Až do konce června právě probíhající výstava v břevnovském Popmuseu, se stala základem mého „srovnání“ Nové vlny (se starým obsahem) s „nejžhavým“ hudebním směrem z britských ostrovů, kterému se bude možná za pár let ve svém pubertálním věku smát i moje, včera čtyřletá, Esterka. Všechno nejlepší, lásičko!!!
Letos by oslavila redakce tehdejšího stranického týdeníku Tribuna 25 let od uveřejnění svého kolektivního (Jan Krýzl) článku proti nastupující hudební generaci počátku 80. let, vzhlížející se v kapitalistické cizině a tudíž patřící k nepřátelům totalitního Československa. V KC Kaštan můžete dle dobových fotografií, cenzurovaných dobových výstřižků a hudebních nástrojů si udělat představu o tehdejším domácím undergroundu, koncertech (pamatujete Kaplický pop session?), zákazech, povoleních a obcházení zákonů, neumožňujících se svobodně vyjádřit. Dnes pro mladší generaci téměř nepochopitelné (piercing a číra dnes už i v mateřských školkách), mělo ale i své kouzlo zakázaného ovoce a tím silnější snahy tvořit zajímavější a originálnější hudební postupy, v dnešní době spíše stále dokola se opakující, ne-li vykrádající. Nebýt komoušů, možná by nikdy nevznikly legendy jako Extempore, Index Y, Abraxas, Garáž, Jasná páka, Bon Pari, či Pražský výběr, které považuji v současném režimu za jeden z vrcholů trapnosti.
Nyní se píše rok 2008, kytarovky pomalinku odcházejí z mainstreamového nebe a jak vloni naznačili Klaxons, nastupuje generace přimíchávající do okoralých strun osmdesátkové syntíky. Dobrým příkladem mohou být i včerejší večer v Paláci Akropolis zahajující The Uniques. Nejedná se o dobře známé britské trio milující The Who a The Kings, ani o rockovou partičku z Louisiany, která tak mohla možná hrát rodičům našich dnešních hvězd při plánování prvního děťátka (Pišta). Tihle The Uniques přijeli ze Slovenska a nejen hudebně „loupili“ právě u Klaxons a Arctic Monkeys. Nebýt předem obeznámen s jejich původem, vsadil bych na typickou IN britskou kapelku, s velkou hudební budoucností, podobně, jako jsem to měl před lety s nafoukanýma scheffieldskýma opičákama. Vynikající!
Přibližně po dvaceti minutách si prkna převzali o něco vzdálenější hosté z Londýna. Že Michael Frankel, připomínající spíše cikánského barona, než zpěváka, je na pódiu energický hovadí, očekával asi každý, ale že dovede ani ne v poloprázdném sále „zahustit“ celý prostor, to zaslouží zasloužený potlesk. Pětatřicetiminutovou divočinu, obsahující „recyclit ep“ a pustošící vše na i pod pódiem, ukončily hulvátské výkřiky adresované Dead Kids od samotných členů kapely, kteří „zmizeli“ bez přídavku po poslední skladbě ve tmě mezi návštěvníky. Koncert Dead Kids, zařazený do rámce tréninkového soustředění před očekávaným evropským turné, lze považovat svou aktuálností za stejně důležitý hudební okamžik, jako před šesti lety a na stejném místě vystoupení The Strokes. Opět vynikající!
Ale abych nezůstal jen u chvály, musím zmínit zcela nevyhovující lokaci a s tím související lehce navýšenou cenu a neodhadnutelnou návštěvnost. Škoda, mohlo se jednat o akci roku.
Srovnám-li Novou vlnu s novější (a už několikátou), srdcem stále zůstávám v osmdesátkách, i když se jednalo o dobu krutou a nespravedlivou, ale tak nějak více upřímnou a opravdovou. A pivo drželo pořádnou smetanovou pěnu.
