Jak už asi víte, ve čtvrtek 5. září proběhlo vyhlášení
vítěze prestižní hudební ceny Mercury Prize za nejlepší britské či irské album
roku, které letos získali leedští English Teacher za desku This Could Be Texas
(5/2024 Island Records). Dnes se ke mě dostala zpráva, že původně jen digitální
EP Live from Maida Vale (8/2024) se dočká 10" verze, která má vyjít 15.
listopadu. Chybět nebudou ani obě coververze BIRDS OF A FEATHER od Billie
Eilish a New York, I Love You but You’re Bringing Me Down od LCD Soundsystem.
A1. BIRDS OF A FEATHER - Billie Eilish Cover (03:58)
A2. This Could Be Texas (03:55)
A3. You Blister My Paint (02:59)
B1. The World's Biggest Paving Slab (02:56)
B2. New York I Love You, But You're Bringing Me Down -
LCD Soundsytem Cover (06:25)
Fat Dog se zrodili v těžkém covidovém období na jihu
Londýna a protože tehdy je nikdo nechtěl pustit do studia, museli si počkat na
svůj první singl kombinující industriální punk s technem (King of the Slugs 8/2023)
až do loňska, kdy už jim platila smlouva s Domino Recordigs, podepsaná po
předskakování Sports Team v Roundhouse (10/2022). Jejich divoká klubová
vystoupení tak prozatím vytvářela ideální prostor pro zvěsti o další nejlepší
anglické kapele, kterou vlastně nikdo neznal. K dnešnímu dni vyprdli celkem pět
singlů zařazených na právě realizovaném albu Woof (produkce James Ford, Jimmy
Robertson a Joel Burton), které povídačky o novém objevu jen potvrzují.
Netvrdím že jde vždy o originální zvuk, protože aspoň mně se vybavují třeba Viagra Boys, Warmduscher či Opus Kink, ale to co zpěvák, textař, kytarista a
programový technik (synt) Joe Love se svým psincem vytvořili, je minimálně na nominaci
za album roku (10/10).
Dnes začínající evropské turné se Česku už pravděpodobně
vyhne, ale třeba se s nějakou další kapelou k nám Fat Dog svezou. Protože vidět
tuhle apolitickou pětku nyní je určitě mnohem větší zážitek, než se z nich stane
"normální" stadionová (festivalová) kapela. Ale jen pro pořádek - kromě řady hostů dystopický
chaos Woof vznikl v dnes již nepatrně "zastaralé" sestavě, kterou
vedle Joea tvořili Johnny "Doghead" Hutch (bicí), Chris Hughes (kl), Morgan
Wallace (sax/klarinet/zp-A4) a Ben Harris (bas), aktuálně nahrazený
"tlustou fenou" Jacqui Wheeler.
Po okamžitě vyprodaném 12" zachycujícím předloňské živé
vystoupení The Cure ve Francii (And Nothing Is Forever / I Never Can Say Goodbye - NAKED Record Club 10/2024), jehož 100% výtěžek z prodeje směřuje na
podporu boje proti klimatické krizi EarthPercent (Adam Callan, Hiroki Shirasuka,
Brian Eno, Sarah Ditty), dnes přešly oficiální webové stránky kapely na
"blackoutový" režim. Co tím "noví" the Cure chtějí říci, je
nyní předmětem řady spekulací.
Molchat Doma je běloruská post-punková kapela, kterou
před sedmi lety založili vysokoškolští spolužáci Raman Kamahortsau (kyt, synt,
bicí automat, texty v rodném jazyce) a Yahor Shkutko (zp), později doplněni Pavlem
Kazlou (bas, synt). Jejich zvuk od počátku ovlivňovala sovětská rocková hudba
80. let (kdo by neznal lenigradské Кино) a především západní kapely jako The
Cure, Depeche Mode či Human League. Jak název kapely tak i obaly desek odkazují
na brutalistní estetiku architektury, a to nejen v rodném Minsku, který před
čtyřmi lety vyměnili za Los Angeles. První album
С Крыш Наших Домов (4/2017) "zdobí"
Hotel Rjugjong v severokorejském Pchjongjangu, následující Etazhi (9/2018)
našli na Štrbském Plese (Hotel Panorama) a se třetím přelomovým dílem Monument (11/2020) se opět
vrátili do Pchjongjangu, a to přímo k památníku Korejské strany práce. I včera
vydané čtvrté studiové album Belaya Polosa v tomto tématu pokračuje, ale
tentokrát se jedná o neexistující stavbu italského architekta, jejíž barevný
výstup si upravil dle vlastních pocitů sám Raman.
V lednu 2020 Molchat Doma podepsali smlouvu s americkou
nezávislou značkou Sacred Bones Records, která později vydala znovu první
dvě alba, původně realizovaná u berlínských Detriti Records. Truchlivě
melancholická Belaya Polosa se kromě "nežijícího brutalismu" odlišuje
i odklonem od oblíbených zvuků předchozích titulů. Věnuje se více změnám v
těžkých časech, kdy se z mnoha přátel stala minulost, a posouvá "stagnující"
tvorbu do mnohem vrstevnatejší budoucnosti s nejistým výsledkem. A dost možná cílí i na početnější publikum,
o čemž svědčí nadcházející turné, které Molchat Doma dovede 22. listopadu až
do Velkého sálu pražské Lucerny. Zde vystoupí v doprovodu austinských post-punkerů Urban Heat.
Snímek spisovatele, scénáristy a režiséra Paola
GenovesehoPrvní den mého života mě včera propojil s uplynulým víkendem, který
patřil XIX. ročníkuPrague Gothic Treffen (předprodej jubilejního ročníku již
nyní na GoOut), kde mj. vystoupila i německá legenda In Mitra Medusa Inri. Jak
dopadne čtveřice sebevrahů, kterou po zoufalých činech osloví záhadný muž s
nabídkou přehodnotit tragické myšlenky a znovu si zvolit mezi životem a smrtí nebudu
určitě prozrazovat, ale jistá paralela s návratem gotických veteránů tu je. A
tím nemyslím jen skladbu The Wind Stroke The Trees, uzavírající po čtrnácti letech
novou desku Second Life (Roaring Disc Records).
Začátek nového života s
návratem ke kořenům, který vás přenese se strhujícím melodickým darkwave do
melancholických krajin. Přesně tak, jako to Holger Meyer (zp) a Michael Gronau
plánovali před více než třiceti lety, během kterých se stačili několikrát rozpadnout,
aby po dlouhé pauze dokázali vytvořit naprosto fascinující hodinový zážitek,
rezonující v mém srdci a mysli už několik dní. Second Life je první deskou
jejich nového života, o kterém vypráví i Genoveseho dílo První den mého života.Temná krása, provokující druhou šancí!!
