Třetí ročník rakouského Donaufestivalu (Unprotected Game S), který představuje a spojuje současný experimentální a popkulturní svět, mě v pátek zavedl až do Kremsu, kde už druhým dnem pokračoval tento pozoruhodný projekt. Kouzelné univerzitní městečko, zapsané ve světovém dědictví Unesco, najdeme na levém břehu Dunaje v údolí Wachau, nad nímž je nedaleko nepřehlédnutelný mohutný benediktický klášter Göttweig, úkrývající na přilehlých lavičkách i akce mnichům nepřístupné.
Z historie je Krems známý ražbou peněz a vinařskou tradicí, přetrvávající dodnes (vetlín, ryslink) a kromě architektonického klenotu je také místem konání celoročních, nejen hudebních, akcí. Máme se stále co učit i od dvacetitisícového městečka.
Jediným mínusem mé dvoudenní návštěvy bylo vyprodání pátečních koncertů v kostele (Klangraum - Minoritenkirche), ale oproti tomu, co jsem vše zažil, je to nepatrné znaménko. Tím mi unikla vystoupení Cyclobe (Stephen Thrower a Ossian Brown z Coil), američtí hutní metalisté Sunn O))) a Baby Dee. Ten se ale ještě dvakrát ukázal na pódiu v Halle1. Díky této nepříjemnosti jsem mohl poznat v přilehlé restauraci duo Matmos, Om a Keitha Wooda.
Ve 21.40 ve velkém sále nastoupili kalifornští Matmos, které dle mého nedoprovázel na kytaru Jay Lesser, jak bylo plánováno, ale kdosi jiný. Dvoje klávesy a notebook doplňovali hrou na píšťalu, smyčec a strunu. Po 45 minutách všem sdělili, že prý nejsou nic moc a přenechávají prostor dalším. Co bych dal za takové NicMoc u nás...
Třičtvrtě na jedenáct - přichází baskytarista a zpěvák Al Cisneros a za bicí usedá Chris Hakius. 50 minut metalové psychedelie skupiny Om umocnila už takhle hustou atmosféru před hlavní "atrakcí" večera - Current 93 se diváci dočkali 20 minut po půlnoci intrem z Čísílka, které tehdy ještě Československá televize ukradla někde na západě a použila v dětském vzdělávacím pořadu.
Žena (muž) Baby Dee u harfy, na židli sedící kytarista Simon Finn, Larsen na el. housle, s kytarou Keith Wood a Ben Chasny, houslistka Joolie Wood, klavíristka Maja Elliott, čelisté John Contreras, Julia Kent a nevím kdo všechno ještě další. Vím ale určitě, že v jednu chvíli na pódiu stálo patnáct umělců. Jako poslední se dostavil tančící, klečící, lítací a především nádherně zpívající David Tibet, dirigující celkem 6 kytar, 2 housle, 2 klavíry, 2 čela, flétnu, píšťalu, harfu a doplňujícího zpěváka ze Sunn O))). Zazněly např. Maldoror Is Dead (2002), Hitler As Kalki (2001), skladby z loňského alba Black Ships Ate The Sky (Durtro Jnana) a živáku z Toronta Birdsongs In The Empire, která se zítra teprve začne prodávat. Já děkuji K. za digipack i s podpisy. Po sto minutách hypnotického představení se kapela loučí, aby se za moment vrátila se čtyřmi přídavky, z nichž poslední a i nejstarší tento večer zahraný song se jmenoval Lucifer Over London (1993). Ze strany Davida následuje poděkování všem spoluhráčům v pokleku, dále i publiku, ve kterém zůstal neuvěřitelně krásný a hluboký dvouhodinový zážitek. Lepší, než ten z Prahy!!!
V půl třetí ve vedlejším Lounge sále vystupuje ještě jen s kytarou psychedelicko-folkový Američan Hush Arbors, díky kterému jsem:
1) si i s podpisem koupil dlouho vyprodaný 7" split s Voice Of The Seven Wood, vydaný letos na The Great Pop Supplement.
2) se seznámil s Tibetem a jeho partou, která zasedla vedle mě pod pódium
Unikátní zážitek prvního dne mě a K. vyvrhl do chladného rána kolem půl čtvrté.
