Začalo to ve čtvrtek za úplňku. Ve Waagnerově altánu vyhrávaly
klavíry bez hudebníků, nad nimi zakotvený kajak a v nedalekém Klangrum sále
probíhala světová premiéra Paradisiacal Rites. Nejnovější performance v Seattlu usazené skupiny Saint Genet vedené provokujícím umělcem Ryanem
Mitchellem, který se na Donaufestival do rakouského Kremsu vrátil po třech letech.
Oproti tehdy projektem Implied Violence uvedené The Doroty K. s vystupujícím Penningtonem
z Parenthetical Girls, funguje aktuální stopadesátiminutová transformace baletu, symfoniía opery se znovuobjevováním podstaty
přirozenosti naprosto fenomenálně. Potoky krve a alkoholu očišťující od ponížení,
nadřazenosti, sektářského šílenství a podobných současnou společnost
rozkládajících poruch osobností.
Tak tolik z úvodu již devátého ročníku s delikátním
podtitulem Krèms Brûlée, jehož první polovinu provázela velmi nízká návštěvnost.
Snad i proto zůstala velká hala (Halle 1) uzavřena a veškerá představení v Messegelände
probíhala pouze ve Dvojce, Trojce a Stadtsaalu. Samozdřejmě nesmíme opomenout
ani Minoritenkirche ze XIII. století, kde berlínský label PAN prezentoval své
laptopové inženýry (Lee Gamble, Helm, SND, NHK'Koyxeи) a přivítal vynikající
Jenny Hval z Norska Innocence Is Kinky, 2013 Pure Grammofon), londýnské (live)
trio Halls a výše zmiňované Parenthetical Girls z Portlandu. Pokud zatím nevlastníte
jejich říjnový 5x12" boxset Privilege, pak zkrácenou verzi vč. (pouze)
sedmiskladbového DVD seženete opět na Penningtonovo značce Slender Means Society.
Mojí druhou nejsilnější trojicí uplynulého víkendu se stalo
hodně divoké, místy až nebezpečné vystoupení Doug Cheatwooda a jeho The Bastards
of Fate (Who's A Fuzzy Buddy?, 2012 This Will Be Our Summer), fascinujícího dua
z Brooklynu Buke and Gase (dříve Buke and Gass) a bristolských BEAK, založených
věhlasným Barrowem z Portishead, kterého jste na festivalu mohli potkat ještě v
projektu DROKK s Benem Salisburym.
Největší zklamání však přišlo v sobotu, když začali
čarovat "hvězdy" z TriAngle Records. Jindy z desek skvěle znějící nahrávky
(oOoOO, The Haxan Cloak, WIFE (Left Blank), Evian Christ) zde vyzněly jako retro-DJing
amatérů, vydělávajících na jistém "kultu". Děs běs, co před deseti
lety hrával kdejakej vesnickej space/vision/explosion Pepík. O krok k
přijatelnosti se pak dostali tak akorát Hype Williams, Холли Херндон a Laurel Halo, ale i tak londýnští Raime, či Demdike Stare strčili všechny z tohoto
odstavce hravě do kapsy. Inu, rozděl plevel od zrna. Přesně tak, jako během
představení moji letošní vítězové Saint Genet, které v Kremsu můžete zastihnou
ještě ve druhé části Krèms Brûlée mezi 2. až 4. květnem!
Londýnští Tusk Records - to jsou Tusk Wax s deseti a Porn Wax s HornWax se čtyřmi tituly. Pátým z posledních jmenovaných je další ručně razítkovaný a
číslovaný 12", roztáčející rychlostí 45rpm dva electro-mimozemšťany. Výlet
do temné budoucnosti zajišťuje Antoine Rouge alias Timothy J Fairplay, britský
producent, kterého letos značně zviditelnil společný debut s legendárním Andrew WeatherallemThe Asphodells - Ruled By Passion, Destroyed By Lust (Rotters Golf Club).
Druhým tchajkonautem směřujícím však směrem opačným je
berlínský Forever Sound, nebo-li Neil Wells, oprašující nejen jihoevropské
disco-parkety. Ty však v době svého největšího lesku byly pro "východňáry"
tabu, takže už jenom kvůli téhle zapovězené, ale nádherné atmosféře po HORN WAY
FIVE určitě šáhněte. Protančíte dvoje boty (A, AA)
Že se u nás chlastá extraliga, o tom žádná. A tak se nedivme,
že i naše HLAVA státu NESMÍ abstinovat a pro vlastní alkoholickou bezpečnost si
pořídí Ramanův spektrometr. Pokud by se mu však miliónová investice pro
odhalování otráveného jídla, pití a údajně i bomb (ne blomb) zdála příliš
vysoká, nabízím své služby prvního ochutnávače.
Nevšední zážitek
prožili v sobotu odpoledne návštěvníci hlubocké AJG, kde proběhla vernisáž
výstavního projektu (č.1) Osvobozování sentimentu / Podoby středoevropského
romantismu a biedermeieru (Adam Hnojil), podpořeného zápůjčkami Národního
památkového ústavu (Ing. arch. Naděžda Goryczková).Kromě ukázek z tuzemských zámeckých sbírek
přibližujících (do 23. června) v Zámecké jízdárně 19. století, vrcholil
v prostorách „sochařského“ parku U zlodějíčka (U Brennera) workshop, jehož
aktéři zastupovali pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (MgA. Dominik
Lang, Mgr. Edith Jeřábková) a Akademie der bildenden Künste ve Vídni
(Prof. Florian „Gelitin“ Reither). Zde po sedmé večerní vernisáží č.2 ožila stávající
exteriérová expozice sochařství 20. století, kterou pod spontánním výsledkem zhruba
pětatřiceti studentů a názvem Sochař nebo zahradník (Gardener or Sculptor) můžete
shlédnout do 6. října 2013. Doporučuji však s návštěvou příliš neotálet,
protože některé z vystavených exponátů/úprav nemusí na svých původních
základech parazitovat zas až tak dlouho.
