KATASTR – MRAW (Kaninet Records)

 

V Africe jsem sice nikdy nebyl, ale ode dneška už znám aspoň jedno slovíčko z berberštiny, a to je MRAW, což v překladu prý znamená deset. Deset let existence experimentálního dua KATASTR z Tábora, jehož přístup k vlastní tvorbě navíc odkazuje na české slovo MRAV. V tomto případě MRAW avizuje především název debutového alba, které tyhle dvě výrazné osobnosti jihočeské DIY scény (Free Dimension Records), Patrik „Tygr“ Kučera (C, Waawe, Night) a Jan „Sváča“ Svačina (Please The Trees, Slut, Veena), vydali právě dnes.

Od svých počátků KATASTR vsadili na syrový dialog analogové elektroniky a nekompromisních živých bicích, zachycených už na prvním minialbu HAUSNUMERO (3/2021), jehož vydání hudebníci oslavili speciálním živým streamovaným koncertem, který odehráli přímo z jeviště táborského Divadla Oskara Nedbala. V listopadu téhož roku vydali dvouskladbové EP Pigamoto pod berlínskou značkou Unsustainable a další zářez přišel až loni v lednu, kdy naprosto fascinující Brány doplnil Aran Satan, jehož Konspirace (6/2026) kompletuje řadu jeho vynikajících spoluprací. A právě z těchto základů postavených na punkové přímočarosti a hypnotickém krautrocku kapela vyrostla do své dosud nejvyzrálejší podoby, kterou v červnu připomněl singl Catasterism a zhruba měsíc stará minimalistická skladba Mabaki. To jsou první dvě ochutnávky z oficiálního LP debutu MRAW představující dokonalou fúzi temného analogového techna, ambientu a přímočaré krautrockové energie, která sází na hluboký koncepční podtext života mimo mainstream a hledání vnitřní svobody. KATASTR se na této nahrávce posouvá od prvotního improvizačního „hledání“ k ucelenému studiovému celku s propracovanou dramaturgií a plným zvukem, jištěným Amákem z pražského studia Golden Hive Recording.

Digitální verzi desky si můžete pořídit na bandcampových stránkách kapely již dnes, a to třeba zcela zdarma. Pokud dáváte přednost hmatatelnému formátu a kouzlu praskajícího vinylu, limitovaná edice dvanáctipalců na vás čeká u brněnského vydavatelství Kabinet Records, kde vlastně začne i „živá“ cesta k posluchačům. 30. října totiž v tamním klubu Kabinet MÚZ proběhne křest desky v doprovodu německé noise-rockové legendy DŸSE. Tím nejzásadnějším zážitkem pro „domácí“ fanoušky však bude prosincový koncert v jejich domovském Táboře. Právě v kulisách rodného města, kde jejich hudební fúze vznikla, dostanou hypnotické skladby z alba MRAW ten nejpřirozenější a nejintenzivnější rozměr, u kterého by žádný fanoušek „jihočeské“ alternativní scény neměl chybět.

 

01. Korongo (04:28)

02. Catasterism (03:52)

03. Heparini (04:49)

04. Odyssea 2025 (06:28)

05. Mabaki (03:24)

06. Kingjaba (07:06)

Éliane Radigue – Triptych (Important Records)

Když letos v únoru odešla Éliane Radigue, svět ztratil jednu ze svých nejtišších, a přesto nejradikálnějších vizionářek. Jako průkopnice elektronické avantgardy a dronového minimalismu strávila desítky let modelováním zvuku mimo záře reflektorů. V jejích rukou se legendární analogový syntezátor ARP 2500 proměnil v živoucí organismus. Její hluboké propojení s tibetským buddhismem dalo vzniknout zvukovým krajinám, které posluchače nutí zpomalit, dýchat a intenzivně vnímat. Zvuk pro ni nebyl jen vlněním, ale prostorem k meditaci, v němž i ta nejmenší mikromodulace tónu působila jako tektonický posun. Odkaz umělkyně, která si dokázala vybojovat své nezpochybnitelné místo v tehdejším maskulinním světě hudebních technologií, nyní rezonuje s novou intenzitou.

Přiblížit se k posvátné hoře vyžaduje pokoru a odevzdání, což bezezbytku platí i pro poslech aktuálně vydávaného 2LP Triptych pod hlavičkou značky Important Records. Jde o vůbec první a zároveň posmrtné vinylové vydání této přelomové třídílné kompozice z roku 1978. Album nabízí osamělou, tiše hlubokou a nezapomenutelnou expozici hypnotického vnitřního hlasu jejího ikonického nástroje. Jedná se o vůbec první dílo, které Radigue složila po svém klíčovém seznámení s tibetským buddhismem v roce 1974. Duchovní učení ji v roce 1978 dovedlo k radikálnímu zpomalení a k plnému rozvinutí technik práce s magnetofonovými pásky a manipulací se zpětnou vazbou, které rozvíjela od konce šedesátých let. Tyto postupy nejprve objevovala ve studiu Pierra Henryho a následně je "vybrušovala" na syntezátoru Buchla, který nainstaloval Morton Subotnick v newyorském studiu, jež Radigue sdílela s Laurie Spiegel.

Na popud choreografické zakázky od Douglase Dunna, kterou jí doporučil Robert Ashley, se Éliane rozhodla přenést své tvůrčí vize z modulárního systému Buchla na tehdy relativně nově dostupný nástroj z dílny ARP. Těchto strojů s označením 2500 se mezi lety 1970 a 1981 vyrobilo pouhých sto kusů. Skladatelce však nabídl mnohem větší stabilitu při precizním mikrotonálním ladění, které pro svou práci nezbytně hledala. Zmíněný syntezátor se stal jejím výhradním kreativním partnerem na dalších pětadvacet let. Právě Triptych se stal zásadním bodem odrazu do jejích rozlehlých oceánů zvuku. Předznamenal následné skladby ze série Adnos, přešel přes Jetsun Mila z roku 1986 až k jejímu celoživotnímu mistrovskému dílu, kterým je Trilogie de la Mort. Kompletní třídílná suita nahraná v jejím pařížském studiu přitom na premiéře v Nancy v únoru 1978 zazněla kvůli taneční choreografii pouze zčásti.

Vydání tohoto 2LP na vinylu z německé lisovny Optimal Media s sebou nese silný příběh splněného slibu. Éliane Radigue byla známá svým nekompromisním purismem a striktně trvala na tom, že její hudba smí na gramofonové desce vyjít pouze tehdy, pokud se na ni vejde v kompletní, nezkrácené podobě a bez jakýchkoli editačních zásahů do stopáže. Triptych těmto přísným pravidlům ideálně vyhověl. Všechny tři rozsáhlé části zabírají přesně první tři strany double LP, přičemž čtvrtá strana zůstala volná pro exkluzivní umělecký lept. Posluchači tak mají možnost zažít hypnotické rozplétání frekvencí v té nejčistší a nejhlubší možné podobě, přesně tak, jak si to sama architektka zvuku přála.

A. 17' 47" (17:48)

B. 24' 23" (24:24)

C. 19' 27" (19:26)

D. výtvarný lis

 

Agnes Obel - The Meaning of Flowers (Deutsche Grammophon)

 

The Meaning of Flowers je v pořadí pátým studiovým albem dánské umělkyně Agnes Obel, která se na hudební scéně zapsala jako jedna z nejvýraznějších představitelek moderní neoklasiky a melancholického indie popu. Její umělecké začátky přitom formovalo rodinné zázemí v Kodani, kde od dětství hrála na klavír a objevovala svět klasické hudby a jazzu skrze sbírky své matky. Později se v Berlíně vypracovala v naprosto suverénní autorku, jejíž debutové album Philharmonics (10/2010 PIAS) sklidilo obrovský úspěch u kritiky i posluchačů a přineslo jí pět dánských hudebních cen. Následná alba Aventine (9/2013) a experimentálnější Citizen of Glass (10/2016) upevnila její rukopis postavený na jemných klavírních linkách, étericky vrstvených vokálech a hře s tichem a prostorem. Zatímco dosavadní vrchol její introspektivní tvorby představovalo doma nahrané album Myopia (2/2020) doprovázené odchodem k Deutsche Grammophon, novinka The Meaning of Flowers přináší zásadní zvukový i tematický posun. Právě toto proslulé vydavatelství, známé propojováním klasické tradice s avantgardní moderní hudbou, poskytuje Agnes Obel ideální zázemí pro její žánrově rozkročené nahrávky.

Oproti předchozí tvorbě, jejíž podstatu dánská písničkářka loni nastínila během svého koncertu v pražském prostoru ARCHA+, se nové album otevírá mnohem světlejším, expanzivnějším a organičtějším tématům. V Praze se totiž Agnes Obel představila v komorním duchu, kdy skryta v intimní hře světel a stínů předvedla hypnotický, introvertní průřez svou kariérou doprovázený abstraktními vizualizacemi a snovými aranžemi. Její starší skladby se nesly v duchu paranoie, izolace a hluboké vnitřní melancholie. Aktuální dílo však tuto uzavřenost opouští a nahrazuje ji tématem mateřství, metamorfózy a absolutního propojení se vším živým. Zatímco v minulosti se spoléhala především na vlastní vrstvený hlas a strohé nástroje, v novince se obklopila širokým ansámblem hostujících hudebníků a do svého zvuku vetkala nečekané vlivy dánského popu 80. a 90. let, které kontrastují s hlubokou starověkou poezií a filozofií.

Na zmiňovaném pražském koncertě navíc divákům exkluzivně odhalila dvě zbrusu nové skladby. První z nich byla samotná titulní píseň The Meaning of Flowers, jež do sálu vnesla hřejivou atmosféru mateřské lásky a hlubokého propojení s přírodou. Druhou novinkou byla téměř sedmiminutová mystická kompozice Laymelli, inspirovaná životními cykly hmyzu. Ta na koncertě vynikla svými netradičními snovými aranžemi, hrou s posunem tóniny hlasu a ukázala divákům odklon od dřívějšího minimalismu směrem k vrstveným strukturám plným zvukových samplů a tajuplné energie. Obě písně tehdy organicky zapadly do koncertního setlistu vedle jejích největších historických hitů jako Riverside nebo The Curse.

Samotný název alba v sobě spojuje několik hlubokých myšlenkových rovin a metafor, které autorka objevila během těhotenství a četby filozofických děl. Klíčovým motivem je fascinující kontrast malého a obrovského inspirovaný dílem současného italského filozofa Emanuele Coccii, kde květiny představují sice křehké bytosti, ale s neuvěřitelně složitou vnitřní biologií existující uvnitř monumentální planety. Květina zde zároveň slouží jako jasná metafora mateřství, zrození a přírodní metamorfózy. Odráží autorčin intenzivní pocit absolutní propojenosti všech živých organismů skrze kořeny, půdu a krevní linie. Původní pracovní název titulní skladby navíc zněl „Zázrak, který zachrání svět“, což přímo odkazuje na filozofický koncept nového začátku od Hannah Arendt. Význam celého názvu tak ve své podstatě symbolizuje naději a víru v to, že schopnost přivádět na svět nový život je silou, která udržuje lidstvo v chodu.

The Meaning of Flowers považuji za autorčino nejvyzrálejší dílo, které mě pohltilo svou melodickou bohatostí, snovou elegancí a všudypřítomným podmanivým napětím. Agnes Obel se tak podařilo geniálně propojit hlubokou lidskost s nadpozemským, až starověkým hudebním duchem, přičemž zapojení „nových“ hostujících nástrojů dodává celému albu nádherný trojrozměrný charakter. Celkově na mě deska působí jako vřelé objetí, ve kterém se intelektuální a filozofické myšlenky nikdy nestávají přítěží pro samotnou čistou krásu hudby. Naživo ji lze obejmout třeba už 13. listopadu příštího roku v berlínské Uber Eats Music Hall.

 

A1. The Meaning Of Flowers (03:54)

A2. Laymelli (06:46)

A3. Gemini (05:06)

A4. Never Been (04:36)

A5. Blood So Red (05:53)

B1. No Such Thing As Silence (04:48)

B2. Deem Me Now (04:57)

B3. Jenn's On The Way (03:03)

B4. Beyond The Sun (02:04)

B5. Tangerine (02:36)

B6. Don't Look Down (03:41)

B7. Faustian Deal (04:24)

Včera Agnes Obel vyprodala Sydney Opera House, kterou v roce 1956 navrhl dánský architekt Jørn Utzon.

Gurriers - Nobody's Coming To Save You (PIAS)

                                                               

Křičící ptáče od umělce vystupujícího pod jménem Zaphi symbolizuje hluk, zmatek, naštvání a existenciální úzkost ze současného "moderního" světa; Sny-Rozklad-Touha

 

Gurriers je irská post-punk’n‘noisová kapela, kterou tvoří kamarádi z dětství a spříznění dublinští darebáci. Základy skupiny položili „punkový básník“ a zpěvák Daniel Hoff a kytarista Mark MacCormack, které následně doplnili bubeník Pierce Callaghan, kytarista Ben O'Neill a baskytarista Emmet White.

Vůbec první společnou zkoušku stihli odehrát ještě v lednu 2020, ale krátce nato propukla strašidelná pandemie covidu-19 a chlapci zůstali uzavřeni ve svých pokojíčcích. Tato nucená izolace pak zásadně zformovala úzkostný a klaustrofobický zvuk jejich výborného debutu Come and See (9/2024), který vyšel na nově vzniklém labelu No Filter Music, fungujícím pod distribuční a obchodní strukturou mezinárodního hudebního giganta Play It Again Sam (PIAS). 

Přestože tato divoká deska zachycuje kapelu v jejím „raném vývoji“, okamžitě ji katapultovala na "viditelná" pódia a přinesla jí nový prostor, životní energii i ambice. Po nahrání debutu, ale ještě před jeho vydáním, došlo k jediné personální změně, kdy Emmeta Whitea nahradil baskytarista Charlie McCarthy – původně jen jako záskok na turné, který tyhle lotry jistí dodnes.

Výrazný posun jejich drsného noise-rockového stylu nastínil už vůbec první singl po debutovém albu nazvaný Erasure (9/2025), který fungoval jako nezařazená ochutnávka včera vydané „dvojky“ Nobody’s Coming To Save You. Touto novinkou kapela svého předchůdce hravě překonává a ještě více stupňuje syrovou intenzitu, díky níž na sebe kapela zpočátku upozornila. Zatímco některé formace mají problém přenést živelnost svých koncertů do studia, Gurriers to zvládají s lehkostí, která svědčí spíše o zkušenostech ostřílených veteránů než o kapele, jež teprve před pěti lety vydala svůj debutový singl Approachable.

Nahrávka vznikla pod producentským dohledem Marka Bowena (kytarista IDLES) a Lorena Humphreyho, který stojí za skvělým albem It Goes On od Westside Cowboy. Toto spojení se ukázalo jako naprosto ideální volba, protože nové skladby jako Nothing Happens Twice či Party Lines díky nim nabraly na obrovské síle. Tento drsný hudební styl se na novém albu proměňuje v nekompromisní manifest proti společenské apatii a drtivému tlaku moderního kapitalismu. Kapela se v textech nebojí otevřít témata syndromu vyhoření, ekonomické frustrace ani hluboké vnitřní úzkosti a izolace, které pramení z neustálého koncertování a odloučení od blízkých.

Samotný název alba i stejnojmenná úvodní skladba přitom nevypovídají o bezmoci, ale spíše o síle individuálního činu. Fungují jako naléhavá výzva k akci, která posluchači připomíná, že nikdo zvenčí nepřijde vyřešit nespravedlnosti světa a změna závisí pouze na nás samotných. Pod producentským dohledem však Gurriers nesklouzávají k lacinému nihilismu. Hlavní poselství naděje, které se prolíná všemi deseti skladbami, zároveň připomíná, že umění a politika jsou pro kapelu neoddělitelné a společenská témata jsou pevnou součástí jejich identity. Naživo jsou pak Gurriers agresivním ztělesněním těchto svých "lumpáren", které pumpují bolestí, touhou, vztekem a pocitem nespravedlnosti. Hudební agrese se tak stává očistnou katarzí a druhá studiovka Nobody's Coming To Save You se právem řadí k nejpozoruhodnějším hudebním počinům tohoto roku.

O to větší událostí bude její pražská prezentace v Bike Jesus, kam dorazí v sobotu 21. listopadu v doprovodu neméně divoké čtveřice Enola Gay z Belfastu, servírující energický a hlučný post-punk obohacený o hiphopovou rytmiku a nekompromisní noise rock. Takže asi povinnost, co říkáte?!

A1. Nobody's Coming To Save You (03:42)

A2. Party Lines (02:59)

A3. Shades (02:31)

A4. Pins (04:01)

A5. Today Is Not Enough (04:10)

B1. Drones (05:15)

B2. Nothing Happens Twice (03:42)

B3. Waiting For Fisher (03:00)

B4. I Wish I Was (04:30)

B5. Crybaby (04:10)

Tara Nome Doyle - ROSE (Fat Cat Records)

 

Hypnotická, minimalistická a složená výhradně z vrstvení lidského hlasu a dechu – přesně taková je hudba, která mě k filmu ROSE přitáhla ještě dříve, než jsem spatřil trailer snímku. Autorkou tohoto uhrančivého soundtracku je berlínská zpěvačka, skladatelka a producentka Tara Nome Doyle, uznávaná klavíristka s norsko-irskými kořeny, kterou můžete potkat 19. listopadu ve Vídni (Blue Bird Festival).

Na hudební scéně prorazila v roce 2018 svým prvním singlem Down with You, na kterém ji doprovodila post-punková kapela Isolation Berlin, jejíž baskytarista David Specht se později stal také koproducentem jejího vysoce ceněného debutového alba Alchemy (1/2020 Martin Hossbach). Její tvorba připomínající Kate Bush a Nicka Cavea se dlouhodobě pohybuje na pomezí indie-popu, art-popu a alternativního písničkářství a je hluboce zakořeněná v psychologické hloubce, folklóru a melancholické kráse. Ačkoliv má za sebou již několik dalších velice úspěšných titulů (Værmin 1/2022, Agape 4/2024, Ekko – 4/2025), pro film ROSE vytvořila svůj celovečerní debut, za který si zcela právem odnesla rakouskou cenu Diagonale za nejlepší filmovou hudbu. 

Její doprovod nahrávaný v letech 2024 až 2025 v Berlíně a Vídni vyšel stejně jako předchozí deska Ekko u nezávislého britského labelu Fat Cat Records. Ač má nahrávka celkově pouhých 13 minut rozdělených do deseti skladeb, dle mého názoru jde o geniální tah, protože tato intenzivní a cappella plocha „beze zbraní a nástrojů“ na takto sevřeném prostoru dokonale zrcadlí vnitřní úzkost a potlačované emoce, které v sobě hlavní hrdinka skrývá.

Celkově snímek režiséra Markuse Schleinzera považuji za nesmírně silný a emotivní zážitek, který přibližuje složité téma raně novověkého patriarchátu a genderové identity s hlubokým porozuměním. A to vedle hudby především díky fenomenálnímu výkonu hlavní představitelky, německé herečky Sandry Hüller, jejíž hvězda na mezinárodním filmovém nebi stoupá strmě vzhůru, což tento snímek jen potvrzuje. Tentokrát ji potkáme v roli ženy, která se skrývá po třicetileté válce v mužském oděvu. Hüllerová na plátno přenáší neuvěřitelně precizní, syrový a vnitřně bolestivý psychologický portrét, za který si odnesla Stříbrného medvěda za nejlepší hlavní roli z Berlinale. 

Pro mě osobně je ROSE hlubokým, lidským a audiovizuálně pohlcujícím zážitkem, který ve mně rezonuje už od středeční předpremiéry.

 

01. Es geschah also in jenen Tagen (01:50)

02. Die Zeit ging unübersehbar ins Land (00:44)

03. Die Gier ist ein Rausch (01:18)

04. Das ist dein Name (01:26)

05. Ein Kind kam (00:46)

06. Alles erzählte sie (02:09)

07. Von wem ist das Kind (00:41)

08. Das ausgesprochene Wort (00:55)

09. Der Herr ist kein Herr (00:48)

10. Und hab getan, was ich kann (02:39)

Cosey Mueller – Embodiment of Denial (Bretford Records)

 

Německá hudebnice a umělkyně Cosey Mueller, známá také jako klávesistka berlínské post-punkové formace GLAAS a polovina zavedeného synthpunkového dua Das Das, dosáhla absolutního vrcholu své dosavadní kariéry, když na sklonku května vydala své mistrovské čtvrté studiové album Embodiment of Denial. Tato novinka, vydaná pod nezávislým labelem Bretford Records, se "žánrově" zařazuje na pomezí electro-punku, NDW, minimal synth a EBM. Cosey Mueller zde oproti své rané lo-fi tvorbě přináší mnohem údernější, klubově orientovanou energii, přičemž suverénně kombinuje chladnou elektronickou produkci s chytlavými, až nakažlivě tanečními rytmy a výraznými „ohrwurm“ melodiemi.

Konceptuálně a tematicky deska představuje zásadní manifest osobní svobody. Jak sama autorka uvedla, ústřední motiv „popření“ zde nefunguje jako pasivní únik, nýbrž jako aktivní odpor proti jakýmkoliv identitám a tlakům vnucovaným zvenčí. Je to naléhavá výzva k sebeurčení a filtrování cizích vlivů v moderním světě. Cosey Mueller se v textech projevuje jako společensky kritická vypravěčka; otevírá nepohodlná témata spojená s láskou, mocenskými strukturami, rovností a mediální manipulací, což ale zároveň odlehčuje svým typickým, hravým smyslem pro černý humor. Její dominantní, sebevědomý hlas vystupuje do popředí s nevídanou naléhavostí a plynule se proplétá mezi precizně vytepanými analogovými texturami. Osmiskladbové „popření“ funguje jako bezchybný celek plný silných momentů, od hypnotického singlu Contraddict (který reflektuje naši uvězněnost v dualismu) přes skvěle vygradovanou skladbu Neue Ungemütlichkeit až po břitkou, textově brilantní a mrazivou satiru moderní politické rétoriky Der Politiker.

Tímto triumfálním dílem autorka plynule navazuje na svou předchozí sólovou trilogii, kterou odstartovala albem Interior Escapes (7/2021 Urticaria Records / Spared Flesh). To si zpěvačka původně vydala sama jako nezávislý projekt nahraný na kazetách během pandemických uzávěr. Na tento úspěch navázala druhým studiovým albem Irrational Habits (2/2023 Static Age Music), které tematicky reflektuje generační úzkosti mileniálů a atmosféru berlínského undergroundu. Trilogii „rané tvorby“ pak Cosey Mueller uzavřela svým doposud předposledním studiovým albem Softcore (10/2024 Static Age Music), kde se zaobírá motivy zranitelnosti v kontrastu s tvrdou realitou městského prostředí a proměnami moderního Berlína.

Na podporu Embodiment of Denial Cosey Mueller vyrazila v polovině srpna na rozsáhlé evropské turné. Ač přímá zastávka v Česku pro nejbližší týdny zatím oznámena nebyla, čeští fanoušci ji mohou zastihnout na koncertech v těsné blízkosti hranic, jako např. 8. října v rakouském Linci (Last by Schachermayer) či 9. října v německém Lipsku (Westbahnhof Leipzig). Tak někde Tschüß!

 

A1. Embodiment of Denial (03:42)

A2. Nimm Mich (03:41)

A3. Contraddict (04:02)

A4. Neue Ungemütlichkeit (03:59)

B1. Der Politiker (04:10)

B2. Verlogen (02:49)

B3. Obey (02:43)

B4. Media Maniac (04:21)

Formal Sppeedwear – Punch Card (Melodic Records)

 

Pokud si chcete představit, jak vypadalo v polovině minulého století programování prvních počítačů, tak tenhle zapomenutý pravěk vám přiblíží obal inspirovaný právě děrnými štítky, ve kterém najdete debutové album britského tria Formal Sppeedwear. To vyšlo pod názvem Punch Card minulý týden a jeho vizuálním posláním je mechanická přesnost a technologická nostalgie, což v kontextu celého alba funguje jako metafora pro lopotný, ale fascinující proces lidského programování a tvoření.

Kapela tvořená multiinstrumentalisty Beckem Clewlowem (zp/bas/kyt), Charliem Ballem (kyt/synt) a Connorem Wellsem (bicí/kyt/synt) přichází z průmyslového města Stoke-on-Trent, kde se dali dohromady během pandemických uzávěr. Jejich excentrický zvuk propojuje post-punk, new wave, art rock a synth-pop, přičemž největší hudební vzory nacházejí v kapelách jako LCD Soundsystem, Devo a především v rané tvorbě Talking Heads z let 1977 až 1979. Jejich eponymní debutové EP Formal Speedwear (12“, 5/2024) už vyšlo pod hlavičkou Melodic Records a obsahovalo úspěšné singly jako Bunto a A Dismount, což triu otevřelo společná pódia s Fat Dog či Warmduscher.

Při poslechu Punch Card můžete mít pocit, že si pouštíte desku z osmdesátek, ale pod nánosem podivínského elánu a provokativní ironie se skrývá nahrávka, která sice křísí staré známé a osvědčené postupy, ale dělá to s geniálním citem pro fascinující drzost a svůdnost. K tomu přispívá i hostování hned několika talentovaných hudebníků, kteří do mechanického a robotického art-punku kapely vnesli výrazné organické prvky.

Příkladem je všestranný doprovodný vokalista několika skladeb Matt Jones (aka Zurich Jones), úzce propojený s manchesterským uměleckým projektem Dilettante. Jeho tváří je další z hostů, multiinstrumentalistka Francesca Pidgeon, která pro skladbu Aardvark x2 nahrála saxofonové party, jež této písni dodávají divokou, energickou a rytmicky spletitou strukturu. Význačným hostem závěrečné dvanácté skladby alba nazvané Friedrich Backs Up Nothing je pak britsko-německá experimentální hudebnice Lili Holland-Fricke. Ta pro tuto píseň nahrála violoncellové party a doprovodné vokály, přičemž stopu jejího klasického nástroje trio následně ve studiu digitálně modifikovalo a deformovalo. Píseň tím získala svou specifickou přízračnou, filmovou a zneklidňující náladu, která celou desku uzavírá.

Celkově vzato je Punch Card mimořádně vydařenou prvotinou, která skvěle balancuje na hraně mezi chladným kalkulem digitálního věku a živelnou lidskou energií. Formal Sppeedwear dokázali, že i s nostalgickým pohledem upřeným do minulosti lze nahrát desku, která zní naprosto současně, svěže a naléhavě. Není to jen retro vzpomínka na éru děrných štítků – je to ambiciózní program pro budoucnost britské nezávislé scény, který rozhodně stojí za pozornost.

 

A1. Hit 'n' Run (03:00)

A2. Who Needs Spain Ball (03:17)

A3. Indecent (03:20)

A4. Knutmo 1-5 (03:26)

A5. Aardvark x2 (02:30)

A6. A Concise History (02:45)

A7. Fleas (03:50)

B1. Wait (Hatchet Gets A New Hide) (04:33)

B2. The Ballad Of DCB (03:26)

B3. New Brother (03:31)

B4. Appointment (03:41)

B5. Friedrich Backs Up Nothing (05:55)

TALIRAW & Csjlla – METAMORPHOSIS (EP)

 

Uplynulý víkend patřil v jihočeském Písku již 17. ročníku festivalu Cool v plotě. Tento unikátní mezinárodní multižánrový festival dává prostor výhradně sólovým umělcům z celého světa. Mezi mnohými vzácnými hosty, kteří vystoupili v historickém centru města, zářila také zpěvačka, skladatelka, violoncellistka a ilustrátorka Natálie Rotterová. Její koncert ve zrekonstruovaném prostoru Městské knihovny se tak stal jedním z vrcholů celého víkendu.

Nádvoří písecké knihovny, které v roce 2019 prošlo úchvatnou modernizací podle návrhu architekta Jana Svobody, vytvořilo pro večerní vystoupení dokonalou kulisu. Prostor založený na harmonickém kontrastu historického dědictví a moderní architektury jako by předznamenal to, co se dělo na pódiu. A právě zde v sobotu večer představila svou show Natálie Rotterová, známá na alternativní scéně pod pseudonymem Taliraw, odkazujícím na domácké jméno Tali a anglické slovo RAW, vyjadřující syrovost a přirozenost.

Natáliiny hudební kořeny sahají do rodného Jeseníku, kde s violoncellem začínala. Přes studentskou Olomouc pak vedly až k pětiletému pobytu na britské nezávislé scéně, jejíž klubové prostředí dalo její tvorbě světový rozměr. Po návratu do Česka našla svůj nový domov ve Znojmě, kde kombinuje hudební dráhu se svou druhou velkou vášní – autorskou ilustrací. Tato multidisciplinarita se naplno promítá i do jejího hudebního projektu. Taliraw totiž není jen o zvuku, je to komplexní vizuální a emocionální zážitek definující její hudební přístup.

Doménou Taliraw bylo vždy vrstvení zvuku violoncella a vokálů přímo na pódiu bez jakýchkoliv sterilních příprav. S příchodem jejího červencového minialba Metamorphosis však přichází radikální zlom, který odlamuje akustické písničkářství. Zde se autorka „kuklí“ do syrové klubové elektroniky a světu servíruje nahrávku, která je sice stopáží krátká, ale svým výsledkem obrovská.

Ústředním motivem celé desky je proměna – proces odhazování starých, nefunkčních vzorců chování, překonávání vnitřního chaosu a hledání vlastní autentické podstaty. Celá nahrávka trvá pouhých jedenáct minut, ale na této minimalistické ploše dokáže chronologicky odvyprávět silný psychologický příběh o transformaci z pomyslné housenky v motýla. Hlavní poselství, které chce Taliraw nahrávkou předat světu, je jasné a osvobozující. Sama říká, že se chce vlnit do rytmu i přesto, že zrovna prochází těžkým obdobím. Ukazuje tím, že o hlubokých krizích se nemusí zpívat jen v plačtivých baladách, ale že největší katarze často přichází skrze tanec, rytmus a pohyb.

Příběh minialba otevírá úvodní skladba Caterpillar (02:22), která zachycuje první fázi proměny, tedy housenku. Je to moment, kdy si uvědomíte, že je stará schránka příliš těsná. Jakožto hlavní singl desky okamžitě definuje nový, energický a taneční směr, kde violoncello ustupuje do pozice rytmického pulsu a hlavní slovo přebírá elektronika. Následuje píseň V oku hurikánu (02:12), která přináší vítané zpomalení a hlubokou introspekci. Text v češtině a bohatě vrstvené vokální textury zde vytvářejí pocit absolutního bezpečí a ticha, které člověk nachází uprostřed té největší životní bouře.

Třetím trackem je Jakoby (01:58), což je minimalistická a útržkovitá skladba o pochybnostech a společenských maskách. Reflektuje moment, kdy se navenek snažíme tvářit, že je vše v naprostém pořádku, zatímco uvnitř nás probíhá zásadní zlom. Experimentálním vrcholem celé nahrávky je píseň Weird Energy (02:47). Zde se naplno projevilo umění maďarské producentky Csilly, se kterou Taliraw na EP úzce spolupracovala. Zvuk je záměrně syrový, lehce disharmonický a kombinuje temnou elektroniku s modulovanými dechovými samply. Exotickou atmosféru navíc umocňuje fakt, že vedle angličtiny v ní zaznívá také maďarština.

Finální katarzi pak přináší závěrečná skladba Nechci to jinak (02:28). Motýl v ní definitivně opouští svou kuklu. Sebevědomý český text, výrazný rytmický náboj a hybné bicí přinášejí optimismus a smíření s minulostí. Z písně se tak stává jasná deklarace nezávislosti, která vás spolehlivě donutí k nastavení funkce Repeat All.

Koncert na festivalu Cool v plotě jasně dokázal, že nová, elektronická tvář Taliraw funguje naživo naprosto fantasticky. Spojení syrových beatů, podmanivého hlasu a hlubokých tónů violoncella vytvořilo na nádvoří písecké knihovny magickou, téměř rituální atmosféru. Pokud jste vystoupení nestihli, nenechte si toto výjimečné EP ujít alespoň na streamovacích platformách. Metamorphosis je totiž důkazem, že ta nejtemnější životní období mohou dát vzniknout té nejkrásnější a nejenergičtější hudbě. Ruku v ruce s odvážným vykročením do neznámých krajin tak vzniklo jedinečné dílo, které zní naprosto světově, a přesto si zachovává syrovou neučesanost a upřímnost české alternativy. Taliraw dokazuje, že vnitřní transformace sice může bolet, ale dá se skrze ni úspěšně protančit k naprosté tvůrčí i osobní svobodě. 

Pokud chcete slyšet, jak tato metamorfóza zní naživo, nenechte si ujít některý z jejích dalších koncertů, kde kompletní Metamorphosis připojuje ke své předchozí tvorbě.

Westside Cowboy - It Goes On (Island Records)

Deska jede do Prahy (7.11.2026 Bike Jesus)

V sobotu 7. listopadu dorazí do pražského klubu Bike Jesus manchesterští Westside Cowboy, a to v rámci svého dosud největšího evropského turné s názvem It Goes On. Ač půjde pro kapelu už o druhé letošní vystoupení v české metropoli – poprvé se tuzemskému publiku představili na konci března, kdy v Lucerna Music Baru otevřeli koncert newyorských Geese –, tak tentokrát už do Prahy dorazí jako hlavní hvězdy večera, aby pokračovali v oslavách svého debutového alba.

Celé turné i samotná deska, která vyšla na konci srpna, odrážejí velký posun v jejich kariéře. Členové kapely vnímají tuto koncertní šňůru jako zásadní milník, na kterém chtějí demonstrovat svou pověstnou pódiovou synergii, respektive svou nadsázkovou „Britainicanu“, čímž odkazují na kombinaci amerických folkových kořenů s drsnou energií severní Anglie. Na tomto naprosto skvělém debutu se kapele podařilo přenést svou divokou koncertní sílu přímo do studia a zachovat si podmanivou hudební syrovost, připomínající rané desky legendárních Pixies či The Velvet Underground. Oproti dřívějším singlům Westside Cowboy mazaně utlumili country vlivy a vsadili na kombinaci kytarového indie popu s „vintage“ folkem, zabalenou do velmi přitažlivé lo-fi produkce. Deska It Goes On nese už oficiální štempl Island Records (podepsáno v srpnu 2025) a vznikla opět ve spolupráci s producentem Lorenem Humphreym v leedském "klenotnictví" Greenmount Studios a divákům přibližuje mladou kapelu běžící na instinktu a dynamice, propojující zmatek s „nadějným“ optimismem.

Role předkapely se pro pražský večer ujmou Wyatt, velká naděje manchesterské scény. Ti se však žánrově zcela vymykají tamnímu tradičnímu post-punku. Místo chladných kytarových ploch čerpají inspiraci spíše z amerického písničkářství, alternative country a syrového indie rocku. Kapelu založili v září 2024 bratři Harvey a Evan O'Tooleovi, kteří spolu hráli už od svých čtrnácti let v rodinné revival kapele po boku svého otce. Sestavu později doplnili bubeník Joe Ward a trumpetistka Emily Mason. Právě netradiční zapojení trubky dodává tvorbě Wyatt specifický, melancholický a nezaměnitelný podpis, který skvěle doplní energický sound dnes už téměř stadionových Westside Cowboy.

 

A1. Kick Stones (The Boys) (03:56)

A2. Paper Chains (02:51)

A3. Dobro (02:45)

A4. Well Done Kid, You Did It (03:27)

A5. Worried Age (03:58)

B1. Big Wheels (03:17)

B2. Pin Up Boys (02:45)

B3. Coyote (03:18)

B4. Patchwork (03:22)

B5. Take My Leaving As I Love You (02:43)

B6. You Could Have Died There On The Dancefloor (02:43)

BONUS DOWNLOAD

Pokud to stihnete do 48 hodin, a budete mezi prvními třemi, získáte ZDE album digitálně zcela zdarma a navíc ještě všechny skladby v instrumentálních verzích.

                                                         

 

Haute & Freddy – Big Discgrace (Atlantic Records)

 

Když jsem poprvé zaslechl Fashion Over Function, myslel jsem si, že jde o nějaký remix Bronski Beat, Kim Wilde či Hazel O'Connor. Díky chytrému Shazamu jsem dopátral autory skladby, kterými je losangeleské duo Haute & Freddy – konkrétně zpěvačka Michelle Buzz (aka Haute) z Houstonu a detroitský producent a bubeník Lance Shipp (aka Freddy). Po dalším ohledání přede mnou vyplulo jejich celé album Big Disgrace, které na sklonku března vyšlo u naprosto klasického příkladu mainstreamového komerčního labelu Atlantic Records. I tak jsem přemohl sobě vlastní odpor k podobným korporacím a dal jsem tuhle desku, budete se asi divit, jedním tahem. Haute & Freddy totiž vytvořili zvuk, který působí jako originál z osmdesátek, a jeho skutečně více než svěží energie dává zapomenout na skutečné nápady z té doby, kterou vyzobali naprosto obdivuhodně. Až se divím, že po nich nikdo nechce náhradu za porušení autorských práv. Ale třeba se mýlím, nebo za tím stojí minulost Michelle a Lance, kteří mají za sebou úspěšnou kariéru studiových autorů popových hitů pro řadu globálních ikon (Katy Perry, Kylie Minogue, Kiana Ledé, Britney Spears…).

V době covidových uzávěr ale zjistili, že je spojuje vášeň pro divadlo, Fantoma opery, staré cirkusové plakáty a obskurní avantgardní sborové skladby. Z toho se zrodil fiktivní koncept dvou outsiderů, kteří se stylizují do uprchlíků z dobového cirkusu a v ukradené maringotce provokují aristokracii. Tento příběh vtiskl duu specifickou estetiku, která kombinuje styl 18. století, baroko a renesanci s novoromantismem a undergroundovou klubovou kulturou odkazující na energický 80’s synth-pop. Vedle dalších hvězd z tehdejších hitparád (Madonna, Kate Bush, New Order, Pet Shop Boys, Cyndi Lauper…) pracují naprosto bravurně s vlastní teatrálností, s alter egy, nekonvenční módou a neustálými uměleckými proměnami, což evokuje Davida Bowieho, Freddieho Mercuryho nebo za mladší generace například The Dresden Dolls či Josefinu Dusk.

Hlavním posláním této třináctiskladbové kolekce je oslava jinakosti, rebelie a vytvoření svobodného prostoru pro každého, kdo se někdy cítil jako vyvrhel společnosti. Prostřednictvím Big Disgrace vzkazuje duo svým posluchačům – které nazývá „Královským dvorem“ –, aby odolávali tlaku na průměrnost, nenechali se omezovat, nesnažili se za každou cenu zapadnout a bez ostychu projevili své pravé a klidně i podivínské já. 

V případě Haute & Freddy odhazuji předsudky o mainstreamových korporátech, protože i zde se občas najde „nezávislé zrnko“ hodně, ale hodně dobré kvality. Právě tato nekompromisní autenticita, zabalená do dokonale chytlavého elektro-popového hávu, dělá z alba jednu z nejzábavnějších a nejvíce překvapujících nahrávek poslední doby. Haute & Freddy dokázali, že i pod křídly hudebního giganta lze stvořit dílo s duší undergroundového kabaretu, které vás donutí tančit a zároveň vám dovolí být stoprocentně sami sebou. Pokud hledáte desku, která má styl, krásu a neskutečnou hitovost, tahle velkolepá „ostuda“ vás rozhodně nezklame.

 

A1. Symphony For A Queen (03:59)

A2. Anti-Superstar (02:34)

A3. Sweet Surrender (01:55)

A4. Scantily Clad (03:17)

A5. Freaks (03:35)

A6. Shy Girl (03:08)

B1. Dance The Pain Away (03:40)

B2. Femme Hysteria (02:53)

B3. Fashion Over Function (02:11)

B4. Sophie (03:13)

B5. Showgirl At Heart (03:17)

B6. Field of Versailles (02:28)

B7. I Like My People Weird (03:16)

A Good Year – Play (ESCHO)

 

A Good Year je kodaňské duo, které tvoří multidisciplinární umělec Albert R. Hildebrand a hudební producent Tobias Laust Hansen, někdejší bubeník „sebevražedných“ indie-popařů Liss. Tento vizuálně-akustický experiment nevznikl z potřeby vytvořit tradiční hudební projekt; jejich fascinace filmem a zvukem je přivedla k vytvoření platformy, kde se vizuální obrazy přirozeně propojují s hudebními texturami. Už jejich první artpopový snímek Sofina (3/2024) vyšel na prestižním dánském labelu ESCHO a posluchače provedl hluboce prožívaným zármutkem a ztrátou, což se odrazilo v jeho intimní, temnější a minimalistické atmosféře.

Nyní se tito umělci vrací se svým druhým titulem Play, který ale vnímají jako svůj skutečný albový debut. Jak už samotný název napovídá, deska vznikla z čisté hravosti, bezstarostné improvizace a organického sdílení nápadů s řadou spřátelených hudebníků. Na ploše průhledného vinylu se zvuk dua posouvá k tradičnějším písňovým strukturám a přináší neobyčejně odlehčený set dánského popu inspirovaného trip-hopem, lo-fi popem a melancholickou elektronikou. Všech dvanáct skladeb se plynule pohybuje mezi akustickou instrumentací, syntetickými texturami a uvolněnými rytmy. Album v sobě vyvažuje ležérní, uvolněné bicí, basově hutnou elektroniku a decentní kytarovou práci. Hlavní inspirací se stal pocit absolutní svobody a reflexivní nálada „nekonečných“ krajin, která evokuje bezcílné cestování, přetavené do radosti z tvorby bez jakýchkoliv pravidel. Hudba vznikala bez pevného plánu, kdy si členové kapely posílali rozpracované nápady přes internet se svými přáteli a dalšími hudebníky, kteří do nich intuitivně nahrávali své party, čímž se stala prostředkem pro komunikaci a socializaci.

Finální materiál je sice precizně produkovaný, ale zároveň si uchovává záměrnou naivitu a lidskost jako přirozený protiklad k dnešnímu světu „naprosté dokonalosti“. Tímto místem vás kromě A Good Year provedou i hvězdná jména jako Riya Mahesh (Quiet Light), Viktor Persson (Late Verlane), Alexxis Glory Princess Steadham (Koilwood), Tiffy Malmgren (Tiffy M), Helena Gao, Karen Marie Ørsted (MØ, MOR), Alba Akvama, Johanne Møller (Suise air) a hudební projekt Horse Vision, za kterým stojí Johan Nilsson a Gabriel von Essen. Album Play je zkrátka úchvatné a hluboké dílo kombinující intimní lo-fi charakter s chytlavými nočními momenty – podmanivý klenot současného skandinávského popu, kterým jsem naprosto pohlcen a nemohu jinak, než jej vřele doporučit.

 

A1. Dealerz feat. Quiet Light & Late Verlane (02:46)

A2. Back of a Car feat. Koilwood (02:31)

A3. Right Back (02:08)

A4. Fight feat. Tiffi M (02:38)

A5. Push & Pull feat. Helena Gao (03:19)

A6. Peace by the Waves feat. Koilwood (02:46)

B1. Blue Flame feat. Tiffi M & MØ (03:03)

B2. If I feat. Alba Akvama (02:56)

B3. Errr feat. Suisse air (03:02)

B4. In Between (01:58)

B5. This is Not Home (03:07)

B6. YSL feat. Horse Vision (02:34)

Grandmas House - Baby You’re A Winner (Brace Yourself Records)

 

Grandmas House je britská post-punková kapela, která vznikla před osmi lety coby spontánní projekt tří studentek uměleckých oborů (Y&P&D). Ty sice zpočátku neuměly hrát na žádný nástroj, ale spojilo je hluboké přátelství a touha vyjádřit se skrze hudbu. Jejich poznávacím znamením je specifický, chraplavý a hluboký hlas frontmanky Yasmin Berndt (zpěv/kytara), v němž kombinuje monotónní deklamování s agresivním punkovým řevem.

Nedostatek zkušeností dívky vykompenzovaly čistým DIY přístupem. Bubenice Poppy Dodgson zpočátku trénovala rytmus s tužkami na papírových krabicích a Yasmin oprášila starou dětskou kytaru. Bez znalosti hudební teorie a pouze podle sluchu začaly skládat své první syrové akordy. Po studiích se dívky přesunuly do Bristolu, jehož energická punková scéna formovala jejich dravý zvuk. Sestavu brzy stabilizovala Zoë Zinsmeister, která se dokázala naučit na baskytaru za pouhý měsíc. Pak už přišel na řadu i oficiální název Grandmas House, který záměrně kontrastuje s jejich nekompromisní a hlasitou hudbou a odkazuje na tetování původní baskytaristky Daisy Forester, jež měla na paži vyobrazený dům své babičky.

Už od první kazety Always Happy / Small Talk (3/2021) kapela vydává pod londýnskou značkou Brace Yourself Records, kde dále naleznete eponymní 7“ EP Grandmas House (10/2021) s queer hymnou Girl, CD/EP Who Am I (3/2023) a vůbec první nahrávku se čtvrtou členkou kapely Polly Jessett (kyt.) – 10“ EP Anything For You (4/2025). No a pochopitelně prozatímní vrchol jejich kariéry, debutové album Baby You’re A Winner, které vyšlo před pár dny „u příležitosti“ výročí vpádu bolševických armád na území bývalého Československa (zdravím soudruha prezidenta Pávka).

Album představuje pro Grandmas House fantastický umělecký skok vpřed a přináší zásadní posun v jejich tvorbě. Díky spolupráci s renomovaným producentem Alim Chantem a příchodu druhé kytaristky kapela doručila dospělý, propracovaný zvuk s bohatými aranžemi a podmanivým gothrockovým nádechem. Písně dostaly prostor dýchat a skvěle gradují od minimalistických pasáží až po explozivní refrény. Korunou alba je rafinovaná práce s vokály a barvitá kytara evokující kultovní Siouxsie and the Banshees, což z desky dělá naprosto triumfální a náladotvornou jízdu. Tento hudební posun ideálně doplňuje syrová a upřímná textová stránka, která funguje jako časová kapsle plná osobních krizí, těžkých časů i hlubokého přátelství. Grandmas House se nebojí otevírat temná témata, jako jsou existenční osamělost, psychické propady nebo vyrovnávání se se zármutkem a ztrátou blízkých. Vedle motivů divoké lásky, posedlosti a kritiky hudebního průmyslu, který má stále tendenci brát queer a ženské umělkyně méně vážně, však deska nabízí i silný moment bezpodmínečné podpory. Samotná titulní píseň Baby You're A Winner je hymnou pro přátele v nouzi a celé album tak přes svou melancholii přináší katarzi a bezpečný prostor, kde mohou posluchači své emoce společně vykřičet nebo vytancovat.

 

A1. Baby You're A Winner (02:57)

A2. DOG (03:34)

A3. Blue Oblivion (03:54)

A4. The Table (03:05)

A5. Hurricane (03:26)

A6. Dance (02:35)

B1.Next Big Hit (Choo Choo) (02:32)

B2. Taxidermy (02:25)

B3. Soaked (03:35)

B4. I Miss That House (02:51)

B5. How It Is (03:12)

B6. Spring (03:15)

OH MADONNA (Cold Transmission Music)

 

Německé dark wave duo OH MADONNA z Mannheimu přináší do současné nezávislé scény intenzivní retro-romantickou atmosféru prosycenou melancholií a touhou. Formaci, která si zakládá na anonymitě, tvoří muž a žena střídající se v hlavních vokálech. Jejich tvorba, vydávaná už od prvního singlu Touch (10/2025) pod hlavičkou frankfurtského labelu Cold Transmission Music, v sobě mistrně kloubí vlivy ikon 80. let, jako jsou Depeche Mode či Visage, s podmanivou nostalgií a naléhavostí přítomného okamžiku. Ve svém zvuku odmítají striktní zaškatulkování a organicky propojují dark wave, synthpop a post-punk. K docílení autentického projevu velmi vědomě vyhledávají a používají originální dobové syntezátory, jako jsou Juno 106 nebo Poly 800. Hudební složku definují pulzující basové linky a podmanivé textury, které posluchače okamžitě přenášejí na potemnělé klubové parkety. Skrze svou tvorbu duo zkoumá hluboká témata oddanosti, lásky a vnitřní bolesti. Celý projekt doprovází silná, minimalistická DIY vizuální identita postavená na rituální atmosféře stínů a mechanických smyčkách. Využívá přitom kontrast hluboké červené a černé barvy – na této kombinaci se kapele líbí, že okamžitě sklouzává k velkým, dramatickým a zdánlivě ohraným obrazům, jako jsou krev, samet, srdce nebo církev. Není to sice nic nového, ale přesně proto to v jejich podání funguje a perfektně podtrhuje napětí mezi zranitelnou romantikou a chladnou tvrdostí, případně mezi něhou a ztrátou kontroly.

O mimořádné síle jejich živého projevu se mohlo domácí publikum přesvědčit během uplynulého víkendu na XXI. ročníku festivalu Prague Gothic Treffen (vstupenky na příští rok již v prodeji - EARLY BIRD 1200 Kč!). Svým pátečním koncertem ve Vile Štvanice OH MADONNA naprosto uchvátili každého z přítomných návštěvníků. Na místě byla poprvé k mání také jejich debutová pětiskladbová kazeta obsahující všechny doposud zveřejněné skladby. Tato unikátní fúze energických rytmů s melancholickou intenzitou má schopnost posluchače okamžitě ovládnout a získat si ho pro své temné až hororové kouzlo. OH MADONNA mistrně pracují s emocionální gravitací a vytvářejí zvukové krajiny, které jsou hluboce intimní, neúprosné a přetrvávající. Je to hudba, která vás bez ptaní vtáhne do svých tanečně nočních hlubin, kde vás temnota pevně a nesmlouvavě sevře.

 

A1/B1. Devotion (05:08)

A2/B2. Desire (03:05)

A3/B3. Touch (05:06)

A4/B4. Rosemary (04:49)

A5/B5. Heaven (03:56)

Motorway City - The Golden Age Of Car Travel 1966-82 (Ace Records)

 

Britský hudební vizionář Bob Stanley, zakladatel legendárních Saint Etienne, se po čase opět ponořil do hlubin zapomenutých archivů a vytvořil úchvatný nový počin. Pod hlavičkou vydavatelství Ace Records poslal do světa kompilaci s názvem Motorway City – The Golden Age Of Car Travel 1966–1982. Toto dvojalbum přináší pečlivý výběr osmadvaceti raritních nahrávek z oblasti takzvané britské library music, což je fascinující vesmír, který v druhé polovině dvacátého století existoval zcela mimo komerční hitparády. Jde o skladby vzniklé výhradně pro potřeby speciálních „knihoven“ pro rozhlas, televizi a filmový průmysl a běžný posluchač si je v tehdejších obchodech s deskami nemohl koupit.

Celý koncept této nahrávky je postaven na hlubokém autorském záměru a silné nostalgii po době, která se už nikdy nevrátí. Stanley se prostřednictvím hudby vrací do období mezi polovinou šedesátých a začátkem osmdesátých let, kdy byl rozvoj dálniční sítě symbolem poválečného optimismu, pokroku a technologického dobrodružství. Cestování autem tehdy nepředstavovalo stres v nekonečných kolonách jako dnes, ale znamenalo čirou radost z jízdy, objevování neznámých tras a návštěvu tehdy supermoderních dálničních odpočívadel. Auto bylo symbolem osobní svobody a samotná cesta byla cílem.

Jako vášnivý hudební historik a sběratel touto kompilací vzdává hold neuvěřitelné řemeslné kvalitě produkční hudby. Fascinuje ho, že tehdejší špičkoví britští jazzoví a klasičtí hudebníci skládali nesmírně propracované a progresivní kusy, které pak sloužily jen jako anonymní podbarvení krátkých dokumentů, reklam na nové motory nebo televizních reportáží o dálničních restauracích. Výsledná kompilace je proto žánrově neskutečně pestrá a posluchače provede od svižného mod jazzu a spaghetto-funku s výraznými dechy a varhanami až po futuristickou elektroniku či proto-ambientní plochy.

Bob Stanley nesestavil album jako náhodný shluk písní, ale pojal ho jako promyšlený imaginární soundtrack pro celodenní letní výlet za volantem. Skladby jsou záměrně seřazeny tak, aby přesně kopírovaly atmosféru dne. Cesta začíná za ranního rozbřesku s opatrným výjezdem do nového teritoria, což dokonale reprezentuje skladba Through New Territory od Basila Kirchina. Ostré polední slunce a rychlou jízdu v rychlém pruhu pak navozuje jasný rytmus skladby Hold The Road od Rega Tilsleyho. Podvečerní stmívání, kdy řidič symbolicky ubírá plyn a hudba zpomaluje, doplňuje nálada kusu City Skyline od Johna Fiddyho. Celý výlet pak končí šťastným návratem domů za hluboké tmy.

Motorway City skvěle zapadá do Stanleyho širší a kritiky vysoce oceňované série tematických kompilací pro Ace Records, kde už dříve zářily tituly jako English Weather (1/2017), 76 in the Shade (8/2020) a mnoho dalších. Bob Stanley se v nich opakovaně snaží skrze polozapomenutou hudební produkci rekonstruovat specifickou náladu konkrétní britské éry. S nástupem elektromobility a autonomního řízení v jednadvacátém století tato stará romantika automobilové kultury definitivně mizí. Nová deska tak nefunguje jen jako skvělý hudební doprovod, ale stává se také cenným historickým dokumentem doby, kdy otevřená (prázdná) silnice slibovala nekonečné možnosti a bezstarostnou radost z jízdy.

Getdown Services – Massive Champion (Breakfast Records)

Anarchická radost z britské absurdity. Tak nějak by mohl znít titulek k vydání druhého alba bristolského párečku Getdown Services, které právě vyšlo pod názvem Massive Champion, a to opět u tamních Breakfast Records. Snahou obou hudebníků bylo vyrovnat se s přechodem do dospělosti a s realitou života po třicítce. Zatímco jejich LP debut Crisps (11/2023) byl plný bezstarostné dětskosti, novinka vznikala na cestách mezi koncerty a v období, kdy Ben s Joshem a jejich "textová manažerka", novinářka, performerka a hérečka Daisy Kennedy (fanynka z klipu The Radiator) intenzivně reflektovali své kořeny v dělnické třídě a bojovali s vlastními úzkostmi. Tento „terapeutický“ proces přetavil jejich každodenní frustrace z „moderního“ světa do čehosi kreativnějšího. Po hudební stránce pak překročili své lo-fi post-punkové hranice a zaexperimentovali s retro syntezátory a diskotékovými rytmy. Tento fascinující kontrast mezi taneční hudbou a temnými tématy vytvořil unikátní zákulisí, ze kterého tohle multižánrové "písničkářství" vystupuje coby nekompromisní, upřímný a velmi chytrý „protipól“ k očekávané porci „televizní“ zábavy. Je to kombinace osmdesátkového "art-disco rocku", dětské nostalgie, sebereflexe a satiry na korporátní stereotypy, britské reálie a ranní melancholie po propařených nocích.

Massive Champion je sice skvělá studiová nahrávka, ale kdo tuhle britskou "dvojici" zná, ví, že teprve na pódiu se jejich divoká energie mění v naprosto neřízenou party, kterou musíte zažít na vlastní kůži. Proto nespouštějte oči z jejich koncertních termínů (14.3.2027 Fuchs2) – s rostoucí popularitou Getdown Services totiž postupně přibývají další víceméně vyprodaná místa, která zaručují neopakovatelný zážitek.

 

A1. Poor Bannister (02:36)

A2. I Can't Die Like That (02:31)

A3. Probiotic (02:32)

A4. Cha Cha Slide (02:50)

A5. The Radiator (03:38)

A6. The Definitive Map (03:15)

A7. A Crazy Story feat. Deisy Kennedy (01:58)

B1. What's On Your Mind? (03:30)

B2. Stop Living (04:07)

B3. No One Likes Me (02:29)

B4. Check The Definition (03:08)

B5. Lentils (03:08)

B6. 600 Dance Lessons (02:08)