Včera večer se na pražské Štvanici představila se svým
prvním headline vystoupením v Česku britská senzace Westside Cowboy. V syrovém
prostoru s DIY estetikou Bike Jesus ji doplnili její manchesterští sousedé
Wyatt, jejichž set nabídl skvělý kontrast k tomu, co mělo přijít později –
vsadili na intimnější, atmosférické aranže a melancholický tón, který se
postupně rozléval vyprodaným prostorem. Wyatt, kteří teprve na konci září
vydali svůj první singl Morning, dokázali v sále vytvořit příjemně napjaté očekávání
a ukázali, že i zdánlivě křehká hudba „no-name“ kapely dokáže klubové publikum
stoprocentně vtáhnout.
Jakmile Wyatt sklidili zasloužený potlesk a pódium se
přestavělo pro hlavní hvězdy, atmosfera v cyklodílně přitažlivě zhoustla.
Westside Cowboy si pro svůj nástup zvolili naprostou klasiku – z reproduktorů
hřmotně zazněla It's a Long Way to the Top (If You Wanna Rock 'N' Roll) od
AC/DC. Tenhle ikonický „dudák“ vtisknul celému večeru okamžitý rock'n'rollový
náboj. Když se pak kapela za neutichajícího aplausu ujala nástrojů, bylo jasné,
že se s ničím mazlit nebudou. Zažít tuhle čtveřici „face to face“ přineslo
přesně ten typ intenzity, který se z nahrávek zkrátka nedá přenést. Setlist se
sice opíral o čerstvý LP debut It Goes On, ale představil ho v naprosto nové
dynamice.
Hned od úvodních tónů otvíráku Boys byla jasná největší
síla kapely – absolutní absence klasického frontmana. Tři střídající se zpěváci
s vizáží „právě vstávajících studentů“ si předávali slovo s ležérností, která
hraničila s apatií, ale hudebně šlapala s profesionální přesností. Pódium bez
zátarasů a uslintaných kulturistů tak umožňovalo absolutní kontakt s diváky,
které s kapelou nejvíce propojovala stále vysmátá a tančící baskytaristka Aoife
Anson O’Connell. Právě ona byla tmelem celého vystoupení – nekompromisní,
soustředěná a rytmicky neprůstřelná. Skladby jako Paper Chains, Can’t See a
„pavemenťácké“ Well Done Kid, You Did It nenechaly snad nikoho na pochybách,
že jsme svědky jedné ze současných světových špiček, kterým kluby štvanického
typu už nemůžou kapacitně stačit.
V polovině setu kapela plynule střídala polohy od
melancholické Worried Age a Big Wheels až po syrovější kousky jako Drunk
Surfer, Dobro či Shells. S каждым dalším trackem jako Pin Up Boys nebo The Wahs atmosféra gradovala. Zatímco divoké, punkem šmrncnuté pasáže jako Don’t Throw Rocks a Coyote proměnily klub v jedno velké, pulzující srdce,
nejvíce fascinující momenty paradoxně nastaly, když kapela ubrala na plynu.
Skladba Patchwork, silně inspirovaná melancholií Elliotta Smitha, dokázala
proměnit jindy hlučný bar v naprosté vakuum. Schopnost donutit publikum během
pár vteřin stoprocentně ztichnout a poslouchat jen šepot a akustickou kytaru
ukazuje, že Westside Cowboy mají na víc než si podmanit jen undergroundový
bunkr. Po této emotivní pauze pak kapela zasadila finální údery v podobě
skladeb Strange Taxidermy a jejich největšího průlomového hitu, tři roky
starého debutového singlu I've Never Met Anyone I Thought I Could Really Love
(Until I Met You).
Pokud se dá koncertu něco „vytknout“, tak je to jeho
délka. Hodinový set bez velkých řečí mezi písněmi a bez jakéhokoliv zdržování
nabídl sedmnáct skladeb ze všech doposud realizovaných nosičů (LP It Goes On –
8/2026, EP So Much Country ‘Till We Get There – 1/2026, EP This Better Be Something Great – 8/2025), který bych si dal klidně celý znovu. Včetně naprosto
finální hymny You Could Have Died There On The Dancefloor, po které se
manchesterský večer v Praze uzavřel bez jakýchkoliv přídavků.
Zde se slova z úvodního intra od AC/DC ukázala jako
prorocká – cesta na vrchol je sice dlouhá, ale Westside Cowboy po ní kráčí
mílovými kroky. Já osobně jsem zůstal ohromen a s toužebným pocitem, že tuhle
„stadionovou“ kapelu bych chtěl zažít v takhle malém klubu ještě aspoň jednou.
Jako bych dal cokoliv za podobnou možnost v případě The Cure, U2 nebo Depeche
Mode v původní sestavě.
 |
| WSCB |
 |
| WYATT |
Žádné komentáře:
Okomentovat