David Teboul, nebo-li Linear Bells je francouzský hudební
skladatel a multiinstrumentalista, který už v roce 2004 ukryt pod
pseudonymem Embark založil dnes již neexistující netlabel Acrylik. Jeho zatím poslení
ambientní vize Le Cavalier Bleu vychází dnes, a to prostřednictvím ukrajinských
Hidden Vibes, spuštěných před třemi týdny.
Dělí je
více jak čtvrt století a přitom zní "stále" aktuálně. Původní kazeta
Point Of Arrival (1986 LAN) a její reediční vinylová verze (500 ks), které se
ujal loni v Belgii založený label Forced Nostalgia. Debutové album (Arp 2600,
Linn, Moog, Oberheim DMX, ...) kalifornského ethno-ambientního skladatele Lorena
Nerella (Barry Craig, Steve Roach), kterému v těchto letních měsících sekunduje
v pořadí "teprve" sedmá studiovka Slow Dream. Tu jistí Sam Rosenthal
(Black Tape For A Blue Girl) se svou brooklynskou značkou Projekt Records.
Klasické porovnání
současné syth-retro vlny s nedávno ještě (ne)známým pravěkem, které by rozhodně
neměli nepřehlédnou / nepřeslechnut objevovatelé „nových“ hudebních žánrů.
Na přelomu starého a nového režimu, rozuměj léta 1989/1990,
natočil režisér Karel Smyczek snímek
Nemocný bílý slon. Film o nepohodlném ekonomovi (Oldřich Navrátil), potrestaném
povýšením na ředitele rozestavěného kulturního domu. Stačilo vysokoškolské
vzdělání, stranická legitimace a Večerní univerzita marxismu-leninismu. Naivní
opojení ovšem brzy vystřídalo trpké vystřízlivění a hlavní hrdina pro odmítnutí loajality znovu nedobrovolně získal roli outsidera.
Celkem úsměvný příběh s hudbou Pražského výběru, který
však při konfrontaci se současností až příliš nebezpečně zamrazí.
Polski film je píčovina. Koprodukčně zvláštní píčovina.
Zvlášť když jdeš do kina v očekávání největší píčoviny roku a ona tě ta píčovina
míchající realitu s fikcí, navíc s prvky (ne)úmyslného amaterismu a
psycho-thrilleru mile překvapí.
Příběh spojuje bývalé spolužáky brněnské JAMU, kteří se pod
dohledem (režiséra) Jana Budaře a polských kolegů rozhodnou natočit svůj dlouho
odkládaný sen (Komediograf). A tak v přímém dokumentu odhalíme finanční
machinace Tomáše Matonohy šukajícího svou skutečnou manželku Lucii Benešovou,
skrytý exhibicionismus schizofrenika Marka Daniela, logopedicko-luďkosobotovské
útrapy rozvádějícího se Pavla Lišky (Boková + Deafmessenge) a opravdovou víru
čuráka Josefa Orbit Poláška. Kromě stále chlastající čtveřice a loňské kolekce
Johna Malkoviche, snímek oživuje ovšem také ženská krása - polská divadelní,
seriálová a zde i filmová herečka Katarzyna Zawadzká (Kasia), promiskuitní
produkční a od Protektora opomíjená Jana Plod(á)ková a čurákovo (ne)skutečná
manželka (Barbora Milotová) Míša Polášková.
Polski film je reflexe zmatené absurdity současné
společnosti, kterou by k „dokonalostí“ povýšila snad jen zkrácená verze. Dvě
hodiny jsou opravdu moc.
"Ano, byl to Okamura". Jeden ze současných
čekatelů na Klausovo narcismem proprděné prezidenské křeslo, co se dle svých
slov necítí Čechem, ani Japoncem. Prokami, co tam chce tenhle švihák dělat?
Škoda že se tohoto významného okamžiku nedožil Strýček Jedlička. Ten zase
nevěděl jestli je člověk, nebo zvíře.
Tolik trochu rozvinutá odpověď na otázku z minulého
kola, a nyní přichází další zadání:
„A jak je na tom Paul Thomsen Kirk“?
Odpověď: V případě pseudonymu AKATOMBO lze jeho mezinárodní
"indispozici" považovat naopak za velmi pozitivní. Mírně odtaživý
pocit z „cizího“ prostředí už skvěle zhmotnil na předloňském albu Unkonfirmed
Reports a s aktuální novinkou proniká do stále důmyslnějších spektrálních
zvuků, ke kterým tentokrát dopomohli, světe div se, ještě živí hudebnící (bas,
kyt, housle). Třetí a doposud nejbohatší False Positives vyšly opět na Kirkovo
značce Hand-Held Recordings a kromě několika žánrově nově přidaných ingrediencí
vč. českého odpočítávání 3-2-7 (Precariat), je na bonusovém DVD-R doprovázejí klipy skladeb
z předchozího titulu a jedna čerstvá Necessary Fiction. Přesně tak! Bez nich by
totiž tenhle svět byl jen obrovskou a nudnou koulí. A to False Positives (vs 岡村
富夫) rozhodně není.
Na americké Broken Water jsem narazil úplně náhodou, a to
díky našim Sedmikráskám. V dubnu totiž svépomocí vydaly 12“ EP obsahující
skladby Seaside a Daisy, jejíž vysmátá shoegazová patnáctiminutová verze mě
dovedla až do hlavního města Washingtonu, k pramenu tohoto „90’s“ tria. To
vzniklo na základech noise-popových Sisters (LP Everybody, 2009 Part Unknown
Records), když si Jon Hanna (kyt, zp) s Kanako Wynkoop (bicí, zp) přizvali ke
spolupráci Abigail Ingram (bas, zp). Po několika zkouškách natočili první Demo,
později zaznamenané na kazetě u Night People, kde paralelně s labelem
Radio Is Down vydali v březnu 2010 i debutové album Whet. Po loňském 12“
EP Peripheral Star (Perennial Death) nyní přicházejí s velmi ambiciózní
premiérou pro značku Hardly Art, příznačně pojmenovanou Tempest. Deskou, která
svou silou určitě strhne také všechny původní oběti vichřic My Bloody Valentine
a Sonic Youth!
Podobně jako řadu (nejen) punkových kapel z konce
sedmdesátých let, tak i stokholmské Holograms inspiruje v jejich tvorbě
sociální nespokojenost. Zda-li jde pouze o účelový trik, či o skutečné zástupce
dělnické třídy nevím, ale za aktuálně vycházející eponymní debut bych jim k
platu určitě nějakou tu kronu přihodil.
Kapelu vycházející z tamní punk-garážové scény dal
dohromady zpěvák a kytarista Andreas Lagerström a společně s bratry
Antonem (kyt, zp) a Filipem Spetzeovými (synth,
zp) a bubeníkem Antonem Strandbergem natočili během loňského roku velice dravou
sbírku, jejíž první dvě ukázky představili už na dubnovém 7“ ABC City / Hidden
Structures. Průsvitného, k reedici chytaného nosiče se ujal brooklynský
label Captured Tracks, kde také album pokryté fotografiemi významného
amerického malíře, filantropa a piktorialisty F. Hollanda Daye (St. Sebastian,
Nude Youth With Laurel Wreath) začátkem července vyšlo. Určitě se nejedná o
nej(ne)originálnější počin roku, ale pokud dáte na silnou punkovou linku
syntíky rozmělněnou pro hitové ambice, pak HOLOGRAMS (a jejich 500 ks
limitované igelitce) bezpochyby podlehnete jako já.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, teda kromě Otrhance. Ale protože
se rybníky nepočítají, navíc ty sousedící s malovickým zázemím DivadlaContinuo, dostál režisér Pavel Šťourač opět „svých“ slov. Dostál? Respektive
dostal. Dostal text, ne svůj, ale citáty Antoina de Saint- Exupéryho do nového
projektu Citadela, odvozeného právě od tohoto francouzského spisovatele a
pilota, údajně sestřeleného během 2. sv. války. Společně s týmem
třiadvaceti performerů, tanečníků, hudebníků a výtvarníků z několika
evropských zemí (FR, PL, RU, SK, SP, DE, HU, IT, TUR) nastudovali další divadelní
pouť o sočasném stavu společnosti, kterou až do úterý 22. srpna odehrávají
v prostorách bývalé Stožické cihelny na okraji Vodňan.
Oproti předchozím s přírodou a geniem loci magicky propojenými
lokalitami však tentokrát na návštěvníky čeká nevábné nádvoří sběrného dvora Městského
hospodářství, popelářské vozy, slisované PET lahve a smutný pohled na víceméně
demoliční než industriální objekt, kde místo nápisu KASA (vstup) má spíše viset
cedule ZÁKAZ VSTUPU. První otazník střídá další, a to v podobě fasovaných respirátorů.
Po vstupu do objektu se naopak nabízí otázka ohledně chybějící půjčovny ochranných
přileb a školení BOZP.
Zahájení samotného představení připomíná úvod z Krajinyna znamení, kdy se pseudodiváci také postupně proměňovali v herce. Z foajé
„divadla“ vzniklo jakési náměstí plné dynamických osobností s příjemnou hudební
kulisou ženského kvinteta, kterou drsně narušily pískové deště, padající
z okapů na provizorní paletový bar - první řádná dávka pro osoby
nesnášející prašné prostředí. Druhá přišla hned v následující hale
s po písčitých dunách se povalujícími démoniskými dívkami a do písku hlavu
strkajícím „průvodcem“, metajícím po havranech co jiného, než písek. Čerstvý
nádech přišel během přesunu dlouhou temnou chodbou, lemovanou různými
lampičkami a doprovázený lidovými písněmi v jazyce spřátelených zemí. Závěrečná
a zároveň nejdelší část sedmdesátiminutového představení se odehrála
v hlavním sále pískovny, pardon, cihelny, kde živá hudba hrála z „patra“ a
taneční exhibice (vč. odhalených ženských ňader a rekvizit jako popelnice,
elektrický vařič, drátěné křeslo, cyklistické sedlo, plechová vana, ...) s citovanými
texty bez českých titulků „dusila“ slabou stovku návštěvníků v přízemí. I
zde, snad po úspěšného zásahu kamínkem do hlavy, se mi opět vybavila další podobnost,
tentokrát se snímkem Petra Zelenky Карамазови. Na ten ovšem
„pevnost“ Divadla Continuo z daleka nedosáhla.
„Potřebujeme
víc psychopatických umělců“, hlásá na adresu Ariel Pink titulek aktuálního NME.
Správně! Jen tak dál! Už jsme/jste všichni psycho? Dnes, kdy dle právníků
lobbisty Janouška naší politiku ovládají nepříčetní pacienti? Pcha
Zmateně
neutěšený svět shora fantasticky komentovaný dvojicí Iked-Out Jezebel a
Lingerie Jack, jejichž původní jména Merv Listen a Moppy Pont si už od
montrealského roku 2007 prošla názvy Miami Angels In America a Angels In
America. Nyní jako newyorští Angels USA se však s aktuální kazetou Vh1 Drunk
značně vzdalují své původní tvorbě (dark ambient, synth-pop,
drone, neofolk, ...). Ono vlastně ani nejde o standardní album, ale spíše o takovou
lo-fi sci-fi rozhlasovou hru o novém vynálezu, stahujícím během pojídání chipsů do
lidských myslí zvláštní chutě. Každému „éčku“ je pak přiřazena hudební ukázka a
přes zdeformované dialogy a hlas jejich známého neznámého se proberete až k
dokonale schizoidní realitě. Neskutečné realitě. Boží? Nebo neboží?
Každopádně
velice zvláštní čtyřicetiminutovka, které se ujal italský label Simone Trabucchiho (pod pseudonymen Dracula Lewis vystoupí 2.12. v Rhizu před The Soft Moon) Hundebiss Records, kde Angels USA aktuálně sekunduje další
skvělá dvojice Sissy Biasin / Johnny Donadihi, nebo-li Fantamatres.
G R A T U L U J E M E za fantastické výkony a celkové 19.
medailové umístění na XXX. LOH v Londýně. Tímto skláníme velikou poklonu a D
Ě K U J E M Evám všem (nejen) níže
uvedeným za důstojnou reprezentaci naší neutěšené společnosti.
Sotva u PROGRESSIVE FOrM doschlo druhé album Prays (debut An4rm
vyšel loni), přichází Shuji Saito se svým dalším titulem. Podporován dlouholetým
kolegou a duší (Home Normal, Nomadic Kids Republic, Tokyo Droning) pendlující
mezi Londýnem a Tokyem Ianem Hawgoodem (Mobeer), sestavili silně hypnotickou sbírku
Archetype Zero, která obsahuje starší skladby „sepsané“ už pod jménemFugenn & The White Elephants. Do té doby (2008) Saito figuroval spíše coby pouštěč
desek v Sama doma (SOMA). Kromě obalu a skladby The Sunset Industry, jejíž
původním autorem je Hawgoodův pseudonym Koen Park(LP Everything In Shadow, 9/2008 Experimedia) a vyšla v Los Angeles na
stokusovém 2cd-r Remixes, Reworkings And Reimaginings (I, Absentee), jde celý
obsah za japonským R.D. Jamesem, milujícím koláže chladných beatů a jemných
ambientních nevinností.
Píše se rok 1978, Vláďa Remek (29) nám zmizel v Союз 28,
bratranci Barešovi ve školním autobuse a ve východní části Londýna se trojice
vysokoškoláků pokouší pod názvem Karen Novotny X zaznamenávat své první
experimenty. Ty sice zmizely také, ale své realizace se Cy Legend (synth, varhany, zp), Anna Bloom (synth, zp) a Niko Nocolotti (aut. bicí) nakonec přece
jen dočkali. Minulý měsíc totiž vyšlo pozornostihodné album Nothing here now
but these Recordings 78-79 (500 x 12“), mapující sice krátké, ale nesmírně
plodné období jedné ze zapomenutých legend elektronické hudby. Sbírka, které
opět prostřednictvím londýnských The Great Pop Supplement předcházelo v prosinci
2010 pětiskladbové (7“ x 300 ks, MC x 30 ks) EP Untitled (All We Want / D M Z
/ Soft Death Count / Medium Wave / Future On).
Oba skvostné tituly remasterované majitelem Trace Recordings
Markem Beazleym (Rothko, Signals) navíc doplňují koláže Ruth Le Vene a kopie tehdejšího
Wandsworth obalu (Balham Discrict Library)!!
Před dvěma lety jsem v Brightonu narazil na výbornou
francouzskou dvojici John & Jehn (Johnny Hostile aka Nicolas Congé, Jehnny
Beth aka Camille Berthomier), která si o rok později otevřela v Londýně
vlastní značku Pop Noire Records. Zde v reedici vydala svá alba John &
Jehn (Faculty Music Media), Time for the Devil (Naïve Records), dva nové singly
a poskytla prostor Mathieu Peudupinovi (alias Lescop) a hvězdě ženského
post-punku Savages. Londýnské čtveřici, kterou tvoří patronka Jehnny Beth (zp),
Ayse Hassan (bas), Fay Milton (bicí) a Gemma Thompson (Hindley), mimochodem autorka
kresby uvedené na obalu jejich debutového 7“ Flying to Berlin / Husbands (producent
Johnny Hostile) a kytaristka John & Jehn. Podobně jako spřátelení O Children v dobách svého eponymního opusu, tak i Savages proplouvají černobílou
historií, kde míjejí trosky Siouxsie and the Banshees, Joy Division, Echo and
the Bunnymen a řady dalších významných korábů tehdejší vlny. Škoda že ta současná
tuto silnou čtyřveslici dofoukala v pátek jen na Scenu Trójki katovického
OFF Festivalu. Zlatou by si zasložila!
Jméno portlandského hudebníka Birch Coopera je povětšinou
spojováno s uměleckým sdružením Oregon Painting Society a audiovizuálním
projektem MSHR, podpořeným Brennou Murphy. Kromě aktuálně vydaného sólového
alba I Was A Teacher (Digitalis Recordings) nyní na stejné sanfranciské značce
představuje i vynikající dílo dua The Slaves, kde mu tentokrát sekunduje OPS
Barbara Kinzle. Po několika svépomocí natočených kazetách a loňském debutu Grey
Angel u londýnských Paradigmat Recordings, je novinka Spirits of the Sun prozatímním
vrcholem těchto dvou otrokářských andělů. Rekognoskací temných stránek
pokroucené drone-psychiky pozemského života, zlehčované mystickými chorály
ambientní melancholie nebeské dokonalosti.
Dělí je
více jak čtvrt století a přitom zní "stále" aktuálně. Původní kazeta
Point Of Arrival (1986 LAN) a její reediční vinylová verze (500 ks), které se
ujal loni v Belgii založený label Forced Nostalgia. Debutové album (Arp 2600,
Linn, Moog, Oberheim DMX, ...) kalifornského ethno-ambientního skladatele Lorena
Nerella (Barry Craig, Steve Roach), kterému v těchto letních měsících sekunduje
v pořadí "teprve" sedmá studiovka Slow Dream. Tu jistí Sam Rosenthal
(Black Tape For A Blue Girl) se svou brooklynskou značkou Projekt Records. 
Příběh spojuje bývalé spolužáky brněnské JAMU, kteří se pod
dohledem (režiséra) Jana Budaře a polských kolegů rozhodnou natočit svůj dlouho
odkládaný sen (Komediograf). A tak v přímém dokumentu odhalíme finanční
machinace Tomáše Matonohy šukajícího svou skutečnou manželku Lucii Benešovou,
skrytý exhibicionismus schizofrenika Marka Daniela, logopedicko-luďkosobotovské
útrapy rozvádějícího se Pavla Lišky (Boková + Deafmessenge) a opravdovou víru
čuráka Josefa Orbit Poláška. Kromě stále chlastající čtveřice a loňské kolekce
Johna Malkoviche, snímek oživuje ovšem také ženská krása - polská divadelní,
seriálová a zde i filmová herečka Katarzyna Zawadzká (Kasia), promiskuitní
produkční a od Protektora opomíjená Jana Plod(á)ková a čurákovo (ne)skutečná
manželka (Barbora Milotová) Míša Polášková. 
A5.Messier 54 
