Jubilejní 20. ročník legendárního hudebního festivalu
Mighty Sounds, kterému v květnu předcházela skvělá debata v českobudějovickém
prostoru Artovna, je naprosto dechberoucím triumfem a jasným důkazem
neutuchající profesionality, vášně a oddanosti celého pořadatelského týmu.
Zorganizovat po boku věrné komunity dvacet let fungující svátek žánrů jako ska,
punk, rock'n'roll či hardcore v našich podmínkách vyžadovalo obrovskou odvahu a
vytrvalost spolutvůrců, z nichž někteří se tohoto kulatého jubilea bohužel už
nedožili, avšak jejich nezaměnitelná stopa a odkaz žijí v každém festivalovém
detailu dál.
Ačkoliv Mighty Sounds není největším festivalem svého
druhu v celé Evropě, bývá dlouhodobě a právem označován za největší festival
tohoto zaměření ve střední Evropě. Je to velmi specifický a vysoce ceněný
hudební svátek. Jeho unikátnost na naší scéně spočívá v tom, že více než 80 %
programu tvoří zahraniční kapely. Cílené zaměření na žánrovou směsici punku,
ska, rock'n'rollu, hardcore a reggae nemá v takovém rozsahu v České republice
absolutně obdoby.
Letošní oslavy na táborském letišti Čápův dvůr navíc
provázejí extrémní tropická vedra, která podtrhují naprosto elektrizující
atmosféru v areálu, kde tisíce nadšených fanoušků tančí před podii, na nichž
exceluje opět znamenitý line-up plný světových i domácích hvězd. Obdivuhodná
dramaturgie přivedla do Tábora ikonické Pennywise či nesmrtelné The Exploited. Ty doplňují neméně skvělí House of Protection, mladí a neklidní Bad Nerves, strhující Bridge City Sinners, berlínské legendy Oxo86, tuzemské špičky Prago Union či Frankie and the Deadbeats, a celá řada dalších, dnes už světových jmen. Právě v těchto horkých dnech se
ukazuje neskutečná obětavost a preciznost organizátorů, kteří zvládají náročné
logistické výzvy i zajištění komfortu pro návštěvníky s absolutní noblesou,
čímž opět potvrdili, že Mighty Sounds není žádná blbost, ale s láskou budovaný
hudební klenot evropského formátu.
MITRA MITRA je ve Vídni usazená minimal-synth/wave
dvojice, kterou před dvanácti lety založili britský experimentální a
industriální hudebník Mark Crumby (známý také jako Mahk Rumbae z projektů
Konstruktivists, Ghost Actor či Oppenheimer MKII) a novozélandská DJka a
hudebnice Violet Candide (působící v projektech Peppy Pep Pepper či Violetiger).
Oba umělci již tehdy disponovali bohatými zkušenostmi z undergroundové scény,
což jim umožnilo okamžitě definovat specifický hudební výraz založený na
analogových automatech, chladných syntezátorových linkách a odtažité vokální
estetice odkazující na nejtemnější zákoutí osmdesátých let.
Po prvním evropském turné v roce 2015 a sérii úvodních
kazetových releasů a EP, debutovali v březnu 2016 eponymním albem mitra mitra,
které vyšlo pod hlavičkou jejich vlastní značky Micromort Music. Tento debut
přinesl dvanáct skladeb plných hypnotických basových linek a spektrálních
kláves, čímž si duo okamžitě získalo pevnou fanouškovskou základnu mezi
milovníky coldwave.
Po tomto majstrštyku se mitra mitra odmlčeli
až do těchto dnů, kdy vydali čtvrté album Glassy Tears, prezentující "unikavou" estetiku zvuku i obalu. Že nepůjde o prvoplánový retro-pop, dává jasně najevo
už samotné vizuální zpracování, kde je deska zalisovaná do rudého
vinylu zabalena v monochromatickém obalu, jehož abstraktní motiv vzdáleně
evokuje vnitřek výtahové šachty. Tento obraz plný tísně a náznaků, ze
kterého není úniku, přenáší stejný pocit paralyzující, ale přesto uhrančivé
klaustrofobie přímo do samotných skladeb.
Duo na novince opouští
striktní mantinely tradičního "subžánru" a posouvá se od chladného
minimalismu k "mutujícímu" parketu. Zvuk se stal mnohem nestabilnějším,
živelnějším a nebezpečnějším, přičemž Mark Crumby kombinuje špinavé
industriální textury s pulzujícími, těžkými basovými linkami a Violet Candide doplňuje
tyto nestálé syntezátorové plochy svým charakteristicky odtažitým, chladným
vokálem. Celá nahrávka se transformuje do podoby, kterou lze prý nejlépe
definovat jako „mutant dancefloor synthpop“. Skladby si sice uchovávají taneční
strukturu a silný rytmický drajv, avšak jsou prosáklé podvratnou
undergroundovou náladou a zvukové detaily se v nich neustále hroutí a
proměňují, jako by tanec probíhal v polorozpadlém industriálním klubu. Ve
výsledku je Glassy Tears vysoce atmosférická nahrávka, která skvěle
balancuje na hraně mezi hypnotickým undergroundovým popem a nekompromisním
zvukovým experimentem.
Desku v nákladu 300 kusů vydává další značka Dominica
Martina, Feral Child Recordings. Ta po dřívější spolupráci s vídeňským labelem
Schalko sáhla také po tamní značce Micromort Music, kterou provozují samotní
autoři této vynikající práce, duo MITRA MITRA.
Pokud mě v posledních letech začalo něco opravdu hodně
bavit, pak je to schopnost proměnit čistý kytarový hluk v hluboký emocionální
zážitek. Přesně tohle umění dovedlo k dokonalosti kanadské experimentální trio BIG
‡ BRAVE.
Kapela vznikla v Montréalu už v roce 2012, tehdy ještě jako tiché
akustické folkové duo, které tvořili zpěvačka a kytaristka Robin Wattie a
kytarista Mathieu Bernard Ball. Všechno ale změnila dnes už víceméně provařená náhoda/nehoda,
kdy Robin nešťastnou náhodou rozbila svou akustickou kytaru, půjčila si
elektrickou, zapojila ji do obřích zesilovačů ve zkušebně a tím kapela objevila
kouzlo masivního zkresleného zvuku.
Postupem let si BIG ‡ BRAVE vybudovali pověst mistrů takzvaného
monumentálního minimalismu. Jejich tvorba se sice pohybuje na pomezí táhlého
temného metalu, post-rocku a avantgardního folku, ale svůj projev staví na radikální práci s extrémní hlasitostí, kytarovou
zpětnou vazbou a tíživým tichem. Tuto syrovou zvukovou stěnu navíc doplňuje
naléhavý a zranitelný vokál Robin Wattie, která se v textech nebojí otevírat
těžká témata odcizení, úzkosti a společenského tlaku.
Jejich aktuální, v pořadí již desáté studiové album In grief or in
hope (Thrill Jockey) vznikalo za velmi specifických podmínek, protože dlouholetá
bubenice Tasreen Hudson (aka mara wild) si vybrala tvůrčí pauzu, což duo
zakládajících členů využilo k experimentování bez pevně daného rytmu. K sestavě
se jako stálý člen připojil australský baskytarista Liam Andrews (EROS, My Disco), jehož nástroj tvoří „jedinou“ pomyslnou kotvu celého díla. Podle
autorského záměru deska proplétá chytlavější melodické fráze s intenzivními
hlukovými stěnami a reflektuje protichůdné lidské emoce – život a smrt či právě
žal a naděje. Hudebně kapela nově začlenila také elektroakustické vlivy nebo
jemné využití hlasového korektoru, což nahrávce dodává nečekaný psychedelický a
mystický rozměr. Proto jsem byl hodně zvědavý, kam se po minulé, poeticky
křehké desce posunou. To, co na albu předvádějí, mi ale vyrazilo dech. Kapela
se tentokrát musela obejít bez "klasických" tvrdých bicích, což jí paradoxně pomohlo vytvořit naprosto fascinující experiment, díky kterému zvuk celkově zmohutněl.
Nový baskytarista Liam Andrews tvrdí muziku temným, hlubokým pulsem a kytary
kolem něj vytvářejí doslova zvukový vír plný zpětné vazby a zkreslení. Už od úvodní, téměř osmiminutové skladby what may be the kindest way to leave dokonale nastavuje atmosféru, připomínající bouři nad obzorem – masivní,
hlučnou, a přesto neuvěřitelně meditativní a uklidňující. Největším překvapením
je pro mě ale zpěv Robin Wattie. Nikdy v minulosti nebyla její přítomnost totiž tak
silná a melodická. V písních jako the ineptitude for mutual discernment nebo
an uttering of antipathy její hlas doslova září skrze kytarový hluk.
Pro mě je in grief or in hope kompletním smyslovým
zážitkem. Je to deska, která zápas s existenčním žalem přetavuje v očistu a
naději. Je to překvapivě hlasité, místy až děsivé, ale zároveň hluboce lidské
mistrovské dílo, které mě nutí poslouchat ho znovu a znovu. Pro mě osobně další
žhavý kandidát na jedno z nejlejlepších alb letošního roku.
Chins For Lefty je debutové album glasgowského dua
Gichard, které tvoří dva zkušení hudebníci z tamní undergroundové scény, působící
v psych-garage kapele Dragged Up. Zpěvačka a textařka Lisa Jones s kořeny
v poezii a mluveném slovu, připomínajícími u nás velmi
oblíbené Dry Cleaning. Druhým z pachatelů je multiinstrumentalista Chas
Lalli (VOM, Bad Aura), jehož hudební doprovod vytváří podmanivý a hypnotický
doprovod plný minimalistických syntezátorů, automatických bubeníků a
zkreslených kytar, balancující na hraně temné melancholie a syrového indie. Do
tohoto zvonivého pozadí vstupuje Lisa se svým chladným, úsečným mluveným
slovem, plným břitkého skotského humoru, existenciální úzkosti a
surrealistických výjevů z každodenního života. Tím s naprosto ledovým
klidem dokáže proměnit banální témata, jako jsou seznamovací rituály v písni
Soft Face nebo absurdita pozdního kapitalismu, v hluboké a zároveň nesmírně
vtipné sociální komentáře. Výsledkem je sevřené, analogově špinavé a hluboce
lidské album o moderním odcizení, které s každým dalším poslechem odkrývá nové
vrstvy skrytého optimismu i zdravého sarkasmu.
Chins For Lefty je mimořádně osvěžující a návykové dílo, které
posouvá hranice současné post-punkové a lo-fi scény a bezpochyby se zařadí mezi
nejlepší a nejzásadnější undergroundové desky tohoto roku. Už jen proto nemůže
Chris For Lefty jít pod 10 z 10 a vy byste rozhodně neměli minout Night School Records.
Kadosh I, 2026 - socha z bílého onyxu, který zesiluje napojení na vyšší vědomí a pomáhá tak stahovat vědomosti z kosmické knihovny
Alšova jihočeská galerie zahájila ve svých
reprezentativních prostorech Wortnerova domu fascinující výstavu italského
umělce Federica Fusje (aka Fusi) s názvem „Olam, vy, kteří jezdíte na bílých
oslících“. Vernisáž, která proběhla 17. června, otevřela dveře do světa autora,
jenž zcela unikátním způsobem boří hranice mezi tradičním řemeslem a
futuristickými vizemi.
Federico Fusj je mimořádně všestranný italský tvůrce,
teoretik umění a pedagog. Jeho umělecký záběr sahá od klasického sochařství a
malby přes grafiku a medailérství až po moderní instalace, performativní a
rozhlasové umění. Mimo vlastní tvorbu je také aktivním hybatelem kulturního
dění, což dokazuje jeho role zakladatele a redaktora platformy Radioarte či spoluzakladatele
„první“ organizace současného umění v Itálii Inner Room, která svůj
program realizuje kontinuálně v rámci řemeslné společnosti. Ve své práci sice
pevně vychází z tradičního kamenosochařství, ale s odvahou do něj integruje
moderní audiovizuální prvky, práci s architekturou a aktivní zapojení samotných
diváků.
Ústředním motivem Fusjovy tvorby je hluboká fascinace
materiálem. Autor detailně zkoumá jeho strukturu, historii i jednotlivé prvky,
které výsledné dílo utvářejí. Jeho uměleckou praxi navíc doprovází specifická
rychlá a elegantní „taneční chůze“, poháněná syntézou klasických a
futuristických zvuků. Právě tato zvuková složka, která slouží jako dramatické
pozadí i vnitřní energie jeho námětů, dává vzniknout zcela novému a svébytnému
žánru, který lze popsat jako sci-fi sochařství.
Aktuální výstava byla stvořena jako site-specific projekt
přímo pro historické prostředí Wortnerova domu. Pro Federica Fusje bylo klíčové
pracovat s tímto konkrétním prostorem a navázat s ním blízký vztah. Jakmile do
expozice vstoupíte, pohltí vás podmanivý dialog mezi architekturou, samotnými
díly a přítomnými diváky. Vystavené malé sochy zde nepůsobí jako pouhé
fragmenty, ale jako samostatné a úplné celky, které citlivě reagují na
specifický charakter místa a navracejí celému prostoru jeho původní intimitu.
Přijďte tento podmanivý dialog architektury a moderního umění zažít na vlastní
kůži až do 18. října a nechte se pohlnit jedinečnou atmosférou, kterou
Wortnerův důmAlšovy jihočeské galerie v Českých Budějovicích aktuálně nabízí.
Dneska večer poteče v MeetFactorymajonéza proudem.
Vzpomínáte si ještě, co jste dělali, když propukly covidové uzávěry? Já jsem
tehdy kromě hodně hnusné verze covidu poprvé chytil i kapelu něco něco. Živáky kvůli lockdownu nehrozily, a tak se tahle dvojka rozhodla odehrát koncert
z domácího studia, který streamovala na YouTube – tedy jestli si to dobře
pamatuji. Od té doby něco něco stihli vydat tři studiovky a dneska v pražské
MeetFactory pokřtí své v pořadí čtvrté – a dle mého suverénně nejlepší – album
s názvem Majonéza (5/2026). Na něm manželské duo Alžbětu Tkáč Trusinovou a
Tomáše Tkáče doprovodil "metalový" bubeník Václav Švestka, který se objevil už na
předchozí desce Třetí (9/2023 Divnosti).
Majonéza s příchutí přímočarého, hutného a totálně
živelného dance-punku obsahuje osm skladeb, které svou bleskovou stopáží 23 minut
připomínají spíše minialbum. V tomto případě opět platí, že méně znamená více,
protože tahle deska dobíjí baterky mnohem intenzivněji než její předchůdci.
Žádné zbytečné protahování, prostě čistá synt-rocková špína, syrové kytary a dravé,
nekompromisní bicí. Obrovský skok dopředu udělaly i texty. Alžběta vyměnila
starou melancholii za stoprocentní konkrétnost, drzost, humor a skvělý nadhled.
Deska s naprostou lehkostí rýmuje vibrátory s reflektory, oslavuje lidskou
tělesnost i ženskou sílu a pumpuje do lidí nakažlivou vlnu sebevědomí. Majonéza
ukazuje něco něco v té nejkoncentrovanější formě – chytlavé popové melodie tu
zabalili do špinavého post-punkového obalu, ze kterého vyčnívá famózni lo-fi hitovka Dýchej. Tohle album zkrátka nepotřebuje
žádnou hlubokou analýzu, protože nejlépe chutná naživo, zpocené a uprostřed
tančícího davu.
Celý tenhle jedinečný večírek navíc odstartují dva skvělí hosté
z domácí scény, které se vyplatí slyšet. Jako první nastoupí dvojice Kruh 19,
která se zapsala do povědomí lidí virálním hitem Dinosaur (1/2024) a zrovna teď
boduje s parádním, melancholickým nočním EP Noční tramvaj 93 (4/2026 Andel Sound Records). Program pak doplní děčínsko-olomoucká songwriterka Magdalena Trajerová, která debutovala na Den sesterství albem TO ONY (2/2024). Její tvorba skvěle
balancuje na hraně indie folku, popu a rocku, přičemž v textech se nebojí
otevřeně reflektovat queer vztahy i nástrahy imposter syndromu. Její poslední
singl Píchavka (2/2026) je ale úplně nejvíc.
Doublespeak je britská synth-popová (super)skupina, jejíž
debutové, eponymní album právě vyšlo pod hlavičkou vydavatelství London Records. Projekt tvoří tři zásadní osobnosti elektronické scény: Vince Clarke
(Depeche Mode, Yazoo, Erasure), frontman BlancmangeNeil Arthur (ředitel
společnosti Blanc Check LTD) a hudební producent i zvukový/analogový alchymista
Ben Edwards, známý jako Benge, přičemž poslední dva jmenovaní jsou zároveň
spolutvůrci elektronického dua Fader.
Myšlenka na vznik formace Doublespeak, resp. 11
coververzí mapujících čtyři desetiletí hudební historie, se zrodila v roce
2017. Tehdy Arthur oslovil Clarkea s nápadem na předělávky jejich oblíbených
skladeb. Později duo přizvalo Bengeho. Album vznikalo "na dálku" a Clarke se s
Bengem údajně nikdy osobně nepotkal.
Deska balancuje mezi důvěrnou známostí a
inovací a představuje promyšlený elektronický pohled na koncept sdíleného
hudebního fondu. Pro milovníky klasického analogového zvuku jde o naprostý ráj,
na druhou stranu ale nepřináší žádné šokující experimenty. Pro někoho může
splývat s aktuální vlnou retro-synth revivalu, ale pro nás „depešáky“ jde o
zásadní nahrávku redefinující různé hudební světy v autobiografickém programu DOUBLE-SPEAK.
GAANZ je další superskupina spojující žánrově protichůdné
světy, které se potkávají na společných pódiích současné česko-slovenské
nezávislé scény. Na jedné straně stojí Lukáš Vydra z pražské kapely Dukla, který
do spolupráce vnáší svou typickou melancholii, nostalgickou atmosféru
osmdesátkového synth-popu a niterné texty reflektující městskou každodennost.
Proti němu se staví tradice slovenské formace Berlin Manson, zastoupená
Patrikem Nagym. Jeho doménou je nekompromisní post-punková energie, syrový
projev a agresivnější elektronické beaty na pomezí "vyměklého" hardcoru a rapu.
Celkový
dojem z dnes vydaného eponymního alba má ale blíže k zavedenému rukopisu
indie-popové zadumanosti vinohradských patriotů, který krotí klubový bordel
slovensko-maďarských „Berlíňáků“. Deska obsahuje celkem deset skladeb, jež
vznikaly zhruba měsíc. Odráží se v nich různé emočně vypjaté momenty, což dost
možná symbolizuje i zdvojené „A“ v samotném názvu kapely. Výsledná nálada
nahrávky mi pak v několika momentech připomíná i specifické pražské punkové
písničkářství Tří sester.
Zda GAANZ zůstanou jen studiovou záležitostí, netuším,
ale společné koncerty dvojice prozatím odmítá. To je z mého pohledu před letní
festivalovou sezónou velká škoda. Deska by si pár prázdninových vystoupení
jistě zasloužila, stejně jako si zaslouží nemalou pozornost posluchačů. Z
„ničeho“ totiž na naše poměry vzniklo opravdu hodně – GAANZ.
Filmová Renesance Slavonice, která proběhne od 13.
do 16. srpna 2026, staví do svého středu bohatý filmový program rozdělený do
několika tematických sekcí. Diváci se mohou těšit na Mezinárodní soutěž a
Česko-rakouskou soutěž, v nichž o vítězných snímcích z uplynulého roku rozhodne
svým hlasováním samotné publikum. Budoucnost kinematografie a nastupující
autory představí sekce Next Generation, zatímco sekce Premiéry nabídne první
festivalová uvedení za osobní účasti tvůrců. Praktický pohled do zákulisí tvorby
přinese sekce Řemeslo, aktuální společenská témata otevře sekce Fokus a
filmovou historii připomene Pocta Osobnosti spolu se sekcí Klasika, která ukáže
významná díla v nových souvislostech. Pro milovníky napětí a hororu je
připravena Půlnoční filmová sekce.
Vedle filmového programu nabídne festival také silnou
hudební scénu. Za projektem Never Sol stojí producentka, zpěvačka a zvuková
umělkyně Sára Vondrášková, která právě vydala nejlepší album letošního roku "Rest
Your Wound On Mine". Budějovicko-slavonické duo Jadran nabídne performativní
smršť na pomezí punku, screama, špinavého oldschool ravu a EBM, kde se dětská
kytara a syntezátory propojují s českými texty do intenzivního rituálu. Z
Berlína dorazí multiinstrumentalistka Teresa Riemann, jejíž tvorba na hraně
jazzu, punku a no wave propojuje bicí, klavír a expresivní hlasový projev. Nová
českobudějovická kapela Rande představí svůj osobitý styl shoemo, který
kombinuje zasněné shoegaze kytary s emoční naléhavostí a tématy mezilidských
vztahů. Berlínský underground dále reprezentuje i kapela ERRORR kolem Leonarda
Kaageho, která přiveze strhující zvukovou stěnu postavenou na noise rocku,
post-punku a masivních fuzzových kytarách. Minimalistické krautrockové trio
Arcane Allies vtáhne publikum do hypnotických struktur psychedelického rocku a
elektronické improvizace s thereminem, zatímco berlínské jazzem políbené trio
13 Year Cicada předvede nepředvídatelný experimentální pop plný rytmických změn
a osobitého humoru.
Celý program doplňují diskuse, výstavy a divadlo v
neopakovatelné kulise historického města. Kompletní informace a předprodej (zvýhodněných) vstupenek na DRUHÝ ročník festivalu najdete na právě aktualizovaných stránkách FRS.
Debutové a zároveň božské album formace Božské Soaré (Dominik Novák, Richard Grimm) vyniká radikální originalitou a překračuje hranice žánrů. Jeho zvuková paleta
připomíná vlídný superpočítač, kde se klasické křídlo střetává s chladnou
modulární syntézou a terénními nahrávkami deště, ptáků či vlaků.
Pětice precizně
vrstvených skladeb nahraných v pěti lokalitách (Praha, Bratislava, Berlín,
Senica, Žilina) odmítá roli pouhé kulisy a vyžaduje plnou pozornost, za kterou
se odměňuje intenzivním emocionálním zážitkem. Celá stopáž funguje jako
sugestivní filmové vyprávění beze slov a soundtrack pro imaginární krajinu/planetu.
Příběh sleduje dvě osamělé postavy, které opouštějí ráj a přes mlhavé stezky
sestupují na zem. Zde objevují pozemské krásy i varování, usazují se v bohatých
městech, ale brzy splývají s šedým davem. Každodenní shon, zákony a společenská
očekávání je uzavírají do kruhu, který připomíná prázdnotu původního ráje.
Zjišťují, že honba za zdánlivými hodnotami je jen jinou formou bezcílnosti.
Opouštějí proto lidskou zkušenost a odcházejí tam, kde nacházejí skutečné
naplnění. Tuto hlubokou meditaci o lidské existenci a fúzi ambientu s
elektroakustickou hudbou ideálně reprezentuje skladba Sladká nevedomosť s
hostujícím českým kytaristou Tomášem Niesnerem. Jeho unikátní doprovod si sice
návštěvníci nedávného festivalu Literatura žije! v Českých Budějovicích nemohli
vychutnat naživo, o to intenzivněji však promlouvá z této pozoruhodné nahrávky,
jejíž obal zdobí podmanivá práce Eleny Špinerové z uměleckého projektu She Held Collective.
Projekt GÖRL, který tvoří ikona elektronické hudby Robert Görl a uznávaná producentka Sylvie Marks, vydal své debutové studiové album s
názvem Dark Silver Moon Light, a to pod vlastní značkou Grönland Records.
Robert Görl je celosvětově známý jako spoluzakladatel
legendární NDW formace Deutsch Amerikanische Freundschaft (R.I.P. Gabi), která
se zapsala do hudební historie revolučními skladbami jako Der Mussolini.
Jeho hudební partnerka Sylvie Marks, producentka posledního/posmrtného DAF alba
Nur Noch Einer (11/2021 Grönland Records), patří k průkopnicím elektronické scény a stala se
historicky vůbec první ženou, která získala rezidentní djské místo ve slavném
frankfurtském klubu Dorian Gray. Společně tvoří sehranou dvojici, která na právě realizované desce DSML kombinuje desítky let zkušeností z klubového prostředí i
undergroundové scény.
Cestu k tomuto albu definitivně otevřel jejich v pořadí
již třetí společný singl s názvem Wir brechen aus. Tato skladba hudebně staví
na typických energických sekvencích Roberta Görla, které doplňuje nekompromisní
beat a hypnotický text o touze vymanit se ze zajetých společenských struktur.
Celé album Dark Silver Moon Light obsahuje celkem deset skladeb a jeho výsledný
zvuk úspěšně propojuje odkaz klasického minimalistického elektro-punku a syrové
EBM s moderní klubovou produkcí. Již od prvních ohlasů, se kterými budete jistě
souhlasit, nejde o pouhý nostalgický pohled do legendární Görlovy tvorby, ale o
hypnotický krok vpřed, transformující minulost. Odborné magazíny vyzdvihují
nahrávku jako pozoruhodné dílo, které mistrně přemosťuje historický přínos DAF
s moderním, hluboce introspektivním elektronickým zvukem, balancujícím na
pomezí chladu a tepla, mechaniky a emocí. Zatímco Görlův hlas s sebou nese
křehké lidství, Sylvie Marks dodává celému konceptu nečekanou klubovou hloubku
a redukované texty fungují jako mantra, která se s každým opakováním zarývá
hlouběji do vědomí posluchače.
Pro mne naprosto nečekané překvapení tohoto roku, ne-li
to nejlepší ze „současné“ Neue Deutsche Welle.
Seraphim je britský enigmatický projekt, jehož debutové
album London Is Tired Of Me právě vyšlo na značce Lost DomainKirana Sandeho, zakladatele
Silent Street či kultovního labelu Blackest Ever Black.
Identita členů projektu i pozadí vzniku jsou záměrně
zahaleny tajemstvím, což tvoří klíčovou součást estetiky celého díla. Oficiální
prezentace projektu vydavatelem navíc uvádí fascinující premisu, že Seraphim je
skupina, jejíž členové se navzájem neznají, a vy sami už možná jste jejím
členem. Album totiž vzniklo na principu surrealistické metody „exquisite
corpse“, tedy řetězové hry, kdy každý umělec navazuje na tvorbu toho
předchozího, aniž by znal celkový kontext či identitu ostatních. Hudební štafeta
se tak v čase přelévala mezi mnoha neznámýma rukama, což desce dává
neuchopitelný, snový a proměnlivý charakter.
Nahrávka působí jako halucinogenní tekutá směs
nepojmenovaných skladeb, která posluchače dezorientuje a vytrhává z reality.
Žánrově se tato kompilace nápadů pohybuje na pomezí abstraktního ambientu a psychedelického
soulu se zpomalenými folkovými motivy temných a elektronických rytmů. Koláže
podivných nahrávek a samplů, vyvolávající spekulace o zákulisí celého projektu.
Dost často se na sítích zmiňuje Tarquin Manek (Act Now), John T. Gast či temně zamlžená
atmosféra Deana Blunta. To vše by ale mohla potvrdit či vyvrátit jedna z
klíčových postav britské experimentální elektronické scény 21. století Miles Whittaker, polovina temně ambientního dua Demdike Stare, který se postaral o finální
zvukový mastering celé nahrávky. Já osobně bych začal s pátráním právě u
něho.
Mezi klíčové momenty první části London Is Tired Of Me patří ústřední bod,
kterým je silně deformovaná, narkotická a zneklidňující verze tradiční folkové
skladby Bedlam Boys od Steeleye Span. Druhá strana vinylu je pak ještě zajímavější,
protože se na ní objevují zatraceně povědomé vokály, které z ničeho nic mizí a následně se vracejí zkreslené až k úplné
nepoznatelnosti.
Další ukázka nekonečnosti hudebních možností a fascinujících zážitků!!
Knives je britská noise-rocková kapela z Bristolu, která
vznikla před čtyřmi lety a rychle se stala nepřehlédnutelným „ostřím“ na
alternativní scéně. Ve své tvorbě divoce kombinuje prvky hardcoru, post-punku,
alternativního rocku a experimentálního jazzu, což zaručuje velmi energický a
nepředvídatelný hudební zážitek. Své kritikou oceňované debutové album Glitter
(5/2025 Marshall Records) nahráli ve studiu Giant Wafer ve Walesu pod vedením
producenta Dominica Bailey-Claye. Deska řeší toxickou maskulinutu, špatné
zkušenosti s okolím a klade důraz na empatii a porozumění.
V listopadu Knives zařadili dvě upravené albové skladby
na EP Reglitter I, které doplnili o dosud nevydané spolupráce s Carsonem Pacem
z The Callous Daoboys a C.A. Francisem z DITZ. Další těžký zářez, na který aktuálně
navázali čtveřicí předělávek z jejich úspěšného debutu Glitter. Zde kapela
pro „zjemnění“ původního zvuku oslovila spřátelené umělce z britského undergroundu,
kteří hlučný základ přetvořili do nových tvarů, zostřili celkovou náladu a do
skladeb vnesli výrazné elektronické textury. Celá nahrávka je hluboce provázána
se silnými tématy úniku, manipulace, korupce a společenského hněvu.
Úvodní skladba I See Them Fall v shoegazeové úpravě od
Sunnbrella (David Žbirka / Mouth Ulcers) kombinuje snovou a neklidnou atmosféru,
reflektující každodenní stagnaci. Následují písně You Think You Know v režii
CLT DRP je zaměřená na manipulaci a Chroma od M/X ventiluje vztek vůči
lhostejnosti elit a korporací. Nahrávku uzavírá syrová a komunitní skladba Rhinestone
Cowboy, reagující na britskou bytovou krizi a chamtivost pronajímatelů (HLHYBD).
Celé EP tak upevňuje stále sílící pozici kapely Knives a společně
s předchozími remixy Reglitter I ji najdete na prozatím jen digitálně zveřejněném
albu Reglitter. Skvělá upoutávka před vydáním jejich druhé studiové desky
plánované na začátek roku 2027 a především na velmi očekávané pražské
vystoupení, ke kterému dojde ve čtvrtek 18. června v Café V lese. Za čtyři stovky tak poznáte kapelu, která funguje jako
manifest pro inkluzi a diverzitu. Partičku pocházející z naprosto
odlišných prostředí, vytvářející na svých koncertech bezpečné, rebelské a
vítající zázemí pro lidi jiné barvy pleti, queer lidi a celou LGBTQ+ komunitu (Jay
Schottlander – zp, Erin Cook – bicí, Ben Marshall – bas, Dan Farren – kyt, Josh
Cook – kyt, Tegan O’Connor – sax).
Dnes v poledne ožijí České Budějovice jednou z
nejočekávanějších studentských a kulturních akcí roku. Budějovický Majáles 2026
nabídne bohatý program plný hudby, zábavy, studentských aktivit a jedinečné
atmosféry, která každoročně přitahuje tisíce návštěvníků. Z mimořádně kvalitně
sestaveného hudebního programu vybírám největší hvězdy, které byste rozhodně
neměli přehlédnout ani přeslechnout. Vstup volný!!
Sokolák – Beduín (středa 3. června)
Eternity Again je pražská alternativní formace, která se
profiluje jako jeden z nejvýraznějších současných objevů české shoegaze, dream
pop a indie scény. Projekt původně vznikl jako čistě sólové „ložnicové“ DIY
úsilí zpěvačky a songwriterky Barbory Cihak, která se později obklopila trojicí
zkušených instrumentalistů – Erikem Petrinou (kyt), Vojtěchem Kouřilem (bas) a
Mikim Papežem (bicí). Kapela mistrně kombinuje melancholii, nostalgický hluk
80. a 90. let s moderní produkcí, čímž si vysloužila srovnání se světovými
ikonami jako Slowdive, My Bloody Valentine či tuzemskou legendou The Ecstasy of
Saint Theresa. Debutové album Prophecy vyšlo loni v srpnu a před pár
měsíci uvedli v pražském klubu Bike Jesus naprosto skvělou Stellu Rose, dceru
Davida Gahana (Depeche Mode).
Good Times Only je pětičlenná pražská alt-popová a
synthpopová kapela, která se do širšího povědomí zapsala jako „česky zpívající
boyband“. Skupina tvořená Filipem Černým, Zdeňkem Prokopcem, Kryštofem
Volkmanem, Matějem Boudou a Lukášem Klavrzou kombinuje chytlavé melodie,
přímočarý songwriting a citlivé, melancholické texty. Své třetí studiové album Tohle mi ještě nikdy nikdo nedělal (X Production) vydali symbolicky 1. května 2026 na
svátek zamilovaných. Deska představuje zásadní milník v jejich kariéře, odrážející
zralost/dospělost a temnější témata.
Sokolák – Beduín (čtvrtek 4. června)
Kosmetik Institut je brněnský avantgardní hudební
projekt, který se pohybuje na pomezí experimentální elektroniky, lo-fi popu,
mluveného slova a post-punkové syrovosti. Skupina je charakteristická svým
ironickým odstupem, minimalismem a schopností transformovat banální reality
všedního dne do absurdních uměleckých výpovědí. Jejich album Lhal jsem v motivačním dopise (5/2026) představuje generaci uvězněnou v koloběhu
korporátního odcizení, syndromu vyhoření a přetvářky moderního trhu práce.
Název desky funguje jako ústřední metafora pro každodenní masky, které lidé
nosí, aby uspěli v systému orientovaném na výkon. Hudebně i textově projekt na
tomto albu kombinuje chladné syntetizátorové plochy s kousavým humorem a
existenciální úzkostí. Výsledkem je trefný, generační manifest, který s
nadsázkou reflektuje nesoulad mezi naším vnitřním já a očekáváním okolního
světa.
Pokoj25 je autorský hudební projekt producenta a
skladatele Vojtěcha Grabače (aka Scorn, SEBE), pohybující se na pomezí alternativního
rapu, elektroniky a melancholického indie-popu. Jeho tvorba propojuje osobní
výpovědi, městskou poetiku a atmosférické produkce, ve kterých se střídá
intimita s taneční energií. Na albu Taneční (5/2025) rozvíjí svůj
charakteristický zvuk směrem k výraznějším rytmům a klubové estetice, aniž by
ztratil cit pro introspektivní texty a obrazotvorné vyprávění. Výsledkem je
kolekce skladeb oscilující mezi nočním městem, vzpomínkami a potřebou pohybu –
hudba pro tanec i zamyšlení zároveň.
Něco něco patří k nejvýraznějším jménům současné české
indie scény. Trio ve složení Alžběta Tkáč Trusinová, Tomáš Tkáč (majitel labelu
Divnosti) a Vašek Švestka kombinuje energické kytary, chytlavé melodie a
osobité české texty na pomezí indie rocku, synth popu a post-punku. Po albech
Začíná (2020), Útržky (2021) a Třetí (2023) přichází s novou deskou Majonéza (5/2026 Divnosti),
která nabízí syrovější zvuk, přímočařejší texty a pořádnou dávku humoru,
nadsázky i emocí. Osm skladeb sevřených do krátké, hlasité a intenzivní
nahrávky potvrzuje, že kapela umí být zároveň drzá, citlivá i nekompromisně
autentická.
Malá stage / Velká stage (pátek 5. června)
Cringe Prince je pražský bedroom projekt pohybující se na
pomezí alternativního popu, elektroniky a temné klubové estetiky. Jeho tvorba
kombinuje osobní výpovědi, ironický nadhled i syrové emoce, které reflektují
témata současné digitální generace. Album TOXIC XII (5/2026 Zombrex Music) představuje
dosud nejucelenější výpověď projektu – dvanáct skladeb propojených atmosférou
vnitřních konfliktů, toxických vztahů a hledání vlastní identity. Deska spojuje
výraznou produkci s introspektivními texty a potvrzuje charakteristický rukopis
Cringe Prince: autentický, zranitelný a zároveň provokativní.
Meowlau je sólový projekt slovenské hudebnice a autorky
Laury Jaškové, známé mimo jiné z působení v kapele Billy Barman a projektu
Meowlau x Val. Ve své sólové tvorbě se představuje jako osobitá autorka, která
propojuje indie a postpunkové vlivy s intimními, autentickými texty o
zranitelnosti, vztazích a hledání vlastní identity. Její fantastický debut KVETY
(2/2026) představuje vrchol této umělecké proměny. Deset skladeb na desce
funguje jako osobní hudební deník zachycující turbulentní období života autorky
a její cestu k nalezení vlastního hlasu. Album je syrovou, introspektivní a
zároveň odvážnou výpovědí, která potvrzuje Meowlau jako výrazný nový hlas
současné slovenské alternativní scény.
Media Service (dj ema & mahr junior) z jihočeského
kolektivu Posh Boys Creative Club se pohybují na pomezí dream popu, elektroniky
a současné alternativní hudby. Jejich tvorba propojuje zasněnou atmosféru,
intimní melodie a moderní produkční postupy, díky nimž vytvářejí osobitý zvuk
odrážející městskou estetiku i generační citlivost. Debutové album My Key Is The Last Sword (5/2025) představuje ucelenou kolekci jedenácti skladeb, které
spojují melancholii, nostalgii a jemně experimentální přístup k písňové formě.
Nahrávka navazuje na dřívější singl Common Cold a potvrzuje Media Service jako
výrazný nový hlas české nezávislé scény. Album bývá charakterizováno jako
„podzimní soundtrack nočního velkoměsta“ – zvuková krajina plná křehkých emocí,
snových nálad a citlivě vystavěných hudebních detailů.
Dukla je pražská indie kapela, která ve své tvorbě
propojuje kytarový pop s vlivy nové vlny, post-punku, devadesátkových kytarovek
i současné klubové hudby. Typické jsou pro ni chytlavé melodie, nostalgické
texty a atmosféra městského života (LP Stejný lepší 2/2024). Na loňském EP Další rok se kapela vrací k
výraznějším kytarám, zároveň ale pracuje s moderní produkcí a inspiracemi ze
současné alternativní scény. Nahrávka vznikla ve spolupráci s londýnským producentem
Davidem Žbirkou (Mouth Ulcers, Sunnbrella) a tematicky zachycuje bilancování po
intenzivním období koncertování, hledání jistot a autentických emocí.
Punkinson je výrazný slovenský alternativní rapový a
producentský projekt, který se pohybuje na pomezí hip-hopu, elektroniky a
punkové estetiky. Charakteristický je žánrovou nevyhraněností, osobitou
produkcí a texty, které propojují osobní výpověď se společenským komentářem.
Projekt si získal pozornost i díky podpoře slovenské undergroundové scény a
vystoupením na akcích jako Pohoda. Album Kľud! (3/2026) navazuje na
Punkinsonovu tendenci experimentovat s výrazovými prostředky a nabízí kontrast
mezi názvem evokujícím klid a energií skladeb, které reflektují městské
prostředí, vnitřní napětí i současnou společenskou realitu.
FVLCRVM je umělecký projekt slovenského producenta a
multiinstrumentalisty Štefana Královiče, který se dlouhodobě pohybuje na pomezí
elektroniky, indie popu a klubové hudby. Jeho tvorba se vyznačuje žánrovou
neukotveností, výraznou vizuální identitou a snahou propojovat taneční energii
s osobními výpověďmi. Po více než desetiletí působení na scéně představil
debutové album EEST (9/2025) , které chápe jako sonický portrét současné
východní Evropy. Název odkazuje na „Eastern European Summer Time“ a reflektuje
společné kulturní zkušenosti regionu, pocit blízkosti i vzájemného odcizení. Album vzniklo jako reakce na uniformitu digitální doby a algoritmy formovaný
hudební vkus, přičemž staví na nepředvídatelnosti, žánrové rozmanitosti a silné
atmosféře. Skladby jako Quit Playing, Shawty či Daily Routine ukazují
FVLCRVM-ovu schopnost propojovat moderní pop, elektroniku a experimentální
přístup do osobitého a současného zvuku. časové pásmo, ve kterém mluvíme podobným jazykem, ale v podstatě jsme si cizí.
Aktuální výstava Věčný návrat renomovaného českého
typografa, grafika, malíře a hudebníka Františka Štorma (Jihosound Records),
instalovaná v prostorách loni zrekonstruovaného historického muzea v Třeboni,
představuje jeden z nejvýraznějších uměleckých počinů letošní sezóny v jižních
Čechách. Projekt, který kurátorsky zaštítila historička umění Kristýna
Jirátová, nabízí ucelený průřez Štormovou volnou tvorbou za poslední čtyři roky
a demonstruje sílu autorova tvůrčího procitnutí po jeho odchodu z rušné Prahy
na samotu nedaleko Domanína.
Expozice je hlubokou reflexí tohoto životního zvratu.
Návrat do divoké přírody a každodenní práce v ateliéru s výhledem na lesy a
vodní hladiny vtiskly vystaveným obrazům, kresbám a grafikám specifickou,
zemitou a zároveň silně spirituální atmosféru. Štorm se v posledním desetiletí
systematicky věnuje volnému umění, v němž mistrovsky navazuje na dekadentní
tendence. Tyto motivy jsou pro něj typické i v hudební sféře – ať už v
legendární black metalové kapele Master's Hammer, nebo v jeho novějším projektu Maldorör Disco. Právě hudební stopa tohoto „bochnatkového alba“, realizovaného
prostřednictvím německých Darkness Shall Rise Productions, je s vizuální částí
výstavy organicky propojena a jednotlivé skladby nacházejí přímou odezvu v
prezentovaných dílech.
Ústředním a divácky nejfascinujícím motivem výstavy jsou
bochnatky, které Štorm s nadsázkou označuje za „mozky rybníků“. Tito bizarní
podvodní tvorové se v jeho podání stávají okouzlujícími bytostmi z jiných
světů. Autor jim věnoval ucelené série pláten inspirované jihočeskou krajinou
(např. rybníkem Děkanec). Dominantou expozice jsou velkoformátová plátna jako
Zjevení bochnatek nebo monumentální Velká
bochnatka, která diváka pohlcují svou syrovou barevností a
expresivním výrazem.
Geniálním krokem bylo umístění části děl vytvořených
přímo na míru renesančním prostorám bývalé radnice na Masarykově náměstí.
Propojení historické architektury s moderním temným expresionismem vytváří
vznosný, a přitom patřičně tísnivý kontrast, který sílu Štormova sdělení ještě
umocňuje.
Velkou zásluhu na úspěchu výstavy má kurátorka Kristýna Jirátová. Expozici vtiskla jasnou strukturu a logický narativ. Návštěvník není
zahlcen, ale je citlivě provázen od realistických krajinných odkazů a fragmentů
autorova nového domova až k čisté, nefalšované mystice a podvodnímu
surrealismu. Věčný návratFrantiška Štorma je vizuálně podmanivá, myšlenkově
ucelená a atmosféricky strhující výstava, která dokazuje, že odchod do ústraní
může paradoxně zrodit jedno z nejvnitřnějších a nejenergetičtějších děl
současné české scény.
Temný expresionismus v srdci Třeboně, spojující mystiku
jihočeských rybníků, renesanční architekturu a disco-metalové bochnatky, můžete
v MGT navštívit až do konce července.
DOPORUČUJI!!
Za autorem olej na plátně: Velká bochnatka a Frankenstein, použitý na obalu bochnatkového "doprovodu" k výstavě
.jpeg)
