Podobně jako kdysi představitelé psychedelie a
blues-rocku Cream či The Jimi Hendrix
Experience, tak i losangeleští The Vim
Dicta jedou v triu (Cori Elliot – zp/kyt/bas, Matt Tuney – zp/kyt, Chris
Infusino dříve David Halicky – bicí). Teprve před rokem debutovali se
čtyřskladbovým digi-EP Lucky Strike (producent Shane Smith), vystoupili na řadě
významných, underground odhalujících festivalech (SXSW, Sunset Strip Music Festival) a mezi "Best New
LA Bands of 2012" je zařadil The Deli Magazine. Skromné „promo“ krátce před
prázdninami prodloužil eponymní singl s dvěma novinkami (Point Blank /Name of the Game), který pod stejným producentským dohledem tentokrát vznikl v Sunset
Soud Studios.
Tuším-li správně, pak The White Stripes a The Mars Volta
mají zasloužené nástupce – The Vim Dicta!
Další z vlny post arktických opiček? ... bezeslov.... Ač patří mezi jejich obdivovatele, tak tahle
krásná trojka (Kristian Bell - zp/kyt/varhany, Dan Rumsey - bas, Gianni Honey -
bicí, dříve také Mark Breed - kyt) z Brightonu zaujme ale i příkladným listováním
učebnicemi starých pověstí psychedelie. O tom jak se jim to daří přenést do
reality vypovídá The Wytches druhý singl Beehive Queen / Crying Clown (300 ks),
který podpořili Mairead Nash (Luv Luv Luv) čerstvě založená značka Hate Hate Hate Records (Loom) a studiový kouzelník Liam Watson (The Kills, The White
Stripes, The Zutons, ...). Ten první, od ledna do netu vytesaný House of Mirrors/ Digshaw si kapela nyní také zvěčnila do sedmipalce, postrádajícího však
působivě prázdninový obal Samuel Gull. Tak hoďtě tašky do kouta a vymažte školu
minimálně na dva měsíce ze svých myslí. Myslím, že s The Wytches to bude ještě
rychlejší.
Mám slabost pro Švédky. Světlovlasé Švédky. Nejdřív to
byla Agnetha z ABBY, pak Ebba co k nám v létě jezdívala za babičkou,
následovala Pipi dlouhá punčocha, no a teď snad její přbuzná Molly. Taky Nilsson.
Platinová romantička, která rodný Stockholm vyměnila za Berlín a už asi třikrát
(přehlédneme-li její školní výlet) vystoupila v Čechách (Pha, KH, Cheb). Oproti
svým konkurentkám je ale mnohem více sexy a baví jí muzika, kterou známe třeba
od Freddíka alias Former Ghost (existuje ještě vůbec?), Mobyho, či teď třeba
Zoly Jesus. Začínala někdy před šesti lety s přezdívkou White Bread (dnes First
Nations), v Berlíně točí vlastní label
Dark Skies Association, kde také realizovala všechna svá dosavadní alba. S tím
aktuálním The Travels je jich celkem pět, ale jde o první společnou cestu s Night School Records. Netvrdím že za neodolatelností její nejsilnější a
nejoptimističtější nahrávky stojí právě tato londýnská značka, ale pokud se na
vrcholky syth-popových hitparád dostaly Mobyho trháky jako Play a 18, pak The
Travels tam patří bezpochyb také. Zklamání z tohoto nenadneseného učarování
však může mnohým přinést koncertní realita, kdy si Molly Nilsson (plus mikrofon
a notebook) bez problémů zaměníte za naivní amatérku z karaoke show. Těm se ale Molly prý úspěšně vyhýbá.
