Multidisciplinární rituál umělce Myrgona na festivalu Transforma #11 (Tábor 4.7.2026)

 

Sobotní večerní program alternativního festivalu Transforma v Táboře hostil mimořádné performativní vystoupení řeckého multidisciplinárního umělce Myrgona, které dramaturgicky i ideově naplnilo hlavní ideu festivalu v podobě zprostředkování duchovní transformace a oživení rodových tradic. Autorova umělecká koncepce se pohybovala na pomezí konceptuálního sochařství, výrazového tance a rituálu, přičemž klíčovým vyjadřovacím médiem se stala surová hlína pojímaná jako organická extenze živého lidského těla. V průběhu performance docházelo k postupné aplikaci materiálu na kůži (hlavu) aktéra, což vedlo k dekonstrukci antropomorfních kontur a k následné bezslovné naraci tematizující lidskou zranitelnost, ochranu a tělesnou metamorfózu. Myrgon ve svém díle kriticky redefinoval status performera na živý, časově determinovaný objekt, jehož pohybový slovník byl striktně podmíněn somatickými faktory, jako jsou dech, váha a hmatový kontakt s materiálem.

Výsledný imerzivní zážitek, v němž se stíraly distance mezi tělesností a krajinným rámcem, byl umocněn synchronní hudební dramaturgií v podání živě vystupujícího tria hudebnic. To představení poskytlo ucelený akustický rozměr a pro mě představovalo famózní tečku za letošním 11. ročníkem, jehož tématem byl horizont – symbol místa, kde se potkává to, odkud přicházíme, s tím, kam míříme. Tuto hranici, kde minulost nemizí, ale převtěluje se v další krok, se mnou překročilo i několik pro mě doposud neznámých, a zároveň pozoruhodných umělců, kteří doplnili dnes už světová jména jako Never Sol či Sýček.

PÖ (Pauline Bedarida) je franko-ghanská producentka, DJka a vokalistka z vlivného afrického kolektivu Nyege Nyege Tapes, žijící mezi Francií a Ugandou. Jako klubová umělkyně funguje jako zvukový alchymista a ve svých žhavých afrocentrických setech stírá hranice propojováním žánrů jako kuduro, dancehall, bouyon či cumbia. Její debutové sólové album Cociage (3/2023 Hakuna Kulala) však odhalilo temnější, introspektivní tvář postavenou na avantgardních vokálních experimentech, elektronických efektech a post-punkových ozvěnách. Na pódiích, a to nejen na prestižních světových festivalech, vyniká svými vysoce intenzivními, rituálními a hluboce fyzickými vystoupeními, během kterých se tak velice ráda ztrácí v davu.

Ghadr (Zrada) je libanonský hudební projekt a stejnojmenné album z konce roku 2024 vydané na značce Ruptured Records, které spojuje výrazné osobnosti bejrútské experimentální scény – zpěvačku Sandy Chamoun, skladatele Anthonyho Sahyouna (krásný Krásný smutný svět právě na MFF KV) a zvukového designéra Jada Atouiho. Hudebně projekt kombinuje avantgardní elektroniku, industriální drone a glitch, přičemž staví na napětí mezi řádem a chaosem, tvořeném kytarovými obvody a modulární syntézou. Výrazným prvkem je spojení klasického arabského zpěvu a beduínského folklóru s volnou improvizací a křikem. Celé dílo tematicky reflektuje tragické události na Blízkém východě a vyjadřuje hluboký strach i naději v nejisté budoucnosti.

Ava Rasti je íránská hudební skladatelka a instrumentalistka, jejíž sólová tvorba se pohybuje na pomezí ambientu, moderní klasické hudby a filmových zvukových ploch. Po začátcích v teheránské undergroundové post-punkové scéně se začala plně věnovat autorským kompozicím postaveným na klavíru, baskytaře a smyčcích. Její hudba, vydávaná u prestižního britského labelu 130701 Ltd. (Fat Cat Records), vyniká silným narativním charakterem a melancholickou atmosférou. To potvrzuje i její oceňované třetí album The River (12/2024), na kterém zvukově zpracovala historickou paměť italské krajiny poznamenané válečnými konflikty. Vedle samostatných alb se Ava Rasti věnuje také komponování soundtracků pro nezávislé mezinárodní filmy (The Great Yawn of History, Double Life, A Butterfly Fly From Each Fingertip).  

Oměj je česká alternativní post-punková kapela ze surové valašské krajiny, která se sama příznačně označuje za ohrožený a jedovatý druh. Ve své tvorbě jedinečným způsobem spojuje temnou undergroundovou energii s atmosférou hornatého regionu. Jejich zvuk charakterizují nekompromisní motorické rytmy, melancholické kytarové plochy a syrový projev, který posluchače vtahuje do světa přírodní mystiky a lidového zmaru. Název skupiny, odkazující na prudce jedovatou horskou rostlinu, dokonale podtrhuje estetiku jejich koncertů a naprosto skvělé kazety Až zazvoní kosa (9/2025 Hang Records) a koncertů (Martin Kristek – kyt/zp, Jakub Machalský – bas/zp, Vojtěch Slovák – bicí).

Dvě Slunce je pražské experimentální duo, které tvoří František Špinka a Tomáš Staněk. Na české alternativní scéně vynikají neotřelým přístupem k rapu, kde stírají hranice mezi producentem a rapperem. Jejich syrový zvuk kombinuje abstraktní hip-hop s prvky industrialu, chladné elektroniky a ambientu. V textech se zaměřují na hlubokou introspekci, úzkosti, moderní maskulinitu a tělesné prožívání psychických stavů, což silně demonstruje i jejich nejnovější EP DOPAMIN (5/2026 Oheň Records), které je oproti předchozím deskám (SOMA 5/2025, GAS GAS 5/2024) "vyklidněně" melancholické. Za mě doposud nejlepší nahrávka, jakou kdy tohle duo vydalo.

#60 MFF KV 2026 - Festivalová znělka: Stellan Skarsgård

 

Letošní festivalová znělka, představená během pátečního zahájení jubilejního 60. ročníku MFF KV, nese rukopis dlouholetého tvůrce Ivana Zachariáše a vyniká specifickým spojením melancholie a humoru. Hlavní role byla tentokrát svěřena švédskému herci Stellanu Skarsgårdovi, který v klipu vystupuje ve své vlastní identitě jako významný držitel Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. 

Celý vizuální koncept výrazně odkazuje na divadelní hru Hra snů (Ett drömspel, 1902) a je natočen v melancholickém bergmanovském duchu, což připomíná propojení známého švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga s režisérem Ingmarem Bergmanem. Atmosféru dotváří scéna, v níž Skarsgård pluje v severském fjordu a cituje pasáž známou jako „Píseň vln“ (Vågornas sång), kterou recituje postava Básníka (Diktaren) za doprovodu tiché hudby ve scéně u Fingalovy jeskyně. Celková severská zádumčivost je však mistrně narušena vtipnou zápletkou, která shazuje herecký majestát. Ačkoliv je Skarsgård celosvětově uznávanou hollywoodskou a artovou hvězdou (Citová hodnota, Bezva chlap, Slabomyslný vrah, …), v rámci festivalového koloběhu se musí potýkat s komickými a všedními překážkami běžného návštěvníka. Děj se točí kolem jeho snahy najít to správné místo a vyrovnat se s očekáváními i organizačním chaosem, který k velkým filmovým svátkům neodmyslitelně patří. 

Režisér Zachariáš tak tradičně vytváří humorný kontrast mezi velkým jménem a obyčejnými situacemi, což vtipně podtrhuje i závěrečný motiv, kdy herec využije svůj těžký Křišťálový glóbus jako kotvu pro člun a rozhodne o osudu masité žížaly.

60. ročník - Stellan Skarsgård

Nemohu si pomoci, ale od prvního uvedení letošního merche MFF KV vidím pátou studiovku Radiohead, jejichž AMNESIAC (5/2001 Parlophone) byl experimentální hudební reflexí moderní úzkosti, odcizení a ztráty paměti.

Berîtan - antiimperialistický hardcore punk z Berlína

 

Berîtan je berlínský hudební kolektiv hrající nekompromisní raw hardcore punk, který letos v květnu poprvé vystoupil v České republice na antifašistickém festivalu Fotbal proti rasismu v Rohozné u Jihlavy. Kapela vznikla před čtyřmi roky v Berlíně, kde se v prostředí tamních squatů protnuly osudy první generace migrantů ze Střední a Jižní Ameriky, především z Ekvádoru a Guatemaly. Berîtan se záměrně prezentují anonymně a svůj název si zvolili podle kurdské partyzánky Berîtan, vlastním jménem Gülnaz Karataş, která se stala celosvětovým symbolem ženského odporu, autonomie a antipatriarchálního boje.

Hlavním cílem této formace je přetavit hněv vykořeněných lidí v radikální politické poselství. Skrze extrémně rychlou hudbu s převážně španělskými texty bojují proti kolonialismu, kapitalistickému drancování přírody a útlaku žen i menšin, takzvaných FLINTA osob (Frauen, Lesbičky, Intersexuální, Nebinární, Transger, Asexuální), což přímo reflektuje jejich antipatriarchální zaměření a snahu nabourat tradičně maskuliní hardcorovou scénu. Svou tvorbou ostře kritizují moderní postkoloniální režimy, které podle nich selhaly v ochraně původního latinskoamerického obyvatelstva.

Své první a doposud snad jediné EP Anti-Imperialista vydali svépomocí v dubnu 2024 a mezi šesticí skladeb naleznete i výbornou S.E.P.S.A.P. (11/2023), což je zkratka pro španělské "Solo el pueblo Salva al Pueblo", v překladu "Pouze lid zachrání lid". Tato skladba vyšla i samostatně jako digitální singl a funguje jako hymna solidarity, vzájemné pomoci a komunitní sebeobrany nezávislé na státním aparátu.