V rámci novoročních 95% slev newcastlového labelu
Distraction Records, jste si za krásnou jednu libru, a při troše štěstí se 7"
bonusem, mohli pořídit šesté a prozatím poslední album tamních D_rradioYummy.
Téměř čtyři roky starý vinyl (300 ks) vyčnívající mezi snad čtyřiceti dalšími tituly
této instrumentální dvojice, kterou už patnáct let tvoří Chris Tate a Paul Christian Patterson. Pravda, někdy s výpomocí několika hostů, ale v případě
této post-rokové dynamiky jde o jejich "odvážný", ale zároveň velice
svěží posun od krásné downtempové folktroniky a ambietu do
"drsnějších" zvuků. Sice stejně úchvatně atmosferických, ale zde mnohem
"živějších".
Další důvod, proč nejen Distraction Records stále SLEDOVAT!!!
Tak tahle tlačenka je fakt záviděníhodná. Dcerka věhlasné
fotografky Arrow de Wilde (a její chlapci), legendární Rough Trade Records a k
tomu ještě zde producent Ryan Adams. Losangelský rock n' roll, který tahle mlaďoučká
blogerka, hérečka a zpěvačka dala dohromady před třemi lety s Henri Cashem (kyt).
Po loňském prvním singlu Ants / Used To Know (5/2017), na kterém se už
spolupodíleli také Tim Franco (bas) s Austinem Smithem (bicí), právě vyšlo jejich eponymní album Starcrawler. Desetiskladbová hra na nejlepší debut roku 2018,
navazující tak na sedmnáct let starý "objev" Is This It od
newyorských mazánků The Strokes.
Loni ve stejném čase vyšlo v urbanisticky nádherném
Saltaire (Home Assembly Music) debutové album philadelphských Mahatma X, jehož
třetinu tvoří skotský producent MALK. Součástka tamního labelu Sweet Chunk, kde
si už nechal realizovat tituly w a t c h m e a s i l i e (6/2016) a LostReruns(1/2017). Ač na Nový rok
zveřejnil svou nejnovější kolekci *sigh*,
neměly by vás minout ani názvy REFLECTIONS (SHUT_INS, 11/2017) a především Death
From a Love (12/2016), které vůbec poprvé najdete konečně na vinylech. 100
oranžových a 150 černých dvanáctipalců s downloadem vám tak nabídne zvukový kaleidoskop
s dvaceti útvary/příběhy, v jehož víceméně temnějším obsahu se prolínají hypnagogický
pop s experimentální elektronikou a pro autora typické hip-hopové žíly. Bez
křečí a s melodií - Death From a Love pro Home Assembly Music!!
Na přelomu března a dubna se chystá evropské turné dublinských
The #1s, kteří po více jak třech letech od eponymního alba The Number Ones
(9/2014 Static Shock Records) právě vydali nové 7" EP Another Side of The
Number Ones. Punkovými Buzzcocks nemálo ovlivněná čtveřice, kterou na sklonku
roku 2011 založili spoluhráči z tamních The PacificsEddie Kenrick (kyt, zp) a Seán
Goucher (kyt/zp), s jehož mladším bratrem Gerardem natočili třískladbovou
kazetu Italia '90 (12/2011). Po několika personálních změnách základní dvojici
nakonec ukotvilo další spoluhráčské duo Cian Nugent (bas, zp) a Conor Lumsden
(bicí, zp), jejichž následující sedmipalce The #1s (11/2012 Art For Blind) a Sharon Shouldn't (10/2013 Alien Snatch!) zahrnuje už výše zmiňované debutové album The Number Ones. Naživo velice živá kapelka (WFMU), její tour nadhoz Another Side of The Number Ones a pro vás velká šance, zastihnou tuhle irskou naději na
některé z těch lepších klubových adres.
Australské trio The Necks s pověstí těch nejzásadnějších
z kultovních a stylově nezařaditelných kapel u nás koncertovalo několikrát a
loni mu vyšlo excelentní dvojalbum Unfold na labelu Ideologic Organ Stephena
O'Malleyho. Jeho bubeník Tony Buck doprovázel klasické jazzmany, ale i Johna
Zorna, Keiji Haina, The Ex, Petera Brötzmanna nebo Otoma Yoshihide a přes
dvacet let vede paralelní sólovou kariéru.
Navzdory jeho profesi Tonyho se nejedná ani o bubnová
sóla či klasické sólové koncerty. V Buckově performanci se prolíná několik
rovin. Zčásti je to audiovizuální instalace, tedy tvůrčí disciplína, k jejímž
průkopníkům patřil Brian Eno. V časovém sledu, který je napůl určen autorem,
napůlnáhodou, dochází k interakci mezi
hudebníkem, širokou paletou nástrojů i objektů. Představení má epický ráz
bohatý na dějové zvraty, vizuální proměny i zvukové kontrasty. Je tu i
návaznost na stěžejní díla rockové avantgardy, včetně instrumentálních
provokací Lou Reeda a Johna Cale z Velvet Underground, i dnes už klasických
skladeb Johna Cage. Pokud ale tvorba těchto umělců deklarovala osvobození od
konvencí, přístup Tonyho Bucka je odlišný. Jeho hudba je svědectvím o době, kdy
konvence už nikoho nelimitují – a podobně jako koncerty jeho mateřské skupiny
The Necks jsou jemně strukturovanou a detailně zvládnutou improvizací. Jakoby
náhodný sled nápadů vytváří zcela neopakovatelné a magické hudební plochy.
Buck hraje sólové koncerty už dvě dekády, a v posledních
letech vybrušoval jejich strukturu k dokonalosti. Důkazem je nové sólové album
Unearth. Na povrch zde poprvé vystupuje jeho dosud utajená obliba kytary, elektroniky
i terénních nahrávek. „S talentem, který by mu záviděl Picasso, dokáže malovat
pomocí rytmu,“ píše kritika. Britského avantgardního skladatele Chrise Cutlera
uchvátil způsob, jakým Buck užívá interaktivní systém sampler-perkuse značky
STEIM. Buck je navíc známý spoluprací s holandskou skupinou The Ex. Se
špičkovými japonskými improvizátory založil skupinu Peril a jeho tvorbu s The
Necks srovnávají odborníci s průkopníky kraut-rocku Can či Faust – i s
minimalistickými skladateli jako Philip Glass.
Kytara v posledním půlstoletí naprosto dominuje naší
(západní a populární) hudbě. Až se zdá, že se vzhledem k boomu popkultury a
technologií její výrazové prostředky vyčerpaly, že všechny možnosti byly
vytěženy příliš důkladně a zvuk průkopnického nástroje je v nových a nových
iteracích fakticky vykastrován. Cest, kterými se kytara dostává z (převážně)
rockového nánosu, je samozřejmě více, britský hráč Jon Collin si však vybral
jeden z nejméně prozkoumaných a zároveň nejosobitějších směrů vágně popisovaný
jako outsiderství nebo leftfield. Nejbližším styčným bodem může být abstraktní
expresionismus v blues Lorena Connorse, paralely se dají nalézt také s
pozdějšími nahrávkami otce amerického primitivismu Johna Faheyho i outsiderským
guru Jandekem.
Podobně jako u výše zmíněných kapacit je snad největší
devízou Collinovy hry naprostá opravdovost. Skřípáním kytary prosvítá ticho,
zvuky dostávají prostor se rozvinout a rozeznít v prostoru. Chtělo by se říci,
že jde o křehkou, melancholickou hudbu, to však až ve druhém plánu, bezesporu
je také syrová a houževnatá. Jon Collin dokáže být zároveň cizí a zcela
přirozený, nepovědomé barvy a melodie totiž vycházejí výhradně z onoho k
uzoufání známého nástroje.
Collinova poctivost se neomezuje jen na hudbu. Ve svém
vydavatelství Winebox Press dává podomácku dohromady limitované edice kazet v
dřevěných schránkách. Celkově vzato je jeho přístup jakýmsi souhrnem nejlepších
zásad hlubokého undergroundu, který se netrápí propagací, spory, „úspěchem“,
ale pouze se snaží co nejlépe být sám sebou.
