V jednou našem hudebním plátku, o kterém jsem si myslel
že už ani neexistuje, vyšla hodně zatracující recenze na album The Shadow of
Heaven. Debutový počinu manchesterské skupiny M O N E Y (Jamie Lee - zp/kyt, Charlie
Cocksedge - kyt/kl, Scott Beaman - bas/kl, Billy Byron - bicí), užívající dříve
jmen jako Youth, Books, Youth/Books a Meke Menete. Ač
pisatelův názor respektuji, s jeho řádky souhlasit určitě nemusím. Navíc, když tuhle
desetiskladbovou kolekci z konce prázdnin považuji za jednu z nejpovedenějších "neo-kytarovek",
vracejících této scéně nové posluchače. Tzv. klišové trendy škrtám a přepisuji
uchvacujícím tajemstvím dnes již nefungujících WU LYF (sólista Ellery Roberts vs. rozšířený
zbytek Los Porcos), ovšem obměkčeným devadesátkovou melancholií kapel typu
Coldplay a Travis.
Pod současným názvem se kapela poprvé představila letos v
březnu na tamním štítku Sways Records, a to se singlem Who's Gonna Love You Now /
Goodnight London, další sedmipalec So Long (God Is Dead) / I'll Be The Night vyšel
v červenci prostřednictvím Almost Musique a ve stejný měsíc je čekala ještě
premiéra u Simona P. Raymondea. Bývalého člena jedinečných Cocteau Twins a dnes
majitele londýnských Bella Union, kde se uvedli znamenitým 12" Hold Me
Forever / Bluebell Fields. Pro někoho nuda, pro mě esoterické vnímání nejen
podzimního, ale i větší části současného světa.
01. So Long (God Is Dead) 5:30
02. Who's Going To Love You Now 4:07
03. Bluebell Fields 4:40
04. Goodnight London 7:02
05. Letter To Yesterday 5:44
06. Hold Me Forever 5:42
07. Cold Water 4:16
08. The Cruelty Of Godliness 3:06
09. The Shadow Of Heaven 5:15
10. Black 5:10
Žádné komentáře:
Okomentovat