mary in the junkyard - Role Model Hermit (AMF Records)

                                                                         

Jsem velmi rád, že zázrak z londýnského undergroundu mary in the junkyard je potvrzen. Mistrovské dílo chaotického sentimentalismu Role Model Hermit (opět AMF Records) je ambiciózní, koncepčně sevřená kolekce moderních bajek, která stírá hranice mezi syrovou realitou a surrealistickou fantazií.

Vedle fiktivního „myšího příběhu“ se starým a drsným vousatým rybářem (což je ve skutečnosti samotná frontmanka kapely Clari Freeman-Taylor) v režii vizuální umělkyně Daisy Ayscough, najdete tohle debutové album také v limitované kazetové edici (100 ks) s bílou myší s ptačími křídly. A protože Clari je známá tím, že pro kapelu osobně maluje a kreslí většinu artworků (Midori, Ghost, ...), nebude žádným překvapením, že je i autorkou tohoto obalu. Ten je zároveň ústředním motivem závěrečné skladby Mouse, doplňující celý námořnický a pohádkový podtext alba.

Deska funguje jako hluboká sonda do témat dospívání, úzkosti a lidské izolace. Hudebně plynule navazuje na odkaz experimentálního folk-rocku, ale nebojí se ani post-punkové neurvalosti a filmového dramatu. Vedle bicích Davida Addisona a lo-fi kytarových stěn Clari Freeman-Taylor hraje klíčovou roli baskytaristka Saya Barbaglia. Její violoncello protkává nahrávku melancholií a neoklasickými strukturami, což je nejvíce patrné ve středověkem nasáklé lidové bajce Thou Shalt Sprout. Textově Clari naprosto exceluje, což dokládá mj. i skladba Candelabra, kterou napsala už v sedmnácti letech a která zachycuje čistou pubertální úzkost a pochybnosti. Naproti tomu singl Crash Landing „pitvá“ toxickou maskulinitu a citovou otupělost mužů, kteří raději nosí masky, než by čelili rozpadu vztahu. Vrcholem celé koncepce produkované Oli Baystonem (Boxed In, Fat Dog, ..) je pak už zmiňovaná balada Mouse, v níž se zrcadlí ústřední motiv poustevnického rybáře – postavy, o níž je Clari přesvědčená, že jí byla ve svém minulém životě.

Transformaci celého tria pak nejlépe vystihuje rytmická jízda New Muscles, která je metaforou pro svlečení staré kůže a nalezení nové síly. 

Role Model Hermit není deska postavená na prvoplánových rádiových hitech, ale hluboký, vrstevnatý zážitek plný duchů, reinkarnace a každodenních lidských anomálií. Pokud dosud někdo pochyboval, zda mary in the junkyard dokáží přetavit koncertní magii do dlouhohrajícího formátu, tato nahrávka všechny pochybnosti rozmetává na prach. A to prý v prázdninových měsících vycházejí jen „zbytečné“ desky a ještě nudnější kompilace. Tady máme dost možná úplně to nejlepší album letošního roku.

 

A1. Mantra III (02:41)

A2. Blood (03:56)

A3. Seek And Destroy (04:36)

A4. New Muscles (03:54)

A5. Myrtle (04:22)

A6. Peter The Dog (02:29)

B1. Crash Landing (05:34)

B2. Welcome Break (03:37)

B3. Candelabra (03:28)

B4. Thou Shalt Sprout (05:32)

B5. Mouse (04:57) 

Veilpiercer - Neon Blood (Neuropa Records)

 

Německá formace Rope Sect  se na temné alternativní scéně etablovala jako vlivné jméno, které mistrně kombinuje chladný post-punk s drsnou estetikou death rocku a dark rocku. Od vydání prvního alba Personae Ingratae (4/2017 Caligari Records) si kapela vybudovala silnou pozici v undergroundu, a to i díky záměrné anonymitě svých členů (Inmesher - zp/kyt/perkuse/texty, Gaarentwynder - kyt, Harbinger - bas, Redeemer - bicí) a tématům společenské izolace. Celá jejich tvorba je hluboce protkána specifickou filozofií exkluze, odmítnutí většinové společnosti a jakéhosi pomyslného tance na troskách světa. Tuto radikální izolacionistickou estetiku sami hudebníci často shrnují svým ikonickým heslem „Venerate the rope! Fear the rope!“

Jejich následný hudební vývoj pokračoval přes společnost Iron Bonehead Productions, kde vyšly desky The Great Flood (8/2020), Estrangement (5/2024) a několik singlů a kompilačních titulů. A právě v té době se uvnitř kapely zformovalo tvůrčí pnutí, které vyústilo v odštěpení dvou klíčových členů. Hudebníci vystupující pod jmény NMSHR (Inmesher) a RDMR (Redeemer) se rozhodli opustit tradiční kytarové struktury a založili vedlejší projekt Veilpiercer.

Tento nový projekt našel své útočiště u belgického nezávislého labelu Neuropa Records, který skoro před čtvrt stoletím založil hudební vizionář Dr. Sardonicus, jehož záměrem bylo profilovat značku jako exkluzivního distributora a vydavatele vysoce kvalitní industriální, ambientní, neofolkové a temně elektronické hudby. Vztah mezi duem Veilpiercer a vydavatelstvím Neuropa Records stojí na absolutní umělecké svobodě, kterou label svým interpretům poskytuje. Sardonicus tak dal projektu ideální zázemí pro realizaci exkluzivních, limitovaných edicí (100 + 25), což přesně odpovídá filozofii kapely zaměřené na sběratelskou hodnotu a uměleckou integritu víc než na masový trh.

Debutový počin projektu Veilpiercer dostal název Neon Blood. Vyšel před pár dny a představuje radikální úkrok od domovských Rope Sect do zcela odlišného, mnohem abstraktnějšího vakua. Namísto konkrétních rockových kulis zde autor všech skladeb RDMR a v textech mu vypomáhající NMSHR (zp/kyt) prozkoumávají nadpozemský pocit osamění. Výsledný zvuk je fascinujícím hybridem melancholického synthwave, hlubokého dark ambientu, kosmického post-punku a tísnivé atmosféry filmových soundtracků. Nahrávka funguje jako kompaktní celek, skrze který posluchač proplouvá kinematografickým vesmírem hypnotických syntezátorových ploch s vědomím, že tato hudba byla stvořena k úplnému zmizení z reality. A to zcela přesvědčivě.

 

A1. Neon Blood - 03:02

A2. March Of The Lone Stars - 02:08

A3. (Cosmic) Veil - 03:17

A4. Nebular Drift - 03:21

B1. Oblivion Noir - 03:29

B2. Embodiment of Distortion - 04:46

B3. The Last Sphere - 03:32

Pink Stiletto – Bananza E.P. (Cuerdas Fuera Records / Bretford Records)

 

Pink Stiletto je jednočlenný synthpopový a EBM projekt ze San Francisca, který mistrně kombinuje estetiku rané osmdesátkové elektroniky, temného undergroundu a nekompromisního společenského „komentáře“. Její zvuk charakterizují hypnotické basové linky, vintage bicí automaty a vokál, který střídavě velí, svádí a varuje.

Před fyzickým debutem na sebe umělkyně upozornila digitálním dvousinglem Do It for Me / Amour Finale (10/2025), jenž funguje jako klubová hymna postavená na dominantní ženské autoritě poukazující na chyby sociálního systému, ale také jako lék na zlomené srdce. Aktuální sedmipalcové Bananza E.P. pak vychází z upravených verzí starších skladeb Synthesize (12/2023) a poloviny EP New Wava (5/2024), a vzniklo díky mezinárodní spolupráci barcelonského labelu Cuerdas Fuera Records (Yvette Redondo) a berlínských Bretford Records, které v roce 2022 pod hlavičkou své DIY společnosti "What Is Happening? I Feel It Everywhere! GmbH" založila Henrietta Bauer.

Pink Stiletto na tomto minialbu představuje tanec nikoliv jako únik z reality, ale jako radikální protest a taktický nástroj pro přežití v odcizeném světě plném kontroly a nenávisti. EP otevírá novinka v retro-synthpopovém třpytu Bananza s pulzující basovou linkou a stylizovaným videoklipem. Následující píseň Ice Eyes (ep New Wava) atmosféru ochlazuje hypnotickým a odtažitým vokálem, zatímco druhou stranu sedmipalce otevírá experimentální track Metro Alien (ep New Wava), který si pohrává s mimozemskými efekty a evokuje pocit paranoie v podzemním metru. Závěrečná a zároveň nejstarší skladba v novém hávu Synthesize pak funguje jako katarze celého minialba, kde rychlé tempo a agresivnější EBM struktura mění strach v pohyb a zanechávají v posluchači pocit, že ta část jeho já, která tančí, zůstala svobodná.

Spolupráce obou labelů přinesla vinyl s čistým a tanečně dynamickým zvukem, který skvěle oživuje osmdesátkovou klubovou estetiku. Za tento skvělý počin si obě značky a především Pink Stiletto zaslouží nemalé uznání a pomyslné vysvědčení s vyznamenáním. Protože její schopnost přetavit temnotu a společenskou kritiku do osvobozujícího tanečního rituálu z ní činí naprosto suverénní a respektovanou „divu“ současné undergroundové elektroniky - Bananza E.P.

 

A1. Bananza (03:12)

A2. Ice Eyes (03:59)

B1. Metro Alien (02:46)

B2. Synthesize (02:47)

Město otců (režie: Zdeněk Tyc)

 

Na konci října vstoupí do českých kin nové sociální drama Město otců. Snímek premiérovaný na probíhajím MFF KV vznikl v produkci manželské punk-společnosti Bratři pod režijní taktovkou renomovaného tvůrce Zdeňka Tyce, který má na kontě skvělá díla jako Žiletky, Smradi, Jako nikdy či Vojtěch, řečený sirotek.

Město otců se zaměřuje na netradiční spolužití otce a syna – jemného učitele (Vladimír Javorský) v penzi a jeho pětatřicetiletého syna (Tomáš Vravník), svářeče a abstinujícího alkoholika. Jejich poklidný život v jednom bytě fatálně naruší náhlá smrt matky bezdomovkyně (Lucie Trmíková) a následné zjištění, že muž, který syna vychoval, není jeho biologickým rodičem. To mladšího z mužů, který ujíždí na kapelách The Exploited, Našrot a „fiktivním“ komiksu Odvážná Alexandra (Alexandra Tycová), donutí vyrazit do divoké Ostravy a pátrat po své minulosti mezi bývalými členy staré punkové kapely Šulíni, respektive Kokoti.

Právě linka vnitřního boje hlavního hrdiny s alkoholem tvoří absolutní emocionální jádro celého filmu. Sledujeme muže, který stojí na tenkém ledě čistoty, zatímco se mu pod nohama hroutí celý dosavadní svět a identita. Režisér a ve filmu "komparzista" Zdeněk Tyc geniálně zachycuje ten paralyzující moment, kdy bolest ze ztráty matky a zrada v podobě rodinného tajemství otevřou staré rány. Touha utopit ten nesnesitelný zmatek v chlastu je téměř hmatatelná. Hrdina neustále balancuje na hraně recidivy, přičemž jeho putování drsným prostředím není jen hledáním biologického otce, ale především zoufalým zápasem o udržení vlastní příčetnosti a střízlivosti. Je to syrový, nepříjemný, ale neskutečně pravdivý pohled do duše závislého člověka, který ví, že stačí jeden lok a padne zpátky na úplné dno.

Zvláštní kapitolu si zaslouží hudební dobrovod, který vnitřní démony hrdiny dokonale dokresluje. Na spalující touhu se napít a definitivně to vzdát přímo odkazuje geniálně zařazená skladba Dnes naposled (feat. Amrit Sen) od elektronických breakdown-mágů The Tchendos (LP debut Kill Death, 2008 Mr. Cucumber Records), fungující jako dokonalá hymna pro vnitřní boj s lahví.

Vedle této temné jízdy, vás však snímek pohltí i naprosto kontrastní krásou. Titulková píseň Krehkou krajinou z eponymního alba (2022, Slnko Records) v podání sesterského projektu Hvozd přináší do filmu hlubokou melancholii a křehkost. A aby toho nebylo málo, soundtrack doplňuje čistokrevný pravěk havlíčkobrodského undergroundu – kapela Našrot a „výběr“ z jejich první kazety z roku 1989 Totálně našrot (Fuck Records), která dodává hrdinově pouti tu správnou špinavou, autentickou energii.

Snímek se natáčel v Ostravě a především v Adamově u Brna, který režiséra okouzlil svým specifickým charakterem a krajinou. Právě tyto autentické kulisy panelákového Adamova a industriální Ostravy dávají příběhu neopakovatelný vizuální ráz.

Z pohledu filmového zákulisí je však s tímto snímkem spojená i jedna hořká tečka. Jedná se totiž o jeden z posledních projektů, který získal podporu od Jihomoravského filmového nadačního fondu. Ten kvůli rok starému stanovisku ministerstva financí (Zbyněk Stanjura, ODS) již nemůže přispívat na nové projekty a pouze dokončuje dříve nasmlouvané závazky. Regionální filmaři tak přišli o klíčového partnera. Dotační portál Krajského úřadu Jihomoravského kraje naleznete TADY.

Město otců je film o mužské zranitelnosti, který vřele doporučuji. Nečekaně něžný a očistný zážitek, který je drsně punkový zvenčí, ale nesmírně citlivý uvnitř. Přesně jako my, co občas padáme na dno.

90%

NAŠROT - Totálně našrot (1989 Fuck Records)

Nemám už naději

Našrot

Hodnej kluk

Spravedlnost

Král je mrtev, ať žije král

Modlitba pro pana Vepře (Destructive Tour, 1991 Monitor)

The Prisoner (Cornered Animal, 1995 Popron Music)

Anarchy In The CZ

Policejní stát

Hnijící královna

                                                    

<

Multidisciplinární rituál umělce Myrgona na festivalu Transforma #11 (Tábor 4.7.2026)

 

Sobotní večerní program alternativního festivalu Transforma v Táboře hostil mimořádné performativní vystoupení řeckého multidisciplinárního umělce Myrgona, které dramaturgicky i ideově naplnilo hlavní ideu festivalu v podobě zprostředkování duchovní transformace a oživení rodových tradic. Autorova umělecká koncepce se pohybovala na pomezí konceptuálního sochařství, výrazového tance a rituálu, přičemž klíčovým vyjadřovacím médiem se stala surová hlína pojímaná jako organická extenze živého lidského těla. V průběhu performance docházelo k postupné aplikaci materiálu na kůži (hlavu) aktéra, což vedlo k dekonstrukci antropomorfních kontur a k následné bezslovné naraci tematizující lidskou zranitelnost, ochranu a tělesnou metamorfózu. Myrgon ve svém díle kriticky redefinoval status performera na živý, časově determinovaný objekt, jehož pohybový slovník byl striktně podmíněn somatickými faktory, jako jsou dech, váha a hmatový kontakt s materiálem.

Výsledný imerzivní zážitek, v němž se stíraly distance mezi tělesností a krajinným rámcem, byl umocněn synchronní hudební dramaturgií v podání živě vystupujícího tria hudebnic. To představení poskytlo ucelený akustický rozměr a pro mě představovalo famózní tečku za letošním 11. ročníkem, jehož tématem byl horizont – symbol místa, kde se potkává to, odkud přicházíme, s tím, kam míříme. Tuto hranici, kde minulost nemizí, ale převtěluje se v další krok, se mnou překročilo i několik pro mě doposud neznámých, a zároveň pozoruhodných umělců, kteří doplnili dnes už světová jména jako Never Sol či Sýček.

PÖ (Pauline Bedarida) je franko-ghanská producentka, DJka a vokalistka z vlivného afrického kolektivu Nyege Nyege Tapes, žijící mezi Francií a Ugandou. Jako klubová umělkyně funguje jako zvukový alchymista a ve svých žhavých afrocentrických setech stírá hranice propojováním žánrů jako kuduro, dancehall, bouyon či cumbia. Její debutové sólové album Cociage (3/2023 Hakuna Kulala) však odhalilo temnější, introspektivní tvář postavenou na avantgardních vokálních experimentech, elektronických efektech a post-punkových ozvěnách. Na pódiích, a to nejen na prestižních světových festivalech, vyniká svými vysoce intenzivními, rituálními a hluboce fyzickými vystoupeními, během kterých se tak velice ráda ztrácí v davu.

Ghadr (Zrada) je libanonský hudební projekt a stejnojmenné album z konce roku 2024 vydané na značce Ruptured Records, které spojuje výrazné osobnosti bejrútské experimentální scény – zpěvačku Sandy Chamoun, skladatele Anthonyho Sahyouna (krásný Krásný smutný svět právě na MFF KV) a zvukového designéra Jada Atouiho. Hudebně projekt kombinuje avantgardní elektroniku, industriální drone a glitch, přičemž staví na napětí mezi řádem a chaosem, tvořeném kytarovými obvody a modulární syntézou. Výrazným prvkem je spojení klasického arabského zpěvu a beduínského folklóru s volnou improvizací a křikem. Celé dílo tematicky reflektuje tragické události na Blízkém východě a vyjadřuje hluboký strach i naději v nejisté budoucnosti.

Ava Rasti je íránská hudební skladatelka a instrumentalistka, jejíž sólová tvorba se pohybuje na pomezí ambientu, moderní klasické hudby a filmových zvukových ploch. Po začátcích v teheránské undergroundové post-punkové scéně se začala plně věnovat autorským kompozicím postaveným na klavíru, baskytaře a smyčcích. Její hudba, vydávaná u prestižního britského labelu 130701 Ltd. (Fat Cat Records), vyniká silným narativním charakterem a melancholickou atmosférou. To potvrzuje i její oceňované třetí album The River (12/2024), na kterém zvukově zpracovala historickou paměť italské krajiny poznamenané válečnými konflikty. Vedle samostatných alb se Ava Rasti věnuje také komponování soundtracků pro nezávislé mezinárodní filmy (The Great Yawn of History, Double Life, A Butterfly Fly From Each Fingertip).  

Oměj je česká alternativní post-punková kapela ze surové valašské krajiny, která se sama příznačně označuje za ohrožený a jedovatý druh. Ve své tvorbě jedinečným způsobem spojuje temnou undergroundovou energii s atmosférou hornatého regionu. Jejich zvuk charakterizují nekompromisní motorické rytmy, melancholické kytarové plochy a syrový projev, který posluchače vtahuje do světa přírodní mystiky a lidového zmaru. Název skupiny, odkazující na prudce jedovatou horskou rostlinu, dokonale podtrhuje estetiku jejich koncertů a naprosto skvělé kazety Až zazvoní kosa (9/2025 Hang Records) a koncertů (Martin Kristek – kyt/zp, Jakub Machalský – bas/zp, Vojtěch Slovák – bicí).

Dvě Slunce je pražské experimentální duo, které tvoří František Špinka a Tomáš Staněk. Na české alternativní scéně vynikají neotřelým přístupem k rapu, kde stírají hranice mezi producentem a rapperem. Jejich syrový zvuk kombinuje abstraktní hip-hop s prvky industrialu, chladné elektroniky a ambientu. V textech se zaměřují na hlubokou introspekci, úzkosti, moderní maskulinitu a tělesné prožívání psychických stavů, což silně demonstruje i jejich nejnovější EP DOPAMIN (5/2026 Oheň Records), které je oproti předchozím deskám (SOMA 5/2025, GAS GAS 5/2024) "vyklidněně" melancholické. Za mě doposud nejlepší nahrávka, jakou kdy tohle duo vydalo.

#60 MFF KV 2026 - Festivalová znělka: Stellan Skarsgård

 

Letošní festivalová znělka, představená během pátečního zahájení jubilejního 60. ročníku MFF KV, nese rukopis dlouholetého tvůrce Ivana Zachariáše a vyniká specifickým spojením melancholie a humoru. Hlavní role byla tentokrát svěřena švédskému herci Stellanu Skarsgårdovi, který v klipu vystupuje ve své vlastní identitě jako významný držitel Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. 

Celý vizuální koncept výrazně odkazuje na divadelní hru Hra snů (Ett drömspel, 1902) a je natočen v melancholickém bergmanovském duchu, což připomíná propojení známého švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga s režisérem Ingmarem Bergmanem. Atmosféru dotváří scéna, v níž Skarsgård pluje v severském fjordu a cituje pasáž známou jako „Píseň vln“ (Vågornas sång), kterou recituje postava Básníka (Diktaren) za doprovodu tiché hudby ve scéně u Fingalovy jeskyně. Celková severská zádumčivost je však mistrně narušena vtipnou zápletkou, která shazuje herecký majestát. Ačkoliv je Skarsgård celosvětově uznávanou hollywoodskou a artovou hvězdou (Citová hodnota, Bezva chlap, Slabomyslný vrah, …), v rámci festivalového koloběhu se musí potýkat s komickými a všedními překážkami běžného návštěvníka. Děj se točí kolem jeho snahy najít to správné místo a vyrovnat se s očekáváními i organizačním chaosem, který k velkým filmovým svátkům neodmyslitelně patří. 

Režisér Zachariáš tak tradičně vytváří humorný kontrast mezi velkým jménem a obyčejnými situacemi, což vtipně podtrhuje i závěrečný motiv, kdy herec využije svůj těžký Křišťálový glóbus jako kotvu pro člun a rozhodne o osudu masité žížaly.

60. ročník - Stellan Skarsgård

Nemohu si pomoci, ale od prvního uvedení letošního merche MFF KV vidím pátou studiovku Radiohead, jejichž AMNESIAC (5/2001 Parlophone) byl experimentální hudební reflexí moderní úzkosti, odcizení a ztráty paměti.

Berîtan - antiimperialistický hardcore punk z Berlína

 

Berîtan je berlínský hudební kolektiv hrající nekompromisní raw hardcore punk, který letos v květnu poprvé vystoupil v České republice na antifašistickém festivalu Fotbal proti rasismu v Rohozné u Jihlavy. Kapela vznikla před čtyřmi roky v Berlíně, kde se v prostředí tamních squatů protnuly osudy první generace migrantů ze Střední a Jižní Ameriky, především z Ekvádoru a Guatemaly. Berîtan se záměrně prezentují anonymně a svůj název si zvolili podle kurdské partyzánky Berîtan, vlastním jménem Gülnaz Karataş, která se stala celosvětovým symbolem ženského odporu, autonomie a antipatriarchálního boje.

Hlavním cílem této formace je přetavit hněv vykořeněných lidí v radikální politické poselství. Skrze extrémně rychlou hudbu s převážně španělskými texty bojují proti kolonialismu, kapitalistickému drancování přírody a útlaku žen i menšin, takzvaných FLINTA osob (Frauen, Lesbičky, Intersexuální, Nebinární, Transger, Asexuální), což přímo reflektuje jejich antipatriarchální zaměření a snahu nabourat tradičně maskuliní hardcorovou scénu. Svou tvorbou ostře kritizují moderní postkoloniální režimy, které podle nich selhaly v ochraně původního latinskoamerického obyvatelstva.

Své první a doposud snad jediné EP Anti-Imperialista vydali svépomocí v dubnu 2024 a mezi šesticí skladeb naleznete i výbornou S.E.P.S.A.P. (11/2023), což je zkratka pro španělské "Solo el pueblo Salva al Pueblo", v překladu "Pouze lid zachrání lid". Tato skladba vyšla i samostatně jako digitální singl a funguje jako hymna solidarity, vzájemné pomoci a komunitní sebeobrany nezávislé na státním aparátu.

Mighty Sounds #20 (Tábor, Letiště Čápův Dvůr, červen 2026)

 

Jubilejní 20. ročník legendárního hudebního festivalu Mighty Sounds, kterému v květnu předcházela skvělá debata v českobudějovickém prostoru Artovna, je naprosto dechberoucím triumfem a jasným důkazem neutuchající profesionality, vášně a oddanosti celého pořadatelského týmu. Zorganizovat po boku věrné komunity dvacet let fungující svátek žánrů jako ska, punk, rock'n'roll či hardcore v našich podmínkách vyžadovalo obrovskou odvahu a vytrvalost spolutvůrců, z nichž někteří se tohoto kulatého jubilea bohužel už nedožili, avšak jejich nezaměnitelná stopa a odkaz žijí v každém festivalovém detailu dál.

Ačkoliv Mighty Sounds není největším festivalem svého druhu v celé Evropě, bývá dlouhodobě a právem označován za největší festival tohoto zaměření ve střední Evropě. Je to velmi specifický a vysoce ceněný hudební svátek. Jeho unikátnost na naší scéně spočívá v tom, že více než 80 % programu tvoří zahraniční kapely. Cílené zaměření na žánrovou směsici punku, ska, rock'n'rollu, hardcore a reggae nemá v takovém rozsahu v České republice absolutně obdoby.

Letošní oslavy na táborském letišti Čápův dvůr navíc provázejí extrémní tropická vedra, která podtrhují naprosto elektrizující atmosféru v areálu, kde tisíce nadšených fanoušků tančí před podii, na nichž exceluje opět znamenitý line-up plný světových i domácích hvězd. Obdivuhodná dramaturgie přivedla do Tábora ikonické Pennywise či nesmrtelné The Exploited. Ty doplňují neméně skvělí House of Protection, mladí a neklidní Bad Nerves, strhující Bridge City Sinners, berlínské legendy Oxo86, tuzemské špičky Prago Union či Frankie and the Deadbeats, a celá řada dalších, dnes už světových jmen. Právě v těchto horkých dnech se ukazuje neskutečná obětavost a preciznost organizátorů, kteří zvládají náročné logistické výzvy i zajištění komfortu pro návštěvníky s absolutní noblesou, čímž opět potvrdili, že Mighty Sounds není žádná blbost, ale s láskou budovaný hudební klenot evropského formátu.

mitra mitra - Glassy Tears (Feral Child Recordings / Micromort Music)

                                                                          

MITRA MITRA je ve Vídni usazená minimal-synth/wave dvojice, kterou před dvanácti lety založili britský experimentální a industriální hudebník Mark Crumby (známý také jako Mahk Rumbae z projektů Konstruktivists, Ghost Actor či Oppenheimer MKII) a novozélandská DJka a hudebnice Violet Candide (působící v projektech Peppy Pep Pepper či Violetiger). 

Oba umělci již tehdy disponovali bohatými zkušenostmi z undergroundové scény, což jim umožnilo okamžitě definovat specifický hudební výraz založený na analogových automatech, chladných syntezátorových linkách a odtažité vokální estetice odkazující na nejtemnější zákoutí osmdesátých let.

Po prvním evropském turné v roce 2015 a sérii úvodních kazetových releasů a EP, debutovali v březnu 2016 eponymním albem mitra mitra, které vyšlo pod hlavičkou jejich vlastní značky Micromort Music. Tento debut přinesl dvanáct skladeb plných hypnotických basových linek a spektrálních kláves, čímž si duo okamžitě získalo pevnou fanouškovskou základnu mezi milovníky coldwave. 

O dva roky později navázali druhou studiovou deskou Marionettes (6/2018), se kterou vlétli pod křídla Dominica Martina, jehož Polytechnic Youth vydaly jak následující EP By Your Hand (12/2021), tak i vrchol jejich tehdejší tvorby Hands Remain (1/2022).

Po tomto majstrštyku se mitra mitra odmlčeli až do těchto dnů, kdy vydali čtvrté album Glassy Tears, prezentující "unikavou" estetiku zvuku i obalu. Že nepůjde o prvoplánový retro-pop, dává jasně najevo už samotné vizuální zpracování, kde je deska zalisovaná do rudého vinylu zabalena v monochromatickém obalu, jehož abstraktní motiv vzdáleně evokuje vnitřek výtahové šachty. Tento obraz plný tísně a náznaků, ze kterého není úniku, přenáší stejný pocit paralyzující, ale přesto uhrančivé klaustrofobie přímo do samotných skladeb. 

Duo na novince opouští striktní mantinely tradičního "subžánru" a posouvá se od chladného minimalismu k "mutujícímu" parketu. Zvuk se stal mnohem nestabilnějším, živelnějším a nebezpečnějším, přičemž Mark Crumby kombinuje špinavé industriální textury s pulzujícími, těžkými basovými linkami a Violet Candide doplňuje tyto nestálé syntezátorové plochy svým charakteristicky odtažitým, chladným vokálem. Celá nahrávka se transformuje do podoby, kterou lze prý nejlépe definovat jako „mutant dancefloor synthpop“. Skladby si sice uchovávají taneční strukturu a silný rytmický drajv, avšak jsou prosáklé podvratnou undergroundovou náladou a zvukové detaily se v nich neustále hroutí a proměňují, jako by tanec probíhal v polorozpadlém industriálním klubu. Ve výsledku je Glassy Tears vysoce atmosférická nahrávka, která skvěle balancuje na hraně mezi hypnotickým undergroundovým popem a nekompromisním zvukovým experimentem.

Desku v nákladu 300 kusů vydává další značka Dominica Martina, Feral Child Recordings. Ta po dřívější spolupráci s vídeňským labelem Schalko sáhla také po tamní značce Micromort Music, kterou provozují samotní autoři této vynikající práce, duo MITRA MITRA.

 

A1. Archaeology (03:51)

A2. Functional Functionality (04:46)

A3. Glassy Tears (05:18)

A4. Shatter (05:12)

B1. Electron I (04:50)

B2. Suffix (05:40)

B3. Collide (04:38)

B4. Celluloid (04:27)

BIG ‡ BRAVE – IN GRIEF OR IN HOPE (Thrill Jockey)

 

Pokud mě v posledních letech začalo něco opravdu hodně bavit, pak je to schopnost proměnit čistý kytarový hluk v hluboký emocionální zážitek. Přesně tohle umění dovedlo k dokonalosti kanadské experimentální trio BIG ‡ BRAVE. 

Kapela vznikla v Montréalu už v roce 2012, tehdy ještě jako tiché akustické folkové duo, které tvořili zpěvačka a kytaristka Robin Wattie a kytarista Mathieu Bernard Ball. Všechno ale změnila dnes už víceméně provařená náhoda/nehoda, kdy Robin nešťastnou náhodou rozbila svou akustickou kytaru, půjčila si elektrickou, zapojila ji do obřích zesilovačů ve zkušebně a tím kapela objevila kouzlo masivního zkresleného zvuku.

Postupem let si BIG ‡ BRAVE vybudovali pověst mistrů takzvaného monumentálního minimalismu. Jejich tvorba se sice pohybuje na pomezí táhlého temného metalu, post-rocku a avantgardního folku, ale svůj projev staví na radikální práci s extrémní hlasitostí, kytarovou zpětnou vazbou a tíživým tichem. Tuto syrovou zvukovou stěnu navíc doplňuje naléhavý a zranitelný vokál Robin Wattie, která se v textech nebojí otevírat těžká témata odcizení, úzkosti a společenského tlaku.

Jejich aktuální, v pořadí již desáté studiové album In grief or in hope (Thrill Jockey) vznikalo za velmi specifických podmínek, protože dlouholetá bubenice Tasreen Hudson (aka mara wild) si vybrala tvůrčí pauzu, což duo zakládajících členů využilo k experimentování bez pevně daného rytmu. K sestavě se jako stálý člen připojil australský baskytarista Liam Andrews (EROS, My Disco), jehož nástroj tvoří „jedinou“ pomyslnou kotvu celého díla. Podle autorského záměru deska proplétá chytlavější melodické fráze s intenzivními hlukovými stěnami a reflektuje protichůdné lidské emoce – život a smrt či právě žal a naděje. Hudebně kapela nově začlenila také elektroakustické vlivy nebo jemné využití hlasového korektoru, což nahrávce dodává nečekaný psychedelický a mystický rozměr. Proto jsem byl hodně zvědavý, kam se po minulé, poeticky křehké desce posunou. To, co na albu předvádějí, mi ale vyrazilo dech. Kapela se tentokrát musela obejít bez "klasických" tvrdých bicích, což jí paradoxně pomohlo vytvořit naprosto fascinující experiment, díky kterému zvuk celkově zmohutněl. Nový baskytarista Liam Andrews tvrdí muziku temným, hlubokým pulsem a kytary kolem něj vytvářejí doslova zvukový vír plný zpětné vazby a zkreslení. Už od úvodní, téměř osmiminutové skladby what may be the kindest way to leave dokonale nastavuje atmosféru, připomínající bouři nad obzorem – masivní, hlučnou, a přesto neuvěřitelně meditativní a uklidňující. Největším překvapením je pro mě ale zpěv Robin Wattie. Nikdy v minulosti nebyla její přítomnost totiž tak silná a melodická. V písních jako the ineptitude for mutual discernment nebo an uttering of antipathy její hlas doslova září skrze kytarový hluk. 

Pro mě je in grief or in hope kompletním smyslovým zážitkem. Je to deska, která zápas s existenčním žalem přetavuje v očistu a naději. Je to překvapivě hlasité, místy až děsivé, ale zároveň hluboce lidské mistrovské dílo, které mě nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pro mě osobně další žhavý kandidát na jedno z nejlejlepších alb letošního roku.

 

A1. what may be the kindest way to leave (07:30)

A2. a shape of shame (04:56)

A3. the ineptitude for mutual discernment (05:04)

A4. holding tongue (04:05)

B1. verdure (05:45)

B2. skin ripper (05:17)

B3. an uttering of antipathy (06:56)

B4. in grief or in hope (04:30)

Gichard - Chins For Lefty (Night School Records)

 

Chins For Lefty je debutové album glasgowského dua Gichard, které tvoří dva zkušení hudebníci z tamní undergroundové scény, působící v psych-garage kapele Dragged Up. Zpěvačka a textařka Lisa Jones s kořeny v poezii a mluveném slovu, připomínajícími u nás velmi oblíbené Dry Cleaning. Druhým z pachatelů je multiinstrumentalista Chas Lalli (VOM, Bad Aura), jehož hudební doprovod vytváří podmanivý a hypnotický doprovod plný minimalistických syntezátorů, automatických bubeníků a zkreslených kytar, balancující na hraně temné melancholie a syrového indie. Do tohoto zvonivého pozadí vstupuje Lisa se svým chladným, úsečným mluveným slovem, plným břitkého skotského humoru, existenciální úzkosti a surrealistických výjevů z každodenního života. Tím s naprosto ledovým klidem dokáže proměnit banální témata, jako jsou seznamovací rituály v písni Soft Face nebo absurdita pozdního kapitalismu, v hluboké a zároveň nesmírně vtipné sociální komentáře. Výsledkem je sevřené, analogově špinavé a hluboce lidské album o moderním odcizení, které s každým dalším poslechem odkrývá nové vrstvy skrytého optimismu i zdravého sarkasmu.

Chins For Lefty je mimořádně osvěžující a návykové dílo, které posouvá hranice současné post-punkové a lo-fi scény a bezpochyby se zařadí mezi nejlepší a nejzásadnější undergroundové desky tohoto roku. Už jen proto nemůže Chris For Lefty jít pod 10 z 10 a vy byste rozhodně neměli minout Night School Records.

 

A1. Cholesterol Test (03:40)

A2. Asking The Apes (02:48)

A3. Posthumous Hologram (04:39)

A4. Break Up With Johnny Dogbirth (05:21)

A5. Human Resources (03:35)

B1. Soft Face (05:09)

B2. Hamming It Up (06:38)

B3. Your Private Hell (06:07)

Federico Fusj – Olam, vy, kteří jezdíte na bílých oslících (AJG – Wortnerův dům České Budějovice)

 

Kadosh I, 2026 - socha z bílého onyxu, který zesiluje napojení na vyšší vědomí a pomáhá tak stahovat vědomosti z kosmické knihovny

Alšova jihočeská galerie zahájila ve svých reprezentativních prostorech Wortnerova domu fascinující výstavu italského umělce Federica Fusje (aka Fusi) s názvem „Olam, vy, kteří jezdíte na bílých oslících“. Vernisáž, která proběhla 17. června, otevřela dveře do světa autora, jenž zcela unikátním způsobem boří hranice mezi tradičním řemeslem a futuristickými vizemi.

Federico Fusj je mimořádně všestranný italský tvůrce, teoretik umění a pedagog. Jeho umělecký záběr sahá od klasického sochařství a malby přes grafiku a medailérství až po moderní instalace, performativní a rozhlasové umění. Mimo vlastní tvorbu je také aktivním hybatelem kulturního dění, což dokazuje jeho role zakladatele a redaktora platformy Radioarte či spoluzakladatele „první“ organizace současného umění v Itálii Inner Room, která svůj program realizuje kontinuálně v rámci řemeslné společnosti. Ve své práci sice pevně vychází z tradičního kamenosochařství, ale s odvahou do něj integruje moderní audiovizuální prvky, práci s architekturou a aktivní zapojení samotných diváků.

Ústředním motivem Fusjovy tvorby je hluboká fascinace materiálem. Autor detailně zkoumá jeho strukturu, historii i jednotlivé prvky, které výsledné dílo utvářejí. Jeho uměleckou praxi navíc doprovází specifická rychlá a elegantní „taneční chůze“, poháněná syntézou klasických a futuristických zvuků. Právě tato zvuková složka, která slouží jako dramatické pozadí i vnitřní energie jeho námětů, dává vzniknout zcela novému a svébytnému žánru, který lze popsat jako sci-fi sochařství.

Aktuální výstava byla stvořena jako site-specific projekt přímo pro historické prostředí Wortnerova domu. Pro Federica Fusje bylo klíčové pracovat s tímto konkrétním prostorem a navázat s ním blízký vztah. Jakmile do expozice vstoupíte, pohltí vás podmanivý dialog mezi architekturou, samotnými díly a přítomnými diváky. Vystavené malé sochy zde nepůsobí jako pouhé fragmenty, ale jako samostatné a úplné celky, které citlivě reagují na specifický charakter místa a navracejí celému prostoru jeho původní intimitu. 

Přijďte tento podmanivý dialog architektury a moderního umění zažít na vlastní kůži až do 18. října a nechte se pohlnit jedinečnou atmosférou, kterou Wortnerův dům Alšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích aktuálně nabízí.

něco něco – majonéza (MeetFactory 16.6.2026)

 

Dneska večer poteče v MeetFactory majonéza proudem. Vzpomínáte si ještě, co jste dělali, když propukly covidové uzávěry? Já jsem tehdy kromě hodně hnusné verze covidu poprvé chytil i kapelu něco něco. Živáky kvůli lockdownu nehrozily, a tak se tahle dvojka rozhodla odehrát koncert z domácího studia, který streamovala na YouTube – tedy jestli si to dobře pamatuji. Od té doby něco něco stihli vydat tři studiovky a dneska v pražské MeetFactory pokřtí své v pořadí čtvrté – a dle mého suverénně nejlepší – album s názvem Majonéza (5/2026). Na něm manželské duo Alžbětu Tkáč Trusinovou a Tomáše Tkáče doprovodil "metalový" bubeník Václav Švestka, který se objevil už na předchozí desce Třetí (9/2023 Divnosti).

Majonéza s příchutí přímočarého, hutného a totálně živelného dance-punku obsahuje osm skladeb, které svou bleskovou stopáží 23 minut připomínají spíše minialbum. V tomto případě opět platí, že méně znamená více, protože tahle deska dobíjí baterky mnohem intenzivněji než její předchůdci. Žádné zbytečné protahování, prostě čistá synt-rocková špína, syrové kytary a dravé, nekompromisní bicí. Obrovský skok dopředu udělaly i texty. Alžběta vyměnila starou melancholii za stoprocentní konkrétnost, drzost, humor a skvělý nadhled. Deska s naprostou lehkostí rýmuje vibrátory s reflektory, oslavuje lidskou tělesnost i ženskou sílu a pumpuje do lidí nakažlivou vlnu sebevědomí. Majonéza ukazuje něco něco v té nejkoncentrovanější formě – chytlavé popové melodie tu zabalili do špinavého post-punkového obalu, ze kterého vyčnívá famózni lo-fi hitovka Dýchej. Tohle album zkrátka nepotřebuje žádnou hlubokou analýzu, protože nejlépe chutná naživo, zpocené a uprostřed tančícího davu. 

Celý tenhle jedinečný večírek navíc odstartují dva skvělí hosté z domácí scény, které se vyplatí slyšet. Jako první nastoupí dvojice Kruh 19, která se zapsala do povědomí lidí virálním hitem Dinosaur (1/2024) a zrovna teď boduje s parádním, melancholickým nočním EP Noční tramvaj 93 (4/2026 Andel Sound Records). Program pak doplní děčínsko-olomoucká songwriterka Magdalena Trajerová, která debutovala na Den sesterství albem TO ONY (2/2024). Její tvorba skvěle balancuje na hraně indie folku, popu a rocku, přičemž v textech se nebojí otevřeně reflektovat queer vztahy i nástrahy imposter syndromu. Její poslední singl Píchavka (2/2026) je ale úplně nejvíc.

 

A1. noční plán (03:20)

A2. mám ráda (02:57)

A3. sama doma (02:28)

A4. záporná postava (02:29)

B1. ses zasek (02:37)

B2. dýchej (03:34)

B3. no a co (02:45)

B4. střepy (03:04)

DOUBLESPEAK (Blanc Check LTD / London Records)

 

Doublespeak je britská synth-popová (super)skupina, jejíž debutové, eponymní album právě vyšlo pod hlavičkou vydavatelství London Records. Projekt tvoří tři zásadní osobnosti elektronické scény: Vince Clarke (Depeche Mode, Yazoo, Erasure), frontman Blancmange Neil Arthur (ředitel společnosti Blanc Check LTD) a hudební producent i zvukový/analogový alchymista Ben Edwards, známý jako Benge, přičemž poslední dva jmenovaní jsou zároveň spolutvůrci elektronického dua Fader.

Myšlenka na vznik formace Doublespeak, resp. 11 coververzí mapujících čtyři desetiletí hudební historie, se zrodila v roce 2017. Tehdy Arthur oslovil Clarkea s nápadem na předělávky jejich oblíbených skladeb. Později duo přizvalo Bengeho. Album vznikalo "na dálku" a Clarke se s Bengem údajně nikdy osobně nepotkal. 

Deska balancuje mezi důvěrnou známostí a inovací a představuje promyšlený elektronický pohled na koncept sdíleného hudebního fondu. Pro milovníky klasického analogového zvuku jde o naprostý ráj, na druhou stranu ale nepřináší žádné šokující experimenty. Pro někoho může splývat s aktuální vlnou retro-synth revivalu, ale pro nás „depešáky“ jde o zásadní nahrávku redefinující různé hudební světy v autobiografickém programu DOUBLE-SPEAK.

 

A1. Back to Nature (Fad Gadget, 1979) 

A2. Brand New Life (Young Marble Giants, 1980)

A3. The Visitors (ABBA, 1981)

A4. I Can't Escape Myself (The Sound, 1980)

A5. Goodbye to Love (The Carpenters, 1972)

B1. Rock On (David Essex, 1973)

B2. Smoke and Mirrors (The Magnetic Fields, 1995)

B3. Day Breaks, Night Heals (Thomas Leer & Robert Rental, 1979)

B4. Gentle on My Mind (Glen Campbell, 1967)

B5. Richard! (Ed Dowie, 2017)

B6. End Credits (Laptop, 1997)

 

GAANZ (Dukla & Berlin Manson)

 

GAANZ je další superskupina spojující žánrově protichůdné světy, které se potkávají na společných pódiích současné česko-slovenské nezávislé scény. Na jedné straně stojí Lukáš Vydra z pražské kapely Dukla, který do spolupráce vnáší svou typickou melancholii, nostalgickou atmosféru osmdesátkového synth-popu a niterné texty reflektující městskou každodennost. Proti němu se staví tradice slovenské formace Berlin Manson, zastoupená Patrikem Nagym. Jeho doménou je nekompromisní post-punková energie, syrový projev a agresivnější elektronické beaty na pomezí "vyměklého" hardcoru a rapu.

Celkový dojem z dnes vydaného eponymního alba má ale blíže k zavedenému rukopisu indie-popové zadumanosti vinohradských patriotů, který krotí klubový bordel slovensko-maďarských „Berlíňáků“. Deska obsahuje celkem deset skladeb, jež vznikaly zhruba měsíc. Odráží se v nich různé emočně vypjaté momenty, což dost možná symbolizuje i zdvojené „A“ v samotném názvu kapely. Výsledná nálada nahrávky mi pak v několika momentech připomíná i specifické pražské punkové písničkářství Tří sester.

Zda GAANZ zůstanou jen studiovou záležitostí, netuším, ale společné koncerty dvojice prozatím odmítá. To je z mého pohledu před letní festivalovou sezónou velká škoda. Deska by si pár prázdninových vystoupení jistě zasloužila, stejně jako si zaslouží nemalou pozornost posluchačů. Z „ničeho“ totiž na naše poměry vzniklo opravdu hodně – GAANZ.

 

01. Kafe a cigára (02:19)

02. Závod míru (03:22)

03. Uleť (03:08)

04. Smútok storočia (03:11)

05. Dole to znám (02:37)

06. Jeřáby (02:45)

07. Máj (02:30)

08. Cos dělal dřív (02:18)

09. Temný aleje (01:46)

10. Outro (01:55)

Filmová Renesance Slavonice 2026

 

Filmová Renesance Slavonice, která proběhne od 13. do 16. srpna 2026, staví do svého středu bohatý filmový program rozdělený do několika tematických sekcí. Diváci se mohou těšit na Mezinárodní soutěž (Zlatá korouhev) a Česko-rakouskou soutěž (Zlatá korouhev), v nichž o vítězných snímcích z uplynulého roku rozhodne svým hlasováním samotné publikum. Budoucnost kinematografie a nastupující autory představí sekce Next Generation, zatímco sekce Premiéry nabídne první festivalová uvedení za osobní účasti tvůrců. Praktický pohled do zákulisí tvorby přinese sekce Řemeslo, aktuální společenská témata otevře sekce Fokus a filmovou historii připomene Pocta Osobnosti (Zlatá korouhev) spolu se sekcí Klasika, která ukáže významná díla v nových souvislostech. Pro milovníky napětí a hororu je připravena Půlnoční filmová sekce.

Vedle filmového programu nabídne festival také silnou hudební scénu. Za projektem Never Sol stojí producentka, zpěvačka a zvuková umělkyně Sára Vondrášková, která právě vydala nejlepší album letošního roku "Rest Your Wound On Mine". Budějovicko-slavonické duo Jadran nabídne performativní smršť na pomezí punku, screama, špinavého oldschool ravu a EBM, kde se dětská kytara a syntezátory propojují s českými texty do intenzivního rituálu. Z Berlína dorazí multiinstrumentalistka Teresa Riemann, jejíž tvorba na hraně jazzu, punku a no wave propojuje bicí, klavír a expresivní hlasový projev. Nová českobudějovická kapela Rande představí svůj osobitý styl shoemo, který kombinuje zasněné shoegaze kytary s emoční naléhavostí a tématy mezilidských vztahů. Berlínský underground dále reprezentuje i kapela ERRORR kolem Leonarda Kaageho, která přiveze strhující zvukovou stěnu postavenou na noise rocku, post-punku a masivních fuzzových kytarách. Minimalistické krautrockové trio Arcane Allies vtáhne publikum do hypnotických struktur psychedelického rocku a elektronické improvizace s thereminem, zatímco berlínské jazzem políbené trio 13 Year Cicada předvede nepředvídatelný experimentální pop plný rytmických změn a osobitého humoru.

Celý program doplňují diskuse, výstavy a divadlo v neopakovatelné kulise historického města. Kompletní informace a předprodej (zvýhodněných) vstupenek na DRUHÝ ročník festivalu najdete na právě aktualizovaných stránkách FRS.

BOŽSKÉ SOARÉ (Slnko Records)

 

Debutové a zároveň božské album formace Božské Soaré (Dominik Novák, Richard Grimm) vyniká radikální originalitou a překračuje hranice žánrů. Jeho zvuková paleta připomíná vlídný superpočítač, kde se klasické křídlo střetává s chladnou modulární syntézou a terénními nahrávkami deště, ptáků či vlaků. 

Pětice precizně vrstvených skladeb nahraných v pěti lokalitách (Praha, Bratislava, Berlín, Senica, Žilina) odmítá roli pouhé kulisy a vyžaduje plnou pozornost, za kterou se odměňuje intenzivním emocionálním zážitkem. Celá stopáž funguje jako sugestivní filmové vyprávění beze slov a soundtrack pro imaginární krajinu/planetu. Příběh sleduje dvě osamělé postavy, které opouštějí ráj a přes mlhavé stezky sestupují na zem. Zde objevují pozemské krásy i varování, usazují se v bohatých městech, ale brzy splývají s šedým davem. Každodenní shon, zákony a společenská očekávání je uzavírají do kruhu, který připomíná prázdnotu původního ráje. Zjišťují, že honba za zdánlivými hodnotami je jen jinou formou bezcílnosti. Opouštějí proto lidskou zkušenost a odcházejí tam, kde nacházejí skutečné naplnění. Tuto hlubokou meditaci o lidské existenci a fúzi ambientu s elektroakustickou hudbou ideálně reprezentuje skladba Sladká nevedomosť s hostujícím českým kytaristou Tomášem Niesnerem. Jeho unikátní doprovod si sice návštěvníci nedávného festivalu Literatura žije! v Českých Budějovicích nemohli vychutnat naživo, o to intenzivněji však promlouvá z této pozoruhodné nahrávky, jejíž obal zdobí podmanivá práce Eleny Špinerové z uměleckého projektu She Held Collective.

Album Božské Soaré vyšlo před pár dny na bratislavském labelu Slnko Records, a to ve spolupráci s Haluzeum Produkt a Sky Burial.

  

A1. Únik z rajskej záhrady (11:02)

A2. Jamakoši na lúke (05:21)

A3. Sladká nevedomosť feat. Tomáš Niesner (07:56)

B1. Unavený Félix (06:17)

B2. Ľahší ako obláčik (11:16)