to! A jsou to parádní chlapíci, kteří si na nic nehrajou, zato ale hrajou - na výbornou. Před koncertem seděli venku na zastávce autobusu, jako by ani nevěděli, že je čeká vystoupení a že na městskou potřebujou lístek. No, nic. Takže naposledy. Jděte si dobít baterky na 31Knots. Já z nich nepůjdu dneska ani zejtra spát. A oni asi taky ne, teda pokud zamýšlejí jít do Cesty, jak říkali...
Jinak ještě v pátek 25.5.2007 (Take Death, Deti Deste, Kackala, Climatizado, Kusumam) a sobotu (Goro, Fecht, Diariol (D), Esqmeq, Thema, Dÿse (D) proběhne v Café Bar 7 na náměstí v Táboře další ročník Free Dimension!!!
Včera měl světovou (před)premiéru na 60. ročníku festivalu v Cannes (Director's Fortnight) filmový debut Control, známého fotografa a režiséra Antona Corbijna (Depeche Mode, U2,..), jinak i oddaného fanouška níže zmíněné kapely, pro kterou posmrtně natočil video Atmosphere, nacházející se na kompilaci Still.
Dramatický biografický příběh o životě a předčasné smrti zpěváka a ústřední postavy manchesterské post-punkové kapely Joy Division, způsobil na přehlídce nečekanou senzaci. Iana Kevina Curtise ve filmu ztvárnil sedadvacetiletý zpěvák 10,000 Things Sam Rilex a jeho manželku Deborah si vystřihla Samantha Morton, známá ze snímku Minority Report. Roly Tonyho Wilsona, který je se skutečnou ženou Curtise koproducentem filmu a jinak i zakladatelem Factory Records, vytvořil Graig Parkinson a třeba Petera Hooka vám představí svým umem Joe Anderson.
Scénář dopsal dle knižní předlohy Touching From A Distance (Deborah Curtis) před dvěma lety Matt Greenhalgh a producenti Orian Williams, Todd Eckert (oba Los Angeles) a Anton Corbijn začali shánět peníze, které paradoxně v Británii nezískali a tak polovinu rozpočtu ze 4,5 miliónu EUR si nakonec Corbijn zaplatil z vlastních prostředků a od EU obdržel díky Em Media miločkých 250 tisíc liber. Natáčení začalo vloni počátkem června a během sedmi týdnů se filmaři stačili navštívit kromě několika evropských míst i Nottingham, Manchester a Macclesfield, kde na Barton street Curtis žil a 18.5.1980, v předvečer první americké šňůry, i zemřel. Asi si tu šňůru vysvětlil jinak, než ostatní..
Soundtrack k filmu dostal název Out Of Control a naleznete na něm taková jména, jako New Order, Sex Pistols, Iggy Pop, The Buzzcocks, Lou Reed, U2, The Cure, Bauhaus, The Creatures, David Bowie, Depeche Mode a The Killers, kteří "udělali" Shadowplay.
Premiéra Control je naplánována na 26. září do Francie, následuje 4. října Holandsko a pak snad i, když Ian dovolí, ČR. Doufejme, protože tento dvouhodinový černobílý poklad už teď ve mě vyvolává něco, co jsem si z kina domů už dlouho neodnesl.
Pro všechny kavárníky si dovoluji představit další pozoruhodnou kapelku, působící nedaleko naší Báry v New York City. Ostřílená čtveřice hudebníků se dala dohromady před necelými čtyřmi lety, dala si jméno Battles a ve své tvorbě míchá glam-rock s najazzlým technem, a to vše doprovází podivně nasamplovaný "voodoo" zpěv. Jako kytarista, klávesista a "zpěvák" se tu představuje syn uznávaného jazzmana Anthonyho Braxtona, Tyondai. baskytaru zvládá Dave Konopka z rockových Lynx a od kanadských progresivců Don Caballero (Touch And Go Records) si odskočil kytarista Ian Williams. Čtyřku uzavírá bubeník John Stanier, který po rozchodu post-hardcorových Helmet se živil i jako DJ, zahrál si na tři roky starém debutu Melissa Auf Der Maur a v současné době je také členem australských punk-rockových The Mark Of Cain a kapely Tomahawk (Mike Patton).
První 12" EP Tras vydali 1.6.2004 na Cold Sweat a na b stranu umístili skladbu Fantasy. O týden později druhé EP C (Monitor Records) obsahovalo skladby B+T, UW, Hi/Lo, IPT-2, Tras 2 a v polovině září u Dim Mak Records EP B s další pěticí SZ2, Tras 3, IPT 2, Bttls a Dance. Po upsání se k WarpRecords, se poslední dvě EP dočkala společného znovuvydání 6.2.2006. Počátkém letošního roku (21.2.) předznamenává debutové album dvanáctipalec Atlas s DJ Koze remixem a toto pondělí se Mirrored konečně objevuje na pultech. Jedenáct podivností si vzal na starost Keith Souza a deska vznikala ve studiu Machines With Magnets, které ještě spoluvlastní Lauren Holt.
Pokud to máte nedaleko a není vám líto 11 EUR, zajeďte si 5. června do Lipska (Conne Island), určitě vás Battles pobaví. Jinak si moc a moc přeji, aby je tu někdo z promotérů zaregistroval ke spokojenosti našich hudebních fanoušků. O Battles se bude určitě hodně mluvit.
Koncem března na kanadském malinkém vydavatelství Chat Blanc Records pod číslem 24 vyšlo 3" CD Honved EP italských Port-Royal. Za vydavatelstvím, které vzniklo v roce 2004, stojí Genevieve Garneau a Pascal Asselin, vystupující pod pseudonymy Snowflake a Millimetrik. Zatímco v prvním případě je teprve se svým funk-hip hopem před vydáním debutového alba (snad v létě), jako Millimetrik vydal svou prvotinu Is The Spice Of Life před třemi lety, následovalo Deeper Transmission rozšířené o DVD (2005) a loňské The Last Polar Bear On Eart (vše na Static Rek). Na domácím Chat Blanc Records si vydal 5" EP CDR Cities a na počátku dubna 6 remixů a čtyři novinky pod názvem I Am You Are Me (200 ks pro americký a 100 pro evropský kontinent - Make Mine Music). A proč věnuji Pascalovi tolik pozornosti. Za prvé je to parádní člověk a potom jeho skvělý melancholický ambient směřující až ke klasické hudbě si zaslouží také pozornosti.
Tak a zpět k Honved EP, obsahující doposud nevydané nahrávky. První skladba Stasi vznikla o minulých letních prázdninách a dvojka The Beat Of The Tiger ležela v šuplíku skoro pět let. Za třetí Song Of Megaptera se ukrývá společná srpnová spolupráce s ambientně minimalistickým panáčkem z Říma, říkajícím si Selaxon Lutberg, vl. jménem Andrea Penso. Jeho první tři EP nesou dnes již nálepku sold out, ovšem listopadové desetiskladbové album Cold House Of Love, směřující více k post-rocku, si můžete klidně zakoupit u milánského Eibon Records. Další dvě skladby na Honved EP jsou remixy z debutového alba Flares (Resonant). Dnes jen čtveřice Landing z amerického Middletownu upravila Zombione pt.1 a poslední věc na této raritce Zombione pt.2 si vychutnal již zmiňovaný Millimetrik. Za pozornost stojí také zmínit vlastnoručně malovaný obal, který si 222 krát dala výtvarnice Pascaline Knight.
Tak neváhejte a za tři dni tu máte poštou z Quebecu zase jednu zajímavou věc.
Ve čtvrtek 10. května přijel do Prahy představit své nové album Two of Diamond (Mute) kapelník The Bad Seeds, Mick Harvey. O zajímavém koncertu se psalo na naše poměry docela ve velkém, ale nějak těm všem autorům unikla celkem zajímavá informace. Ve stejném týdnu se totiž objevilo 7" EP nového projektu The Wallbangers, za kterým stojí právě zmiňovaný Mick Harvey.
Na Kick The Drugs, kde ještě najdete skladby Sex Appeal, The World Keeps Spinning Around a Love Assassin, Mick odhodil image baladisty a vrhl se do divokého garážového rock'n'rollu s příchutí Jon Spencer Blues Explosion. Tato divočejší podoba vyšla na baskitském Bang! Records (The Devastations, Rowland S. Howard) v nákladu 500 kusů a při nahrávání vypohli Tex Perkins (Beasts Of Bourbon) a australská královna undergroundu Leone Carmen. Koncert jsem sice neabsolvoval, ale věřím tomu, že tohle oranžový EP s vloženým obalem strčilo čtvrteční večer do kapsy. Jinak prosím nezaměňovat Bang! Records s anglickým Bang Bang Records, kde debutovali Arctic Monkeys.
Tak až půjdete někde kolem gramodesek, nezapomeňte se zeptat na The Wallbangers, třeba budete mít štěstí.
V šestnácti letech dostal Matthew Thomas Dillon od svého tatínka po dlouhém přemlouvání klávesy a začal na nich tvořit prví tóny ze svého skladatelského zpěvníčku. Časem opustil rodný Newport Pagnell, usadil se v Bedfordshire, ležícím také v Anglii a připravil své první demo EP s vynikající skladbou Tokyo Moon. Prostřednictvím Geoffa Dolmana se dostal ke Static Caravan, kde v září loňského roku vyšel červený debutový 7" Racing / Tokyo Moon v nákladu pětiset kusů.
V té době již šestadvacetiletý Dillon vystupuje pod pseudonymem Windmill a prohlašuje, že má doma na tisícovku písniček. No... Singl získal takové obliby, že se už muselo zákonitě ozvat nějaké vydavatelství. Prvním a zároveň úspěšným dravcem se stali hoši z manchesterského Melodic. Ti také toto pondělí dali k dispozici dlouhohrající album Puddle City Racing Lights s dvanácti melancholickými skladbami, ve kterých dominuje piano, orchestrální aranžmá a roztřesený hlas, nemálo podobný tomu, který znáte z nahrávek The Faming Lips (Wayne Coyne). Určitě poznáte i vliv amerických indie songwriterů, Mercury Rev, Arcade Fire, či The Earlies, kteří jsou dokonce na nahrávce zastoupeni počtem 4, z nichž Tom Knott album s Dillonem spoluprodukoval. Dalším hostem je zde bubeník Ian Smith, jinak dříve kytarista Alfie, kteří to rozpustili v listopadu 2005. Před sedmi lety jsem navštívil jejich koncert a lituji všech, co je neviděli naživo. Tak a nakonec tu máme ještě folkařku Tracey Browne, kterou uslyšíte ve skladbě Plasticine Plugs, jinak tahle paní pracuje už na svém druhém albu (Rocked Fuelled Records).
Světélkující Puddle City Racing Lights je deska překračující letošní kanadskou Neon Bible o celou jednu koňskou délku. A to si myslím, že je z mé strany uznání jako hrom.
Jinak kdo si objedná novinku do třiceti minut přímo u vydavatelství Melodic, obdrží jako bonus dva roky starou kompilaci Melodic Today s třinácti interprety, mezi nimiž najdete Dungen, nebo Working For A Nuclear Free City.
Con Brio je italský hudební termín, ale také Dave Millar z Británie, tvořící bohatě barevnou a čistou počítačovou elektronickou hudbu. Zároveň je i součástí francouzského KRAKED Sound Systemu a dnes také hudebního klubu v Readingu. Debutoval čtyřskladbovým 3" CDEP (Spunktronic - 12/2005), tři kousky ze sedmi se objevily na splitu s Kiki.Ill (Kraked Ai / Warp - 09/2006) a hlavně parádní dvě věci Indiana Bloom a Deep Blue z dubna letošního roku na skotském Fence Records, resp. De-Fence Records. Tento 10" split v nákladu 500 kusů obsahuje navíc ručně oštemplované CD se stejným obsahem jako vinyl a především ještě druhou stranu, na které najdete další dvě lahůdky.
O ty se postarala glasgowská čtyřčlenná, původně kytarová kapela Viva Stereo, hrající cca šest let. Debutovému albu Optimism Is Not A Curse ze září 2004 předcházely čtyři EP, následoval singl One Of A Kid a v říjnu minulého roku vyšla dvojka Patterns Of Behaviour. Na této novince představili skladby Alpha State a Glassed, které vás svou zvonivou basou, kytarou a elektronikou zašmodrchaným vokálem zvednou ráno z postele stejně rychle jako mě a to bez většího přemlouvání. Fakt. Příjemně našlápnuté melodické linky - prostě paráda.
Viva Stereo / Con Brio vycházejí jako třetí a zatím poslední část z budoucí řady deseti 10" EP, které mají vždy představovat zajímavé dva interprety se dvěma ukázkami, jinak také označované jako 10x10:3 (v tomto případě). Předchozí vinyly nás pozvaly do krajin Jon Hopkins / Reuben Taylor (10x10:2) a On The Fly / Reporter (10x10:1).
Martin Hannett (někdy i Martin Zero) zemřel ve svých třiačtyřiceti a po šestnácti letech od jeho tragické smrti vychází v těchto dnech zajímavá kolekce remixů a "zážitků" z natáčení pod názvem Joy Division - Martin Hannett's Personal Mixes (Interstate). Mezi osmnácti položkami najdete 24 Hours, Heart And Soul, Autosuggestion, Passover, From Safety To Where, The Eternal ve dvou a Decades dokonce ve třech remixech.
Album je asi z většiny určeno pro skalní fanoušky Joy Division, ale i tací, kterým Ian Curtis a Martin Hannett nic neříkají, mohou věci neslýchané objevit. Aspoň jeden poslech bych jim doporučoval, zvláště všem mladým "indies".
Martin Hannett stál jak u zrodu manchesterských Factory Records, tak i u Joy Division, kromě kterých produkoval nahrávky i Buzzcocks, The Psychedelic Furs, The Stone Roses, Happy Mondays, New Order, OMD, ale i takovým U2 (11 O'Clock Tick Tock) a dalším.
14. ročník hudebního festivalu Hrachovka se dle poměru cena / učinkující, stane asi tím nejlepším, co domácí prostředí může zájemcům o zajímavou hudbu a podívanou v letních měsících nabídnout. Během dvou dnů (27. - 28.7.2007) se na pódiích představí taková jména jako:
Zoot Woman Therapy? Art Brut Chikinki The Legendary Pink Dots Lord Bishop UK Subs Nina Hynes SDNMT/Seidenmatt
Sunshine
Lukeside X Liger Pavel Fajt a Autopilote Monika Načeva & spol Wotienke & Band Doi Moimir Papalescu & The Nihilists Abuse Midi Lidi Bullerbyne OTK Longital The Prostitutes DJ Christopher Just a další
Vloni se sjelo do Hrachovce u Valašského Meziříčí 10 tisíc návštěvníků, kteří na šesti scénách mohli shlédnout 130 kapel a jako dvoudenní se festival představil poprvé v roce 2005 a to jen s polovičním počtem vystupujících. Původní název Sejdeme se na hrachovce si pořadatelé pozměnili ještě o rok dříve na Hrachovka.
Asi nejen pro mne špatná zpráva, ale určitě i pro všechny, kteří si oblíbili londýnskou punk-pop-bluesgrassovou kapelu Larrikin Love. Micko Larkin, Alfie Ambrose, Coz Kerrigan a Edward Larrkin ukončili pod tímto názvem činnost a zda nějaká bude následovat, si zatím nechávají pro sebe. Takto nečekaně skončila v roce 2002 po singlech Good Bad Right Wrong (27.5.02) a Hessles (28.10.02) u vydavatelství Mantra skupina Parva, aby se vrátila pod novým názvem jako Kaiser Chiefs. Tehdy měli už natočené i album 22, ale oficiálně nikdy nevyšlo.
Larrikin Love debutovali v září 2005 u Young And Lost Boy se singlem Six Queens / Little Boy Lost, pak o ně začali usilovat Transgressive Records, kde už o měsíc později vychází Happy As Annie / On Sussex Downs. Následoval přestup k Infectious Records, kde se 3.dubna 2006 objevuje singl Edwould, následovaný koncem června dalším Downing Street Kindling. V září si mohou fanoušci koupit již debutové album The Freedom Spark a posledním dílkem je koncem ledna 2007 singlíček Well, Love Does Furnish A Life. Až do závěru byli Larrikin Love verni Infectious a myslím, že nikdo nečekal tak rychlý konec. Někdy je to ale určitě lepší, tím však nemyslím jejich případ. S jejich nahrávkami mi bylo a pořád i bude dobře. Skončila jedna z velmi zajímavých a nadějných tváří britské scény.
Jako náplast můžete přijmout naopak znovuzrození The Smashing Pumpkins, kterým vyšel magazín Spin vstříc a v červencovém čísle představí CD s dvanácti skladbami různých interpretů a tím vzdá hold této již téměř legendární kapele. Za týden by se kompilace již měla objevit i na internetu. No, uvidíme, uslyšíme. A co vlastně?
Panic! At The Disco - Tonight Tonight +44 - I Am One The Academy Is - Mayonnaise The Deftones - Siva 30 Seconds To Mars - The Bravery - Rocket Young Love - 1979 The New Amsterdams - Thirty Three Test Your Reflex - Ava Adore Ben Kweller - Today Hawthorne Heights - Bullet With Butterfly Wings Gliss - Rhinoceros
Koncertně se můžete zajet podívat třeba do Německa 2.-3.6. na Rock Am Ring / Rock Im Park 6.6. Berlín (Columbiahalle - myslím že jsem tam už jednou byl...) 15.6. Nova Rock Festival v Rakousku
Šesté studiové album s dvanácti novinkami Zeitgeist se má dle amerických hvězd zjevit 9. července tohoto roku na Martha's Music / Reprise a v našich končinách za něj budeme moci poděkovat asi Warnerům.
Manchestreská kapela New Order se dle slov baskytaristy Petera Hooka, odvysílaných na stanici Xfm, po sedmadvaceti letech definitivně rozpadla a tím lehce potvrdila myšlenky bubeníka Stephena Morrise z počátku letošního roku.
Osobně jsem New Order miloval od alba Movement (1981) do roku 1989, kdy vyšlo páté album Technique na manchesterské nezávislé značce Factory. Další tvorba podepsaná pro London (Warner Music) šla už tak trošku kolem mojich uší a přál si, aby to raději zabalili. Ale mrzí mě, že jsem NO nestihl ani v této druhé (důchodcovské) podobě hrát naživo.
Peter Hook, Michael Balzary a John Frusciante z Red Hot Chili Peppers a Fergie z Black Eyed Peas vypomohli na albu Ultra Payloaded (Columbia) projektu Satellite Party, za kterým stojí Perry Farrell ze skupiny Jane's Addiction. Debut vyjde 29. května, bude obsahovat 10 Perryho skladeb a v jedenácté Woman In The Window uslyšíte Jima Morrisona z The Doors s vlastním textem, vše pod dohledem pana domácího. Singl Wish Upon A Dog Star (výborný) lze "naladit" digitálně.
Jinak 18.6.2007 Berlin (Columbia Club) 21.6. Mnichov (Backstage Halle) 24.6. Hurricane Festival (Scheessel pod Hamburgem)
Stejně, nejlepší byli JOY DIVISION!!! Ať si kdo chce....
Burbuja, nebo táké Merche Blasco je podivná mladá, krásná a kreativní dámička, spojující vlastní hudební cítění s mediálně uměleckým vyjádřením. Stihla komponovat hudbu pro performera Lucy Orta, pozadí v punk-rockových kapelách Las Perras Del Infierno, Las Furias, vizuální a zvukový doprovod sdružení Fabrica a současně ještě třeba vystupování a nahrávání v hodně zajímavé kapele Night Of The Brain. Ti mimochodem v dubnu natočili 10" EP The Theme / Dark Lady a během léta mají vydat album Wear This World Out (Station 55 Records), kde najdete obě skladby.
Debutové album Burbuja vyšlo toto pondělí na značce Station 55 Records, které vlastní pětatřicetiletý chilan Cristian Vogel, vyrůstající v Anglii, nyní usazený v Barceloně, stejně jako moje dnešní hvězda a z jeho obrovské hudební tvorby připomenu remixy pro Radiohead, jejich Thoma, Maximo Park a mix plus produkci novinky Burbuja. Sama Merche si tímto dílem dala za úkol hudebně prozkoumat sebe samou, všemožné zvuky, ruchy a vrzání sbírala během dvou let, které prožila v různých evropských městech. Nůžky, voda, sklenky a mnoho dalších úžasných zvuků dotahují třináctiskladbové album společně s vlastním šeptavým zpěvem k maximální dokonalosti. Někomu může zvuk i obal připomínat šest let staré album Vespertine od Björk, ale tady je to více vzrušující a ohromující. Takže žádná kopírka. Porovnám-li květnové Volta oproti Burbuja, jednoznačně u mě vítězí Španělsko.
Pokud někdo vyrazíte na Sonar Festival, tak jí 14. června pozdravujte.
Už ani nevím, jaký sedmipalec se mi dostal poprvé do vlastních rukou, ale určitě to bylo ještě před tím, než mi naši koupili první gramofon a tento úžasný kousek za 12 kčs strávil se mnou v posteli celou noc. Ta vůně a tajemství ukryté v černých drážkách bylo prostě fascinující. Podobný pocit se dostavil minulý týden po poslechu novinky vydavatelství Young & Lost Club číslo 14 trojice Friends Of The Bride. Proč ta nostalgie? Hudba těchto Londýňanů (Osamu je Japonec) nás podobně jako skvělé padesátky Vincent Vincent & The Villains, vracejí o nějaký ten rok zpět, konkrétně do let šedesátých, kdy na taneční parket zval Frank Sinatra.
Bobby (zp.), Osamu Yano (kyt.) a Kerin (basa) se dali dohromady vloni v nějakém vypitém baru den po Sv. Valentýnu (no ty jí museli mít - Valentýn...). První koncert odehráli v říjnu a počátkem listopadu si vlastním nákladem (300 ks) vydali 7" Want In? / Cut Down On My Friends. Singlík se chytil až tak, že kapela zvítězila v BBC Electric Proms Talent.
Debut Buckle Up, Sunshine! / End Of Loneliness (500 ks) na výše uvedeném vydavatelství se objevil 23. dubna, produkce se ujal jazzový zpěvák Ian Shaw a dále vypomohli Brian Feltham, Wayne Artex a na bicí Julian Simmons. Ponurý zpěv se sarkastickými texty, jazz, swing a strašidelný retro pop 60's vás zavede do doby bez mobilů a kdy spěchat znamenalo blbnout. Zastavit, ohlédnout se a třeba ten svůj první singl oprášit, nasadit jehlu a zavzpomínat. V minulosti je krása. Stejná, jako hudba Friends Of The Bride.
9. dubna vyšel digitálně první singl Earth Intruders islandské divoženky Björk a zároveň ve stejný den si s ní na pódiu v Reykjaviku vystřihl duet ve skladbě Dull Flame Antony Hegarty, známý spíše seskupením Antony And The Johnsons. Obě skladby pocházejí ze šesté studiovky Volta (One Little Indian), vytvořené téměř vlastními silami. Nad zvukem lehce dohlížel Mark Bell (LFO) a Timbaland, vypomáhalo islandské žesťové desetičlenné těleso, tvořené jen ženami a ve dvou uslyšíme zmíněného Antonyho. Z Afriky vypomohli Toumani Diabete a vítězové loňkých BBC World Music Konono No1. Dalším spolupracovníkem zapsaným v bookletu je Chris Corsano (Sonic Youth), Brian Chippendale (Lightening Bolt) a čínská loutnistka Min Xiao-Fen.
Deset regulérních skladeb doplní I See Who You Are v Mark Bell mixu a album Volta najeme jak na CD, CD + DVD (remixy) tak i pro mě milém 12" vinylu.
D Smack U Promotion připravili pro domácí fanoušky kapel I Am X, Placebo, The Faint, či The Killers přesně za měsíc v pražské Roxy, vystoupení elektro-punk-popové kapely Nemo z Londýna. Čtveřice hrající zhruba tři roky, vydala zatím jen ve vlastním Deepsee Studiu singl Lifespan (září 2006) s béčky 5 Minute Heroes, Truth Or Die a debutové album Post Human Love z března letošního roku, kde najdete deset skladeb, včetně obou singlů, jinak také distribuované Nineteen95. Na květen je ohlášen druhý singl Car Cash Eyes s dalšími dvěma songy, ale přesný datum asi zatím nikdo nezná.
K nahrávání Post Human Love se sešlo několik povědomých jmen, jako třeba Joe Wilson ze Sneaker Pimps, producent desky Up amerických R.E.M. a leedských Kaiser Chiefs Charlie Francis a Jim Abbiss, známý ze spolupráce s Arctic Monkeys a The Music. Na druhou stranu ústřední postava londýnských Nemo James Cook vypomáhal na natáčení vynikající novinky Dreamer, snad ještě táborských, Sunshine. Konkrétně na skladbách Keep Your Eyes Open Wide, Ghetto, Days Will Never Be The Same, The Fear, Dead Leaves a Pull The Trigger.
Sice se o žádný zázrak ze strany Nemo nejedná, ale od té doby, kdy u nás I Am X začali hrát snad už i zábavy a Placebo objevili také půvaby krajů českých, tak se jedná o docela "čerstvý " vítr z ostrovů. Vlastně je to teď jedna z vlny (vlnky) D Smack U Promotion.
Dublinský projekt Fovea Hex založila před třemi lety Clodagh Simonds, ústřední postava legendární progresivní folk-rockové kapely Mellow Candle, jejichž první singl Feelin High (SNB Records) vyšel již v roce 1968. V dalších letech spolupracovala se spoustou interpretů, ze kterých vzpomenu třeba kapelu Thin Lizzy, či Mikea Oldfielda.
Fovea Hex jsem poprvé zaregistroval minulý týden na rakouském Donaufestivalu a jejich vystoupení mě zcela očarovalo. V Kremsu byly představeny jako trojice žen, kde kromě klavíristky a zpevačky Clodagh Simonds, hrála na heligonku dvacetiletá zpěvačka a zároveň obsluha notebooku Laura Sheeran (foto) a uznávaná hráčka na violu Cora Venus Lunny, kterou si vybrala do svých skladeb i Sinead O'Conner. Doplňujícím hudebníkem na zmíněnem festivalu byl ještě čelista John Contreras.
V listopadu 2005 vychází v Irsku na značce Janet Records (v Německu Die Stadt Records) první EP Bloom z trilogie Neither Speak Nor Remain Silent. Obsahuje stejně jako i následující EP Huge z května 2006 tři nádherné melancholické skladby, plynoucí v pomalém elektrofolkovém tempu, doprovázeném čisťoučkým dívčím vokálem. Limitované edice byly rozšíreny ještě o remixy. Za čtrnáct dní se má objevit poslední z trojice EP, tentokrát nazvané Allure a stejně jako předchozí na délce dvaceti mitut najdeme tři klenoty a opět remixové úpravy (Andrew McKenzie) v limitové edici. Pokud to budou ty, co jsem již zaslechl naživo, tak se máme všichni na co těšit.
To že se jedná v podobě Fovea Hex o vyjímečný projekt, dokazují i umělci, kteří pomáhali při natáčení celé trilogie. Brian a Roger Eno, The Hafler Trio, filmový skladatel Carter Burwell a mnozí další. V květnu zavítají do pařížské Cartier Foundation, kde se v rámci Normadic Nights představí na výstavě díky pozvání jejich velikého fanouška Davida Lynche.
Před 70 lety pojmenoval George Dangerfield svou knihu o tehdejší a dnes opět činné liberální straně, The Strange Death Of Liberal England. V současnosti si tento název propůjčla hodně zajímavá, dnes oficiálně jen pětice (bez Melanie Houghton) hudebníků z Portsmouthu v jižní Anglii. Více najdete ve starším článku TSDOLE
Debutový singl na značce Fantastic Plastic vyšel po lehčím odkládání až minulé pondělí, ale kdo si počká... musí být mile překvapen. V nákladu 1000 ks jako bílý 7" na něm najdete dvě skladby. Úvodní relaxační pohoda A Day Another Day (Rob Kirwan) proměněná v bicí "nášlap" vás zavede do mimoprostoru dobrodružných zvuků, odkud nemusíte očekávat žádný pád. B stranu, ale v odlišnné verzi, naleznete také na rok starém raritním EP. Instrumentální Motor In The Sky Oil On The City produkoval Rick Tamblyn a je to stejně krásný áááááá song, jako áčko. Pro mě singl měsíce dubna, kdy je můžete ještě potkat na společných koncertech s projektem Maps a kapelou Of Motreal.
Pokud se pohybujete na vlnové délce Guillemots a Arcade Fire, zaregistrujte se, prosím.
Jinak již zmíněný Rob Kirwan pracuje se skupinou na debutovém albu, které možná vyjde ještě i letos. Pokud jim to půjde tak, jak se doposud prezentovali, tak to bude bomba.
Pokud si chcete někdo sehnat červený leptaný 7" Rag And Bone od detroitské blues-punkové dvojky The White Stripes, tak si zaběhněte ve středu 6. června do trafiky a kupte nové NME s vloženým singlíkem.
Kdo to má však ve stejný den blíž do Vídně, tak za 40 EUR může v tamním Gasometeru shlédnout Jacka a Meg naživo se svým šestým studiovým albem Icky Thump, které se má dostat do obchodů 18.6.2007 a najdete na něm 13 skladeb.O týden dříve vychází stejnojmenný singl.
Téměř před dvěma lety jsem The White Stripes viděl v pražské Arše a tý tisícovky za lístek nelituji. Byl to hodně strhující a zábavný koncert.
Po relaxačním sobotním odpoledni v okolí kláštera Göttweig, jsem dorazil do Halle 1, která po úspěšném vítězství člověka nad počítačem přivítala ve 21.25 první hosty. Dublinskou ženskou trojici Fovea Hex (klavír, komp, viola) doprovázel čelista a hudebně je můžeme najít někde mezi Björk a Amiina, ale s takovou více živočišnou formou, což se hlavně týče krásné a zajímavé zpěvačky. Zatím vydaly na značce Janet Records Bloom EP (11/2005) a Huge EP (5/2006), ale třeba na květen si je rezervoval do Paříže David Lynch. Ach... sladkých 30 minut...
Ital Larsen začal 10 minut před půl jedenáctou a ke svému vystoupení si k harfě pozval krásnou Baby Dee, ještě hezčí čelistku Julie Kent, bubeníka, dva kytaristy, obsluhovače od Apple a islandského skladatele Jóhanna Johannssona, jehož třetí sólové album IBM 1401 nahrávané také v Praze, vyšlo na podzim u 4AD.
Skromných 20 minut přestávky muselo stačit ve vedlejším Lounge californským Six Organs Of Admittace, aby jako kytarová dvojice Ben Chasny a šílená, za to výborná Nelisa Ambrogio, ukázali světu, jak se hraje zubama a sklenicí na kytaru. Noise jako hrom. Doporučuji navštívit vydavatelství Drag City.
Do Halle 1 jsem se vrátil těsně před půlnocí, kde se objevil Steven Stapleton se svým třicel let starým projektem Nurse With Wound. Čtveřici počítačových pánů v úvodní a závěrečné skladbě doprovodil hlasově David Tibet a po hodině experimentální elektroniky se začalo vyklízet pódium pro posledního vystupujícího.
Tím se stal po jedné ranní dvojník Sama Hawkense, Američan Bonnie "Prince" Billy, vl. jménem Will Oldham, jehož roztržka s druhým kytaristou, příjemně ospalý coutry-folk-rock a moje únava daly letošnímu třetímu ročníku Donaufestivalu z mé strany sbohem.
Prožil jsem krásné dva dny v nádherném prostředí zajímavých lidí, které nejen umělecky spojuje David Tibet, kde všude okolo slova jako skromnost, láska a přátelství nejsou nikomu cizí a dokonce i nabouchané ochranky byly ukryty ve společenských oblecích. Vynikající Donaufestival pokračuje tento týden druhou částí, kde vystoupí např. Gang Of Four, Kids On TV, Jamie Lidell, nebo Patrick Wolf.
P.S. Při zpáteční cestě jsem si naladil Radiožurnál (a další) a nechápal, kam se to vlastně řítím. Normalizační popové hvězdy, foglarovští antivypalovači typu Dana Bárty, Miloš Skalka... Ať žije FM4!!!
Třetí ročník rakouského Donaufestivalu (Unprotected Game S), který představuje a spojuje současný experimentální a popkulturní svět, mě v pátek zavedl až do Kremsu, kde už druhým dnem pokračoval tento pozoruhodný projekt. Kouzelné univerzitní městečko, zapsané ve světovém dědictví Unesco, najdeme na levém břehu Dunaje v údolí Wachau, nad nímž je nedaleko nepřehlédnutelný mohutný benediktický klášter Göttweig, úkrývající na přilehlých lavičkách i akce mnichům nepřístupné. Z historie je Krems známý ražbou peněz a vinařskou tradicí, přetrvávající dodnes (vetlín, ryslink) a kromě architektonického klenotu je také místem konání celoročních, nejen hudebních, akcí. Máme se stále co učit i od dvacetitisícového městečka.
Jediným mínusem mé dvoudenní návštěvy bylo vyprodání pátečních koncertů v kostele (Klangraum - Minoritenkirche), ale oproti tomu, co jsem vše zažil, je to nepatrné znaménko. Tím mi unikla vystoupení Cyclobe (Stephen Thrower a Ossian Brown z Coil), američtí hutní metalisté Sunn O))) a Baby Dee. Ten se ale ještě dvakrát ukázal na pódiu v Halle1. Díky této nepříjemnosti jsem mohl poznat v přilehlé restauraci duo Matmos, Om a Keitha Wooda.
Ve 21.40 ve velkém sále nastoupili kalifornští Matmos, které dle mého nedoprovázel na kytaru Jay Lesser, jak bylo plánováno, ale kdosi jiný. Dvoje klávesy a notebook doplňovali hrou na píšťalu, smyčec a strunu. Po 45 minutách všem sdělili, že prý nejsou nic moc a přenechávají prostor dalším. Co bych dal za takové NicMoc u nás...
Třičtvrtě na jedenáct - přichází baskytarista a zpěvák Al Cisneros a za bicí usedá Chris Hakius. 50 minut metalové psychedelie skupiny Om umocnila už takhle hustou atmosféru před hlavní "atrakcí" večera - Current 93 se diváci dočkali 20 minut po půlnoci intrem z Čísílka, které tehdy ještě Československá televize ukradla někde na západě a použila v dětském vzdělávacím pořadu. Žena (muž) Baby Dee u harfy, na židli sedící kytarista Simon Finn, Larsen na el. housle, s kytarou Keith Wood a Ben Chasny, houslistka Joolie Wood, klavíristka Maja Elliott, čelisté John Contreras, Julia Kent a nevím kdo všechno ještě další. Vím ale určitě, že v jednu chvíli na pódiu stálo patnáct umělců. Jako poslední se dostavil tančící, klečící, lítací a především nádherně zpívající David Tibet, dirigující celkem 6 kytar, 2 housle, 2 klavíry, 2 čela, flétnu, píšťalu, harfu a doplňujícího zpěváka ze Sunn O))). Zazněly např. Maldoror Is Dead (2002), Hitler As Kalki (2001), skladby z loňského alba Black Ships Ate The Sky (Durtro Jnana) a živáku z Toronta Birdsongs In The Empire, která se zítra teprve začne prodávat. Já děkuji K. za digipack i s podpisy. Po sto minutách hypnotického představení se kapela loučí, aby se za moment vrátila se čtyřmi přídavky, z nichž poslední a i nejstarší tento večer zahraný song se jmenoval Lucifer Over London (1993). Ze strany Davida následuje poděkování všem spoluhráčům v pokleku, dále i publiku, ve kterém zůstal neuvěřitelně krásný a hluboký dvouhodinový zážitek. Lepší, než ten z Prahy!!!
V půl třetí ve vedlejším Lounge sále vystupuje ještě jen s kytarou psychedelicko-folkový Američan Hush Arbors, díky kterému jsem: 1) si i s podpisem koupil dlouho vyprodaný 7" split s Voice Of The Seven Wood, vydaný letos na The Great Pop Supplement. 2) se seznámil s Tibetem a jeho partou, která zasedla vedle mě pod pódium
Unikátní zážitek prvního dne mě a K. vyvrhl do chladného rána kolem půl čtvrté.
Jak uvádím ve svém článku ze 4.4.2007, už není vše tak, jak je psáno. A to je hodně moc dobře. Palác Akropolis ve spolupráci se Sperm Festivalem přivezou 10.6.2007 do Prahy v rámci EuroConnections sheffieldské 65daysofstatic. Vstupenky budou k dostání asi za dva týdny, za to jejich nové album The Destruction Of Small Ideals na Monotreme Records vyjde už 30.4. Tak to je zpráva týdne, možná i měsíce.
Kingdom Of Fear je název debutového alba glasgowského kvarteta Shitdisco, které můžete potkat v blízkosti kapel jako Klaxons, LCD Soundsysten, nebo The Rapture. Toto pondělí vyslala firma Fierce Panda mezi lid deset našlápnutých bordelů, pod čímž si vybavte punk funk střihnutý pořádným old schoolovým diskem, které se hodí jak na klubový taneční parket, tak ke vstávání ještě s dvojkou v krvi.
První singlík Disco Blood / I Know Kung Fu plus stejnojmenné remixy vyšel jako doposud vše na Fierce Panda a to v listopadu 2005. Na následovníka si fanoušci museli počkat téměř rok, kdy se objevil Reactor Party s novinkou Bolsheviks a všemožné remixy na různých nosičích.
Z LP doporučuji dvojku Reactor Party, sedmičku Lover Of Others, předposlední OK a závěrečnou Fear Of The Future.
Na živo jsem Shitdisco ještě neviděl, ale po poslechu obou singlů a opravdu vydařeného (oproti Klaxons) alba Kingdom Of Fear, to musí být nářez jako hrom. Sice hudby mají tak na 40 minut, ale Arctic Monkeys kdysi déle nehráli a ostatní to taky nějak moc nepřehání. No a kdyby si chtěl někdo tenhle taneční chaos dopřát, pak 14.5. Vídeň (Flex) 15.5. Mnichov (Ampere) 18.5. Berlin (Magnet) 14.7. Melt! festival, asi hodinka cesty z Lipska směrem na Berlín.
To že člověk pochází z opice nám zcela dokazuje Gaz Coomnez ze Supergrass, Ian Brown, nebo také Arctic Monkeys. Zvláště u tohoto druhu arctických opic můžeme rozpoznat oproti předchozím značný vývojový pokrok. Tím mám na mysli druhé album Favourite Worst Nightmare (Domino), které se odjeví v obchodech 23. dubna a úvodní Brainstorm byl vybrán jako první singl, doplněný béčky If You Found This It's Probably To Late, Temtation Greets You Like You Naughty Friend a What If You Were Right The First Time.
Oproti Whatever People Say I Am, That's What I'm Not zní novinka odlehčeněji, bez křečí a je o něco tvrdší a temnější. Produkce se ujali James Ford (Klaxons, Mystery Jets) a Mike Crossex (Echo & The Bunnymen, The Coral), mixoval Alan Moulder (My Bloody Valentine, YYY, The Smashing Pumpkins) a vlastně mají i nového basáka, že? Tak tedy, Brainstorm je singlovka jako Brno, Teddy Picker a D Is For Dangerous dávají vzpomenout na loňský debut. Ne že by byly horší, ale jen mi tam (zatím) tolik nevyčnívají. No a pak od Balaclava až do konce nás čekají "už" jen samé hity, což asi očekával jen nejvýstřednější optimista. Nechci nějak zvýhodňovat některé songy, ale Fluorescent Adolescent, Only Ones Who Know, Do Me A Favour, If You Were There Beware a 505 by asi neudělali ani jejich vzory, ze kterých AM čerpají. Prostě jedna lepší než druhá.
Celkem zde najdeme 12 skladeb (40 minut) a pokud si opatříte japonskou verzi (Hostess) najdete tam navíc Da Frame 2R a Matador. Už se těším, jak tahle obrovská deska přivodí všem šťouralům a nepřejícím nejhorší noční můry, jaké kdy měli. ChaChaCha. Překonali totiž jedničku o dvanáct palců.
Arctic Monkeys jsem zažil živě ještě před vydáním debutového alba na pódiu 3x4 metry a byl to pro mě a další stovku návštěvníků nezapomenutelný zážitek. Podruhé, už za přítomnosti několika tisícovek diváků to tak strhující sice nebylo, ale s albem Favourite Worst Nightmare si myslím, že to dokážou znovu. Co? Určitě.
Původně australský, od roku 2003 krakowský Unsound Festival, který představuje "nové" hudební elektronické směry, se tento týden (18.-19.4.2007) poprvé představí i pražskému publiku v Rock Café během Unsound On Tour. Zde však s velkou absencí skvělého Volkera Bertelmanna, který pod hlavičkou Hauschka vydal letos v únoru u Fat Cat skvělé dvanáctiskladbové album Room To Expand. Tento düsseldorfský pianista a skladatel debutoval v roce 2004 u Karaoke Kalk elpíčkem Substantial, pronásledované o rok později albem The Prepared Piano, které nyní v květnu má snad dostat remixovou podobu.
Pokud bychom hledali nějakou podobnost se známějšími jmény, pak musíme připomenout práce mistrů , jako jsou Yann Tiersen, Sylvain Chaveau a třeba letos na Spermu nepřehlédnutelný Vert. Dalším zajímavým spojením jmen Scotsman Luke Sutherland, Stefan Schneider (To Rococo Rot) a pan Volker Bertelmann dostáváme přitažlivý projekt Music A.M., který má za sebou na značce Quatermass desky A Heart & Two Stars a Unwound From The Wood.
Kromě hudby se Volker už také angažoval ve filmovém umění a to hned hlavní rolí krátkého anglického filmu Bloksky, který bude mít svou červnovou premiéru v Londýně. No a samozdřejmě udělal i hudbu Bloksky Waltz.
Možná je dobře, že Hauschka Prahu mine, protože v té době se budu toulat po Donau Festivalu a určitě by mi to přišlo líto, ale datum 26.4. v Krakowě mám zapsané.
Podle exilového románu ...a bude hůř Jana Pelce, přenesl režisér Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, Kousek nebe) atmosféru života v minulém režimu na famáckou černobílou šestnáctku a tím si asi i splnil svůj životní sen. Drama o nejen mladých lidech, jejichž "jiný" názor a úhel pohledu se staly nepřípustnými v tehdejším Československu, je i po tolika letech silným mrazením v zádech a varovným signálem pro další generace.
Osobně mi v osmdesátých letech byla sympatičtější punková společnost než "máničky", ale i tak se mi nejednou dostala slza do oka, připomínající některé přátele, s kterými se chodilo na pivo hned ráno v šest - čest! Vzpomínky na "tu" dobu mě vlastně provázejí celých osmdesát minut a je fakt otřesné, jak člověk, který vypadal jinak, než si soudruzi představovali, měl už v takhle těžké době všechno ještě těžší. Kontroly občanek, zda máš razítko (nezaměstnanost se trestala vězením jako příživnictví) a platnou (aktuální) fotku. Za tu se dávala pokuta 50 kčs a někdy se VB trefila i 2x za den. Ale to je spíše moje, než filmové.
Film z počátku působí jako představení všech postav, přenáší se do prvních střetů se zákonem, kde potkáváme i bývalého bezdomovce RAF a končí snad jediným tehdejším východiskem - emigrací na západ. Pokud tedy nechtěl člověk držet basu, či se v ní zdržet. Autentičnost snímku je umocněna ješte hudbou, a to převážně DG 307, A Bude Hůř, ale i Plastic People Of The Universe a Hudbou Praha.
A bude hůř se stal pro mne srdeční záležitostí a jiný (lepší) český film v roce 2007 už nepotřebuji.
V prostoru bývalých českobudějovických pekáren vyrostlo před pár lety nové obchodně-zábavné centrum, nabízející kromě odporných obchodů s "in" módou a ostatním kentusem také výbornou divadelní část Baziliku. A právě tam, poprvé po pětiměsíční pauze, strávené ve studiu, zahájili snad ještě táborští Sunshine své Who Will Raise The Rabbits Tour 2007. K rozehřátí publika si přizvali jako už po několikáté pražské Anyway, jejichž půlhodinové vystoupení bylo tím nejlepším, co jsem kdy od nich viděl a slyšel. BRAVO
Těsně před půl desátou se sál, přizpůsobený i k hudebním akcím, ponořil opět do tmy, kdy během dvouminutového intra Macabe Interlude kapela nastoupila na pódium. S prvními tóny You (In Your Head) bylo zřejmé, že se o nějakou změkčilost, jak někteří profesionélní pisálci rádi přisuzují albu Dreamer (Universal), jednat nebude. To potvrdily i následující skladby The Fear, Ghetto a vlastně všechny, které na koncertě zazněly. Prvním zavzpomínáním na minulý počin Moonshower And Razorblades byla dvojice Miss Kkarma Kkoma a Victim Is Another Name For Lover. Návratem k novinkám začaly Dead Leave a především zde výborně zahraný singlík Top! Top! The Radio! rozhýbávat všechny, i snílka neznámého. O další hitovce Pull The Trigger je asi zbytečné se vyjadřovat, protože ta je vynikající i na CD. What You've Got nás na moment zase vrátila do roku 2005, aby nás tak trošku připravila na další žhavou trojici Keep Your Eyes Open Wide, Days Will Never Be The Same a závěrečnou kjůrovskou Black Painted Room a Sunshine mizí. Tam fakt uz chyběl jen Mr. Smith.
Chvilka "napětí" a za aplausu zhruba tří stovek návštěvníků kapela přidává Lower Than Low a Never's Always Never z dnes už předposledního alba a je tu opět "loučení" s posledním songem ze snílka Keith Avenue 9 PM. Protože se do Budějc zaz až tolik pořádné hudby nedostane, nadržené obecenstvo si vytleskalo ještě (chystaný) závěr v podobě Victoria's Secret Blackmail. Tím bylo dohráno, začalo se balit, bavit, pít a kamarádit se s kamarády, nekamarády a kamarádkami kamarádů.
To že Sunshine jsou vrcholem naší domácí scény těchto 80 minut JEN potvrdilo a to na 100%
Každý má právo se svobodně vyjádřit, jako to dělám já na těchto řádcích, ale nechápu odbornou kritiku, že se k VYNIKAJÍCÍMU albu Dreamer staví chladně a odsuzují nepůvodnost. Je směšné, že "nepůvodnost" srovnávají s ostrovními kapelami, které vykrádaj ve velkým. Asi ti pisálci neznaj vzory vzorů a vzorů vzory. A nebo jde JEN o typickou vlastnost českého maloměšťáctví - ZÁVIST.
Já přeji Sunshine vše nejlepší, ať dopadne šňůra dle jejich představ (zaslouží si to!), gratuluji ke skvělému albu DREAMER, které společně se staršími kousky v ČB zněly tak, jak znějí HVĚZDY stále pro nás ještě na západě.
V těchto chvílích se ze stejného zážitku mohou začít radovat návštěvníci Flédy v Brně, kde turné pokračuje druhým koncertem. A protože jsem Čech, tak jim můžu jen závidět.
Kromě vajíček a pomlázek se dá na velikonoce zažít spousta jiných a příjemných věcí, jako třeba návštěva ojedinělých koncertů, ke kterým určitě patří i ten včerejší ve vídeňském modern baru RHIZ. Maličký klub s ještě menším pódiem nám nabídl velikou podívanou, kterou sledovalo cca 80 diváků, převážně znamých domácí jazzové (před)kapely Tupolev. Trojici ve složení basa, bicí a piano doplňoval mrňavoučký človíček s jablíčkovým počítačem a dlouhou, zvuky vydávající, hadicí.
Po 40ti minutách poskytli prostor pro janovské, zde trio, Port-Royal, kteří tímto koncertem zahájili evropské turné propagující dnes vydávané druhé album Afraid To Dance (Resonant). Na úvod zazněly Karola Bloch a Zobionete pt.2 z předloňské desky Flares (Resonant) a dále už následovaly jen skladby premiérové. Pauline Bokour, na dvojce mnou nenalezená Eva Green, sexuální Putin vs. Valery, roztančená Deca-Dance a závěrečná Leitmotiv / Glasnost. Klucí několikrát poděkovali, podepsali nám digipacky a klub se začal pomalu vyprazdňovat. Ale protože jejich hudba a dokonalá projekce vytvořila tento večer v klubu neuvěřitelně krásné a pevné pouto, bez sebemenšího přemlouvání se zhaslo a pro zbytek držáků Port-Royal nabídli na rozloučenou upravené Jeka a Spetsnaz / Paul Leni z debutu.
Co napsat závěrem?
1. Nezapomenutelných 75 minut s Port-Royal 2. Veliká škoda, že naše země přišla (zatím) o vyjímečný gig, ač se o jejich vystoupení v ČR uvažovalo 3. Vstupné bylo nula EUR, nebo-li eintritt frei 4. Bezproblémová produkce až do první hodiny ranní
Děkujeme, přijeďte!
P.S. Dnes mě čekají Triosk v Akropoli a zítra Sunshine v Č.B. Uf...
Jmenovitě můžete Fields zaměnit s americkými jazzovějšími The Fields, ale Fields, které mám na mysli já, se pohybují na londýnské scéně, i když andělská Thorunn Antonia, dcera uznávaného hudebního skladatele, pochází z Islandu. Učitel Nick Peill, Henry Spenner, holič Matty Derham, Jamie Putnam a Thorunn se dali dohromady na začátku roku 2006 a založili si vlastní Black Lab Record, kde vyšly jejich první dva singly.
Pří poslechu 7" Songs For The Fields z března 2006 jsem si myslel, že mám na gramci The Soundtrack Of Our Lives (trošku mi to teď připomnělo aktuální tah některých hlupců proti "vykradačům" Sunshine), ale další dvě věci směřují už zcela jiným směrem. Po této zlaté rybce v tisíci nákladovém množství, se tentokrát ale už ve větším počtu a hlavně druhu nosičů, objevuje v červenci 4 From The Village EP, Japonsko dostává rozšířenou verzi o další 4 kousky. Kromě albové verze Songs For The Fields se žádná z doposud vydaných skladeb na debutu neobjeví. Říjen připomíná přestup k Atlantic Records, singl If You Fail We All Fail a následující EP Feathers je dostupné jen na iTunes.
Ke konci letošního března přichází Charming The Flames s předělávkou My Bloody Valentine na b straně a tím předznamenává album z tohoto týdne Everything Last Winter (Atlantic). Pokud budete mít štěstí na prodejce jako já, dostanete k deseti skladbám ještě bonusové cd se třemi skladbami v odlišných verzích a jednu remixovanou věc. Producentem se stal Michael Beinhorn známý ze spolupráce se Soundgarden a Marilyn Manson. Fields, tj. krásná uvolněná kytarová hudba prošněrovaná zvonečky, klávesami a převážně úžasným andělským a učitelským vokálem. Fields vám mohou připomínat TSOOL, MBV, Ash, nebo Magic Numbers, ale koho to dnes kromě šťouralů zajímá?
Washington DC měl mimo to všechno co tam najdete také kapely Vertebrates, kde hráli Bee Elvy a Mike Andre a o trošku více známější El Guapo, kde hrával zase Justin Moyer. Ta první se rozpadla po prvním singlu, druhá natočila nějaké to album, zabalila to taky, aby pod novým názvem Supersystem, kde stále Justin hrál, "vydělávala" u Touch And Go Records. Hrál? Ano. Tihle to rozpustili snad v listopadu 2006.
Výše zmíněné kapely mě nějak zvlášť neoslňovali, za to z jejich zákládů vzrostlí Antelope (Mike, Bee, Justin) mě se svým uklidňujícím, až léčivým punkem 80. let, dneska totálně rozsekali. První šestiskladbové EP z roku 2003 produkoval Phil Manley (Trans Am) a vyšlo na jejich vlastním labelu Bug a Dischord Records. Následovaly první koncerty s u nás známějšími Q And Not U a Black Eyes , za pomoci Iana Mackaye a Dona Zientara vzniká druhé EP Crowns / The Flock, které se objevuje v únoru 2004 a vlastně od této doby začíná práce na debutovém albu.
Nevím jak moc se hoši flákali, nebo ne, ale deset skladeb, které na desce zabírá 25 minut, není hodně. V tomto případě rozhodně platí, že méně znamená více a Ian MacKaye věděl, jak Reflector (opět Dischort Records), který vyšel tento týden, udělat na jedničku. V Americe se prej hvězdičky nedávaj, ale za tenhle bič by se klidně vešly tři.
Na jaře Antelope čeká americké turné, které prožijí ve společnosti Joe Lally a Soccer Team. Prosím, prosím, pozvěte je někdo do Čech!!!
Po sedmipalci Radio protector / Asphalt & Trouble z února 2006 odehrála kapela 65daysofstatic už jen pár koncertů, ale především začala pracovat na následovníku vynikajícího alba One Time For All Time (říjen 2005), kterého nám teď v pondělí částečně představí promo singl Don't Go Down To Sorrow s dalšími dvěma novinkami.
Dvanáct skladeb The Destruction Of Small Ideals vyjde 30. dubna opět na značce Monotreme Records a o týden dříve v Japonsku na Zankyo Records. Koncertně se nám sice vyhnou, ale komu se bude chtít do Lipska (2.6.), nebo Mnichova (5.6.), určitě litovat nebude.
Nebo jako náhradu z Monotreme Records přijměte tip na koncert instrumentálně drsného tria z Philadelphie Stinking Lizaveta 28.4. v Linci (Stadtwerkstatt), kde je doprovodí The Hidden Hand. Ale tam to bude asi dost hustý.
Raději si počkám na The Destruction Of Small Ideals.
Pukud mě něco pořádně probralo z jarní únavy, pak rachot v úvodní Songs For Dogs z alba Leave Now For Adventure jednočlenného projektu Feedle, které sice vyšlo před rokem na SVC Records, ale v mp3 podobě. Před čtrnácti dny se deska objevila s navíc dvěma kousky v remasterované verzi na značce Illicit Recordings.
Dvanáct skladeb vás zavede do maniodepresivního dobrodružství, ve kterém psychedelické zvuky extrémně střídají nádherné elektronické zklidňující nálady. Zmiňovaná Songs For Dogs se stala prvním singlem a na béčku 12" najdete Her Brain Goes Global.
Další z mnou doporučovaných jmen je tedy Feedle, jinak taky Graham Clarke, původem ze Středomoří, nyní žijící v Sheffieldu. Takhle nějak mohl znít Moby, kdyby ho nepohltily USD. Ale ono kdyby ...
Shekespearovský herec Johnny Flinn se hudbou začal zabývat už ve svých šesti letech, kdy ho posílali na hodiny violy a dokonce to dotáhl až do pěveckého sboru. Asi někdy v této době se u něho začala objevovat skutečná záliba k hudbě, koupil si kytárku a pomalu začal skládat první písničky. Dostával se dál a dál, začal hrát už i pro kamarády ve škole až zakotvil u anti-folkové mládeže.
S klidným svědomím jej můžeme nyní zařadit do společnosti mladých hudebníků, jakými jsou třeba Patrick Wolf, Jeremy Warmsley, nebo Larrikin Love. V polovině března debutoval u vydavatelství Young & Lost Club se svým sedmipalcem The Epic Tale Of Tom And Sue, kde najdeme skladby Tickle Me Pink a Cold Bread. Jejich nádherná, snivá, ale trošku "jinak" folková podoba, ve které vyniká foukací harmonika, kytara a předevší krásný hlas, nám spojí minulost se současností. Zaslechneme tu i mandolínu a na varhany již zmiňovaného Jeremyho.
Doprovodná kapela The Sussex Wit dala dohromady umělcovu sestru, zde vokalistku Lillie, bubeníka Matta Edmondse, na čelo hraje Joe Zeitlin a to vše uzavírá basista Adam Beach, který singl také produkoval. Hodně chutí si na Johnny Flynn And The Sussex Wit dělají Transgressive Records, kteří se k nám dostávají přes Warner Music, tak třeba někdy ... Jo a obal od Beatrice Minns s vloženým příběhem je taky skvělý!
Už se těším na další divadelní představení. Tohle bylo za plný počet +++++
Od punku přes experimentování s kytarou až k elektronické hudbě se klikatěla od počátku osmdesátých let cesta Jona Attwooda, známého spíše pod značkou Yellow6.
Debutový singl mu vyšel už v roce 1998 na Enraptured Records a o dva roky později první album. Zde se jeho tvorba začala přibližovat současnému zvuku, i když k dokonalosti to ještě bylo daleko. Od té doby vydal spoustu nahrávek, na které však nemám sílu všechny spočítat, ale ze známých remixoval třeba Port-Royal, nebo Maps & Diagrams.
Zítra bude oficiálně na pultech (no, u nás asi ne...) jeho poslední, snad šesté album Painted Sky, ale jak už to u labelu Resonant bývá zvykem, desku si pouštím už dva týdny. Yellow6 je vlastně vůbec prvním anglickým projektem u tohoto londýnského vydavatelství. Album vznikalo téměř tři roky a může být srovnáváno s tvorbou Cocteau Twins, Labradford, či Slowdive. Dle mého je asi tím nejlepším, co Attwood zatím udělal a s jeho ambientně post-rockovou náladou se nechávám hladit skoro každý den.
Pokud vynechám snahu na klubové scéně, tak ostatní koncertní agentury trpí neuvěřitelně usedlým konzervativním životem. Proč se v naší zemi neustále objevují "hvězdy", jak je někteří pisálci stále označují, které zde hrají třeba popáté a nepozve se něco jiného a rozhodně i zajímavějšího? Spočítá někdo, kolikrát zde už hráli Levellers, The Frames, I Am X, Kosheen, Loonaloop, Hooverphonic, Zion Train, nebo Transglobal Underground? Chápu, že když je zde ze strany fanoušků zájem, agentury zvou a zvou a zvou a tak stále dokola, dokud to vynáší. Ale proč neukázat, resp. nedovézd i něco dalšího, neokoukaného, nového?
Hodně mě teď pobavila zpráva, že Babyshambles budou hrát na letošním Glastonbury za 100 liber. Že by i na Slovenku (Bažant Pohoda 2006), kde kapela už hrála, měli pořadatelé více peněz? To asi ne. Spíše mají více odvahy a jsou akčnější, než naše zatuchlá kotlinka.
Tím nezbývá českým hudebním nadšencům nic jiného, než navštěvovat Rakousko, či Německo. Je to moc veliká škoda, ale tady s tím nic nenadělám. Moje veliké doporučení je na 31. května, kdy ve Vídni (Arena) bude s berlínskou punkrockovou kapelou Beatsteaks vystupovat Jamie T, který začátkem roku vydal vynikající album Panic Prevention (více zde 25.1.2007). Společná část turné bude od 26.5. do 9.6.2007.
Jam 1996, Jelení Příkop 1998 a Love Planet 2005 byly hodně moc dobrý evropský festivaly, ale PROČ ...
Velkou radost mi dnes udělala porota pražské části Febiofestu přidělením Kristiána za nejlepší hraný film roku 2006, snímku Pravidla lži. Snad neprávem opomíjené drama, převážně dokumentaristy Roberta Sedláčka, jsem považoval vedle Krásky v nesnázích Ondřeje Trojana za dvě nejzajímavější loňské práce českých tvůrců. Z Českého lva si Pravidla lži odnesly cenu za nejlepší scénář (Robert Sedláček), ale druhou nominaci za hlavní mužský herecký výkon (Jiří Langmajer) nevybojovaly. Hlavně že pan Menzel ....(asi spíše za zásluhy, že?).
Syrový a drsný příběh, občas i s prvky humoru a ironie vypovídá o dobrovolné roční léčbě drogově závislých pacientů v komunitě organizace Sananim v jihočeských Němčicích. Chtěl bych upřednostit některé herce, ale v tomto případě by to bylo asi nefér, protože film drží neskutečně silně pohromadě, jako parta na život a na smrt. Ale kdo mě fakt dostal, tak to byl Igor Chmela jako Tom, Jan Budař (Filip), Jaromír Dulava (Ruda), Jaroslav Plesl (šachista), Petra Jungmanová (Jolana),....NE NE NE. Všichni byli vynikající a všem moc děkuji za hodně dobrý film, především Robertu Sedláčkovi za scénář a režii.
Psychologické drama Pravidla lži by mělo vidět co nejvíce in frutařů a podobných se vším možným experimentujících existencí, kde může nastat závislost.
V úterý jsem oznamoval zrušený koncert brooklynských !!! ve Flexu a dnes s radostí vykřikuji jejich zařazení na FM4 Frequency festival ve dnech 15.-17. srpna u Salzburgu. Letošní vynikající album Myth Takes (Warp) si pořiďte i s bonusovým diskem! Dále se na scénách mají prozatím objevit Nine Inch Nails, kterým vychází 16.dubna album Year Zero (Island), Snow Patrol, The Good The Bad & The Queen, a tři švédské kapely. Shout Out Louds, Sugarplum Fairy a především The Sounds, hrající něco mezi Daft Punk, The Gossip, Blondie a Ladytron. V pondělí jim vyšlo druhé album Dying To Say This To You (Korova), které produkoval Jeff Saltzman stojící za albem Hot Fuss kapelky The Killers.
Prozatím posledním znamým jsou stejně jako vloni Kaiser Chiefs. Únorová dvojka Yours Truly Angry Mob (b-Unique) mě sice moc nedostala, ale protože si Esterka oblíbila úvodní Ruby a pak nechá cd hrát až do konce, začíná se mi album dostávat do hlavy čím dál tím víc. Jen tak pro zajímavost a pamětníky. Víte co bylo na den přesně před třemi lety? Případné správné odpovědi ...
V létě přivítá divadelní prostor Archa dva současné hudební poklady z oblasti tzv. psychedelických songwriterů, resp. songwriterek.
12.7.2007 přiveze představit třetí album na značce Touch And Go Records sesterská dvojice CocoRosie (Bianca a Siera Casady) z Paříže (resp. USA). Deska se má objevit 10. dubna a dostalo název The Adventures Of Ghosthorse And Stillborn. Vstupenky již v předprodeji za 490,- kč na pokladně divadla.
Druhým milým překvapením se stane 14.9.2007 čtyřiadvacetiletá kaliforňanka Joanna Newson, jejíž obrovskou harfu a vysoký, ale neuječený, hlásek nepřehlédnete. U vydavatelství Drag City jí vyšlo v listopadu druhé pětiskladbové album Ys a myslím, že to byla (a je) trefa do černého. Pořádající agentura zatím koncert oficiálně nepotvrdila, ale věřím, že v září Praha nezůstane zklamána.
Patnáctým a zatím posledním dílkem londýnského vydavatelství The Great Pop Supplement se stal 6" ledový split Woodcraft Folk a Movement. První zmiňovaní je dvojice z Londýna mající za sebou vynikající (500 ks) vyprodané dva roky staré debutové album Through Of Bowland (Earworm Records). Florian Fricke a Daniel Fichelscher se pohybují na rozhraní elekro-folku a skladba Heir To The Throne, inspirovaná dávnou anglickou legendou, dokazuje jejich současné přiklonění ke straně elekronické.
Já osobně upřednostňuji druhou skladbu God Is On My Slide v podání birminghanského one-man projektu Movement, pod kterým je ukryt Nathan Shwalbe. Jeho něžně mrazivá nálada mi připomíná s odstupem dvaceti let osudy lidí, ve včera zmiňovaném snímku Životy těch druhých. Myslím, že Movement má hodně dobrého před sebou. Moc se těším na další počiny, poněvadž God Is On My Slide mě okouzlila.
Tím nechci opomíjet Woodcraft Folk které miluju, ale více mi prostě sedl debutant Nathan. Jinak 6" vyšel v nákladu 100 ks v nádherné vyšívané taštičce a kdosi tvrdil, že byl vyprodán za 3 minuty. Tak nevím, já ho dostal pod číslem 66 ještě po 26 hodinách.
Ať žijou podobná vydavatelství jako The Great Pop Supplement!!!
Dovoluji vám nabídnout několik tipů na zajímané dubnové koncerty. Protože včera vyšlo na značce Universal vynikající album Dreamer táborských (ještě?) Sunshine, nemohu začít jinak, než jejich serií začínající 11.4. v Č. Budějovicích a konče 28.4. v Horovicích. Kromě tuplované návštěvy v Bratislavě se zastaví ve třinácti českých městech. Neváhejte, litovat nebudete a uslyšíte, co se hraje ve světě. Turné dostalo název Who Will Raise The Rabbits.
A dále...
Maserati 2.4.2007 Praha/Klub 007, 3.4. Babice The Sunshine Underground 9.4. Wien/Flex Port-Royal 9.4. Wien Rhiz Triosk 10.4. Praha/Palác Akropolis The Long Blondes 11.4. Wien/Arena CSS 13.4. Wien/Flex The Young Knives 14.4. Wien/Flex The Bishops 15.4.Wien/Flex Donau Festival 19.-21.4., 27.4.-30.4. Kromě podivínů okolo Davida Tibeta vystoupí třeba i Patrick Wolf 31 Knots 20.5. Tábor/Orion, 21.5. Praha/Klub007 Arctic Monkeys 11.7. Wien/Arena (už za trojnásobek ceny, než jsem je viděl poprvé) Animal Collective 29.7. Wien/Arena
Dnes se podělím o včerejší mrazivý zážitek z filmu Životy těch druhých, odhalující praktiky tajné policie Stasi v bývalém Východním Německu. O to strašnější je pocit, že v naší státní správě stále pracují příslušníci StB. Je to neuvěřitelné, ale třeba i u policie, která má chránit občany. Před kým? Jako za totality? Brrrrrr.
Das leben der anderen je originální název německého, 140 minut dlouhého debutu mladého režiséra, který s filmem kandidoval na Oscara, získal 7 cen Lola a stal se Evropským filmem roku 2006.
Za tím vším se ukrývá teprve čtyřiatřicetiletý Florian Heckel-Donnersmerck. Ve svém snímku popisuje boj proti "nebezpečným" umělcům, jako jsou spisovatelé, dramatici a hudebníci, kteří chtějí říci skutečnou pravdu, ale tato snaha je přivádí na okraj společnosti, do vězení a nezřídka i k sebevraždám. Ty byly určitou dobu v NDR utajovány a staly se částečně i námětem pro tento syrový film. Nechci více prozrazovat děj, protože kdo chce info, určitě si ho někde najde. Chci jen upozornit na silný dramatický příběh z doby nedávné a určitě stojí za návštěvu kina.
V hlavních rolích se představí Ulrich Mühe (kpt. Wiesler - Stasi), Sebastian Koch (spisovatel a dramatik George Dreyman) a Martina Gedeck (herečka Christina-Marie Sieland). Hudbu napsal Gabriel Yared a nahrána byla Pražským symfonickým orchestrem.
Před rokem 1989 bylo v NDR 100 000 příslušníků Stasi a 200 000 konfidentů. Podobné zrůdnosti se prováděly ve všech "vyspělých" zemích spojených se všemocným Sovětským svazem, tedy i u nás. Doufejme že je to již minulost a minulostí provždy zůstane.
Moje dlouhé očekávání vystřídala ve čtvrtek veliká radost, to když se objevil balíček od Sandbag, ve kterém na mě nemohlo čekat nic jiného, než pozdrav od čtveřice dámiček (Sólrún, María, Edda, Hildur), říkajících si Amiina.
V 90. letech společně studovaly něco jako AMU ale v Reykjavíku, hrávaly vždy jen pro pár přátel a protože se na Islandu všichni znají, začali jejich hudebního šarmu využívat i Sigur Rós. Na sklonku roku 2005 natočily za vlastní čtyřskladbové AnimaminA EP, které v květnu vychází v USA na značce The Worker's Institute a podnikají společné turné se Sigur Rós.
The Worker's Institute lisují v listopadu 2006 druhý (třískladbový) singl Seoul a dánský label Rumraket slibuje reedici rozšířenou o Frakkur remix. To se zatím nenaplnilo, za to tento týden je na tom našem divném světě nádherné a okouzlující debutové album Kurr (Blákjár Records), které se přesně hodí jako soundtrack k dnešnímu propršenému odpoledni. Proč divném? Po poslechu alba pochopíte, kde krásu hledat. Už jen atypický formát tvrdého papírového obalu, na kterám štrikují čtyři grácie tak obrovskou šálu, jako je jejich hudba.
Za týden můžete jejich (Edda, Hildur) violy slyšet na pětiskladbovém mini albu Under Gian Trees dánské kapely Efterklang (Rumraket / The Leaf Label). Jinak u druhého zmiňovaného labelu mají zázemí i Triosk z Austrálie, kteří 10.4.2007 dorazí do Prahy (Palác Akropolis)!!!
Jednoho krásného letního odpoledne v Leedsu LP 2005 opouští 4/5 progresivní kapelu A Day Left a vzniká další z mnoha post-rockových uskupení, tentokrát s názvem Vessels.
O rok později vydávají vlastním nákladem pětiskladbové Vessels EP, které je až okatě inspirované Radiohead (The Beast), Explosion In The Sky (Armed To The Teeth), či Mogwai (Look At That Cloud). Jedním z prvních významnějších koncertů bylo vystoupení na Carling Weekend Leeds festivalu, předskakování iLikeTrains, Mono a Brettu Andersonovi (Suede).
Počátkem letošního března se značce Cuckundoo Records rodí druhý přírůstek titulovaný Yuki / Forever The Optimist. V úvodní Yuki sice najdeme nitky Sigur Rós, ale tento debutový 7" mi připadá osobitější, než předchozí nahrávka.
Pokud Vessels půjdou stejnou cestou, jakou před námi rozprostřeli touto nádhernou kolekcí, čeká je úspěch zaručený. Držím palce.
Jo a včera Pit Er Pat v Táboře dostávají 5/5. Skvělej koncert!!! Díky za moje holky Fay, Butchy a Robe. Zase někdy!
Necelé dvě hodiny jsou v předprodeji vstupenky na poslední srpnový víkend, během kterého se prostřídají interpreti na pódiích Readingu a Leedsu. Cena oproti loňsku stoupla o 10 liber, tedy včetně kempu a auta zaplatíte 145 GBP, denní bez kempu 62.50 GBP a pokud se na vás už nedostane, eBay nabízí první variantu zhruba za 220 GBP (nedoporučuji!). Prozatím jsou zveřejněna první jména na hlavní a NME/Radio1 scéně (Reading Carling Weekend)
Main Stage 24.8.2007 Razorlight, Kings Of Leon, Interpol, Maximo Park, The Gossip, Gogol Bordello NME/Radio1 Ash, Brand New, The Subwaya, Enter Shikari
Main Stage 25.8.2007 Red Hot Chili Peppers, Arcade Fire, Bloc Party, Panic! At The Disco, Angels And Airwaves NME/Radio1 The View, We Are Scientists, Biffy Clyro, The Twang
Main Stage 26.8.2007 The Smashing Pumpkins, Nine Inch Nails, Lostprophets, Fall Out Boy, Funeral For A Friend, +44 NME/Radio1 Klaxons, LCD Soundsystem, CSS
Mě osobně vždy nejvíce zajímal Carling Stage, kde se většinou poprvé prezentují neznámá jména, jako tomu bylo před lety třeba s Muse, Placebo, Badly Drawn Boy, Clearlake, JJ72, Elbow a mračna dalších nováčků, dnes hvězd, nebo taky trosek. Vloni zde hráli Bromheads Jacket, Rumble Strips, Animal Collective, Klaxons, The Sunshine Underground, TV On The Radio, nebo Larrikin Love.
Favourite Worst Nightmare (Domino Recordings) je název druhého alba sheffieldských Arctic Monkyes, které se má na pultech objevit 23. dubna. CD a LP obsahují po dvanácti skladbách a vznikly pod producentským dohledem Jamese Forda. O týden dříve vychází první singl Brainstorm, ke kterému budou přibaleny If You Found This It's Probably Too Late, Temptation Greets You Like Your Naughty Friend, What If You Were Right The First Time.
Zda-li se jim podaří obhájit loňský debut Whatever People Say I Am, That's What I'm Not ještě uvidíme, ale letos se to zatím podařilo jenom Arcade Fire a to je hodně málo ze všech těch novinářskejch zázraků a objevů, co plní všemožné stránky i nestránky.
U podobných vydavatelství jako je Static Caravan se moc na dodržování termínů nehraje a proto se konečným datumem vydání alba From The Ground Up (VAN 134) stal 28. květen.
Nahrávání probíhalo v Amplisound studiu v Stockportu, produkce se ujali Robin Housman a ústřední postava Shady Bard Lawrence Bečko. Předcházet mu bude 3" CD promo (VAN 134P) se třemi kousky a samotné album bude obsahovat téměř kompletní doposud vydané nahrávky. Pro upřesnění u seznamu skladeb uvádím jednotlivá EP.
Fires (134P) Bobby (108, Tour, 134 P) These Quiet Times (108) Frozen Lake Treeology (108, Tour) Torch Song (Tour) Memory Tree (108) Penquins (117) From The Ground (108, 134P) Winter Coats Summer Came When We Were Falling Out
Myslím, že se máme všichni, co holdují nádherné uvolněné hudbě, na co těšit. Bude to vyjímečné album.
Přesně půl roku před návštěvou The Police ve vídeňské Stadthalle, se začnou prodávat vstupenky od pondělí 19.3.2007. Koncert proběhne v Halle D a ke stání pořídíte lístek za 72 EUR. Hodně štěstí.
Zhruba za hodinku nám veřejnoprávní kanál ČT 1 nabídne od osmé hodiny udílení hudebních cen Andělé 2006, za kterým stojí česká Akademie populární hudby. Neznám podrobnosti o složení poroty, která dle svého nejlepšího vědomí a svědomí nominovala v hlavních sedmi kategoriích po třech nejlepších z nejlepších, ale spíše se jedná o souboj mezi třemi vydavatelstvími. A jaký máme poměr? EMI - 6 Universal -8 Sony / BMG Music Entertainment 6
Výjimku tvoří pouze Gipsy.cz, který bude bojovat v kategorii Objev roku. V listopadu mu vyšlo velice zájímavé (jiné než to, co se tam dnes objeví) album Romano Hip Hop, za spolupráce Indies Scope Records / Mars Promotion / Colours Promotion. Gipsy.cz společně s kapelou The Prostitutes budou patřit asi k tomu nejlepšímu, co nám dnešní show nabídne. Bohužel se jedná o stejnou kategorii, takže vystoupí ten lepší, že? Já se ovšem obáván, že vyhraje Evička tričko.
Ale co tam jako hosté budou dělat Doro Pesh ze skupiny Warlock s Láďou Křížkem, to nechápu. Když kentus, tak asi plnou parou. Jo a ještě se má objevit bubeník artrockových Yes Alan White. Teď už nerozumím ničemu.
Víte co bude ve středu jednadvacátého? Jasně, první jarní den, ale hlavně Tábor (E55 mezi Prahou a Č. Budějcema) očekává návštěvu Pit Er Pat z Chicaga. A aby toho nebylo málo, zahrají si také Picore ze Španělska.
Původně čtyřčlenná kapela BlackBirds se po odchodu frontmana smrskla do alternativně znějícího nu-jazz HC, někdy až připomínající Sonic Youth, či Blonde Redhead. Ve složení Fay Davis-Jeffers (klávesy, převládající zpěv), Butchy Fuego (bicí, zpěv) a Rob Doran (basa, zpěv) nahráli v dubnu 2004 šestiskladbové Emergency EP (Overcoat Recordings) a o 6 měsíců později debutovali na značce Thrill Jockey dvanáctipalcem The Babies Are Tired / Lullaby. V březnu 2005 oznamuje 9 songů debutové album Shakey, se kterým se ukázali v září i na strahovské Sedmičce.
Čekání na druhé album zpříjemnilo 3-D Message EP (4 skladby, 9/2005). To vychází v říjnu loňského roku, kňourá na něm 11 kousků (za 11 dní natočené), na kterých se podílel John McEntire z Tortoise a jmenuje se Pyramids. Toto dílko právě přivážejí představit i tuzemským fanouškům do táborského Orionu a asi to bude jediná možnost, jak si sehnat Tour EP se třemi nahrávkami, které na albu nenajdete.
Picore (si) hrají (na) trošku drsnějšího Franka Zappu.
Víte o lepší oslavě příchodu jara? Vždyť se na ně podívejte....
To se takhle jednou v kostele potkali dva kamarádi u Janova a řekli si, že začnou spolu dělat hudbu. Psal se rok 2000 a tihle kamarádi z dětství Attilio a Ettore přibrali bráchu druhého z nich Michele a začali zkoušet. Až s příchodem Emilia o rok později dostává kapela jméno a konkrétní hudební podobu.
První kloudnou nahrávkou se stala Regine Olsen, která společně s další trojicí skladeb vyplňují prostor debutového Kraken EP (Marsiglia Records) z března 2002. V té době uzavírá pětici převážně na koncertech Giulio, ale během natáčení dema Kant se stává plnohodnotným členem Port-Royal. Demo je rozesíláno po Evropě, kde se dostane až do něžných rukou vydavatelství Resonant. Tam pod číslem 12 vychází v dubnu 2005 nádherné album Flares s deseti songy na ploše 77 minut. A protože já mimo jiné miluji nekonečně temné melancholické nálady v post-rockově ambientním tempu, byl jsem albem očarován.
O to více mě potěšily dneska dvě zprávy. Ta první je, že 9.4.2007 zahrají ve Vídni (Rhiz) s místní kapelou Tupolev a ta následující odkazuje na květen, kdy se má objevit druhé album Afraid To Dance (Resonant). Je slibovaných 10 skladeb na 60 minut, z toho dvě budou poprvé otextovány, obal má na svědomí Andre Dojmi a o snivou náladu nouze určitě nebude, jak dokládá první skladba z alba Internet Love.
Sama kapela o desce mluví jako o EURODANCE 2007. Takže 9.4. Rhiz a pak v květnu Afraid To Dance, nezapomeňte!
Kdybych já byl kovářem..., kdybych já byl novinářem (a hudebním), zavedl bych nové výroční kategorie. Už takhle jich je pořád málo. První by se jmenovala Nejlepší punkmelancholická skladba a ta druhá třeba Nejlepší béčko roku. Do obou kategorií bych vepsal skladbu Let Go skupiny The Pigeon Detectives. Tuto skladbu najdete na čtvrtém singlu Romantic Type, který vyšel na CD společně s You're Just No Good For Me a červený 7" má ve drážkách vyrytu Mislead.
The Pigeon Detectives ve složení bicí, zpěv, 2 kytary a basa mydlí to, co před pěknou řádkou let proslavilo The Clash, The Cure a třeba Television. Dali se dohromady v roce 2002 nedaleko Leedsu v městečku Rothwell, v březnu 2006 vyšel debutový 7" I'm Not Sorry / I'm Always Right, který se v nákladu 500 ks vyprodal za jediný den. O čtyři měsíce později vychází druhý You Know I Love You / Wait For Me (1000 ks) stejně jako doposud všechny nahrávky u vydavatelství Dance To The Radio a konečně v listopadu CD singl I Found Out s béčky Left Alone a Hello (My Old Boy), které byly rozděleny jednotlivě na dva 7".
Kapela má za sebou spolupráci s Stevem Harrisem (I Found Out), který mixoval třeba U2, předskakování Dirty Pretty Things a Kaiser Chiefs, s kterými navštívili Evropu (střední, ale kromě nás) a letos si mají zahrát na hlavním podiu v Readingu. No a někdy snad v tom srpnu vyjde i debutové album. Uvidíme, uslyšíme, ale na desku se těším.
Když jsem si v srpnu loňského roku pořídil i s věnováním debutové album oxfordských The Mules, moc jsem nechápal, proč se stalo deskou opomíjenou. Uběhl víc jak půlrok a dílko se za podpory vydavatelství Kartel dostává v pondělí 12.3. opět na pulty. Nevím, zda ve stejně krásném obalu jako od Organ Grinder Records, ale určitě zklamáni nezůstanete.
The Mules, původně osmičlenná country kapela se smrskla na pět kluků v čele s Edem a Jimem (+ Nico, Duncan, Tim) a není jim vzdálen post-punk, blues, ska, zmíněné country, či electrobilly.
První EP Grab Your Musket z ledna 2005 obsahovalo 6 skladeb a bylo za pár dní v čudu. Tehdy je odchytili Marquis Cha Cha, kteří vydali 7" Polly-O / Misprint ke konci roku. Další nahrávky se už týkají (kromě reedice alba) Organ Grinder Records. V srpnu 2006 opět sedmipalec Here To Help / The Devil & The Ploughman, předznamenávající album vycházející v srpnu a do konce roku ještě vánoční CD-R Christmas Songs, kam nahráli Wassail Song a I Can't Feel At Home (In This World And More).
26. března vyjde další singl z alba Save Your Face, nazvaný We're Good People, kde na béčku najdete živák Problems With Exits. 12" podoba bude ukrývat remixy We're Good People od kapel CSS a Lighs (také Organ Grinder Records).
The Mules The Mules The Mules The Mules The Mules.....
Vstupenky na koncert se oficiálně v naší zemi zatím asi neprodávají, ale co jsem zahlédl u okolních předprodejců, mě docela šokovalo. Uvedu nejnižší ceny: Londýn, Vídeň 305 EUR Praha 249 EUR Na jednom holandském se dá Praha pořídit i za 125 EUR, ale stejně je to brut. Dost koncertů už je vyprodaných a to je ten pravý čas pro překupníky na eBay, kde se jeden lístek prodává kolem 250 GBP, což je po přepočtu slušných 11 tisíc těch našich korunek. Jsem moc zvědav, jak se s. Hušák & spol zachovají k našim spoluobčanům.
One Pervert Knows Another (My Favorite Shoes, Naked, Lucky Cane, A Hole, An And On, Rude) v roce 2004 u labelu Loose Lips Sink Ships, dále už jen jen vydavatelství White Heat - Rude / Mr. Baba (03/05), Naked / I Knew / I Feel Fantastic (08/05), split s T.I.M.E. / Secret (10/06).
Tak toto je do dnešního data zaznamenaná tvorba převážně na nosičích 7" londýnského dua Comanechi. Tvoří jej japonská bubenice a zpěvačka Akiko a trošku metalovější kytarista Simon. V pondělí jim vychází opět u White Heat punk-metalovej singlík My Pusy / 2 Tea Bags (7") a na konec dubna je ohlášen splitový singl zastoupený skladbou Death Of You.
Když hudební bulvár objevil počátkem tohoto tisíciletí "nový" hudební směr v čele s The Strokes, v naší zemi se vyslovovala zkratka DJ častěji než vole. Jak to tak u nás bývá, technokultura ve velkém byla vysřídaná až vloni "punkovou scénou" - no vidíme to všude kolem, že? Dámičky s čírem v punkovém oblečku a luxusním voze.... no my o koze, oni o voze...
Ale to už jsem moc daleko. No tak jak tu hráli The Strokes pro našich 10 spoluobčanů, v dalekém kanadském městečku Newmarket sežrali Greg, Josh, Dave a Graham těm novinářům návnadu, na jejímž konci viselo Is This It. Když to klucí pořádně okoukali, koupili nástroje a přes Toronto se dostali až na Pop Montreal Festival. Tam už to bylo opačně, protože na začínající Tokyo Police Club se chytlo místní vydavatelství Paper Bag. To jim vydalo v dubnu 2006 sedmiskladbové EP A lesson In Crime a v říjnu je dostali i na americký trh.
No a teď byla na řadě Evropa, kde si je londýnští bratři Ollie a Matt upsali k vlastnímu labelu Memphis Industries. V listopadu vychází první singl Nature Of The Experiment / Box, začátkem února druhý Cheer It On / Citizens Of Tomorow a včera loňské EP obohacené o Cut Cut Paste.
Podíváme-li se do Japonska, tam pod hlavičkou V2 Japan má EP navíc demo A lesson In Crime, Box a video Nature Of The Experiment.
Během února navštívili 14 evropských měst a škoda, že se jako tehdy The Strokes nezastavili třeba v Praze (kde jinde?). Šlo by určitě o velice příjemné osvěžení bez reklamy.
Když jsem jako mladý nadějný socialistický chlapeček navštívil pionýrský tábor v sousedním komunistickém Německu, tak na jedné diskošce pro starší školáky v záplavě příšerností jako Boney M, ABBA, či Hot Chocolate se vyloupla písnička Roxanne. Díky svojí úžasné němčině jsem se dozvěděl, že se jedná o policajty z Londýna. Hmm, co tohle je za blbost...Východní Německo bylo pro mne skoro západní a díky lokalitě u Berlína, počátkem mého hudebního cítění. The Police jsem znal dřív než Sex Pistols (příšerný pražský koncert), Joy Division a další. Tím více mě potěšila zpráva, že vyrážejí 29.8.2007 (Stockholm) na evropské turné, během něhož (tím méně) navštíví i halu soudruha JUDr. Aleše Hušáka, dvojnásobného agenta StB (Krakonoš, Chapman) - 16.9. SAZKA aréna. Já si vybírám sousedy ve Vídni, kde vystoupí The Police 19.9. v Stadthalle. Turné bude ukončeno 19.10. v Cardiffu a vstupenky se ukážou v předprodejích už teď v pátek 9.3.2007.
Poslední koncert v sestavě Sting, Andy Summers a Stewart Copeland odehráli ve Wembley Areně v roce 1983 v rámci Synchronicity Tour.
Alba: Outlandos d' Amour (1978), Reggatta de Blanc (1979), Zenyatta Montatta (1980), Ghost in the Machine (1981), Synchronicity (1983)
Velká pozornost se od počátku letošního roku věnuje kapelám, které se snaží obhájit svá debutová alba. Jak se jim to daří, resp. nedaří, si můžete přečíst snad v každém školním časopise.
Zcela nepochopitelně však stojí stranou kapely, které současné nudné dění pozorují z ušmudlaných sklepů a klubů, kde hrají za pár piv. Před lety jsem si takto objevil třeba Bloc Party, Arctic Monkeys nebo Parva, později přejmenované na Kaiser Chiefs. Ale asi to tak klucí chtějí, peněz není nikdy dost,...
No a tak někde zatím v těch klubech se klube na londýnský (zatím) svět kapela Shimmy Rivers and And Canal. Vydali zatím vlastním nákladem 3"demo CD (8 skladeb, 18 minut) a mají přislíbený na White Heat Records debutový 7" Work It Out.
Jak to všechno dopadne, nikdo asi neví, ale jejich melancholický post punk se saxofonem, trubkou a někdy až zoufalým řevem v jazzově tanečním tytmu, vám neukáže cestu rájem, ale na čerstvý vzduch ano.
Od dnešního dne je zveřejněn podrobný program dubnového Donau Festivalu a možnost zakoupení vstupenek v předprodejích se slevou. Jedním z podivínů bude i můj oblíbenec Keith Wood (vpravo), americký psychedelický folkař, známý pod jménem Hush Arbors.
Tenhle lesák spolupracuje s Six Organs Of Admittance, Zodiacs, Totem, nebo třeba Woodem Wand, má za sebou asi třicet titulů a jeden z nich, tři roky staré album Under Bent Limb Trees vyšlo v reedici před čtrnácti dny na oklahomské značce Digitalis Recordings, rozšířené o 50ti minutové CD s pěti překrásnými songy. V pondělí se dostává ne ne naše pulty splitový sedmipalec s Voice Of The Seven Woods, na mnou již zmiňovaném labelu The Great Pop Suplement (Shady Bard).
Donau Festival se nachází v nedalekém rakouském městě Krems a Hush Arbors je jedním z důvodů, proč nezůstávat doma. Já a pan Křovi pojedeme. Přidá se ještě někdo?
Jinak jsem dnes navštívil parádní film Potomci lidí, zahráli mi tam The Kills, Aphex Twin, Thom Yorke, Jarvis Cocker a teď mi na Radiožurnálu pouští záznam lednového koncertu Tindersticks (Stuart Stamples) z Paláce Akropolis. Moc mi to připomíná náladu z Míčovny na Pražském hradu, kde jsem je před dvanácti lety viděl poprvé. A úchvatnému debutu už je skoro patnáct let. Kurva to letí... A do toho ještě ti potomci lidí....Ale hudba je to všechno královská!
Kromě pátku 2.3., kdy se stane Palác Akropolis hostitelem úvodního koncertu hudební série Music Infinity 2007 (vystoupí zde z chicagského labelu Hefty - Telefon Tel Aviv, kteří remixovali třeba Nine Inch Nails, nebo Radiohead), vás chci upozornit na datum 12.3., kdy na strahovské sedmičce vystoupí švédská kapela Cut City.
Trio z Gothenburgu ve složení bicí, basa, kytara a zpěv hrají pět let a až předloni se jim podařilo vydat 7" Statues / The Postcard na značce Gold Standard Laboratories (GSL). O tři měsíce později (9.5.2005) vychází EP, kde kromě sedmipalce najdete ještě Blank Calls a This Exile Reads Me (GSL). Před týdnem konečně vyšlo debutové album Exit Decades (GSL) s devíti novinkami. Vinylová verze s odlišným obalem vychází u Deleted Art.
Tak pokud máte rádi kapely vycházející z osmdesátek jako Interpol, či Bloc Party, pak Cut City mají svou "opravdovostí" k Joy Division asi nejblíž a vyrazíte taky. A moje rada na závěr - než víkend ve městě, tak raději Cut City v pondělí.
Příští týden v pondělí vychází pro mě hodně moc očekávané album Neon Bible kanadských Arcade Fire. Použijete-li legální cestu k dnes již dostupnému poslechu celého alba, pak na internetových stránkách týdeníku NME si můžete nalatit player a na oficiální adrese kapely dohledat nádherné texty. Během dvou měsíců na mém blogu sice otravuji s AF potřetí, ale tahle deska si rozhodně zaslouží pozornost. Neřekl bych že je mnohem lepší než debut, ale není v žádném případě horší. Je krásná a dokonalost získáte, pokud si seženete deluxe verzi. Z vydavatelství Merge Records nahrávku posílají na Slovensko, Ukrajinu, do Angoly i Albanie, ale tu naši zemi tam nenajdete. Ale určitě to není cesta jediná, i když cenu 15 US dolarů za zmiňovanou kolekci asi jen tak nikde neseženete. Jsem zvědav, kolik bude aspoň standartní CD stát u nás. Můj optimistický odhad 439, - kč (země zlodějská).
Přeji krásný hudební zážitek a pokud vyrazíte na koncert, který z vlastní zkušenosti doporučuji, tak to bude ještě o 100 procent lepší než na nosiči, věřte, nevěřte.
Pomineme-li dnešní konferenci v Českém centru, pak včera vyvrcholil druhý ročník Sperm Festivalu v pražském Abatonu akcí Sperm Show.
Týdenní festival (19.2.- 25.2. 2007) zaměřený především na nezávislou elektronickou hudbu pořádalo za podpory z různých evropských zemí Fórum kulturní diverzity mladých.
Oproti loňskému Spermu se sice vylepšila časová orientace vystupujících a kapacita návštěvníků, ale na druhé straně mi připadalo podivné chování pořadatelů a ochranky u vstupu, kdy v předprodejích zakoupené vstupenky vyměňovali za obyčejné "šatnové" lístky. Snad si chtěli "trošku" přilepšit. Ale to je jen můj nepotvrzený názor.
Hudebně se mi nejvíce líbili Vert a Mouse On Mars, zato mě lehce zklamal Clark, jehož skvělé loňské album Body Riddl proměnil v dnes již nezáživný warpovský marast. Zhlédl jsem i český projekt Matka, který svým audiovizuálním hardcorovým terorem napadal ten náš podělanej globální svět ve kterém asi nežijí, poněvadž jejich notebooky značky Apple, mobilní telefony a internet nejsou z této planety. Takže si mohl návštěvník domů odnést i popletený úsměv. Nebo jsem to špatně pochopil? No, bylo už ke čtvrté ranní ...
Ale stejně na konec vítězí dobro, protože za cenu tří stovek vidět na čtyřech pódiích za 9 hodin kolem třiceti, poněkud odlišně se rozhlížejících interpretů, je vlastně vítězství na plné čáře. Těším se na příští rok, pokud Sperm vydrží. A já věřím, že vydrží.
Představte si šíleného von Kratzmara, který místo květiny před 30ti lety učí zpívat věci neživé. A než ty věci chytnou tu správnou barvu, potají je pět let nahrává, aby je pak mohl hodit do smradlavého hrnce, na dřevem vytápěné plotně uvařit a dle chuti dosladit hluky, šumy, ruchy, ale i klasikou a krásným hláskem. Toť výsledek podivně nasamplovaného elektroživota kolem nás v podání hudebního badatele jménem Ergo Phizmiz.
Tento podivínek žije ve Ventnoru, nejjižnějším cípku ostrova Wight pod jižní Anglií. V dobách von Kratzmara město obývalo 800 lidí, dnes je to sedminásobek.
Ale zpět k albu Nose Points In Different Directions (2001 - 2006), které vyšlo na začátku ledna na Womb Records (kam patří veliký dík, především Sarah Nelson, která mimochdem tvoří také zajímavou hudbu pod názvem Listen With Sarah) obsahuje 14 skladeb (world music, ambient, hip hop, taneční, ale i východoevropská hudba, ...) a pokud jste měli štěstí, pak se můžete navíc radovat z bonusového cd Ergo Phizmiz And His Orchestra (12 skladeb - 100 ks - a zadarmo).
V současné době lze mistra zastihnout ve vysílání ňujorského rádia WFMU v pořadu The Phuj Phactory a koncem dubna na značce Soleilmoon Records má vyjít nové album People Like Us & Ergo Phizmiz - Perpetuum Mobile.
Pokud všechno dopadne dle představ pořadatelů rakouského Donaufestivalu, můžeme se těšit na porci tak kvalitní hudby, kvůli které se těch pár kilometrů za naše hranice určitě vyplatí do Kremsu vyrazit. 20.-21. dubna by se tak měli představit Current 93, Nurse With Wound, Bonnie Prince Billy, Cyclobe, Matmos feat. Jay Lasser, Marc Almond, Baby Dee, Om, Pantaleimon, Simon Finn, Julia Kent, Little Annie & Paul Wallfish, Fovea Hex, Larsem feat. Johann Johannsson, Six Organs Of Admittance, Hush Arbors, ....
Vstupenky s podrobným programem by se měly objevit 2. března na nových stránkách festivalu. Tak nikdo neváhejte, protože tohle bude totiž bomba.
Jinak se dnes také už potvrdila první velká hvězda Frequency festivalu, který se konná v srpnu asi 15 kilometrů před Salzburgem - The Good, The Bad & The Queen!!!!!!!
V Budějcích naproti neposlouchatelnému Rádiu Faktor leží na břehu Mlýnské stoky hudební klub Velbloud, kam v sobotu večer zavítali poprvé Moimir Papalescu & The Nihilists za podpory nepříliš zábavných Take Death. Ono celkově ten začátek stál za prd, protože oproti deváté díky zvukařům začla předkapela až ve 22.15. Více než amatérský elekropunk v podání Take Death mě více zaujal kytarista, kterého potkávám snad na každém pražském koncertu a snad se mihne i ve videoklipu Sunshine kapely The Prostitutes. God Save The King je dobrá, ale někde jsem to už slyšel...
Ale kdo si počká, .... se tentokrát opravdu dočkal a to s velkou odměnou, kterou bylo dokonalé představení MPATN. Poprvé jsem je viděl před třemi lety na strahovský sedmičce, kde jim předskakovali Sunshine (kdo je lepší?) a bylo to stejně strhující jako včera. Po intříčku spustili Fast Car, Manipulation, 22:07 a nedali snad nikomu vydechnout přes Summer Wine, Mickey Bar až do úplného závěru, kdy sice pódium neopustili, ale třikrát přidávali se songy Fireheart, Summer Deviation a Motor Psycho.
Prostě La Pettite Sonja je ještě hezčí než dřív, zpívá jí to parádně (na basu umí taky) a to všechno platí stejně i o zbytku kapely ( Papalescu, Machiny, Krbetz, Placheta), jen tenkrát na 007 opouštěli pódium skladbou berlínských IDEAL (říká dneska vůbec někomu ještě něco Neue Deutche Welle?). To by byla dokonalá tečka i pro Velblouda. Škoda. Ale nevadí.
Do celkových cca 90ti minut (ztrácel jsem pojem o čase) zazněly ještě Boys And Girls, Devil In My Go-Go Room, Lewis Neptune Shake, Hotroad Hank, 80's Bar, Honey It's Country, Suzanne Calibre No.45, Baby, Chaingang a Perfect Boy.
Za čtrnáct dní budou v Arkádě a kromě Take Death tam přilítne taky Warren Suicide. Sice to bude mela nevídaná, ale nemusím být všude. Dávám přednost Sperm festivalu příští sobotu v Abatonu. Clark, Mouse On Mars, Deadelus a Vert (plus ještě hodně dalších) hovoří za vše. Věřím, že letošní druhý ročník bude lepší, než loňské přecpané prostory stejného klubu.
Asi před týdnem jsem tu psal o vynikající desce Iron Henry (Gareth S. Brown) a máme tu dalšího člena post-rockových Hood, tentokrát Chrise Adamse, ukrytého pod názvem Bracken.
V pondělí mu vychází debutové album We Know About The Need, kterému předcházel čtyřskladbový singl Heathens (12"), na skoro deset let starém americkém labelu Anticon (a hodně dobrém).
Tato úzkostlivě ostrá digitálně folková porce jedenácti skladeb tu drží pohromadě jako banán v hořké čokoládě, do kterého se Esťa bojí kousnout. Ale jestli se vám líbí Tomkovo The Eraser, tak tohle berte všema ... (záleží, kolik vám jich ještě zbývá).
Zítra vstanu a opařím se ... Datum odletu: 29.1.2007 Doba letu: 990 sekund Cíl: středověk Posádka: Pete, Richie, Lucie, Mike, Susumu Raketoplán: Static Caravan
Poznámka: Akustické kytary plus bicí odkazují na Fairport Convention z osmašedesátého, současné Tunng a ve zpěvu se nám může zjevit Joanna Newsom, které vyšlo koncem loňského roku vynikající album Ys na značce Drag City.
Čtyřskladbové EP Men-An-Tol v nákladu 200 kousků najdete v krásném matném černém obalu a dle doporučení Petra Kostky ho nedávejte z ruky. Je totiž tutové!!!
Komu se jen tak (jen tak) podaří po dvou měsících starém debutovém singlu dostat na Dior Homme Show 2007 a přispět trochou té své hudby? No tak These New Puritans (název dle jedné z písní jejich idolů The Fall) se to povedlo a myslím, že na jedničku s hvězdičkou.
TNP pocházejí stejně jako moji oblíbenci The Horrors (26.2. nový singl Gloves na Hoog Rec.) z anglického Southendu. Před půl rokem se ještě ne dvacetiletí bři George a Jack Barnettovi domluvili s basákem Tomasem Heinem a klávesistkou Sophií Sleigh-Johnson , udělali pár zkoušek, ještě míň koncertů a už je čapli ex-studentíci z Angular Records.
Now Pluvial EP má na áčku skladbu Elvis, druhou stranu tvoří (ale na jiných otáčkách) C16th / En Papier a vyšel jako 7" v nákladu 500 ks (dnes vyprodaný, jak jinak, že?). Více odříkávání než zpěv typu Argos (Art Brut), doprovází tajemně temná hudba, která připomíná zmáštěný Liars, kdyby si hráli na Joy Division (..a Honza se vesele houpe) a přimíchali trochu té zasamplované elektroniky.
Oproti Klaxons, The Violets, nebo mnou milujících The Long Blondes, jsou dle mého These New Puritans tím nejsilnějším, co na Angular vyšlo. Teď už jenou otázka, zda je někdo zmrví, či nikoli. Přimlouvám se za BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
6. srpna je datum vydání nového, zatím bezejmenného, alba oxfordských Radiohead (EMI). Tolik zpráva z britského Amazonu, kde si jej můžete za 12 liber předobjednat. Ale kolik je na tom pravdy, ví asi jenom ten, co tam tuto nabídku nainstaloval. Já osobně si myslím, že tak nejdřím na konci roku.
Domino Records se stalo díky Franz Ferdinand a Arctic Monkeys pro "nezávislou" populaci těžce "in" vydavatelstvím, ale málokdo už ví, že vůbec první podepsanou britskou kapelou se stali v roce 1997 Hood z Leedsu. Jedním z jejich členů je i Gareth S. Brown, kterému 22. ledna na minnesotské značce Misplaced Music vyšlo sólové album Iron Henry. Jeho minimalisticko-melancholická elektrofolková nálada bez textů provádí posluchače klasickou hudbou, která zapouští do vašich myšlenek tak silné kořeny, kterých se nebude chtít zbavit a stanou se pravidelně zalévaným potěšením.
Pro prvních 75 zájemců Gareth připravil vlastnoruční překvapení v podobě krásného hadrového obalu, s postavičkami na zeleném poli, navíc sešpendleného s popiskou. Tak co, dělá ještě někdo dneska tu hudbu pro radost a ne jenom pro ty zajebaný prachy? URČITĚ JO!!!
Takže, kdo stojí na straně jako Collen, či John Adams, pak Iron Henry je trefou do černého a to z černých toho nejčernějšího (aby bílá byla ještě bělejší). Úchvatné CD!!!
Nerad bych opomenul některé skvělé tituly uplynulého roku, ale prostě se to nedá všechno stihnout, život jde dál a vyhlídky na letošek jsou optimistické.
Na koho však zapomenout nesmím, tak to na Farawell, Appalachia! (UK). Hudbu s prvky Cat Power, Tortoise, 90 Day Men, či The Arcade Fire zatím předvádějí v malých prostorách jako jsou třeba sklepy a knihovny, ale to co naskládali do 20ti minut debutového EP, je prostě nádhera křehce nádherná, v kuchyni nahraná. CD (100ks) připomínající vinyl, ukrývá 4 skladby, které dal dohromady Charlie Goddard (San Luis Obispo) doma v Exeteru, nafotil Owen "Fucking" Richards a vydalo Faux Discx Records 1. září. O 3 měsíce později tu vychází Reevesovo CD-R A Great Night / Crystal Teeth (50ks) a snad koncem února se má objevit split RAT:ATT:AGG / AN EMERGENCY (na to pozor!)
A Heart In A Hood a Lesley, Oliver, Patrick a Daniel (Reeves) jsou vaši. Berte je srdcem.
XEROX TEENS - ONKAWARA / B-54
6.2.2007 19:50
Dříve Xerox, dnes Xerox Teens vydali už v roce 2003 první God demo. Pak se drápky zachytili u "sedmipalcového" Big Billy Records, kde včera vyšlo čtvrté, asi jejich nejlepší EP Onkawara / B-54, ze kterého krutě stříká jazz-punk-funk na roztančenýho kjůráka ve své faith náladě.
Danny Fancy, Dirt Dog Cash, Pinstripe, Nuvo a Uber mají hodně našlápnuto na "další britskou senzaci", ale rád bych se mýlil. Protože až ten mlejnek všechny rozmašíruje, vyflusne úplnou nicku. A kdo si poslechne jejich předchozí ípíčka, nerad by o takovou partičku přišel.
Chasing Your Tail / Pay The Man (9/04) Round / Man It's Hard To Beat A Woman (12/05) Darlin' / My Favourite Hat / Sun Comes Up / Ba Ba-Ba Ba (2x7" 05/06)
A komu by ta hudba připadala blbá, nebo nějak jinak pitomá, tak rozhodně musí aspoň ocenit práci Adama Lathama, který vytvořil obaly všech nahrávek. Mě se teda dost líběj.... Jo a mluví se o tom, že se přejmenují na XX Teens. No uvidíme.
Na značce Stolen Recordings (Pete & The Pirates) vyšlo před vánoci parádní 10" EP Death Egg, které pod vedením Paula Jonese nahrála londýnská kapelka Screaming Tea Party. Zpívající italskou bubenici (už jsem to někde slyšel...) Teresu doplňují v nějakém tom punkabilly Japonci Koichi (basa,zp.) a na kytaru Niyan. Najdeme tu 6 rýhovaných skladeb, ze kterých po nás budou vykukovat Jesus And Mary Chain, Sonic Youth a Throwing Muses.
Takže komu je tato společnost příjemná, ať si jeden z pětiset vinylů pořídí, nebo legálně stáhne na Rough Trade. Tomuto milému třílístku aspoň přispějete na pivo a párek (sójový).
Na titulní straně EX, příloze dnešního Reflexu kdosi píše o možná jediném tuzemském projektu navazujícím (smysluplně) na americkou vlnu nového folku. Selfbrush je dobrej, to neberu, ale stejné kvality předvádí i Folk3mail a především (a dle mého lepší) fešáček Tomášek, ukrývající se pod názvem Mon Insomnie.
V srpnu díky A.M.180 Collective se na strahovské sedmičce ukázali amíci (jak populární slovo) Owen Ashworth alias Casiotone For The Painfully Alone a The Dead Science. Při příchodu mě zaujal hlas připomínající Bright Eyes a až po chvilce mi došlo, že ten človíček není amík, ale že se jedná o domácího lo-fi emo folkaře z Pardubic.
Před dvěma lety vydal Portraits Of Love And Separations EP a na koncertě za padíka prodávané loňské Mon Insomnie EP v obalu z nějaké krabice a vlastní rukou otitulkované, kde najdete 6 skladeb a celkem se můžete nechat unášet plných 20 minut.
Tak to tak nějak třeba berte jako moji osobní opravu posledního EXu, protože Mon Insomnie si to právem zaslouží.
MUGSTAR - BETHANY HEART STAR
31.1.2007 19:10 | Jürgen DDR
Za čtyři roky čtyři singly a osmiskladbový předvánoční debut na Sea Records předcházely sedmipalcovému singlíku Bethany Heart Star (219 kusů) liverpoolských Mugstar, který vyšel minulý týden na značce irských Tresmat Records, kde zatím vyšel pouze singl Night Terrors od The Telescopes v červnu loškého roku. Na b stranu byla vybrána skladba Bilkas Crib.
Kapelu tvoří Peter Smith (kyt., kl.,), Neil Murphy (kyt., viola), Jason Spencer Stoll (basa,sax.) a Steve Ashton (bicí) a v jejich tvorbě nepřeslechnete post-rock Mogwai, hustotu Sonic Youth, ale i Devo a Kraftwerk. Jejich tvorby si všiml i zesnulý hledač talentů John Peel, který si je vybral na jeden ze svých posledních Peel Sessions.
Bethany Heart Star považuji za singl měsíce ledna roku 2007.
Srovnám-li druhé album Bloc Party s debutem londýnských Klaxons, napadá mě přirovnání anglické fotbalové ligy k naší pivní třetí třídě. Sice BP již získali hodně kladných recenzí, ale u mě už asi vyšší soutěž nikdy hrát nebudou. Tím nechci říci, že jsem příznivcem Klaxons. Jak už to tak bývá, za skoro vším se ukrývají prachy a i páni z Polydoru musí uživit nějak ty svoje rodiny a ti kteří zatím vydávají tištěné podoby časopisů, musí něčím londýnské nájmy taky zamáznout.
No a tak tady máme třeba Klaxons. Nu Rave, nebo New Rave, už tomu ani nerozumím, co bude třeba na podzim, ale rok 2007 bude asi patřit NR. Cha... Teda v té bulvární pop sekci.
Jedná se o trojku Jamie, Somon a James, kteří v březnu loňského roku vydali na skvělé značce Angular Record srdcem balený bílý 7" Gravity's Rainbow. Pak už si je vzali do rukou Polydor, kde vyšel Atlantis Interzone, pro americký trh shrtuté první dva singly plus remixy s titulkem Xan Valleys EP (Modular Records), Magic a před týdnem Golden Skans. Zítra album Myths Of The Near Future kde najdete echa Hot Chip, Prodigy, punk Liars, pop 80. let, v hutném tempu zpěv Beach Boys, výraznou basu a klávesy. Docela divoká jízda s přiblblými melodiemi. Ale tak to ma být (asi). Od 30. ledna vyrážejí na turné, kde navštíví také 17 evropských měst (19.3. Flex) a budou končit jedním vystoupením v USA a to na Coachela festivalu. Což se cení.
Islanďan Ölvis (Orlygur Orlygsson) vydává 19.2. třetí album Bravado na značce Resonant, kde si jej už teď můžete koupit a do týdne se s jeho novými čtrnácti bujnými tracky, pohupujícími se mezi post-rockem a electro-popem, mazlit od rána do večera a pak zas od večera do rána. Snad lepší obrázek si vezmete z hostů, kteří na pokladu spolupracovali.
Sigurovští Orri Dyrason (bicí) a Georg Holm (basa), na violu Maria Huld Markan Sigfusdottir, členka vynikajících Amiina (teď jim vyjde znovu druhé EP rozšířené o Frakkur remix na 12") a klávesista Arnar Geir Omarsson z electro-rockových Apparat Organ Quartet (Skelt Label).
Bravado si produkoval Orlygur sám a natáčení probíhalo v Sundlaugin studiu Sigur Rós. Texty obsaženy v polovině skladeb se dotýkají globálního kapitalismu a americké nadvlády, tedy něco pro Mrkvana.
A jinak, jinak neváhejte a za Ölvis uhánějte,.... než vám rychlík do Reykiavíku ujede.
Jestli se nemůžu něčeho dočkat, tak je to pondělí 29. ledna, kdy vychází debut Jamie T - Panic Prevention. Sice u Virgin Records (fakujte EMI), ale je to paraaaada. Z hip hopu zvracim jako po litrovce teplého rumu, ale tohle je říznutej Mike Skinner s Arctic Monkeys. Co je na tom divnýho? Punk/folk/rock/pop/drum and rum and bass/hip pop/The Clash/Tom Waits/The Specials/Beastie Boys a tak pořád všechno dokola a každej s každým a všechno se vším a ......
A kde jsem ho potkal? Jako největší odborník na sport a především na tenis, jednoho odpoledna na wimbledonském kurtu jižního Londýna. Podával tam míčky a párky. Hodnej kluk.
Před rokem vyšlo neuvěřitelně krásné EP (CD) porstsmouthské kapely The Strange Death of Liberal England. Obsahovalo 3 skladby (Motor in the Sky: Oil on the City, Mozart on 33, Summer Gave us Sweets but Autumn Wrought Division), vyšlo ve vlastním nákladu (200 ks) a dostalo název Stop/go happy/sad forward/forward! Krom toho. že bylo rozebráno během týdne, si ho oblíbil i Steve Lamacq (BBC-Radio1) a montreálské rádio CISM.
A kdo má tento charismaticky kolísavý postrockový a experimentální folk na svědomí? Textař a korespondent s fanoušky Adam Woolway, zvonkař a basista Andrew Wright, vzrušující Kelly Jones a neméně důležití Will Charlton, Melanie Houghton a Andrew Summerly. Dohromady to všechno pak dal Rich Tamblyn v Old Blacksmiths na podzim r. 2005.
A co dál? Pak už jen občas koncertovali, nechali si vyrobit na zakázku dle zájmu posluchačů limitku několika triček v námořnické modři (jedno mám!) a počátkem ledna podepsali smlouvu s Fantastic Plastic (Guillemots, The Victorian English Gentlemens Club). Tam by měl v březnu vyjít debutový singl ...A Day, Another Day, kde se produkce ujal Rob Kirwan. Tady není co řešit...............
Po dvou letech kytarově-bicího šmudlení se v roce 2003 ke dvojici Forks / Kristian připojil basista Steve Lavender. Protože to bylo pořád málo, o rok později se objevila klávesistka a zpěvačka Yohei Yashi (která ještě ovládá theramin) a rok 2004 můžeme považovat za vznik mezinárodní podivnosti Woman. První koncert si odehráli o rok později v Londýně a 6.3.2006 vychází debutové 12ti minutové album Das Hexer (6 skladeb) na značce Sea Records. Skvělá záležitost, pokud za skvělé považujete novovlnný elektro funk punk. Desku mám a je (viz. předešlá věta).
Uplynulé léto patřilo britskému turné, kde je oslovil John Hannon a v jeho No Recording studiu natočili album č.2 Silver Wolf Dog. Má vyjít 26.2.2007 opět u Sea Records, má o skladbu navíc, ale o 20 vteřin méně než debut. Takže asi ještě větší nářez. Snad. No prostě se na ni těším, no a co...
Woman je jen jedna z mnoha nových zjevení, ale určitě se neztratí. Až opustí VB, tak si je ohlídejte na nějakém to turné. Zatím, pokud dobře počítám, mají téměř 25 minut hudby. Tak do nich!!!
Říká vám něco jméno Malcolm Middleton? No jasně, multiinstrumentalista dnes již nefunkčních Arab Strab. Právě dnes mu vychází debutový singlík Beighter Beat na značce Full Time Hobby (Tunng, Autolux). Na druhé straně sedmipalce najdete Point Of Light. Tento kousek nám lehce představuje třetí album Brighter Beat, které vyjde za měsíc a to 26.2. Od zítřka jede turné po Německu, pak UK.
Albu předchazely počiny na Chemical Underground Into The Woods (06/05) a 5:14 Fluoxytine Seagull Alcohol John Nicotine (10/02).
Vzpomínáte na tři roky starý koncert Arab Strab v Roxy? Tak to naše Esťa byla ještě v bříšku a asi se jí hodně zalíbili, protože je poslouchá dodnes. Tak kdo nás takhle mile překvapí letos poprvé? Třeba Tinderstickový Stuart A. Stamples osmadvacátého v Akropoli? No uvidíme a uslyšíme.
THE GHOSTS - BLUE BIRD'S BLOOD
19.1.2007 21:43 | Jürgen DDR
Věříte na duchy? Ne? No tak....
1. Ghosts je talentovaná "nová" kapelka z Londýna, podporovaná vším komerčním od NME až po Mateřídoušku, která vydala již netový debut u Atlantic Records. Teď v pondělí vyšel druhý singl i pro kamenné obchody. Hrají takovou tu, no najděte si je. Ale dle všech věštců tu jsou noví Coldplay, Radiohead, atd, atd....
2. The Ghosts úpně nová kapelka z Londýna LP 2005, nepodporovaná ničím (viz výše), je projekt velice akčního fotografa, malíře a všeho, co se umění týče a jmenuje se Mathew Sawyer. Znáte legendární Television Personalities? No tak u nich taky třeba bubnoval. Mimichodem, 26.března jim vychází nová deska My Dark Places (Domino).
Před dvěma lety vydal pod názvem Mathew Sawyer And The Ghosts pěti skladbové EP Penny Falls u umělecky neomezeného vydavatelství iWish I Was Unpopular. Sklidilo takový úspěch, že se vyprodalo během několika dní.
2. ledna vychází jako osmý titul u ňujorských Catbird Records debutové album Blue Bird's Blood a jako bonus ke dvanácti songům je pro prvních 200 zájemců ještě přibaleno třípísňové překvapení. O nic horší, než vynikající BBB. Zpěv o touhách, nejistotách, tápání, snech o ženskejch, které vás chtěj a vy po nich jen toužíte a nevíte o nich, připomíná rozespalé a kocovinou unavené Dinosaur Jr. Ale hozené hodně do populárně-populárnějšího melodramatického indie folku.
Pokud budou aspoň ob týden vycházet takové nádherné desky jako je tomu u Blue Bird's Blood, tak rok 2007 bude neskutečně krásný. N Á D H E R A !
Tak jakou variantu vyberete? Ja bez rozpaků druhou a tu dopuručuji všem. I nepřátelům a Matěchovi.
(heart) YEAH
16.1.2007 Jürgen DDR
Předloni mě napadlo si napsat jedný švihlý kapelce ze Sheffieldu o jejich demo, které nabízeli na svých "stránkách". Stálo 2 libry a nějaké to poštovné. Když se chlapíci dozvěděli, že jsem se ozval z nějakého ukrajinského města, hrozně se asi zasmáli, protože mi poslali hned ty dema dvě a ještě placku. 2k5 má 17 minut a obsahuje pět "skladeb". Od té doby neměnili stránky, občas si někde v hospodě zahráli, až teď se mi zase ozvali, že prý mají už hotové celé album a snad i vyjde. Pokud se to podaří, tak by se jich měli ujmout Thee SPC, kteří si myslím skvěle mapují tamní undergroundovou scénu. Kéž by u nás.....Ale to nemá cenu.
No a co vlastně ti dva jsou zač? Jmenují se Warren a Jack, jsou to celkem fešáci a ta jejich hudba je plná hlučných kytar (My Bloody Valentine), syntíků a samplů. Nářez. Kdyby takovou Chris Huelsbeck slyšeli namakanci na Love Parade, tak se jim zkroutí ty jejich pinďourci a rozkousnou si píšťalky a následně s otevřenou hubou je spolknou. A řeknou Ach soooo! JaJaJa
Tak si držte v paměti (heart) YEAH, jééh jééh jééh.....
Dnes jsem za úžasného "jarního" odpoledne dorazil domů o něco dříve než je obvyklé a pustil si jeden z tisícovky podepsaných 12" sheffieldských Bromheads Jacket. No tak tahle deska, dámy prominou, pánové je bomba zkurvená. Původně jsem chtěl psát o někom jiném (zítra), ale nemohu si pomoci. Dits From The Commuter Belt má totiž dvě silná prvenství. Je to vůbec první album vydané na značce Marquis Cha Cha a potom v mém žebříčku (v této kategorii - a nejen v té) získalo prvenství za rok 2006. Je tu částečná podobnost se sousedy Arctic Monkeys, počátky Killing Joke, The Small Faces, Blur, The Kings. Ale na rozdíl od AM jim ten tvrdší indie punk věřím víc. Ono totiž když se kouknete na uhrovatě obrýleného kytaristu a zpěváka Tima Hamptona, tak jim to uveříte taky. Doplňuje ho ještě basista Jono West a bubeník Dan Potter.
Od roku 2004, kdy se dali dohromady, mají za sebou loňské mini turné po Evropě (Vídeň za 6 EUR), hraní před The Strokes v Britanii a skoro 5 singlů.
Woolley Bridge / Leslie Parlafitt
What If's & Maybes / Lions On The Prowl
Trip To The Golden Arches / Pinch Of Psalt
Další byla jen b-strana na singlu The Streets, kde předělali When You Wasn't Famous. A dnes vychazí tedy ten pátý Lesley Parlafitt / SRI's & Big Bore 4s.
Před sebou únorové turné po západní Evropě a je škoda, že východní ČR tam stále asi nepatří. No, nepatří. Ale těch koncertů po Německu je spousta, tak neváhejte. Stojí za to. Ještě se o nich bude hodně mluvit, uvidíte, což třeba pro AM už dlouho možná platit nebude.
5. března vyjde následovník celosvětově úspěšného alba Funeral Neon Bible na značce Merge, v Evropě snad opět Rough Trade. Natáčení dohlížel Quebec, New York, Londýn, ale také Budapešť. Nemalým dílem vypomohli Markus Draws (Björk) a Scott Colburn (Animal Collective) a dle info přímo od zdroje, to má být mix mizerného punku a rocku s jemnými dřevěnými nástroji za klidného i bouřlivého hřmění.
Všech jedenáct skladeb vyjde jako klasické CD, deluxe CD s knížkou plnou autorských čmáranic a jako 180 gr 2LP, ke kterému získáte kupón na volné stažení celého alba v mp3. Jo a čtvrtá strana vinylu bude leptaná (jako tomu bylo na 1 side 7" Wake Up).
Doufám, že zklamání nenastane, ale nevěřím, že překonají Funeral. I když, kdo ví, povídal uhlíř v Pyšné princezně....
Organic Universe je druhé album projektu The New Alchemy, za kterým stojí Per Svenson (42) z Gothenbergu a zároveň 32. miminkem švédského IDEAL Recordings.
Per se v 80. letech pohyboval na punkovém poli, hrál v kapelách Rabies a Garagelian, poté se začal živit i jako herec. Tento posun mu velice prospěl a to až k uznání v uskupení Firework Editions, kteří spojují současné zvukové umění s performací a vizualitou. Zde mě tak trošku napadají pražští A.M. 180 Collective. Taky hodně zajímavé pojetí pohledu na tento podivný svět, určitě nejsou jediní.
Na plochu sedmdesáti mitut se vešlo na Organic Universe 22 skladeb a v jedné se objevuje i Ebbot Lundberg z kapely The Soundtrack Of Our Lives, které díky, tuším Warners, jsou k mání i u nás. Jinak vás tato sbírka přivede do 60. let k Velvet Underground, The Stooges a určitě uzemní svojí mystikou, alchymií a okultismem. Fascinující kousek.
Zemřela mu matka, snad i do hrobu byla dána, opustil jej otec Rush a adoptovala sirotíka prachatá Samantha. Tak to je on, stále podvádějící bohatý studentík Steve Sanders. Tak nějak to milé děti bylo počátkem 90. let v Beverly Hills 90210. Vloni se psal rok 2006, ten chlapík se jmenuje také Sanders, ale Thomas, odskočil si z Anglie (Pete And The Pirates) do Ameriky k Catbird Records, kde pod hlavičkou Tap Tap vydal album Lanzafame.
Zatím nic? Kanada - Wolf Parade, Arcade Fire. Přihořívá? Tak ještě Clap Your Hands Say Yeah?, Belle & Sebastians, Devotchka (Arkane). Tak už hoří? Já myslím, že už jo, co? No jasně. Máme tu opět halucinačně-optimistické (zde) harmonie, lehce pošramocené Vávrovými Šumnými městy.
Tahle deska uspokojí všechy, co čekají na jarní druhé album Arcade Fire. Vážně. Můžete sice při prvním poslechu dostát dojmu, že druhá strana je vlastně ta první, ale podruhé tento omyl vyvrátíte. Paráda, jen poslechnout. 200 kusová limitovaná edice vyšla v osmi barvách jako malá kniha a obsahovala navíc tří skladbový a tří palcový CD-R. Ostatní verze v klasickém obalu zahrnovaly "pouze" 11 skladeb. V těchto dnech vyšla jedenácka v Británii u Stolen Recordings, kde vydávají i Pete And The Pirates, o kterých zase někdy jindy.
Jo a taková pikantnost na závěr. Thomas má nejraději k snídani slepičí polévku.
Téměř 3 roky se po britských klubech protlouká v současné době už pětice z Birminghanu Shady Bard (Lawrence, Jasmin, Alex, Aidam, James). Jejich atmosferický indie folk přivedl některé šílence na e-Bay až o 100 liber za jejich doma natočené debutové Treeology EP, které vyšlo v nákladu 100 CD-R v únoru 2006 u Static Caravan.
Během léta stačili vystoupit na stále uznávanějším Green Man Festivalu (4. ročník) a vydat CD-R Three Songs (Fuzzy Birdsongs). Toto demo je v pětibarevném vydání po 50ti kusech.
Po neustálém odkládání se na svět dostává 3. listopadu ledově průhledný 7" Penquins / Dust (Static Caravan), který je stejně jako předchozí nahrávky vyprodaný. V očekávání je snad letos album, které bude asi tím nejúzašnějším, co letos uslyším (viz. výše). Protože takovou nádheru, ze které sálá tak neuvěřitelná energie, pohoda a klid, tu jen tak nepotkáte. Už předem dávám 10/10. Ale to předbíhám, protože během ledna má vyjít u The Great Pop Supplement (Earworm Records) split 7" společně s Tunng, Woodcraft Folk a Eighteeth Day Of May. Shady Bard budou zastoupeni What's Behind The Door?
Až vám bude někdy smutno po směsi piana, violy, harmoniky, houslích...., najěte si tuto kapelu. Jsou skvělí!!!!!! A možná, možná se ukážou i v naší zemičce, protože jak mi prozradil autor všech skladeb Lawrence Bečko (ano "č"), jeho matka je češka. A nečekejte nějaká béčka, pro mě skupina roku 2007!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Stojíte takhle půl hodiny frontu u pokladny a těsně před vámi si paní odběhne na záchod, tak jste nuceni počkat, nebo přejít ke druhé a stát znovu. Nervozita vás znavuje a ničí a už to chcete mít rychle za sebou, nebo se z toho všeho ....
Přesně takové pocity mě provázejí od prvního až po desátý poslech alba, které už dnes je pro mě zklamáním roku.
Za nejlepší píseň alba považuji Kreuzberg, snad i proto, že je to moje nejoblíbenější místo v Berlíně, mají tam skvělé policajty a parádní vězení. Sunday a singlovkou The Prayer pro mne jedenácti skladbové dílo končí. Zbytek je už nuda nudoucí. Prostě se v celku nedá poslouchat.
A Weekend In The City vychází na značce Wichita.
Moc jsem se těšil na květnový koncert ve Vídni, ale po tomto výkonu, se přikláním k verzi č. 2, čímž je koncert !!! ve Flexu 25.4.2007
Zítra napíši zase něco kladného a možná nejkladnějšího, protože půjde o moje největší současné favority.
Protože stále věřím na Ježíška, tak jsem si k tomu poslednímu nadělil bílý 12" Not Not Is Fine od dublinské čtveřice Cap Pas Pap. Jedná se o jejich debut a to u vydavatelství Skinny Wolves.
Hudebně jedou na nové vlně mého mládí, post punku, něco ze Sonic Youth, The Cure, ze současných třeba The Rapture.
Zahráli si třeba už před úchylnými Les Georges Leningrad, či skvělými iForward Russia!
Letos májí vydat snad i celé album.
Můj tip pro rok 2007
Jo a málem bych zapomněl. V obalu výše zmíněného EP jsem našel stejnou verzi i na cédéčku. Pak nevěřte na Ježíška.
V dnešních LN jsem četl článek o nějakém českém studentíkovi, který chodil semestr na školu v Cardiffu. Tak....
Když Cardiff, tak pak britská trojka Adam Taylor, Emma Daman a Louise Mason. Koncem prázdnin vydali debut The Victorian English Gentlemens Club na značce Fantastic Plastic. Produkoval jí Gareth Parton a výsledkem je chaoticky rychlý indie pop spojující Pixies s Elasticou. Postačí si s kytarou, basou, bicími a pronikavým vícezpěvem.
Albu předcházely singly Amateur Man / Ban The Gin a The Tales Of Hermit Mark / My Son Spell Backwards. Pak následoval Impossible Sightins Over Shelton a posledním je split Pedestrian s úchvatnými You Say Party! We Say Die! Křováku, ty byli ještě asi trochu připitý, jak si do nich ve Vídni nalejval tu vodku. Ale jinak dobrý.
Zatím se tedy jedná o malou klubovou záležitost, ale už v lednu pojedou jako předkapela The Noisettes. Tak uvidíme, resp. uslyšíme časem, ale tutu desku si poslechněte, DOPORUČUJI
No tak to jen takový malý dodatek k těm lidovkám, Cardiff...
Nejdříve chci poděkovat všem, kteří zareagovali na můj e-mail a následně i předcházející články. D Ě K U J I
24. října loňského roku vyšla další nádherná deska, v pořadí již zřetí, kterou mají na svědomí
WOMEN AND CHILDREN
V roce 2001 se v Paříži potkali kaliforňané Jamie Moon a Kevin Lasting s kanaďankou Cheryl June Serwa, která zase znala místního Olivera Roberta. Po dvou letech společného přežívání a míchání folku s elektronikou natočili doma album Women & Children (Attacknine Rec.). Pomalu se jich začali všímat po celé Francii, až si je vybrali jako předkapelu v roce 2003 na evropské turné Cat Power. Naší zemičku minuli jen o vlásek, jak je tomu pravidlem. Doufám, že ne na dlouho. Snad, tedy. Snad.
V září 2005 jim vychází pozoruhodné druhé album Box Set, které v nákladu 500 ks ukrývalo dva desetipalce a DVD. Poděkovat za tuto raritku mohou londýnskému vydavatelství Hallso. Nyní už o nich ví zbytek světa. Zbytek?
Paralyzed Dance, Tonight vychází 24.10.2006 u vynikajícího amerického Narnack Records. Čtrnáct folk popových, chmurně drsných písniček, vás přivede někam do opuštěných míst této poničené planety. Sedíte ve srubu nad ještě zalesněným údolím, vedle hraje na klavír pobuda, co šel právě okolo a na zápraží zpívá Nico. Tak takhle nějak o této hudební lahůdce z konce světa, pardon, roku 2006.
Až půjdete někdy po Broadway, nakoukněte do Narnack Records a pozdravujte Camille, Je to skvělá ženská.
Beirut je dle mého názoru jeden z nejlepších loňských hudebních objevů.
Stojí za ním dvacetiletý mládenec ze Santa Fe v Novém Mexiku, který se jmenuje Zach Condon. Již v patnácti se zabýval elektronickou hudbou, aby o rok později natočil album inspirované doo-wopem černouška Frankie Lymona. Po střední vyrazil do východní Evropy, kde jej učaroval Boban Markovič. Přibalíme-li k němu ještě Calexico a Arcade Fire, vyleze nám zvuk plný trumpet, harmonik, klarinetu, houslí, parohů, tamburíny, bicích, čela, ale třeba i kuchyňského kráječe. Tato doma natočená směs vyšla počátkem května 2006 na značce Ba Da Bing! pod názvem Gulag Orkestar. Protože ta jedenácti skladbová deska je prostě úžasná, netrvalo dlouho a 6.11.2006 vyšla už pro většinu hudbou zajímajících se jedinců u 4AD. Zde navíc s bonusovým diskem, kde naleznete 5 novinek (z toho Scenic World upravenou). Kdo má doma první vydání alba bez bonusu, nemusí truchlit, protože během ledna vyjde stejné EP Lon Gisland na vinylu u Ba Da Bing!
Na albu vypomáhají také Jeremy Barnes (Neutral Milk Hotel) a Heather Trost (A Hawk And A Hacksaw).
Koncert jsem zatím neměl možnost navštívit, ale vím co dokážou také v osmičlenné sestavě Arcade Fire. Flex tenkrát málem spadnul. Tak snad někdy... Už teď se nemohu dočkat....
1.1.2007 je datum, kdy poprvé vstupuji do říše Blogu CZ. Budu zde představovat pro mne zajímavé hudební projekty, pro které zatím zůstávají v náší postkomunistické zemičce uzavřena všechna mediální dvířka. Věřím, že je tu více nadšenců, kteří nejsou spokojeni se zatuchlou hudební kulturou a hledají podobně jako já za hranicemi. Pokud si najde někdo někdy cestu k mojim řádkům a případně se i vrátí, budu potěšen.
Pro představu uvádím několik mnou navštívených koncertů v době, kdy se tu o těchto interpretech ještě nemluvilo.
