Včera večer byla v humpolecké zóně pro umění 8smička
zahájena výroční výstava Továrna na krásno, která se stává zároveň velkou
oslavou osmého výročí fungování této jedinečné galerie. Expozice, jež
slavnostně završuje dosavadní výstavní trilogii po kapitolách Prolog a
Intermezzo, představuje hluboce osobní rekapitulaci tří desetiletí
sběratelského úsilí manželů Zdeňka a Magdy Rýznerových. Kurátorkám Emmě
Hanzlíkové a Anežce Chalupové se podařilo dát tomuto rozsáhlému souboru
fascinující tvar. Výstava pod jejich vedením záměrně rezignuje na strohé
akademické škatulky a představuje díla vybraná ryze subjektivním klíčem, kde
hlavním měřítkem zůstává silný osobní vztah, rodinné vazby, přátelství, sepětí
s místním krajem nebo zkrátka pohnutí, které ve sběratelích přetrvává od
prvního setkání s obrazem či plastikou i po třech dekádách.
Jejich soukromá sbírka českého umění 20. a 21. století se
začala rodit už v polovině devadesátých let a prostor bývalé textilní továrny
se za posledních osm let od svého otevření v roce 2018 proměnil v pulzující,
respektované centrum kultury. V záplavě skvostů české moderny a současného
umění okamžitě upoutá ikonické plátno od Toyen s názvem Polní
strašák, kterému dal přízvisko Válka sám slavný francouzský básník a zakladatel
surrealismu André Breton, jenž byl blízkým přítelem a obdivovatelem české
malířky. Právě válečná tíseň a trauma z prožitých hrůz, které tehdy hluboce
zasáhly a ovlivnily celou generaci tvůrců, se staly ústředním motivem, jejž
Toyen zprostředkovala v řadě svých zásadních prací. Toto konkrétní plátno patří
k jejím posledním obrazům reflektujících válečné období v čistě surrealistickém
pojetí. Jde o dílo se silným, až mrazivým autorským výrazem. Mnohé detaily zde
zhmotňují syrové hrůzy doznívajícího konfliktu a člověk se při pohledu na něj
neubrání tísnivému pocitu. Až děsivě přesně totiž zrcadlí paralelu se současným
stavem světa – s tou bezohlednou touhou mocných po ovládání a následném ničení
všeho lidského. Jako by se historie neustále opakovala a strašáci minulosti
ožívali v dnešních geopolitických krizích. Toyen však na plátno vnesla i
nesmělý náznak naděje v podobě bělavého oblaku na modrém nebi, který diváka
nenechává v úplné beznaději a připomíná, že i po té nejtemnější destrukci musí
přijít procitnutí.
Výstava je ale doslova nabitá dalšími silnými momenty.
Fascinuje syrová exprese obrazu Bez Kleopatry od Vladimíra Skrepla i
strukturální, existenciálně naléhavé dílo Cranachovská nadlyrika s
imperialistickou květinou z dílny Mikuláše Medka. Temnou a podmanivou atmosféru
vnáší do prostoru skulptura Zkáza od Františka Pacíka a hned opodál provokuje
svou nespoutanou formou velkoformátové plátno Bez názvu od Milana Knížáka.
Skvělým kurátorským tahem pak bylo zařazení konceptuálně čistého díla Vyvržené
insignie od Jana Merty, které v divákovi rezonuje ještě dlouho po odchodu z
galerie.
Celkový prožitek z vystavených děl posouvá na zcela novou
úroveň unikátní prostorové řešení. Architekturu výstavy dostalo na starosti
renomované studio Schwestern, za nímž stojí sestry Monika Cihlářová a Iveta Šalamounová.
Pro 8smičku navrhly minimalistický vestavný mobiliář se smyslem pro ten
nejmenší detail, který dokonale souzní s industriálním duchem budovy. Jejich
architektura nenásilně provází diváka spletitými vztahy a klíčovými událostmi
sbírky. Čisté konstrukce skvěle slouží nejen pro prezentaci artefaktů, ale
architektonické studio do nich citlivě integrovalo i odpočinkové zóny a
speciální prvky určené pro pohodlné usazení a nerušený poslech.
Samotný název projektu je skvěle vymyšlenou parafrází románu
Karla Čapka Továrna na absolutno. Odkazuje nejen na genia loci industriální
budovy, ale připomíná zásadní roli, kterou bratři Čapkové v celém příběhu
sehráli, protože to byli právě oni, kdo u Zdeňka Rýznera kdysi probudili
hluboký zájem o výtvarné umění a literaturu. Tato „čapkovská“ linie propojování
obrazu a slova se stala přímo páteří celého kurátorského konceptu. Skutečným
vrcholem a mimořádností je pak závěr výstavy umocněný audiovizuálním zážitkem.
Skrze důmyslné architektonické řešení jsou diváci vtahováni do hry literárních
světů osmi současných českých spisovatelek a spisovatelů. Ti na motivy
konkrétních děl ze sbírky vytvořili vlastní autorské texty, které návštěvník
vnímá skrze zvukovou stopu v audiopostech (téměř 150 minut načtených povídek) zakomponovaných přímo do výstavních
panelů.
Při průchodu prostorem je nesmírně obohacující sledovat, jak
přesně tyto vybrané dvojice autorů a děl spolu komunikují. Milana Slavická
napsala texty k dílům Motýlí čas, Strom a V kuchyni od Jiřího Johna, Petr
Borkovec se nechal inspirovat Itálií Olgy Karlíkové a Emma Kausc vytvořila
povídku k obrazu Vánoční modř III od Františka Kupky. Další osobité stopy
zanechali Miloš Doležal píšící o díle Rodný list Gustava Mahlera (Formulář č.
7) Petra Veselého, Kateřina Tučková s textem reagujícím na díla Já a Láhve Naděždy
Plíškové, a Vratislav Maňák, jehož slova doprovázejí jiný podmanivý obraz od
Jana Merty, konkrétně Bez názvu (Ubrousky). Celou audiovizuální osmičku pak
uzavírá Sylvie Shaborová inspirovaná dílem ML (Vejce, Obraz, Rovnováha, MZ)
Josefa Šímy a Ondřej Buddeus píšící k dílu Lípa Pavla Büchlera.
Slova se tu prolínají s plátny přesně v duchu citátu
japonského zenového mistra Dógena, který doporučuje „naslouchat okem a vidět
sluchem“. Kurátorskému týmu se ve spolupráci se studiem Schwestern podařilo
stvořit expozici, která díky svému vrstvení barev, tvarů a literárních významů
funguje jako skutečný ostrov zklidnění. Není pochyb o tom, že se do Humpolce
během ročního trvání výstavy jistě vrátí mnozí účastníci včerejší vernisáže,
obzvlášť když obě kurátorky slibují v průběhu času pravidelné sezónní obměny
vystavených děl.
Žádné komentáře:
Okomentovat