Pokud mě v posledních letech začalo něco opravdu hodně
bavit, pak je to schopnost proměnit čistý kytarový hluk v hluboký emocionální
zážitek. Přesně tohle umění dovedlo k dokonalosti kanadské experimentální trio BIG
‡ BRAVE.
Kapela vznikla v Montréalu už v roce 2012, tehdy ještě jako tiché
akustické folkové duo, které tvořili zpěvačka a kytaristka Robin Wattie a
kytarista Mathieu Bernard Ball. Všechno ale změnila dnes už víceméně provařená náhoda/nehoda,
kdy Robin nešťastnou náhodou rozbila svou akustickou kytaru, půjčila si
elektrickou, zapojila ji do obřích zesilovačů ve zkušebně a tím kapela objevila
kouzlo masivního zkresleného zvuku.
Postupem let si BIG ‡ BRAVE vybudovali pověst mistrů takzvaného
monumentálního minimalismu. Jejich tvorba se sice pohybuje na pomezí táhlého
temného metalu, post-rocku a avantgardního folku, ale svůj projev staví na radikální práci s extrémní hlasitostí, kytarovou
zpětnou vazbou a tíživým tichem. Tuto syrovou zvukovou stěnu navíc doplňuje
naléhavý a zranitelný vokál Robin Wattie, která se v textech nebojí otevírat
těžká témata odcizení, úzkosti a společenského tlaku.
Jejich aktuální, v pořadí již desáté studiové album In grief or in
hope (Thrill Jockey) vznikalo za velmi specifických podmínek, protože dlouholetá
bubenice Tasreen Hudson (aka mara wild) si vybrala tvůrčí pauzu, což duo
zakládajících členů využilo k experimentování bez pevně daného rytmu. K sestavě
se jako stálý člen připojil australský baskytarista Liam Andrews (EROS, My Disco), jehož nástroj tvoří „jedinou“ pomyslnou kotvu celého díla. Podle
autorského záměru deska proplétá chytlavější melodické fráze s intenzivními
hlukovými stěnami a reflektuje protichůdné lidské emoce – život a smrt či právě
žal a naděje. Hudebně kapela nově začlenila také elektroakustické vlivy nebo
jemné využití hlasového korektoru, což nahrávce dodává nečekaný psychedelický a
mystický rozměr. Proto jsem byl hodně zvědavý, kam se po minulé, poeticky
křehké desce posunou. To, co na albu předvádějí, mi ale vyrazilo dech. Kapela
se tentokrát musela obejít bez "klasických" tvrdých bicích, což jí paradoxně pomohlo vytvořit naprosto fascinující experiment, díky kterému zvuk celkově zmohutněl.
Nový baskytarista Liam Andrews tvrdí muziku temným, hlubokým pulsem a kytary
kolem něj vytvářejí doslova zvukový vír plný zpětné vazby a zkreslení. Už od úvodní, téměř osmiminutové skladby what may be the kindest way to leave dokonale nastavuje atmosféru, připomínající bouři nad obzorem – masivní,
hlučnou, a přesto neuvěřitelně meditativní a uklidňující. Největším překvapením
je pro mě ale zpěv Robin Wattie. Nikdy v minulosti nebyla její přítomnost totiž tak
silná a melodická. V písních jako the ineptitude for mutual discernment nebo
an uttering of antipathy její hlas doslova září skrze kytarový hluk.
Pro mě je in grief or in hope kompletním smyslovým
zážitkem. Je to deska, která zápas s existenčním žalem přetavuje v očistu a
naději. Je to překvapivě hlasité, místy až děsivé, ale zároveň hluboce lidské
mistrovské dílo, které mě nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pro mě osobně další
žhavý kandidát na jedno z nejlejlepších alb letošního roku.
A1. what may be the kindest way to leave (07:30)
A2. a shape of shame (04:56)
A3. the ineptitude for mutual discernment (05:04)
A4. holding tongue (04:05)
B1. verdure (05:45)
B2. skin ripper (05:17)
B3. an uttering of antipathy (06:56)
B4. in grief or in hope (04:30)
Žádné komentáře:
Okomentovat