Jak jistě všichni víte, po sedmi letech se k nám 19.8.2008 vrací islandská formace Sigur Rós. Sice netuším jak to vypadá s prodejností vstupenek, prozatím jsou k dispozici všechny čtyři kategorie, ale doufejme, že jejich druhý pražský tónleikar nedopadne stejně jako ostudně zrušený srpnový návrat British Sea Power. Toho, kdo přišel o jedinečný zážitek v dubnu
Islandští skřítci čarovali až v pražské Akropoli
Záhada pátečního večera v pražské Akropoli je radostná, ale nerozlousknutá: jak mohla sál naplnit k prasknutí progresivní islandská kapela, jejíž desky se tu neprodávají a o níž se tu až do ohlášek koncertu nepsalo? Moc islandských skřítků asi tentokrát dosáhla až na Žižkov.
Čtveřice Sigur Rós jezdí po světě s nelehkým úkolem: zpřítomnit naživo proslavené album, jehož zvuková proměnlivost se na koncert téměř nedá přenést. Sigur Rós to napůl chytře obcházejí, napůl ukazují, že jde cokoliv. Soustředěně se přimykají k jádru svého zvuku, jímž je hra smyčcem na elektrickou kytaru, a hledají pro něj proměnlivé odstíny a kontext: od křehké lyriky přes ústup z čistého ladění až k extatickému finále, kdy Jonsi Birgisson smyčec o nástroj rozdrtil. Dlouhé písně s jakoby podchlazeným metabolismem jsou přes všechny kontrasty podivuhodně spojité, každá proměna tu přirozeně vyrůstá z daného. První citlivé přehoupnutí ze ztišenosti do velkého zvuku je vlnou, která posluchače zaplaví úžasem. Pak už se nediví, jen radostně přijímá: vynořivší se smyčcové kvarteto, hru paličkou na baskytaru, mezihru jako minimalistickou schůzku celé kapely u starých kláves, zakončení beatového koncertu sólovou píšťalou…
Žádné komentáře:
Okomentovat