Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, teda kromě Otrhance. Ale protože
se rybníky nepočítají, navíc ty sousedící s malovickým zázemím DivadlaContinuo, dostál režisér Pavel Šťourač opět „svých“ slov. Dostál? Respektive
dostal. Dostal text, ne svůj, ale citáty Antoina de Saint- Exupéryho do nového
projektu Citadela, odvozeného právě od tohoto francouzského spisovatele a
pilota, údajně sestřeleného během 2. sv. války. Společně s týmem
třiadvaceti performerů, tanečníků, hudebníků a výtvarníků z několika
evropských zemí (FR, PL, RU, SK, SP, DE, HU, IT, TUR) nastudovali další divadelní
pouť o sočasném stavu společnosti, kterou až do úterý 22. srpna odehrávají
v prostorách bývalé Stožické cihelny na okraji Vodňan.
Oproti předchozím s přírodou a geniem loci magicky propojenými
lokalitami však tentokrát na návštěvníky čeká nevábné nádvoří sběrného dvora Městského
hospodářství, popelářské vozy, slisované PET lahve a smutný pohled na víceméně
demoliční než industriální objekt, kde místo nápisu KASA (vstup) má spíše viset
cedule ZÁKAZ VSTUPU. První otazník střídá další, a to v podobě fasovaných respirátorů.
Po vstupu do objektu se naopak nabízí otázka ohledně chybějící půjčovny ochranných
přileb a školení BOZP.
Zahájení samotného představení připomíná úvod z Krajinyna znamení, kdy se pseudodiváci také postupně proměňovali v herce. Z foajé
„divadla“ vzniklo jakési náměstí plné dynamických osobností s příjemnou hudební
kulisou ženského kvinteta, kterou drsně narušily pískové deště, padající
z okapů na provizorní paletový bar - první řádná dávka pro osoby
nesnášející prašné prostředí. Druhá přišla hned v následující hale
s po písčitých dunách se povalujícími démoniskými dívkami a do písku hlavu
strkajícím „průvodcem“, metajícím po havranech co jiného, než písek. Čerstvý
nádech přišel během přesunu dlouhou temnou chodbou, lemovanou různými
lampičkami a doprovázený lidovými písněmi v jazyce spřátelených zemí. Závěrečná
a zároveň nejdelší část sedmdesátiminutového představení se odehrála
v hlavním sále pískovny, pardon, cihelny, kde živá hudba hrála z „patra“ a
taneční exhibice (vč. odhalených ženských ňader a rekvizit jako popelnice,
elektrický vařič, drátěné křeslo, cyklistické sedlo, plechová vana, ...) s citovanými
texty bez českých titulků „dusila“ slabou stovku návštěvníků v přízemí. I
zde, snad po úspěšného zásahu kamínkem do hlavy, se mi opět vybavila další podobnost,
tentokrát se snímkem Petra Zelenky Карамазови. Na ten ovšem
„pevnost“ Divadla Continuo z daleka nedosáhla.
Žádné komentáře:
Okomentovat