Kapitola osmá
DIE VERTREIBUNG INS PARADIES
Ten kdo v předvečer čarodějnic zavítal do dolnorakouského
Kremsu, prožil jednu z nejmagičtějších nocí letošního roku už o den dříve.
Vše začalo v kostele ze třináctého století, kde šedivé mnichy nahradila absolventka
Pařížské konzervatoře operního zpěvu a polovina sesterského dua Cocorosie Sierra
Casady (zp, harfa). Společně s filmovými hudebníky a členy progresivních
Priestbird (Saunder Stenfert Jurriaans – kyt/bas, Daniel Charles Bensi –
cello), klavíristkou Anne Rainwater (futureCities) a flétnu s klarinetem
střídajícím Dougem Wieselmanem, představili „muzikál“ Soul Life. Bludištěm
vnitřních světů proplouvající operní árie, jejichž protagonistka v Raiffeisen
igelitové plátěnce usadila, pardon, nacpaný Minoritenkirche i z těch
několika málo sedaček pozvedla k nekonečnému potlesku.
Fantasticky
neopakovatelný zážitek, kterému se v neděli večer nejvíce přiblížila „už
jen“ mladší Bianca Casady s taneční performací Night Shift (Messegelände).
Abstraktním příběhem o malé holčičce vyrůstající v podivně (ne)fungujícím
světě, kde později slouží staré, ale bohaté dámě. Během svého života se tak
mimo nočních běsů a dalších fantazií setkává s ukřižovaným strašákem, sexuchtivým opilým
cirkusákem, ale také promarňuje pomoc nadpřirozených bytostí. Další úchvatná
vize vycházející z kořenů Cocorosie, tentoktrát doprovázena mj. zdeformovanými
černobílými klipy a opět vynikajícím soundtrackem živých, při levém okraji
pódia řazených výše uvedených hudebníků, doplněných samotnou autorkou,
zpěvečkou a režisérkou představení. Pochopitelně nesmím opomenou ani naprosto
dokonalého výkonu všech tanečníků, vč. „hostující“ Sierry Casady v hlavní
roly.
Na stejném pódiu Halle 2 vystoupil ještě představitel tzv. hypnagogického
popu Daniel Lopanin alias Oneohtrix Point Never. I když termíny a škatulky
hudebních směrů nepovažuji za směrodatné, jeho audiovizuální třičtvrtěhodinku s laptopem
bych doporučil určitě všem, kteří provozovatele Software Records zatím naživo
nepotkali.
Veselejší a mnohem uvolněnější atmosféra čekala návštěvníky
sousední Halle 1. Ač očividně unavený „song-writer“ Atlas Sound (Deerhunter)
čaroval své hypnotické zvuky jen z jejich vzájemného vrstvení (zp, kytara,
pedály, harmonika), publikum si naklonil stejně úspěšně, jako „předskokanka“ a
zároveň klávesistka brooklynských Chairlift Olga BELL. Kýčovitě podmanivý synth-pop s vokálem odstiňujícím zpěvačku Björk
navázal znamenitě na zmiňovanou dvojici Polachek (zp) / Wimberly (kyt),
přibližující 80’s-90’s pop hitovkami z aktuálního alba Something (YoungTurks / Columbia) a jeho předchůdce Does You Inspire You (2008 Kanine Records).
Závěrečným a úvodní slova o magické noci potvrzujícím
retro-zjevením bylo dunajské zmrtvýchvstání Jiřího Schelingera (Lupič Willy,
Kartágo, ...), v podání Marcuse Rosenberga alias Ariel Pink a jeho Haunted
Graffiti. Dokonce i v té džísce jsem už Jirku kdysi viděl. Inu další
reinkarnace, aneb umělecky trefné vyjádření k současné a do sraček se
řítící společnosti (John Sulston - People and the Planet), která se stala
předmětem až do 5. května probíhajícího Donaufestivalu v Křemži na Dunaji.
9/10
Oneohtrix Point Never |
Atlas Sound |
BELL |
Chairlift |
Ariel Pink's Haunted Graffiti |
Žádné komentáře:
Okomentovat