Fujiya & Miyagi - Lightbulbs (Full Time Hobby)

Na začátku elektro-experimentálního dua Fujiya & Miyagi, pojmenovaného dle filmu Karate Kid režiséra Johna G. Avildsena a hudebně ovlivněného kapelami Human League, Can, Neu! a pokusy Aphex Twina, stáli na počátku tohoto tisíciletí David Best a Steve Lewis. Dva roky po debutovém albu Electro Karaoke In The Negative Style (Massive Advance 2002) došlo k rozšíření o baskytaristu Matta Hainsbyho, se kterým nahráli Nobokovskou dvojku Transparent Things (Tirk Records 2007), po níž dotvaroval Fujiya & Miyagi na kvartet „živý“ bubeník Lee Adams. Ač oficiálně první a skvělý sing z v pondělí vycházející třetí řadovky Lightbulbs vyšel teprve minulý týden pod názvem Knickbocker (Full Time Hobby), začátkem července se na Regal Recordings objevil 7“ Uh / One Trick Pony. Třináctiskladbovou CD verzi, obsahující oproti LP navíc skladby Je Ne Comprends Pas a One Trick Pony si budete moci v limitované edici vylepšit za pouhých 25 £ o tričko, ve kterém s electro-funk-synthpopem vzor LCD Soundsystem na uších ladně vyběhnete v doporučeně volném tempu mezi další in-city-jogující, tak jak stojí v instruktážním třiačtyřicetiminutovém videu, natočeném Fujiya & Miyagi pro jednu sportovní značku.

Lambchop - OH (ohio) [Merge / City Slang]

Přestože americká kapela Lambchop alias Posterchild má (jak kde) před vydáním svého jubilejního desátého studiového alba OH (ohio), po téměř už dvaadvacetileté kariéře letos koncertně naší republiku opět mine. Nechápu sice proč je tato partička, točící se kolem Kurta Wagnera, který vloni u příležitosti evropského turné vydal sólovku Kurt v tomto směru stále opomíjena, ale v každém případě přichází český posluchač znovu a znovu o vyjímečný zážitek.
Jedenáct novinek, vycházejících začátkem října na značkách Merge a City Slang natočili Lambchop doma v nashvillském studiu Beech House pod producentským dohledem dvojice Roger Moutenot / Mark Nevers a svou náladou vám silně připomenou Tindersticks, kteří Prahu navštíví 3. prosince. A proč právě nottinghamské trio? Třeba proto, že s producentem a spoluhráčem Lambchop Markem Neversem natočil jejich frontman Stuart A. Staples svou druhou sólovou desku Leaving Songs (Beggars Banquet), o jejíž koncertní podobě s předskakujícím Václavem Havelkou (selFbrush, Please The Trees) jste se mohli přesvědčit vloni v Akropoli.
A kam tedy případně vyrazit?
21.10. Vídeň (Gasometer)
09.11. Mnichov (Amerika House)
12.11. Drážďany (Alter Schlachthof)
13.11. Lipsko (Conne Island)
15.11. Berlín (Passionskirche)
22.11. Stockholm (Berns)

Max Richter - 24 Postcards of Full Colour (Fat Cat Records)

Po přestěhování do Anglie a absolvování londýnské konzervatoře Royal Academy of Music a univerzity v Edinburghu, se vydal německý skladatel a pianista Max Richter do Florencie, kde vedl hodiny jistý Luciano Berio, někomu možná známý jako jeden z průkopníků elektronické hudby. Po návratu vystupoval s filharmonickým orchestrem BBC, spoluzakládal soubor Piano Circus a spolupracoval s experimentálním duem The Future Sound of London na albech Dead Cities, The Isnesse. V květnu 2002 se objevuje jeho první deska Memoryhouse (Late Junction), následovaná o dva roky mladší nahrávkou The Blue Notebooks s vlivy Franze Kafky, vycházející stejně jako další Songs from Before již na Fat Cat Records, kterým je věrný i s dnešní aktuální novinkou 24 Postcards of Full Colour.

Album obsahuje 24 časově punkových kompozic z různých koutů světa (vč. Prahy), ve kterých za doprovodu dalších osmi hudebníků přibližuje posluchači spojení klasické hudby s elektronikou. Ač má 24 Postcards of Full Colour pouze 35 minut, svým magickým obsahem a fantastickým poutem se v autorově tvorbě posunulo na jeho samý vrchol o jehož kvalitách bych se rád přesvědčil i v některé z našich koncertních síních. Kdo však má nedaleko do Krakowa, nechť vyrazí na Unsound Festival (18.-25.10.2008), kde mj. 23. vystoupí Max Richter a jeho FatCat kolega Hauschka s novým albem Ferndorf (22.9.2008)

Jo a ty Mogwai + The Twilight Sad jsou snad pro nás 15. listopadu zapykaný.

Díky.

Penis z Lidových novin

Díky Lidovým novinám a jejich včerejšího článku v Relaxu mi po několika nekonečných a již odfajfknutých křížcích stouplo sebevědomí, díky kterému očekávám naprostý úspěch minimálně u devíti z deseti žen. Na stránkách I a II nabídl zmiňovaný deník čtenářům návod, jak si zvětšit přirození a to pouhým jeho oholením. Skvělé, doporučuji všem s „problémem“ a již dnes se nemohu dočkat pikantností ohledně svatby Bartošová / Pomeje, či orálního sexu Agáty Hanychové v některém z dalších vydáních tohoto lidového plátku.

Komu však LN připadají stále jako čajíček, nechť zalistuje pánským časopisem …, kde však zase přijde o hvězdné nebe, zastoupené pány Paroubkem, Topolánkem a Čunkem..

Bloc Party - Intimacy (Wichita Recordings)

Londýnským Bloc Party se dařilo mlžit o svém třetím studiovém albu tak dokonale, že ti, které tahle partička i po svém (mém) A Weekend In The City stále ještě držela v objetí, musela po pondělním oficiálním vyjádření Okerekeho a spol valit nejedny smysly. Tři dny před vydáním novinky …..

Ta dostala jméno Intimacy a od 21. srpna lze její MP3 podobu získat za 5 £, stejně jako MP3 + CD (10 £) , či samostatné CD (8 £), vycházející až 27.10. u Wichita Recordings na stránkách kapely. Produkčně za ním stojí Garret „Jacknife“ Lee (Kasabian, R.E.M, U2) s Paulem Epworthem (Babyshambles, New Order, The Rakes), jejichž vzájemná spolupráce vrátila Bloc Party opět do hry. Sice po prvních dvou povrchních posleších se mi deset intimností zdálo horších než nestrávený víkend ve městě, ale sluchátka na uších mi dokázala odkrýt milou cestičku, prošlapanou již dávno Depeche Mode*, The Faith, Muse a The Prodigy. Celé album je od samého počátku nastaveno na plynulou a hlavně trošíčku riskantní jízdu, místy lehce nepřizpůsobenou povrchu IN dráhy. Odklonem od stále se opakujících a snad už nic neříkajících pop-kytarovek se tak Bloc Party dostali do rychlejšího, tanečně elekroničnějšího pruhu, s impozantním sborem, či introvertními texty, z nichž jeden „zapůjčil“ americký básník Edward Estlin Cummings (Ion Square). Kromě této, pro mě nejzajímavější (..ho remixu) skladby vynikly výtečné Zepherus, Biko, Sings, ale i první singl Mercury, poprvé zveřejněný počátkem července ve vysílání Zane Lowe na Radiu 1 (BBC) a úvodní Ares.

Jak datum a způsob vydání, tak i samotný obsah Intimacy se tak zařadilo vedle Emmons, Kosteleckého a Špotákové do mého žebříčku největších a hlavně nečekaných překvapení magického roku osmičky.

* na českém koncertě se má točit Budvar, pokud Bude.

Sigur Rós - 19.8.2008 Prague, HC Sparta (live)

„Sigur Rós zase konečně dorazí do Prahy? Ne?! Fakt? No tak to je bomba …“

Tak nějak vypadala moje první reakce po potvrzení jejich pražského termínu, která však pomalinku, ale jistě uvadala. První šok přišel po zveřejnění umístění koncertru do sportovní haly na Výstavišti, následovaný spekulacemi o předkapele. Ta nakonec nepřijela žádná, ani nám dobře známý Ólafur Arnalds, který několik letošních koncertů Sigur Rós zahajoval. Poslední zdrcující fakt po trapně se vinoucí frontě nejvěrnějších fanoušků před vchodem č. 31(volné a průchodné byly všechny ostatní) visel na každém pátém sloupu uvnitř haly informační leták, oznamující návštěvníkům neúčast smyčcového kvarteta Amiina a pětičlenné dechové sekce ze Samúel Jón Samúelssonova Big Bandu. Poté, co se Had 31 doplazil do „upraveného“ sparťanského prostoru, nastoupili těsně po osmé pod sedm, na zadní stěně pódia zavěšených lampionů (sedmiletá absence SR v ČR) kmotříci mých KokoRosí.

Stejně jako na jejich červencovém koncertě ve Vídni odstartovali Jón Þór (Jónsi) Birgisson se smyčcem a kytarou, Orri Páll Dýrason za bicími s korunou na hlavě, uhlazený Georg "Goggi" Halm na baskytaru a stále vousatější klávesista a manžel houslistky z Amiiny dvojicí Svefn-g-englar a Glósóli. Ač kapela přivezla do Prahy představit již své páté studiové album Með suð í eyrum við spilum endalaust, nejvíce (6) skladeb se vázalo k předposlední Takk (2005). Téměř jedenáct let starý debut Von připomněla k nepoznání upravená Hafsól, jejíž novou verzi naleznete na loňském 2CD Hvarf-Heim a komicky, téměř jako z Lipského filmu Šest medvědů s Cibulkou dopadla pěvecky-brumlající spolupráce s publikem, v jinak basově výrazné a výborné Með blóðnasir. Dvakrát se přehnala sněhová bouře, protleskala se pro kapelu téměř netypická Gobbledigook a po jediné přídavkové, patnáctiminutové Popplagið, následovala po stopěti minutách už jen trojice upřímných díků a šmytec (do hlediště).

Srovnám-li tehdejší andělské prostředí Paláce Akropolis s neútulnou sportovkou, vítězně sice vychází rok 2001, ale i tak se mé sny přes všechny, dnes už vím že zbytečné obavy, naplnily. Nakonec jsem rád, že Sigur Rós znám výborné i jinak a doufám, že těch lampionků tam (PA) příště bude mnohem míň.

01. Svefn-g-englar
02. Glósóli
03. Fljótavík
04. Ný batterí
05. Við spilum endalaust
06. Hoppípolla
07. Með blóðnasir
08. Festival
09. Heysátan
10. Olsen Olsen
11. Inní mér syngur vitleysingur
12. Sæglópur"
13. Hafsól
14. Gobbledigook
15. Popplagið

Holka Ferrari Dino (21. srpna 1968) – Jan Němec

U příležitosti otřesného 40. „výročí“ vpádu vojsk Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR, odvysílá iDNES.tv ve čtvrtek 21. 8.2008 od 19 hodin v předpremiéře nový celovečerní osmašedesátiminutový film režiséra Jana Němce Holka Ferrari Dino (21. srpna 1968). Snímek, jehož premiéra (27.8.) proběhne na 5. ročníku karlovarského Fresh Film Festu a filmová plátna doufejme zaplní někdy na podzim, je založen na autentickém šestnáctiminutovém dokumentu, který se podařilo ještě jako negativ propašovat Janu Němcovi v osudových dnech přes hranice do Rakouska, odkud jej odvysílala vídeňská televize ORF. V hlavních rolích roadmovie uvidíte Karla Rodena (Jan Němec), Jana Budaře (Enrico, syn bývalého italského velvyslance) a dceru Hany Kuberové (Mučedníci lásky) Tammy Sundquistovou, ztvárňující krásku z vyšších kruhů Janu, přezdívanou Holka Ferrari Dino.