No Age - Nouns (Sub Pop)

Váhá-li ještě někdo nad 26. květnem, kdy na malé scéně vídeňské Areny mají vystoupit losangelští No Age, pak po poslehu jejich novinky Nouns nabyde jasných představ a naškudlí si těch drobných třináct eur. Po loňské kompilaci Weirdo Rippers (Fat Cat Records) se Dean Spunt (zpěv, bicí) a Randy Randall (kytara) přesunuli do Seattlu k Sub Pop, kde 6.5. vyjde zároveň s barevnou sedmdesátistránkovou foto publikací jejich oficiální debut, natočený v Londýně (Harvey Birrell – Southern Studios) a Los Angeles (Pete Lyman – Infrasonic Sound). Stejně jako v prvním případě se jedná o hlučnější půlhodinku ala My Bloody Valentine a Pixies, ovšem znatelně vybroušenější díky až místy melancholicko-ambientním ozvěnám, nataženým do dvanácti skladeb, z nichž Eraser se na počátku dubna objevila na 7“ s coververzemi Don’t Stand Still (Nate Denver’s Neck), Male Masturbation (The Urinals) a When You Find Out (The Nerves). Další předělávka It’s Oh So Quiet (alternate take) ozdobila ve stejném čase po Radiohead a R.E.M. třetí produkt Stereogum, tentokrát titulovaný jako A Tribute To Björks Post. Kromě zmiňované skladby, vzniklé na základě poválečného hitu Blow A Fuse americké herečky a zpěvačky Elizabeth June Thornburg, známější spíše jako Betty Hutton, se na akcičky zúčastnili také Liars, Atlas Sound, Dirty Projectors, či Xiu Xiu, kteří už pozítří (doufám) zazáří na DonauFestivalu v Kremsu.

Po ukončení Donau Festivalu se má oficiálně zveřejnit i jmého předkapely. Budou jimi Health, zahajující své evropské turné zítra v Oxfordu. Takže 26. je to jasný, né?

Elle Milano - Acres Of Dead Space Cadets (Brighton Electric Label)

Někdy tak před třemi lety „mě“ Lammo (Steve Lamacq) upozornil ve Studiu 6 (ne ale na ČT1), nebo Radiu 1 (ne ale na tom pražském) na Elle (ne ale z Francie) Milano (ne ale z Itálie) z Brightonu, kteří vlastně ani v Brightonu nevznikli, protože se dali dohromady během studií na De Montford univerzitě (DMU) v Leicesteru v zimě 2004, ale za datum svého vzniku považují až červenec 2005. První oficiální nahrávku (EP) vydali v dubnu 2006 na značce Brighton Electric Label, pojmenovali ji Swearing’s For Art Students (1000 CD a 1000 červených 10“) a v černém papírovém obalu ukryli 4 parádnické věcičky, o které je jejich čtrnáct dní staré debutové album Acres Of Dead Space Cadets ochuzené. Pokud si ovšem chcete opatřit alespoň dvě z nich (Swearing’s For Art Students, Belive Your Own Hype. Always), pak si pořiďte japonskou verzi z letošního února, nebo všechny čtyři na bolusovém 10“ při nákupu Acres … v jednom z londýnských super obchůdků.

Elle Milano založili po rozpadu Psirens kytarista a zpěvák Adam M. Crisp (Kobé Wiona) a bubeník James Headley (Jé Suisse), které doplňuje dnes již jen baskytaristka Chloe Joanna (Betty K), protože kytarista a pianista Alexander Ross Petersen kapelu opustil v září 2007. V listopadu vydali singl My Brother, The Astronaut, po kterém následovala na konci března albová upoutávka v podobě CD a 7“ Meanwhile In Hollywood, opět na labelu Brighton Electric, který je jinak součástí nahrávacích studií, využitých např. British Sea Power, Foals, či Blood Red Shoes (2.5.2008 Wien – Flex).

Pro „týpky“, uznávající jen „originál“, post-punkové Elle Milano nedoporučuji. Tolerantní posluchač ale těmto sympatickým dvaadvacítkám krásný vliv Pixies, The Smiths, Muse, JJ72, The Cure, a Radiohead odpustí.

Lillica Libertine - Limited Edition / Ultra 10 (Meal Deal Records)

Lawrence Matthew Blake se narodil dva roky před „naší“ sametovkou v Nottinghamu, stál u zrodu tamních Fresh Out Of Death (Aumi Hiutomi, Dirty Toys) a během univerzitních studií v Southamptonu se jako DJ podíval i do amerických klubů. V současné době se už jako „bezpohlavní“ Lillica Libertine stal, alespoň co se číslování nosičů týče, jedničkou na čerstvě zrozených Meal Deal Records, jehož otěže drží londýnská dvojice Tapedeck, zviditelněná díky remixům pro Klaxons, Comanechi, Love Is All, či Holy Fuck! Zde by se měli do prázdnin vylisovat také vynikající brooklynští A Place To Bury Strangers, A1 Bassline, no a snad se najde chvilka i pro pány domu.

Debutový 12“ Limited Edition / Ultra 10 v nákladu 500 kusů putoval na pulty teprve minulý týden, čímž je lehkým klusem a skladbou Manhunt v pěti verzích mihl pařížský label Place Blance, potvrzující bezprostřednost tohoto mladého interpreta, posílající všechny “in“ struktury jedním směrem.

Pomalinku odkládejte The Libertines a přeneste se na aktuální elektro-hardcorovou scénu, kde Dead Kids, Super Mac, nebo Late Of The Pier rozdivočel dle svých představ Libertine jediný, a to Lillica, nadějný zvukový terorista, teď balící směr Austrálie.

Frakkur - Songs For The Little Boy

Jaro se nám dnes lehce přehouplo do podzimu, tak proč si trošku ještě nepřimrazit laptopovým chladem, vytvořeným frontální poruchou nad Islandem, jejíž kolísání teplot, tlaku a nálad s sebou přineslo „mlživé“ debutové album projektu Frakkur, pojmenované dle jedné z raných skladeb Songs For The Little Boy. Jedná se o neoficiální a nepotvrzenou zprávu, uvádějící navíc zmínku i o současně vydávané další nahrávce Toyboy, případně i třetí Pling Pong, pro mne zatím nedostupných.

Pseudonym Frakkur si zvolil v době odchodu Sigur Rós (jinak 19.8.2008 opět v Praze, tentokrát díky CharmMusic & Colours of Ostrava na HC Sparta - Výstaviště) od Fat Cat Records zpěvák a „smyčcový“ kytarista Jónsi Birgisson, reagující na tehdejší podpis založením souběžně se SR fungujícím duem Riceboy Sleeps, které tvoří se svým životním partnerem Alexem Somersem, jinak také grafickým designérem SR. Do současné doby zatím dali „jen“ nádhernou obrázkovou knihu (1000 ks), jejíž druhé vydání s poloviční cenou (15 £) se vloni dostalo i mimo Island, dvojici videoklipů ke skladbám All The Big Trees a Daniell In The Sea a trojici živých vystoupení (Reykjavík, Arkansas, Melbourne – International Arts Festival). Za zmínku rozhodně stojí také Alexovo Parachutes, chlubící se výtečným letošním 10“ splitem (Stereo Test Kit Records) s Band In Box (album This Fiction 9.6.2008), kam se Scottem zařadili skladby Your Stories a Tree Roots Turn To Forst.

Veřejnosti se Frakkur poprvé uklonil 1.května 2004 při oslavách pátých narozenin Kitchen Motors, na nosiči debutoval teprve před rokem v dubnu v remixové podobě na 12“ Seoul (Rumraket) kamarádek Amiina, skladbou Ammælisstrákur přispěl na kompilační Kitchen Motors Family Album – Fjölskyldualbúm Tilraunaeldhússins (12 Tónar) a právě k zítřejším třiatřicetinám si nadělil 41 minutové devítiskladbové album Songs For The Little Boy. Oproti zaručeným příjmům a doživotních rent v podobě SR, jejichž páté studiové album slepuje v NY anglický producent Mark „Flood“ Ellis, se (zatím) jedná o alternativní směr kontrující mainstreamu, stejně jako tomu bylo v počátcích jeho domovské kapely. Za pár let se už možná bude v tomto případě jednat o hudbu patřící Marešovi, či v lepším případě geniálně SR vyslovujícímu Krajčovi, ale nyní a tady nám zrakově hendikepovaný Jónsi (či kdosi jiný?) rozevírá úžasné a nekonečné dimenze plné kreativních fantazií.

Kátur afmæli Jónsi!

Our Sleepless Forest (Resonant Label)

Our Sleepless Forest. Stejně jako zaoceánští Our Brother The Native jsou tři, elektronika jim není cizí, debutové album spáchali už jako sedmnáctiletí a v mé duši zaujali další čtvrtroční prvenství. Před dvěma roky si poprvé Josh Rothberger, Karl Jawara a Sam Purcell domluvili chvilku po škole a začali společně experimentovat s různými hudebními nástroji, následně „vyřezávanými“ do svých počítačů, aby se po mnoha zkouškách mohli o čtrnáct měsíců později představit už jako jedničkáři Our Sleepless Forest. V té době se jich všiml John Twells a fantastickou The Tinderbox zařadil vedle Letters Letters a Goldmund na sampler všem dobře známých Type Records (Free The Future 3/2007). Netrvalo dlouho a před klukama ležela smlouva od Resonant, s nabídkou na vydání jejich eponymního alba, které po menších problémech dorazilo s předstihem (oficiálně 12.5.2008) ke dveřím a spokojenosti všech předobjednávajících tento týden. A pokud někdo vlastní dubnové číslo Wire (#290), tak úvodní Nomads zde najde mezi dvaceti skladbami na přibaleném Wire Tapper CD.

Ač kromě výše zmiňované „kompilační“ dvojice OSF nevydali žádný nosič, na tomto 44 minut dlouho trvajícím abstraktím díle o osmi divech, spojujících ambientní a vážnou hudbu s post-rockem a psychedelií si všechno vynahradili. Kouzlu pomaličku se probouzejícího lesa, plného štěbetajícího ptactva, vánkem lehce hlazených korun stromů, kterými pronikají první sluneční paprsky, utírající kapičky rosy, nemůže žádné otevřené srdce odolat. Prostě napozemsky krásné.

Chraňte naše lesy!

David Cronenberg's Wife - My Best Friend's Song Out With A Girl I Like / Altair Voyager (Blang Records)

Když před třemi roky opustil textař a kytarista Tom Mayne rodný Stockport a odešel do Londýna, kde začal dávat dohromady David Cronenberg’s Wife, setkal se s jedním podivínem, jejichž společné smýšlení dalo základ britské podobě amerického antifolku, za kterým stojí na druhé straně oceánu Fortified Records. Pán si nechal říkat Filtry Pedro a společně se spisovatelem, básníkem a komikem Richard Tyrone Jonesem pravidelně „oživují“ maličký londýnský The 12 Bar svými The Antifolk UK Festivalama.

Po dvou demosnímcích Yes, But Chat Is Sex? a News That Stays News vydali DCW vloni v srpnu úžasný debutový 7“ I Couldn’t Get Off / My Date With Jenna Bush a tím usadili sestavu na kvarteto Stuart T. Saunderson (bicí), Thomas Alder (kyt., viola), Rujan Tucker (klávesy, basa) a Mayne (kytara, zpěv, dulcimer), oživené o kytaristu Marka Wattse. Kapela, slibující zahrát kdekoli (a za cokoli), přišla dnes s druhým, ještě více omračujícím singlem. Dostal název My Best Friend’s Song Out With A Girl I Like / Altair Voyager, opět se zrodil u Blang Records a v sedmi minutách vám připomene Velvet Underground, Spacemen 3, The Fall, Birthday Party a vše, co stojí na post-punku a psychedelii sedmdesátých let. Pomalé, vléklé, mrazivé v znepokujících tématech a přesto nádherné a …..dokonalé.

Do vydání alba Bluebeard's Rooms zbývají zhruba dva měsíce, ale už teď se pro mě toto očekání stává neúnosným. Dejte si někde (a naživo hodně milé) David Cronenberg’s Wife a budete na tom stejně, uvidíte.

Febiofest 2008 - Útěk do divočiny, Zabití Jesseho Jamesse zbabělcem Robertem Fordem

V závěru minulého týdne promítlo českobudějovické kino Kotva osm snímků z letošního 15. ročníku Febiofestu, v jehož ostře oříznuté nabídce chyběl např. i 33 člennou diváckou porotou vybraný „majitel“ Hlavní ceny film estonské režisérky Kadri Köusaar Magnus. Ale i tak si mohl povrchní divák mého typu např. vybrat k porovnání těsně po sobě jdoucí dva americké příběhy, natočené dle skutečných událostí.

Útěk do divočiny (Into the Wild) natočil v roce 2007 dle románu Jona Krakauera Sean Penn a popisuje dobrodružnou cestu Christhophera McCandlesse, který se po úspěšném zakončení univerzitních studií vzdal „zajištěné“ budoucnosti, milované sestry i rodičů pracujících pro NASA a jako Alexander Supertramp vykročil v doprovodu hudby Eddieho Veddera (Pearl Jam) za svým snem. Dvouletá pouť (140 minut), končící tragicky v nádherné přírodě nejstaršího národního parku Aljašky (Denali National Park), možná přijde dvaadvacetiletému jako ta správná rebelie proti zaběhnutému konzumnímu způsobu života a celému současnému, stále hrozivějšímu systému, ale zároveň charakterizuje hlavního „hrdinu“ jako totálního sobce opovrhujícího (nejen vlastním) životem.
Hlavní roli ztvárnil zde výtečný (!!!) Emile Hirsch, kterého zanedlouho budete míti šanci vidět ve sportovně-akční novince Speed Racer (L.+A. Wachowski).

Dalším dramatem, tentokrát westernem z druhé poloviny 19. století se stal příběh o psychicky labilním a zároveň nejproslulejším americkém lupiči, natočený australským režisérem Andrew Dominikem, debutujícím v roce 2000 (Chopper). Psance z Divokého západu si v Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (The Assassination of Jesse James by the Coward Robert Ford) zahrál spoluproducent filmu Brad Pitt a přibližuje divákovi poslední roky života této kontroverzní osoby, kterou od poslední úspěšné loupeže začali pronásledovat i členové jeho vlastní (najaté) bandy. Zde se dostává do popředí v Jesseho se vzhlížející mladíček Bob Ford (Casey Affleck), jehož (ne)vytoužená sláva se proměňuje v rivalitu, strach a vrcholí zradou za pár tisícovek dolarů. Jesse jako Tom Howard nechává po sobě v St. Joseph (Missouri) manželku, dvě děti a „hrdinský“ Fordův život bere do rukou v jeho vlastním coloradském baru Ed O´Kelley.
Stošedesáti minutami vás provede uhrančivá hudba Nicka Cavea, který si co by potulný muzikant vystřihne v závěru malinkou roli – od té doby ten fešáckej knír.
Do českých kin se film zatím nedostane, ale prostřednictvím Magic Box bude od pondělka 21.4.2008 zhruba za čtyři stovky na DVD.

Oba snímky stojí rozhodně za shlédnutí, ale já dávám přednost méně americkému a hudebně kvalitnějšímu – Jesse James v tomto rozstřelu zvítězil.

No Age + Health (Arena Wien 26.5.2008)

To, že se osmého července kryje vyprodaný berlínský koncert Radiohead, jehož vstupenky se už sháněj i za trojnásobnou cenu, se Sigur Rós ve Vídni (45 €), ví asi každý srdce rváč. Ale že se na stejném místě (kleine halle) v Rakousku objeví za třetinovou cenu o 43 dní dříve, tedy 26.5.2008 No Age a Health z LA, to vím asi (ne)jen já.

Mach‘s gut!

Port-Royal, Tupolev (Linz, Stadtwerkstatt 12.4.2008)

Opomenu-li metalovou partu z Votic, pak jméno Port-Royal se našim krajům stále bez větších problémů „úspěšně“ vyhýbá. Oproti naší loňské návštěvě Rhizu uprostřed vídeňské magistrály pod S-Bahnem, se včerejší večer přesunul pod střechu Stadtwerkstattu na břehu Dunaje v Linci, kde vystoupili společně s domácími Tupolev.

Ti po dvaadvacáté hodině představili poskrovně zaplněnému depresivnímu prostoru aktuální album Memories Of Björn Bolsen, promíchané staršími nahrávkami a jednou novinkou, kterou na CD nenajdete. Devítiskladbová jazzově experimentální deska s prvky klasické hudby vyšla tento týden u Valeot Records, které vlastní polovina souboru, tedy Peter Holy a Alex Vatagin. A právě druhý jmenovaný, jinak čelista a basista Tupolev, nahradil Emilia Pozzoliniho (Rhiz) v devadesátiminutovém setu Port-Royal, zde zastoupených ústřední „live“ dvojicí Attilio Bruzzone a Sieva Diamantakos.

Po úvodní zprávě (pozdravu) přenesené na obrovské projekční plátno, odstartovali Port-Royal magickou atmosféru novinkou Trancey, po které následovaly „odkazy“ na Annu Ustinovou a jednoho z představitelů evropské avantgardy 50. a 60. let minulého století Yvese Kleina, zviditelného svými modrými monochromiemi a patentem na barvu IKB (Crystal Like In Berlin). Afraid To Dance zastupovaly Anya:Sehnsucht (Nights in Kiev, Darahmsala India), Putin vs Valery, Deca-Dance a na debutové album Flares, stále ještě zdarma stažitelné z oficiálních stránek kapely, daly vzpomenout Zobione pt.2 a ve dvou přídavcích Jeka se závěrečnou Karola Bloch (Bratislava, St. Petersburg).

Ač Port-Royal opustili svůj post-rockový přístav už před před lety a jejich plachty směřující po electro-ambientním moři k břehům tanečním, sobotní endorfinový příliv zasáhl nejedno křehké srdce – Eva Green (Broken Relations) - žluté tričko bez ramínek, Jane v Janově, …

Příště už vážně nikdo neváhejte. Přišli jste o stoprocentní zážitek. Toť škoda – vaše, panáčkové a panenky.

The Whip - X Marks Destination (Southern Friend Records)

Dva roky po rozpadu oldhamské indie-disco party Nylon Pylon a jejich dvou singlech u London Records (Pushin, Foot In Mouth), vymodelovali v roce 2005 Bruce Carter (kyt., zp.) a Danny Saviles (syntíky) v nedalekém Manchesteru dle vzoru The Faint, LCD Soudsystem, Soulwax a především „domácích“ New Order projekt The Whip. Kapelu doplnili basista Nathan Sudders s Fionou Daniel (Lil Fee) na bicí a už v únoru 2006 se mohli pochlubit prvním 7“ Frustration plus remixem v nákladu 500 kusů na labelu Kids. Zhruba po dvou měsících na promo CD-R a jako 12“ u Lavolta Records se objevila novinka Trash, na kterou navázal až po roce u pařížských modelů Kitsuné další 12“ Diverbomb ve čtyřech verzích. Ve stejné době se The Whip upsali Southern Friend Records, jehož vlastníkem je Norman Cook (Fatboy Slim), kde vyšly opět ve čtyřech podobách singly Muzzle No1 a na konci roku a zároveň britského turné Sister Siam.

Letošní rok odstartovali The Whip znovuvydáním totálního hitu roku 2008 Trash, který mimochodem jako CD, tentokrát v pěti úpravách, obdržíte zdarma při nákupu (Townsend Records) jejich debutového alba X Marks Destination z konce března. Na desce najdete deset kousků (51 minut) včetně všech pěti singlů, původní Throw It In The Fire zkrácenou na Fire, dle mého další singl, sice trošku duranovskou Save My Soul, hodně moc vzpomínání na společnou tvorbu Sumnera a Hooka a navíc bonusové DVD se čtyřicetiminutovým koncertním záznamem, pořízeným začátkem února v univerzitní Academy 3 v Manchesteru.

The Whip určitě nechtějí spasit hudební scénu, ale jejich X Marks Destination (produkce Jim Abbiss – Arctic Monkeys, Kasabian, Ladytron) považuji prozatím vedle These New Puritans a Foals za nejzajímavější letošní počiny na indie-electro-dance parketu. A jak „mi“ mazaná a jinak výborná Lil prozradila, 21. června se májí ukázat někde v Praze. Kde a zda za tím budou stát třeba Recyclit, ví asi jen Ian Curtis (lepší než Ian Tleskač), ale po Dead Kids se tak aspoň mohou opět trošku provětrat naše kluby.

NEOnácek: Chcete ho? - Nedovedu pochopit (24.4.2008 Roxy)

Pokud nejste lhostejni k bezmozkovému pochodování na první pohled retardovaných spoluobčanů šířících u nás pravicový extremismus, navštivte stránky nové kampaně Člověk v tísni, nazvané NEOnácek: Chcete ho?, parodující jeden dobře známý televizní pořad. Zde poznáte milé čumáčky Daníčka a Kubíka a v hudebním karaoke klipu Brožurka od Jana Budaře se přesvědčíte, že i bez chlupu na hlavě se dá skvěle tančit, tulit a zpívat.

První část kampaně vyvrcholí 24.4.2008 v pražské Roxy, kde proběhne happening Nedovedu pochopit, zaměřený proti rozmachu xenofobie nejen u nás. Na akci se kromě veřejné debaty se zástupci nevládních organizací, zákonodárců a novinářů představí i filmové klipy a o hudební stránku se postarají berlínští Jahcoozi s domácími The Chancers.

P.S. Včera se jednomu českému deníku svěřil Dan Landa, který mimochodem otřesnou Kvasku převádí na divadelní prkna pod názvem Touha, v čele s výbornou Luckou Vondráčkovou a bez chlupu s ještě lepším Jirkou Kornem, že pokud na něj bude ze strany medií i nadále vytvářen tak silný tlak jako doposud, odejde ze zemí českých. Kéž by. Třeba s ním odejde i část „poslušného“ NÁRODA.

EMO svátek

Dnes, kdy mají svátek všechny Emy, Emařky a Emaři si asi málokdo z nich uvědomuje, že kdyby nebylo scénaristy Jaroslava Dietla a seriálu Nemocnice na kraji města (režie Jaroslav Dudek), nikdy by nevzniklo hnutí EMO, jehož zakladatelkou byla česká hospodyně primáře Sovy, paní EMA.

Emo, tak na EMO!

Všechno nejlepší!

MIT - Coda (Half Machine Records)

Textař, baskytarista a zpěvák Edi Danartono Winarni, bubeník Felix Stefan Römer a programátor a obsluha Moogu Tamer Fahri Özgönenc se potkali u Kolína a po třech electro-punkových letech (společné koncerty se Simian Mobile Disco, Shitdisco, Les Georges Leningrad) odešli představit do Berlína své debutové album Coda. Ač je trio MIT od prvního Deine Eltern EP (2006) pod hlavičkou londýnských Half Machine Records, jejichž první nahrávkou byli parádní Neils Children, novinka se od jejich původní tvorby stáčí směrem k hrdinům Neue Deutche Welle, tehdy v čele s DAF, Neu! a Kraftwerk. Pro někoho možná změna vyměklá, ale krásně něžná a hypnotizující. Kdo by však zatoužil po noise-electronice „před“ Coda, nechť zavítá k japonským Rallye / Klee Records, kde na kompilačním Goodbook albu nalezne vše, včetně Goodbook / Aufanaus (7“ - 2007) a Was War Es EP (2007), cca za 20 USD i s poštovným. Jo, a taky tam seženete asijskou verzi Miou Miou – La La Grande Finale (2007)!

Coda produkoval jeden místní E-zasvěcenec Namosh společně s Tamerem, natáčelo se v berlínském Wong Studiu a ke grafické úpravě přispěly geometrické rysy z Ediho školních prken. Nahrávka obsahuje deset novinek a je moc a moc veliká škoda, že se o její třičtvrtěhodince nebudeme moci přesvědčit naživo i u nás. Nejbližší vystoupení proběhne totiž 18. dubna v lipském Sweat Clubu a 26. v kulturním centru Feierwerk v Mnichově.

Tímto posílám žhavý tip A.M. 180 Collective a Recyclit. Ještě není pozdě.

A Whisper In The Noise, The Winchester Club - Linz, Kapu 3.4.2008

V době, kdy jistá pojišťovací společnost rozdělila s ten den svůj svátek slavícím a moderujícím Ríšou v Hušákově rezidenci bezvýznamné ceny a většina klubů musela ukončit dle policejních digitálek hudební produkce, 35 km jižně od našich „pomyslných“ hranic se pomalinku rozjížděl jeden fascinující večer.

Na zcela svém prvním evropském turné se tak mohl milovníkům zasněných krajin představit londýnský post-rockový kvintet The Winchester Club, jehož členy spojují kapely Chineseburn, Hangnail, End of Level Boss a Sauce. Za osm let existence sice stihli vydat jen Demo a v těchto dnech o dvě skladby rozšířenou CD verzi listopadového LP Britannia Triumphant (EOM Records), ale během čtyřicetiminutového instrumentálního vystoupení bez jediného lícního pohybu ve složení 2 kytary, 2 baskytary, bicí, mluvící rádio a piánko očarovali všechny přítomné. Ač The Winchester Club na pódiu vypadali chladně a nepřístupně, ve skutečnosti se jedná o velice milé, příjemné lidičky s otevřeným srdcem, jejichž If By Any Chance možná inspirovala i naše Please The Trees (Wrong Along).
Novinkové album v nákladu 1200 ks obsahuje 5 skladeb, trvá 52 minut a najdete jej v nádherné dřevěné krabičce, vystlané červeným sametem a info „pivním“ táckem.

„Hlavní“ hvězdy A Whisper In The Noise reprezentující stejně jako TWC nyní už také Exile on Mainstream Records (Diario, Ostinato, Dÿse), přivezli z Minnesoty loňské, v pořadí třetí LP Dry Land, jehož produkce se ujal stejně jako u předchozích nahrávek Steve Albini ze Shellac (5.5.2008 Palác Akropolis). Ambientně post-rockovému experimentálnímu hodinovému vystoupení, během kterého se připomněly i starší věci, dominovali na elektrické piáno a kytaru zpěvák West Thordson a violistka Hannah Murray, doplněni na kvarteto o basistu a bubeníka. Po jediné přídavkové skladbě v podání osamoceného Westa, se rozplynul další nádherný sen, z jehož příběhu by nikdo nikdy dobrovolně nevystoupil. Prostě fascinující (dvoj)zážitek, o jehož pravdivosti se mohli prostřednictvím Silver Rocket přesvědčit všichni návštěvníci strahovský Sedmičky minulý týden.

Foals - Antidotes (Transgressive)

V posledních dnech se stále častěji setkávám s obsahově vzájemně si podobnými články o oxfordsky vzdělaném kvintetu Foals, ve kterých si pisatelé poplakávají za „nešťastným“ (ne)výběrem šlágrů na debutové album Antidotes (Transgressive) a o splasknutí bubliny, ve skutečnosti nikdy nenaplněné. Kapela, jejíž základy pocházejí od Face Meets Grill (Jimmi Smith, Walter Gerves) a The Edmund Fitzgerald (Yannis Philippakis, Jack Bevan), založil v roce 2005 Andrew Mears z Youthmovie Soundtrack Strategie a debutový, spíše ještě post-rockový 7“ Try This On Your Piano / Look At My Furrows Of Worry (700 ks), vydali na Try Harder Records v dubnu 2006. Na značce, kde po návratu Mearse do domácích Youthmovies vzniklo společně mini album Honey Slide, pod kterým je podepsán především Adam Gnade.

Druhý dech Foals přichází s 12“ Live (Transgresive), pořízeným 10.2.2007 v Nothinghamu a vyprodaným během dvou dnů (1000 ks) – bublina NME atd. byla na světě. Následující sedmipalce Hummer / Astronaut And All a Mathletics / Big Big Love (fig.1) čekal už pochopitelně osud naprosto stejný a s rokem ’07 se rozloučili v prosinci další pecičkou Ballons (Brazil Is Here, Dearth). Na debut produkovaný Davidem A. Sitekem z TV on the Radio (mix Mike Crossey), který vyjde v Americe 8. dubna u Sub Pop, upozornila firma v polovině března singlíkem Cassius (The Chronic, A Song For You) a pokud někdo považuje Antidotes (v základní verzi) za nedodažené dílko, ať si pořídí limitovanou edici, kde na bonusovém disku nalezne kompletní (chybějící?) singly Hummer, Mathletics a 5/6 12“ Live.

Takže, žádná truchlení, „kompletní“ Foals si pořiďte, skvěle si zapunkujete na techno-digital-analog se zvonivými kytarami v post-rock-funk-noise rytmu za občasného zavrzání trubky a saxofonu a určitě litovat nebudete. Lepší „best of“ už letos neuslyšíte!

P.S. V průběhu dubna se má objevit singl Red Socks Pugie (plus Katrina Ford) ale klidně by to mohla být i Two Steps Twice, Electric Bloom, Big Big Love, či kterákoliv jiná z této vydařené kolekce.