NEiLS CHiLDREN

To, s čím přišla komerční média před dvěma lety a zabalila do obalu The Horrors, cheshuntští NeiLS CHiLDREN (název dle John's Children) začali tvořit už během studií v Essexu koncem devadesátých let. Tehdy ve složení John Linger (kyt, zp.), Brandon Jacobs (bicí) a Tom Hawkins (baskyt.) měli připravenu kolekci několika věcí, ale k její realizaci nakonec nedošlo. Před prvním, dnes zatloukaným 7" St. Benet Fink / Silence Being The Only Sound (Circle Records 2002), kde svoji úlohu předvedl již nový baskytarista James Hair, se kapela přemístila do Londýna. Po seznámení s vydavatelstvím Soft CityRecordings zde v roce 2003 vychází první singl Come Down / How Does It Feel Now Youre On Your Own? následovaný o rok později 7" I Hate Models / Trying To Be Someone Else For Free a tři věcičky z těchto nahrávek plus pět novinek se objevuje na mini albu Change/Return/Success.

Červen 2005 znamená další přestup, a to k vydavatelství Poptones, které založil po rozpadu Creation Records Alan McGee. CD a dva 7" nabízejí Always The Same / Stupid Band / Run Before We Can Walk / The Virgin Sleep. A protože NEiLS CHiLDREN nevydrží dlouho na jednom místě, v březnu 2006 se válí u White Heat, kde se na stejných nosičích jako předchozí nahrávka objevuje Another Day / Something You Said / Enough Of Trying. Další střechu nad hlavou jim v květnu poskytli Half Machine Records, kde kromě elektro punkerů MIT a Theoretical Girl vychází 7" Stand Up / I Cant Be Myself i s plakátem a pořadovým číslem 1.

Modern Pop Records v nákladu 300 kusů přinášejí v listopadu jednoskladbový 7" Lucifer Sam a ve stejné době je Japoncům servírované "nulté" jedenáctiskladbové album Somethin Perpetual s pěti staršími singlovkami. Letos v červnu se ohlašovalo dlouhoočekávané debutové album POP:AURAL singlem You Didn't Care / We All Fall Down a baskytaristou Keith Seymourem, ale vše opět odloženo na rok 2008. Na únor je přislíben singlík Reflective / Surface / Exposure na značce April 77 a v březnu snad u londýnských WaKS Records 7" I'm Ill.

Nevím zda NEiLS CHiLDREN touží po slávě, ale určitě díky blížícímu se společnému turné (20 EUR) s Klaxons, se jejich tvorba silně zviditelní.

11.11. Berlin
12.11. Hamburg
15.11. Cologne
18.11. München

THE SEQUINS - THE DEATH OF STYLE

Univerzitní The Sequins mají základnu v anglickém Coventry, nikam nijak příliš nespěchají, nemaj žádné děti, každý rok se vytasí s nějakou nahrávkou a stejně jako já nenávidí Nickelback. "Umělecky" se vracejí k Joy Division a Talking Heads a po několika personálních změnách kapelu v současné době tvoří dva odsekávající kytaristi Rob Hinchliff a Justin Hui, baskytary se drží Steve Weir, u bicích sedí Brendan Casey a za mikrofonem se klátí Hywel Roberts.

První společnou "domácí" nahrávkou bylo v roce 2004 osmiskladbové EP Why Do I Smile?, ale až po vstupu k Tough Love Records si tak nějak začali tu svoji skromnou diskografii počítat. Takže prvním singlem a zároveň i první položkou vydavatelství se o rok později stal 7" Nobody Dreams About Me / Dear Old Bill, ukrývající v hadrovém a zasponkovaném obalu navíc CD verzi a všech 500 kopií této parády se během několika málo dnů vyprodalo. K následujícímu singlu nazvanému Patients, se na černobílé 3"CD nalepily Afraid Of The Dark, Happy Chappie a 7" doprovázela Wife. Bohužel nevím ale kam, protože jsem skladbu neslyšel.

Kromě kompilace Tough Love Records jsou The Sequins i první, kteří zde vydávají album, které nezahrnuje žádnou z výše uvedených skladeb. Oficiální datum je sice stanoveno na 19. listopadu, ale už dva týdny The Death Of Style z vydavatelství rozesílají a po zaplacení částky si mohou nedočkavci nahrávku stáhnout digitálně. Najdeme na ní 12 novinek, na kterých ve dvou případech spolupracoval Karthic Kukathasan a v závěrečné The French Way Of Life lze zaslechnout Dana Simonse na housle.

Slepecky zajímavého obalu plného červeno-stříbrných flitrů se ujal Alex Ostrowski, přibaleny jsou samolepky, placka a viditelný štítek, upozorňující potenciální kupce o ceně, která by neměla býti překročena.

Férové a pohodové. Co více?

THE PATTY WINTERS SHOW - You Are Wrong

The Patty Winters Show je londýnské trio, které si v roce 2004 propůjčilo název z románu American Psycho. Ve složení kytara (Tom), baskytara (Kirsty) a bicí (Ben) jedou v tom, co nám už před lety sice předvedl David Genge se svými The Wedding Present, ale čerstvého a svěžího vzduchu není nikdy dost. Typická trhavá ostrá kytara a úzkostlivý Tomův zpěv, vyvažovaný hláskem Kirsty potěší všechny, co mají rádi melodický indie pop a rádi tančí.

První a k tomu ještě růžový 7" People Like Us Aren't Meant To Win Things / Why Are You Alive? v nákladu 500 kusů nadělovali vloni za vysvědčení Tigertrap Records a dnes

nám oxfordští Vacuous Pop Recordings nabídli ve stejném počtu ale v barvě bílé You Are Wrong / You Can't Force People To Care.

Znám lidi, co opovrhují, dejme tomu retro scénou, ale nevím, proč si neposlechnout parádní věci, které stojí za poslech. A že je to opisování? Ale dejte pokoj. Co s originálem, kterej začne nudit.... Svět je přece barevnej, né?

THE DECLINING WINTER

Leedskou kapelu Hood asi všichni znáte a asi vás ani nepřekvapí, že jej založili bratři Adamsovi. V pondělí se Richard Vincent vytasil na svět se svým vlastním projektem The Declining Winter, prezetovaným nádherným sedmipalcem The Future Sound of Hip Hop parts 1 and 2 (Misplaced Music). Skladby Yorkcitythree a We Used To Read Books přinášejí nádherně unavenou akustickou kytaru a bicí do barevné podzimní, zatím neporušené přírody, kde místo odpadků na posluchače číhá kouzelná elektronika. Nahrávka čisťoučká, jak lesní studánka a protože se RVA pohybuje kolem lidí z Trees For Life, musí být, jak jinak, než ve 100% recyklovatelném obalu, který pro každý z 200 výlisků opatřil originální fotografií a prvních 50 nejrychlejších zájemců bylo navíc odměněno 3" CD remixů.

První přichází z Manchesteru po několika čajích od The Remote Viewer, které tvoří Andrew Johnson a Graig Tattersall, jinak rodiče vydavatelství Moteer, odkud směruje i druhý remix, tentokrát v podání Johna McCaffreyho aka Part Timer z Melbourne, který v září zazářil s albem Blue na japonském labelu Flau. Staffští Epic45 za kterými stojí Ben Holton, Rob Glover a přátelé, přišli se třetím mixem a závěr si nenechal ujít Steve Fanagan, ukrytý pod názvem Northstation. Ač tvoří teprve osmým rokem, na rozdíl od svého dublinského souseda a dnes veliké star Hlena Hansarda je pro mě hvězdou skutečnou.

The Declining Winter připravují na začátek příštího roku malé-velké album Goodbye Minnesota na pro mě nepřehlédnutelném irském vydavatelství Rusted Rail, které jak věřím, opět nezklame.

DAVE GAHAN - HOURGLASS

Koncem zimy před dvaceti lety jsem pobíhal po (2) pražských předprodejích, abych si v mrazivých frontách vystál vysněné "šatnové" lupeny za 180 kčs na blížící se akci, v tehdejším politickém systému nevídanou ( ROH výhody jsem neměl). O pár týdnů později se už z ruzyňského letiště valili papalášskou T613 Depeche Mode, na které jsme už od deváté čekali v oblíbené putice Na Kampě a krátili si čas jedenáckou za 3.10 kčs a plácáním nesmyslů, až jsme se dostali i na Petra Jandu. Tehdy nám jeho úvahy o rozpuštění svého bandu po 25ti letech připadaly jako to nejlepší, co do té doby udělali a moc se tomu všichni smáli. Píše se říjen 2007, Olympic jsou tu pořád a v davu pop star s nimi i tehdejší moje jedničky. Bono je už trošku rozhozenej, že ještě nemá Nobelovku, v únoru přijede pana Hušáka pobavit Robert se svojí tarantulí a poslední z trojice DM si asi dávaj kyslík v nějakém sanatoriu. Ne, nechci být krutý. Alan Charles Wilder má už pěkně dlouho Recoil a zajímavou novinku subHuman a Dave Gahan mě se svým druhým sólovým albem Hourglass (Mute) z tohoto týdne naprosto dostal. Dostal mě tak, že s jeho desítkou novinek mě přenesl zase na Kampu, kde mi tenkrát bylo tak dobře, tedy do stavů temných a elektronických. Totálně vystihuje náladu mého "mládí", vrací se tam, kde je Gahanova tvorba nejsilnější a pokud někdo obhajoval čtyři roky starou Paper Monster, pak tyhle protičasové přesýpačky nechávají prvotinku hodně, ale hodně moc daleko za sebou.

Album vyšlo jako CD, CD+DVD, digipack, 2LP+bonusové CD a metodou stahovací a předcházel mu singl Kingdom (8.10.), ke kterému udělal výtečné video Jaron Albertin. Za nejlepší skladbu z celé kolekce považuji úvodní Saw Something a osobně si myslím, že letos už nepřijde z oblasti "Návraty" lepší deska, než jakou nám DaveGahan se svými spoluhráči (Christian, Andrew) připravili.

NOAH AND THE WHALE - 5 YEARS TIME / JOCASTA

Tato veselá partička si říká Noah And The Whale a je jednou z dnes tak oblíbených anti-folkových uskupení vzešlých z londýnských klubů, stejně jako Jeremy Warmsley, či Emmy The Great. Ta ač jako Emma-Lee Moss se narodila v Hong Kongu, má na svém kontě už druhé 7" EP My Bad (Close Harbor) a její hlas najdete na zmiňovaném debutovém singlu Noah And The Whale, nazvaném 5 Years Time, opěvujícím lásku, slunce a věčnou prdku. Kapelu, milující Carlsberg, vede Charlie Fink, přirovnávaný k již zemřelému Barry Whiteovi (hm hm hm), kterého doplňují Doug Fink, Tom Hobden, Matt Owens a bonusová Laura Marling. A protože je to holka šikovná, na kytaru hraje v Readingu už od tří let a u Virgin jí teď vychází druhý singl My Manic And I, vybral si jí na britskou část turné Devendra Banhart.

Zhruba měsíc starý 5 Years Time (Young And Lost Club)je vypískávající a vytlaskávající uvolněné hitovka, trošku připomínající deset let starou skladbu Brimful Of Asha od britských Cornershop a na druhé straně naleznete více uklidněnou a pro mě bližší Jocasta. Příjemný debut pro všechny, kteří nepohrdnou akordeonem, kytarou, ukulele, bicími, harmonikou houslemi a zajímavým hlasem, resp. hlasy. Obal, jehož zadní strana je desetkrát lepší než titulní, měl na starosti Alex Brenchley a video natočil James Copeman.

Širšímu publiku se Noah And The Whale představili jako hosté kanadských Broken Social Scene na několika ostrovních koncertech. 5 Years Time / Jocasta dávám obden. A neomrzí a neomrzí.

Phelan Sheppard / Niandra Ladies - Games Of Position

Multi-instrumentalisté Keiron Michael Phelan a David John Sheppard společně debutovali před sedmi lety se dvěma 12" singly, které o dva roky později dostaly prostor s několika novinkami na CD O Little Stars u vydavatelství Rocket Girl, oslavující v těchto dnech své 10. výročí.
V červnu 2004 podepsali smlouvu u The Leaf Label, kde v září 2006 vyšel vynikající jedenáctiskladbový klenot Harps Old Master. Křehké a unášející folkové melodie, obohacené experimentální elektronikou ze sklonku 70. let a violou Joshe Hillmana, umocnil navíc hlas španělské pěvkyně Ines Naranjo (Weaving Song - aaaaaaaa).

Před rokem se prostřednictvím MySpace seznámili s francouzskou Italkou Niandrou Ladies, pohybující se v současné době mezi Švédskem a Španělskem a výsledkem se stal před několika málo týdny jazz-folk-ambientní 7" (400 ks) Games Of Position. Kromě skladatelského umu, se zde Niandra představila i jako skvělá recitátorka, doprovázená krásným hlasem své anglické kamarádky Laury Sharp.

Na b straně se ve skladbě Casino Lisboa objevil na lesní roh Thomas Allard, obal vytvořil Ben Javens a ochranou známku nad tímto medikamentem drží Static Caravan.

Pokud vás Phelan Sheppard uspokojili, podívejte se ještě do hlubin jejich dalšího projektu State River Widening a pokud je to pořád málo, pak doporučuji Smile Down Upon Us s japonským hláskem MoomLoo, se kterou na jaro připravují společné album. Pak už by mohlo dojít i k jejich prvnímu osobnímu setkání (Londýn - Tokyo).

Noot, The Creeping Nobodies, Handsome Furs - 007 Praha

Včera neděle byla a Strahovem pohoda z Kanady se hnala.

Po osmé hodině se za stolečkem s Applem a mikrofonem vyloupl drobný týpek v brejličkách, za které jsem se za komoušů ve škole styděl. Nebýt typického časového presu, kterým se Sedmička neustále pyšní, Noot a jeho kosmo-elektro-psycho nadšení zní ještě dneska. Na úvod večera skvělý výkon dle mých očekávání.

O pět minut delší set, který se tímto přehoupl přes půlhodinku, odehrála pětice The Creeping Nobodies plující mezi hlukovou syrovostí Dereka Westerholma s bubeníkem Dennisem a křehkým hlasem úplně obyčejné Sarah Richarsonové, připomínající místy trošku Stereolab. Kapela, s největším archívem nahravek ze všech zúčastněných, dala nahlédnout do kanadské ligy, kterou pro nás Evropany vedou Arcade Fire.

Wolf Parade jsou v pohodě, ale od vedlejšíhu projektu Dana Boecknera Handsome Furs, který tvoří pouze se svou ženou (Jane, blondýny prý zase jedou) Alexei, jsem příliš nečekal. O to víc mě překvapilo hodinové elektro-kytarové vystoupení s jedním (a ten večer také jediným) přídavkem, představující letošní debutové album Plague Park (Sub Pop!) Nyní snad už všechny fanynky I Am X pochopí, že Chris Corner není jediný, i když Dan takové sladkosti nedosahuje. On by asi ani nechtěl.

Tentokrát se vyjímečně přetahovalo o akademickou čtvrthodinku, takže tímto chceme poděkovat všem rýsujícim (rýsuje se ještě na prkna?) studentíkům za pochopení. Největší dík však putuje za A.M.180 Collective, kteří uspořádali opět jednu ze svých výborných akcí. No řekněte, kde dneska koupíte desku za 250 kč.

Jinak , kdo by si chtěl podobně příjemně laděnou akcičku užít, má možnost už tento pátek na 007, kam Silver Rocket přivezou Antelope z Washingtonu, se kterými zahrají domácí Fletch! Cena 150 kč.

JECUU

The Creeping Nobodies, Handsome Furs, Noot

Mluvilo-li se před třema týdny o abatonském průvanu dorazivšího k nám až z dalekého Islandu, pak určitě nesmím zapomenout s připomínkou na tento nedělní večer, kdy strahovská Sedmička přivítá neméně zajímavé postavičky, tentokrát však z o trochu vzdálenější Kanady.

Už o půl osmé by se měla klubem rozeznít elektro-psychedelie človíčka z Edmontonu, dnes působícího v Motrealu (jako všichni zúčastnění) jako Noot a na pražské AVU jako Dan Bodan. Na úvod večera pozvat jen animátora skladeb Think About Life (Alien8 Recordings) a předskokana Wolf Parade, dokáží snad jem A.M.180 Collective.

Jako početnějším uskupení se představí následující ex-milenci Dan Boeckner (dříve Atlas Strategic, nyní Wolf Parade) a dnes již manželka Alexei Pery. V květnu jim u Sub Pop vyšlo debutové album Plague Park s devíti krásnými písničkami s el. kytarou, bicími, harmonikou a hodně pohodovou náladou. Toto duo si říká Handsome Furs.

Pokud však tíhnete k Sub Pop, pak zítra můžete v Praze vidět před Gwen Stefani ještě CSS a 7. prosince v Linci Blitzer Trapper z Portlandu.

Stačí? V normálním hracím čase určitě, ale tato neděle ukrývá ještě jedno překvapení, o které se snad postará pětice The Creeping Nobodies se svým syrovým indie rockem a docela otráveným hlasem Dereka Westerholma. Mají za sebou 2 splitová EP, z nichž o to letošní se podělili s italskou partičkou Miranda, 3 alba a dvě EP, která se v září objevila na jednom LP s dvěma novinkama jako Angurs & Auspices (Deleted Art).

Tak stačí? Za těch 180 kč teď už určitě a hurá v pondělí do háku. Krásný pozdrav od severozápadního břehu Ontaria ...

Lucie Wren - A Wall, A Hole, A Daydream

Cornwallský střízlík, kterému zbytek Men-An-Tol , jejichž je členkou říká Lucie Wren, vydala na začátku září jeden z dalších klenotů, patřící na západní folkovou oblohu. Azyl získala u maličkého vydavatelství The Sacred Harp Library, ve kterém se její debutový 7" A Wall A Hole A Daydream / How It Turns objevil pod katalogovým číslem tři, prozatím jako titul předposlední, a to v nákladu 500 ks. V půvabném balíčku naleznete lahodné melodie, ve kterých křehký hlas Lucie Wren je doprovázen jen akustickou kytarou, klavírem a flétnou.

Nevím jak se na to budou koukat laici, ale Janička a Milošek Tichých z hvězdárny na Kleti mají jméno pro další ze svých nových objevů. Zajeďte se někdy na ně (ni) kouknout, je to paráda....

BEE AND FLOWER - Tábor (Orion)

Japonští "post-rockeři" Mono u nás poprvé zahráli v červenci 2006 v natřískané a vyprodané strahovské Sedmičce. Nevím co z toho měli ti vzádu, ale my co to měli na dosah, jsme nemohli litovat. Dokonce klucí ze Silver Rocket, kteří akcičku pořádali, si po koncertě mohli mnout ruce a přemýšlet o vystoupeních třeba někde v centru. To se jim podařilo a myslím, že opět i vyplatilo o pět měsíců později opět s Mono a repete v Paláci Akropolis si SR plus Mono dají zhruba za měsíc, kde se tentokrát role předkapeli zhostí Bee And Flower.

Kapela, kterou v roce 1999 založila v New Yorku animátorka, producentka, skladatelka, basistka a zpěvačka původem ze San Franciska Dana Schechter a klávesista Roderick Miller. Po filmové hudbě a debutové desce What's Mine Is Yours (2003 Neurot Recordings) se společně s producentem Toby Dammitem přemístili v roce 2004 do Berlína, kde pod dohledem Ingo Krausse dali dohromady druhé album Last Sight Of Land, na kterém si zahrál např. i Thomas Wydler z The Bad Seeds.

Ona vlastně personální stránka Bee And Flower je často proměnlivá, proto není vyloučené, že se na koncertě baskytary ujme Joni Heine, violončela Sibille Zeh a bicích třeba Udo Mashoff. Dvojka vyšla na německé značce Intuition Music počátkem letošního března a najdete na ní 11, resp. deset jazzově orchestrálních chill-outových věciček s něžným vokálem Dany Schechter.

Pokud se vám nechce v Akropoli dát u vstupu tři kila, Mono jste už viděli, či jsou na vás příliš hustí, dejte si o den dříve (26.11.2007) v táborském Orionu velice uvolněné a příjemné Bee And Flower. Cena bude určitě také jemnější.

ISOSCELES - GET YOUR HANDS OFF

Opomeneme-li rané tape nahrávky, lze považovat Art Goes Pop za mladé vydavatelství, jejímž prvním výsledkem byl v únoru 2006 sedmipalec Those Who Can't od dnes již neexistujícího tria Ruby Tombs. Od té doby se na značce urodilo několik dalších "popových" pozoruhodností, které zatím uzavírají manchesterští Kill The Young (12" We Are The Birds And The Bees).

Pod pořadovým číslem 11 najdeme v katalogu (předposlední) čtveřici Isosceles, kteří si do Leedsu zajeli o prázdninách natočit svůj debutový singl Get Your Hands Off s béčkovou I Go (500 ks - 7"). Kapela ve složení Jack Valentine (zp, kyt), William Aikman (klávesy), Jim (bas. kyt) a Waxmaster (bicí) se tak dostává na stejnou startovní čáru, jako svého času Franz Ferdinand se svým "novým a zázračným" směrem.

Obě kapely nespojuje jen inspirace v dobách minulých a Glasgow, odkud pocházejí, ale neoficiálně se mluví o výpomoci Isosceles na natáčení třetího alba velkých FF. Co je na tom pravdy sice přesně nevím, ale rovnoramenný trojúhelník o stranách 60's pop-blues-rockabily přináší pozvolný a zároveň příjemný posun od už tak trochu nudících indie kapel pohybujících se na popové scéně.

O Get Your Hands Off se v nedaléké době bude opírat nejeden hudební novinář.

RADIOHEAD - IN RAINBOWS

Jednadvacetiletí Radiohead (původně On a Friday) vstoupili do dnešního rána s něčím, co by se dalo nazvat (ne)malou revolucí v mainstreamové populární hudbě. I když toto zařazení je pro partičku z Oxfordshire odporné a nesportovní jako Pavlík Horváthů pro sport, pravdou zůstává, že od roku 1991 podepsaná smlouva s EMI na šest alb vypršela až s Hail To The Thief o dvanáct let později. Po sérii platinových a zlatých desek, vyprodaných stadionech s fanoušky, kterým není krásná a zajímavá hudba cizí, tu máme Radiohead bez (obrovského) vydavatelství a přitom se stejně úchvatnou porcí hudby, jako v dobách minulých. O téměř dva měsíce dříve, než se objeví nosiče s novým albem In Rainbows, se kapele podařil významný kousek. Na své stránky umístili k volnému (ale i za dobrovolný finanční přispěvek) stažení (160 kbps) všech deseti skladeb, které ve speciální Discbox verzi (2LP, CD, CD + 8 dalších novinek) vyjdou 3. prosince a pro naší destinaci je stanovena cena 40 liber. Uvažuje se ale i o standartním CD, které by se snad do našich obchodů mohlo dostat v průběhu ledna 2008. Ale jak , to asi nikdo neví. Disckbox si lze předobjednat pouze na stránkách Radiohead a o jiné distribuci se zatím nemluví.

(2LP + CD)
15 Steps
Bodysnatchers
Nude
Weird Fishes / Arpeggi
All I Need
Faust Arp
Reckoner
Jigsaw Falling Into Place
Videotape

(bonus CD)
MK1
Down Is The New Up
Go Slowly
MK2
Last Flowers
Up On The Ladder
Bangers And Mash
4 Minute Warning

In Rainbows se pohybuje v současně (doufám že ne už trendově) oblíbeném písničkářství propojeném elektronikou, dá vzpomenout na "X" OK Computer (Nude, Jigsaw Falling Into Place), jekot Voxe (House Of Cards), dětičky (15 Step), ale hlavně na poslední alba. Na Nobelovku to sice není, ale tah, který Radiohead předvedli všem nenažraným firmám, by stál aspoň za nominaci.

Za 43 minut dávám 9.5 z 10

BABYSHAMBLES - Shotters Nation

Kdyby se asi Carl Barat neznal s Péťovo starší ségrou Amy-Jo, asi by nikdy nevznikli The Libertines, docela slušné skandálky, píchání (či šňupání) s Kate Moss (i když jejich předci si cesty zkřížili již dříve díky britské armádě) a v neposlední řadě i Babyshambles. Bez měsíce dva roky se čakalo, zda se Peter Doherty dožije druhého alba Shotters Nation (Parlophone), které vyšlo minulý týden. Pohybovat se mezi fetem, soudem a policejní stanicí a během "osobního" volna napsat knihu (The Books Of Albion), "starat" se o svého synka Astileho, kterého má se zpěvačkou Lisou Moorish z Kill City a k tomu všemu ještě nahrát vynikající album, to se musí pánové a dámy prostě smeknout. Včera se sice objevily zprávy, že na další odvykačce se předávkoval asi za vidinou nesmrtelného života tam někde jinde, ale vše zůstalo při (na) z(Z)emi.

Oproti debutové desce Down In Albion (Rough Trade), kterou produkoval Mick Jones z The Clash, si novinku nechal pro sebe Stephen Street (The Smiths, Blur, Kaiser Chiefs), autorsky se na celkem dvanácti skladbách kromě Babyshambles podíleli i Kate Moss a Ian Brown a užijete si skutečně svižných a záživnějších 44 minut. Prvotina se mi sice líbila také, ale 16 kousků na ploše delší než jedna hodina, působila v tomto srovnání zcela nekompaktně. Společnou jednu maličkost ovšem mají. Před dvěma lety odešel bubeník Gemma Clarke, kterého nahradil Adam Ficek a na novince vystřídal Patricka Waldena kytarista Michael Whitnall. Jinak znali jste The White Sport? No tak v téhle partičce Adam a Patrick hráli a v roce 2004 vydali výborné album Songs The Postman Can Whistle (Highsociety Records).

Tentokrát je album věnováno tragicky zesnulému Jay McConnellimu, jehož brácha Drew hraje v kapele na baskytaru a pokud si seženete rozšířenou verzi o DVD, tak se můžete těšit na 40 minutový rozhovor o natáčení alba (kde poznáte, co udělá chlast a ostatní sračky i s geniálním mozkem), zpestřený o ukázky z The Boogaloo, videoklip prvního singlu Delivery (17.9.2007) a pět live songů ze zmiňovaného klubu. Jinak na originálním CD1 si po zaregistrování můžete stáhnout dalších šest. Jako druhý singlík tipuji French Dog Blues, nebo tu další? Oni jsou všechny dobrý! Ne, výborný!
Mimochodem, Pete Doherty připravuje i své debutové album, ke kterému už nějakou tu písníčku připravenu má.

Na závěr ještě pro všechny, kteří rádi The Libertines. Po dvou skvělých albech Up The Bracket (2002) a The Libertines (2004) vyjde opět na Rough Trade koncem měsíce třinácti skladbové Time For Heroes (The Best Of The Libertines), kde se objeví i zatím nevydané věcičky.

Přežije Peter Doherty aspoň letošního Silvestra? Beze slov .....

Adam Gnade & Youthmovies - Honey Slides

Tento týden se na oxfordské značce Try Harder Records, která mě zaujala již svým prvním 7" Like.Gentr.Men od Tired Irie (kterým mimochodem asi za týden vyjde druhé EP), objevilo jedno velice příjemné překvapení v podobě pětiskladbového EP Hohey Slides. Má ho na svědomí novo-folkař Adam Gnade působící v Portlandu, kam se dostal ze San Diega a pětičlenná post-harcorově progresivní partička Youthmovies (Andrew Mears - Foals) z ostrovů. Tam se během společného turné natočilo 21 minutové dílko, které spojuje americkou a britskou současnou hudební kulturu. Zatímco Youthmovies mají kromě společného hraní s 65daysofstatic, iForward Russia! i 2 mini LP, 2 singly a 3 live CD-R a před sebou čekání na prní album (01/2008), Adam Gnade své první EP Goodbye Drunken Ghost na kazetu natočil už v roce 2000, následované o něco mladším Shiv Shiv Shake. U californských Loud + Clear Records podepsal slouvu v roce 2005, kdy také vyšlo debutové album Run Hide Retreat Surrender a živák We Are Bones And Ghosts Down Stone Walled Wells.

Po "objevení" VB přechází k Drowned In Sound, kde se pouze v digitální podobě objevuje pětiskladbové EP Shout The Rafters Down a ve stejném čase, ale u Native Kin splitové LP s Ohioan v nákladu 100 ks. Na Honey Slides se od titulní první skladby, kde zaslechneme i trubku, přetočíme od kytarově znějící nahrávky až k experimentální elektronice, závánějící tak trošku i ambientním zvukem. Nádherně ucelená deska plná tajemných a napínavých melodiích, ve kterých vyniká odříkavající až oznamovací rozechvělý rebelující hlas AG. Nahrávka dokazující lahodnou soudržnost rozdílných hudebních směrů.

V listopadu by se měla do obchodů dostal i Adamova první kniha Hymn California a snad v lednu 2x12" EP Adam Gnade and The Confederate Yankees nazvané Palaces / Whidbey Island (Bad Drone Media). V současné době jsou prý koncerty na pokračujícím britském turné obrovským zážitkem. Tak pokud budete někde blízko, rozhodně neváhejte.

HEALTH - HEALTH

Možná, jste někdy byli v Los Angeles. Možná, jste tam někdy navštívili nějaký ten klub a možná to byl právě undergroundový The Smell. Možná, jste tam narazili na No Age, Abe Vigoda, Mika Miko, Barr a možná i na Health. Pak se ti klucka určitě jmenovali Benjamin Jared Miler, Jake Duzsik, John Famiglietti, Jupiter Keyes a původně si chtěli říkat Medicine.

Jo Jo Jo - Health Health Health jsou prostě bomba zabalená v cukrovinkovém celofánu. Health teprve vloni odehráli ve zmiňovaném klubu svůj první koncert (zadarmo jako každý další), Health tam také natočili nulté Live album (100 modrých a 100 červených kazet pro DNT Records) a na stejném místě dali dohromady také debutové album Health, které se minulé pondělí objevilo na newyorské značce Lovepump United (200 kazet opět DNT).

Deska, která od první až do poslední devětadvacáté minuty vás pohltí, jak by odborník řekl - experimentálním noise rockem, připomínající rané Liars, či máčalky z Ex-Models (007!!!). Ne Ne Ne, Health jsou ještě o kousíček lepší! To, že se jedná o tvořivou partičku, dokládají i letošní splitové singly s Crystal Castles z Toronta Crimewave (13.8.2007) a zářijový Crimewave,Glitter Pills / Mothers Knows Best, Trash Hologram (Trouble Records), americké a UK cd z turné a spolupráce s Elphaba na Crime Wave Records. No a snad v nejbližších dnech se ukáže i společné dílko v LP podobě s manchesterskými Eye Hai (Golden Lab).

Co si víc přát a dopřát, než Health potkat za pár pětek (nebo taky zadarmo) třeba na Sedmičce. Jako dárek k vánocům ideální. Ideální do kapsy ...

PS - Lovepump United zasílají s digipackem A3 plakát, samolepku 23x6.5 cm Health a 7x7 cm s "nemravným" logem LPU.

ELECTRICITY IN OUR HOMES - The Shareholders Meeting EP

V TV se občas mihne nějaké to setkání většinou už bývalých a rozzuřených akcionářů, jejichž naděje a jisté zisky rozprášili uhlazení šmejdi, kterých není zrovna kolem málo. Nechápal jsem důvěřivost a naivitu věřitelů, než se cosi podobného stalo i mě.

Začalo to ke konci letních prázdnin, kdy se zveřejnilo vydání debutového singlu londýnského kvarteta Electricity In Our Homes na značce Modern Pop Records. Brandon Jacobs se asi hodně divil, když se třetí titul z jeho vydavatelství v nákladu 200 kusů vyprodal během několika málo dnů a to ještě před oficiálním datumem, stanoveným na 17.9.2007.

Charles Repres (kyt.), Paul Reverse (bicí), Thomas Valium (zpěv) a Bonnie K (basa)

dali s producentem Johnem Lingerem dohromady v duchu psychedelického post-punku skladby More Minimal, Some Marvels, Are They Doing Something Nasty?, We Don't Need Honesty a to celé pod názvem The Shareholders Meeting EP nám nabídli s 5% podílnictvím ke skousnutí. To, že se jedná o výborný debut, netřeba dále, ale že se jedná i o zcela čistou hru, dokládá následující výpis z akcionářského certifikátu:

nahrávání 35.00
lisování 202.00
papír 4.50
svíčky 4.90
obaly 17.00
sáčky 4.57

celkem 267.97 GBP

BEN FROST - Festival Islandské Kultury Praha

Ve dnech 3.-8.10.2007 se Praze a vlastně i širší veřejnosti v naší zemi představí zlomek aktuálního islandského "nezávislého" umění, prostřednictvím výstav, filmů a hudby. Dnes, když už se za alternativu berou Fixy, Billové i Anetka, nemám námitek proti zařazení hudební části festivalu do "vybraného" sektoru, jenž se uskuteční v prostorách pražského Abatonu 6. října.

Takže, když proti hlavnímu proudu, tak tedy i proti času. Snad v půl dvanácté zahraje elektropopová čtveřice Sometime, po desáté ve stejném tempu i obsazení 3:1 v neprospěch něžnějšího pohlaví Worm Is Gree, kde asi nebude chybět ani Love Will Tear Us Apart od Joy Division a o lehkou změnu se postará o deváté někdejší člen Gus GusDaníel Águst s komorním orchestrem.
No a jak to většinou bývá, na začátek to nejlepší - Australan Ben Frost, který před dvěma lety během svého hudebního hledání zakotvil až na Islandu. V rodné zemi zanechal kamarády z rockové kapely Something For Kate, EP Music For Sad Children (2001 Independent AU) a úspěšné debutové album Steel Wound na značce ROOM40 z února 2004. Po vylodění v Kouřové zátoce začal spolupracovat s Björk a rozjel dramaticky znějící elekronický projekt School Of Emotional Engineering, kerého využil třeba Steven Allan Spielberg ve filmu Mnichov.
Následovalo společné vystoupení na Royal Festivalu s Vincentem Gallem a "tajná" spolupráce se stejně starým producentem Valgeirem Sigurdssonem (27), který složil hudbu pro Tanec v temnotách režiséra Larse Von Triera a věcičky pro CocoRosie, Maps, Múm (podepsané LP Finally We Are No One), Sigur Rós (pamatujete Akropolis 2001?) a asi 4 desky Björk. Jinak je navíc ještě majitelem parádního labelu Bedroom Community, kde jako třetí titul vyšlo v září jeho debutové dílko Ekvílibríum, kde na oplátku hostuje Bonnie 'Prince' Billy.
No a začátkem května na této značce vyšla i pětiskladbová deska Theory Of Machines mého "hrdiny" sobotního festivalu - Bena Frosta. Zvukově zaplulo do typické křišťálovitě ledové islandské elektroniky, klouzající mezi Christianem Fenneszem a Sigur Rós.

Už jenom kvůli BF by určitě stálo za to si uškudlit na víkend čtyři stovky a do Abatonu vyrazit. Ta jeho Theory Of Machines je prostě úžasná.