sobota 30. srpna 2008

Fujiya & Miyagi - Lightbulbs (Full Time Hobby)




Na začátku elektro-experimentálního dua Fujiya & Miyagi, pojmenovaného dle filmu Karate Kid režiséra Johna G. Avildsena a hudebně ovlivněného kapelami Human League, Can, Neu! a pokusy Aphex Twina, stáli na počátku tohoto tisíciletí David Best a Steve Lewis. Dva roky po debutovém albu Electro Karaoke In The Negative Style (Massive Advance 2002) došlo k rozšíření o baskytaristu Matta Hainsbyho, se kterým nahráli Nobokovskou dvojku Transparent Things (Tirk Records 2007), po níž dotvaroval Fujiya & Miyagi na kvartet „živý“ bubeník Lee Adams. Ač oficiálně první a skvělý sing z v pondělí vycházející třetí řadovky Lightbulbs vyšel teprve minulý týden pod názvem Knickbocker (Full Time Hobby), začátkem července se na Regal Recordings objevil 7“ Uh / One Trick Pony. Třináctiskladbovou CD verzi, obsahující oproti LP navíc skladby Je Ne Comprends Pas a One Trick Pony si budete moci v limitované edici vylepšit za pouhých 25 £ o tričko, ve kterém s electro-funk-synthpopem vzor LCD Soundsystem na uších ladně vyběhnete v doporučeně volném tempu mezi další in-city-jogující, tak jak stojí v instruktážním třiačtyřicetiminutovém videu, natočeném Fujiya & Miyagi pro jednu sportovní značku.

středa 27. srpna 2008

Lambchop - OH (ohio) [Merge / City Slang]


Přestože americká kapela Lambchop alias Posterchild má (jak kde) před vydáním svého jubilejního desátého studiového alba OH (ohio), po téměř už dvaadvacetileté kariéře letos koncertně naší republiku opět mine. Nechápu sice proč je tato partička, točící se kolem Kurta Wagnera, který vloni u příležitosti evropského turné vydal sólovku Kurt v tomto směru stále opomíjena, ale v každém případě přichází český posluchač znovu a znovu o vyjímečný zážitek.
Jedenáct novinek, vycházejících začátkem října na značkách Merge a City Slang natočili Lambchop doma v nashvillském studiu Beech House pod producentským dohledem dvojice Roger Moutenot / Mark Nevers a svou náladou vám silně připomenou Tindersticks, kteří Prahu navštíví 3. prosince. A proč právě nottinghamské trio? Třeba proto, že s producentem a spoluhráčem Lambchop Markem Neversem natočil jejich frontman Stuart A. Staples svou druhou sólovou desku Leaving Songs (Beggars Banquet), o jejíž koncertní podobě s předskakujícím Václavem Havelkou (selFbrush, Please The Trees) jste se mohli přesvědčit vloni v Akropoli.
A kam tedy případně vyrazit?
21.10. Vídeň (Gasometer)
09.11. Mnichov (Amerika House)
12.11. Drážďany (Alter Schlachthof)
13.11. Lipsko (Conne Island)
15.11. Berlín (Passionskirche)
22.11. Stockholm (Berns)

pondělí 25. srpna 2008

Max Richter - 24 Postcards of Full Colour (Fat Cat Records)


Po přestěhování do Anglie a absolvování londýnské konzervatoře Royal Academy of Music a univerzity v Edinburghu, se vydal německý skladatel a pianista Max Richter do Florencie, kde vedl hodiny jistý Luciano Berio, někomu možná známý jako jeden z průkopníků elektronické hudby. Po návratu vystupoval s filharmonickým orchestrem BBC, spoluzakládal soubor Piano Circus a spolupracoval s experimentálním duem The Future Sound of London na albech Dead Cities, The Isnesse. V květnu 2002 se objevuje jeho první deska Memoryhouse (Late Junction), následovaná o dva roky mladší nahrávkou The Blue Notebooks s vlivy Franze Kafky, vycházející stejně jako další Songs from Before již na Fat Cat Records, kterým je věrný i s dnešní aktuální novinkou 24 Postcards of Full Colour.

Album obsahuje 24 časově punkových kompozic z různých koutů světa (vč. Prahy), ve kterých za doprovodu dalších osmi hudebníků přibližuje posluchači spojení klasické hudby s elektronikou. Ač má 24 Postcards of Full Colour pouze 35 minut, svým magickým obsahem a fantastickým poutem se v autorově tvorbě posunulo na jeho samý vrchol o jehož kvalitách bych se rád přesvědčil i v některé z našich koncertních síních. Kdo však má nedaleko do Krakowa, nechť vyrazí na Unsound Festival (18.-25.10.2008), kde mj. 23. vystoupí Max Richter a jeho FatCat kolega Hauschka s novým albem Ferndorf (22.9.2008)

Jo a ty Mogwai + The Twilight Sad jsou snad pro nás 15. listopadu zapykaný.

Díky.

neděle 24. srpna 2008

Penis z Lidových novin


Díky Lidovým novinám a jejich včerejšího článku v Relaxu mi po několika nekonečných a již odfajfknutých křížcích stouplo sebevědomí, díky kterému očekávám naprostý úspěch minimálně u devíti z deseti žen. Na stránkách I a II nabídl zmiňovaný deník čtenářům návod, jak si zvětšit přirození a to pouhým jeho oholením. Skvělé, doporučuji všem s „problémem“ a již dnes se nemohu dočkat pikantností ohledně svatby Bartošová / Pomeje, či orálního sexu Agáty Hanychové v některém z dalších vydáních tohoto lidového plátku.

Komu však LN připadají stále jako čajíček, nechť zalistuje pánským časopisem …, kde však zase přijde o hvězdné nebe, zastoupené pány Paroubkem, Topolánkem a Čunkem..

pátek 22. srpna 2008

Bloc Party - Intimacy (Wichita Recordings)


Londýnským Bloc Party se dařilo mlžit o svém třetím studiovém albu tak dokonale, že ti, které tahle partička i po svém (mém) A Weekend In The City stále ještě držela v objetí, musela po pondělním oficiálním vyjádření Okerekeho a spol valit nejedny smysly. Tři dny před vydáním novinky …..

Ta dostala jméno Intimacy a od 21. srpna lze její MP3 podobu získat za 5 £, stejně jako MP3 + CD (10 £) , či samostatné CD (8 £), vycházející až 27.10. u Wichita Recordings na stránkách kapely. Produkčně za ním stojí Garret „Jacknife“ Lee (Kasabian, R.E.M, U2) s Paulem Epworthem (Babyshambles, New Order, The Rakes), jejichž vzájemná spolupráce vrátila Bloc Party opět do hry. Sice po prvních dvou povrchních posleších se mi deset intimností zdálo horších než nestrávený víkend ve městě, ale sluchátka na uších mi dokázala odkrýt milou cestičku, prošlapanou již dávno Depeche Mode*, The Faith, Muse a The Prodigy. Celé album je od samého počátku nastaveno na plynulou a hlavně trošíčku riskantní jízdu, místy lehce nepřizpůsobenou povrchu IN dráhy. Odklonem od stále se opakujících a snad už nic neříkajících pop-kytarovek se tak Bloc Party dostali do rychlejšího, tanečně elekroničnějšího pruhu, s impozantním sborem, či introvertními texty, z nichž jeden „zapůjčil“ americký básník Edward Estlin Cummings (Ion Square). Kromě této, pro mě nejzajímavější (..ho remixu) skladby vynikly výtečné Zepherus, Biko, Sings, ale i první singl Mercury, poprvé zveřejněný počátkem července ve vysílání Zane Lowe na Radiu 1 (BBC) a úvodní Ares.

Jak datum a způsob vydání, tak i samotný obsah Intimacy se tak zařadilo vedle Emmons, Kosteleckého a Špotákové do mého žebříčku největších a hlavně nečekaných překvapení magického roku osmičky.

* na českém koncertě se má točit Budvar, pokud Bude.

středa 20. srpna 2008

Sigur Rós - 19.8.2008 Prague, HC Sparta (live)


Sigur Rós zase konečně dorazí do Prahy? Ne?! Fakt? No tak to je bomba …“

Tak nějak vypadala moje první reakce po potvrzení jejich pražského termínu, která však pomalinku, ale jistě uvadala. První šok přišel po zveřejnění umístění koncertru do sportovní haly na Výstavišti, následovaný spekulacemi o předkapele. Ta nakonec nepřijela žádná, ani nám dobře známý Ólafur Arnalds, který několik letošních koncertů Sigur Rós zahajoval. Poslední zdrcující fakt po trapně se vinoucí frontě nejvěrnějších fanoušků před vchodem č. 31(volné a průchodné byly všechny ostatní) visel na každém pátém sloupu uvnitř haly informační leták, oznamující návštěvníkům neúčast smyčcového kvarteta Amiina a pětičlenné dechové sekce ze Samúel Jón Samúelssonova Big Bandu. Poté, co se Had 31 doplazil do „upraveného“ sparťanského prostoru, nastoupili těsně po osmé pod sedm, na zadní stěně pódia zavěšených lampionů (sedmiletá absence SR v ČR) kmotříci mých KokoRosí.

Stejně jako na jejich červencovém koncertě ve Vídni odstartovali Jón Þór (Jónsi) Birgisson se smyčcem a kytarou, Orri Páll Dýrason za bicími s korunou na hlavě, uhlazený Georg "Goggi" Halm na baskytaru a stále vousatější klávesista a manžel houslistky z Amiiny dvojicí Svefn-g-englar a Glósóli. Ač kapela přivezla do Prahy představit již své páté studiové album Með suð í eyrum við spilum endalaust, nejvíce (6) skladeb se vázalo k předposlední Takk (2005). Téměř jedenáct let starý debut Von připomněla k nepoznání upravená Hafsól, jejíž novou verzi naleznete na loňském 2CD Hvarf-Heim a komicky, téměř jako z Lipského filmu Šest medvědů s Cibulkou dopadla pěvecky-brumlající spolupráce s publikem, v jinak basově výrazné a výborné Með blóðnasir. Dvakrát se přehnala sněhová bouře, protleskala se pro kapelu téměř netypická Gobbledigook a po jediné přídavkové, patnáctiminutové Popplagið, následovala po stopěti minutách už jen trojice upřímných díků a šmytec (do hlediště).

Srovnám-li tehdejší andělské prostředí Paláce Akropolis s neútulnou sportovkou, vítězně sice vychází rok 2001, ale i tak se mé sny přes všechny, dnes už vím že zbytečné obavy, naplnily. Nakonec jsem rád, že Sigur Rós znám výborné i jinak a doufám, že těch lampionků tam (PA) příště bude mnohem míň.

01. Svefn-g-englar
02. Glósóli
03. Fljótavík
04. Ný batterí
05. Við spilum endalaust
06. Hoppípolla
07. Með blóðnasir
08. Festival
09. Heysátan
10. Olsen Olsen
11. Inní mér syngur vitleysingur
12. Sæglópur"
13. Hafsól
14. Gobbledigook

15. Popplagið

pondělí 18. srpna 2008

Holka Ferrari Dino (21. srpna 1968) – Jan Němec


U příležitosti otřesného 40. „výročí“ vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR, odvysílá iDNES.tv ve čtvrtek 21. 8.2008 od 19 hodin v předpremiéře nový celovečerní osmašedesátiminutový film režiséra Jana Němce Holka Ferrari Dino (21. srpna 1968). Snímek, jehož premiéra (27.8.) proběhne na 5. ročníku karlovarského Fresh Film Festu a filmová plátna doufejme zaplní někdy na podzim, je založen na autentickém šestnáctiminutovém dokumentu, který se podařilo ještě jako negativ propašovat Janu Němcovi v osudových dnech přes hranice do Rakouska, odkud jej odvysílala vídeňská televize ORF. V hlavních rolích roadmovie uvidíte Karla Rodena (Jan Němec), Jana Budaře (Enrico, syn bývalého italského velvyslance) a dceru Hany Kuberové (Mučedníci lásky) Tammy Sundquistovou, ztvárňující krásku z vyšších kruhů Janu, přezdívanou Holka Ferrari Dino.

neděle 17. srpna 2008

Gareth S. Brown - The Gallows / Royal College O'Surgeons (Misplaced Music)












Již dva roky nás dělí od impozantního debutu Iron Henry harrogatského rodáka Gareth S. Browna, který nám v těchto dnech servíruje svou další, o krok vyspělejší sólovku pojmenovanou The Gallows / Royal College O’Surgeons, znovu podporovanou leedskými Misplaced Music. Dvojalbum v nákladu 300 ks sice vyjde až 25. srpna, ale již dnes se může prvních padesát nedočkavců radovat z této vyjímečné kolekce, v předstihu odměněných jednoskladbovým, téměř čtyřicetiminutovým CD bonusem Early Mammals a dvojicí rozkošných placiček (Sara je láska). První část The Gallows (53‘) v ručně lepeném papírovém obalu s obrázky od Ernesta Haekela tvoří 8 Garethových novinek masterovaných společně s Chrisem Adamsem (Hood) a deset věcí Royal College O’Surgeons (66‘), které se nedostaly jak na předchozí Iron Henry, tak aktuální The Gallows.

Gareth S. Brown natočil fantastickou, euforicky melancholickou „podívanou“, v jejímž srdci se potkávají folk s post-rockem, ambientem a experimentální klasikou, taženou pro interpreta tak typickým xylofónem a vibrafonem, směřující až někam na vrchol větrného Šibeničáku.

Nemohu, nemohu a nemohu jinak, než dát v případě moderně-minimalistických The Gallows / Royal College O’Surgeons po delší době nekompromisních 10/10. A je to.

čtvrtek 14. srpna 2008

Liam Finn - I'll Be Lightning (Transgressive Records)

Když před čtvrt stoletím zakládal Neil Finn v Austrálii Crowded House, sfoukával jeho nejstarší syn Liam na dortu teprve první svíčku. Čas plynul, Liam zakotvil u novozélandských břehů a v tamním, zároveň snad i největším městě Auklandu dal koncem devadesátých let dohromady pop-rockové Betchadupa (Lazy Boy), kteří mají doposud za sebou pouze dvě desky. Možná jeden z důvodů, proč se leader tohoto kvarteta rozhodl natočit vlastní sólové album I’ll Be Lightning, jehož se ujali přesně před rokem Liberation Records. V lednu následovalo jeho celosvětové rozšíření prostřednictvím Yep Roc Records a před několika týdny se na anglické značce Transgressive objevil 7“ Second Change, předznamenávající kromě CD také deluxe verzi v nákladu 1000 kusů, obsahující 2LP, CD-R, 6 bonusových věcí, foto album a maličkou „fotolaboratoř“. Příjemné, volně a nerušeně tekoucí folk-rockové (dvoj)album, dávající chvílemi vzpomenout na The Who, či předčasně zesnulého Elliotta Smithe :-o, si Liam Finn napsal a nahrál až na několik málo výjimek sám a z pohledu současné pop kultury považuji kolekci všech devatenácti „novinek“ za hodně vydařenou a jak jinak, samozdrějmě i doporučenou.

pondělí 11. srpna 2008

OFF Festival 2008 - Mysłowice, Słupna park (8.-9.8.2008 live)

V těsném sousedství polských Katowic naleznete více jak sedmset let staré Mysłowice, ve kterých o uplynulém víkendu proběhl již třetí ročník OFF Festivalu, zaměřeného převážně na alternativní hudbu. Po Banco de Gaia (2006), Architecture In Helsinky, iLikeTrains a Port-Royal, se tak letos v Słupna parku představila zatím(!) nejsilnější sestava, kterou v našich krajích můžeme jenom závidět. Závidět? Ale kdo? V zemi, kde pro nezájem publika se ruší koncerty a pár kilometrů severně ty samá jména přivádějí do varu několikatisícový dav? No, jak by řekl judista Tumpach alias František Peterka:“…zřejmě slušnej oddíl“, čímž rozhodně Artur Rojek & Off Festival jsou.

Díky této povedené partičce si tak mohlo zhruba 11 tisíc návštěvníků užít na pěti scénách (Glówna, Offensywy, Leśna, Struktura experimental, MySpace) během dvou dnů na padesát interpretů, které navíc v neděli doplnil koncert Iron & Wine v evangelickém kostele. Páteční podvečer pro mne v Mysłowicích odstartoval „experimentální“ prostor v jednom z traktů požárnického muzea a elektronický experimentátor Timo Reuber, který se ještě o dvě hodiny později objevil po boku Markuse Detrmera v ambientním projektu Klangwart. Na stejných prknech v silné konkurenci však u mě zvítězili až třetí Němci, a to Kammerflimmer Kollektief, kteří pouze ve dvojici Thomas Weber (kytara,smyčec) a Heike Aumüller (harmonium, syntetizátor) představili elekro-akustické album Jinx (Staubgold). Z Georgie přijel zábavný indie-popový kabaret Of Montreal, jejichž zpěvák Kevin Barnes přišel před závěrečnou, snad čtvrthodinovou The Past Is A Grotesque Animal a fajnový knír, po osmi letech mě opět fascinovali liverpoolští Clinic v typických rouškách, Dr. Daniel Victor Snaith jako Caribou nezapomněl na skvělou Melody Day Dong, „letci“ British Sea Power a vynechat samozdřejmě nemohu ani Mogwai, kteří mají zatím 13. listopad volný(nebo 15. a 16.?), tak doufejme, že se na cestě z Mnichova do Vídně zastaví u nás se svou šestou studiovkou The Hawk Is Howling (Matador) a předkapelou The Twilight Sad (Fat Cat).

Den druhý začal ranní decákovou smrští vodek v místní nádražce a kolem druhé odpolední i jazzovými soubory Bajzel a Baaba, k jejichž společnému bubeníkovi Macio Morettimu by si mohl zajít pro trošku humoru a nadhledu i náš filozoficko-vrásčitý ex-zpěvák Alice. Velké ovace sklidili domácí indie-rockeři Renton, mladý elekro-punk z Nového Zélandu So So Modern, vydávajících u anglických Transgresive Records patnáctiskladbovou sbírku Friends And Fires a islandský psychedelický rock’n‘roll Singapore Sling. Nezklamalo ani „improvizační“ trio Menomena z Oregonu, které o den později snad potěšilo i strahovskou Sedmičku, v Británii žijící polští The Poise Rite, servírující novinky z připravovaného (asi hodně dobrého) alba a úplný závěr dvoudenního setkávání, potkávání,…., se vrátil opět tam, kde začal, tedy do „hasičárny“ za znamenitým gdaňským hudebníkem. Jmenuje se Michael Jacaszek a ve svém hodinovém elektro-akustickém vystoupení podporován violončelistkou (Ania Śmiszek-Wesołowska) a houslistou (Stefan Wesołowski) představil březnové album Treny (Gusstaff Records).

Rád bych na závěr dopsal, že to nejlepší zaznělo až ve finále, ale vůčí vyše jmenovaným by se jednalo o neférový krok, stoprocentně nežádoucí na tak vyjímečně zajímavé a upřímné akci, kterou bude brzy znát celý svět jako „ten polský OFF FESTIVAL“. Velký dík všem, především pak Arturu Rojekovi!

P.S.
Polská Trójka není vůbec špatná. Někdy si ji nalaďte.

středa 6. srpna 2008

The Krak - Madame Riviere / I Can't Seem To (Militant Entertainment)

Během roku jste je mohli vidět a slyšet v londýnských ulicích, obchodech, na Routemasteru, v Orient Expressu, mezi voskovkami Madame Tussauds, v ZOO, celostátní TV, Xfm či na letošním Glastonbury, kde vystoupili dva dni před vydáním svého debutového singlu Madame Riviere / I Can’t Seem To. Kapelu založily po rozpadu The Suffrajets Claire Wakeman (zp., kyt.) a ex-bubenice Babyshambles Gemma Clarke, na jedné house party se přidal Ben Sheldrick (zp., baskyt.) a po internetu připlul Tom Swayze (zp., kyt.). Říkají si The Krak a po Neck, Teasing Lulu, Revolt a The Mentalists přicházejí jako pátí k protirasistickým Militant Entertainment, které právě na glastonburském Left Field založili po vzoru Rock Against Racism (1976) partyzán Geoff Martin s režisérem a hisičem Alanem Milesem.

Pro někoho málo(?), jiný možná závidí, ale pro mě jedna z nejnadanějších „začínajících“ indie-rockových kapel, jejichž červenému sedmipalci (produkce Ian Grimble!!!) podlehnete stejně rychle, jako svůdné rtěnce z obalu.

Bollocks To Poverty On Tour!

A jak že vypadala I Can’t Seem To v zoologickej?

pondělí 4. srpna 2008

Project:KOMAKINO - 12" EP (Parlour Records)


Jednadvacetiletý student grafického designu Christopher Kane, jehož práce mj. ocenili WaKS Records, Mute Irregulars, či Royal Festival Hall May 2008, začínal prozkoumávat hudební hladiny teprve počátkem loňského roku. Na prvního října měl nachystané demo CD Penumbra 1 / Walking On Glas / Exodus (Aprill77 Records, pro které též navrhuje), z jehož vydání nakonec pro rozšíření týmu o bubeníka (Oscar Maya), baskytaristu (Jamie McQuade) a hráče na syntentizátor (Andrew Hiles) nedošlo. Díky tomu však stanul Project:KOMAKINO a všichni milovníci Iana Curtise (Joy Division - Komakino) a podobně zoufalých existencí se můžou začít „radovat“ z jejich debutového eponymního 12“, vydaného po Le Tetsuo (Your Elbow) minulý týden na Parlour Records, i když předpremiérově byl k mání už během londýnského koncertu v The Gramaphone 22. července.

Krisovu autorskou tvorbu, inspirovanou atmosférickým post-punkem sedmdesátých let rozpoznáte téměř okamžitě, ale kdo by náhodou potřeboval ještě o nějakou tu 45 rpm navíc, pak v mystických textech a hlase téměř „kopírujícím“ Curtise, místy i Eldritcha z The Sisters of Mercy, nemůže minout. Zajímavým a zároveň i jednoduše krásným se jeví Krisův černobílý (sametově) papírový, ručně tištěný a očíslovaný obal každého z tříset exemplářů.

Všechny čtyři novinky, včetně úvodní instrumentální KV-1 nahráli během 36 hodin pod dohledem baskytaristky (Bonnie K) ze spřátelených Electricity In Our Homes, aktuálně bodujícím i se svým (druhým) labutím opusem We Trought It Was But It Wasn’t / After Many A Aummer Dies The Swan (WaKS / too pure).

Ve spojitosti s Project:KOMAKINO padá v současné době také jméno Mute Irregulars, odkud vás mohou napadnout např. XX Teens, či The Broken Hearts. Jak to dopadne s těmito mladými Londýňany uvidím(t)e, ale já jim dávám šance ještě větší – alespoň po tomto vynikajícím vinylu.

KV-1
NEBULA
SYNDROME
/WALKING/ON/GLASS/

neděle 3. srpna 2008

Sigur Rós 19.8.2008 Praha


Jak jistě všichni víte, po sedmi letech se k nám 19.8.2008 vrací islandská formace Sigur Rós. Sice netuším jak to vypadá s prodejností vstupenek, prozatím jsou k dispozici všechny čtyři kategorie, ale doufejme, že jejich druhý pražský tónleikar nedopadne stejně jako ostudně zrušený srpnový návrat British Sea Power. Toho, kdo přišel o jedinečný zážitek v dubnu 2001 a stále váhá nad pátou studiovkou Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust, nechť jej přesvědčí níže uvedená tehdejší glosa Pavla Klusáka, otištěná v jednom z našich deníků a playlist červencového koncertu ve Vídni (Svefn-g-Englar, Glósóli, Sé Lest, Ny Batteri, Vid Spilum Endalaust, Hippípolla, Med Blódnasir, Fljótavík, Vidrar Vel Til Loftárása, Saglópur, Inní Mér Syngur Vitleysingur, Olsen Olsen, Hafsól, Gobbledigook, Popplagid).

Islandští skřítci čarovali až v pražské Akropoli

Záhada pátečního večera v pražské Akropoli je radostná, ale nerozlousknutá: jak mohla sál naplnit k prasknutí progresivní islandská kapela, jejíž desky se tu neprodávají a o níž se tu až do ohlášek koncertu nepsalo? Moc islandských skřítků asi tentokrát dosáhla až na Žižkov.

Čtveřice Sigur Rós jezdí po světě s nelehkým úkolem: zpřítomnit naživo proslavené album, jehož zvuková proměnlivost se na koncert téměř nedá přenést. Sigur Rós to napůl chytře obcházejí, napůl ukazují, že jde cokoliv. Soustředěně se přimykají k jádru svého zvuku, jímž je hra smyčcem na elektrickou kytaru, a hledají pro něj proměnlivé odstíny a kontext: od křehké lyriky přes ústup z čistého ladění až k extatickému finále, kdy Jonsi Birgisson smyčec o nástroj rozdrtil. Dlouhé písně s jakoby podchlazeným metabolismem jsou přes všechny kontrasty podivuhodně spojité, každá proměna tu přirozeně vyrůstá z daného. První citlivé přehoupnutí ze ztišenosti do velkého zvuku je vlnou, která posluchače zaplaví úžasem. Pak už se nediví, jen radostně přijímá: vynořivší se smyčcové kvarteto, hru paličkou na baskytaru, mezihru jako minimalistickou schůzku celé kapely u starých kláves, zakončení beatového koncertu sólovou píšťalou…